Název: Střípky z cizího života — Rudá čarodějka
Autor: Azkee
Poděkování: Tímto bych ráda věnovala článek LilyFoxyLu ,
DrCheems,
Lyppiatt a
CollinTheGoldfish jako narozeninový dáreček, svatému Václavu, vévodovi české země, a
Modular. Jsi lepším šachistou než já, uznávám. Ale požaduju odvetu. >:( >:3
Osazenstvo:
Anton Gervič
Miloš Brázdil
Kháj
Veronika
TrisaVenlia
Evi
{$comments2}
{$doesthisfixthebug}
Následující příběh není vhodný pro děti a mladistvé. Takže, děti, vyčůrat, pomodlit a dobrou noc.
pátek 27. srpna 2004, dopoledne
"Takže pro pořádek: zákazník je špička potravního řetězce, alfa samec, top predátor. Pokud nechceš odpovědi, neptej se. A jestli to ještě není jasné, tak dokud pracuješ v Kykolopovi, NECHCEŠ odpovědi," dal mu vědět Anton Gervič v už kdysi, v průběhu zaučení. "Vlastně, nejenom že nechceš odpovědi, radši ani nechceš nic slyšet. Seš černá díra na informace, kapiš?"
"Kapiš, kápo," zamumlal mu tenkrát Míla v odpověď. Věděl, že je lepší se na nic neptat. Na druhou stranu, jednání podle nejlepšího úsudku a správných informací nebylo jeho nejsilnější stránkou. Když tedy přišla skupina dívek v extravagantním oblečení, oznámily, že jsou čarodějky a místo kafe začaly žádat o "ingredience do elixírů", Míla si byl jistý, že se neudrží. Poslouchání jejich rozhovorů připomínalo prapodivnou komedii, s generátorem náhodných slov v hlavní roli. Zároveň cítil nejenom pobavení – myšlenka, že by neměl nikoho odposlouchávat, jej vtahovala dovnitř.
Z pěti hlasů, které mohl dennodenně slýchávat, obvykle vnímal jen dva – ten nejhlasitější patřil rusovlásce. Skrýval v sobě bezostyšnou jistotu, odhodlání, možná až moc… a neskonalou tvrdohlavost. V porovnání s kýmkoli jiným takřka zářila. Neměl ji rád. Samozřejmě, byla zajímavá, dokonce i krásná, ale Míla si byl jistý, že po dvou dnech s ní na opuštěném ostrově by si prořezal žíly, aby do písku nakreslil krvavý pentagram, přivolal Satana a na kolenou by jej prosil, ať ukončí svět.
Ten druhý hlas slýchával méně často, méně hlasitě, ale za to s jakousi kousavostí. Veronika. Bylo mu příjemné vidět tu drobnou brunetku, rebelanta proti systému, používat špatný humor jako zbraň. Přicházela se skupinkou každý den, ale nikdy nevyřvávala významy vyložených karet na celé kolo, a mumlání kleteb na účet chudáčků, co Rusovlásce pili krev se účastnila jen symbolicky. Většinu času jen seděla, tiše pozorovala a občas komentovala, mimo svoji roli.
Toho pomalého srpnového dopoledne přišly do hospůdky u jezera jen ony dvě.
"Lačho d'ives!" pronesla Rusovláska s širokým úsměvem na pozdrav.
"Lačho…"
Dívky se usadily naproti sobě, bruneta uchopila do rukou nápojový lístek. "Chtěla jsi probrat můj plexus karotis?" Špičky prstů položila k hrtanu, k přibližnému umístění páté čakry. Čakru očištění, odstranění jedu – jak fyzického, tak toho, co se skrývá v myšlenkách a slovech. Rusovlásce mezitím spadla z obličeje maska náklonnosti, její výraz nabral na trvdosti.
"Tvých šestnáct lístků, ano. Pro začátek, Veroniko, bych ti doporučila víc vážit slov. V poslední době…do nich prosakuje cosi nečistého, jed."
Veronika rukama naznačila ve vzduchu uvozovky: "Sabat je doslova sobota, jsme první, co budou mít sobotu už v pátek?" zeptala se s letmým úsměvem, zda-li dívka mluvila o této neshodě. Rusovláska zaťala mezitím ruce v pěsti. Cítila se, jako by se pod ní podlomil led a ona smáčela jednu nohu ve ledové vodě… a to rozhovor začala! Jak se ta… ta nešťastnice opovažovala vůbec být nad věcí?!
"Až moc si vyskakuješ. Nevím, z jakého důvodu ti začalo rarašit a upřimně mě to ani nezajímá, ale když řeknu, že sabat děláme v pátek, tak si můžeš narvat do své prťavoučké sedinky svoje debilní poznámky, ano?"
A nic nebylo tak nepříjemné jako mlčení v odpověď. A i přes to sžírající ticho se dokázala rusovláska nějak zvetit, vytáhnout nohy z vody, postavit se pevně na nohy… A tvářit se, že pod podrážkami má tisíce metrů pevné země a ne pár centimetrů ledu. Notak, toto byl přeci spolek, který ona přebrala, měla právo rozhodovat o jeho budoucnosti! Byla přeci v bezpečí. A její autorita nebyla jen tak ke zpochybnění.
"Zvlášť opovržení hodné je, když naše členky přesvědčuješ, aby se vykašlaly na naše tradice." Párkrát nesouhlasně zamlaskala. Poslouchej, Veroniko. Vlastně mezi nás nepatříš. Nezapadáš. Vlastně se s tebou bavíme jenom proto, že nemáš žádné jiné kamarády. Je to smutný, ale je to tak. Jenže tahle laskavost z naší strany nemusí mít dlouhé trvání, víš? Vlastně nemáš, co nabídnout," rusovláska nonšalantně pokrčila rameny a ušklíbla se, "nejsi hezká, nejsi chytrá, nemáš dar prozřetelnosti a čistý čakry jako Eagle, jednoduše - vlastně na tobě nezáleží."…Seš nicka.
Povzdechla si. Na její tváři se začala pomalu vykreslovat maska soucitu. Maska benevolence, něhy, ochranitelství. Zlomeného člověka lze snadno přesvědčit, že máš jeho nejlepší zájmy v srdci. A pokud zlomený není… "Víš… u mě jsi vždycky měla zastání. Každý má přece právo snažit se mít kamarády, takže ti dovolím zůstat. Pod jednou podmínkou… Už nikdy se neopovážíš vystoupit z řady, rozumíš?" Natáhla k ní ruku ve spasitelském gestu. "Můžeme přece být kamarádky."
"Jo," odtušila naproti sedící křehká postava. "Nemusíš mě víc srovnávat, nebudu pro tebe příliš vysokým stéblem trávy."
Vstala, z židle sundala batůžek. Rusovláska v tu chvíli osaměla a místnost zaplavilo ticho, přerušované chrčivým zvukem z rádia a jejím následným ťukáním lžičky do okrajů skleničky vídeňské kávy.
Anton Gervič měl ve zvyku správně si vychovávat společnost okolo sebe, nehledě na to, že jmenovaná společnost byla starší než on sám. Byl přeci mladý šéf a moc dobře věděl, jak dělat věci správně. A moc dobře věděl, že není nic smutnějšího, než mladí a postupně stárnoucí muži s mrtvýma očima, kteří už po ničem neprahnou. Co ztratili všechny ambice, ctižádost, naděje… nakonec i osobnost. Touha se musí živit, dokud je mladá, nesmí se jí dovolit byť jen na okamžik zaskomírat.
Dopočítal kasu a nahnul se k Mílovi: "Je to kost, co? Dva klacky, že ji dneska dokážeš sbalit."
"Tu kund-óh." Míla polkl všechny nadávky, které se mu shromažďovaly na jazyku. Všechny vysvětlivky, že je to panovačná, egomeniakální bestie, kterou měli dávno šoupnout hezky pod zámek cvokhausu, vliskat do ní rozum… i kdyby to byla totiž pravda sebevíc, tak nabídka, co byla na stole? To se neodmítalo. Příliš velkorysé. Navíc… šéfa člověk odmítnout nesměl.
"Jo. Kapiš, kápo. Pohodka."
Uběhly sotva dvě hodiny, když se za Kháj vrátily její kamarádky a vytáhly ji pod širé nebe pro důležitou covenovou poradu. V průběhu minut výraz v dívčině tváři přešel z nechápavého, přes zmatený, k nevěřícímu, až se nakonec ustálil na zářivě znechuceném.
"Co vám to jako nakecala? A jak jako pozastavit členství?! Eagle! Eagle… samozřejmě, ničem neví, he?!" S vítězným šklebem na tváři pak dodala: "Takže já odvolávám tuhle poradu a až tady bude Eagle, tak–" plivala před sebe, a její hlas se odrážel přes louku a jezero. Něco bylo špatně… kde bylo její bezpečí? Kd… vždyť byla doma, mezi svýma, ne? Její hlas, jakkoli se odrážel po okolí, nedokázal být hlasitější, než bušení krve v jejích spáncích a v její hrudi. Svět okolo nabíral místy potemnělých odstínů… z úst se jí svévolně vyvalilo několik nadávek.
TrisaVenlia nevěřícně zakroutila hlavou.
"Kháj? To, že se věci věčně dělají po tvojem, neznamená, že máme bohydanou povinnost tě poslouchat. I kdyby si byla hlavní kněžka jako Eagle, tak tu povinnost nemáme, ok? Prostě… prostě už nás to nebaví."
"To není fér! Nemůžete se prostě tvářit, že vám na mně nezáleží! Vážně! Co vám sakra ta kráva nakecala!" Napřáhla prst směrem k Veronice. Ta mlčela.
Evi smířlivě napřáhla ruce dopředu, jako když se člověk snaží zmírnit pád: "Ale… vždyť nám na tobě záleží!"
"Tak proč… jak…"
"Promiň… strašlivě moc mi je líto, že to došlo až k tomuhle… vyhrožovat tím, že odejdeme, je moc nehezké, ale… ono to jinak nejde, nemůžeme být kamarádky, když se budeš k některé z nás chovat zle. To… tě nemůžeme nechat dělat."
TrisaVenlia si odkašlala: "Sesterský coven měl být jenom způsob, jak být spolu, zjišťovat to, kým jsme, pomáhat si, chápeš? Neděláš to. Změnila ses. Nebo jsi byla taková celou dobu…a s někým takovým se nechci bavit."
Kháj kmitala pohledem z jedné kamarádky na druhou.
"Ale… ty Tris, ty nechápeš, že se vás snaží proti mně poštvat?" Tiše se zaříkávala, že nebude brečet, nenechá svoje oči, aby ji zradily. Nebude projevovat slabost. Při pohledu na ty zuby, co k sobě křečovitě tiskla, TrisaVenlia jen mávla rukou vzduchem. Nehodlala jim věnovat další pozornost, ani soucit.
"Tím chci říct, že jsme se rozhodly, kolektivně, že už je to moc. Takže končíme. Tedy, ty končíš."
"Zdálo se nám milejší ti to říct,… dát ti nějaké vysvětlení… ať alespoň víš proč. A třeba se můžeš poučit, něco si z toho vzít. Můžeš být lepší člověk. Bylo to s tebou krásný, Kháj."
"Nelži jí. Nebylo."
pátek 27. srpna 2004, večer
Zůstala sama, opět sama, její kamarádky zmizely a už se nevrátily. Na louku mezitím padla noc a přivítala její dušené vzlyky, které po hodinách měnily hněv a křivdu v otupělost. Cítila se jako sežehnuté pole po bitvě, jehož žár postupně chladl a nechával jen pach spálených mrtvol a soli, co měla zaručit, aby na něm už nic nerostlo. Sůl v její půdě, sůl v ranách její duše. Vzlyky nakonec ustaly, jen se chvěla. Prázdná, uhelnatá. Bylo něco po půlnoci, když v sobě konečně dost vůle na to pokusit se alespoň utopit svůj zármutek v něčem, co ji zahřeje. Křehkými, kroky se přesunula zpátky do Kyklopa. Svěsila hlavu a zašeptala:
"Namíchej mi něco dobrého, simtě. Mám narozeniny." Copánky dlouhých vlasů jí spadaly z ramen. Začala si s nimi nepřítomně hrát. Alespoň ty ji neopustily. A zároveň byly bodavá připomínka toho, kým byla.
Míla naklonil hlavu na stranu, na ostrých hranách tváře se mu roztáhl hravý úsměv: "A jak se jmenuje ta krásná oslavenecká tvářička?"
"Vyslýcháš mě pro svoje mafiánské kamarádíčky?"
Mafi…co prosím? Míla si pobaveně odfrknul: "Možná? Nebo třeba jenom chci vědět, jestli máš jak se říká čistý čakry. A třebas chci znát barvu tvojí aury…" Zatímco si s dívkou povídal, jeho ruce se jaly nalévat švédskou palomu. Za ty měsíce, co sem pravidelně docházela, měl přehled, co by jí nejspíše mohlo chutnat. Rusovláska si jej měřila pohledem, když růžová sklenička přistála před ní na barovém pultu.
"Díky," usmála se na něj nakonec vzdáleně a její rty se jemně přimkly k brčku palomy. "Moje magické jméno je Kháj, nic jiného nepotřebuješ."
"A elixír lásky už jsi zkoušela Khájinko?"
Vida, pořád jí někdo nabízel společnost, alespoň někdo. Cítila k němu větší blízkost, než by si jinak dovolila. Jen naprostý cizinec u baru. Nevěděl nic, nechápal nic, nechápal jí, a kdyby nad ním přemýšlela, byla by zhnusena z jeho levných snah o flirt. Na místo toho teď cítila tichou vděčnost. Mírně se pousmála… "První, co jsem kdy míchala. Ale umět ho namíchat dobře, aby v něm bylo dost vášně, syrovosti, pravdivosti, ale zároveň něhy, to je umění."
Promluvil hlubším, poklidným hlasem, naklonil se k ní a nehty si projel strniště, skoro jako by chtěl zanechat škrábnutí: "A co kdybych ti řekl, že to umím taky?"
"Neumíš," odvětila a důkladně si jej při tom prohlížela. "Máš moc tvrdé oči. Oči člověka, který se bojí milovat, bojí se poddat čemukoli. Radši bys podpálil celý svět, než aby sis dovolil hořet uvnitř. Nemiluješ. Pohlcuješ."
"To je tvrdé ohodnocení," od takové pizdy, jako seš ty, co vyhrožuje vlastním kamarádům, co komanduje a mele v reálu jenom sračky. A zpátky k umění svůdnosti, laškovnosti. "A tos mi ani nedala šanci ti ho namíchat." Míla v rámci hry několikrát zamrkal, vytasil ty největší psí oči, jakých byl schopen. V oříškových duhovkách se mu odráželo jak zlatavá zář starých žárovek, tak i barevná světélka, co visela mezi stromy za okny a lehounce se pohupovala ve větru.
"Co víš, třebas by ti chutnal."
Okraj dlaně mu vklouzl pod první knoflík na černé košili a prostředníček nechal lemovat kousek cesty ostrých klíčních kostí. Jako by říkal: Tady jsem, děvčátko, pozoruj mé tělo, mou hruď. Ukazováčkem se zastavil u rtů, chvíli jej tam nechal spočívat, než rty nastavil do jemného, téměř neznatelného našpulení. Jako ten nejletmější polibek, visící jen na špičce prstu.
Čarodějka v duchu přikývla na jeho hru – pokud si chce povídat tímto způsobem, tak ať–, v předstírané nespokojenosti zúžila své oči v dvě malé štěrbinky: "Myslíš si, že se pletu? To já málokdy."
"Ve mně ano. Je ve mně daleko víc žáru, než co bys čekala," zuby si na okamžik přidržel dolní ret, pro dramatickou pauzu, "má krásná Khájinko."
Měl tak nádherný, pohlcující úsměv, když ji sváděl… v tu chvíli nechápala proč, jen slyšela sama sebe říci:
"Jestli máš v sobě ten oheň, dokaž mi to." Ohřej mě, prosím. Bojím se omrzlin.
Míla sledoval, jak se její rudé rty nejprve obkružují brčko růžového drinku, sají a pak se roztahují do provokativního úsměvu. Jako by říkala: Nesmíš se přiblížit, protože sis mě ještě nevyhrál. Heč. Nejsem tvoje, ale jsem tak zatraceně nádherná, a každý přece zná moji cenu. Byla to urážka. Byla to výzva. Bylo to pobídnutí. V ten okamžik cosi v jeho mysli zkratovalo, zapomněl, proč se sváděním vlastně začal. Chtěl si ukořistit, co nemohl mít. Její zákeřný, škodolibý úsměv… Míla pevně stiskl zuby, nasál skrz ně vzduch, až zahvízdaly, a uvolnil část z napětí ve svém těle. "Je to snad výzva?" zeptal se s doširoka otevřenýma očima.
"Ohrom mě, krasavče."
Míla na okamžik zmizel, vrátil se s láhví Merlotu, jež otevřel a nechal dýchat. Pak se nahnul pro karmínově zbarvený sirup a drobné kvítky; jeho pohyby byly plynulé, ladné… pohyboval se výhradně do rytmu pomalé hudby, která vycházela ze starých bedniček. Sledovala, jak se pod jeho košilí pohybují svaly jeho silných ramen a zad, snad jako by ji lákaly, ať si dotekem ověří jejich přítomnost. Ať polaská dokonalost muže, který o ni jevil zájem.
Otočil se k ní a okraj láhve zahalil růžovým sametovým hadříkem, aby ani kapička nepotřísnila barový pult. Pak ladnými, táhlými pohyby vmíchával kapičky sirupu, a hleděl jí přitom hluboko do očí, jako by předem věděl, kam přesně kapičky přistanou. Jako by pro něj byla důležitější, než ony. Vidím tě, vidím tě celou, přesně takovou, jaká si, tvrdil jeho vřelý úsměv, ty rty, po kterých dosud ani nevěděla, jak moc prahne, a myslím si, že jsi nádherná, úchvatná, jedinečná. Zatajila dech. Proč jen nezvládla udržet myšlenky pod kontrolou? Hluboko uvnitř jejího těla se probouzela touha žadonící o jediné: Pokud mě vážně chceš, dokaž to. Vem si mě. Vysaj moje rty, seškrábej ze mě kůži, vem mi všechno, co jsem já… miluj mě. Hned. …a pohledem brouzdala po mahagonu baru, jen aby nedala znát svá přání. Jen se vyhnout jeho očím.
Skrze přivřená víčka sledovala jeho prsty, něžně pokládající malá poupátka na hladinu. Vzdáleně jí připomínaly lekníny, co zapomněly, že mají vyrůst, žít na polozapomenutých, kouzelných jezerech. Nebo možná nechtěly vyrůst, a namísto toho zasvětily své životy čekání na tuto chvíli, na dnešní večer.
Mílovy prsty obkroužily sklenici se sirupem. Pozvedla obočí.
"Nebude to až… moc… sladké?" zeptala se.
"Nebude. Ještě trochu to chce." Aby ji uklidnil, věnoval jí letmý úsměv a mrknutí: "Neboj se, vím, co dělám. Není to přece můj první nápoj lásky." Na každý z kvítků pak přistála kapička. Kháj sledovala, jak se postupně poupátka květů rozpínají, odhodlávají se… a rozkvétají. Květiny, co čekaly celý život na okamžik, kdy budou moct dívku očarovat, rozkvést jen pro ni.
Když se rozevřely, místnost zaplavila nepodchytitelná vůně. Vplétala se jí do vlasů, omamovala smysly. Náhle ucítila vřelý dotek zezadu na svých ramenou, jejich pevnost. Kdy se stihl přesunout za ni? Netušila. Sehnul se k ní a zašeptal jí do ouška: "Pojď se mnou. Krásné dívky nemohou pít nápoje lásky jen tak, za barem."
Nechal ji vzít si svou skleničku, pak vpletl své prsty do těch jejích a vedl ji ven. Nezajímalo jej, že za sebou nechává prázdnou restauraci. Kdo se rozhodne přijít v tuto pozdní hodinu, nechť se obslouží sám.
pátek 27. srpna 2004, večer
Vedl ji k molu na druhé straně jezera, kde se společně usadili a pozorovali hvězdy jiskřící nad jejich hlavami. Měsíc zmizel v novu, jejími slovy: Kolo osudu se zase dostalo do nejnižšího bodu, čeká nás jenom cesta nahoru, do hezčích dnů. Ale zatím, zatím vodní hladina odrážela světlo jen zdráhavě a vyhrožovala, že ji utopí. Byla chladná, stejně jako okolní vzduch, stejně jako okraje skla, které teď svírala oběma dlaněmi. Kháj se k němu instinktivně přisunula o kousek blíž.
"Na nápoje lásky a na nové začátky" nadzvedla ruku se sklenicí v přípitku.
"Na Amorův šíp, na jeho odvahu. Ať nikdy nemine svůj cíl," přitakal, cinkl o její sklenici a jeho ústa pojala doušek. Kháj nemohla zůstat pozadu. Ucítila letmou vlnu tepla, co se jí rozlila po žilách. Pak už pili pomalu a nit konverzace se stáčela kolem nich, vázala je blíže.
Eventuelně si všimla, že svět okolo se zdál ostřejší, jeho hlas barvitější, zpěvnější, vůně výraznější. Od linoucí se vůně modřínu mola, na němž seděli, až po voňavku na výrazných klíčních kostech muže, co při ní seděl. Jaké to asi je, přejíždět po nich bříšky prstů, letmo do nich bubnovat, zatímco on mě pevně drží kolem pasu; šeptá mi, že jsem jeho a ničí jiná už nikdy nebudu? Že ani nechci být? Kháj se svévolně roztáhly rty do úsměvu, zalapala po dechu, aby vyhnala šibalskou myšlenku, která ale odmítla odejít. Namísto toho se prohnala s chvěním celým tělem, až do konečků prstů. Pohledem se snažila obejít okraje jeho těla, ale zdálo se zahalené černým hávem tmy.
Její oči se ustálily na okraji Mílovy tváře – jen stěží rozlišila jejich okraje těch tmavých vlasů, vzdávaly se prázdnotě světa za nimi, ztrácely se mezi stíny stromoví. Jako by byl jen přeludem, který může ta rozlehlá noc ukrást, bludem, jenž se Kháj může vytratit každou chvílí. Přehodila si přes něj nohy a přitiskla se na jeho hruď, snad aby si pojistila, že se nevytratí, že nezůstane sama. Její nitro žadonilo o jakýkoli důkaz.
Jako by si všiml té změny v jejím rozpoložení, pousmál se, přimhouřil oči a bříškem ukazováčku se přiblížil k okraji jejího dolního rtu. "Počkej… něco ti tady zůstalo."
"Opravdu?"
Malá skvrnka po sirupu, která pomalu zasychala. Naklonil se k dívce, jeho smysly zahltila jemná vůně ibišku. Slyšela jeho dech. Cítila jeho dech. Pomalým, letmým pohybem se dotkl jejích rtů. Tos nemohl setřít, pomyslela si. Neodtahuj se, prosím. Tvůj dotyk je tak příjemný…
"Vypadají sladce," hlesla bezděčně. Spíš výdechem, než plným hlasem i dodala: "tvé rty…" Chci tě líbat.
Palcem se jich letmo dotkla a on vpletl do jejích prstů ty své.
"Nezůstaneš přece zůstat jenom u hádání, že ne? To nezní jako ty."
Zakroutila hlavou, copánky v jejích vlasech se přitom zatřásly. Druhou dlaň položil na její tvář, prsty se hladivým pohybem vpletly do jejích vlasů. Pomalu se přibližoval, nebylo kam spěchat. Hvězdy za pár okamžiků přeci nevyhasnou…a její touha ho políbit přeci taky ne. Pokud cokoli, tak spíše ty jiskřičky nad nimi (i v jejím srdci) zazáří jasněji. Ucítil příjemnou vůni třešní s její rtěnky, mísila se s osobitostí ibišku v jejích copáncích.
S přivřenými víčky očekávala okamžik, kdy se jejich ústa setkají. Cítila se přitom jako… štěně čekající u stolu na kousíček šunky. Nezasloužený? Nebylo to všechno až moc rychlé? Vždyť se prakticky neznali… ale… čert to vem, na tom nezáleželo. Chtěla být líbána. Laskána. Milována, už to nemohla vydržet déle. Uchopila jeho vřelou tvář, její ruce přejely po jeho strništi, přitáhla jeho ústa ke svým. Zavřela oči, nasávala jeho přítomnost. To, že byl jí blíže, než kdokoli jiný za posledních pár týdnů, několik následujících minut nevnímala nic víc.
Když se odtáhli, položila dlaň na jeho silná ramena, nechala ji sklouznout po jemné látce černé košile až do úrovně hrudi. Obtáčela prst okolo každého z knoflíků, než jej odepnula. Když byla u třetího, rozvázal šátek na jejím krku. Dotek jeho rtů na krkavici byl dravý, bezprostřední. Tak blízký… a přesto chtěla blíž. Připadala si obnaženě, ale její srdce přeskočilo několik úderů s tou neoblomnou myšlenkou, že touží být obnaženější. Že se chce vydat do jeho náruče, celá. Cítit jeho teplo na své kůži, nechat si jej jen pro sebe, už nikdy se nedělit. Dát mu celý svět a dostat víc, než v co si kdy dovolila doufat.
Prsty se vklížila mezi jejich těla, k zapínání svého živůtku. Rázně ji chytil za zápěstí, jeho polibky přitom postupovaly výše, k oušku, kterému zanotoval:
"Ne, ne. Čarodějky se přece samy nesvlékají. Musí být dobyty, jejich ochranné kouzlo zlomeno." Kháj se začervenala. "A já si tě zlomím," dodal pevným hlasem.
"Jsi úchvatný… nádherný…," zašeptala mu. Jako by si ho tím mohla získat, donutit hořet jen pro ni…a prolomit ledové kry, co stále viděla plavat kdesi v očích, viděla, ale ignorovala. Vždyť k ní promlouval, jako by byl připraven ji milovat… musel ji milovat! Jen si to ještě neuměl přiznat.
Rukama sjel pod její živůtek, k lehké košilce, a začal ji hladit přes boky. Škrabkavým, provokativním způsobem. A mezitím její rty nedostávaly oddechu. Každý polibek, každé drobné odtažení, muselo být následováno dalším, mocnějším, více pohlcujícím. Měla pocit, že se v nich ztratí, utone. A přesto jí to nevadilo. Potřebovala jeho ústa, snad jako by dokázala utišit jakési neexistující svědění a vnitřní křik. Potřebovala je daleko víc, než jednotlivé nádechy.
Z košilky sjel níže k bokům, nadzvedl si ji a položil do klína. Cítila, jak se jeho vroucí tělo otřelo o její, zanechalo na ni svou stopu, své teplo. A víc než cokoli si přála, aby toho tepla měla více. Strhnout z něj i ze sebe oblečení, cítit jeho kůži na té své. Slyšet a cítit, jak se bojový křik tepu jejich žil proplétá, volá do boje ve vzájemné synergii.
Mezitím odhrnul její sukni a přes rudé silonky ji hladil po stehnech. Postupně se propracovával výše, k intimnějším místům, kolem nichž jen provokativně kroužil. Snad předstíral, že neexistují, že vlastně není důvod, proč zatajovat dech při pohlazení vnitřní strany stehen. Jako by vůbec s nadšením nepozoroval její reakce, ty rozšířené oči plné očekávání, nefalšovaného života, každé zrychlené vdechnutí, které se jí nedařilo zatajit.
"Chci tě," uniklo jejím rtům.
"Copak jsi to řekla? Řekni to ještě jednou," zasmál se. Jeho hlas jí zněl medově, lákavě… laskavě. Jako by se nabízel být fáčem na sebehlubší ránu. Byl to jediné, co protínalo samotu noci a v kontrastu s ní zářil, vítal. "Poddej se mi," zašeptal, "má krásná čarodějko. Má mocná čarodějko."
"Chci tě. Chci tě… Chci tvůj oheň. A jestli shořím, jestli se popálím," kousla se do rtu, lehká bolest ji přitáhla zpátky do reality, "tak ať."
Na jeho tváři se roztáhl pobavený úšklebek. Plochou dlaně jí pohladil tvář, naklonil se blíže, aby jen ona na celém světě mohla slyšet:
"Tak se mi líbíš. Žádný vzdor," provokativně na ni zamrkal.
Jako na protest mu rukou zajela pod okraj boxerek, cítila se, jako by právě vstupovala na tajné místo. Tlak, který musela její dlaň vyvíjet, aby měla možnost k pohybu, ji v tomto usvědčovaly. Tajné a dobře chráněné. Nejprve jen jemně, něžně polechtala vnitřní část jeho stehna svým dotekem, pak mírně škrábla tříslo. Uvědom si, kde zrovna jsem, říkaly její oči a přetékaly radostí ze vzdoru jeho slovům. Snažil se tvářit netečně, jen lehounce nadzvednout obočí, tázavě pootevřít oči. To on měl mít v této situaci plnou kontrolu, nebylo to otevřené smlouvání. Vycenil zuby a skrz ně propustil trochu vzduchu.
Ušklíbla se, napjala prsty, aby zasahovaly pod látkou dále, téměř hladivým dotekem odměnila jeho pýchu, za to, jak nádherně reagovala na její blízkost.
"Kočičko," zamumlal a chytil její ruku v místě jeho rozkroku. Donutil ji stisknout jeho masivní kládu. Pevně. Kháj cítila, jak jeho tělo pulsuje pod jejím dotykem, její dlaně vnímaly při stisku silnější odpor, který tam dříve nebyl. Spokojeně se zazubil. "Když už něco děláš, když už děláš mě, dělej to pořádně. Žádný troškaření."
Pro podtržení svých zaryl nehty do jejích silonek. Sykla, její ústa se překlopila v křečovitý úsměv. A přesto pod návalem štiplavé bolesti cítila jakési… uklidnění. Volnost. Paradoxní jistota, že všechno je v pořádku, správně. Zaplavovala její mysl ve vlnách. Mezi vlákny silonek se začala tvořit krůpěj rudé rosy.
"Když mě trestáš, měl bys mě i odměňovat, ne?"
"Záleží. Jsi hodná holka? Zasloužíš si snad odměnu?" Ať už by řekla cokoli, pro něj správná odpověď byla ne. Moc, kterou nad ní měl, byla opojná, bublala radostně v jeho hrudi. Miloval, že ji může trestat. Připadal si jako anděl pomsty. Chtěl ji zničit. A chtěl, aby si o to řekla sama. Prsty, jimiž roztrhal silonky, teď vklouzl do jejích kalhotek. Přejížděl po celé oblasti, nahoru a dolů. Zatím něžně, aby rozprostřel všechnu vlhkost.
Druhou ruku obtočil kolem jejích zad, aby měla perfektní oporu, nepadala nikam, jen do jeho náruče…a když už se jeho dlaň nacházela na tak příhodném místě u jejích žeber, rozhodl se vzít příležitost tisknout, mačkat její pevná ňadra. Cosi zakňučela a on se zastavil – ne, toto nebylo dostatečně uspokojivé. Chtěl si ukořistit víc. Ale v cestě k přirozenému dotyku mu stále stála košile a tvrdá textura podprsenky. Nadzvedl ji, škubl rozvázanou nití živůtku, jak košili, tak i podprsenku strhl z jejího těla, hodil do jezera, aby se nemohla znovu obléct. Na to teď stejně myslet nebude. Vrátil dlaň k jejím stehnům, hrál si s nimi. Kháj se zmítala v nedočkavosti.
"Ano…" špitla mezi přerušovanými výdechy. "Jsem hodná holka. Prosím,… chci odměnu."
Poslouchal její špity, o tom, jak úžasný je, jak jej miluje, jak hoří, plane touhou. Žvásty. Nic z toho jej nezajímalo. Jen chtěl, aby byla příkladově vlhká, aby do ní mohl vpadnout, vzít si její tělo, které už se nedokáže bránit. Postupně zrychloval pohyb, i intenzitu.
"Ne…nepřestávej," žadonila téměř neslyšně, "pro-…sím."
Cítila, jak se jí točí hlava, jak ztrácí přehled o vlastním citu. V tu chvíli přestal. Pevně sevřela oči v nespokojenosti a zamručela. Zasmál se jí.
"Chceš, abych pokračoval?"
Zamumlala cosi v souhlas.
"Udělám to ještě lepší."
Položil ji na molo, jehož vlhkost líbala její záda, když sundával kalhoty a spodní prádlo, sobě i jí. Dával jí všechno teplo svého těla, ona jej bezmyšlenkovitě pohltila. Přirozeně, intuitivně a s neostyšnou divokostí se budil pohyb jejich těl. A čím déle trvaly nekonečné vtěřiny, tím lépe znali záhyby jednotlivých svalů toho druhého. Ty nejpřirozenější reakce. Vše se stávalo jednodušším, plynulejším, příjemnějším. Zaryla mu do zad nehty v dychtivé touze udržet sis jej, i ten okamžik. Pak se svět okolo rozplynul, zapomněl na svou existenci. Zůstala kolem nich jenom ta jemná vůně ibišku, co se proplétala Old Spice na Mílově těle, a s ostrým voláním jejich potu, co se slíval. Jen oni dva, v černočerné tmě, oparu pohlcujícího nemyšlení.
sobota 28. srpna 2004, nad ránem
Kháj měla položenou hlavu na jeho hrudi, pírka zapletená v jejích copáncích jej šimraly na břišních svalech. Pomalu přejížděla prstem po jeho hrudi, když polohlasně promluvila: "Slib mi, že se mnou budeš až do smrti. Slib mi, že mě budeš milovat tak vášnivě, až mě to zabije."
Přeháněla. Byl si jistý.
"Hm?"
Jsou okamžiky, kdy se všechno pokazí. Kdy si uvědomuješ, že se už nemůžeš vrátit. Už bych nevydržela další bolest, další hledání nového domova. Nechci. "Nepatřím nikam." Ten domov, do kterého jsem se narodila, byl všeobecně na hovno. Určitě si všimli, když jsem v šestnácti utekla, ale pochybuju, že je to zajímalo. O jeden krk míň, co živit znamená víc peněz na chlast. Nikdy mě nenahlásili jako pohřešovanou osobu, proč vlastně. Mezitím jsem byla u kamarádek, měly jsme coven, sesterstvo. Nemám nic, k čemu se vracet, nikoho, kdo by mě jinak chtěl. Měla pocit, že se v jeho očích blýsklo pohrdání, tak polkla zbytek myšlenek. "Nechci, abys mě opustil, jako všichni ostatní."
"Nechceš probírat minulost, že ne, zlato?" Sakra, bylas tak hot, proč tohle sakra děláš, proč to takhle kazíš?! "Co bych vůbec s těma informacema dělal? Chceš soucit? Můj bože, jsi taková chudinka, co měla na píču život. Já taky. Každý měl na píču život. Ale je jenom na nás, co si z něj uděláme teď."
"Nikam nepatřím. Nemám žádné místo, kterému bych říkala domov–"
"Tak si nějaké vydobyj," přerušil ji Míla. "Jestli se budeš pořád hrabat v minulosti, zapadneš do ní. Je to tekutý písek. Čím víc se snažíš ven, tím víc tě žere. Nech ji bejt. Rodiče, učitelé, kámoši, co nás podkopli, co se na nás vykašlali? Ti jsou vlastně už mrtví. Nech je tam. Nech to bejt. Minulost je v prdeli, ale budoucnost ještě ne."
Dívka se naklonila. Na okamžik se jí podařilo utišit všechnu tu zoufalost, kterou cítila. Svou vnitřní samotu, rozpolcení, bolest. Nadechla se. Kolo osudu bylo na nejnižším bodě. Budoucnost měla být zářná… ale Kháj věděla, že další rotaci prostě neustojí.
"Miluj mě nebo mě zabij. Slib mi to."
"A ty mi slib, že si najdeš něco, za co budeš až do tý proklatý smrti bojovat, ok?"
"Slibuju," zašeptala.
"Ok."