Slavoj se podíval na stříbrné hodinky. Minutová ručička už se blížila k celé a hodinová zaspala u sedmičky. Stál před vínovými dveřmi. Zvonek, na který zazvonil, se ozval velmi generickým crrr. Zevnitř domu odpověděla mladá žena: "Už jdu!" následovaly rychlé měkké kroky, otevření dveří a za nimi ona servírka z restaurace U Ořešníka. Slavoj ji obhlédl odspodu nahoru, nožky v bílých podkolenkách, výše hladký povrch jejích stehen, oholen, ale jen málo obnažen, zbytek zakrýván briliantovými rudými šaty. A pak, na ladném už na pohled hebkém krku kulatá brada a kouzelný úsměv: "A! Pan policista!" Jakoby obě vyslovené pé byly polibkem na přivítanou.
"Ehm, dobrý den… madam?"
"Mahulena."
"Slavoj."
"Ú! Slavoji, pojď dál," Mahuleně projel rukou záchvěv, jakoby chtěla už teď vzít Slavoje za ruku, ale to nutkání potlačila. Aspoň prozatím.
Slavoj jakožto disciplinovaný agent Nadace neopomněl na svou společenskou povinnost a Mahuleně přinesl růži koupenou ve stánku na týneckém náměstí: "Mahuleno, to je pro tebe," obdaroval spanilou mladou ženu. A ona, jakoby také ze společenské povinnosti, k růži přivoněla a svůj úsměv si tak zakryla jejím květem: "Voní krásně."
Nebylo to ovšem vše, co tu vonělo; Slavoje pohladila po chřípí vůně pečeného masa. Jak se ukázalo, Mahulena připravila, co mohla. V kuchyni s kulatým jídelním stolem už bylo prostřeno, židle nachystané každá pro jednoho a zapálený svícen. Ten výjev vyloženě zval Slavoje k sobě. "Posaď se, Slavoji, udělej si pohodlí, tady je koupelna," ukázala Mahulena na dveře pod schody nahoru. Slavoj poznal, že i přes svou radost je hostitelka mírně nervózní.
"Nebudu to nijak hrotit," pomyslel si pro sebe Slavoj a vybavily se mu jeho mladá léta, kdy některé věci hrotil až příliš, "příjemná společnost u dobré večeře a omluva z práce. Vždyť co víc bych si mohl přát…" Na moment zmizel v koupelně, aby si umyl ruce, Mahulena ani nestihla vypnout troubu s hotovou vepřovou pečení, a už stál u ní u kuchyňské linky: "Mohu s čímkoli pomoct?"
"Jé," Mahulena byla překvapena takovým rychlým zjevením, které svou sílu nabralo z agentových tichých kroků, "to ani nebude nutné," usmívala se, "nejdřív bychom si mohli dát přípitek, nachystala jsem soviňon."
"Výborný nápad," přitakal Slavoj.
Víno bylo rozlito do sklenic a ty byly pozvednuty.
"Na náš večer," Mahulena byla velmi iniciativní, Slavoje překvapilo, když mu při telefonátu o půl šesté sdělila na jeho návrh večeře v restauraci nebo kina, že už plánuje jídlo u ní doma. Bylo to přinejmenším neobvyklé. Připadal si trochu nepatřičně, jakoby v tu chvíli nedělal dost a jen se vezl na vlně přízně od osoby, kterou poznal sotva dnes.
"Na náš večer," odpověděl a tyto své rozpaky schoval za sklenici pozvednutou k rtům. Mahulena učinila totéž prakticky ve stejnou chvíli, opravdu mu připadala jaksi nervózní.
Dobře propečená krkovice lákala pár u stolu k zakousnutí. Vypadala přímo božsky spolu s těmi šťouchanými bramborami s cibulkou a koriandrem a tou zlatohnědou šťávou s tučnýma žlutýma očkama. Svou vůni nesla jako ducha obětiny až k čichovým buňkám přísedících. Plamínek svícnu stál zpříma na znak této posvátnosti. Pokoj toho večera se pomalu začal rozlévat mezi Slavoje a Mahulenu. Po veliké Slavojově pochvale vizuálu a aromatu jídla už před ochutnáním následovalo poděkování Mahulenino se skromným pohledem dolů. Po prvních soustech, kdy se Slavoj neodvažoval slovy narušit ten delikátní chuťový zážitek, až tak dobré to bylo, se Mahulena přirozeně zeptala na Slavojovu práci coby policisty. V duchu si povzdechl; omluvy z práce se ve skutečnosti jako nadační agent nedočká, neboť i zatajování pravé povahy jeho zaměstnání spadalo pod jeho práci. Ironické, zrovna pro tento hezký večer. Bude se muset spokojit s dobře vystaveným krycím příběhem, který se musel proti odhalení naučit nazpaměť lépe, než vlastní život. Když zrovna ani jeden nic neříkal, dovolil si Slavoj představit, jak by ohromil Mahulenu historkami bojích s démony a příšerami, o dobrodružstvích a okamžicích, díky nimž se člověk stává nepatrným v porovnání s podivnostmi světa, a okamžicích, kdy se smrt stává tou často vídanou osobou, se kterou však chce mít člověk co nejméně společného - takovou zubatou tchýní, krutou tetičkou, otrávenou uklízečkou…
Při jídle a vínu se ztuhlost v pocitech uvolnila, Slavoj se stal hovornější a Mahulena odvážnější, jaksi svůdnější. Mhouřila oči před Slavojem jako kočka vyhlížející si svou kořist, melodie v jejím hlase naznačovala laškování. Taky se mu náramně líbila, nebylo divu, že se hovor u stolu stal nenuceným, přirozeným a živým. V takovém hovoru se téma přesouvá z jedné strany na druhou plynule jako řeka na nižším toku, ani jeden už by nebyl schopný popsat, jak se to stalo, ale shodli se na tom, že zatančit si je výborný nápad.
A tak tu nyní na dřevěných parketách tančili ploužák k jakémusi starému CD, co zbylo Mahuleně po rodičích. Rudé šaty vlnily se v rytmu tance lehce jakoby byly jedno s vánkem. Dlaň Mahuleny položena na silném rameni Slavojově - přes košili mohla Mahulena dotykem poznávat Slavojovy fyzické kvality připomínající jí vzrostlý dub u studánky nad Týncem. Cítili navzájem jeden druhého, nejen parfém a kolínská, jejichž molekuly se mísily ve vzduchu rozvířeném tancem.
Mahulena se vzpírala nervovým vzruchům - touhám zabořit se Slavojovi hluboko do náruče, dotýkat se ho ne pouze na dlani a rameni a svou hrudí na hrudi, jako teď, když si ji přitáhl při tanci k sobě blíž. Představám nevyslovitelným. "Chci tě," uniklo zašeptání z jejích úst zrovna jakmile skončila skladba. Jako reakci obdržela polibek - v myšlenkách vyprosený dar.
Bylo jim krásně, Slavoj už nemyslel na obavy ze zvláštních úkazů v Týnci, nyní jen ona a on a nádherný a příjemný večer. Když polibek zvolna ustal, Slavoj se blaženě usmíval.
"Co abychom se nyní nachystali do postele," Mahulena šeptala, protože ta slova patřila jenom Slavojovi, "pokud bys chtěl, má koupelna je ti k službám."
Slavoj už se umyl a navoněl na nadační ubytovně tady v Týnci. Sice počítal s pravidlem třetího rande, ale zároveň věděl, že být připravený i na méně pravděpodobné scénáře není na škodu, a navíc si byl vědom toho, že dobře se umýt a navonět je výhodou při večírcích, setkáních a schůzkách obecně.
Ujistil Mahulenu, že se připravil už před příchodem, a tak byl zanechán svou společnicí v ložnici v přízemí, mezitímco se šla nachystat sama.
V přítmí rozjímal nad zapálenou vonnou višňovou svíčkou. Matrace, na jejímž okraji seděl, byla pružná a měkká a přikrývky pod jeho dlaní teplé. Velmi se těšil. Na moment se mu v tomto osamocení vrátily myšlenky na jeho práci. Týnec nad Cenzurou, takové prapodivné městečko. Při každém průzkumu nová anomálie do katalogu, zlatý důl nenormálna. Ale přišlo mu to až neuvěřitelné, teď v takový večer, všechny ty dravé stíny, zprávy z hlubokého vesmíru vepsané do emocí lidí a všemožné kombinace pohádkových a absurdních prvků, to byl jen sen, jen záblesk šíleného režiséra v ujetém hororu. Pocit skutečnosti se ve Slavoji přelil z divokých zážitků blízkých smrti na pozici idylického normálního světa a vyměnil si tak místo se zdánlivě imaginární představou. Doopravdy byly stejně skutečné oba světy, oba soubory zážitků, krásný sen i noční můra, ale Slavoj byl schopný takto vnímat jen jednu z těch stran mince v daný čas.
Spínač v koupelně klikl a světlo zhaslo. Slavoj zvedl zraky, dveře do koupelny se zavřely a k němu se rozešla Mahulena - ta hezká servírka z restaurace u Ořešníka. V rychlém sledu poznal, co má ta dáma právě na sobě. Vyšívané spodní prádlo s podvazky, Slavoj byl jako na trní a Mahulena ve dveřích na Slavoje spustila znovu ten laškovně dravý pohled. A po zavření dveří, v žlutavém svitu svíčky, jali se Slavoj a Mahulena odemykat poslední pouta konstruktu společenského vztahu, který je dělil od stavu milenců, pomocí klíčů tělesných dotyků.
Po několika minutách zazdálo se Slavojovi šimrání Mahulených vlasů na jeho zádech jako něco, co je sice hezké, ale poněkud rušivé, a tak jí dlouhý převislý pramen jemně zastrčil za ucho a pokračoval v intimitě. Netrvalo dlouho a to samé ucítil na hřbetu ruky, trošku s sebou škubl a pomyslel si, že by Mahuleně jistě slušel i kratší sestřih. A pak se zastavil a otevřel oči naproti zavřeným víčkám své milenky. Mahulena přece neměla tak dlouhé vlasy. Co ho to šimralo? Podíval se na ruku.
Setkal se s obrysem něčeho, co by zdravě smýšlející jedinec v takovou chvíli v žádném případě nečekal. Po ruce mu přeběhla hromada dlouhých pavoučích nožiček a tykadýlek a zmizela v povlečení.
"Děje se něco?" zeptala se Mahulena, ale to už jí z nosu vyběhlo další to něco, stejně tak tykadlové a nohaté a hbité.
Slavoj tak tak ovládl pud uskočit, jenom se otřásl a zvadl. Ani nedýchal. V slabém svitu svíčky si povšiml proměny Mahulenina výrazu a pohasínající jiskry vášně v očích, kterou vystřídal úlek z radikální změny chování Slavoje, vzápětí zmatení a v závěsu hluboké zklamání a smutek. Mahulena se odtáhla a zakryla si oči.
Slavoj netušil, co se děje. Zdálo se mu to? Co to vlastně viděl? Co se stalo? Rozsvítil stolní lampičku a v jejím světle spatřil ty tvory. Byly to zrzavé stonožky, několik jich zběsile lezlo po přikrývkách a po Mahulenině těle. Slavoj jich měl sám pár na sobě, rychlým pohybem se mu je podařilo ze sebe setřást. Nebyly to obyčejné stonožky, neboť jejich nohy se podobaly nohám toaletních pavouků a Slavoj by přísahal, že na každém z tvorů mizejících do tmavých míst v ložnici, viděl uvázanou miniaturní růžovou mašličku. A to byla ta chvíle, kdy se ze snu o nerušeném romantickém večeru stal další případ pro jeho práci.
"Už zase, už zase! Já husa," spílala si Mahulena do dlaní.
Slavoj se na ni nechápavě díval. Když Mahulena zvedla zrak, setkal se s tím jeho, a tak se odvrátila skryla oči v předloktích a zaujala pozici plodu:
"Proč všichni muži utíkají!? Proč!? Proč!? Proč!?" popotahovala.
"Mahuleno," Slavoj ji v první řadě potřeboval uklidnit, natáhl k ní ruku, "jsem překvapený a nechápu stejně jako ty. Prosím, řekni mi, stalo se ti tohle už někdy."
"To bys mi měl říct spíš ty! Co se ti na mně nelíbí? Co se všem na mě nelíbí, že se mnou nechtějí nic mít!?"
"Mahuleno, o to nejde, jsi krásná. Něco… mě vylekalo, ano? Ale jsem tady. Vyřešíme to spolu, ano?"
Mahuleně chvíli trvalo, než si rozmyslela odpověď. Slavoj se jemně, jen dvěma prsty, dotknul její holeně, aby jí tak prezentoval důkaz o své přítomnosti.
"Tak dobře," Mahulena se znovu, i když ostýchavě, odvážila podívat Slavojovi do očí. Byly klidné, smířlivé. Trocha této stabilní energie se kontaktem přesunula i k Mahuleně. Prsty si opatrně střela slzy:
"Já jsem už dlouho neměla nikoho z Týnce. Naposledy můj spolužák ze střední. Ale nevydrželo nám to. A prostě, tady se všichni znají a já nechtěla nikoho odsud. A našla jsem si kluka z Hradce, jenže mě nechal, když jsme měli mít spolu sex. A pak přišel třetí vztah a zase mě nechal těsně před sexem. Byla jsem u doktora, hledala jsem na internetu, snažila jsem se, aby to vyšlo už konečně, změnila jsem taktiku, nejdřív sex, potom vztah. Čtyři. Čtyři muži — takový brýlatý doktůrek a pak jeden voják, jeden vládní agent a dva policisti, z čeho ty seš ten druhý tedy teď už pátý po tom a dohromady sedmý," podívala se na svá bosá chodidla a udělala mezi proudem slov mezeru, aby pak agenta oslovila, do hlasu se jí přitom zase vkradl podtón zoufalství, "Tak co to bude tentokrát? Seš teplý? Ženatý? Panic? Bojíš se pavouků?"
Z jejího výčtu poznal, že teď nebude vhodné snažit se vysvětlovat, co viděl, protože by se to nejspíš nesetkalo s pochopením a vypadal by jako někdo neupřímný, kdo si to na poslední chvíli rozmyslel. Tušil, že pokud se to Mahuleně stalo už tolikrát, bude za tím nějaká anomálie a dříve nebo později by jí stejně byla představena pravá podoba Nadace a její působení v Týnci:
"Mahuleno, promiň, nechci, aby ses cítila špatně, jsi nádherná a to, jak jsi nachystala večer, se ti povedlo. Pojď sem, prosím," gestem pozval ženu do své náruče. Popotáhla… ale přijala, ačkoli ostýchavě a smutně, "musím se tě ale na něco zeptat," začal s otázkou, "ti čtyři muži stejně jako já, myslím toho vojáka, toho vědce… Nevíš, odkud byli? Kde jsi je potkala?"
"Tak jsem si tipla správně, budeš teplý. Achjo," odtáhla se.
"Ne, nejsem, to bychom se špatně pochopili. Rád bych ti něco povědel, co by ti mohlo pomoci. Rád bych ti pomohl, ale, prosím, potřebuji znát odpověď na tu otázku," Slavoj už si chystal lež, kterou by sdělil Mahuleně, kdyby se jeho podezření neprokázalo.
Mahulena si povzdechla a začala počítat na prstech: "Ten doktůrek, Heřman, přijel prý do Týnce zkoumat kulturní zvyky, roztomilý kudrnatý pihovatý černovlásek. Když na to mělo přijít, utekl. Oknem. Nevím, odkud byl, to mi neřekl. Ten voják," druhý prst," Tomáš Švec, byl prý na tajné misi, stejně jako ten vládní agent, Viktor, a vlastně… Teď, když si vzpomínám… Všichni ti muži nebyli moc sdílní o své práci. Ani ten vědec. Když jsem se ho ptala, co za zvyky objevil v Týnci, odběhl od tématu jinam. Sice ve svém oboru, ale na mou otázku neodpověděl. A ty… Vždyť ty to děláš taky. Když se tě zeptám-"
Slavoj ji přerušil zvednutím ruky: "Ano, když se mě zeptáš, co se stalo v té vodárenské věži, neřeknu ti nic, tedy aspoň to mám přikázané. Stejně jako všichni ti muži, které jsi zmiňovala."
"Ale já to nechápu! Proč byste všichni sborově stejným způsobem tajili, co děláte?"
"Protože… všichni máme stejného zaměstnavatele," tohle bylo poprvé, co Slavoj prozradil povahu Nadace. Překvapilo ho, jak pomalu nachází slova.
"Koho?"
"V tomhle městečku se dějí podivné věci, četl jsem už nějaké záznamy a dostal jsem instruktáž. Prý je vy místní nevnímáte."
"Tak takový blábol slyším poprvé. Ale… Slavoji, víš, co mě děsí? Že by to sedělo."
Slavoj přikývnul, "pracuji pro lidi, co se o takové fenomény zajímají, jsem agent Nadace SCP," toto prozrazení si v hlavě racionálně obhájil, ale spíš jednoduše roztál pod Mahuleniným půvabem, "a se svými kolegy jsem byl dnes dopoledne prozkoumat tu věž nad městem s cílem zajistit místo pro další výzkum v případě výskytu anomálních jevů."
"Našli jste něco?" ptala se se zájmem Mahulena. Zdálo se, že nyní už její rozrušení doopravdy upadalo.
"Částečně, nešli jsme dovnitř. Na cestě tam se vyskytly jevy, které jsem posoudil jako náznaky nebezpečí."
"Jaké?"
"To by bylo na dlouhé povídání."
"Prosím, Slavoji," Mahulena položila dlaň na hřbet jeho statné ruky," máme celou noc. Moc mě to zajímá. A vůbec, se sexem stejně už asi počítat nemůžu."
Slavoj zamručel: "Dobrá. Zasloužíš si to. Ale ještě předtím… Nemáš tu někde, rychle, nějakou krabičku, skleničku, zavařovačku?"
"Na co?"
"Jen do ní něco potřebuji dát. Neboj se, může to pomoct s řešením té nepříjemnosti u sexu."
"No… Dobrá," zvedla se z postele a vytáhla z komody plastovou pixlu, "bude tohle stačit?"
"Bohatě," převzal si Slavoj od Mahuleny krabičku. Pátral po těch divných členovcích, všiml si, že se jeden z nich, když jim překazil romantickou noc, skryl pod polštář. Třeba ho tam najde. Nadzvedl jej tedy a opravdu. Stonožka nestihla zareagovat a víčko krabičky zaklaplo.
Ředitelka Myjavcová si již 5 let udržovala přísný denní režim. Když byla ve třiceti jmenována vedoucí oblasti týneckého Nexusu-151, nikdo by si netipl, že se z nevýrazné, upíplé, přesto velmi pečlivé výzkumnice vyklube tak silná a přísná osobnost. Jejím nejvýznačnějším charakteristickým rysem bylo nepouštět si nikoho blízko k tělu. Přesto byli pod jejím vedením zaměstnanci Nadace spokojení, protože z pod své tvrdé skořápky byla schopna vydolovat zlaté pochopení.
Bylo šest hodin a to znamenalo čas na lungo se skořicí. V její kanceláři zaujímal čestné místo po pravici od pracovního stolu velký kávovar jako z kavárny, na kterém bylo možno připravit všemožné typy kofeinových nápojů. Byl to její oblíbený přístroj, dostala jej jako dar právě ke 30. narozeninám. Lesk jeho ozdobných dřevěných částí dělal parádu na celou kancelář a malované hrnečky na něm jen podtrhovaly kolorit onoho zátiší. Starala se o něj s vysokou mírou pečlivosti a dokonce ho i pojmenovala: Otík.
Na povrch z hloubi mysli vystoupila včerejší "omluva" agenta Zeleného. Nebyla ani vyslovena jeho vlastními ústy. Tu jeho kolega vyřizoval za něj. Nespokojeně mlaskla, snad měl Zelený dobrý důvod, dnes by již měla dostat do rukou protokol o průzkumu věže.
Když pěchovala namletou kávu do Otíkovy páky, zazvonil jí mobil. Poznala, že jde o služební hovor, jako vyzvánění si pro takové nastavila Gottovu Už z hor zní zvon. Ráda by jej nechala zvonit déle, než správně napěchuje kávu, ale Sofie Myjavcová měla jisté ambice, které by jí dávání přednosti těm méně důležitým věcem mohly překazit, a tak hned přiběhla ke stolu a zvedla jej:
"Ředitelka Myjavcová, prosím."
…
"Můžete mi to zopakovat?"
…
"Cože? Kde?"
…
"A doklady? Psí známka?"
…
"Víte to jistě?"
…
"Hned tam budu."
Sofie zavěsila. Musela se opřít o stůl a na chvíli se zastavit. Smrt při práci u Nadace je něco, s čím se musí počítat, a tato realita také úměrně navyšuje všem zaměstnancům plat. Je zaznamenávána do statistik, je zkoumána, je projevem, důsledkem i příčinou mnohých anomálií. Ale ředitelka Myjavcová nemá pod sebou dost velkou skupinu lidí na to, aby s klidným svědomím mohla takovou událost zapsat do análů a dál si vařit kávu. Vzala na sebe kabát a huňatou šálu, protože v tomto roční období bývají rána pěkně mrazivá, a vyrazila z kanceláře.
Nadační kantýna se nacházela nedaleko ubytovny v budově starého týneckého divadla, které by již chátralo nebýt samolibé štědrosti SCP Nadace, díky níž dostala tato budova novou funkci. Jedlo se v sále, který sloužil dříve jako hlediště, taneční parket i místo pro slavnostní bankety. Slavoj seděl sám před laptopem a s chlebem s rybí pomazánkou v ruce uvažoval, jak napíše hlášení o včerejší misi k vodárenské věži. Šlo mu to těžko, protože mu myšlenky neustále sbíhaly zpátky na minulý večer, na hladká Mahulenina stehna, kterých se bohužel nemohl tehdy nabažit.
Kantýnu si zvolil z několika důvodů. První byl ten, že měl hlad a odmítl ráno Mahulenu zatěžovat chystáním snídaně a po tak báječné večeři mu představa ujídání z jejích zásob přišla zahanbující. Dále potřeboval přijít na jiné myšlenky, což mu zatím nevycházelo, ale třeba trpělivosti. A za třetí se chtěl poradit se svými kolegy agenty — Milivojem a Bořivojem — na dalších krocích, a spolu s nimi si to tak nějak shrnout; poslal jim zprávu, že by se rád sešel zde. A v poslední řadě měl s sebou v plastové krabičce onoho pavoukovitého tvora, takže jakmile se zde objeví výzkumník Čeněk Kočárek, jehož doménou je anomální fauna, nechá ho se na tu podivnost podívat.
"Nazdar."
Slavoj ten hlas dobře poznal, patřil Bořivoji.
"Zdar a dobré ráno."
"Dobré, dobré…" Bořivoj si nesl malinovou limonádu v kelímku, posadil se naproti Slavoje a potutelně mu zíral do obličeje.
"Ty chceš vědět, jak to probíhalo, co?" optal se Slavoj.
"Samozřejmě."
"Nic z toho nebylo."
"Vážně?" svraštil obočí, "tak to je mi líto. Co se pokazilo?"
Slavoj vypustil nosem vzduch. Z ruksaku položeného u nohou vytáhl onu plastovou krabičku a postavil ji na stůl před Bořivoje.
Bořivoj se na to zvíře ve plastovém příbytku díval jako na zjevení: "Nechápu."
"Nejsi jediný. Takoví začali vylézat, když jsme měli začít."
"Vylézat? Odkud?"
"Z různých škvír, já vážně nevím, ale Mahulena je s nimi nejspíš provázaná, čím víc to…" Slavoj se zastavil nad tím, jak zformulovat slova.
"Asi chápu, Slavo. Když má mít sex, nebo když je vzrušená, tohle se objeví. Mám pravdu?"
"Máš. Ale radši mi pověz, jestli nevíš, co to je."
"Vím, jsem od Mikulova. Strašník dalmatský, taková teplomilná stonožka. Párkrát jsme ji měli v baráku, umí pěkně štípnout, to jsi věděl?"
"To mi ani neříkej, bylo to se mnou a s Mahulenou v jedné posteli."
"Mahulena, Mahulena… Neexistuje už na její jméno nějaká písnička?"
"Nevím, ale každopádně si to nech pro sebe, myslím to o těch strašnících. Nechci ji vystavovat tomu typickému nadačnímu nimrání. Jedná se bezpochyby o anomálii, jedna z mnoha tady v Týnci."
"Co chceš tedy dělat, Slavoji?"
"Nejdříve chci přijít sám (respektive nezávisle na zaměstnavateli) na to, jaká je příčina a jak to spravit. Dlužím jí to."
Bořivoj se chápavě usmál, položil Slavojovi ruku na rameno a pravil: "Jsi zamilovanej, chlape."
Slavoj krátce zamručel: "I kdyby, pořád je správné to vyřešit bez Nadace."
"To ti nemůžu vyvrátit," Bořivoj upil limonády, "jinak, nevíš, koho to našli mrtvého ráno u Cenzury?"
Slavoj se zarazil, to bylo diametrálně odlišné téma: "Já ani nevím, že vůbec někoho mrtvého našli u Cenzury. Odkud máš tu informaci?"
"Od vrátného. Ptal se mě na tu samou otázku dnes ráno, když jsem vycházel z paneláku."
"Byl ten člověk místní, nebo z našich?"
"No, právě od nás."
Slavoj se na židli odtáhnul od Bořivoje a zakryl si ústa v šoku: "Tohle se mi nelíbí."
"Myslíš na ten včerejšek? Jako na tu průzkumnou misi?"
"Ano, mám tady rozepsané hlášení," ukázal na laptop.
"To nemůže souviset," zavrtěl hlavou Bořivoj, "včera jsi u Ořešníka říkal, že smrt postihla jen ty, co vešli do komína. My jsme v té věži nebyli."
"No, ale co když tam šel právě někdo po nás?"
"Ty bláho, Slavoji… To je dost možné."
Jejich konverzaci přerušily kroky blížící se k nim. Oba osobu poznali na první pohled, knírek jako od portorického překupníka drog a hranatá čelist patřily agentu Ručkovi. Byl to poněkud odměřený chlapík, jeho služební slovní přednes byl jako vytřižen z nadačních příruček. Nevypadal, že jde s Bořivojem a Slavojem posnídat.
Zastavil se u jejich stolu: "Agent Zelený?" podíval se na Slavoje, ten jen přikývl.
"Ředitelka Myjavcová tě hledá," Ručka přejel očima od Slavoje k Bořivojovi a ráz jeho vokálu se poněkud vytratil, "hlas se u ní neprodleně v kanceláři."
"Pepo? Jsi v pohodě?" zeptal se Bořivoj.
"Uhm, agent Černý?"
"Ano?"
"Jděte tam raději oba. Co nejdříve."
"Proč?" řekl Bořivoj.
"Máš být mrtvý."
Dne 7. října v 5:40 ráno bylo nalezeno bezvládné tělo agenta Milivoje Bílého na břehu řeky Cenzury. Tělo nevykazovalo žádné známky zranění, čeká se na pitvu. Jako zvláštní okolnost uvedl detektiv Xaverius Karpíšek do zápisu, že mrtvý ležel na množství výtisků Rudého práva z 8. června 1950 a na sobě měl černý oblek bez kapes.
Toho samého dne v 7:11 bylo nalezeno i tělo agenta Bořivoje Černého ve vzdálenosti přibližně 300 m od týnecké vodárenské věže. Tělo viselo za krk na nerezovém drátu přivázaném na nízké větvi košatého buku, vyhřeznuté vnitřnosti sahaly z rozsáhlé tržné rány až na zem. Kapky krve byly patrné ve vzdálenosti několika metrů od oběšeného, což naznačovalo, že v době utržení onoho rozsáhlého zranění byla oběť ještě naživu. Na pařezu 2 metry od mrtvého byly v alobalu nalezeny plíce vložené mezi dva silné krajíce chleba. Zda patří oběti ukáže pitva. Ve vykotlané dutině stromu s oběšeným našel Karpíšek devět rezavých žiletek v provizorním balíčku z károvaného hadru na nádobí.
Ředitelka Myjavcová nervózně přecházela ze strany na stranu ve své kanceláři očekávajíc agenta Zeleného. Mračila se; výjevy mrtvých, zvláštěpak rozkuchaného Bořivoje jí drtily mysl, snažila se utěšovat tím, že je v její moci nechat tuto tragickou událost řádně vyšetřit a eventuelně zamezit, aby se to opakovalo. Ale ať už se ukáže, zda byla příčina anomální, nebo ne, zda příčinu zadrží, stejně už to život dvěma agentům nevrátí.
Někdo zaklepal.
"Vstupte," otočila se ke dveřím. Když však spatřila, kdo vešel dovnitř, ztuhla a naskočila jí husí kůže a musela se ihned opřít o stůl. Bořivoj, živý a v pořádku. Vypadal o tolik jinak, než ta roztrhaná schránka na stromě. Čerstvá vzpomínka na skelný pohled oběšence jí sloužila jako porovnávací fotografie k jeho nyní živým bystrým očím — stejné měl i včera, když u ní omlouval kolegu — měla pocit, že teď už ví, jak vypadá duše.
Uvnitř sebe se snažila uchýlit se do pevné hradby jejího racionálního já. Další anomálie, ano, tahle jasně patří k těm méně příjemným, ale je to její práce, a dalších lidí zde taky.
"Agenti Zelený a Černý?" jednoduše si nebyla jistá.
"Zde," odpověděli zaráz.
Ředitelka obešla stůl, nespuštějíc oči z agentů, posadila se a vyzvala je k témuž.
Nadechla se: "Budu k vám upřímná, pánové. Měla jsem v plánu se důkladně optat vás, agente Zelený, na včerejší misi, z důvodu smrti vašich kolegů, ale teď… Agente Černý, jak je možné, že jste naživu?" mluvila hlasem hlubokého znepokojení.
"Ředitelko, jsem z toho mimo tak, jako vy, ani mi pořádně neřekli, co se stalo."
"Co se stalo?" zatnula pěsti položené na stole před ní, "před tří čtvrtě hodinou vás rozkuchaného sundávali z buku! Dokážete si představit ta jatka? Ten zápach krve a natráveniny z vašich vyhřezlých střev?"
Agent mlčel. Myjavcová před něj posunula uzaviratelný sáček, co jí do té doby nenápadně ležel na stole vedle papírů. Obsahoval Bořivojovu psí známku, ještě trochu od krve.
V reakci na to s polekaným výrazem takovým, jak to uměl terénní agent, tedy oproti jiným lidem ne tolik výrazným, sáhnul si Bořivoj Černý za tričko a na stůl položil tu svou, vzhledově identickou (tedy bez té krve).
Všichni tři koukali bezhlesně na ty předměty. Ředitelka se chopila svého mobilního telefonu a po vybrání kontaktu jej zvedla k uchu: "Pitevna Nexus-151? … Tady Ředitelka Sofie Myjavcová. Tělo agenta Černého jste již uložili? … Neprodleně jej zkontrolujte, počkám na lince."
Slavoj a Bořivoj byli zamlklí, oni a Milivoj byli dobrými přáteli skoro od začátku působení u Nadace. Věděli, že se jim něco může stát, ale předpokládali, že smrt na ně bude číhat na misích a na všechny tři najednou. Skonat takhle separovaně a ještě k tomu mimo akci, to byl šok, který překonalo už jen, že Bořivoj je mrtvý a živý zároveň.
"Dobře," odpověděla ředitelka osobě na druhém konci, "děkuji za informaci," zavěsila, "vaše mrtvé tělo je stále na pitevně."
Někdo zaklepal a otevřel. Zpoza dveří vyhlédl agent Ručka: "Paní ředitelko."
"Co chcete?"
"Přivedl jsem," Ručka polkl, "agenta Bílého," otevřel dveře do kanceláře dokořán a odhalil vysokého agenta v celé své mužné kráse.
Slavoj a Bořivoj se otočili.
"Pane na nebi," zašeptala Sofie Myjavcová, "chopte se židle agente a posaďte se. Agente Ručko, vy zůstaňte také a stůjte v pozoru u dveří."
"Rozkaz!"
Tři agenti — kolegové a kamarádi — seděli teď před přísným pohledem ředitelčiným jako zmoklí a zablácení psi. Ředitelka vytočila opět pitevnu: "Ředitelka Myjavcová. Opět. … Ne, nejsem ó pět. Jste pořád u uskladněných těl? … Můžete ještě zkontrolovat tělo agenta Bílého, zda je na místě? … Ano? … Dobře."
Když to položila, řekla po chvilce mlčení: "Můžete mi teď podat hlášení o včerejší misi?"
"Mám ho zhruba sepsané a uložené na laptopu, ještě jsem vám ho ale neposlal," sdělil Slavoj.
"Dobře. Bude prozatím stačit slovní výpověď."
Slavoj s doplněními svých kolegů tedy ředitelce Myjavcové povyprávěl události včerejška i to, jak Milivoj nakonec rozhodl ukončit misi.
"Agente Zelený, nebudu se vyjadřovat k tomu, že vaše omluva ze služby neměla dobrý důvod, protože není vyloučeno, že díky tomu nemáme vaši mrtvolu. Jak se jmenovala ta servírka?"
"Mahulena Píchová."
Ředitelka si jméno poznačila. "Kdy jste opouštěl její dům?"
"Až dnes ráno, docela brzy, v půl sedmé."
Pomalu přikývla: "A vy dva?"
"Studoval jsem si dokumenty o anomáliích Nexusu-151 čekajících na průzkum, šel jsem si zaběhat, večeřel jsem, sprchoval, sledoval jsem pár hodin seriál a pak jsem šel spát, u sebe v nadační ubytovně," sdělil vzorně Milivoj.
"No, poté, co jsem u vás omluvil kolegu, šel jsem si koupit bagetu k místnímu Vietnamci. Pak jsem si na ubytovně trochu uklízel a pak šel do nadační posilovny. Pak jsem si dal nějakou večeři a to bylo všechno."
"Chci vás dva mít v karanténě."
"Proč?" uniklo Bořivojovi.
"Agente Černý, každý člověk je unikátní a může mít jedině dvojníka. Dobře víte, že film Věc je ve světě za Oponou až příliš realistický. Nemohu si dovolit risk. A doufám, že jste natolik duchaplný, že se do izolace uchýlíte bez použití donucovacích prostředků. Pro vás to platí taky, agente Bílý."
"Rozkaz," odpověděl Milivoj, pochopitelně zasmušile.
Sofie se postavila, tři muži učinili taky tak.
"Vás se to, Zelený, prozatím netýká. Avšak, každé odpoledne v 17:00 a každé ráno v 7:00 se budete u mě hlásit, přičemž nebudete vysílán na žádnou misi, dokud nebude řečeno jinak. Nesmíte opustit Nexus-151, rozumíte.
"Ano, ředitelko."
"Agente Ručko, zajistěte bezpečný přesun agentů Černého a Bílého do karantény. Od této chvíle budou přiřazeni pod Personální Třídy E do odvolání."
"Rozkaz!"
"A teď rozchod."
Muži postupně opustili kancelář.
Ve stejnou dobu rozhovoru v ředitelčině kanceláři se nad Týncem na částečně sklizeném poli s modrou řepou probudil mladý klučina, zašpiněný od hlíny, neumyté slepené vlasy, vypadal jako vyrvaný z průzkumu stísněné jeskyně. Přivřené modré oči chvíli pozorovaly šedé podzimní nebe, pak se posadil a rukou s černými namalovanými nehty si promnul čelo. Cítil se velmi unavený a schvácený, bolela ho hlava a cítil velkou žízeň a hlad, rty měl jako rozpraskanou skálu a jazyk těžký. S úsilím se zvedl a vydal se plouživě dolů z pole k zástavbě v údolí kolem řeky.
Postupně si začal rozpomínat svoje jméno — Bedřich Strakavec — i to, kde bydlí a tak nějak vše o jeho zázemí a rodině. Když došel na okraj pole a málem zakopl v stráni zarostlé plevelem, už se rozpomněl, že poslední věc, co si pamatoval, byla lesní scenérie s tyčící se vodárenskou věží a jakýsi strach, který jej těsně před černočernou amnézií na okamžíček v extrémni koncentraci zastihl. Tu si povšiml, že ho nějak tupě bolí břicho. Chtělo to doktora.
Měl štěstí. Na jednosměrce na okraji Týnce si jej všimla paní s kočárkem zrovna, když na něj šly mdloby, a brzy poté, co před ní upadl do bezvědomí, do stejné, ale přesto jaksi konejšivější prázdnoty, než před probuzením na poli, zavolala sanitku, a mladík skončil svou polní pouť na příjmu v Čáslavi.