Speciální Zadržovací Procedury: Pro úspěšné zadržení SCP-036-CS je potřeba dodržet postup, při kterém je obecný postup individuálně upraven (viz Poznámka). V případě, že se SCP-036-CS vyskytne i přes dodržení postupu, postiženým subjektům musí být podána amnestika Třídy A. Poté musí být provedeno několik psychologických vyšetření. S SCP-036-CS je striktně zakázáno provádět testy a různé jiné experimenty.
Poznámka: Postup, skládající se z dodržování dříve určených kroků a který spočívá v několika týdenní terapii, je nasazen v případě, že subjekt zaznamenal jisté pocity nebo bylo na ně upozorněno někým jiným. Není zaručený způsob jak zadržet SCP-036-CS. Terapie je odvozená podle závažnosti problémů subjektu.
Popis: SCP-036-CS je vysoká humanoidní entita bez obličejových rysů, která je oděna v černém otrhaném plášti. SCP-036-CS se objeví pouze v případě, že subjekt trpí pokročilou fází deprese. Pokud byl subjekt diagnostikován horší fází deprese a byla mu předepsána jakákoliv antidepresiva1, začne se SCP-036-CS manifestovat (viz Dodatek 036/02: Výslech postižených subjektů pod dohledem Dr. Larrsona).
SCP-036-CS se nijak neprojevuje a není viditelné do chvíle, dokud nezačnou účinkovat antidepresiva. Do té doby je subjekt sledován SCP-036-CS zpovzdálí a přitěžuje stavu subjektu. SCP-036-CS je poté viděno pouze dotyčným subjektem. Dlouhodobé užívání antidepresiv je neúčinné, protože SCP-036-CS potlačuje účinky těchto léků a subjektu tím pádem nijak nepomáhají.
Dodatek 036/01: První podezření a přepisy o objevení SCP-036-CS
První zmínky o SCP-036-CS se objevili po té, co zaměstnanec s Úrovní prověrky 4 popisoval své pocity u psychologa Dr. Bezkočky. Po té, co se zjistilo, že šlo o první úkaz SCP-036-CS, byl tento rozhovor dodatečně přidán do tohoto dokumentu.
Z důvodu ochrany osobních údajů byl tento záznam upraven do textové podoby a příslušná jména byla cenzurována.
Záznam z rozhovoru Dr. Bezkočky a Dr. ████
Dotazující Dr. Bezkočka
Dotazovaný: Dr. ████
[ZAČÁTEK ZÁZNAMU]
Dr. Bezkočka: …No dobře… Krom toho, zlepšuje se to?
Dr. ████: Vlastně, ani ne… Nevím, prostě to nedokážu posoudit, jestli je to horší, nebo ne. Z toho všeho, co se kolem mě děje, to fakt nedokážu posoudit, jelikož… i když toho není moc, tak já si to nějakým otrlým způsobem překroutím na tu nejvíc ohrožující věc, kterou absolutně nedokážu zvládnout a nevím, jak se s tím vypořádat. Protože kdo by mě kurva potřeboval? Kdo? KDO? Absolutně nikdo, jelikož je tu spousta lidí, kteří jsou ve všem lepší než já. Je několik desítek lidí, kteří tuhle práci dovedou lepé než já. Tak proč?
Dr. Bezkočka: Očividně to asi není lepší, ale furt se to dá zlepšit. Začal jste brát ty léky, které vám pan doktor předepsal, že ano?
Dr. ████: Samozřejmě, že ano. Fakt jsem doufal v to, že mi pomůžou. Dodržoval jsem ty podělaný předpisy, jak se mají brát, kdy se nemají brát a tak. Protože jsem jako debil věřil. Opravdu to není lepší. Ani jako placebo efekt, jestli jste se snažil o to.
Dr. Bezkočka: Oh… No, tak jediný, co mě napadá, je-
Zaměstnanec začne mávat rukama ohánět se po něčem
Dr. ████: MŮŽEŠ SAKRA UŽ VYPADNOUT?! Vážně, tohle není normální, proč tu je a kdy k sakru přišel? A proč zírá jen na mě?
Dr. Bezkočka: O čem to mluvíte? Vy někoho vidíte?
Dr. ████: Je zase tady. To už je asi po čtvrté nebo nevím, co když tu byl vždycky a až teď jsem si ho všimnul? Ne, ne, ne, takhle to fungovat nemůže… Musí tu být od nějaké určité chvíle a v nějakou chvíli jsem si ho musel všimnout, ale možná, že jsem jen o tom nepřemýšlel a doufal, že tady to nebude nebo já opravdu nevím.
Dr. Bezkočka: Prosím, uklidněte se, doktore, zhluboka se nadechněte a pomalu vydechněte. Není tu nic, čeho byste se měl bát. Panické záchvaty nejsou dobré na vrásky.
Mezitím, co se Dr. Bezkočka snaží uklidnit Dr. ████ špatným vtipem, Dr. ████ se začíná svíjet v bolestech. Chytá se za hruď, čímž chce naznačit, že se dusí.
Dr. ████: PROSTĚ MĚ ODSUD DOSTAŇTE!
Dr. Bezkočka: Prosím?
Dr. ████: Nemáte žá-žádné tušení.. doktore.. musíte mi pomoct…
Zaměstnanec ze vzteku a panického záchvatu přejde rychle k nezadržitelnému pláči a sípotu
Dr. Bezkočka: Cože?
Dr. ████: Opravdu moc mě to tíží a tlačí mě to dolů. Dolů. Opravdu nízko.. tak moc, že už opravdu nevím, co dělat. Prosím… udělejte něco… tohle už se nedá… Věřím vám…
Zaměstnanec se přesouvá k doktoru Bezkočkovi a chytá ho za ramena. Dr. Bezkočka mává rukou směrem ke kameře, aby naznačil, ať je ochranka nepřerušuje.
Dr. ████: Na koho to máváte? Kdo tam je? Taky ho vidíte? Nebo co sakra? Vysvětlete mi to nebo vás…
Dr. ████ se odmlčí.
Dr. ████:…já ani nevím, co bych vám měl udělat. Chovám se jak bezpáteřní jelito, který nemá tohle zapotřebí. Ubližovat někomu, kdo mu chce pomoct. Omlouvám se, pane doktore… Snad aspoň vy mě chápete…
Dr. Bezkočka: Mával jsem do kamery, aby nás nikdo nerušil. Protože vím, že kdyby nás ochranka přerušila, tak by vás zavřeli na psychárnu a tam to berou úplně jiným způsobem. Můžete být jenom rád. Pane [DATA VYMAZÁNA], chtěl bych, abyste se uklidnil a vydýchal se. Jsem tu. Nikdo jiný. Jen já a vy. Prosím… řekněte mi, o kom to mluvíte. Koho to údajně vidíte. Bez žádného vzteku prosím. Pořád jste doktor s diplomem.
Dr. ████ se po několika minutách uklidní.
Dr. ████: Můžete mi říkat Aleš. To vykání tady je strašný a přece jen se už nějakou dobu známe. I když jen takhle a asi by se to nemělo, ale… budu mít z toho lepší pocit…
Dr. Bezkočka: Jistě… Aleši… Můžete- ehm.. Můžeš, prosím, popsat to, co vidíš?
Dr. ████: Ehm… Je to nejspíš postava, která mě kvůli něčemu pronásleduje.
Dr. Bezkočka: Postava? Nevíš, čím by to mohlo být, že tě pronásleduje?
Dr. ████: Podle mého úsudku by to možná mělo spojitost s mým psychickým stavem. Od té doby, co jsem začal brát ty léky… tak jsem si té postavy všimnul…
[KONEC ZÁZNAMU]
Milý deníčku,
Už to bude pár měsíců, co ho vidím. Nic moc nedělá a jen tak se vznáší. Nevím, jestli ví o tom, že ho vidím, ale nějak moc mě to netrápí, jelikož mě táta bere k jednomu doktorovi a ptá se mě vždycky na ty jedny a ty samé otázky. Někdy je to otravné a tak už se ze zvyku, když mě něco nebaví, začnu koukat okolo sebe, jestli tam není. Cítím se bezpečněji, když na mě někdo dohlíží.
Táta vždycky dohlíží na to, jak se mám. Ptá se mě několikrát za den a hodně se stará. Mám ho ráda, ale někdy mě to štve, protože se zajímá až moc a tak se začnu dívat kolem sebe, jestli to vidí on. Táta se mě potom jednou zeptal, na co se to dívám a proč se ohlížím a já že jestli ho vidí taky a on, že ne a ptal se, koho tím myslím. Nevěděla jsem, jestli mu o něm říct. Co by to s ním udělalo, když už teď si chci podřezat žíly. Já vím, že mi je 11, ale mám dost myšlenek na zabití se od doby, kdy se máma nevrátila z práce.
Táta mi vždy o ní říkal, že to byla skvělá žena a dokonalá máma. Ale časem přestala mít čas a mně došlo, že o mně nejspíš nemá zájem. Nebo nevím proč jsem si to tak vyvodila, ale postupem času, kdy máma začala chodit čím dál míň domů, tak mi přišlo, že jí na mně nezáleží. Je to celý divný.
Celý to s mámou je divný. Často byla na služebních cestách daleko mimo stát a někdy i za mořem. A někdy to trvalo i měsíce, než se vrátila domů.
Proto jsem ani nebrečela, když jsem zjistila, že se už nevrátí. Do teď nevím, co se přesně stalo, ale můj táta se o mě umí postarat společně s ním. Našel si práci, která vychází tak, že mě potom může vyzvednout ze školy úplně v pohodě bez čekání a dokonce i za celkem dobrý plat, takže se mě snažil utěšit hračkama a tak. Jelikož jeho se to určitě dotklo, když to zjistil. Já samozřejmě nevím, jak to zlepšit, aby se cítil líp.
Milý deníčku,
Včera jsem už musela jít spát, takže si chci své pocity o tom, jak marnotratný život žiju, vypsat tady.
Takže. Tátu hodně trápilo to, jak se cítím nebo spíše necítím a že nedávám nic najevo. Jednou jsem ho přistihla, jak mluví s někým na telefonu. Doufala jsem, že je to máma, protože jí říkal "Katie, nevím, co s ní je. Vypadá, jako by ji to vůbec netrápilo. Ne, ne, ne, rozhodně tě má ráda a chybíš jí, ale nedává to najevo. Mám s ní někam zajít nebo co jako? Já to takhle nezvládám…" Aspoň myslím, že to byla máma.. To jsem se nikdy nedozvěděla, ale vím, že táta po mluvení s tím člověkem šel potom hned za mnou. Řekl mi, že pojedeme za jedním doktorem, že se mu nelíbí to znaménko.
V té době jsem ještě jeho neviděla a ani jsem neměla nějaké tušení, že by tu byl. Jinak, ten doktor rozhodně nebyl "Doktor na znaménka". Co jsem vypozorovala a uslyšela, tak šlo o nějakého doktora, co se zajímá o chování lidí. Rozhodně to taky nebyl doktor pro děti, protože jsem v čekárně neviděla žádné jiné dítě nebo tu dětskou, ubohou, obrázkovou výzdobu.
Každopádně, ten doktor si chvíli povídal s mým tátou a pak chtěl mluvit jen se mnou. Úplně se mi nechtělo, ale co jinýho mi zbývalo.
Ptal se mě "Sofie, tak jak se dnes-" "Jsem Sofi. Ne Sofie.". Úplně nesnáším, když lidi komolí moje jméno, jenom proto, že moje máma mi musela dát tohle, které by si každý tak rád zkomolil.
"…Dobře, Sofi, jak se dnes máš a jak se celkově cítíš, mi, prosím, řekni." Z jeho tónu mi nepřišlo úplně fajn odpovídat pravdivě, že nic moc, nic mě netrápí a byla sranda si hrát s kamenem na dioráma Betlému ve škole (Neptej se proč, učitelky v mojí třídě jsou někdy blbé, ale byla to zábava).
Pokaždé, co jsem něco řekla, tak si hned zapisoval. Ptal se mě na školu, na mámu, na tátu, na učitelky, na kamarády ve škole, kterých popravdě moc nemám. Protože všichni mají tolik zájmů, a většinu mají i společnejch, takže se tak nějak bavím s vícero lidma, ale nejsou to praví kamarádi, kteří by mi pomohli. Na konci, když se se mnou loučil, odložil ten zápisník na stůl a stihla jsem si přečíst "asociální?, hpo možná, úzkost?". Nevím, co ta slova znamenají, ale od té chvíle jsem si byla jistá, že řekne "Těším se na vás a hlavně na tebe, ty maličká, příště."
Milý deníčku,
takhle začalo mé pravidelné navštěvování psychologa a můj "stav" se nelepšil. Spíš jsem z toho začala pociťovat, že už asi není se mnou něco v pořádku. Nikdy mi nepřišlo, že bych se cítila nějak špatně, ale asi to tak bylo. Dokonce se to asi fakt zkroutilo na to, že mám problém, nebo ne? Já opravdu nevím. Jediný, co vím, je, že on je tu stále se mnou a že vše bude dobré. Vidím ho od doby, co mi napsali pilulky proti tomu pocitu, který jsem měla prej mít.
On se na mě od té chvíle díval, jako kdybych tomu rozuměla, ale já tomu úplně nerozumím, protože pořád nevím, proč ho vidím nebo jestli jsem ho viděla už předtím, ale rozhodně nemůžu říct, že to vím. Ani se nijak nedívá, protože nemá obličej, Jen má nějakým způsobem natočenou hlavu a jen si myslím, že se na mě tak dívá. Jediný, co se u něj mění, je jeho plášť. Jeho délka nebo počet děr. Nevím, co to znamená.
Milý deníčku,
Táta si dal na chvíli pokoj a už mě každejch pět minut neotravuje, jestli se mám takhle nebo takhle. Místo toho mi našel chůvu, která s tímhle nemá absolutně nic společného, protože táta musel být pár dnů dýl v práci. Nevím proč. Nikdy se mi nezmiňuje o své práci. Ale myslím, že je to právník nebo tak něco, často telefonuje s lidmi a říká asi nějaký paragrafy. Nerozumím nějakým takovým kódům, co si mezi sebou říkají. Každopádně ta chůva je strašná a nic si nepamatuje, protože si nepamatuje, co jí táta řekl, aby dělala. Fakt dobrý, že aspoň já vím, co mám dělat před tím, než jdu školy. Jednou jsem na i vyjela a čekala, že na mě taky nějak vyjede, anebo mě upozorní, abych se takhle nechovala ke starším. Nic neudělala a začala se trochu snažit v tom, aby dodržovala to, co má.
Když se táta vracel pozdě domů, tak ta chůva vždy hodinu před odešla a přišla potom brzo ráno, když jsem já ještě spala. Ale nějakým způsobem táta zjistil, že jsem na ni zařvala. Byl z toho celkem zklamaný a říkal, že si to ta paní nezasloužila a brala to těžce, že se nedokáže postavit ani dítěti.
Cítila jsem se strašně. Strašně úplně z toho všeho, co se kolem mě a děje a co se děje se mnou. Cítila jsem se strašně kvůli tomu, že táta má se mnou takový problémy, že jsem nemocná, že nechápe to, co vím a co (ne)mám za problém. Můj problém, co (ne)mám, je on. Proč tu furt je? Řekne někdy něco?
Řekne svůj důvod?
Právě mi zvoní budík na to, abych si vzala prášky.
Milý deníčku,
Může se prosím někdy tohle zlo vrátit do normálu? Že nebudu muset už jít nikdy k těm různým doktorům? Mám vztek na sebe i na tátu, ale nechci mu mít nic za zlé. Je to můj táta, ale už to chci skončit. Chci, aby odešel a už se nevrátil. Chci vše jako dřív. Chci svoji mámu a tátu. Chci mezi nimi usínat po každé noční můře, co jsem kdy měla, cítit jejich teplo a usínat znovu s pocitem bezpečí. Nechci mít jako jedinou ochranu jeho! Ani nevím, co to je. Rozhodně to není někdo. Je to něco, co mě postihlo, a já nevím proč.
Tati, mami… skončete to, prosím.
Malůvka Subjektu-6732, kde je vyobrazeno SCP-036-CS.
Dodatek 036/02: Výslech postižených subjektů pod dohledem Dr. Larrsona
Vyslýchaný: Dr. ████
Vyslýchající: Dr. Larrson
[ZAČÁTEK ZÁZNAMU]
Dr. Larrson: Dobré odpoledne, doktore. Doufám, že víte, proč jste byl vyzván k výslechu.
Dr. ████: Tak nějak tuším… o co jde? Všechno je v pohodě, ne?
Dr. Larrson: Jde o to, o čem jste se zmiňoval na schůzce s Dr. Bezkočkou. Můžete mi říct o něm něco víc?
Dr. ████: No… asi jo, ale nevím k čemu vám to bude, když se to nedá zadržet…
Dr. Larrson: Jak jako nedá zadržet?
Dr. ████: Prostě nedá. Protože jsem zjistil, že od doby, co jsem začal brát ty zkurvený prášky, tak se začal objevovat. Podařilo se mi zaznamenat, že ve chvíli, kdy jsem je přestal brát, tak po čase zmizel. Prostě puf.
Dr. Larrson: Počkejte, cože? Jakou to má spojitost s prášky?
Dr. ████: Nejspíš se objevuje jen tehdy, kdy látky toho "léku" začnou působit v mozku. Začnou snižovat hladinu určitých látek, které vytváří právě pocit smutku, až deprese. Rozhodně, a to přísahám na smrt své matky, že po tom, co jsem je vysadil, tak jsem stále cítil jeho přítomnost. Ale neviděl. Postupem času potom i to přešlo, takže si myslím, že s tou reakcí, kdy ty prášky přestali účinkovat a přestali snižovat tu hladinu, tak s tím odešel i on.
Chvíle ticha.
Dr. Larrson: Nedá se to… zadržet?
Dr. ████: Nedá, no. Jediný, co se dá tak nějak udělat, je…. Aby si lidi vyhledali nebo aby jim byla doporučena odborná pomoc nebo-
Dr. Larrson: Nebo aby jim byl předělen osobní poradce, kterému by se mohli svěřit.
Dr. ████: Nebo tak… Můžu rovnou jednoho dostat?
Dodatek: Po tomto rozhovoru byly aktualizovány Speciální Zadržovací Procedury, viz Dodatek změn.
[KONEC ZÁZNAMU]
Vyslýchaný: Subjekt-6732
Vyslýchající: Dr. Larrson
[ZAČÁTEK ZÁZNAMU]
Dr. Larrson: Dobrý den, slečno.
Subjekt-6732: Kde je táta a kde to sem?
Dr. Larrson: Jsi tu jen proto, abych ti položil pár otázek a byl bych velice rád, kdyby jsi spolupracovala a odpovídala.
Subjekt-6732: Cože? Proč? Nechci odpovídat na nic. Já jen chtěla…
Subjekt-6732 se odmlčí
Dr. Larrson: Na tom teď nezáleží. Potřeboval bych teď vědět, jak vypadá ta enti-…ehm.. ta postava. Jak vypadá ta postava.
Subjekt-6732: (S udiveným výrazem) Vy…ho taky vidíte?
Dr. Larrson: Ne, nevidím
Subjekt-6732: Jak o něm vůbec víte?
Dr. Larrson: Z tvých zápisů. Tedy přesněji z tvého deníčku, který nám tvůj otec donesl.
Subjekt-6732: Vy jste četli můj deníček?! Jak můžete? (Rozbrečí se) To není ani možný, vždyť.. neměla jsem si ho zakládat…
Dr. Larrson: Ne, naopak je to velice dobré a přínosné rozhodnutí. Dokonce bychom- bych ti mohl i poděkovat. Ale to odbočuju. Můžeš, prosím, odpovědět na otázku?
Subjekt-6732 přejde z pláče do vzlykání a uklidní se.
Subjekt-6732: No, dobře… Jakou že?
Dr. Larrson: Jak vypadá ta postava, kterou jsi popisovala v deníčku. Z popisu jako takového to bohužel není úplně zřejmé… Ani z tvé ilustrace.
Subjekt-6732: Vážně o něm mám právě teď mluvit? Nechci se o něm bavit, protože poslední dobou, když se o něm zmiňuji, tak se chová jinak. Skoro mě to děsí.
Dr. Larrson: Vidíš ho právě teď?
Subjekt-6732: …Možná?
Dr. Larrson: Prosím, popiš ho. Nic se ti nestane.
Subjekt-6732: No…. Je vysoký a celý v černém. Má takový potrhaný plášť, který mu vlaje, i když nefouká vítr.
Dr. Larrson: A kde stojí?
Subjekt-6732: Nestojí.
Dr. Larrson: Jak jako nestojí?
Subjekt-6732: Vznáší se mezi námi. A otáčí se na toho, kdo zrovna mluví.
Dr. Larrson: Vz-vznáší? Jako celou dobu?
Subjekt-6732: Jo. Nikdy jsem ho neviděla v pohybu, ale.. obvykle se prostě jednou kouknu a je na jednom místě. Pak se kouknu znovu a buď je na stejném místě nebo někde jinde.
Dr. Larrson: Kdy se přestal pohybovat?
Subjekt-6732: Od chvíle, co jsme začali mluvit… doktore.
Dr. Larrson: Dobře… můžeš mi popsat, co právě teď dělá? Jak se pohybuje nebo tak?
Subjekt-6732 se začne nohama odsouvat od stolu a kopat nohama. Po chvíli se chytá za hlavu v oblastí uší. Poté jí začne téct krev z nosu, pusy, uší a očí. Začíná křičet a svalí se na zem.
Subjekt-6732: Křičí na mě! V mé hlavě! Prosím, pomozte mi! Bolí to! Tati! Kde jsi?!
Dr. Larrson: Bože… Zavolejte sem někoho!
Do místnosti vejde ochranka, ale kvůli jekotu a kopání Subjektu-6732 se jim nepovedlo Subjekt-6732 odvést na lékařské oddělení. Subjekt-6732 pořád křičí a volá svého tátu. Dr. Larrsonovi se povedlo vzít Subjekt-6732 do náruče, i přes její kopání a křik, a odnáší ji na lékařské oddělení. Ochranka pouze ustoupí a poté je následuje na chodbě
[KONEC ZÁZNAMU]
17:58 Dr. Larrson vchází na lékařské oddělení se Subjektem-6732 v náručí s ochrankou za zády.
17:58 Dr. Larrson odkládá Subjekt-6732 na lehátko a snaží se najít některého z lékařů.
17:59 Subjekt-6732 upadá do kómatu, přičemž mu stále vytéká krev z nosu, pusy, uší a očí.
Na oddělení není nikdo z lékařů.
18:01 Přichází Dr. Black na lékařské oddělení a vidí Dr. Larrsona, jak se snaží zastavit krvácení Subjektu-6732.
18:01 Dr. Black se přidá k Dr. Larrsonovi a pomáhá se zastavením krvácení.
18:05 Dr. Black kleká na kolena u lehátka. Dr. Larrson přestává se záchranou Subjektu-6732.
18:06 Dr. Black vstává a snaží se najít kameru. Dívá se do kamery.
Dr. Black: Vážně jsi mi ji měl vzít? Proč? Byla to nevinná holčička, co měla celý život před sebou. Nikdy jsem nechtěl, aby se to stalo.
Dr. Larrson: Promiň… snažil jsem se, co to jen šlo.
Ticho.
Dodatek změn:
Speciální Zadržovací Procedury: Pokud byla subjektům diagnostikována pokročilá fáze deprese, úzkost, hraniční porucha osobnosti, schizofrenie, Alzheimerova choroba, bipolárně afektivní porucha, tak jsou všichni mrtví. To tam nemůžeš dát! Stejně je to pravda!
8Y/_A N4|_EZ#NA CH%BA. BYL VY_ŽÁD4'N |°EST4RT SYSTÉ^UWU\
Sp%Eci4/_ní ZA%_ 7_/\drZ̵̟̚͠0\/4+C|' Pr%c3d_u4y:
PokUd by__>la subjektům di+agn9stiko/vána pokrOčilá fáz̶̥̀e d3pr€sE, úz_/kost, hra|%niční poruch4 osobnosti, 8chizofr3nie, Alzheim%_erova choroba, bipOlárně afektivní porucha, bude jim přidělen oso08n|' P0r4%dc̴̤̒E̷̳͐
Proč to máš zarovnaný vpravo? Co to má být? A proč to je za/__s(e r4Oz̸b̴i̵_%t̴ý̴??
8Y/_A N4|_EZ#NA CH%BA. BYL VY_ŽÁD4'N |°\EST4RT SYSTÉ^UWU\
RESTART BYL ÚSPĚŠNÝ
Speciální Zadržovací Procedury: Pokud byla subjektům diagnostikována pokročilá fáze deprese, úzkost, hraniční porucha osobnosti, schizofrenie, Alzheimerova choroba, bipolárně afektivní porucha nebo jiné mentální nemoce, bude jim přidělen osobní poradce, kterému se budou moct svěřit. Osobní poradce může být i blízký přítel dotyčného subjektu. Pokud by se i přes psychickou podporu oslovených osob objevilo SCP-036-CS, budou jim podána amnestika Třídy-A.
Dodatek ke Speciálním Zadržovacím Procedurám od Dr. Larrsona:
Ok. Tato poznámka je tu z určitého důvodu. Vážně nechci, aby se znovu stal ten incident při výslechu, kdy ta holčička kvůli té kreatuře umřela. Sám mám teď naplánovaných několik schůzek u psychologa, aby mě to nedostihlo taky.
Nejtěžší asi bude dát tu "radu" zbytku populace. Ale to se už se vyřeší "snad" Omnestikama2 v podobě prachu nebo tak. Hlavní myšlenkou je, aby to lidi věděli. Ne to, že existuje něco jako SCP a nějaká stvůra, která je zabije jakmile budou moc depkařit.
Samotným Déčkám bude doporučeno mít vlastního "poradce", i třeba mezi sebou, co já vím. Ani těm nedovolím, aby takhle umřeli. Ať umřou pro prospěch výzkumů jiných SCP.
Já jen doufám, že se to nestane mým blízkým, které miluju. Jediné, co mi zbývá, tak je být šťastný… nebo být bez emocí… Mám se snad chovat jako cynik, jen kvůli svému zdraví? Asi to tak bude.
« SCP-035-CS | SCP-036-CS | SCP-037-CS »