« Marnotratný jazýček dušeného plamene | Provlečená smyčka | Zatím nic dalšího »
16. března 2004
Vstát, vyčistit zuby, převléct, zapomenout na snídani, vyrazit do školy. Ranní rutina. Jeho spolubydlící ještě spal, a protože bylo úterý, mohl si dovolit dalších několik hodin nerušeného spánku, šťastlivec. Bihary stejně už přes hodinu nespal, takže proč nevypadnout z domu o něco dřív. Sešel schody na kolejích a cestou se potkal jen s malým počtem ranních ptáčat, jako byl on sám. Většina z nich někam buď pospíchala, ti byli většinou víc při smyslech, ačkoliv se vzbudili teprve před chvíli. Zbytku nechyběly kruhy pod očima z nespavosti, pozdního usínání, nebo stresu. Bihary se i přes jejich společnost cítil na své cestě po schodech sám. Když došel ke schránkám dole, ani nezkontroloval, zda mu něco nepřišlo. Nemělo to cenu, pomyslel si. Už dlouho nic nepřišlo, a kdyby náhodou, můžu to zkontrolovat odpoledne.
Školní den stál za pytel a Bihary stále více cítil potřebu nějak svou existenci změnit. Ale protože nevěděl jak, prostě se jen rozhodl, že bude dál dělat to, v čem byl dobrý. Ať si osud, jeho sestra, nebo kdokoliv jiný nasere. Je to jeho život, no ne?
Dneska večer se bude cítit líp…
Světlo stropních zářičů agresivně poskakovalo po skleněných flaškách za barem a Biharymu došlo, že přestal vnímat hlasitost klubové hudby. Srdce mu bušilo pomalu a v žilách cítil, jak ještě pomaleji účinkuje dávka jeho osobní směsi. Úzkost a depka dnes obzvláště těžce zasáhla jeho ztrápenou mysl, ale naštěstí věděl přesně, jak se odreagovat. Narychlo si sjednal schůzku s někým, kdo chtěl taky trochu toho fajnového prášku. Zpropadená Edina a její zákazy, pomyslel si. A tak, zatímco u baru čekal na svého klienta, sledoval jakoby odděleně od svého já, jak jeho myšlenky bloudí kolem. Noční klub Touha stál na Imantě už něco málo přes dva roky, ale za celou tu dobu se Bihary nikdy ani nezamyslel nad tím, že by místo navštívil. Koneckonců měl celou tu dobu lepší způsoby jak trávit čas. Ale teď? Potřeboval peníze a potřeboval si trochu ublížit, přejít přes tu vytyčenou hranici a kopnout si aspoň trochu do toho hada jménem osud. Nesnášel hady.
V jednu chvíli sledoval omámeně anomální erotickou podívanou s provazy na pódiu a pomyslel si, že kdyby nebyl tak strašně na sračky, třeba by i ocenil řemeslnou práci, která za tím stála. V současné chvíli se ale spíš koukal na polonahou slečnu a ani nedokázal ocenit její krásu. Provazy na její kůži byly pevné, ale Biharyho arogantně napadlo, že by některé uzly zvládl lépe. Zavřel oči, aby mohl přemýšlet, ale nešlo to. Připadal si otupěle, přiškrceně, ale z jiného důvodu, než ta slečna na pódiu, a po chvíli přestal na provazy koukat a otočil se. Nepřipadalo mu to správné, když to nedokázal ocenit.
Barman k němu přišel, Bihary mávnul rukou a objednal si k pití to samé, co již vypil. Už zapomněl jak se jmenoval modrý drink, který před něj byl postaven poté, co si objednal "cokoliv, jen ne kafe". Pamatování si něčeho takového bylo pro lidi, co nebyli disociovaní od reality. Jak tam tak seděl, všiml si, že se mu před minutou třásla ruka. Teď už to nedělala, ale to uvědomění k němu dorazilo teprve teď. Možná nebyl dobrý nápad mixovat po domácku vyrobené drogy a neznámý alkohol v anomálním baru. Na druhou stranu se Bihary cítil skvěle. Tedy, přesněji řečeno měl pocit, že na ničem nezáleží, což byla zdaleka nejlepší nálada, jakou měl za poslední tři měsíce. Rukou v kapse nahmatal svůj špagát, aby se ujistil, že nejde o pouhý sen, a když ho nemohl nahmatat, došlo mu že mu znecitlivěla ruka. Místo toho, aby zpanikařil jako zbrklý dobytek na pastvě, když uvidí zmiji v trávě, Bihary pouze zkonstatoval pro své vnitřní já, že s rukou nedokáže dobře zacházet a že si musí dávat sakra pozor, aby nebral skleničku do levačky.
"Páni, ty vypadáš dost ztřískaně." Promluvil někdo. Byl to hlas na jeho pravé straně, na barové židličce, kde nikdo neseděl. Tedy, alespoň doposud. Omamný oblak halící jeho smysly, mu zabránil povšimnout si, že si někdo přisedl. Ten muž pokračoval. "Takhle na sračky jsem naposledy viděl lidi, co vycházeli z Díry. Že by se Specialita prodávala už i tady?"
Barman nesouhlasně zamával hlavou, ale Bihary si toho nevšiml. Měl plné ruce práce s tím, aby přiměl vazy v krku k provedení otáčivého pohybu. Osoba sedící vedle něj byla mladá, klukovsky mužská, ale přece o něco starší, než byl on sám. Měl na sobě kostkovanou košili a červeného motýlka na krku pod narovnanou legií řádně udržovaných vousů. Delší hnědé vlasy měl přirozeně rozevláté a nevypadalo to ani špatně, ani dobře. Bihary ho okamžitě odhadl na studenta vyššího ročníku MUŠky. "Pardon, asi jsem to trochu přehnal."
Pokusil se zvednout ze židle, snad z reflexu, protože normálně neměl náladu na rozhovor s někým neznámým. Někde napůl cesty z mozku do končetin si to ale asi rozmyslel, a málem nemotorně upadl. Naštěstí ho zachytil přísedící muž. "Bacha, hele, tak tohle už radši necháme stranou."
Zvuk odsunuté skleničky a vjem silné paže na rameně. Bihary zatřásl hlavou ve snaze oklepat malátnost a otupělé pocity v konečcích prstů. Fungovalo to jenom částečně. "Díky. Pardon, ale kdo jsi?"
"Student literatury. Čtvrťák. Říkej mi Kajetán. Nejmenuju se tak, ale všichni známí mi tak říkají. A ty jsi?"
"Bihary, kouzelnictví, druhák." Vymumlal ze sebe a připadal si, jako kdyby mluvil pod vodou a vypouštěl jen bublinky.
Kajetán si přitáhl barovou stoličku blíž, snad aby mohl Biharyho chytat, kdyby se znovu rozhodl při odchodu napodobovat tučňáka na souši. "Co zapíjíš? Zápočet, nebo rozchod?"
V jeho reakci bylo jistě znát překvapení, ale Bihary si připadal, jako kdyby sledoval sám sebe ze třetí osoby, jak zpomaleně ježí obočí na tu otázku. Co vlastně zapíjel? Rozchod byla rána, která stále zela otevřená, ale byly to už tři měsíce. Zápočet zatím nesložil, ale neměl z toho strach. Nic. Rozhodl se možnost C a neřekl nic, ačkoliv výraz jeho tváře mluvil za všechno.
"Takže holka. Hele, to bude dobrý, chlape. Může být i hůř."
Bůh ví proč se Bihary rozhodl odpovědět. "Nebude to dobrý. Ona už mě nikdy nechce vidět."
"To říkají všechny. Je teda fakt, že některý to asi myslí. Holky vědí, jak ti poplést hlavu a srdce. Moje první ex byla milá, obětavá a dokonalá. Chtěl jsem si jí vzít," zastavil se ve svém vyprávění, aby převzal od barmana objednaný drink, cosi růžového s deštníčkem. "No a pak jednoho dne si postavila hlavu, že nejsem to, co si představovala. A než jsem se nadál, poslala mě do pekel a dál, hlavně abych už jí nikdy neničil život. Podle výrazu vidím, že mě chápeš." Bihary strnule hleděl na studenta, kterého zrovna poznal, neschopen slova.
"No a pak se rozhodla, že si zasloužím ještě trochu té bolesti navíc. Přihlásil jsem se do spisovatelské soutěže, chtěl to po mě učitel, to je jedno. Ona se přihlásila taky. A napsala memetickou erotickou báseň, do které vložila svoje emoce z jejího prvního sexu se svým novým přítelem. Přísahám, že při čtení se mi koukala do očí a ne na papír. Tu soutěž vyhrála." Mluvil o tom, jako kdyby to byla zápletka nějakého drama filmu, který viděl včera, ale jeho oči prozrazovaly, že ta bolest byla hlubší, než se na první pohled zdálo. Bihary si toho všimnul, snad i proto, že sám cítil, jak se na povrch derou dosud nevyslovené vzpomínky na bolestivý vztah. "Ženský dovedou být hrozně krutý, když chtějí. A je jedno, jak mile se tváří. Lidi jsou lidi." Napil se z koktejlu a odsunul přitom deštníček stranou.
Zaskočený tím, co Kajetán řekl, pomyslel Bihary na svůj vztah s Laurou a dovolil si na moment to, v čem si tak dlouho bránil. Pomyslet na to, co se stalo. Nesnášel jí za to? Ne, to rozhodně ne, i když cítil i spoustu negativních emocí. A někde uvnitř mu došlo, že i když mu ublížila hodně, nejspíš to nebylo proto, že by chtěla. Lidi prostě občas ubližují, ačkoliv nechtějí. Bylo to sobecké, bylo to hnusné, ale z její strany to určitě bylo i nutné. I on se přeci vůči ní dopustil hrozných myšlenek a činů. Z nutnosti… Bihary sám sebe překvapil tímto uvědoměním, ačkoliv mu nepřineslo žádnou útěchu. Efekt jeho drog musel slábnout, protože mu také došlo, jak velmi náhodná je situace, kdy s ním náhodný člověk mluví o tomhle. "Proč mi to říkáš?"
"Protože, Bihy, tam odkud jsem se dva chlapi nejlíp seznámí, když si navzájem povědí o svých jizvách. Dělával to můj táta, i děda, ale ty ani já asi nemáme moc věcí, co by nás bolely víc, než zlomené srdce. Na to jsme ještě mladý. Ale musíme se trochu poznat, jestli spolu máme dělat kšefty."
To ho zmátlo ještě víc, dostatečně na to, aby přestal přemýšlet nad Laurou. "O čem to mluvíš?" Rozhlédl se po místnosti, ale svého obvyklého klienta nikde neviděl. Matný obrys Kajetánovy postavy v místnosti najednou nabral ostré kraje, jako kdyby ho drogami omámená mysl začala považovat za důležitějšího, než se zdálo.
"Nejsem ten, koho jsi čekal, ale jsem tu pro obsah té schránky, co máš v tašce pod stolem. A jenom taková rada do budoucna, nenechávej svojí tašku jen tak někde válet, obzvláště ne, když se plánuješ sjet jako Dán v sáňkách na Bílý hoře." Mluvil ostře a zřetelně a držel Biharyho pozornost na úzkém řemínku. "Druhá rada, když už se budeš sjíždět a pít u toho, dávej si bacha, co ti kdo hází do pití. Máš štěstí, že to byla jenom detoxikační šumivka. Potřebuju tě víc ve střehu, jestli spolu máme jednat."
Skoro jako kdyby čekal bublinky, podíval se Bihary do své skleničky, aniž by mu došlo, že už jí celou vypil. Na dně nebylo ani stopy po čemkoliv neobvyklém. Zavřel oči, promnul si spánky a zjistil, že kromě nepříjemných pocitů byl zpátky i cit v ruce. Chtěl zaprotestovat, že ten člověk nemá právo brát mu jeho vytoužené otupění pod vlivem omamných látek, ale bylo tu něco důležitějšího, co musel adresovat jako první. "Kdo teda jsi?"
"Podstatnější je, kdo jsi ty. Bihary Staněk, 23 let, excelentní chemik a amatérský vařič toho, čemu se nonšalantně přezdívá 'Metla'. I když… prověřili jsme si to, co se prodává a říkat tomu amatérská práce by byla urážka. Máš dar, Bihi, to se musí uznat." Kajetán dopil svůj růžový koktejl a podíval se Biharymu do očí, hluboko do tváře. Měl tmavé zkoumavé oči, které byly cvičeny tak, aby si všimly těch nejjemnějších detailů, na Biharyho tváři. "Chci abys pracoval pro nás."
"Kdo jste vy?" Zeptal se Bihary, již dostatečně při smyslech na to, aby dokázal rozpoznat, že situace vyžaduje obezřetnost. Edina ho varovala, že s prodejem drog na Imantě se něco děje. Bihary by to nikdy předtím neriskoval, až do teď.
Kajetánovi se v koutku rtů objevil úsměv. Přečetl si obavy mladšího muže a mluvil dál. "Můj šéf ovládá přeprodej ilegálních látek na Imantě. Je to prosté. Bez jeho souhlasu se tu nic prodávat nebude, ale to už jsi určitě pochopil. Ty nám ale nevadíš. Tvůj produkt vysoce převyšuje většinu toho, s čím místní umělci často přijdou."
"Takže, vy mě chcete odkoupit?" Nebyl si jistý, zda to byl ten správný termín, ale řekl si, že může zmatení vždycky přičíst za vinu doznívajícím efektům z alkoholu a drog. Muž vedle něj to zřejmě pochopil a zasmál se. "Odkoupit, heh. Kluk sotva začal prodávat a už by prodal i sám sebe. Ne, Bihi, my si tě nepotřebujeme koupit, ale chceme tvůj produkt. Poskytneme ti prostor, vybavení a zdroje, výměnou za osmdesát procent zisků. Vím, zní to jako špatný obchod, ale popřemýšlej nad tím. Nemluvím tu jenom o prodeji na Imantě, ale za Oponou. Londýn, Esterberg, Portlandy! To jsou statisíce, ne-li miliony korun, pokud dokážeš dodat adekvátně víc toho, co máš v tašce. Rozumíš mi už, proč jsem chtěl, abys na tohle vystřízlivěl."
Ačkoliv se cítil víc probuzený, někde během Kajetánova vyprávění se disocioval. Neznělo mu to reálné. Jako podivný sen, který si na nic nehrál. Prostě jen okatě ukazoval že je snem a smál se mu, že se nemůže probudit. Ta myšlenka v něm vyvolávala myšlenky na Edinu a ty vedly opět k procitnutí do studené reality. Podvědomě nahmatal kus špagátu v kapse. "To myslíš vážně?" Své překvapení nijak neskrýval. Ani by to asi nedovedl.
"Smrtelně vážně. Můžeš odmítnout, ale proč bys to sakra dělal?" Skoro pobaveně dodal Kajetán.
Konečně se probral dost na to, aby začal opravdu pokládat otázky. "A pro koho vlastně pracuješ? Pro koho bych měl pracovat? Všechno to zní… příliš jednoduše."
"Můj šéf si přeje zůstat v anonymitě, ačkoliv netuším proč. Stejně polovina Imanty ví, kdo tady tomu velí. Zbytku je to jedno."
Slovo tady neslo důraz, který Biharymu napověděl, že myslí přímo klub Touha, kde právě seděli. Majitel klubu byl drogový kingpin. No tedy, je fakt, že ho to nešokovalo zdaleka tak moc, jak by asi mělo. I tak to bylo zajímavé odhalení. Touha byla relativně nový podnik a takové na Imantě často nevydržely dlouho, obzvláště ne, pokud konkurovaly Díře. Bihary toho o vedení místní anomální komunity nevěděl moc, ale byl si jistý že jí odjakživa nevedl místní drogový kápo. "Můžu… můžu si to ještě nechat projít hlavou?" Chytil se za spánek, spíš pro efekt než protože by ho bolela hlava. Ve skutečnosti už se cítil mnohem líp. Takové rozhodnutí nemůže udělat na lehkou váhu.
Muž vedle se posunul na stoličce. "Samo sebou, ale čím dýl budeš otálet… Však to znáš. Čas jsou peníze."
Bihary přikývnul a sáhnul pod nohy, kde měl svou tašku plnou chemikálií. Zásoba, kterou vytáhl z prostoru pod postelí svého spolubydlícího, kde by jí ani Tadeáš, ani Edina, nebo nikdo jiný nehledal. Byla to slušná dvě kila produktu. Metly. "Můžu vám dát tohle, jestli vám to bude prozatím stačit. Rozhodnu se do konce týdne." Vyndal z batohu krabičku s několika plastikovými sáčky a předal ji po stole vedle.
Kajetán si prohlédl materiál uvnitř proti světlu a nepatrně se usmál. "Jo, to zatím bude stačit. Máš fakt talent, kluku, to ti řeknu."
"Zkoušel jsi to?"
"Já? Ne… Mě na tyhle věci neužije. Já mám jiné slabosti, ostatně jako my všichni." Zaklidil pytlík zpět do krabičky a tu zavřel. Ze zadní kapsy svých kalhot pak vytáhl tři tučné svazky bankovek, moc velké na to, aby je doopravdy vytáhl z kapsy. Ale průměrného obyvatele Imanty už ani takové věci, jako kapesní dimenze, nevytrhávaly z míry. "Tu máš. Kup si za to nějaký nový oblečení." Zvedl se ze židle k odchodu. "A neutrať to všechno za chlast. Za to žádná holka nestojí."
Bihary přikývl a rozloučil se. Několik minut přemýšlel, proč se celé jeho tělo tak napjalo. Proč nad tím přemýšlel. Lákaly ho peníze? Lákalo ho uznání? Ano a ano. Tak proč nad tím přemýšlel? Proč prostě nekývnul? Možná nevěřil, že takový obchod bude dobrý. Vždycky se snažil dělat svoje drogy co nejméně škodlivé pro ty, kterým je prodával. Dělal to pro přežití, ne pro výdělek. A dělal to i pro pocit, že něco dokázal. Líbilo se mu, že jeho produkt byl žádaný a oblíbený. Něco na tom, jakým způsobem mu nabízeli stovky tisíc korun, u něj vyvolávalo pocit, že je žádaný. Takový pocit zbožňoval, ačkoliv si to nechtěl moc přiznávat. A poslední dobou mu stále víc a víc chyběla náplň té touhy, být obdivován.
Sebral svůj prázdný batoh, zaplatil několika bankovkami z vydělaných peněz a odebral se směrem k východu. Neušel ani deset kroků kolem tanečního parketu v hlasité hudbě, než zaslechl výbuch následovaný mnoha vyděšenými křiky. Nevěděl co se dělo, nevěděl co má dělat a náhle byl znovu přehlcený pocity a vjemy, a tak utekl. Stejně jako mnoho jiných návštěvníků klubu, i on vyběhl v panice ven z klubu, aniž by se otáčel zpět.
Dveře vedoucí do zadního skladiště klubu se rozletěly silou, jak postava mladého umělce prošla dovnitř. Jeho hlas hřímal a bylo vidět, že má skutečný, surový vztek. Skoro pohodil krabičku, kterou nesl, na blízký stůl a začal se dožadovat odpovědí. "Co se stalo?!" Nebyla to ani tolik otázka, jako příkaz k tomu, aby mu někdo z přítomných vysvětlil situaci. Kajetán se zastavil až na pár kroků před dvěma postavami, které si jej nehnutě prohlíželi na vzdálenost paží. Ta první byla veskrze odpudivá, s narudlou kůží a záchvěvy pod ní. Vzduch kolem entity se točil do nekonečných spirál a byl cítit krutostí. Přesto se zdálo, že někde pod rudou maskou na tváři osoby, byla nepříliš vysoká postava, která se držela za pravou paži, kde její maso přecházelo ve spálenou čerň. I přes své zranění svírala postava v pařátech dlouhé lesklé ostří, které zdánlivě bylo její součástí. Kajetán ji nikdy neviděl bez toho nože a ten nůž nikdy neviděl bez ní. Jako první se otočil na ni, protože bezpečnost ve skladišti měla na starost ona. "Povídej."
Hlas té entity byl dvojí. Vysoký ženský alt přes hluboký mužský bas. A možná tam bylo i něco třetího, co vycházelo z obou. Jestli ten jediný společný hlas něco prozrazoval, byla to touha ubližovat. A frustrace, že k tomu nedošlo. "Byla tu narušitelka. Unikla."
"A vy jste jí nechali?" Kajetán byl stále naštvaný. Tohle se jeho šéfovi líbit nebude.
Rudá postava v masce udělala hbitý krok kupředu tak rychle, že kdyby chtěla své ostří použít k rozpárání Kajetánových vnitřností, dovedla by to třikrát než by stihl zareagovat. Student neucouvnul. Ačkoliv měla entita na tváři masku, zdálo se, že má sadistický výraz na tváři. "Možná kdybych neměl přikázáno chytit jí živou, mohlo být po problému."
Kajetán si postavu chvilku měřil a poté se přesunul na posledního člena jejich malé skupinky, který stál beze slova vedle. Byl to postarší vysoký ramenatý muž, bez mála dvoumetrový a oblečený v černé taktické výzbroji. Na jeho krátkých bílých vlasech nebyla sebemenší nedokonalost. Stál klidně a vyrovnaně, přesto s nespokojeným pohledem v bledých očích. Jeho hlas měl silný přízvuk, snad německý. "Kdyby jí Kat zabil, ničemu by to nepomohlo."
"Museli jsme hasit požár v klubu!" Vyštěkl Kajetán, ale ani vyšší muž, ani rudá monstrozita neucukli. "Víte, kdo to bude muset vysvětlovat? Já! A nemyslete si, že vezmu všechnu vinu na sebe. Zabezpečení je vaše starost!"
"Kat jí zabít chtěl, ostatně jako vždycky. Byla zraněná a nemohla utéct daleko. Můžeme jí vystopovat." Muž si založil ruce na hrudi a bylo jasné, že domluvil. Neměl potřebu opodstatňovat své rozhodnutí, obzvláště ne někomu o tolik mladšímu a nezkušenějšímu.
Kat, který svýma inteligentníma očima za maskou zkoumal nejlepší místa na Kajetánově těle, kam by mohl bodnout, se do konverzace vložil. "Když mi povolíš vodítko, přinesu tu holku v zubech, jako lovecký pes. Stačí říct."
"Ne, ne! Vážně to musím pořád připomínat? Šéf nechce jen tak vraždit lidi kolem." Zklidnil se a zamyslel. "Co ty, lovče? Dokážeš jí doufám najít a zjistit kdo jí poslal, že?"
Muž jemně pozdvihl obočí, jako kdyby chtěl naznačit, že se mu protiví tenhle mladík, co zpochybňuje jeho řemeslo. "Samozřejmě. Podmínky mého kontraktu znáš."
V tu chvíli se v Kajetánových kalhotách rozezněla písnička Nonstop od Michala Davida. Vytáhnul telefon s jistou nejistotou v očích a povšimnul si, jak na něj obě přítomné postavy hledí. Najednou si připadal nesvůj. Rozhodl se využít záchranného lana v podobě hovoru a ukončil konverzaci. "Fajn, dořešíme to později. Male, postarej se o to. Chci jí naživu a chci vědět, pro koho pracuje. Ty-" Otočil se znovu ke Katovi. "Ty zůstaň tady a hlídej. Chceš být pes, tak dělej svojí práci."
Kat se uklonil, ale spíše posměšně, než že by to myslel upřímně. Muž jménem Mal se otočil na místě a vydal se směrem ze skladiště, ale to už bylo Kajetánovi jedno. Volal mu šéf a on věděl, že nebude spokojený.
Do čeho se to jenom uvrtal…
Cestou zpátky na kolej začalo ztěžka pršet. Naštěstí byl noční klub co by kamenem dohodil od kampusu. Srdce mu bušilo jako o závod. Nevěděl co se stalo, ale překvapilo ho, jak rychle přešel z bojového módu zpátky do stavu apatie vůči světu. Byl to výbuch? Stalo se někomu něco? Nevěděl to a neměl na to kapacitu. Velmi rychle ve tmavém nočním hávu začaly vznikat louže a Bihary proklínal svou volbu nevzít si deštník.
Vážně mu Kajetán nabízel tolik peněz? Proč? Z čista jasna mu to bylo podivné a samotný fakt, že to bylo tak náhlé, v něm vyvolával revoltující pocity zamítnutí. Něco tak prostého nemohlo být etické, nemohlo to být správné. Bihary s tím nechtěl mít nic společného, ale ty peníze ho lákaly. Byl přeci jenom chudý student, který byl, i přes svou velkou nevoli, zoufale závislý na penězích své sestry. Edina stejně ty peníze nezískává eticky, tak co na tom záleží?
Ale ať už si postavil hlavu jak chtěl, nedokázal se přimět k souhlasu. V jádru o sobě Bihary věděl, že je dobrý člověk a přes to vlak nejel. Ano, vyráběl a prodával drogy, ano nenahlásil Edinu úřadům za bůhví co všechno, ale dělal všechno pro to, aby nikomu neubližoval. Edinu kontrolovat nemohl, to nedovedl nikdo, ale on sám měl svůj příjem pod kontrolou. Nelíbí se mi, že bych měl předat kontrolu, i kdybych měl ohromně zbohatnout. A jinak mi to nedovolí, takže přestanu. Přestanu sám z vlastní vůle!
A když na to přišel, ulevilo se mu. Cítil, jak mu studený déšť stéká po tváři a cítil už jen dozvuky látek ve svém oběhu. S uvědoměním, že už nechce prodávat drogy za každou cenu, se cítil jaksi očištěný. Poprvé za dlouhou dobu měl dobrý pocit a jeho dlaň nahmatala špagát v kapse. Poprvé za dlouhou dobu mu připadalo, že opravdu ovládá svůj život a jeho rozhodnutí mají váhu.
V celé čtvrti panovala příjemná melancholická tma. Světla byla utlumená náporem vody ve vzduchu. Zabočil a náhle stál před budovou kolejí. Déšť, kvůli kterému tak spěchal, mu najednou připadal jako společník, kterého jen nerad nechával před vstupními dveřmi. Rozum a studená necitlivost v konečcích prstů mu však velely, aby šel dovnitř. Bubnování kapek na střeše bylo uvnitř tlumené a přesto bylo jediným svědectvím, že venku prší. Chystal se vyjít po schodech, když si vzpomněl, že stále nevybral schránku. Šance, že mu někdo napsal byla malá. Rodinu neměl, snad kromě Ediny, která by se k napsání dopisu nesnížila. Vedení školy jen málokdy cítilo potřebu plýtvat papírem a jediná osoba, od které kdy rád přijímal dopisy, už v jeho životě není. Přesto cítil povinnost zkontrolovat poštu.
Jak se zdržel hledáním klíčů v promočeném kabátě, někdo zvenčí otevřel dveře. Jako první si všimnul slabé éterické záře bílého světla. Postava slabě zářila, jako neonový zářič. Jako duch, či bílá paní. Poté si všimnul krve a teprve potom jeho mozek konečně byl schopen zpracovat tu nejdůležitější myšlenku. Byla to Laura. Její pohled nasvědčoval, že byla stejně překvapená, jako on. Než stačila cokoliv říct, zhroutila se mu do náruče a Bihary jí chytil, navzdory omráčení ze situace. Chytil jí něžně a s opatrností, jako kdyby to byl instinkt. Jako kdyby si jeho tělo vzpomnělo, jak s ní zacházelo dříve. Vzal ji do náručí a vyběhl do schodů…
« Marnotratný jazýček dušeného plamene | Provlečená smyčka | Zatím nic dalšího »