Vydání
hodnocení: 0+x
blank.png

« | Večerníček | Idea - Ideál - Ideologie | Křižovatky | »

Je to skoro zábava.
Pravda, helma štípe. Odpružení je neúprosné. Hodně se práší. Ale motorka je zdravá, slunce jasné, cesta před námi volná. Do nejmenovaného, neobydleného města už to není daleko.

James posílá Miguelovi další srdečné díky. Aspoň že starý pán může prodat džíp. James si myslí, že se pro něj nevrátí.

Zrychluje, řídítka chrastí. V téhle rychlosti nedokáže myslet dopředu. Pouze reaguje. Takhle nejel od svých dvaceti let. Je to zvláštní pocit, odhodit tolik let opatrnosti.

Nezpevněná silnice stoupá do nízkého kopce a napojuje se na dálnici. Při sjezdu James před sebou vidí odbočku. Nová silnice, která vede do drsných lesů. Zahlédne policejní auto, pak druhé. Zastavují každé auto. Polkne.

Není možné se jim vyhnout. Kopec je odkrytý, tady nemůže zastavit. Zpomalí, aby získal čas. Co by udělala Belén? Možná že ráno strávené příliš rychlou jízdou, kdy se cítil mladý, učinilo Jamese bezohledným. Když si uvědomí své rozhodnutí, téměř se rozesměje.

Zátaras je pár set metrů od něj. Dodávka a užitkový vůz se plíží k dřevěným zábranám. Jsou tam čtyři policisté: dva zvedají závory zpět na místo, zatímco další dva přistupují k dodávce. Další auto sedí pod stromem vpravo. James do něj nevidí.

Harley se na volnoběh vydá směrem k zadní části náklaďáku. Třicet metrů od něj. Bude to těsné. Policista vzhlédne za zvukem motoru motorky. Jamesovi klesne žaludek, ale policista se otočí zpátky k řidiči dodávky. Ten má na hlavě helmu a sluneční brýle. Očekávají džíp. Dvacet metrů. Tohle může fungovat.

Policista ustoupí a mávne dodávce dopředu. Deset metrů. Policisté u zátarasů se dávají do pohybu. Teď.

Harley s řevem vybočí. James zrychlí, zúžený zrak. Z obou stran se ozývá křik. Brzdy dodávky skřípou. Policista klopýtne dozadu a nechá spadnout závoru. Vznikne metrová mezera. James stočí motorku doleva. Ruka se mu odrazí od ramene a on projíždí.

James otevře plyn a přikrčí se. V zrcátkách se mu míhají policisté. Temný obrys je zastíní. Sakra. Auto zpod stromu.

Blíží se rychle. James tlačí harley až na doraz. Vzduch ho bufetuje. Silnice je díkybohu nová: široká, rovná a hladká. V zatáčce se řítí příliš rychle. Auto neúprosně nabírá na síle.

Jeho sevření se napíná. V další zatáčce se kolenem dotkne asfaltu a málem ho to odhodí. Nemůže jet rychleji. Auto se přibližuje. Po obou stranách se v šmouze míhají stromy.

Město musí být blízko. Auto je téměř u jeho zadního kola. Stahuje se doprava. James se skloní níž a chce, aby kolo jelo rychleji. Nějak ví, že řidič má zkušenosti, že neuhne, dokud si nebude jistý, že do něj narazí. Odkloní motorku doleva. Zadní kolo se na vteřinu zakymácí.

Dlouhá pravotočivá zatáčka. Stromy po všech stranách. James se nakloní do zatáčky. Auto na jeho vnitřní straně se vyrovnává. Nemá čas. Harley není dost rychlý. Až zatáčka skončí, budou -

Ozve se klakson. Náklaďák, přímo na něj. Spatří jeho motorku a uhne. Přímo na auto.

James strhne řízení doleva. Harley se na okamžik převrátí. Vyhne se náklaďáku. Ozve se skřípění a náraz. A pak už je za rohem. Za ním není nic vidět.

Srdce mu buší a James se přinutí nepatrně zpomalit. Deset minut jede a škube sebou při každém zvuku, při každém nečekaném nárazu. V zrcátkách nic nevidí. Objeví se velká cedule a pak už je na staveništi.

James se třese a málem spadne z kola. Nechává ho mezi zaprášenými auty a přechází přeplněné parkoviště. Co teď? Varela.

Před ním se rozprostírají montované přívěsy. Město musí být blízko. Dělníci si nasazují rukavice a tvrdé čepice, přestávka na oběd skončila. Několik zvědavých pohledů. Pak další, přes rameno. James se otočí. Hrudník se mu stáhne. Na parkoviště vjela policejní dodávka.

James se hledá úkryt. Příliš pozdě. Vetřelec, prostor kolem něj přitahuje pozornost. Dva policisté si ho všimnou.

Je v pasti. Rojící se muži se spojili v pevnou zeď. Když se policie přiblíží, rozestoupí se. James vidí pouta, ruku na zbrani. Nevytáhli je; nechtějí riskovat vztahy s dělníky.

"Ty!" křičí vedoucí policista, statný a drsně oholený. "Ani hnout! Jste zatčen."

"Za co?"

Hlas se ozve za Jamesovými zády. Vynoří se muž, štíhlý, tmavooký. Zachránce? Jamesovi věnuje jen krátký pohled.

Vedoucí důstojník se zastaví. "Znáte tohoto muže?" zeptá se s polovičním pohledem na novináře kolem nich.

Mladík se otočí a podívá se na Jamese. James ví, že musí promluvit, ale nic z něj nevypadne.

"Ne," odpoví jeho někdejší ochránce.

James cítí, jak ho opouští naděje. "Přišel jsem si promluvit s…" začne španělsky, ale odmlčí se.

Mladík reaguje na jeho přízvuk. Policista se hrne dopředu, pouta otevřená.

"Tenhle americký gringo nemá právo být na vašem pozemku," zavrčí.

Policista se mu vysmívá, dost blízko na to, aby ho cítil. Jeho masitá ruka popadne Jamesovo zápěstí.

"Počkejte!" volá James stále španělsky.

Policista zaváhá. Je to dost dlouhé. James zvedne ruce a hlas.

"Jmenuji se David Bradley. Jsem americký delegát Mezinárodního bratrstva elektrotechnických dělníků." "Ano," řekne. James vidí, jak se to v davu rozvlní. "AFL-CIO mě požádala, abych vás navštívil a projevil tak solidaritu s našimi odborovými kolegy v Argentině."

Z vlnky se stává počínající vlna. Policisté si s obavami prohlížejí moře tváří.

James pokračuje a upře na mladého muže oči. "Tito policisté mě obtěžují při výkonu mé služby. Nechtějí, abyste přijal poselství o kamarádství od svých bratrů ze Spojených států!"

Na vteřinu se nic neděje. Pak mladík vymrští pěst k nebi.

"Solidarita!" Všude kolem se ozvou hlasy. "Ať zůstane! Ať zůstane!" "Viva la Patria!"

Příliv mužů nese bezmocné důstojníky zpět k jejich dodávce. Mladík chytí Jamese za ruku.

"Pojď se mnou," řekne hrubě. "Tady."

Procházejí bludištěm přenosných budov. Jídelny, palandy: město, které má postavit město. James se tomu diví, když ho mladík uvede do přívěsu. Provizorní kancelář je plná papírů a telefonů. Netrpělivě mu mává na skládací židli.

Mladík se nad něj postaví. "Ať jste, kdo jste, nejste delegát odborů. Řekněte mi, proč jsem vám právě pomohl."

Dá se mu věřit? James se rozhodne pojistit.

"Přišel jsem se setkat s Agustinem Varelou. Já jsem - kdysi dávno jsem s ním pracoval," odmlčí se.

Mladík se nečekaně rozesměje. "Varela? Vy jste s ním pracoval? Cože, vy jste byl partyzán?" Znovu se rozesměje.

James se začervená. "Musím ho vidět, prosím. Mám pro něj vzkaz - varování. Je v nebezpečí."

"Život je nebezpečný, příteli. Zdá se mi, že ho možná přece jen neznáš." Mladík si založí ruce. Země se pohybuje příliš rychle.

"Popravdě řečeno, neznám ho," přizná James, "ale byli jsme kolegové. Znám ještě jednoho jeho kolegu. Belén."

Tohle jméno vyvolá reakci, kterou James hledá. "Belén?" odpoví mladý muž. "Agustin mi o ní vyprávěl. Je tak krásná, jak říkal?"

"To můžeš posoudit sám," odpoví James. "Ona sem také přijede."

"Ha! Belén sem přijede. No, každopádně brzy uvidíme, jestli jsi lhář." Náhle je tón mladého muže žoviální. "Jmenuji se Aurelio."

Aurelio natáhne ruku, hnědou a otlučenou, s dlouhou jizvou na hřbetě.

"Jamesi. Jmenuji se James." Je to úleva, že používá své pravé jméno.

"Vítej, Jamesi. Urazil jsi dlouhou cestu na někoho, koho jsi nikdy neviděl." Aurelio se posadí zpátky na stůl a stále se lehce usmívá.

"Můžeš mě zavést k Agustinovi?"

"Je na místě. Uvidíme se s ním dnes večer. Kromě toho by ses měl zatím držet stranou. Dáte si kávu?"

James potlačuje svou frustraci a přikývne. Zdá se, že na rozhovor je čas. "Znáš Agustina dobře?"

"Pracuji tu už čtyři roky," řekne Aurelio a naplní konvici. "Celou tu dobu byl vedoucím stavby. Neznám moc lepších mužů."

Jamese náhle přepadne hlad po zvědavosti. "Pověz mi o něm."

"Pro dělníky je to lev. Vznešený, jsou na něj pyšní. Divoký, díky němu jsou silní. Bojuje za ně, takže mu věří. A přesto si ho šéfové v Buenos Aires také váží. Muži pro Varelu pracují tvrději. Jeho požadavky jsou spravedlivé. Vidí, jaké výhody jim přináší, a tak jsou k nám štědřejší."

Aurelio podává Jamesovi šálek. "I s tou kávou."

Vůně je teplá, sytá a lákavá. Jamesovi se zvedne žaludek. Od rána nejedl.

"Co víš o jeho minulosti?" James se zeptá.

"Málokdy o ní mluví. Hodně lidí říká, že byl u Montoneros, ale já tomu nevěřím. Nevypadá jako vrah, dokonce ani jako -" Aurelio zaváhá.

"Rozumím," řekne James. Ani v soukromí nedonutí tohoto mladého muže, aby vyslovil své názory na juntu.

"V těch příbězích, kterým věřím, byl Agustin učitel. Pracoval ve škole, v hlavním městě. Chudé děti, sirotci. Některé z nich byly děti desaparecidos. Agustin je učil matematiku, přírodní vědy, učil je historii. Nebezpečné věci, které se musí učit.

"Jednoho dne přišli do školy muži a ptali se po Varelovi. Přišli, aby ho nechali zmizet, aby ho odvedli na mučení. Jeho studenti, ty statečné děti, ho nechtěli pustit. Obklíčili ty muže, i když je bili holemi, i když jim Varela říkal, aby ho nechali odvést. Bylo tam příliš mnoho studentů a měli ho příliš rádi. Muži odešli s prázdnýma rukama.

"Varela věděl, že musí odejít, aby byli jeho studenti v bezpečí. Dlouho byl nezvěstný, říkají historky. Mysleli si, že byl zajat nebo zabit. Ale pak se znovu objevil, pracoval na stavbách v provincii. Teď ho milují mnozí další. Kdyby se ho pokusili zabít, zvedl by se mohutný křik. Proto se o to už nepokusí."

James cítí, jak v něm hlodají pochybnosti. "Je tedy Varela revolucionář?" zeptá se.

"Ne. Když mluví k mužům, nemluví s ohněm. Mluví o prostých věcech: o rodině, o domově, o hrdosti na dobře vykonanou práci. Takhle jedná s dvaceti muži, takhle se stovkou. Ale s jedním mužem… pak dokáže proniknout až k srdci. S mnoha muži je opět učitelem, s každým mužem zvlášť je otcem." Aurelio se sám sobě zasměje. "Zním hloupě, ale tak to bývá, když se hlupáci snaží mluvit o moudrosti."

Zdá se, že už není co dodat. Oba muži sedí a přemýšlejí.

Aurelio vzhlédne od kávy. "Ty jsi ještě neviděl město?"

"Ne." V Jamesově mysli se toto místo propletlo se samotným Varelou.

"Ukážu ti to."

Venku ho Aurelio vede mezi dalšími budovami, skrz háj stromů za nimi. Vynoří se na svahu kopce, pod nimiž se rozprostírá město.

James zamrká nad jeho nesmírnou rozlohou. Nízké obytné bloky se táhnou na míle daleko na západ. Tísní se a ochromují svou uniformitou. Bulváry, které je oddělují, jsou nedlážděné; vyschlá koryta řek, tichá a prázdná. Ve veřejných parcích nejsou vysázeny žádné stromy, takže se z nich stávají zářezy v betonové slupce města.

Pozdní odpolední slunce vytváří siluety skeletů vyšších budov, téměř dokončených. Jamesův pohled se upírá dovnitř a vzhůru, do centra nezrozeného města.

K věži.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License