13. říjen, 2008
Práce u Nadace dovede být příjemná. Pro ty, jež měli celý život problém zapadnout, dovedou smysl pro povinnost a podobně smýšlející kolektiv opravdu hodně. Kdyby se mě někdo zeptal před pár měsíci, zda jsem šťastná, nejspíše bych odpověděla, že ano, a možná bych dodala, že by to mohlo být lepší, kdybych měla svoje ranní kafe, nebo kdyby agent, který se mnou měl noční směnu, nechrápal. Možná bych se u toho i blbě křenila, tak jako někteří noví rekruti. I po šesti letech u Nadace, přičemž první tři roky jsem dělala terénní agentku, dokud si vedení nevšimlo mých "kvalit" a "vůdčích schopností" a neudělali ze mě velitelku vlastní Úderné Jednotky, jsem stále měla někde hluboko zakořeněný jakýsi pesimismus. Povýšení bylo fajn a velet bandě profesionálů bylo opravdu skvělé. Všechno vycházelo dobře a přesto jsem si nikdy nemohla pomoct a asi jsem čekala, kdy se něco zvrtne. Protože i taková dovede být práce u Nadace. Nebezpečná, hrozivá a často zakončená nějakou hroznou pohromou.
Příchod do Nadace byl pro mě zakončením jedné životní etapy a začátek jiné, která mě fascinovala a děsila zároveň. Na tom by ostatně nebylo nic zvláštního, ale řekněme, že jsem dobře chápala rizika takového povolání. Můj otec, byť už skoro rok nejsme v pořádném kontaktu, pracuje v Oblasti-06CS jako výzkumník, a tak přirozeně nechtěl, abych chodila do terénu a vystavovala se nebezpečí. Nemám mu to za zlé, ostatně měl pravdu ohledně toho, jak nebezpečná moje práce je. Ale chápu, proč s ním matka nevydržela. Jedno jsem po něm ale zdědila, a to sice smysl pro povinnost, a možná proto nemohla matka vystát ani mě. Občas je mi to líto, ale moje práce je příliš důležitá, než abych ji mohla přenechat někomu jinému. I kdyby nebyla příjemná, i když je nebezpečná a hrozivá a často zakončená nějakou pohromou.
A proto tu stále sedím, přestože jsem si za posledních pár měsíců prošla nejpodivnější horskou dráhou emocí a stále ještě jsem z ní nevystoupila. Všechno se může zvrtnout tak rychle, když je člověk na misi. V dubnu 2008 jsme obdrželi nouzový kód systému NITVAS z Oblasti-07CS. Byli napadeni a oblast se dostala pod kontrolu nepřátelských agentů. Náš tým na místo poslali jenom proto, že jsme zrovna byli nejblíž. Popravdě, i kdybych věděla, do čeho jdeme, nejspíše bych se rozhodla tam jít. Ale takové myšlenky člověka napadnou až po několika hodinách strávených na ošetřovně, až po rozhovoru s agenty, kterým bylo svěřeno vyšetřování incidentu. A teprve potom člověku dojde, že všichni ostatní členové týmu jsou mrtví a že je to moje chyba. A až v momentě, kdy jsem si tohle uvědomila, teprve potom mi došlo, že práce u Nadace člověka změní. Od té chvíle jsem se sama sebe zeptala tolikrát, zda bych do akce šla, i kdybych věděla, že všichni kolem mě zemřou. Odpověď není zdaleka tak jednoznačná, jako by si část mě přála. Pokud je odpověď ano, pak se zeptám, zda bych to udělala, i kdybych měla zemřít já.
Odpověď není zdaleka tak jednoznačná, jako by si část mě přála.
Achjo…
Detaily toho, co se stalo, nestojí ani tolik za řeč. Ta podstatná část, jak mi od té doby stále opakují, je, že jsem přežila. A víc než to. Lidé jako já, lidé pracující u Nadace, věří, že svět je nebezpečné místo, kterému musíme porozumět, abychom ho mohli zabezpečit. Ačkoliv to tedy může znít zvláštně, nebyla jsem příliš nadšená, když mi řekli, že jsem přežila jenom díky tomu, že jsem anomální. Nechtěli mi uvěřit, že o tom nevím. Dodnes nevím, jak je to možné. Ale o půl roku a stovky testů později mimo aktivní službu již docela dobře chápu, jak moje anomálie funguje. Kéž bych to věděla před půl rokem a stovkou testů. Kéž bych to věděla před misí, na které všichni moji blízcí přátelé zemřeli.
Nebo ještě lépe, kéž bych žádnou anomální schopnost neměla. Je to zvláštní, ale jako první mě napadlo, že by to mohlo být genetické. Ale když jsem nemohla obvinit ani jednoho z rodičů, ani doktory nebo mé mrtvé přátele, zbyla jediná osoba, na kterou jsem to mohla svalit. Nadační psychologové tomu říkají syndrom odkryté opony. Protože když mezi svět a anomálno stavíte bariéru, není nic horšího než zjistit, že sami stojíte na špatné straně té betonové stěny. Boj proti anomálnu jde mnohem obtížněji, když člověk bojuje sám se sebou. Ale už je mi mnohem lépe. Souhlasila jsem, že se podrobím testům, souhlasila jsem s praktickým vyhazovem ze své běžné práce, s odebráním bezpečnostních propustek a zbraní. Souhlasila jsem, protože jsem měla naději, že na konci dlouhých experimentů a hypotéz, naleznu nejen znovu svobodu, ale také vysvětlení.
Jenže teď, když čekám ve své zadržovací cele v Oblasti-13CS, číslo na dveřích a na cedulce značící mou novou designaci, připadá mi hloupé doufat, že bych mohla někdy znovu do aktivní služby. Možná, když budu hodná a vydržím dost dalších testů, povolí mi znovu pracovat, ale do terénu mě nejspíše nepustí. Přeci jenom, Nadace zadržuje a chrání. A já věděla, do čeho jdu. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Náhle se ozvalo zaklepání na dveře. Kdo to mohl být? Dr. Císař to být nemohl, protože obvykle nechodil dvě hodiny před domluvenou schůzkou. Možná nějaká speciální příležitost?
"Ano?" zavolala jsem na pozdrav a napůl jsem čekala, že mi někdo odpoví, ale místo toho se začaly otevírat dveře. Kvůli tomu jsem se zvedla ze své postele, kde jsem si poslední hodinu četla, a na rychlo jsem si upravila vlasy, abych nevypadala příliš jako někdo, kdo pomalu přichází o rozum.
Do dveří vstoupila mladá žena, o něco nižší než já, s velmi krátkými zrzavými vlasy a přiléhavým oblekem s kravatou. V jedné ruce držela několik papírů a než se dveře zavřely, skočily moje oči instinktivně na chodbu, ke dvěma ozbrojeným strážím, kteří nevypadali na oblastní ochranku. Žena si mě změřila a s chladným, ale nikoliv nepříjemným výrazem mě oslovila: "Jste agentka Kalinová?"
Chtěla jsem podotknout, že aktuálně nemám status agenta, ale můj vojenský výcvik se ke slovu dostal jako první: "Ano, madam."
"Dobrá," řekla a vybrala ze stohu papírů jeden, který si připravila před sebe, "jmenuji se Gabriela a pracuji pro Českou Radu Oblastních Direktorů."
Někdo z ČROD? Co mohly nejvyšší kádry v Republice chtít po ní? A sama žena mi byla lehce povědomá. "Pardon, ale nebyla jste součástí týmu, který vyšetřoval incide-"
"Incident s MTF Tango-6 v Oblasti-07CS? Ano byla," žena jménem Gabriela se do mě zabodla svýma ledově zelenýma očima, jakoby nečekala, že si ji budu pamatovat. Pohledem jsem se jí omluvila a ona pokračovala, "přišla jsem za vámi s nabídkou práce."
Podala mi papír a nonšalantně se rozhlédla po místnosti. Už z dálky jsem si všimla slov "dohoda o mlčenlivosti", takže jsem okamžitě zbystřila. Tohle bylo něco vážného. Zatímco jsem očima přejížděla řádky textu popisující mé nové pracovní podmínky, Gabriela začala dál mluvit. Nemám ráda, když na mě někdo mluví a zároveň chce, abych četla.
"Vaše staré místo vám vrátit nemůžeme, jak jistě víte. Nicméně jste byla vybrána ze seznamu kandidátů pro Projekt Prefatýn. Pokud budete souhlasit se svou účastí na tomto experimentu, dovolíme vám návrat do služby na pozici velitelky nové úderné jednotky, a to i přes vaše aktuální problémy," to poslední slovo zdůraznila, ale ani nemusela. To jediné jsem měla na mysli. Proč by přišli za mnou? Napadl mě jediný důvod.
"Chcete využít mou anomálii v terénu. To proto všechny ty testy?"
Gabriela se na mě otočila s úsměvem ve tváři: "Nejde jenom o vaše nové schopnosti. Jste zdaleka nejlepší dostupná kandidátka pro tuto práci. Potřebné zkušenosti, kvality a odhodlání máte, stejně jako dostatek profesionality."
Nevěděla jsem co dodat. Nabídka práce mě samozřejmě lákala, byť především proto, že představa života stráveného v cele mě děsila. Smlouva, kterou mi Gabriela podala, neobsahovala žádné další detaily: "Tohle je velmi neobvyklé. Co přesně po mě chcete?"
"Jsem tu pouze, abych předala nabídku. Více informací vám smím poskytnout, pouze pokud ji přijmete," její úsměv znovu ztvrdl do ledové neutrality a z jejích očí nešlo nic vyčíst. Byla to příliš lákavá nabídka, než abych mohla udržet svou zvědavost na uzdě. Kývla bych na to rovnou, ale na mé tváři musela být vidět nerozhodnost, protože Gabriela pokračovala, "mohu vám ale říct, že vaše mise bude zahrnovat nepřátelskou skupinu, jež je zodpovědná za incident s MTF Tango-6."
Bylo rozhodnuto. Na pouhý moment jsem zavřela oči a nadechla se. Poté jsem se ženě v obleku podívala do ledových očí: "Kde to mám podepsat?"
Foto
OSOBNÍ SLOŽKA
Identifikační číslo: A1456-721-J02
Celé jméno: Karina Marie Kalinová
Pohlaví: Žena
Věk: 28 let
Výška: 1,73 m
Váha: 70,2 kg
Barva očí: Hnědá
Datum narození: 16. 1. 1980
Místo narození: Písek, Česká republika
Pozice: Agentka, Velitelka MTF
Přiřazení: MTF Juliett-5 ("Prefatýn")
Úroveň prověření: 3
Aktuální mise: ██████████████
Nadřízený pracovník: ČROD-02
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Hodnocení
Agentka Kalinová v minulosti prokázala zdatnost a loajalitu vůči Nadaci, což z ní dělá ideální kandidátku pro vedení Projektu Prefatýn. Má rodinnou historii práce u Nadace a několik let služby jako terénní agentka a později velitelka MTF Tango-6. Její anomální schopnost byla objevena krátce po incidentu z 15. dubna 2008, kdy došlo ke ztrátě jednotky Tango-6, a byla od té doby rozvinuta a pochopena výzkumníky v Oblasti-13CS.
Zdá se, že Agentka Kalinová dokáže za určitých podmínek generovat silné energetické pole kolem své osoby, jež se chová jako pevný fyzický objekt, podobně jako u nadačních vysokokapacitních generátorů silového pole. Skutečnost, že takto vygenerované pole je možné vyvolat během boje bez použití nadační technologie, dělá z Agentky Kalinové velmi užitečného vojáka. Neboť testy prokázaly, že při správných podmínkách je vygenerované pole možné roztáhnout až na velikost pěti metrů.
Původ anomálie nebyl doposud objeven, ale nejspíše souvisí s neznámou technologií použitou nepřátelskými agenty během incidentu z 15. dubna 2008. Spouštěcím mechanizmem anomálie se zdá být jeden z pěti lidských smyslů, respektive chuť. Čím silnější je zážitek vnímaný chuťovými buňkami Agentky Kalinové, tím silnější a větší pole je její tělo schopno vygenerovat a tím déle je ho schopno udržet.
Dle získaných dat bude navrženo vhodné bojové vybavení a zásoby pro Agentku Kalinovou, stejně jako pro zbytek jejího týmu.
Občas mám pocit, že život je jako nějaká bytost. Roste, mění se a není předvídavý. Je schopný se vyvíjet a dle potřeby se rozhodovat. Život se učí ze svých chyb, ale já ne. Možná proto jsem znovu kývla na to, že povedu Mobilní Údernou Jednotku. Možná proto teď cítím, jak mi srdce v hrudi bije zrychleně, zatímco ve výtahu Oblasti-08CS přemítám nad tím, co mě sem dovedlo. Vynechajíc jízdu autem s Gabrielou a jejími dvěma osobními strážemi zajímal mě především můj hlavní motiv. Chtěla jsem tak zoufale znovu cítit, že mám nějaký cíl? Chyběli mi tolik kluci z předchozího týmu? Chtěla jsem smysl, nebo to bylo z lítosti a pocitu osamění? Nebo mě snad zpátky do výcvikového nadačního centra přivedla odplata? Je pravda, že v hloubi srdce jsem cítila nenávist vůči těm, kteří za to mohli. Otázkou pak bylo, koho z toho viním. Možná proto jsem se na tohle místo dohnala.
"Jste tišší, než jsem si myslela," promluvila náhle Gabriela, stojící se mnou ve výtahu. Oba její strážní vyčkali u auta. Cesta do výcvikového střediska přes celou republiku trvala několik hodin a přesto jsme spolu za celou tu dobu hovořili pramálo. Jakmile jsem podepsala kontrakt, předala mi Gabriela dokumenty a osobní složky všech ostatních členů týmu. Naše nová designace je MTF Juliett-5 a jsme pětičlenný tým. Tedy, vlastně ještě nejsme. Pamatuji si týmová cvičení a to, jak se vždy kladl důraz na vytvoření týmu. Dokud si nebudeme navzájem věřit a nepotkáme se přímo, není žádný tým.
"Omluvám se… Tohle místo mi jen vyvolává vzpomínky. O nic nejde," ve skutečnosti jsem přemýšlela spíše nad tím, co mělo přijít. Nad setkáním s ostatními členy týmu. Můj psycholog vždy říkal, že je lepší přemýšlet nad budoucností než ustrnout v minulosti. Snažím se toho držet.
"Pokud mohu menší doporučení. Jak už jsem říkala, všichni členové vašeho týmu byli obdařeni anomálními schopnostmi, a proto byl tento úkol svěřen vám. Nejen kvůli vašim schopnostem a zkušenostem, ale především vaší loajalitě. Velká část vaší práce bude udržení kontroly nad všemi ostatními," Gabrieliny ledově zelené oči sjely k mojí rozechvělé ruce, kterou jsem okamžitě sevřela v pěst.
"Pamatuju si co jste říkala," založila jsem si ruce na prsa, "od koho můžu očekávat největší problémy? Podle vás?"
Gabriela se na mě chvíli dívala, aniž by se zdálo, že nad odpovědí přemýšlí. Pak řekla jméno: "Alois Richter."
Foto
OSOBNÍ SLOŽKA
Identifikační číslo: D8569-237-J03
Celé jméno: Alois Richter
Pohlaví: Muž
Věk: 26 let
Výška: 1,78 m
Váha: 81,1 kg
Barva očí: Zářivě modrá (pravé oko chybí)
Datum narození: 4. 5. 1982
Místo narození: Ústí nad Labem, Česká republika
Pozice: Agent, Ostrostřelec
Přiřazení: MTF Juliett-5 ("Prefatýn")
Úroveň prověření: 2
Aktuální mise: ██████████████
Nadřízený pracovník: Agentka K. Kalinová
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Hodnocení
Alois Richter je jedním slovem problémový. Jeho minulost mimo Nadaci je ukázkovým příkladem anomálie vymknuté z kontroly. Před svým zadržením/zrekrutováním byl Alois Richter zapojen do několika známých případů loupeží a byl aktivní ve zločineckých kruzích napříč celou Evropou a na anomálním černém trhu. Především byl však zapleten do akcí organizace označené jako GOI-1139, jež je rovněž zodpovědná za incident z 15. dubna 2008. Alois Richter nabídnul svou spolupráci při boji proti této zájmové skupině a byl proto vybrán do Projektu Prefatýn.
Jeho osobnost je charakteristická pro člověka s rozsáhlou kriminální minulostí. Richter vykazuje sklony k manipulaci, je prostořeký a neprofesionální. Velmi dobře se dovede pohybovat v konverzaci a je schopný lhář. Jeho největší slabinou se zdá být velké sexuální libido a rovněž jeho velké ego. I přes tyto okolnosti je velmi fyzicky schopný a dovede své anomální schopnosti ovládat s ohromnou mírou talentu. Rovněž je zvyklý pracovat jako součást týmu, což z něj činí ideálního kandidáta.
Co se jeho anomální schopnosti týče, bylo zjištěno, že pokud se osoba, či předmět přiblíží do vzdálenosti 5,2 cm od jeho levého oka, bude vtažen do kapesní dimenze. Tato lokace má pouze jeden známý vstupní bod (levé oko subjektu) a jeden známý výstupní bod (pravé oko subjektu). Uvnitř se nachází prázdný prostor s nádechem modré barvy, ovšem zdá se, že Richter dovede neustále vnímat tento prostor ve svém zorném poli a dovede jej tvarovat silou vůle.
Druhé oko subjektu bylo zajištěno spolu s ním a zdá se, že i přes svůj současný stav neprochází biologickou degradací. Z experimentů bylo zjištěno, že do kapesní dimenze dovede vstoupit předmět o maximální velikosti tří metrů a rovněž z ní vystoupit téměř instantně. Taktické aplikace transportu osob, či předmětů na velké vzdálenosti byly prozkoumány a schváleny pro použití v boji.
"Ten bývalý zloděj?" vzpomněla jsem si na jeho složku. Zapamatovat si jména všech členů byla jedna věc a přiřadit k nim obličeje druhá. Ani s jedním jsem neměla problém, "nezdálo se mi, že by zrovna s ním byly velké potíže. Někdo jako on by měl jít snadno dostat pod kontrolu, když člověk ví jak na to."
Gabriela se usmála: "Muži jako on se dají snadno ovládnout. Ale stejně snadno se můžou vymknout z kontroly. Moje osobní rada je, abyste ho nechala myslet si, že je ve vedení. Že je důležitý."
"Apelovat na jeho ego. Chápu."
Výtah zastavil ve třetím nadzemním patře a Gabriela se na mě přívětivě usmála. V jejích zelenkavých očích se zračilo zadostiučinění. Byla očividně spokojená s tím, že vedení vybralo mě. Výtah se skoro neslyšně otevřel do strany a Gabriela udělala první krok ven se mnou v patách. Jako strojek přešla několik kroků kupředu, kde stál blonďatý muž s rukama v kapsách svých tepláků. Jeho pronikavě modré oko se rozzářilo, jakmile uviděl Gabrielu, a poté se jeho zrak zabodl do mě. Tam, kde měl mít druhé oko, byla černá páska přes prázdný důlek. Alois nás pozdravil: "Zdar, vidím že jste na to kývla."
Na jeho přátelský tón jsem navázala tvrdě, tak jako obvykle: "Agentka Kalinová. Vy budete Agent Richter, předpokládám," podala jsem mu ruku.
"Jo, to jsem. Páni, vy jste ale upjatá. Nemyslím to špatně, chápete," naše oči se střetly a při pohledu do jeho modré tůně jsem ucítila něco, co mě postrkovalo blíž. Možná to byla jen má představivost.
Ruku jsem mu stiskla pevně a zjevně na to nebyl připraven, ale jakmile pochopil co dělám, nenechal si rozdrtit dlaň. Když nic jiného, je soutěživý. To se bude hodit: "Ráda vás poznávám."
Gabriela celou situaci sledovala bez výrazu a až po přivítání promluvila: "Richtere, kde je zbytek vašeho týmu?"
"Copak já vám nestačím, Gábi?" jeho hlas byl sladký, na což jsem nebyla připravená. Kdybych nebyla předem varovaná ohledně jeho osobnosti, asi by mi přišel jako fajn člověk.
Moje průvodkyně rovněž neztrácela trpělivost, očividně zvyklá na Aloisovy móresy: "Ne. Kde jsou?"
"Fajn, hrajou karty. Já jsem si řekl, že na vás radši počkám tady," z kapsy vytáhl cigaretu, nepochybně z celé krabičky, a zapálil ji zapalovačem, který skrýval ve druhé kapse.
Gabriela nijak nezareagovala a klidně pokynula dál chodbou: "Jak ohleduplné. Půjdeme za nimi?"
"Se ví," Alois potáhl z cigarety a vyfoukl kouř směrem k výtahu, mimo nás.
Ze své doby v zácviku před pár lety vím, že v celé budově je zákaz kouření: "Dejte tu cigaretu pryč."
Alois se na mě znovu podíval aniž by mrkl: "Mám to dovoleno," nebyla jsem si jistá, zda lže, ale připadalo mi to nepravděpodobné. Gabriela to vyřešila a oba dva nás velmi zaskočila, když rychlým pohybem ruky vytrhla cigaretu z jeho rtů a následně ji típla o zeď. Pak se beze slova rozešla dál chodbou a po cestě cigaretu zahodila do koše u stěny.
Blonďák se pobaveně podíval po mě, poté si povzdychnul a odevzdaně se vydal za ní: "Gábi, vy mě jednou přimějete udělat něco, čeho budu litovat."
A s tím jsem zbyla jenom já. Velitelka ponechaná pozadu. Tak to tedy ne. Rychlým tempem jsem se vydala chodbou za nimi.
Foto
OSOBNÍ SLOŽKA
Identifikační číslo: D7441-385-J04
Celé jméno: Roman Bohumír Souček
Pohlaví: Muž
Věk: 25 let
Výška: 1,69 m
Váha: 73,5 kg
Barva očí: Hnědá
Datum narození: 2. 8. 1983
Místo narození: Praha, Česká republika
Pozice: Agent, Polní technik
Přiřazení: MTF Juliett-5 ("Prefatýn")
Úroveň prověření: 2
Aktuální mise: ██████████████
Nadřízený pracovník: Agentka K. Kalinová
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Hodnocení
Roman Souček je schopný technický génius s talentem na mechaniku a elektrotechniku. Tyto schopnosti spolu s jeho eidetickou pamětí z něj činí ideální osobu pro konzultaci a rozhodování v terénu. I přes to, že se k Nadaci připojil teprve nedávno na doporučení terénního agenta, má Souček bohaté zkušenosti se světem za Oponou díky svému původu a pohybu v anomálních komunitách Prahy. Je zdaleka nejochotnějším členem své anomální rodiny a přestože je stále monitorován, neporušil doposud žádné bezpečnostní opatření.
Má problémy se řádně socializovat a projevuje sklony k sebestřednosti, neboť si často myslí, že je nejchytřejší osoba v okolí. Narozdíl od ostatních členů týmu nemá téměř žádné zkušenosti s metodami boje, či s prací v týmu. Přesto byl však přijat do Projektu Prefatýn kvůli svým rozsáhlým znalostem, anomální schopnosti, a jak bylo nedávno zjištěno, příbuznosti se členem/členy nepřátelské organizace GOI-1139.
Roman Souček, podobně jako u dříve zaznamenaných členů jeho rodiny, vykazuje vrozenou anomální schopnost. I přes jeho ochotu o sdílení informací o této schopnosti se ukázalo, že ve skutečnosti neví, jak anomálie funguje. Jedná se nejspíše o pravděpodobnostní časovou anomálii napojenou na jeho čich. Namísto toho, aby Souček cítil pachy ve svém okolí, je schopen cítit přibližně jednu minutu a dvacet tři sekund do pravděpodobné budoucnosti. Přestože se prokázalo, že jeho čich není neomilný, byl Souček schopen správně předpovědět blízkou budoucnost na základě svého čichu v 86% testovaných případů.
Všechny místnosti výcvikového centra vypadaly stejně, takže i když jsem v téhle specificky nikdy nestála, zavalila mě po vstupu hromada vzpomínek. Pamatuji si, jak jsem stoupala po lezecké stěně vzadu, i jak jsme si vzájemně nadávali při cvičení. Vím přesně, kde jsou přechody do sprch a do ubytoven. Zkrátka bylo zároveň fajn být zpátky a zároveň to byla noční můra. Alois s Gabrielou vstoupili jako první a přešli do středu místnosti, kde u kulatého stolu seděl od pohledu menší muž s roztřepenými pískovými vlasy. U stolu byl sám a rozehranou karetní hru, od které nejspíše ostatní odešli, teď přeměňoval na domeček před sebou. Hbitě bral jednu kartu za druhou a skládal je s takovou přesností, jakou jsem ještě nikdy neviděla.
Roman Souček si nás nevšímal, až dokud Alois nepřešel přímo k němu a nedrkl do stolu, takže se celá struktura rozsypala jako, no jako domeček z karet. "Ano, Richtere? Já vím, že už jsou tu. Cítím je od dveří."
Chtěla jsem se zeptat, co tím myslel. Přeci nechtěl říct, že někdo z nás smrdí, leda snad, že cítil na Richterovi závan cigarety. První dojem z nového technika týmu nebyl příliš přívětivý. Ale s tím jsem počítala. A konec konců, pokud to bylo směřováno na Richtera, nemůžu si stěžovat. Přešla jsem před Gabrielu a podala jsem Součkovi ruku: "Agentka Kalinová, moc mě těší."
Na sekundu váhal a rozhlédl se kolem, než mi ruku podal zpátky. Oční kontakt nenavázal a jeho stisk byl přiměřený: "I mě těší. Hodně jsem si toho o vás zjistil, agentko Kalinová," pohlédl směrem ke Gabriele, která nic neříkala, a poté se vrátil zpátky ke stolu.
Byl to podivín, to rozhodně ano, ale ostatně to jsme teď byli všichni. Každý z nás byl statistická anomálie, mimo té skutečné. Nadace obvykle nepoužívá anomálie, nepracuje s nimi a rozhodně je nenechává pobíhat venku. Richter si přisedl ke stolu a začal si hrát se zapalovačem. Gabriela a já jsme si vyměnili chápavé pohledy a nechala jsem ji položit další otázku.
"Kde jsou ostatní? Potřebuji vám předat informace, než budu muset jít."
Na to Richter zbystřil: "Kam ten spěch? Sotva jste přišly."
"Agentka Kalinová tu s vámi zůstane, nebojte. Já se vrátím během týdne. Narozdíl od vás mám bohužel velmi plný rozvrh," založila si ruce na prsa a podívala se po Součkovi, který mezitím dál stavěl domeček s karet, tentokrát s větší opatrností, protože Richter seděl naproti.
Aniž by na Gabrielu viděl, musel Souček pochopit, že se dívá na něj, protože odpověděl: "Agent Jílek se zavřel ve své ubikaci. Co se Subjektu 891 týče, poslal jsem ho zalít ven květiny."
Subjekt 891. Vzpomněla jsem si, na složku, kterou jsem četla po cestě. Netěšila jsem se na setkání: "Na balkón? Bez dozoru?!" okřikla jsem ho.
Gabriela sdílela můj sentiment, ale Richter si přestal cvakat se zapalovačem a snažil se napodobit prázdný prostor. Souček pokračoval ve stavění a nijak se nezdál být překvapen mou reakcí. Naprosto lhostejně mi odpověděl, aniž by se mu zachvěla ruka, když položil další kartu: "Můžu vás ujistit, že Subjekt 891 je naprosto docilní a nepokusí se uniknout ani jakkoliv narušit své zadržení."
"Jak můžete té věci důvěřovat?" zeptala jsem se.
Souček přestal a otočil se. Naše pohledy se střetly a já v jeho výrazu přeci jenom nalezla trochu lidskosti: "Protože, agentko Kalinová, je tu stejně dlouho jako vy. Neměli bychom soudit druhé za to, jací jsou, především pokud nechceme být sami souzeni."
Foto
OSOBNÍ SLOŽKA
Identifikační číslo: E0891-047-J05
Celé jméno: _
Pohlaví: _
Věk: 5 let
Výška: 1,97 m
Váha: 86,3 kg
Barva očí: Černá
Datum narození: 7. 9. 2003
Místo narození: _
Pozice: Speciální agent
Přiřazení: MTF Juliett-5 ("Prefatýn")
Úroveň prověření: 1
Aktuální mise: ██████████████
Nadřízený pracovník: Agentka K. Kalinová
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Hodnocení
Subjekt 891, přezdívaný Pavouk, je kuriózní vyjímkou v Projektu Prefatýn. Jeho původní SCP označení bylo odstraněno a entitě byla dána plná práva nadačního agenta. Důvodem pro tuto změnu je historie subjektu a jeho spojení s bývalou GoI, známou jako KaziSvět s.r.o. Tato organizace zaměřující se převážně na biologický výzkum a farmaceutické látky byla roku 2006 odkoupena a veškeré její vlastnictví připadlo Nadaci, včetně Subjektu 891. Bohužel byla značná část dokumentů týkajících se Subjektu 891 ztracena při přechodu do vlastnictví Nadace, ovšem zdá se, že subjekt byl uměle vypěstován v laboratoři za účelem eperimentace s několika různými anomálními předměty.
Za své téměř tři roky u Nadace prokázal Subjekt vysokou inteligenci a schopnost učení. Pozměněná lidská fyziologie mu zabraňuje v řeči, ale i přes svůj handicap se naučil používat komunikační zařízení, jež převádí text na zvuk. Ačkoliv je Subjekt velmi mladý a nezkušený, dovede s nevídanou přesností používat svou vrozenou anomální schopnost, jež byla v získaných dokumentech popsána pouze jako "dálkový hmat". Vizuálně je tato schopnost nerozeznatelná od telekineze, ovšem veškeré nadační antitelekinetické metody se proti Subjektu ukázaly být nefunkční.
Dále, subjekt vykazuje velmi vysokou toleranci bolesti a jiných stimulů. Jeho unikátní fyziologie se zdánlivě adaptuje na prostředí, ve kterém se nachází. Tedy v situacích, kdy je vystavena extrémním teplotám, nedostatku vzduchu, vysokému tlaku a jiným, je schopna se přizpůsobit tak, že tyto podmínky nejsou nadále životu ohrožující. Vzhledem k jeho schopnostem, nulovému počtu incidentů a povaze cíle Projektu Prefatýn byl Subjekt 891 vybrán k účasti.
Gabriela pokynula směrem, kterým byl balkón, ale ani nemusela, protože jsem moc dobře věděla, kde ho najdu: "Fajn, jdeme."
Nezdálo se, že by se k nám chtěl Souček připojit a Alois Richter prohlásil: "Počkáme tady na vás, že jo Romane?" jakmile jsme potom zašli za roh, byla jsem si jistá, že jsem znovu slyšela cvaknout jeho zapalovač.
I s Gabrielou bylo těžké ukočírovat situaci, a to jsem ještě neznala všechny. Ze všech nejvěší starost mi ovšem dělal Subjekt 891, neboli - jak mu prý přezdívali - Pavouk. Spolupracovat s něčím takovým šlo přímo proti protokolu, ale i mému přesvědčení. I když tak trochu vypadala, nebyla ta věc člověk, spíše člověku podobný objekt. Koneckonců to vytvořili v laboratoři. Na druhou stranu jsem neměla na výběr. Už jsem na to jednou kývla a koneckonců to nemohla být ta nejstrašnější věc pod sluncem. Ta věc si vybrala, že tu zůstane, a já si vybírám stejně. Možná nakonec nejsme zas až tak odlišné.
"Dělá vám starosti Subjekt 891?" zeptala se mě Gabriela polohlasně, jakmile jsme odešly z doslechu. Musela to vytušit z mé nepříliš tajené reakce.
"Ano," začala jsem a pak mi došlo, že nevím jak pokračovat dál, "no, víte… ještě nikdy jsem nepracovala s něčím…"
Vycítila, že váhám: "Něčím?"
"S něčím co není člověk."
V pravdě mě to trápilo už od chvíle, co jsem si o Subjektu 891 přečetla. Alois Richter byl sice problémový, Roman Souček nebyl týmový hráč a u toho posledního hrozil úplně jiný problém, ale Subjekt 891 mě… děsil, ze všech nejvíc. A právem.
Když jsme došli k balkónu, všimla jsem si jako první velké hromady různých bylin a rozkvetlých květinek v pestrobarevných květináčích, z nichž přímo sršela radost ze života každé rostlinky. Až potom jsem zahlédla dlouhé vyzáblé ruce postavy, která svým humanoidním tvarem připomínala něco podobného člověku. Téměř dvoumetrová vyzáblá postava, které říkají Pavouk, aby ji trochu polidštili. Ta věc měla velkou holou hlavu a barvu kůže odpovídající zdravému člověku, možná trochu moc žilkovanou, a neměla žádné viditelné chlupy. Paže měla protáhlé stejně jako nohy a trup úzký. Nebylo to příliš nepodobné lidem, ale ani se jim to moc nepodobalo. Zkrátka na něm bylo něco podivného, co se na první pohled nedalo popsat, ale rozhodně to tam bylo. O to podivnější byla přiléhavá černá kombinéza, jež na sobě stvoření mělo, zatímco láskyplně zalévalo magnólie a krokusy.
Pavouk se otočil a mě rázem došlo, co ta podivná věc byla. Jeho obličej byl velmi lidský, skoro až dokonale, jako kdyby se někdo snažil až přílišně, aby se podobal člověku. Nad nosem a usměvavou pusou mu však seděl pár dokonale černých očí, včetně bělma a zorniček. Entita nám přátelsky zamávala, až mě zamrazil podivný rozporuplný pocit, a poté položila konev na zem, přičemž mi neuniklo, že ji prakticky upustila a konev pomalu dosedla bez rozlití vody. Aniž by se ho přímo dotknul, z hlasového překladače na jeho hrudi se ozvalo: "Zdravím, Gabrielo, a vás Agentko také. Já jsem 891, nebo také Pavouk. Vy jste naše nová velitelka?"
Robotický hlas napodobující člověka byl pro Pavouka dokonalý. Až jsem z toho mentálního obrazu skoro zapomněla odpovědět: "A-ahoj. Ano to jsem."
"Těší mě. Nemohu se dočkat naší budoucí spolupráce," a s tím se Pavouk natočil k balkónu, aby nejspíše přičichl k rostlinkám. Bylo zvláštní jak lidsky působil, přestože bylo očividné, že není. Něco na té věci se mi vážně nezamlouvalo, ale opravdu se nezdálo, že by s ním byly nějaké problémy.
"Nápodobně. Ehm ehm," odkašlala jsem si a Gabriela se ujala slova.
"Osm devět jedničko, za moment budu předávat informace celému týmu. Dostav se prosím do hlavní místnosti. Díky," jako obvykle byl její přednes chladný, ale nikoliv nepřátelský. Zkátka byla moc dobrá v tom, co dělala. Pavouk přikývl a jal se znovu zalévat květiny. Chtěla jsem něco namítnout, ale došlo mi, že si o něj nejspíše nemusíme dělat starosti.
Společně s mou zrzavou společnicí jsme vešly zpět dovnitř, kde jsme se akorát střetly s osobou v šedivé mikině.
Foto
OSOBNÍ SLOŽKA
Identifikační číslo: B2348-426-J01
Celé jméno: Valerián Jílek
Pohlaví: Muž
Věk: 26 let
Výška: 1,74 m
Váha: 68,1 kg
Barva očí: Žlutozelená
Datum narození: 19. 2. 1982
Místo narození: Šumperk, Česká republika
Pozice: Agent, Polní zdravotník
Přiřazení: MTF Juliett-5 ("Prefatýn")
Úroveň prověření: 3
Aktuální mise: ██████████████
Nadřízený pracovník: Agentka K. Kalinová
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Hodnocení
Valerián Jílek, bývalý člen zdravotního týmu Oblasti-07CS, byl první vybranou osobou pro účast na Projektu Prefatýn. Díky svým rozsáhlým schopnostem na poli lékařství, svou loajalitou a svému zapojení do incidentu z 15. dubna 2008 byl ideálním kandidátem, navzdory svým psychickým problémům a slabé kontrole nad svou anomální schopností.
Již před incidentem, při němž byla jeho schopnost objevena, trpěl úzkostmi a depresemi, často doprovázené krizemi osobní identity. Incident v Oblasti-07CS tyto problémy pouze zhoršil, když Jílek během nebezpečí od nepřátelských agentů neúmyslně použil svou anomální schopnost a zabil přitom šest lidí včetně dvou zaměstnanců Nadace. Od té doby pracoval na získání kontroly nad svými schopnostmi do takové míry, že jsou aktuálně považovány za stabilní. Přesto je stále pod dozorem.
Jeho anomální schopnost lze nejlépe popsat jako manipulaci se zvukovými vlnami, jako kdyby se jednalo o fyzický objekt, se kterým je možno pohybovat, tvarovat jej, zesilovat či zeslabovat. Pokud se Jílek dostatečně soustředí na specifický zdroj zvuku, dokáže libovolně upravit jeho intenzitu, což může vést k velmi destruktivním výsledkům. Tato schopnost mu zdánlivě dovoluje vnímat zvuky ve svém okolí s větší přesností, než by mělo být pro lidské ucho možné.
Vzhledem k jeho emoční nestabilitě a zvýšenému stresu, který může nasazení v terénu vyvolat, je doporučeno, aby nadále navštěvoval dvakrát týdně psychologa.
Dlouhovlasá postava s vlasy staženými do copu si nás všimla a stáhla si z uší sluchátka. Na moment jsem zaslechla klasickou hudbu, než onen zvuk utichl. Valerián Jílek vypadal… smířeně. V jeho měkké, skoro až ženské tváři jsem viděla jakousi tvrdost, se kterou jsem dovedla soucítit. Byl tam, 15. dubna 2008, když byla Oblast-07CS přepadena. Stejně jako já si prošel smrtí lidí kolem a stejně jako já se za to cítil zodpovědný. Naše oči se střetly a tohle všechno jsme si vyměnili. Potom promluvil jemným, ale pevným hlasem někoho, kdo si na krutost světa stále ještě zvyká.
"Slyšel jsem, že mě hledáte, tak jsem tady," podal mi ruku a zkusil se u toho přátelsky usmát, "jsem-"
Než mohl pokračovat, oplatila jsem mu úsměv: "Valerián Jílek, že? Moc mě těší," narozdíl od ostatních mi nepřišlo fér testovat Jílkův stisk a naopak jsem mu povolila. Z jeho stisku však bylo poznat, že se snaží. Byl silnější, než jeho osobní složka tvrdila.
Zdál se být přívětivý, ale unavený. Přísahala bych, že měl kruhy pod očima, i když nevypadal jako někdo, kdo pár dní nespal. Kolem nás prošel Alois a položil Valeriánovi ruku na rameno: "Tak co, už jsme všichni při smyslech?"
Valerián neodpovídal, ale zdálo se, že mu ruka druhého muže na ramenou není příjemná. Bylo až zvláštní, jak rozdílní oba byli, jak vzhledem, tak povahou. Naštěstí se do situace vložila Gabriela, než jsem stihla nějak zakročit sama: "Výborně. Teď se všichni prosím přesuňme zpátky ke stolu. Mám pro vás informace."
"Jistě," řekl Valerián a vymanil se z pod Aloisovy ruky. Ukočírovat tuhle partu bude problém, ale aspoň se zdálo, že Valerián nebude dělat problémy. Ne schválně, ale ostatně, takové problémy dovedou být horší, než ty, na které se lze připravit.
Společně jsme se sešli u stolu. Souček mezitím sklidil karty a teď si zdánlivě motal nějaký kus provázku kolem prstu. Pavouk seděl u stolu klidně a nehybně v očekávání toho, co se bude dít. Vedle nich usedl Valerián a snažil se vypadat přítomně a zároveň nevyčnívat. Potom zasedl Alois Richter se širokým pobaveným úsměvem a málem si dal nohy na židli vedle, kam jsem si ovšem stihla sednout já. Věnoval mi pobavený omluvný úsměv. Očividně rád provokoval. Gabriela, která si sundala černý svršek obleku a teď byla v bílé košili s kravatou, si stoupla před nás a ujala se slova:
"Výborně, teď když jsme konečně všichni, ráda bych vás oficiálně přivítala u začátku Projektu Prefatýn. Než začneme, je tu jistá záležitost, kterou bychom měli vyřešit."
Gabriela lehce zvážněla a přejela pohledem svých ledově zelenkavých očí mezi námi: "Tohle je přísně tajný projekt. Vaše mise budou tajné. Vaše hlášení budou tajná. Všechny záležitosti budete nahlašovat skrze mě a já je předám vedení. Máte k tomu nějaké otázky?"
Nezdálo se, že by se někdo hlásil, snad jenom Alois pohnul jaksi rukou, ale dost možná to bylo schválně. Zrzavá žena pokračovala: "Protože se nikdo nezeptal, ještě dodám, že můj nadřízený, a tím pádem i váš, je ČROD-02. Ten má na starosti vnější hrozby České větvi Nadace. Hrozby jako GOI-1139, též známá jako Šedá legie."
Šedá legie? To slyším poprvé, ale je pravda, že ti nepřátelé, se kterými jsem se setkala, měli šedivou výstroj. Podívala jsem se přes Aloise směrem k Valeriánovi a překvapeně jsem zjistila, že se jeho oči upínají na Gabrielu. Možná se na to snažil nemyslet. Možná bych to měla taky zkusit.
"Díky informacím od muže, který tu s námi sedí," řekla a Alois zamával všem kolem, "jsme zjistili, že Šedá legie je aktivní na černém anomálním trhu. Vaší první misí tedy bude vystopovat členy této organizace a vyzpovídat je, pokud to bude možné. Pro tento úkol vám budou poskytnuty všechny dostupné prostředky. Nějaké otázky?"
Zdvihla jsem ruku a Gabriela se usmála. Nechala mě mluvit. "Kolik na to máme času? Chci pouze říct, že potřebujeme nějaký čas na nácvik a plánování."
"Máte měsíc na vyřešení organizace, plánování, bojová cvičení a socializaci. Jakmile si budete jisti, že to zvládnete, můžete se dát do práce. Postup a rozhodování nechávám na vás, agentko Kalinová. Další otázky?"
Richter zvedl ruku, ale Souček byl rychlejší a prostě promluvil: "Takže je na nás, jak zjistíme informace o téhle zájmové skupině?"
"Ano. Všichni máte různé dovednosti, znalosti a zkušenosti. Váš všestranný tým by měl být více než schopen vyřešit jakýkoliv problém."
Souček se zdál s tou odpovědí spokojený a nechal Richtera, který prokoulel očima, aby se zeptal: "Jo, a co kdybychom potřebovali starouše kontaktovat?"
Gabriela se usmála, jako to kdysi dělávala jedna moje učitelka ve škole, kdykoliv se někdo zeptal na hloupou otázku: "ČROD-02? Veškerý kontakt půjde přeze mě. Nemůžete přeci očekávat, že by někdo, kdo tají svou identitu, vyřizoval věci osobně. Od toho jsem tu já."
"No dobře, a když budeme muset kontaktovat vás?" zeptal se šibalsky Alois.
"Budu se snažit udržovat kontakt. Během týdne jsem zaneprázdněná, ale o víkendech bych na vás měla mít čas. Budu vás buď navštěvovat osobně tady, nebo budu očekávat aktualizace o stavu zaslané přes patřičné kanály. Ještě někdo, než vás tu nechám, abyste se seznámili?"
Nikdo se nehlásil, když v tom zvedl ruku Pavouk: "Co je to Prefatýn?"
Gabriela si povzdychla a zasmála se: "Jednu věc vám můžu prozradit. ČROD-02 je tak trochu fanoušek starých filmů."
Projekt Prefatýn | Zatím nic dalšího »