Chutná to jako kávová sušenka, ale konzistenci to má mizernou. Dře se to o jazyk a nechce se to rozpustit, nehledě na to, jak moc se tvé tváře a dásně zapojují do procesu žvýkání a cucání. Divný to bonbon, pomyslíš si a cucáš dál. Je to nějaké suché…
Nalevo od tebe stojí sklenička s vodou, hezká a vyřezávaná. Jak se tam dostala? Vždyť jsi v místnosti sám. Pohled ke dveřím ti potvrdí, že jsou stále zabarikádované dřevěnou židlí. Dobře, to je dobře.
Instinktivně svůj zrak stočíš doleva, kde červené světlo digitálních hodin oznamuje celé místnosti, že je dopoledne, deset minut po jedenácté. Jak dlouho už ten bonbón cucám, napadne tě ale ta myšlenka se pozvolna ztratí v nepříjemné chuti odporného kávového extraktu na tvém jazyku. Na mysli ti vyvstane vzpomínka z dětství na tvou tetu, která vždy vozila přeslazené karamelky odněkud z východu. Vybaví se ti ty karamelově oranžové sladkosti, které šlo žvýkat půl hodiny, když na to člověk šel pomalu.
Co bys dal za to aby nasládlá chuť vystřídala ten otravně nudný pocit, že koušeš do kávového filtru. A to bylo právě ono. U karamelek a bonbonů šlo vždycky prostě skousnout, nebo polknout, nebo převalovat dostatečně dlouho v puse. Ale tohle byly nějaké divné bonbony.
Bylo jich tu někde ještě víc? Začal jsi hledat po svém okolí sáček, nebo balení či krabičku, ale asi jsi jí vyhodil hned po otevření. Než jsi vešel do místnosti a posadil se u monitoru.
Najednou ti došlo, že ta podivná kávová chuť tě zaměstnala natolik, že jsi ještě ani nezapnul počítač. Pohnul jsi myší a obrazovka naskočila, zdánlivě pouze v režimu spánku. Obvykle svůj počítač vypínáš a odhlašuješ se, tentokrát jsi ale musel být příliš unavený, protože tě okamžitě ozáří přihlášený účet v databázi. Ještěže se o tomhle nikdo nedozví, pomyslíš si a přehodíš bonbon z levé strany tváře na pravou.
Ta lepivá věcička se nepříjemně přesunula, zatímco tvoje dásně úpěly pod návalem nechutné slizkosti, jak se bonbon postupně rozpouštěl a odhaloval svůj polotekutý stav. Ještě že tak, řekneš si a nevědomky zkousneš dásněmi, které se do obsahu zaboří a přilepí. Chtělo by to něčím zapít a naštěstí vedle tebe stojí sklenice s vodou. Někdo by možná řekl, že byla poloprázdná, ale tobě připadala napůl plná. Tak či onak jsi její obsah zhltnul a ke tvé smůle ten bonbon stále držel.
Už od malička sis nerad strkal ruce do pusy, protože ti to zkrátka připadalo hnusné, ale textura toho nesvatého želé na tvých dásních se nedala vydržet a tak jsi podstoupil čin menšího zla.
Bylo dvanáct hodin, soudě podle budíku, co začal zvonit z telefonu. Když ses ale natáhl, svou pazourou stále trochu zasliněnou, abys budík vypnul, došlo ti že nemáš telefon na dosah ruky. Zvonění vycházelo zpoza skříně u dveří.
Za nepříjemného pípání jsi došel ke dřevěnému rámu a podivil ses nad otevřenými dveřmi. Nikdy jsi neměl rád průvan a na téhle straně budovy nechával údržbář neustále větrat okno na konci chodby. Budeš si s ním o tom muset rázně promluvit.
Klekl sis, aby ses natáhl za skříň, kde stále vyzváněl telefon, zdánlivě těsně za dosahem tvojí paže. Pitomý bonbon…
S vypětím všech sil ses natáhl dál, než sis myslel, že ti tvoje neohebné tělo dovolí. Tvé prsty nahmataly telefon a postupně ho posunuly o trochu blíž. Jak se tam dostal? Vypadl ti z kapsy? Muselo to tak být, řekl sis a konečně jsi vypnul budík, který jsi nastavil. Hodiny hlásaly šest minut po půl druhé odpoledne. Vypnul jsi v nastavení budík, který vyzváněl každé poledne a vypnul jsi i jeho opakování. Co jsem to sakra dělal, když jsem šel včera spát.
Mobil ti ukazoval, že máš dvanáct nepřijatých hovorů a deset zpráv, většinu od rodiny, něco pracovního. Všechno několik hodin nazpět. Nejspíš sis omylem vypnul vyzvánění, to se občas stane, ne?
Aspoň máš pocit, že se ti něco takového občas stane. Sakra, lépe by se ti přemýšlelo, kdybys neměl v puse tu divnou pachuť. A když už jsi u chuti, začínáš cítit že ti kručí v břiše. Naposledy jsi přeci obědval, tak proč máš znovu hlad?
Zatímco nad tím přemýšlíš a vracíš se ke stolu, málem zakopneš o dřevěnou židli, kterou někdo pohodil uprostřed místnosti. Tohle už definitivně není poprvé. Takhle si z tebe už někdo jednou utahoval. Rozházel ti nábytek a schoval ti telefon…
Kde jsi nechal telefon?
Na stole není, tam je jenom prázdná sklenička, kterou bys měl odnést než jí omylem shodíš na zem. Na nočním stolku, snad? Zdvyhneš svou knihu o amnézii a digitální hodiny hlásající tři hodiny odpoledne a za nimi najdeš jenom prázdnou krabičku označenou třemi šipkami v kruhu. To ti přpomene chuť kávy v puse. Skoro se vytratila, ale bonbon, který jsi stále žvýkal tam pořád byl. Nalepený na zuby, rozpuštěný ve slinách. Když jsi přitlačil jazyk k patru, cítil jsi ho.
Zazvonil telefon a to tě vytrhlo z transu. Ležel u dveří na zemi, asi ti vypadl z kapsy. Málem jsi zakopl o židli na zemi, abys ten hovor zvedl.
"Haló?"
"Já ti dám, haló! Kde jsi byl?" Ustaraný hlas na druhé straně patřil tvé kolegyni.
Nechtěl jsi jí víc vyplašit, takže jsi změnil hlas tónu, aby to znělo nenuceně. "No, na chvíli jsem ztratil telefon."
"Neozval ses dva dny!" To tě dostalo. Vždyť jsi teprve přišel domů z laboratoře. Jak to mohly být dva dny, však jste spolu obědvali. "Měli jsme o tebe strach." Dodala to jemně, stále naštvaně, ale klidněji.
"No počkej ale to přeci není-" A potom ti došlo, co se stalo. Pochopil jsi konečně, co se muselo stát a okamžitě jsi se podíval po krabičce na nočním stolku.
Chvíli bylo ticho. Sáhl jsi po ubrousku na stole a vyplivl jsi do něj bonbon. Namodralá polorozpuštěná břečka se sotva dala označit za něco jako prášek, ale byl to on. "Kurva-"
"Řekni mi co se stalo?"
"Myslím, že jsem to omylem přehnal s účinností těch nových krátkodobých amnestik."
"Myslíš?"
"No," podíváš se na hodiny a je půl čtvrté odpoledne. "Myslím, že jsem ten bonbon cucal tak 43 hodin."