Dokument 186-3: Leták ohlašující přednášku Dr. Duranda pořádanou v květnu 1911 Královským chemickým institutem
ABY JIŽ VÁLEK NEBYLO
Presentace zahraničního učence DR. JEANA DURANDA, bývalého člena Académie des sciences, o možnostech moderní vědy vytvořit zbraně natolik hrozivé, že učiní válku přežitkem dob bývalých!
Dr. Durand vyloží součinnost chemie, balistiky, psychiatrie a ostatních oborů v současnosti rozvíjených pilnou prací učencovou, jenžť dovolí člověčenstvu vstoupit v novou epochu MÍRU a MODERNOSTI.
Bude konána 19. května v derbyshirské posluchárně.
Dokument 186-11: Glosa publikována 2. ledna 1912 v uherských novinách Népszava napsaná Mátyásem Nemeşem
Mým druhům v poddanství Jeho císařského Veličenstva Františka Josefa
Vpravdě největší nádherou pro duši člověka jest sjednocení mnohých rozmanitých národů pro jedinou, nezhanobitelnou myšlenku. Nechť jest samozřejmostí od Vídně k Budapešti, že naše království bude žíti s tímto principem v srdci.
Avšak v nitru naší monarchie i jinde na světadíle dlí tací, již by byli nanejvýš potěšeni naším roztříštěním v nespočet střípků, již stojí v cestě našemu osudu. Co lze učiniti s těmito nespokojenci a křiklouny? Jakkoli jsou zrádci a vzbouřenci věšeni po způsobu psů jimiž jsou, není žádný způsob popravy, jenž by zvládl zhasiti uhlíky zrady vpálené do srdcí Balkánců. Jak můžeme dokázati jednotu naší myšlenky, naši sílu, naše místo na vrcholu Evropy věnované Bohem?
Silou zbraní! Kat dokáže vetknouti strach do srdcí desítek. Mohutné vojsko jím skolí duše miliónů. Snad máme dostatek mužů, ale nejsme sami. Rus i Saracén do svých řad též nažene hordy, ale všichni tito muži jsou pouze jankovitými trny v oku. Muže od zvířete neodlišuje početnost, nýbrž nadřazenost jeho mysli, dokázaná důvtipem a zručností!
Moji krajané, zasvětil jsem život tvorbě takovýchto důkazů zručnosti a nestřehu se napsati, že proti mým zbraním neobstojí nikdo vyjma Všemohoucího! Skrze moc silnějších zbraní dosáhneme našeho velkolepého cíle, uvnitř i vně našich hranic! Dejte mi továrny, dejte mi muže, dejte mi možnost posloužiti naší říši mou pílí, a dopřeji lidu jeho planoucí meč, jenž ozáří cestu civilizované Evropě! Takto a pouze takto vyřešíme otázky, jimiž se soužíme!
Dokument 186-32: Telegram zaslaný Jeanem Durandem Mátyási Nemeşovi z Paříže 28. dubna 1912
ZVÁŽIL VÁŠ NÁVRH
MUSÍM ODMÍTNOUT. PROSTŘEDKY PODŘADNÉ A KOPÍRUJÍCÍ MŮJ VÝZKUM
VAŠE ZÁJMY JSOU DOBYVAČNÉ, MÉ JSOU MÍRUMILOVNÉ.
S POZDRAVEM J. DURAND
Dokument 186-39: Nedatované memorandum generála Německé armády, Felixe hraběte Bothmera neznámým podřízeným
S okamžitou platností je plk. Nemeş přidělen k vaší jednotce jako poradce. Experimentální výzbroj budiž užita pouze na rozkaz plk. Nemeşe. Ačkoliv s nimi můžeme prolomit rumunskou frontu, není moudré používat tyto bezbožnosti, dokud o jejich účincích nic nevíme. Řeči o o podobných zbraní u Rusů zůstávají nepotvrzeny.
Dokument 186-52: Dopis voj. Pjotra Avťuchova, účastníka bitvy v Husjatynských lesích
Nejdražší Naďo,
Zaslechl jsem zvěsti o šílenství panujícím doma. Nechť je Ti útěchou, že to není nic proti šílenství zde. Byli jsme přesvědčeni, že čtyři roky vojny nás naučily vše a ještě víc, než jsem potřebovali vědět. Nenaučily nás nic.
Ten prokletý Francouz, jejž si muži zvolili jako vůdce mluvil o míru. Mluvil o zbraních tak strašlivých že se nepřítel na místě vzdá. Byli jsme hlupci. Běhali jsme zákopy s puškami a klacky mrtvých v rukou. Věřili jsme mu stejně, jako jsme věřili každému, kdo měl proviant.
Nepřemýšleli jsme o tom, odkud ten muž pochází. Netázali jsme se sami sebe, proč má ony zbraně. Bylo nám to jedno. Chtěli jsme přežít.
Nikdy nás nenapadlo, že nepřátelé budou mít takové zbraně také. Toho Francouze nejspíš také ne. Nebo alespoň doufám že ne. Nedokáži si představit člověka, který by s tím přišel a věděl by, co se stane. Možná ten Francouz není člověk. Možná je něco jiného.
Právě sedím v díře, kterou jsem si vykopal kdesi v lese. Měl jsem utéct, jakmile jsem vyděl toho Němce, jak zamířil na Giljova. Z Němcovy zbraně nevyšla kulka . Nemohl jsem se na něj dívat potom, co se jeho tvář praskla a on stále křičel. Myslím, že jsem viděl ruce, které mu trhaly lebku vejpůl.
Někde v dálce Volikov křičí, že vidí čerty, jak opékají jeho děti. Řve to samé už pět dní.
Už jsem mohl tolikrát utéci. Francouz nám dal novou plynovou zbraň. Nejprve jsme ji odmítali, poněvadž jsme věděli, co se stalo v Rumunsku. Ale on slíbil, že tohle je jiné, že můžeme zneškodnit nepřátele bez toho, abychom je zranili. Kdo by chtěl prolévat další krev, zeptal se. To byl dobrý argument a tak jsme vystřelili z bombometů na pozici před námi. Podivný modrý plyn se vyřinul zpoza stromů, ale Francouz nám zakázal zaútočit. Ještě něco, řekl. Vzal si pušku, zamířil a vystřelil. Než jsem se mohli zeptat, co ví vědec o střílení, uslyšeli jsme jekot. Trefil Němce.
Podal mi dalekohled. Podívejte se, řekl. Uviděl jsem Němce, chyběla mu půlka hlavy, ale stále vřeštěl. V téhle válce jsem už viděl všechno, ale nikdy jsem neviděl takové výrazy, jaké nasadili jeho němečtí kamarádi. Francouz svým ukrutně klidným hlasem vysvětlil, že mu ustřelil alespoň čtvrtinu mozkové hmoty. Říkal, že by to stačilo na okamžitou smrt. Ale dívejte se.
Stále jsem se díval dalekohledem. Němec nepřestával vřískat. Alespoň deset minut jsem se díval a nemohl se hnout. Francouz se usmál. Na tomto místě. Ten plyn, říkal, zajišťuje, že nezemře, nezáleží na zranění. Němci byli svým druhem příliš zděšeni, než aby si všimli, že nejsou krytí, a Francouz zamířil na další střelu. Zbytek vojákovy hlavy byl pryč, a jeho křik nahradilo jakési hluboké brumlání, jaké jsem od člověka nikdy neslyšel.
Ne, řekl Francouz, žádná újma. Daroval jsem vašim nepřátelům život. Kdo by se proti tomu odvážil postavit, otázal se.
Musel jsem se jít do houštiny vyzvracet. To jsem neudělal od mého prvního zákopu. Kdo by po tomhle mohl bojovat? Ale oni bojovali. Jednou byla naše četa přepadena a zahnána na louku. První, které prošly stromovím trefilo něco, co jim vzalo kůži. Nemůžu popsat, proč není pohled na muže roztrhané na kusy tak děsivý, jako pohled na perfektně staženou mrtvolu na bojišti, ale naše četa se rozprchla.
Už nejsme vojska. Už ne. Jsme zvířata, společně lapená v lese a ničemu nerozumíme. Občas, když Volikov spí, slyším z lesa Francouze, jak něco maďarsky křičí, křičí a směje se. Skoro bych raději poslouchal Volikova.
V téhle díře zemřu. Příliš se bojím toho, co je venku, než abych vylezl. Minkin zkusí přemoci hrůzy lesa a utéci. Dává mu tento dopis a doufám, že to zvládne. Když jsem mu jej dával, vtipkoval, že po válce dostane místo ve státní správě za doručení dopisu z pekla. Nejsem si jistý, jestli nemá pravdu.
Sbohem
Pjotr