Bylo po všem.
Nikdo v Nadaci, nikdo od nejníže postavených sekuriťáků až po Radu O5, nedokázal jaksi vysvětlit po čem. Kdyby měli prostě něco říct, řekli by "po všem".
Většina se shoduje, že první, kdo si toho všiml, byl Dr. Viktor Balakirev. Dr. Balakirev, přestože byl veteránem mnoha nebezpečných experimentů a nedal se lehce překvapit, nemohl uvěřit vlastním očím, nebo vlastně spíše svému velmi efektivnímu teleskopu. Čemu nemohl Dr. Balakirev jaksi uvěřit, bylo, že během svého rutinního skenu Krabí Mlhoviny nenašel nic než prázdné místo tam, kde měla být jedna velmi naštvaná hvězda. Alarm byl spuštěn, mnoho dalších teleskopů bylo nastaveno k obloze z mnoha jiných zařízení a organizací a bylo u toho spousta křiku a běhání tam a zpět. Hvězda se však tvrdohlavě odmítala znovu objevit i přes neustálé popichy Dr. Balakireva, že "Hvězda není ovladač na televizi, nemůže se ztratit!"
Další, kdo si povšimnul podivného nedostatku všeho byl Zaměstnanec D-682-1356, přestože nedokázal jaksi ocenit své štěstí. Nevěděl, že má být návnadou při dalším testu v sérii nevydařených pokusů. D-682-1356 nevěděl, jak se má cítit, když vstoupil do obrněné místnosti a nalezl pouze znetvořenou kostru v kyselinové lázni: "Ehm… Chlapi? Co chcete, abych s tím udělal? Je tohle nějakej vtip?"
Vtip, který přihlížejícím výzkumníkům jaksi ušel, neboť měli na práci důležitější věci, než zajímat se o špatný smysl pro humor D-682-1356.
Tak započal konec. Když mělo SCP-294 nalít šálek Joea, vyrobilo naprosto obyčejné cappuccino, které ale testovacímu subjektu nijak nechutnalo. Ronald Regan nahraný na SCP-1981 mluvil pouze o zlých impériích a podařilo se mu zachovat si komplexnost po celou dobu své řeči. SCP-902 bylo otevřeno a ukázalo se být prázdné, nikdo si jaksi nepamatoval, proč se ho vlastně tolik báli. SCP-076 bylo rovněž nalezeno prázdné, ovšem na to proč, se báli jej, nikdo nezapoměl.
Když bylo SCP-1867 dotázáno, zda si uvědomuje, že je slimák, nic nenamítalo, protože slimákem bylo. Navíc nerozumělo otázce. SCP-085 bylo pryč z obrazu a inkoustové pláně a pole byla jaksi prázdná bez mladé dívky, jež v nich kdysi žila. Našly se šaty patřící SCP-1440 na vršku Mount Everestu. Vedle nich stálo jedno slovo vepsané ve sněhu: "Volný".
Kolem světa se rozléhaly ozvěny konce jako zemětřesení a nikdo nebyl ušetřen jejich efektu:
Církev Rozbitého Boha byla smazána z povrchu zemského. Není jednoduché udržet si fungující náboženskou organizaci, když se všechny vaše artefakty rozsypou na prach a je to ještě mnohem těžší, když je polovina z nich jenom ve vaší hlavě.
Marshall, Carter a Dark. s.r.o brzy zmizeli též, když jim zmizela většina jejich zboží a brzy na to většina zákazníků. Jejich kdysi plný klub, obchod se vším tajemným a drahým, se stal místem pro postarší gentlemany, co si čtou nedělní noviny v pohodlných kožených křeslech.
Globální Okultní Koalice byla brzy rozpuštěna, když už nemusela bojovat s hrozbami, kvůli kterým byla stvořena. Rozpočet kdysi určený pro boj se silami neznáma byl rozdělen na důležitější potřeby lidstva, jako například prevenci globálního oteplování a vývoj pokročilejších nukleárních zbraní.
Po dlouhou dobu nikdo nic neslyšel od Dokotra Wondertainmenta. Rok po konci byla vydána nová série jeho hraček. A přestože "Pistolníkova Pomsta od Doktora Wondertainmenta" byla naprosto úchvatná hra, bylo jasné, že v ní nebylo jeho/její srdce.
Když Nadační agenti dorazili na údajnou lokaci Továrny, našli pouze naprosto obyčejnou továrnu na zeleninu v plechovkách. Velké T již nebylo potřeba.
Hadova Ruka přišla o velké množství svých členů, a když už neměli žádný motiv, za kterým by si stáli, byli zničeni Povstáním Chaosu. Povstání samotné se brzy rozpadlo jako šílený pes, který si vykusuje vlastní vnitřnosti. Jenom pár jich zbylo, a ty pochytala a popravila Nadace.
Členové Are We Cool Yet? nebyli nikdy cool.
A o Nikom už nikdo nikdy neslyšel.
Jednotka Neobvyklých Případů pokračovala v honu létajících talířů a zpráv o Bigfootovi (tentokrát však naprosto bez spojitosti s SCP-1000). Jejich agenti si ani nevšimli.
Nadace, tvrdohlavá jako vždy, byla tím posledním, kdo zbyl. Jak plynuly roky, důvodů pro její stálou existenci ubývalo. Když všechno anomální zmizelo, Nadace přišla o důvod existovat. Oblast za Oblastí se zavíraly, zaměstnanci byli propouštěni nebo v případě několika zbylých Déček terminováni. Brzy zbyla pouze jedna část organizace.
Bylo to poslední zasedání Rady O5. Nechystaly se žádné hřejivé proslovy ani vzpomínkové plakety, protože i u svého konce Rada O5 byla seriózním orgánem mužů a žen, které nezajímaly hlouposti. Namísto toho tu bylo několik potřesení rukou, několik tichých slov a hlavně hodně ticha. Konečně jeden po druhém začali bývalí členové odcházet, dokud nezbyli jenom dva.
"Tak, to je, hádám, všechno," řekl O5-04, ubalující si cigaretu. Kouření bylo v zasedací místnosti zakázáno, ale nezbyl nikdo, kdo by si stěžoval.
"Je… je tohle všechno? Všechno, o co jsme usilovali, všechny ty oběti… pro nic?" zeptal se O5-11, hledící nepřítomně do podlahy.
"No, to bych neříkal. Udržovali jsme mír, když to bylo potřeba, a dělali jsme to nejlépe, jak to šlo. Zkrátka už nejsme potřeba."
"Neměl bych být šťastný? Všechny ty strašné věci, co jsme měli pod zámkem, jsou pryč, konečně. Lidstvo je konečně v bezpečí."
"Před vším kromě sebe sama, ano."
"Tak proč se cítím jako nějaká hračka, použitý a zneužitý a potom odkopnutý stranou, když už nejsem k ničemu dobrý?"
"Tak to prostě je. Byli jsme žalářníky, dozorci zadržujícími bouři. Teď jsou všichni vězni pryč. V nadcházejících tichých dnech není pro dozorce místo. Notak, nech mě ti koupit drink."
"Jo. Drink by byl fajn. Nebo deset."
"Hele, peníze už nerostou na stromech."
Ti dva odešli a zavřeli za sebou dveře.