Po nalezení informací o aktivaci SCP-034-CS byl hledán kandidát, který by splňoval potřebná kritéria a zároveň byl schopný provést průzkum do E-034. K misi byl nakonec vybrán Dr. Elliot Sharp, který dříve na projektu pracoval od roku 2013, kdy podstoupil amnestickou léčbu, kvůli [DATA VYMAZÁNA] . Jakmile bylo jasné, že SCP-034-CS na Dr. Sharpa reaguje, byla mise schválena.
Dr. Sharp byl vybaven zásobami na dva týdny, svítilnou, osobním deníkem a fotoaparátem, pro účely dokumentace.
Den 0, večer
Tady Elliot.
Nejsem si jistý, co bych měl napsat. Celé se to seběhlo tak rychle… Přišli za mnou s tím, že se mám vrátit k projektu, od kterého jsem odešel. Dovedete si představit, jak mě to vzalo? Ani jsem si nepamatoval, že jsem na něčem takovém dělal. Rychle mi vysvětlili, že si nic nepamatuji, protože jsem byl na amnestikách, ale že teď se musím vrátit. Nic víc mi neřekli, protože to prý není důležité.
Takže jsme jeli pár kilometrů od Oblasti-91 a… Znáte ten pocit, když máte něco na jazyku, ale nedokážete si vzpomenout, co to je? Tak jsem se cítil. Budova, les, i příjezdová cesta mi přišly povědomé, ale pokud vím, nikdy jsem tam nebyl. Proklatá amnestika…
Potom mě odvedli na malou mýtinu, kde to SCP měli. Říkám SCP, jakoby na tom sešlo. Byl to magický portál. Průchod. Ano, podle všeho ze mě nedokázala ani amnestika vyhnat znalosti o magickém světě. Jestli si mí nadřízení myslí, že mě přimějí používat slovo thaumaturgie, čeká je nemilé překvapení. Jednou jsem býval členem Ruky a to ze mě nevyženou, ani když jsem teď u Nadace.
Překvapilo mě, jak jednoduché bylo Průchod otevřít. Skoro jako bych ani nemusel Klepat. Každopádně jsem teď tady… V téhle jeskyni. Díky bohu za tu baterku.
Symbol na dlani Dr. Sharpa.
Den 1, ráno
Omlouvám se za ten rychlý konec, ale začínalo se mi chtít spát po tom dlouhém dni v jeskyni. Tentokrát píšu hned ráno, dokud můžu psát na denním světle.
Okamžitě po přesunu jsem se objevil na mýtině. Byla velmi podobná té, kde jsem byl předtím. Obloha byla modrá a bez mraků. Říkám byla, protože dneska je červená. Ať už je tohle místo cokoliv, zatím mě stále překvapuje. Každopádně jsem se musel rychle ukrýt v blízké jeskyni, protože mezi stromy jsem zahlédl slobotnici. Ne, to není chyba. Byl to napůl slon a napůl chobotnice. Jakmile mě to uvidělo, vyrazilo to mým směrem. Celý den jsem strávil hledáním druhého východu z jeskyně a když jsem ho konečně našel, byla tma. Udělal jsem to jediné rozumné a usnul jsem. Takže proto jsem nedopsal včerejší zápis…
Další podivná věc… Na levé dlani mám malůvku trojúhelníku v kruhu. Vím toho o magii dost na to, abych se ho pokoušel odstranit. Může to být cokoliv.
Den 1, večer
Tenhle zápis píšu s deníkem opřeným o strom, na kterém spím. Rostliny u země mě nechtěly nechat usnout… Každopádně jsem dnes učinil několik důležitých objevů. Zaprvé, tohle místo se každý den mění. Řekl mi to Kvák, což… mě přivádí k bodu číslo dva. Nejsem tady sám. Dneska odpoledne jsem narazil na malý rybník a bytost, co v něm žije. A ne, není to žába. Kvák je humanoid, ale úplně obojživelník to není. Nevím, co je zač a nechci být nezdvořilý, tak se ptát nebudu. Kvák mi toho moc neřekl, jenom mě pozdravil, ukázal mi směr zpátky k cestě a zmizel ve vodě, než jsem mu stihnul poděkovat.
A za třetí, celé tohle místo někam směřuje. Ta cesta nevede jedním směrem náhodou. Rád bych psal dál, ale nechci plýtvat světlem baterky a denní světlo už se pomalu vytrácí. Mimochodem, není tu slunce, ani měsíc. Obloha prostě… září.
Den 2, večer
Dnes ráno jsem vstal brzy. Již mě nepřekvapilo, že obloha byla citronově žlutá a včerejší lesní podrost nebyl k nalezení. Kvákův rybník taky zmizel, tak jsem se zkrátka vrátil na cestu a pokračoval dál. Po chvíli začala cesta stoupat a než jsem se nadál, byl jsem na horském úpatí. Ani jsem si nevšimnul, že jsou tu hory. Protože cesta stoupala stále výš, šel jsem i já. Trvalo mi to skoro celý den, ale konečně jsem tady. Výhled je tu neuvěřitelný. Všude kam se podívám se táhnou samé lesy a končí až mlhou v dáli. Nevím, jak je tohle místo velké, ani co hledám. Snad mám dostatek zásob.
Den 3, ráno
Právě jsem se probudil. Obloha má dnes zase skoro normální modrou barvu a stále žádné mraky. Netuším, jestli jsem ho přehlédl mezi stromy, nebo tam včera nebylo, ale kousek ode mě jsem viděl vesnici. Nebyla moderní, spíše ze dřeva a kamenů, ale i tak vesnici.
Cesta se táhne dolů podél skal. Ještě že tak.
Den 3, večer
Lidi z vesnice mě uvítali. Dali mi najíst a sehnali mi volnou postel. Podle všeho tu mají návštěvy docela často. Většina z nich byli lidé, ale viděl jsem i pár… exotičtějších obličejů. Ze začátku jsem byl rád, že vidím lidi, ale rychle jsem na to změnil názor. Všichni do jednoho sem přišli stejně, jako já. Někteří z nich patří k Hadově Ruce, jako kdysi já. Rozhodl jsem se neříkat, že jsem od Žalářníků, totiž Nadace. Mohli by si to špatně vyložit. Ale SCP-034-CS rozhodně není jediný vstup… sem, ať už jsem kdekoliv.
Vysvětlili mi, že jediný způsob, jak se odsud dostat, je najít to, co hledám. Když jsem se zeptal, co hledám, divně se na mě podívali. Jediné, co jsem z nich dostal, bylo 'zapomenutý poklad.' A vypadá to, že ho zatím nikdo z nich nenašel… To je uklidňující.
Den 4, ráno
K snídani jsme měli zvěřinu. Podle všeho jsou tu i normální zvířata.
Až po obědě mi došlo, že všichni tu mají na rukou podobné symboly, jako mám já. Zeptal jsem se na to Miky, jedné slečny se stejným symbolem, jako mám já. Odkázala mě za někým, komu říkají Mudrc a bydlí na kraji vesnice. Zašel jsem za ním a on mi řekl, že značka ukazuje, co daný člověk hledá. Už jsem doufal, víte, že mi řekne, co hledám… Ale, byl stejně záhadný, jako všichni ostatní.
Obloha je dnes znovu červená. Začínám v tom vidět vzorec. Zvláštní ovšem je, že ve vesnici se nic nezměnilo. Jenom v okolí.
Den 5, ráno
Řekl jsem ostatním, že vyrazím dál po cestě. Nikdo se mě nepokoušel zadržet, ale Mika mě varovala, že je to nebezpečné a že se každopádně vrátím zase zpátky ať už 'složím první zkoušku', nebo ne. Ocenil bych, kdyby byli ostatní sdílnější, ale na druhou stranu, asi předpokládají, že když jsem tu, tak vím, co dělám… Kéž by to byla pravda.
Den 5, večer
Celý den jsem strávil pod žlutým nebem. Horko mi nebylo, ale připadal jsem si jako na poušti. Zvláštní, co s člověkem udělá prostá změna barvy. Šel jsem po cestě dál lesem, když najednou začala hrát hudba. Tiše, víte. Myslel jsem, že se mi to jenom zdá, ale opravdu jsem slyšel zvuky houslí a bubnů a… já ani nevím. Každou chvíli to byla naprosto jiná melodie, a přitom to byla pořád ta stejná píseň. Hrála jemně a smutně, ale nádherně. Melancholicky… Vzpomněl jsem si přitom na to, jak býval život kdysi jednoduchý… Na blažené mládí. Čím hlouběji jsem do lesa šel, tím hlasitěji hudba hrála a tím temnější les byl. Pochopitelně jsem si říkal, že už budu blízko a když jsem konečně uviděl mezi hustými stromy světlo ohně… Nikdo tam nebyl. Hudba ustala a já byl sám uprostřed temného lesa.
Potom zhasl oheň. Přísahám, že jsem se nezačal bát. Překvapilo mě to, ale ten hřejivý pocit nezmizel. Ani když jsem ucítil ruku na rameni, nezačal jsem se bát. Moje tělo nějak vědělo, že ten, kdo tam byl se mnou, mi nechce ublížit.
Promluvila na mě povědomým hlasem, který jsem nedokázal přiřadit k obličeji. Ve tmě jsem jí neviděl, ale nějak jsem věděl, kdo to je. Ten pocit už je pryč a já nejsem o nic moudřejší, ale na sekundu, na jediný moment jsem věděl přesně proč tu jsem a kdo ta dívka byla. Všechno mi to z hlavy vyprchává, ale matně si vzpomínám, že se omlouvala za tu tmu, ale že ji prý takhle nesmím vidět. Nevím, co to znamená, ale její slova. Při každém jejím slově, jako by zazněla nota. Každá věta zněla jako nádherná melodie. Skoro jí doteď slyším. Skoro… Vím, že jsem s ní mluvil, ale nevím o čem. Připadám si, jako zdrogovaný. Nevím, kdy odešla, ani jak jsem našel cestu zpátky do vesnice.
Den 6, ráno
Zdál se mi sen o té dívce. Byla úžasná… Nevím, o co v tom snu šlo, ani jak vypadala, ale matně si vybavuji, jak spolu pozorujeme hvězdy a povídáme si. Vím, že bych měl mít obavy o svoje duševní zdraví. Mohl bych být ovlivněný kognitohazardem nebo něčím podobným. Ale já vím, že ona mi chce pomoct. Prostě to vím.
Značka na mojí ruce se změnila. Nalevo od trojúhelníku je teď tečka. Nevím, co to znamená, ale zdálo se mi, že jsem nějak pokročil dál. Lidi z vesnice mi to potvrdili. Zkoušel jsem se jich zeptat na tu dívku, ale nic mi o ní nechtějí říct.
Den 7, ráno
Celý včerejšek jsem se snažil zjistit víc o té dívce. Přeci je tu spousta lidí s tečkami na ruce, tak ji přeci také museli vidět, ne? Každopádně jsem to s nimi vzdal. Místo toho vyrazím na 'druhou zkoušku'. Obloha je dnes krásně modrá a jako vždy bez mraků. Prší tady vůbec někdy?
Den 10, večer
Chci pryč. Tohle místo je hřbitov. Nikdo se odsud nevrátí.
Den 14, večer
Možná je to ze zvyku, ale dnes v noci nemůžu usnout a tak… Jsem se rozhodl sem znovu napsat. Je to týden, co mám na ruce dvě tečky. Druhou zkoušku jsem splnil, ale nechtělo se mi o tom mluvit. Už to chápu. Všichni ve vesnici sem přišli s cílem, který nelze splnit. Proto jsou všichni pořád tady… Proto jsem tu teď i já. Je to krutý vtip.
Aby se odsud člověk dostal, musí projít třemi zkouškami. 'Místní' jim říkají tři strážci, protože tyhle testy střeží to, kvůli čemu jsme všichni tady. Náš osobní zapomenutý poklad. Všechno je to dokonalá past, které nelze odolat. Průchod je dovolen jenom těm, co ví, že něco ztratili, ale neví co. amnestika jsou klíčem k tomu všemu. To je jediný důvod, proč jsem tady. Člověku by mohli vyvraždit celou rodinu, vzít všechen majetek a svobodnou vůli a přeci by sem nenašel cestu. Ale kdyby ani nevěděl, co ztratil… Je to tak jednoduché, a přesto se odsud nikdo nedostane.
U poslední zkoušky stačí, aby člověk řekl, co hledá… To není fér. To není fér. Není to fér.
Den 30, ráno
Ahoj deníku, dlouho jsme se neviděli… Tohle píšu z postele. Mika mi včera večer řekla, že bych tě měl znovu otevřít. Prý nesmíme zapomenout na to, kým jsme byli před tímhle místem. Podle mě na tom už nezáleží… Nadační logo jsem z košile odpáral už před dvěma týdny a poslední zásoby z domova došly zhruba ve stejnou dobu. Mika stejně vaří líp.
Ale má pravdu, víš? Mika vždycky nějak ví, co má říct. Je to dobrá kamarádka… Trochu mi připomíná jednu kamarádku z mládí… Ale už si nepamatuju, jak se jmenovala. Odbočuju. Zkrátka jsem se přizpůsobil novému způsobu života. Mika mi nabídla, že můžu bydlet s ní, protože má volnou postel. Teď když vím, že odsud není úniku, pomalu se začleňuju do místní společnosti. Měl bych vstát, mám důležitější věci na práci.
Den 50, večer
Dneska přišel do vesnice nováček. Jmenuje se Flint. První nováček od té doby, co jsem… co jsem přišel já. Cítila se Mika taky takhle, když mě poprvé uviděla? Cítili se takhle všichni? Věděli přeci, že se odsud nedá dostat a přeci mi nic neřekli. Je to příšerný pocit.
Den 51, večer
Flint vyšel dneska ráno na cestu. Vrátil se teprve před chvílí, naprosto zmatený. Když přišel k sobě, začal se zmiňovat o dívce, která mu v lese zpívala. Ptal se mě, jestli o ní něco nevím, protože máme stejné značky… Chtěl jsem mu to říct. Vážně moc jsem chtěl. Ale nedokázal jsem to. Mluvil jsem o tom s Mikou. Ona mě chápe. Chápe, jaké to je, ztratit někoho a nevědět, kdo to byl.
Den 55, večer
Podle očekávání se Flint dnes vrátil z druhé zkoušky… Byl rozzuřený. Chytil mě pod krkem. Mika a ostatní ho odtrhli, ale on kolem sebe začal máchat rukama a křičet. Viděl jsem bolest v jeho očích. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem vybuchnul já, když jsem se dozvěděl pravdu. Druhý test Flinta zlomil. Zlomil nás všechny…
Den 56, večer
Flint to bere špatně. Mika říká, že takhle špatnou reakci už dlouho neviděla… Zajímalo mě, jak dlouho už tu je, tak jsem sejí zeptal. V jejích očích jsem viděl, že nad tím nechce uvažovat. Prý přestala počítat už dávno.
Den 60, ráno
Před chvílí mě vzbudil Flint. Prý má nějaký nový nápad ohledně našich značek. Údajně mu nedalo spát to, že já, on a Mika máme stejné značky. Vysvětlil jsem mu, že na symbolu nezáleží, že je to jenom symbol toho, co kdo hledá. Ale pak mi to došlo. Jestli máme s Flintem a Mikou stejné značky, pak musíme hledat tu stejnou osobu. problém je, že si nikdo z nás nepamatuje, koho hledáme. Víme jenom, že je to ta dívka z lesa.
Pak jsem si vzpomněl na něco, co mi teď už nepřipadá vůbec zvláštní, ale při příchodu mě to naprosto uchvátilo. Každý den se celé tohle místo mění a dá se to jednoduše poznat podle oblohy. Dneska je žlutá. Stejně jako v ten den, kdy jsem tu dívku potkal já a stejně jako v den, kdy jí potkal Flint… Když Mika věděla, kam tím směřuju, i ona prozradila, že když přišla ona, byla obloha žlutá.
Nikomu z nás se nechce čekat další tři dny.
Den 60, večer
Nevím, kde začít… Miku a Flinta jsem ztratil v lese. V jednu chvíli byli přede mnou a najednou jsou pryč. Začíná se stmívat a já nevím, kudy vede cesta zpátky do vesnice. Možná to byl hloupý nápad a za chvíli mě roztrhají dunkleovlci.
Slyším hudbu…
Den 61, ráno
Budu pokračovat tam, kde minulý zápis skončil. Zaslechl jsem hudbu, stejně jako tenkrát, při mém prvním setkání s ní. Tentokrát jsem věděl, co hledám a světla ohně nebyla daleko. Mika a Flint už tam čekali. Oba se smáli, jako opilí. Nevím proč, ale ať už to bylo cokoliv, tentokrát to na mě nefungovalo. Možná nebyl efekt dost silný na tři lidi, to nevím… Vím jenom to, že když přišla… Pořád neznám její jméno a v tuhle chvíli bych dal nevím co, abych si dokázal vzpomenout. Ale vzpomněl jsem si kým byla a… Omlouvám se. Je mi to líto, slyšíš? Neměl jsem dopustit, aby se to stalo… Proklínám den, kdy jsem se přidal k Nadaci. Bylo to k ničemu! Nedokázal jsem tě ochránit…
Den 61, večer
Mika s Flintem se vrátili do vesnice chvíli po mě. Oba se na mě tak podívali a já věděl, že to chápali. Oba zažili to samé, co já… Pořád neznáme její jméno, ale víme, co pro nás všechny znamenala… Svoji šanci na druhou zkoušku jsme prošvihli. Počkáme na modrou oblohu další tři dny. V jistém smyslu je teď naše trpké vězení ještě horší.
Den 63, večer
Na zítra jsme připraveni… Nedokážu popsat pocit, který to ve mě vyvolává. Na jednu stranu jsem optimistický… S trochou štěstí se odsud zítra dostaneme. Na druhou stranu jsou tu nepříjemné vzpomínky na minule. Nikdo ve vesnici se z druhé zkoušky nevrátil stejný…
Tenhle zápis věnuji tobě, dívko beze jména. Omlouvám se, že jsem nikdy nedostal šanci napravit svou chybu. Drž mi palce, abych tu šanci měl zítra.
Den ???
Tohle je poslední záznam. Víc už nenapíšu. Omlouvám se svým kolegům, ale tohle je naposledy, co o mně uslyšíte. Poslední zpráva od Nadačního doktora Elliota Sharpa.
Kdysi dávno jsem do Nadace přišel, protože jsem neměl na výběr. Výměnou informací o Hadově Ruce jsem dostal práci a záruku, že osoba nejdražší mému srdci, bude v bezpečí. A v pravdě, Nadace udělala, co mohla, aby dostála svému slibu. Moje vlastní znalosti byly použity k výzkumu magického portálu a já opravdu věřil v to, že jsem učinil správnou volbu. U Miky a Flinta to bylo podobné. Zatímco Flint se přidal ke Koalici, Mika zůstala s Hadovou Rukou, ale všichni tři jsme se snažili Ari ochránit. O nic jiného nám nikdy nešlo.
Jenže potom jsem o ni přišel. Ari, tak se jmenovala. Ach Ari, je mi to tak líto, ale nevěděl jsem jak jinak. Doufám, že mi dokážeš odpustit… Nevěděl jsem co dělat dál… Bez ní nemělo nic z toho smysl… A stejně jako předtím, Nadace přišla s řešením. amnestika. Jenže nikdy nefungují dokonale. Pořád jsem si pamatoval, kým jsem byl a teď vím, co jsem postrádal. Z projektu mě stáhli, ale já nikdy docela nezapomněl.
Na ničem už nesejde. Tohle místo neuchovává žádný poklad. Není tu způsob, jak zvrátit to, co se stalo. Není způsob, jak mi vrátit Ari. Celá tahle dimenze je jenom groteskní verze upomínky na mobilu pro lidi s Alzheimerem. Je to zrcadlo, které ukáže lidem to, co ztratili. Vysmívá se mi. Ta dívka v lese nebyla Ari, byla to oživlá vzpomínka. Test v jeskyni nám s Mikou ukázal pravdu. Oba jsme viděli Ari zemřít znovu a znovu a nemohli jsme s tím nic udělat. Flint to nevydržel a vrátil se zpátky. Nedokázal to znovu snést a já ho neviním. Tři dny jsme z té zrcadlové jeskyně hledali východ a za tu dobu jsme si prožili nejhorší okamžik Ariina života nejméně tisíckrát. Dál jsme šli jenom proto, že jsme věřili, že na konci toho všeho ji opět uvidíme. Že najdeme ten zatracený poklad… Ale tak tomu není… A tohle místo není žádná hrobka na jejímž konci hlavní hrdina najde svůj vytoužený artefakt.
Je to očistec. Svoji odměnu už máme. Jméno dívky, která kvůli nám zemřela. Která nám věřila, že ji ochráníme… A když jsme selhali, všichni jsme si tu vzpomínku vymazali z hlavy jenom aby se nám osud vysmál a předhodil nám to celé v podobě téhle noční můry…
Mika se mě pustila v půli cesty jeskyní. Zkoušel jsem volat její jméno, ale moje volání se ztrácí v nekonečné ozvěně Ariiných proseb o pomoc. Musím předpokládat to nejhorší. Každopádně jsem jediný, kdo se dostal až na konec. Stačí vyslovit Ariino jméno a vyhodí mě kam budu chtít… Nadace mi pogratuluje, možná dostanu nějakou prémii. Do složky mi napíšou hvězdičku za ochotu, odvahu a loajalitu… Když si o to řeknu, možná mi dají další amnestika… Na tohle místo zapomenu… Zapomenu na Miku, na Flinta… Na ty ubohé lidi ve vesnici, kteří tady navždy zůstanou uvěznění. Zapomenu na Ari…
Hrozně se bojím, že dělám další chybu.
Dne 23. srpna 2015, přibližně hodinu po vstupu Dr. Elliota Sharpa do anomálie, se SCP-034-CS znovu aktivovalo, když skrz něj prošel Sharpův deník a fotoaparát. Krátce poté se portál znovu zavřel. Aktuální poloha Dr. Sharpa není známá.
