Půlnoční monolog
hodnocení: +6+x
blank.png

Tlusté kapky bubnovaly na plátno nade mnou a stékaly na tenké sklo, které bylo spíše stavěné na lehké poryvy větru. Ulice byly prázdné, což nebylo žádným překvapením; byl to taky důvod, proč jsem tu noc jezdil. Poslední rikšu jsem viděl před dvaceti minutami, když ještě poprchávalo.

Projedu kaluží v zatáčce a pravou nohavici mám mokrou. Nenáviděl jsem deštivé noci, ale vozků bývalo na ulici méně; ty noci jsem vydělával nejvíc — ovšem zdálo se, že tuhle ne. To na obyčejného Portlanďana pršelo už trochu moc. I na náměstí, kde obyčejně i v pozdních hodinách bývalo živo, jen zděšeně šustěly borovice. Ale přesto jsem ten večer jel, ještě k tomu směrem od centra.

Horizont se mi před očima pomalu měnil z mělké paraboly do hranaté linie domků s rozsvícenými okny. Ve vzduchu byla cítit sytá hniloba podzimu. Projížděl jsem kolem zdejšího technologického centra. Firmy, co si nemohly dovolit kanceláře na Prometheově náměstí, často migrovaly tam. Z jejich oken byla záře daleko nejvýraznější, přestože už bylo kolem půl dvanácté. Zpomalil jsem a zabočil, zastavil jsem. Z obou stran tenké postranní uličky mě obklopovalo graffiti — Orel s třetím okem ulétá před agentem UIU. Typické.

Proberu se. Proč jsem zastavil tady? Rozhlédnu se víc. Stojím vedle kontejneru hned na kraji, ulici lemují východy z kanceláří a vlhké hnědé listí. Nikdo tu není; jinými slovy tu nemám co dělat. Snažím se zatahat za bavlnku myšlenek a dopátrat se záminky, proč zastavit právě tady. Dovtípím se jen toho, že jsem s tou myšlenkou nikdy nepřišel. Sakra.

Odbrzdím ručku, nastoupí osoba. Měl bych panikařit, nebo alespoň nějak reagovat; něco mě přinutí nesáhnout pro devítku pod sedadlem.

Déšť kolem je ohlušující, ale přece jen ho to ticho dokáže na chvíli přeřvat; mám čas si srovnat myšlenky. Pravděpodobně jsem nebyl v nebezpečí, příležitost udeřit už osoba dávno promarnila. To však vzbuzovalo více otázek, než jich zodpovídalo.

Chce odvézt.

Samozřejmě, co jiného by po mně mohl chtít. Trolejbusy už v tuhle hodinu nejezdí a pěšky zcela pochopitelně jít nechce. Proč jsem tady zastavil? Hloupá otázka. Už mi to začalo docházet, napjaté svaly trochu povolily a já zařadil a vycouval z uličky.

K sobě domů, tam chtěl odvézt.

Podívám se do zpětného zrcátka, ale vidím jen sebe. Otočil bych se, ale chci dávat pozor na cestu. Rád jsem si se svými pasažéry povídal. Ve městě, jako je tohle, se toho dělo hodně zajímavého a slyšet příběhy od reálných… entit… bylo mnohem lepší, než jen bezcílně scrollovat na Voidu. Nezdálo se ale, že by tato byla moc sdílná. Spíš jsem měl naopak pocit, že jsem zatím povídal jen já, přestože ani jeden z nás zatím nic neřekl.

Pomalu jsem si uvědomoval gravitaci téhle situace. Jakkoliv se mi ovšem příčila, jel jsem dál, protože jsem nic jiného dělat nemohl.

Doufám že jsem vás nevyděsil moc.

Vyděsil, ale předpokládám, že s tím máte už jistou zkušenost.

Bohužel, odmlčel se. Máte tu rikšu moc pěkně zařízenou.

Došlo mi, že o té prsaté ženě na už dávno vyschlém voňavém přívěsku asi nemluví. Léta zpátky jsem si od jednoho mága nechal zařídit jakousi antimemetickou stěnu. Když mě to tenkrát napadlo, byl z toho ten podivín, za kterým jsem se zakázkou přišel, úplně nadšený. Moc jsem tomu nerozuměl, když mi vysvětloval, jak přesně ten štít funguje, ale líbil se mi jeho entusiasmus. Tahle úprava mi onehdá zajišťovala pěkných pár stálých zákazníků a dobře jsem její tajemství střežil. V dnešní době už je to ale prakticky standard.

Děkuji, mám rád svoje soukromí. I svých zákazníků. Vycítil jemnou ironii v mé vnitřní odpovědi.

Nečtu si vaše myšlenky, pokud se strachujete o tohle. Nerad bych zněl zle, ale vy lidé o tom máte často překroucenou představu.

Poučte mne.

Je vtipné, jak se sami označujete jako společenská zvířata, spoléhajíc na komunikaci, ale i přesto jste v ní děsně špatní. Nevím o vás nic víc, než byste mi o sobě sám řekl. Jen nemusím čekat, až to uděláte.

Chvíli jsem nad tím přemýšlel; vy tu informační stěnu vidíte?

Ano.

Rozuměl jsem. Sám jsem trochu mentálně zašmátral. Jel z práce. Byl to akademik, zkoumal teorii informace, kupodivu. O jeho rodině jsem nic nevěděl; pochopitelně, ne každý o tom rád mluví. Věk jsem odhadl na šedesát let, ale působil mladší.

Znovu jsem se podíval do zpětného zrcátka, na zadní sedačce seděl muž s šedým kabátem a vousy, do očí mu však přes pokrývku hlavy nebylo vidět.

Vy tu musíte potkávat hromadu zvláštních lidí, že?

Vy jste jeden z nich. Rád bych se vás zeptal na mnoho věcí, ale rozumím vaší poznámce o lidské komunikaci.

Ano.

Chvíli jsme jeli v opravdovém tichu. Déšť už trochu ustal a blížili jsme se cíli. Vybavil jsem si, jak jsem na přechodu, kudy jsme zrovna projížděli, jednou málem srazil mladší ženu s nákupem. Vycházela zrovna z bytu a šla za nemocnou kamarádkou. Zavřela za sebou vchodové dveře, udělala pár kroků pozpátku a otočila se právě včas, aby uskočila. Jediný, kdo to nezvládl celý, byla sklenice s mlékem. Zatrnulo mi, když mi došlo, že tohle není jen má vzpomínka.

Víte, každý má s každým něco společného. Lidem jen většinou chvíli trvá, než se k tomu dostanou. Už stál venku a na palubní desku mi položil bankovku, ze které mě soudila sama královna.

Rád jsem vás poznal. Otočil se a zmizel za vchodovými dveřmi.

Tu noc jsem potom jel domů. Když jsem usínal, myslel jsem na tu mladou dívčí tvář.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License