Prskavka
hodnocení: +6+x
blank.png

Byl srpen. Někde napříč celý čas a prostor byl určitě zrovna srpen, ale v tomto místě nebyl nikdy. Na to tu byla teplota neustále příliš pokojová, a přestože v některých spodnějších patrech byly i věci, ze kterých tuhla krev v žilách a po zádech stékal studený pot, nebylo to změnou teploty.

Z tvrdé dřevěné podlahy ho bolela záda. Svět kolem se pořád ještě točil, jak bývalo obvyklé u prvních cest skrze Průchody. Tohle ale nebyla jeho první cesta, vlastně byla až bolestivě povědomá. Připomínala mu to, co ztratil.

Pomalu se zvedl a rozhlédl se po okolí. Po jeho levé i pravé straně se do dáli táhly nekonečné řady knih Poutníkovy Knihovny a ve vzduchu cítil známou vůni starých knih.

Pět dlouhých let pracoval Elliot Sharp u Nadace SCP jako thaumaturgický konzultant. Pět dlouhých let se snažil zapomenout, co se stalo. Pět dlouhých let, kdy nevěděl, proč mu při pomyšlení na prskavky tekly slzy. Ale teď byl volný a vina ho sžírala jako nikdy předtím.

Za rohem jedné z polic našel zlatou plaketu s nápisem FRIGIDITA. Podobné nesmyslné štítky byly na všech policích v knihovně, ale tenhle byl speciální. Tenhle pro něj něco znamenal.

Přešel kolem polic zaplněných prastarými koženými vazbami, moderními výtisky knih a vším mezi tím. Nakonec narazil na malý otevřený koutek v jehož středu stál stůl s několika židlemi pro čtenáře. Elliot přejel po jemném dřevě kulatého stolu prsty a do mysli se mu nahrnulo mnoho vzpomínek.

Vzpomínal na svou první návštěvu Knihovny s Ari, na to jak nedokázal uvěřit, co se děje, když poprvé stanul mezi policemi a celý širý svět se před ním poprvé otevřel doširoka. Všechno, o čem snil, se rázem stalo skutečným a on to mohl prožít s dívkou svých snů.

Elliot, jako mnoho jiných rád utíkal od reality. Býval vždy snílek, milovník fantastických příběhů a nemožných historek, které často sám psal, protože skutečný svět prostě nebyl dost zajímavý a dost naplňující. Ale prožít něco takového je naprosto jiné. A byla to Ari, která mu svými magickými prskavkami otevřela cestu ke svobodě.

Ari…

Elliot se posadil na jednu z židlí, tu vyřezávanou ze dřeva, co vždycky zavrzala, když se člověk posadil správně. Naproti ní stála jedna ocelová, přinesená z jiné časti knihovny, která nebyla tak pohodlná, ale Flintovi vždycky stačila. Nalevo stála dřevěná židle dekorovaná barvami, které se pomalu loupaly a s vyšívaným podsedákem, na kterém Mika strávila několik týdnů, aby byl perfektní. Po Elliotově pravé ruce, tam kde sedávala Ari, byl obyčejný pařez, který na tom místě stál, už když jej poprvé objevili.

Vzpomínky se Elliotovi vracely s bolestivou známostí. Pamatoval si na to, co mu Ari řekla o svém prokletí a na večery strávené čtením tady v knihovně. U tohoto stolu. Palčivě si uvědomoval, že na tom už nesešlo.

Nezáleželo na tom, kolik nocí probděl nad starými spisy nebo kolik tajných složek prošel, když se přidal k Žalářníkům. V mysli ho pálilo i pomyšlení na to, čeho se musel vzdát Flint, aby mu Paliči knih povolili přístup do jejich archivů a do jakých potíží se Mika dostala při svém vlastním marném snažení.

Ale ani kombinované znalosti nejmocnějších organizací světa a nekonečné knihovny, nebyly dost na objevení něčeho, co by Ari pomohlo. Buď to nestačilo, nebo neměli dost času.

V tom si Elliot všiml, že není sám. Tohle místo, se stolem a židlemi, bylo v Knihovně relativně vzdálené od větších komunitních oblastí a zabloudit sem trvalo několik hodin a chtělo to nutnou dávku štěstí, když člověk neznal cestu.

A přesto v uličce za Flintovou židlí, zahlédl skupinku tří postav. Okamžitě mezi nimi rozpoznal vysokou štíhlou postavu Knihovníka zahalenou kápí. To by vysvětlovalo, co dělali ti lidé takhle daleko v Knihovně. Další dvě postavy nepoznával, ale vypadali jako dva mladí lidé. Jedna z postav byl mladík v extravagantním barevném tričku a druhá mladá černovlasá dívka v kožené bundě.

Knihovna byla místem mnoha věcí a mnoha bytostí, takže Elliota nijak nepřekvapilo, když skupinka zamířila k němu. Elliot seděl nehnutě u stolu a znovu se ponořil do myšlenek. Dívka se na něj se zájmem podívala, zatímco Knihovník došel až ke stolu. Elliot vzhlédl, když zahalená postava ukázala na jednu z knih položenou před ním. Na jejím obalu stálo 'Velká kniha kleteb', což Elliot věděl i bez toho, aby si to přečetl. Tu knihu znal skoro nazpaměť. Mladík v duhovém tričku ji vzal z hromady knih a Elliota náhle bodlo u srdce, když uviděl, co leželo pod ní.

Elliot sledoval, jak skupinka odchází dál do hlubin Poutníkovy Knihovny jako v transu a když konečně odešli, znovu se otočil ke krabičce prskavek.

Sáhl po ní, protože si náhle vzpomněl, že to byla poslední věc, kterou mu Ari dala. Byly to teď jeho prskavky. Ale Elliot to tak nechtěl. Měl chuť je vzít a všechny je přelámat, protože je nechtěl. Chtěl ji. Chtěl, aby prskavky byly pořád její. Nechtěl tu být bez Ari.

Ale nezlámal je, protože to byla ta poslední věc, kterou mu Ari dala. Byla to jeho poslední vzpomínka na ni. Něco posvátného, co nemohl pošpinit. Místo toho krabičku otevřel.

Uvnitř byla jedna poslední prskavka a malý kousek srolovaného papíru na němž stála jedna věta v rukopisu dívky, kterou miloval.

"Mám ještě naději."

Srdce mu přeskočilo úder a Elliot vytáhl prskavku ven. Dobře se podíval na symbol na papíru. Byl to ten stejný, který měl teď na levé dlani. Luskl prsty, uslyšel zasyčení prskavky a dal se do kreslení.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License