Info
SCP-001 je příběh člena Rady O5
Dobrý večer, doktore.
Ne, ne, nevstávejte. A ano, jsem ten kdo si myslíte. Nedělejme z toho nic víc, než to je. Znáte moje číslo a já vím více než dost na to, abych vytvořil vaší kopii, kterou ani vaše matka nerozezná. Ne, to není výhrůžka, jenom fakt.
Teď, proč jsem tady, zdá se, že jste narazil na něco, co je nad vaší úrovní prověrky. No, narazil není to správné slovo. Vyhrabal? Možná. A dostal jste se dost daleko na to, aby další hrabání vedlo ke smrtelným ranám po kulkách. To by bylo velmi smutné, protože jinak jste velmi dobrý výzkumník. Proto se vám dostane toho, čemu se dostane jenom málo lidem v Nadaci… vysvětlení.
Ano, byli jsme upozorněni když jste se poprvé začal hrabat v SCP-001. Každý výzkumník, který tu byl alespoň chvíli se v tom začne hrabat. Většina se spokojí, když najdou anděla s hořícím mečem, je to dostatečně tajné. Ale potom jste se začal hrabat v Továrně a já věděl, že nepřestanete. Takže tady to máte, jednoduché a jasné.
Továrna je SCP-001.
Ale nikdy to nebude zapsáno. Byla to volba, kterou jsem udělal krátce po vytvoření Nadace a volba za kterou si stále stojím. Vy výzkumníci jste až příliš zvědaví. Nevím co mě děsí víc. To, že nikdy Továrně neporozumíme… nebo to, že jednoho dne ano. Ale co, jsem si jistý, že chcete vědět víc.
Továrna byla postavena roku 1835. Tenkrát byla známa jako Andersonova Továrna, pojmenována po Jamesi Andersonovi, zámožném továrníkovi. Byla postavena v, no, řekněme že v Americe a byla to největší továrna kdy navržená, dobrou míli v nejširším místě, tři patra vysoká po celé délce a se speciální sedm pater vysokou věží u vstupní brány, tam Anderson žil. Byla navržena jako ultimátní továrna, schopná postarat se o všechno, včetně ubytování pro zaměstnance. Lidé se mohli rodit, pracovat, žít a zemřít, to celé bez toho, aby kdy opustili vnitřek Továrny. A opravdu pracovali, na všem od péče o krávy a jatka, po textilní výrobu a všechno další.
No, nikdy vlastně neví, jestli byl James Anderson opravdu uctívač Satana. Je pravděpodobné, že prostě uctíval nějaké pohanské bohy. Co bylo jasné, bylo že byl velmi rázný při stavbě továrny a umístění strojů uvnitř. Přeživší tvrdí, že na podlaze byly vyryty magické symboly, které byly vidět jenom, když po nich tekla krev… Ale přeživší tvrdili hodně věcí. Co se ví, je že Anderson vydělával na krvi a potu a občas lidských částech z nižších vrstev. Jeho deník vypovídá o tom, že o nich smýšlel níže než o lidech, byli tu jenom aby mu sloužili.
Tenkrát se samozřejmě o ničem z tohohle nevědělo a tak se lidi do Továrny jenom hrnuli.Místo na práci a k bydlení naráz? Samozřejmě, že chtěli dovnitř! Dlouhé pracovní hodiny jim nevadili, pracovní podmínky, sadističtí drábové ani nic jiného. Pracovníci Továrny byli nuceni pracovat 16 pracovních dnů, nepracovalo se jenom o nedělích, od úsvitu do soumraku. Pracovníci neměli samostatné místnosti, místo toho sdíleli jednu místnost s dalšími osmi lidmi, spali po třech. Lékařská péče nebyla. Pokud jste se při práci zranil, což se stávalo často, čekalo se že budete pokračovat v práci. Každý kdo byl zraněný natolik, že nemohl pokračovat v práci, byl odtažen ochrankou a nikdo o něm dál neslyšel.
Po čtyřicet let vyráběla Andersonova Továrna všechny možné věci. Maso, oblečení, zbraně. Koho zajímalo, že hovězí bylo nejspíš smíchané s lidským. Nezájem že zbraně byly ukovány v krvi. Netřeba věnovat pozornost tomu, že oblečení bylo barveno v… no chápete mě. Existovaly zvěsti, ale výrobky byly tak dobré, tak proč se starat? Dokud se někdo nedostal ven.
Nikdy jsem se nesetkal s tou odvážnou duší, která utekla, ale dostala se k Prezidentu Grantovi a ten roku 1875 povolal mě. Tenkrát jsem byl… no, na tom nezáleží. Řekněme, že jsem byl u armády, tak trochu, a moji lidé tam byli se mnou. Sto padesát dobrých mužů a několik žen, které často dostaly práce, které neměly být obecně známé. Čistili jsme nějaké ty Konfederační državy a nějaké horší věci, co jsme našli dole na jihu. Tak jsme si udělali průzkum, nelíbilo se nám co jsme viděli a šli jsme dovnitř, po zuby ozbrojení.
Moc si toho vlastně o té noci nepamatuji. Většina se mi toho v hlavě spíjí. Mívám záblesky, občas, lidi přikované k pásu, živé vedle mrtvých a bylo sakra těžké říct, kdo byl kdo. Děti pracující pod stroji, většinu masa měly sedřeny od ozubených kol. A ty další věci…
Ne, jsem v pořádku. Nepřemýšlel jsem o té noci už hodně dlouho. Ochranka nebyla žádný problém. Ale potom se objevily Andersonovy výtvory. Bral zraněné pracovníky a… experimentoval na nich. Muži, pokud se jim tak dalo říkat, s několika rukama, sešití dohromady, někteří dokonce zkombinovaní se zvířaty, strašlivé monstrozity z nočních můr celého lidstva. Pořád přicházeli, vlna za vlnou nemrtvých stvoření. Ztratil jsem tu noc hodně dobrých mužů. A potom jsme našli Andersonovy množírny, dívky o nic starší než osm let, přikované ke stěnám, přinucené jenom k-
Pardon. I dnes, více než století potom, při tom pomyšlení vidím rudě. Když jsme konečně našli Andersona schovaného ve své kanceláři, pověsili jsme ho z okna jeho věže za jeho vlastní vnitřnosti. Když umíral, smál se, říkal že to je jedno, mohli jsme ho zabít, ale jeho továrna, ta Továrna, bude žít dál. Dvacet čtyři hodin poté, když jsme ho odřízli se pořád smál, nechali jsme ho zlámat, rozčtvrtit a poté jsme spálili jeho zbytky. Celou dobu se rouhal o věcech, na které nechci myslet.
Strávili jsme týden vyklízením toho místa, osvobozováním pracovníků, zabíjením věcí, co jsme našli ve sklepech a v temných místnostech. Vytahali jsme věci, které byly užitečné, naskládali jsme je v budově poblíž brány a jenom devadesát tři nás vyšlo ven. Na konci týdne nás bylo sedmdesát jedna.
Ale ty věci co jsme tam našli, bože. No, byl jste u Nadace už nějakou chvíli, vám by tak úžasné nepřipadaly, ale našli jsme dětské hračky, které stříleli skutečné náboje. Yoyo které odřezávalo kůži z každého, koho se dotklo, kladiva, která fungovala pouze na lidské maso. Plemeno kostlivých koní, které běhalo rychleji, než cokoliv co jste kdy viděl. Pláště upletené ze samotné temnoty, které vám umožnili přístup do temné dimenze, kde… Odbíhám od tématu. Našli jsme nástroje, úchvatné i strašné. A měli jsme možnost.
Svolal jsem své nejvýše postavené, no, řekněme důstojníky a pokusili jsme se rozhodnout, co uděláme. Všichni měli své názory. Chaplain se trochu pomátl. Myslel si, že všechny tyhle věci jsou boží zázraky, svaté artefakty k uctívání. Marshall a jeho patolízal Dawkins si myslel, že máme možnost vydělat jmění, vytvořit tyhle věci a prodat je nejvyšší nabídce. Indián, kterému jsme všichni říkali Bass, kvůli jeho hlubokému hlasu, nazýval ty věci ohavnostmi, tvrdil, že bychom je všechny měli najít a zničit. A Smith si myslel, že bychom je měli vzít zpátky k prezidentovi. Jediný kdo nic neříkal byl ten starý, ale ten nikdy neměl moc co říct. Dohadovali jsme se hodiny, dny, snažili se to vyřešit. Já, já myslel že sedíme na zlatém dole. Ale že bychom tyhle věci mohli využít, tyhle objekty, abychom mohli dostat nějaký ty děsivý věci, na který jsme narazili na Jihu, ty další stvůry, které nám svět naservíroval, a mohli bychom použít tuhle továrnu k dobru, jako místo pro zadržování těchhle věcí, najít způsob jak je donutit pracovat pro lidstvo, nebo alespoň ochránit lidstvo před nimi.
Jsem si jistý, že si domyslíte co se stalo. Chaplain se v noci vypařil se svými věřícími a vzal několik předmětů sebou. Marsalla jsme vyhodili, když jsme ho viděli jak… zneužívá svou autoritu. Slíbil nám pomstu a ten parchant Dawkins odvedl zbytek jejich skupiny s dalšími předměty. Bass a jeho lidi se pokusili to celé místo zapálit a potom odešli, když to nešlo. A Smith odešel taky, ohlásit se prezidentovi. Povedlo se mi přesvědčit ho, aby Grantovi řekl, že Továrna byla zničena. Měl jsem pro to místo velké plány.
Samozřejmě, bylo těžké mít plány, když máte k dispozici jenom 12 dalších lidí. Ale byl to začátek.
A fungovalo to, nějakou dobu. Měli jsme ty fantastické hračky a najít nové lidi, kteří by s námi pracovali, bylo snadné. Tenkrát znamenalo zmizet z mapy, opustit město. Věděli jsme co chceme, věděli jsme co můžeme být.
Leventhal se rozhodl sehnal nám podporu. Jednoduchý vynález sem, dobře investované peníze tam, všechno to klapalo. White a Jones se rozhodli pro… další podporu. V naší dřívější práci jsme našli zajímavé věci o lidech. Některá tajemství, které mocní lidé nechtěli nechat vyplavat na povrch. A s naší novou pozicí jsme měli více lidí, co chtěli s utajováním pomoct. Vydírání je ohavné slovo, ale práci odvede. Bright, Argent a Lumineux pracovali na katalogizaci objektů. Lightová a Brightova manželka, zdravotní sestry, se starali abychom byli zdraví. Ne, já jen, vzpomínám na Lightovou. Měla na tu dobu tak neobvyklou představu o hygieně. Brilantní žena. Czov, Fleischer a Carnoff se starali o trénink mužů. Tesla a Tamlin se starali o využití objektů, bez toho aby to bylo nápadné.
Byli jsme úžasní. Město, které jsme kolem Továrny postavili, říkali jsme mu Oblast-Alfa, bylo soběstačné. Agenti, výzkumníci, zaměstnanci všech typů… měli jména samozřejmě, ale tyhle pozice. Expandovali jsme dál.
…
Omlouvám se, jsem starý muž. Vím že na to nevypadám, ale tělo klame. Mysl… si nepamatuje všechno. A občas se ztrácím ve svých vzpomínkách. Věci se mi pletou. Ale bylo to takhle: Používali jsme Továrnu. Vždycky měla víc prázdných místností ke skladování věcí. Tenkrát jsme jim tak říkali, věci. Žádná SCP, ne. Mylseli jsme si, že máme Továrnu pod kontrolou. To je jeden z důvodů proč odmítám skončit. Pokud tu můžu něco dělat, tak je to připomínat lidem že tyhle věci NIKDY neovládneme Zadržet ano, ale jak jsme viděli s Ábelem, ovládnout? Nikdy.
Po nějakých deseti letech jsme byli dobře organizovaní. Z nás 13 původních byli čísla, ne jména. Věděli jsme, jak ty věci uvést do chodu. A jestli se jedna, nebo dvě věci uvnitř Továrny ztratili, tak co? A občasní zaměstnanci Třídy D? Ano, už tenkrát jsme měli Třídu D. Postradatelní. Tak jsme jim říkali. Museli jsme mít na kom věci testovat, Tesla a Tamlin to dali jasně najevo. Ale ano, občas jsme ztratili lidi, na kterých nezáleželo. Adam… tedy, Dr. Bright rád říkal, že si Továrna vybírá svou daň. Nemůžete mít něco z ničeho.
1911 byl rok, kdy se to všechno pokazilo. Věci… říkali jsme jim faeries. Celá rasa těch věcí, žili mezi námi. Mohli vypadat jako vy a já. Jediný výrazný rozdíl byla alergie na železo. Ano, proto jsme jim říkali faeries. Ne, neslyšel jste o nich. Vytrhali jsme je i s kořeny. Já byl ten kdo to udělal.
Hledali jsme je už nějakou dobu. Jednou nebo dvakrát jsme na ně narazili a zvítězili jsme. Takže když nás jistý vládce požádal o pomoc, samozřejmě že jsme byli rádi, když si u nás udělá dluh. Vždycky jsme měli rádi lidi, co nám něco dlužili. Poslali jsme na pomoc tým, aby se postaral o to, co jsme měli za skupinu lovců. Když jsme je viděli potom, jejich hlavy byly napíchnuté na oštěpy, připnuté k sedlům stvoření, na nichž Faeries přijeli, když napadli Továrnu.
Bylo to strašné.
Tři slova, ale říkají toho tolik. Nikdy jsem… Omlouvám se, prosím, dejte mi chvilku. Tuhle část jsem nikdy nikomu neříkal. Měl byste se považovat za šťastného. A jestli někdy někomu povíte cokoliv z toho, co vám chci říct, tak nezabiji jenom vás, ale každého kdo sdílí vaše DNA a to tím nejhorším způsobem. Budete si myslet, že Procedura 110-Montauk je oproti tomu procházkou v parku.
Prohráli jsme. Ty věci přišli a zničili nás. Jezdili přes naše budovy, zmasakrovali naše lidi, naše zbraně jim nic nedělali. Viděl jsem svých třináct zemřít nalevo i napravo, jenom se snažili udržet Továrnu. A já? Já, jejich vůdce, jejich přítel, jejich otcovská figura? Kmotr Brightových čtyř dětí. Důvěrník, občasný milenec, vždy zpovědník? Utíkal jsem. Utíkal jsem jako vystrašený školák, hluboko do temných koutů Továrny. Byl jsem pronásledován těmi věcmi, vždy jenom o krok napřed. Slyšel jsem je za sebou, cítil jsem jejich dech na krku a…
Přišel jsem ke dveřím, které jsem nikdy předtím neviděl. Bronzové, pokryté nějakými arabskými nápisy. Nikdy jsem nebyl na jazyky, především ne na ty točité hlouposti co používají muslimové. Ale nezajímalo mě to. Šli si pro mě a já ty dveře otevřel a vběhl jsem dovnitř. Všechno uvnitř… bylo jiné. Byl to pocit klidu, nic mi tu nemohlo ublížit. Světlo tu bylo takové, temně červené, ale takové správné. Moje uši byly plné bubnování ohromného srdce. A přede mnou byly ostatky Andersona. Promluvily ke mě a ať se propadnu, nedokážu říct co přesně řekly. Bylo to spíše o významu, než o slovech. Nabídlo mi to naději. Řeklo to… řeklo mi to, že každá z těch věcí z Továrny, co jsme použili, jakkoliv, to krmila. Pomáhala tomu růst. Ale jestli Faeries zaberou Továrnu, zničí jí a to jsme nesměli dopustit. Nabídlo mi to… dohodu. Mohl jsem tuhle událost smazat. Udělat to tak, aby se nikdy nestala. Jediné co jsem tomu musel dát… nás.
Nechtěl jsem. Věděl jsem, že je to špatný nápad. Ale potom jsem je znovu viděl, svou rodinu, mé přátele, mrtvé. Zabité těmi bastardy… Souhlasil jsem. Usmálo se to. A já jsem opět stál na hradbách, sledoval jsem jak horda Fearies sjíždí kopec. Má Nadace byla opět živá. V mých rukou byla zbraň. Nebudu vás zatěžovat detaily, ale zmasakrovali jsme je. A s těmito novými zbraněmi jsme pokračovali v zabíjení, všude kde žili, všude kde se množili. Ostatní z Rady O5 se ptali proč, mysleli si, že bychom měli některé z nich ušetřit, pro případ, že je budeme potřebovat… já je srovnal do latě.
Odstěhovali jsme se z Továrny. Zavřeli jsme jí. Přemístili jsme své věci od tamtud. Změnili jsme jméno z věcí na Speciální Zadržovací Procedury, soustředili jsme se na jejich zadržení, ne… cokoliv jiného. Ostatní byli zvědaví, ale rozuměli mým důvodům. Zavřel jsem Továrnu. Zamkl jsem jí. Pohřbil pod hromadou suti, řekl jsem, že je moc nebezpečná. Myslel jsem… myslel jsem že mi to prošlo. Dokud jsem nenašel tu věc na svém stole. Jednu z těch starých dětských pistolí, co střílela skutečné náboje. A měla štítek s nápisem Továrna.
… Posílal jsem tam lidi, čas od času, abych věděl co dělá. Naposledy co jsem tam poslal lidi, nic tam nebylo. Pořád nacházíme předměty z Továrny. Nechce se mi ani myslet kolik jich nenajdeme. Lidi co je používají a skrývají to. Myslím na to tělo, jak říkalo že každý předmět, který jsme použili dával Továrně energii. Nikdy jsem se nezeptal 'energii na co'? Nemyslím si, že to chci vědět.
Co tomu dáváme? Hlavně Třídu D. Kam jste si myslel, že všechna ta těla mizí? Je tu místo. Necháme tam těla a ona zmizí. Každý si myslí, že jsem génius, protože jsem na to přišel. Někdy… někdy tomu musíme dát i něco jiného. Výzkumníky. Agenty. Nikdy neví o co jde. Prostě to přijde a vezme je to.
Ale nakonec, děláme víc dobra tím, že tady jsme. Cokoliv Továrna chce, cokoliv to je… Děláme tu dobro. Musím tomu věřit.
A teď to víte. Jste spokojený? Nemyslel jsem si. Proč vám to říkám? Stárnu, Everette. Jestli zemřu, někdo to bude muset dál krmit. Možná budeš jiný. Možná přijdeš na to, jak se tomu postavit.
…Ale pochybuji o tom.