Problém ztraceného času
hodnocení: +1+x
blank.png

Záznamy ohledně 003-CS byly tak dojemné, že bych z toho usnul v křesle. Poděkování ze dvanácti nemocnic, tří lékařských institucí a…nespočet dopisů od studentů medicíny. Takový zájem jsem zprvu nečekal. Počáteční komplikace nebo nedůvěra byla během prvního půlroku fungování SCP-003-CS kompletně převrácena v absolutní důvěru, skoro až nutnost pro každého pokročilého studenta medicíny. Učebnice a skripta nestačí? Dětičky. Nadšené, nezkažené, naivní.

Odložil jsem čtrnáctou složku, obsahově totožnou s předchozími. Dobře, tak tahle se lišila…v pravopisných hrubkách a stavbou vět. Nic zajímavého, nic přínosného. Raději bych si přečetl stížnosti nebo komplikace než chválu. Nic nefunguje bezchybně. A když ano…je někde problém.

Musel udělat další kávu. V zaškrtávacím bločku jsem měl šest čárek. Tak připíšeme sedmou. Než jsem si stačil srknout, někdo mi zaklepal na dveře.

„Problém." No sláva. Příjemná změna. Lector stál na prahu dveří. Vyčkával, co mu na to řeknu. Mávnul jsem rukou, ať pokračuje dál ve výkladu. „Terénní agent postává před dveřmi." A to je problém? Třeba se ztratil. Nebo dělá bobříka odvahy.

„Jméno." Povzdechl jsem si.

„Esposito."

Doprdele…málem jsem polil. Hned jsem si vybavil jeho tvář. Co ten tu zas dělá? To jsme si snad vyříkali…jo moment, co vlastně říkal? Nevěnoval jsem mu pozornost.

Beze slov jsem pokrčil rameny a konečně jsem si usrknul kávy. Lector vešel do mé kanceláře a opřel se o zeď. „Nemůžeme s ním hnout. Tvrdí, že jste domluvený. A v databázi nemá nic zajímavého."

Vážně? Nic? Na to bych se podíval. A od kdy jsme domluvený? To že oznámil, že si mě najde, nebylo sjednáno žádné sezení. Na slova tady hrajou jenom ve vyšších křeslech a možná…tsk, vypadlo mi jméno. Tady má asi každý své zásady a způsoby jak si ujednat schůzi. Někdo pošle email, další telegram, jiný zase podřízené…a tenhle si pro mě jde napřímo. To jsem zřejmě hodně rychle zapomněl na jeho způsoby…ne že bych si je pamatoval.

„No?" Lector se nadechnul.

„Co? Mám kafe." Položil jsem hrnek na stůl.

„Neříkej. Co s ním?"

„Vypiju ho."

„Ten agent…" Zakroutil hlavou a vrátil se zpátky do společné kanceláře. Takže už tam stál nějakou dobu a Lector se to snažil vyřídit bez mojí přítomnosti. Jaký to hodný zástup. Takže bych se přidal?

Á. Začala hádka. To už to muselo být něco, když to prošlo přes dvoje dveře. To už jsem se musel přidat, i kdyby se to netýkalo přímo mě. Nadšeně jsem proběhl společnou kancelář, která zela prázdnotou. Takže se hádali všichni. Pecka, to bude velký. Zastavil jsem před dveřmi a poslouchal. Rozpoznal jsem čtyři hlasy. Takže se zbytek jenom koukal nebo se někde flákali.

„Oficiální cestou sis nic nedomluvil." Prohlásil Lector.

„Oh, to ti řekl?" Á, to byl on. To mu to trvalo se sem dostat…pochybuju, že měl hodně práce. Co mají terénní agenti na práci, když nejsou v terénu?

„Nemusel říkat nic. To poznám." To znělo, jako by Lector dupnul.

„Jestli se budete prát, tak jinam." Takže Logan byl také v pohotovosti. Jen je nech, Logane. Šetři si síly na něco většího než je zatoulaný terénní agent. Jen ať se chlapci porvou. Třeba se pak budu moci osobně střetnou s jeho nadřízeným. Ale to bych musel výš. Brr, takový socky. Moment…budou se prát o mě? Tak to mění plány. To hlášení číst nebudu.

„No počkej. Jestli se porvou, tak mi dejte signál. Budu to nahrávat."

„Proč?"

„Aby nám uvěřil, že se tu kvůli němu někdo porval."

„A bude z toho virál tak na měsíc a zase se o nás bude šuškat!"

Tahle trojkombinace hlasů…no jo, čka jsou vskutku k nezaplacení. Přicházejí s blbými nápady rychleji, než lidi na houby po dešti. Ještě chvíli jsem vyčkával. V pravou chvíli, než půjde do tuhého.

„Nech mě s ním mluvit. Ušetříme si tím problémy." Ale, ale. Takhle podlézat. Že se nestydíš.

„Ty jsi ten problém." Lector si hlasitě povzdechnul.

Á. Dokonalá příležitost. Vyšel jsem na chodbu se vší parádou. Nemýlil jsem se. Můj drahocenný tým obklíčil nezvaného hosta ze všech stran. Kdybych dal povel, vrhli by se na něj a možná i v této přesile by jej možná dostali na zem. A na to bych se určitě rád podával.

„Problémy?"

Všichni se na mě podívali. Až na nezvaného hosta všichni couvli o krok. Nezvládli to. Nedokázali se vypořádat s potencionálním nebezpečím vůči mé osobě. Zklamali. Jaká škoda.

„Já bych to-" Stoupnul jsem si za Lectora, jako za potencionální lidský štít. Terénní agenti bývají ozbrojeni i něčím víc, než nepodstatnými znalostmi ohledně jejich sféry bádání. Nechal Lectora poraženě vydechnout, nedávajíc jim povel k odchodu.

Ciao amico! Dal sis na čas." Haah, ten přízvuk mě bude strašit ve snech. Teda, až si někdy zase dopřeju spánek.

„Co mi tu rozptyluješ personál. Málo práce?" Kompletně mi vyignoroval personál a snažil se vystrnadit Lectora z jeho cesty. Lidské štíty se hnou až na můj povel. „Kontaktuju tvého nadřízeného, jestliže se nudíš." Všechny svaly se na Lectorovi zachvěly. Pes, co se naštěkal dost. Stačil by jeden povel…

„Slib je slib. Našel jsem tě. Byl to trochu problém, ale udělal jsem, cos řekl. Je třeba se poptat. Nebo jenom poslouchat." Z toho nepřirozeně přátelského výrazu se mi chtělo zvracet. Na falešné úsměvy i vřelost ze všech možných stran i úhlů jsem byl více než zvyklý…tenhle výraz byl až podezřele upřímný. Anebo sedmé kafe už nemělo ten spád jako těch šest předchozích. Nebo jsem já nebyl ve formě.

„Přeslechl jsem tvůj cíl. Nebo sis to sem přišel prohlídnout?" Vykročil jsem ze své zóny jisté ochrany. „Zbytečně mi tu rozptylovat prach…"

„Blaku-" Jednoduchým gestem jsem umlčel Lectora v jeho dalším jednání. Bez dalšího slova ustoupil a vrátil se zpátky do místnosti. Řekl už dost. Škoda dalších slov. S tímhle typem je třeba hnout jinou silou.

„Hezky máš ty psy vycvičené." Pousmál se, když mu všichni až na mě ukázali záda. Áh, pravá tvář vlezlého Itala vyšla na povrch. Slizký úšklebek mi byl hned přívětivější než falešný a vřelý úsměv. A jsme doma. „Kolik jich máš?" Odpovídat na otázku otázkou je vskutku neslušné. Jakožto nekulturní barbar a hulvát si zrovna na tomto potrpím.

Mlčel jsem. Zkřížil jsem ruce na hrudi a čekal, zda mu to dojde nebo ne. V duchu jsem odpočítával vteřiny. Třikrát zamrkal a promnul si rameno. Po pětatřiceti vteřinách pochopil, kde konverzace vázla.

„Potřebuju obnovit paměť. Zavzpomínat na staré časy."

🦆1

Ztratil jsem slova. Zavzpomínat na co? To jsme spolu něco měli?! Patří do toho to piano? No to snad ne…popravdě bych se snad ani nedivil, že jsem na to trauma zapomněl. A nebo zase provokace. Dělej kafe, pracuj, napadají mě katastrofické scénáře.

„Měl sis psát deníček. Na tohle nemám čas. Mám práci. Víš, co to znamená? Dělat to, co po tobě chtějí, abys dostal zaplaceno a posunul běh dění kupředu." Nakročil jsem k odchodu.

Opět pošklebek. Naklonil se mírně do strany. „Od kdy si Blake Dinnský nechává přikazovat, co dělat? Amico, běžnej pokec. A tví čoklíci budou mít klid. Jen pár minut. Příště si sjednám termín."

No, ti moc v klidu nebudou. Ti budou ve střehu, dokud se nevrátím. Zase na druhou stranu, čím dřív mu na to kývnu, tím dřív to budu mít za sebou. Ale…jak to využít pro svůj prospěch. Pootočil jsem hlavu ke straně. Dveře byly zavřené. Ale určitě poslouchali…

„Platím."

No a byla ruka v rukávě. Profit především. „Fajn, tak jdeme."

Řekněme, že ledový kafe bylo lepší než to, který jsem normálně zpatlal. S tím nulovým vybavení to ani nešlo. Neměl jsem přehled o čase, ale v kantýně bylo poměrně rušno. Takže musel být den. Jinak tu běžně nikdo nebýval. Když jsem se nenápadně rozhlédnul po místnosti, několik hlav se okamžitě otočilo. Jen si užívejte podívanou. Dlouho se taková nestane. To zaručuju…

Mezitím, co jsem si pohrával s pomalu tajícími kostkami ledu, Esposito mluvil. A mluvil. A mluvil. Na jednu stranu jsem byl i rád, protože jsem nemusel namáhat vyčerpaný mozek a pátrat ve svém dávno zbořeném paměťovém paláci. Ale ten hlas…ta intonace…

Upřímně…vůbec jsem ho neposlouchal. Zpozornil jsem až ve chvíli, kdy vyslovil moje jméno s tím uši rvoucím přízvukem.

„Blaku, kdy jsi byl naposledy venku?"

Ale! Konečně skončil monolog o tvé nicotné existenci a přišel čas na mou maličkost? Jsem poctěn. „Přesný datum nespecifikuji, ale už to bude slušná řádka měsíců. Stromy byly ještě zelené, co si pamatuju."

Anebo už dávno ztrácely barvu. Nebo se již dávno vypařila sněhová pokrývka. Venku…tam nahoře…není čas užívat si pohled na přírodu. Omezený čas nadechnout se, zapomenout na práci a vyprat si prádlo. To je to jediné, co se lze stihnout za tak krátký čas. Nadace nenechá své pěšáky dlouho bez dozoru. A na ty zlobivé či nepoddajné pošle rovnou hlídku. Celkem naivní terénní zelenáči…ale ač to mají v rámci praxe, tak by mohli být obezřetnější. Cíl si nemá všimnout svým pronásledovatelů do 2 hodin po svém vypuštění na svobodu.

„Nedávají ti moc prostoru, co? Asi jsi cenný článek této korporace…" Jakoby se zamyslel nad onou nepříjemnou skutečností. Skoro jako…by ho to mrzelo. „Já byl venku nedávno. Zrovna posněhávalo."

🦆 🦆 🦆2

„Prosím?" A moment. Buď jsem to přeslechl, nebo se úmyslně spletl. Počítal s tím, že se chytím.

„Hmm? Něco se ti nezdá?" S úsměvem se napil svého čaje. Já se nestačil divit.

„Řekl jsi právě posněhávalo?"

„Jo?"

„Jsi retardovanej?" To jsem nemohl. Snažil jsem se udržet chladnou mysl, ale hranice dosáhla kritické hladiny.

„Na to se zamyslíme společně. Jak bych mohl splnit přijímací testy?" Neodpověděl jsem. „Které se skládají z testu obecných předpokladů v daném poli působnosti…" Stále jsem čekal na odpověď „…a testu fyzického. Pak pokud projdeš z obou testů, kde musí dosáhnout více jak poloviny, možná dnes už tří čtvrtin…" Jestli bude pokračovat dál, asi brzo odejdu. „…tak následuje ústní pohovor. A tam pokud projde člověk s nižší bodovou hranicí iq než normálně mentálně zdravý člověk…"

Zvednul jsem. Došla mi trpělivost. Na vykecávání s retardy jsem měl obědové přestávky. Tohle šlo nad rámec mých povinností.

Esposito se začal smát. Upoutal na sebe pozornost zbytku kantýny, který se nás marně snažil ignorovat. „Já věděl, že to bude pořád fungovat. Musel jsem ověřit, zda tě to pořád triggruje." Stačilo se zeptat a upřímně bych ti prozradil, že maření mého času s debily je pro mě opravdu velký spouštěč na mé pocuchané nervy. „Nebuď cadavere. Nekaž srandu. Dělej, sedni si."

Jako bych se někdy staral o to, kolik pozornosti mi bylo věnováno. Rozhlédl jsem se po kantýně. Všechny pohledy, které nám, převážně mě, byly věnovány, se okamžitě odklonily. Bezvadný. Má tohle sezení za cíl vyvolat ve mně chuť dát ti pěstí? To bych řekl, kdybych s podobnými typy už neměl tu čest. Ale já ti tu radost neudělám. Tuhle partii nevyhraješ. S hlubokým povzdechem jsem se posadil zpátky. Svou pozornost jsem věnoval pomalu tajícímu ledu ve své sklenici.

„A ještě tu mám sněpší a posněpchává…abychom to měli komplet."

Měl jsem být překvapený? Možná. Měl jsem být vytočený? Už ne. Jedna chyba stačila pro dnešní den. Ale nedokázal jsem si představit význam toho jeho žvatlání. Možná kdybych se zeptal ček. S podobnými výrazy museli přijít do styku. Aspoň jeden z nich.

„Objasníš mi význam?"

„Velmi rád ti rozšířím tvůj slovník. Posněhávat je stav, když něžně sněží. Když může poprchávat, proč nemůže posněhat?"

Mě asi vybouchne hlava.

Sněpší znamená, že sněží a prší zároveň. To se stává často mezi listopadem a prosincem." Ne, ty tupče. To se stává, když motáš dvě slova a jsi takový retard, že si to osvojíš jako běžnou mluvu.

„No a v poslední řadě tu je posněpchává. To je stav, když sněpší málo. Dobrý ne?"

Došla mi síla na to jakkoliv reagovat. Byl jsem nucený vytrpět jeho výbuch míchu. Pravděpodobně mu to přišlo velmi humorné. Pohrával jsem si s ledem ve sklenici, dokud jsem ho rozštípal na menší kousky. „A to máš z výukových materiálů čeština pro retardíky z utlačované Itálie? Nebo sis to osvojil až tady mezi svými?"

Nad mou jízlivou otázkou se zašklebil. Á, řeči na tvou rodnou zem. Útok na tvou krev. Kdo by to byl řekl.

„Jestli máš takovou to ve své knihovně, rád bych si jí zapůjčil. Ale ne. Jazyk mi nedělá problém…" Opětovně jsem si tiše povzdechl. Jako bych se propadl do kurzu nováčků. Nadějní a nadšení z každého štychu. „Ale…" Esposito se nadechnul. Led prasknul. No konečně. „…sám bych na to nepřišel. Přišla s tím moje úžasná psycholožka. Která ti tak přilnula k srdci, že ses zapomněl zeptat na její zdravotní stav."

Která? Ta, co mi chtěla flusnout do ksichtu? Těch je. Zkus být specifičtější…anebo raději ne. Vyslechl jsem si toho dost. A proč tak najednou? Problémy v tak velkém domě? A že jsi schytal zrovna ji. Náhoda nebo kritický nedostatek…

„Oceňuji, že máš o mě tak vlídné mínění…já a starat se o druhé. Roztomilé. Jako košík koťátek. Nezajímá mě její stav. Dostala se do problému, ze kterého mám problém já. A ty jsi bonus k tomu všemu." Měl jsem jí tam nechat…„Jestli jsi to nepostřehl, nebo nezjistil, tak mne zajímá stav jen mojí práce."

Zabrněl mi pager. Takže už někdo nabonzoval mou přítomnost s něčím menším a zanedbatelnějším než běžný výzkumník. Nebo problémy…a nebo…

„A ta se vyvíjí v celku slušně, mám-li hádat. Na čem pracuje slavný Blake Dinnský…není nic než dobře odvedená práce. Se špatnou pověstí."

Ty lichotníku.

Konečně jsem mu věnoval pohled. „A to se tu tváříš, že mě znáš? Slepý a hluchý svému okolí. To byl první pokus. Nepřipraven k pokusu druhému. Musíš být pro svého nadřízeného jedno velké zklamání." Jeho pohled jsem vyignoroval. Vytáhl jsem pager z kapsy a zkontroloval vzkaz.

Ale, ale, ale…

„Merda… Come potrei dimenticare?“

Netuším, co si žvatlal ve svém rodném jazyce. Slušně řečeno mi to bylo těžce jedno. Tahle zpráva byla důležitější. „Hotovo? Fajn. Nesjednávej si schůzku. Tohle byla trapná ztráta času z tvé strany. Víc času ti obětovat nebudu."

Stačí. Dost. Tentokrát jsem se nenechal zastavit. A on…se ani nesnažil. Připravil jsem ho o slova. 1:0 pro mě. Pouč se do příště, které nebude. Povinnosti a zábava volají. Dvě mé neoblíbenější činnosti v podzemí.

„Mi sei mancato moltissimo."

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License