Info
Originál: http://scp-wiki.net/quintessence-of-dust
Autor:
Překladatel:
“Jaký mistrovský kousek je člověk.”
Ruiz stál zahalen do fialových rób. Světlo ozařovalo jeho postavu, zatímco zbytek divadelního sálu byl zahalen v temnotě. Byl posedlý Hamletovým šílenstvím, v tváři měl jiskru bláznovství, jako by jej posednul sám ďábel. Ruiz to předváděl jak nejlépe dovedl a osazenstvo nemohlo být spokojenější.
“Jak vznešený v myšlení! Jak vynalézavý v schopnostech! V postavě a v pohybech jak obdivuhodně výrazný!”
Přesunul se ke svému Guildensternovi a Rosencrantzovi, zahleděl se do jejich očí a uviděl jejich duše odražené v tupém nezaujatém pohledu. Tito muži nebyli umělci. Tito muži si svá jména nezasluhovali.
“V jednání jako anděl, v chápání jako BŮH!!”
Ruiz rozhodil své róby a blikající světla ozářila jeviště. Pohlédl do udiveného hlediště, které se nedokázalo z jeho vystoupení zotavit. On je bavil. On, Ruiz, byl v ten moment všechno, pro co žili.
“Kráso světa! Dive všech tvorů!”
Byl vše, co znali. V ten moment žil uvnitř jejich myslí. Neviděli ho takového jakým doopravdy byl, ne, oni jej viděli takového, jaký by měl být, jak chtěl být viděn, jaký si přál být a jak se on sám domníval, jakým doopravdy byl. Příčetný muž předstírající bláznovství, ve světě bláznů, předstírajících příčetnost. Tu byl světe, Ruiz Duchamp, originální Hamlet.
“A přece, co je mi toto ztělesnění prachu?”
Světla zhasla, i to nad ním, a Ruiz byl v celém vesmíru sám.
“A přece, a přece, a přece… co je mi toto ztělesnění prachu? Ne… ne. Nemám potěšení ze žádného muže.”
Pohlédl do prázdnoty a ta pohlédla zpět s nekonečnou apatií.
“Nemám potěšení ze žádného muže. Ani z ženy, ačkoli váš úsměv svědčí o opaku.”
A potom se světlo vrátilo a Hamlet měl svého Rosencrantze a Guildensterna a hra pokračovala dál. A jak dobře víme, všichni žili šťastně až do smrti.
“Pane Duchampe?”
“Hm? Co-cože?”
Ruiz si promnul oči. Usnul uprostřed galerie. Během dne. Na několik hodin. Ve stoje. Už zase.
“Pan Ruiz Duchamp?”
“Ano, to jsem já, to jsem já. Omlouvám se, nemám dobrou paměť na obličeje, kdo jste?”
“Jsem jenom pošťák. Máme pro vás balíček. Musíte to podepsat.”
“Jasně, dobře, fajn…”
Ruiz stále v polospánku napsal křivé X na podanou podložku.
“Chcete to sem donést, pane Duchampe?”
“Jasně, jestli to není velkej problém. Jen, ehm, vemte to tudy, přes ten uzavřenej kus místnosti. Opatrně, na nic nesahejte, aktuálně je to tu trochu nebezpečný. Renovuju to tady, však to znáte.”
“Dobrá, pane Duchampe. Chlapi to za chvíli přinesou.”
“Díky.”
Ruiz se podíval na své digitální hodinky na pravém zápěstí. Bylo 15:45.
Ruiz se podíval na své ručičkové hodinky na levém zápěstí. Bylo 15:45.
Ruiz se podíval na kapesní hodinky na plátně před sebou. Ty se roztékaly na větvi stromu a nejspíše už nějakou dobu nebyly nataženy. Ruiz věděl, že nemá věřit časovým údajům ze surealistických maleb, ale i tak se podíval. Bylo 15:45.
Přešel přes recepci ven, o tři vchody dál po ulici do své oblíbené kavárny a objednal si extra silné espresso, se kterým poté zapil svou denní dávku kofeinových pilulek, multivitamínů a antidepresiv.
A potom se Ruiz konečně probudil.
“Sakra! Carol, co je dneska za den?”
Překvapená baristka hleděla na šíleného umělce před sebou.
“Ehm… Středa?”
“Dobře, fajn, tak nic. Na chvíli jsem se lekl, že je čtvrtek, nebo tak…”
“Je vám dobře, Ruizi?”
“Jo, jenom to je poslední dobou… hektický, víš? Mám hodně práce.”
“To je mi líto. Posaďte se a povězte mi o tom.”
Ruiz si přitáhnul stoličku a posadil se k pultu. Carol si uhladila zástěru a posadila se k němu.
“Rozhodl jsem se vyhlásit válku skupině drzých umělců, kteří vytváří nezajímavý a upřímně monotónní odpad tím, že jsem na jejich adresy poslal drsné a popravdě nehezké materiály, po kterých se jeden z nich rozhodl metaforicky, ale bez té metafory, přejít na druhou stranu, aniž by mu došlo, že to že zůstane s nimi byla důležitá část 'VELKÉHO PLÁNU', který jsem pro ně měl připravený a jeho odchod to celé tak trochu zkazil, ale protože jsem včera zůstal vzhůru celý včerejší včerejšek a celou dnešní noc plus kus dnešního rána, podařilo se mi přepsat scénář a s trochou štěstí budou skákat jak pískám ještě před 'VELKOU VÝSTAVOU', která je tenhle pátek a tou dobou bych snad už měl mít všechno připravené abych to mohl ukázat tomu ultimátnímu kritikovi, nebo bych snad měl říct Kritikovi s velkým začátečním písmenem, kdyby byl jednoduchý způsob, jak to vyjádřit v mluvené řeči, načež on bude tak nadšený, že se rozhodne navždy skončit a vrátí se k tomu, že bude Nikdo, také s velkým písmenem na začátku, protože je to chytrej a jemnej vtip, kterej hodlám využít při každé příležitosti.”
“…cože?”
“Takže to by byl první akt. V tuhle chvíli už to spíš improvizuju.”
“Víte, pokaždé, když sem přijdete a zapijete svoje prášky, přemýšlím nad tím, co v nich vlastně je.”
“Sny a umění, Carol. Sny a umění. Dám si další… víte co, další tři espresa sebou.”
Carol se vrátila ke svým přístrojům a po chvíli podala Ruizovi tři další dávky jeho druhého nejoblíbenějšího nápoje. Opustil prodejnu a všechny tři espresa dopil dříve, než se vrátil do galerie. Proklestil si cestu kolem recepčních a výstražných pásek do špatně osvícené místnosti. Pracovníci postavili do středu pracovny velkou hnědou krabici, shodou okolností přesně na místo, kde tento dar z nebes ozařoval jediný pruh světla z blízkého okna. Ruiz vytáhnul své žluté kotoučové ostří a zaříznul se do krabice, dokud ho to nepřestalo bavit a vyndal její obsah jednodušším způsobem. A najednou to bylo přímo před ním. Středová část na kterou čekal.
Bylo to elektrické křeslo.
Nebylo to jenom tak nějaké elektrické křeslo, bylo to ELEKTRICKÉ KŘESLO, Old Sparky, poprvé použité v nápravném zařízení Sing Sing roku 1891 k popravě čtyř vězňů. Křeslo bývalo zavěšené ve speciálně postavené místnosti známé jako DŮM SMRTI, takovém vězení uvnitř vězení. Když už chtěl použít elektrické křeslo, muselo to být tohle. Ruiz přejel rukou po dřevěném rámu a potom se posadil na místo, kde tolik lidí pocítilo studený dotek smrti.
A začal se hihňat jako malá holka.
Režisérka měla napilno, což nebylo nic zvláštního. Neustále organizovala produkci minimálně tří her, jednoho, nebo dvou filmů a nespočet vedlejších projektů. Některé z nich možná někdy spatří světlo světa. Když byla mladší, sama bývala herečkou, ale kvůli vymknutému kotníku se musela jeviště zříct. Na místo toho se dala na režírování, kde se mohla chovat blahoskloně k lidem okolo a nikdo si nestěžoval, protože to měla v popisu práce. Právě teď se dohadovala s hercem v hlavní roli Gonzala, Trinkulského Krále, který měl aktuálně trému před začátkem vystoupení.
“Hele, Time, máme premiéru. Zkoušeli jsme to snad tisíckrát. Všechen text znáš a upřímně, kdybych věděla, že uděláš takovouhle scénu, tak bych ti tu roli nikdy nedala. Teď dopij tu sklenici vody, několikrát se propleskni, seber se a do deseti minut ať jsi na jevišti. Jasný?”
“Dobře. Chápu. Uf. Okej. Fajn.”
Pokud Režisérce něco šlo, bylo to ovládání účinkujících. Najednou k ní přispěchal asistent.
“Paní, nechci vás nijak znepokojovat, ale… dorazili diváci. Máme narváno. Musíme jít.”
“Dobrá, dobrá. Ujistěte se, že má Mary správně makeup, za chvíli začínáme, lidi!”
“Rozumím.”
Režisérka si zatleskala a v rychlosti prošla kolem malovaných kulis. Přešla za roh a najednou stála tváří v tvář Ruizi Duchampovi.
“Ahoj, Režisérko. Přišel jsem se podívat na tu tvou premiéru.”
Neplýtvala ani sekundu odpovědí a rovnou vytáhla z kapsy nůž a provedla výpad proti němu. Ruiz nůž uchopil a vykroutil jí ho z ruky, přičemž si lehce pořezal prsty. Odskočil zpátky a stisknul si ránu druhou rukou.
“To bylo vážně, vážně nezdvořilé. Jenom jsem přišel pozdravit.”
“Vypadni odsud, Duchampe. Tohle je moje show.”
“Je to tvoje show? Nemyslím si, žes tu hru napsala.”
“Vypadni, Duchampe.”
“Ztracená a znovu objevená klasika. ‘Tragédie o Oběšeném Králi’.”
“VYPADNI ODSUD, DUCHAMPE.”
“Víš co to dělá, že jo?”
Režisérka se na moment zastavila.
“Co?”
“Ty… ty víš, co to dělá, že jo?”
“Co dělá co?”
“Ta hra, ta hra! Copak to nevíš?”
“Meleš blbosti. Táhni odsud.”
“Sandro, prosím, poslouchej mě. Ta hra není co si myslíš, všichni-”
“VYPADNI!”
Ruiz stál a hleděl na svou starou spolužačku. Její obličej měl díky makeupu tu nejbledší barvu doplněnou fialovými očními stíny a rtěnkou. Měla makeup staré ženy, oblečení staré ženy, nosila se jako stará žena a byla i stejně umíněná. Byla brilantní, měla jiskru, ale bohužel celý život sledovala to, co udělali lidé před ní. Viděl jí na očích, že cokoliv by řekl by jí nepřimělo změnit názor.
“No, zkusil jsem tě varovat. Ale jestli chceš abych šel, tak půjdu.”
Kopnul zkrvavený nůž na zemi směrem k ní.
“Tohle si vem zpátky. Za chvíli to budeš potřebovat.”
Ruiz se otočil a odešel zadními dveřmi se zeleným světelným nápisem EXIT. Režisérka se otočila a vyhnala pochyby z mysli. Musela lidem předvést show.
“Vzchop se. Jedeme za pět minut, lidi!”
Režisérka byla unavená. Pomalu se probírala v cele. Nohy a ruce měla svázané a byla opřená o kamennou zeď. Neměla nejmenší ponětí, co se dělo.
“Vstávat a cvičit, Růženko. Budíček.”
Ozval se skřípavý hlas z druhé strany dřevěných dveří. Uslyšela zacinkání klíčů a do místnosti vešel Agent Green s dřevěnou stoličkou v ruce. Stoličku postavil před Režisérku a posadil se.
“Už jste vzhůru, slečno Paulsonová?”
Režisérka zůstala zticha.
“Omlouvám se, myslím že jsme vykročili špatnou nohou. I když naposledy, co jsme byli tváří v tvář, pokusila jste se mi vypíchnout oči, takže tu asi není žádný správný způsob jak začít.”
Režisérka zůstala zticha.
“Sandro Paulsonová, byla jste organizátorkou včerejšího večerního představení ‘Tragédie o Oběšeném Králi’, nebo ne?”
Režisérka se zašklebila. Ruiz měl pravdu.
“Chci svého právníka.”
“Ale jistě, žádný problém. Tady je telefon, stačí zmáčknout pár tlačítek a vy si proskočíte sítí a jste fuč. Ne, slečno Paulsonová, tady právníka nedostanete. Víte přesně pro koho pracuji a v jaké pozici teď jste a jediná věc, kterou od vás chci, slečno Paulsonová, je, abyste v této cele zůstala až do konce vašeho přirozeného života.”
Režisérka zůstala zticha.
“Dobrá tedy, slečno Paulsonová, zeptám se vás na pár otáz-”
“Nevěděla jsem to.”
“Co jste říkala, slečno Paulsonová?”
“NEVĚDĚLA JSEM TO K SAKRU! To ten blbej manuskript, netuším, kdo mi poslal, nezkoumala jsem to, jen jsem si řekla, že to vypadá dobře! Byla to klasika, zrovna jsem dokončila Tita Andronika, tak jsem si řekla proč ne! Vyhledala jsem si to a všechno vypadalo v pohodě! NĚVĚDĚLA JSEM, CO TO DĚLÁ!”
Agent Green byl zticha.
“Ten vysmátej parchant Ruiz, on to musel udělat, poslal mi to a pak mi to přišel hodit do ksichtu! Ten posranej zasranej parchant! KURVA!”
Agent Green zůstal zticha.
“Sakra… sakra. Všichni ti lidi. Tim měl před představením trému a já na něj dorážela, to… to…”
Sandřiny slzy rozmazaly její makeup, který jí teď v černých pramíncích stékal po tváři. Agent Green si vytáhnul cigaretu, zapálil ji a zhluboka potáhnul.
“Slečno Paulsonová, i kdybych měl tomu emočnímu výlevu věřit, a já mu upřímně nevěřím, nedala jste mi nic, co by mi pomohlo. Ale, zmínila jste jméno, které už jsem slyšel. Slečno Paulsonová, zeptám se vás na jednu otázku a vy mi dáte každý detail, každý malý střípek informace na který si vzpomenete a já vás poté předám svým kolegům.”
Green vyfouknul do Režisérčina ubrečeného obličeje obláček kouře.
“Povězte mi, co víte o Ruizi Duchampovi?”
A přece, co je mi toto ztělesnění prachu? Nemám potěšení ze žádného muže.
« Hračkář a Doktor | Hub | A pak se stalo co? »