Objekt #: SCP-065-CS
Třída Objektu: Safe
Speciální Zadržovací Procedury: SCP-065-CS musí zůstat odložené ve Skladovací Oblasti-7 v sejfu s kombinací, kterou znají pouze zaměstnanci Úrovně 4 a vyšší. Zaměstnancům s dostatečnou úrovní je povoleno si záznam přehrát, avšak jeho plný přepis je možné nalézt níže.
Popis: SCP-065-CS je zařízení neznámého původu přehrávající hologram doktora Grahama Johnsona. Zaměstnanec pod tímto jménem zde avšak nikdy nepracoval. Informace, které však v hologramu zmiňuje, ukazují jistou znalost Nadace. Přepis všech nahrávek můžete nalézt níže. Graham Johnson v několika nahrávkách popisuje jeho objevy týkající se teorie mnoho-vesmíru, avšak jejich pravost je dosud neznámá, výzkum probíhá. Způsob, jakým se zařízení objevilo v Nadaci je neznámý, avšak pokud jsou věci v nahrávkách řečené pravda, pochází z jiné dimenze obsahující verzi Nadace.
Přestaňte do mě strkat.
Co to sakra je?
Představit se?
Eh… Jmenuji se doktor Graham Johnson, jsem zaměstnanec Nadace již… už to pár let bude. Moment. Jsem zaměstnancem Nadace už přibližně 12 let. Narodil jsem se v New Yorku a do Nadace jsem se dostal roku 2024, když za mnou poprvé přišli s tím papírem. Jo… to jsem dokončoval univerzitu. Říkali, že byli nadšeni z mých výsledků a líbil se jim můj objev trans dimenzionálního cestování. Heh, když nad tím přemýšlím, pro normální lidi by to asi byl objev století, ale nikdy jim o tom neřekli, ale pro Nadaci to byl tak trochu průměr. Měli tam lidi, kteří objevili mnohem úžasnější věci. Já jsem tehdy ale byl omezen normálními technologiemi, zatímco oni…
Moment. Co jste mi to píchli? Sérum pravdy? Proč vám vlastně tohle všechno říkám?
Kde jsem to skončil? Eh… Roku 1997 jsem poprvé objevil svůj zájem o vědu a později, když mě přijali do Nadace roku 2006, tak jsem pro ně vymyslel tunu věcí. Popravdě ani nevím, proč mě vzali. Prostě za mnou jednou přišli a řekli mi, že mám jít s nimi, že mají nabídku, kterou nemůžu odmítnout… Heh… zmateni? Postupně se k tomu dostaneme.
Co? Ne, neřeknu to hned. Užijte si trochu ten příběh. Chtěli jste, abych mluvil, tak tady to máte, prostě mluvím. Kdybych vám to řekl jen tak, byli byste ještě více zmatení, takže prostě počkejte a dostanu se k tomu.
Kde jsem to skončil? Eh… Roku 2001 jsem poprvé objevil svůj zájem o vědu a později, když mě přijali do Nadace roku 2013 tak jsem se konečně stal pořádným chemikem. Venku toho už moc nenajdete. Pořád ty samé věci. Reakce, které už někdo objevil, tisíckrát jinak. To je prostě nuda, ale Nadace mi poskytla téměř každý měsíc něco naprosto nového, neobjevené látky, které reagovaly anomálně. To byla ta nejlepší věc v mém životě. Měli jsme věci, které způsobovali nulovou gravitaci, když jste je smíchali s tekutým dusíkem, nebo třeba i chemikálie, které rozežraly i ty nejodolnější materiály, ale třeba jenom s výjimkou kůže a nikdo nevěděl proč. To bylo prostě úžasné. I ty největší magořiny, které vás dokážou napadnout, tak my jsme to měli.
O čem, že to tedy vlastně mám mluvit? Připadám si tady jako u psychologa. Jednodušší by bylo, kdybyste se mě aspoň ptali na otázky. Když mě postavíte před kameru, tak se sám pořádně nerozmluvím. Je to jako bych odříkával pohádku malým dětem.
AU! Hovado! Dohajzlu, fajn. Ježiši, nemusíte se hned urážet.
Ok, jo to bych mohl zmínit. Věc se má tak. Když jsem se dostal do Nadace, tak chtěli abych do sebe napíchal nějaký věci a asi po týdnu, když jsem se uzdravil, mě poslali na první misi. Tenkrát jsem byl součástí jednotky MTF Omega-15 ("Jumpers"). Byla to úplně nová jednotka a hádejte co, byl jsem tam sám. Byla to taková zábavná věc. Říkali, že postupně přibudou další, ale ze začátku jsem tam byl sám. Proč? Protože jsem jako jediný mohl používat to zařízení, které mi dovolovalo přeskakovat skrze dimenze, nebo světy, nebo vrstvy, to je jedno, jak tomu budeme říkat. Ukázalo se, že moje zařízení bylo trochu moc specificky testováno na mě a specificky na moje DNA… jednou to zkusil ještě jeden týpek… uklízeli ho alespoň týden ze všech stěn Nadace. Tolik krve ani člověk v sobě nemá, ale chápeme se. Prostě ho to rozprsklo na náhodná místa v okruhu několika stovek metrů. Kousek sem, kousek tam. Bylo to, jako když někdy ztratíte třeba kuličku a najednou ji po pár týdnech najdete pod gaučem. Tak takhle nějak to fungovalo s ním, občas zub sem, nebo hnijící kousek tkáně tam.
Takže, jsem skákal dimenzemi a hledal jsem zajímavé věcičky, které by nám mohli pomoct. Všechno možné. Nové rostliny, artefakty a bla bla bla… Bylo to trochu, jako jedno to SCP, který taky skáče mezi světy, heh, jenomže ten má smůlu. Jeho skoky jsou omezené hned dvěma věci. Za A, nemá nad tím kontrolu. Kam spadne, tam spadne a jak dlouho tam bude, kdo ví. Já jsem měl možnost si dimenze ukládat. V podstatě to byla čísla. Řekněme, že máme dimenzi 1-001, to je moje základní dimenze, která má jisté souřadnice, ty se uloží a pak tam můžu skočit, kdykoliv budu chtít. Pak si vyberu náhodné údaje. Zařízení se teleportuje, zkontroluje jestli se nachází na pevné zemi, jestli daná dimenze obsahuje dýchatelnou atmosféru a teleportuje se zpátky. Pokud se všechno povede, daná dimenze se uloží a můžu ji použít. Jednoduché, chápeme? Skvěle.
Zní to samo o sobě strašně zajímavě, jenomže, jak asi chápete, většinu času se zařízení teleportovalo, zjistilo, že není na pevné zemi, vrátilo se zpátky a jelo se dál. Samozřejmě tam bylo mnoho dalších věcí, které věřím, že byste nechápali, ani kdybych se vám to snažil vysvětlit, ale věřte mi, že to bylo promakanější, než čekáte. Nebyla to úplná střela do prázdna. A ta nejdůležitější část je, že jsem vždycky přistál na zemi a ne jen tak někde uprostřed vesmíru. Jak? Stovky a tisíce výpočtů. Postupně se naučíte, jak dané dimenze fungují a jak jsou rozložené. To je to důležité slovo. Rozložené. Má to svůj systém.
Co? Jo, to se občas stalo. Někdy moje zařízení přistálo v lávě, nebo neobjevené korozivní látce a tak, no a co? Zničilo se. Pokud se náhodou nezničilo a někdo jiný to chtěl použít, tak ačkoliv jsem věděl, že by to s největší pravděpodobností toho chudáka rozprsklo všude kolem, myslel jsem i na to. Pokud se zařízení z jakéhokoliv důvodu nemohlo vrátit zpět, ale nerozbilo se, tak se prostě samozničilo. Zabudoval jsem do toho pojistku, a pokud jsem přímo já nezadal kód a otisk prstu, tak došlo k malé explozi a bum, je po problému. Prostě jsem všechno zařídil, ok? Nejsem idiot, na všechno tohle jsem taky myslel.
A když se tedy vrátíme zpátky k našemu teleportujícímu se SCP. Tak jak jsem říkal za A, nemá nad tím kontrolu a za B, pohybuje se jenom v prostoru Alfa. Tohle zase chvilku dá. Ok, představte si bublinu obsahující vesmír, náš vesmír, nebo váš, to je jedno. Prostě bublinu obsahující vesmír, ve kterém jste se narodili. Vedle toho leží další bublina, která obsahuje velmi, velmi podobný, ale přitom jiný vesmír a pak vedle je další bublina a další a další a další a takhle do nekonečna. Tyto bubliny obsahují nekonečno možností vesmírů a kolem toho, je supervesmír uzavřený v superbublině. Tuhle superbublinu nazveme prostor Alfa. A vedle je další superbublina, které budeme říkat prostor Beta. Teď to začne být trochu složité.
Máme prostor Alfa a v tom je nekonečno možností, všechno, co si dokážete i nedokážete představit, takže co by mohlo být v prostoru Beta? To samé, ale s jedním rozdílem. Tím rozdílem je tok času. Ačkoliv v prostoru Alfa se děje mnoho věcí, možných i nemožných, tak čas jede pořád dopředu. Možná jste slyšeli o dimenzích, kde čas běžel pozpátku. Voda tekla do kopce, staří mládli, květiny se zmenšovaly zpátky do semen. Jenomže tohle byla akorát věc daného světa. Čas běžel pořád do předu a akorát věci fungovaly jinak. Říkejme tomu iluze. Ve světě Beta ale čas běžel opravdu obráceně. A když čas teče obráceně stane se zatraceně mnohem více, než jenom to, že by všechno fungovalo obráceně. Tok času totiž působí na jistou formu vln a ty vlny proudí vždy jedním směrem, od centra vzniku vesmíru pryč. Od každého objektu tyto vlny proudí směrem pryč. Zjednodušeně, je to jako by vám smrdělo z podpaždí a střed vzniku vesmíru byl větrák a odfoukával vaše smradlavé vlny pryč.
AU! Tak ale dohajzlu, člověk nemůže udělat jediný vtip.
A zjistil jsem jednu malou věc. Pokud tyto časové vlny zkřížíte, dojde k reakci. A celá bublina… praskne. A tak jsem se stal smrtí… ničitelem světů… Moje zařízení efektivně zničilo jeden celý vesmír, pryč. Chytáte se? Možná ne, ale to není stejně tak moc důležité. Prostě se mi podařilo zničit jeden celý vesmír z prostoru Beta. Samozřejmě jsem si to pak ověřil a tak jsem zničil dohromady asi sedm vesmírů prostoru Beta, než jsem si byl jistý. Výhoda je, že supervesmír Beta je proti této věci odolný, takže se nezničí. Moje teorie je, že v supervesmírech čas buď neexistuje, nebo funguje naprosto jinak. Takže světy Beta byly venku ze hry tak jako tak. Svůj čas jsem tedy trávil jenom v prostoru Alfa, dokud jsem nepotkal někoho, kdo mě mohl dostat dál.
Co jako? Co s tím uděláte. Vaše debilní sérum přestalo fungovat a můžete mi dát jenom jednu dávku denně, sám jste to říkal a zabít mě nemůžete, protože bych vám už nic neřekl a tak, jak jsem řekl, odcházím, dobrou noc.
Fajn. Kde jsme to skončili? Co všechno jsem říkal?
I o těch supervesmírech? Koukám, že jsem se docela rozkecal. No dobře.
Jo jasný, už vím, přesně tak. Jeden den jsem si prostě seděl v kanceláři a najednou se přede mnou objevil můj dvojník. Moje kopie. Nic zase tak zvláštního, SCP-507 se to párkrát také stalo. Ale tohle bylo moje poprvé, takže to stejně bylo trochu překvapující. Sám jsem zatím na sebe nenarazil. Čekal byste, že v jiných vesmírech, jsem sám sebe našel už tolikrát, ale to máte asi špatný odhad. Šance, že se v daném vesmíru narodíte a přežijete do stejného věku jsou miniskulní. Téměř neexistující. A i když narazíte na vesmír, kde možná existujete, tak nemůžete doufat v to, že budete ve stejném městě na stejném místě. To, co vám ukazují ve sci-fi filmech, není tak úplně jednoduché. Vážně to nefunguje tak, že hned vedle máte vesmír, který je naprosto stejný, akorát si v něm nevezmete koblihu, ale raději chleba s máslem. Tenhle vesmír určitě existuje, ale může být o miliardu vesmírů vedle. Nefunguje to tak, že nejpodobnější vesmíry jsou blízko u sebe. Takže jak říkám, šance, že bych našel vesmír, kde existuje můj dvojník, je prostě strašně malá.
Když se tam teda objevil, byl jsem trochu opatrný. Zeptal jsem se na pár otázek, abych si ověřil, jak moc byla jeho historie podobná té mé a zjistil jsem, že jsme si velmi podobní, akorát on byl o pár let mladší. Nicméně začátek byl stejný. Stejné školy, univerzita, přijetí do Nadace, vynalezení toho zařízení, objevení prostoru Beta, všechno. Ale neuměl ještě zakrýt jeho vlny, tudíž jeho existence kolidovala s vesmírem Beta. To já jsem byl trochu napřed. Existence těch dalších vesmírů mě užírala a tak jsem postupně přišel na to, jak se tam dostat. Jednoduše jsem dokázal vytvořit oblek, který uměl obracet moje časové vlny. Postupně to byl trochu nebezpečný nápad, protože, jak už jsem řekl, kdybych mé časové vlny otočil v našem vesmíru, tak úplně stejně by bublina udělala bum a celá moje realita by byla pryč. A tak jsem si našel menší pomůcku. Supervesmíry jsou totiž imunní vůči změně časových vln a tak to byl postupně jednoduchý proces. Teleportuji se do supervesmíru Beta, kde mám možnost přežít díky neexistenci fyzikálních zákonů. Přehodit vlny, vyzkoušet vesmír, teleportovat se do supervesmíru Beta a pak stejným procesem zase zpátky. Tahle jednoduchá věc mě dokázala dostat do jakéhokoliv vesmíru Beta a bylo to zklamávající. Nic tak speciálního se tam najít nedá. Když jsem mu to vysvětlil, byl očividně zklamaný, protože už na tomto systému také pár let pracoval, ale postupně jsem se dostal k jinému tématu. Něco, čemu jsem začal říkat Supervesmír Mukuru. Věc se má tak. Máme nekonečné množství vesmírů, uvnitř supervesmíru a vedle něj je jenom jeden další supervesmír. Žádný jiný jsem objevit nedokázal a věřte mi, že jsem se snažil. Jenomže v čem leží dané supervesmíry? Tím by právě měl být daný Supervesmír Mukuru. Ale narazil jsem na problém. Moje zařízení se tam dostat nemohlo, ani bych věděl, co zadat, kam to zadat nebo jak si to představit. Už jenom dostat se do prostoru Beta byla jedna z těch nejtěžších věcí, které si dokážete představit, ale dostat se za to, to byl oříšek a můj mozek nestačil.
Tak jsem udělal tu nejlogičtější věc, kterou jsem mohl. Nabídl jsem svému druhému já spolupráci. Řekl jsem mu, ať zůstane v mé realitě, že se můžeme dostat dál. Technologie v mém světě byly již o něco vyvinutější a tak to bylo logické. Jenomže to postupně nestačilo. Neposouvali jsme se. Naše mozky dohromady nefungovaly jako jeden mozek, ale tak mohly. Nechápete, co? Pořád to nechápete? Rozdělil jsem naše časové vlny na extrémně malé části, které se extrémně rychle prolínají mezi sebou. Ok, tohle je složité, že ano? Tak jo, tak jinak. Každou miliardtinu sekundy existuji a každou druhou miliardtinu sekundy existuje on na naprosto stejném místě. Spojil jsem nás dohromady na jednom místě a náš vesmír to dovolil. Že to zní šíleně? Je to šílené. Každý nápad, každá myšlenka všechno spojeno na jednom místě, v úžasné souhře dvou našich geniálních mozků. Efektivně byla naše inteligence zdvojnásobena. A tak začal náš lov. Odklonili jsme naše soustřední od hledání Supervesmíru Mukuru k tomu najít další, které bychom mohli prolnout s námi.
A teď, mě nechte být a dejte mi něco k jídlu, než tady pojdu hlady.
Postupně nás tedy bylo více a více. Vytvořili jsme algoritmus a nové zařízení, které prohledávalo vesmíry a hledalo naše časové vlny. Každý člověk a každá věc vysílá o maličko menší časové vlny, ale pokud je to ten samý člověk v jiném vesmíru, jeho časové vlny jsou naprosto stejné. Zajímavé, co myslíte?
Zpátky k tomu důležitému. Takhle jsme postupně našli sedm dalších. Někteří mají lepší znalosti než já, někteří o něco horší, ale dohromady jsme jeden, a ten nejlepší. Takže jsme se spojovali a dokázali jsme vytvořit zařízení, které nás kompletně spojilo dohromady. Dříve bylo to spojování nedokonalé a objevovaly se chyby. Ale to bylo před tím, než jsem vymyslel malou věcičku, která dokázala srovnat naše vlny do posledního puntíku, stávaly se menší chyby. Nic velkého, ale některé informace se míchaly dohromady, což mohlo dopadnout trochu zmatečně. Představte si, co mozek udělá, když mu najednou řeknete, ať pohne rukou doleva a zároveň doprava. Chyba, zmatení, bolest hlavy. Nic zábavného a toho jsme se také dokázali zbavit. Takže to šlo dobře. A konečně byl čas se dostat k tomu hlavnímu. K věci, kterou jsem chtěl už tolik let udělat. Objevit můj vysněný Supervesmír Mukuru.
Takže, jak to šlo, ptáte se? Vůbec, ze začátku. Ale po třiceti dvou letech jsem udělal průlom. Objevil jsem ho. Dostal jsem tam zařízení a samozřejmě se snažil najít způsob, jak se tam dostat sám. Tam nastalo mnoho dalších problémů. Já vím, hodně přeskakuji, ale věřte mi, že není možné vám tu vysvětlit všechno. Prostě to nejde. Vaše mozky by to ani nedokázaly pojmout. Dostat se do toho bylo neskutečně těžké. Musel jsem počítat s mnoho věcmi, ale postupně jsem zjistil jednu velmi zajímavou věc. Když se mé zařízení vrátilo, bylo pokryté velmi tenoučkou vrstvou… něčeho…
Než budu pokračovat dále, pamatujete si, jak jsem říkal, že máme nekonečné množství vesmírů, uzavřené uvnitř supervesmíru a vedle toho supervesmíru je jenom jeden další supervesmír… Nechte mě se vás zeptat doktore… Víte jak funguje mitóza?
Nečekal jsem, že vás to tak dostane, mohl jsem mluvit dál. Takže, pokračujeme? Nechte mě to pro vás trochu zjednodušit. Došlo k hodně technickým věcem. Vytvořili jsme zařízení, jak to tak bývá a dostal jsem se do světa neznámého. Co jsem tam viděl? Nic, důležitější je v čem jsem se nacházel. Nebyla to nerealita. Neexistenčno. Nicota. To je to, co byste čekal, že doktore? Ne, tohle bylo mnohem zajímavější. Cytoplazma doktore… cytoplazma. Nežijeme uvnitř supervesmíru… tohle je buňka. A co je dál, se neodvážím říct ani já. Takže, co chcete dělat teď? Samo o sobě se nic nemění. Alespoň pro vás. Já… tedy spíše, všichni jsme nad tímhle strávili celé naše životy, abychom objevili tohle. Co bude dál? Zabijete mě? Uzavřete mě jako další SCP? Protože, se vší úctou, nic jiného ze mě už nedostanete. A pokud mám být úplně upřímný, náš život se blíží ke konci. S tím jak stárneme, tak jednomu z nás už je více jak osmdesát let. Jakmile jeden z nás zemře, delikátní systém prolínání vln, který jsme vybudovali, se rozpadne a s tím se rozpadneme všichni.
Cože?
Odeslat to všem vesmírům, které obsahují Nadaci?
Řekl bych, že to by bylo možné. Alespoň bych naposledy něco dokázal. Třeba alespoň oni s tím něco udělají. Možná se dostanou i dále… Ale proč? Proč jim to chcete říct? Proč si to prostě nenechat pro sebe a nezatajit jim to?
Oh… V tom případě to chápu. Ale to oni nikdy nepochopí. Ach tak, to je to, co chcete. V tom případě rozumím. Pokud to tedy máte nahráno, tak můžeme začít.
Poznámka:
Tohle musíme za každou cenu pořádně prozkoumat. Jestli ten člověk v nahrávce říká pravdu, tak to znamená, že celý náš vesmír je jenom malá část buňky něčeho většího. Ne, že by to pro nás mnoho měnilo. Byla to obsese, to je z jeho hlasu jasné, ale je to rozhodně dost zajímavé. Jestli v našem vesmíru existuje člověk pod jménem Graham Johnson, který teď je na univerzitě, musíme ho najít. Přesně mi došlo, co chtějí. Potřebují další, aby se dozvěděli více. Tudíž ho musíme najít a dostat ho do Nadace.
-Dr. Kremerun
Nalezení Grahama Johnsona bylo schváleno Radou O5.
« SCP-064-CS | SCP-065-CS | SCP-066-CS »