9. října 2005
Speciální Agent Lukáš Kindl potáhl z cigarety a opřel se do židle. Nenápadně se podíval na druhou stranu ulice, potom na své hodinky. 14:43. Vzdechl a odhodil nedopalek. Jeho cíl se tu měl už dávno ukázat, ale k autu, které už skoro dvě hodiny bedlivě sledoval, se zatím nikdo ani nepřiblížil.
Už několik týdnů byl na stopě nechvalně známému anartistovi s přezdívkou "Malíř". Své druhé jméno si vysloužil hlavně díky jeho anomálnímu graffiti a malbám po celé Praze. Lukáš se musel usmát, když si vzpomněl, co některé z nich dělaly. Začaly se objevovat někdy v roce 2003 a začaly jednoduše. Lidi začala bolet hlava; neuměli napočítat do tří, nebo se třeba nedokázali pohnout z místa. Všechno to byly takové docela jednoduché, ale i přes to nepříjemné efekty. Potom ale začal být kreativnější, netrvalo dlouho a po ulicích Prahy začali chodit lidé, co dokázali mluvit jen perfektní svahilštinou; tvrdili o sobě, že jsou slepí, i když dokázali perfektně vidět a všichni kolem si to uvědomovali, anebo tvrdili, že se "konečně dokáží dotknout modré", ať už to znamenalo cokoliv. Hlavou se mu promítala spousta jeho uměleckých kousků, ale stále se v hlavě vracel k tomu jeho největšímu, které odhalil na CzechTeku.
Agent usrkl ze šálku už studeného kafe.
"CzechTek..." utrousil přes zuby a položil hrnek zpět.
CzechTek bylo fiasko na všech frontách. Celá ta akce byla obrovským prolomením Opony a nejenom, že na to Nadace nabyla připravená, pomalu na to neměla ani prostředky. Potom, co Malíř odhalil své veledílo, se jeho efekt začal šířit jako oheň. Na místo byla vyslána jen jedna malá MTF jednotka, z části proto, že byla jediná dostatečně blízko a z části proto, že se předpokládalo, že to nebude velký problém. Brzy se však ukázalo, že je tucet Nadačních Agentů na stovky lidí pod vlivem kognitohazardu prostě málo. Bylo jediné štěstí, že právě kvůli festivalu bylo na místě dostatek policejních těžkooděnců, aby odehnali zbytek neovlivněných lidí, mezitím co se Nadační Agenti vypořádávali s anomálií.
"Budete si přát ještě něco?" servírka naznačila k prázdnému hrnku kafe a přerušila tak proud Agentových myšlenek.
Lukáš sebou jemně trhl a zakroutil hlavou. "Zaplatím."
Servírka přikývla, sebrala prázdný hrnek a nechala Agenta o samotě. Ten se znovu otočil k autu; pořád nic. Vlastně ho to ani moc nepřekvapovalo, po těch týdnech sledování a získávání informací si o Malíři dokázal udělat docela přesný obrázek. Tohle by do něj docela zapadalo; Byl to anarchista, pohrdal korporáty a vládou. Nebyl to zrovna sportovní typ, ale za to byl pracovitý. Byl lhostejný, ale jeho asi nejotravnější vlastností bylo, že byl nedochvilný.
Opět se podíval se na hodinky a zatřásl hlavou. Přišla k němu ta stejná servírka a podala mu účet. Agent vstal, zaplatil, oblékl si kabát a měl se k odchodu. Zrovna si do kapsy uklízel peněženku, když si všiml, že s k autu přiblížila malá postava v brýlích.
"No konečně." ucedil Agent a pomalu se vydal směrem k nim.
Ať už se osoba v autě a Malíř domlouvali na čemkoli, jejich schůze netrvala moc dlouho. Po několika málo chvílích vybavování podala osoba v autě Malířovi papírový sáček. Malíř ho otevřel, zhodnotil jeho obsah, spokojeně pokýval a plácl do kapoty auta. Jeho řidič na nic nečekal nastartoval motor.
"Auto v pohybu." řekl Agent do klopy svého kabátu.
"Rozumím" odpověděl jeho kolega Marek, který čekal v autě ve vedlejší ulici.
Přestal věnovat pozornost autu a zaměřil se na anartistu, který se už rychlou chůzí vzdaloval. Zacukal mu koutek oka. Měl sto chutí ho zadržet hned, bez zbytečného sledování, ale nemohl. Erik Petrák, Ředitel Oblasti-53 a jeho nadřízený, si to nepřál. Chtěl zjistit, kam půjde Malíř potom a co byl důvod jeho schůzky.
'Vždyť krom jeho přezdívky a schopnostech o něm vlastně nic nevíme. Ani jeho zatracený jméno. Takže hlavně žádný kraviny, jo?', vzpomněl si na jeho slova těsně před akcí. Musel se pousmát, jeho šéf ho znal až moc dobře… Vlastně i moc dlouho, uvědomil si a připadal si náhle starý. Zakroutil hlavou, zase se ztrácel v myšlenkách, teď se musel soustředit.
Rozhlédl se a přešel ulici na stejnou stranu, po které šel i anartista. Udržoval si přiměřenou vzdálenost a snažil se být nenápadný, už to přece jenom bylo dlouho, co někoho doopravdy sledoval. Nenápadnost ale ani nebyla potřeba. Očividně nic netušící Malíř šel bezstarostně dál, ani se neohlédl. Lukáše však zarazilo, že místo toho, aby Malíř pokračoval dál po ulici, zahnul náhle v levo. Svraštilo se mu obočí, jako vždy, když přemýšlel. Snažil se vzpomenout na rozložení budov v okolí, na které se koukal ještě před akcí. Pokud si ho pamatoval dobře, jeho cíl právě zahnul do slepé uličky, ze které nevedly žádné východy.
Agent zastavil a předstíral, že si zavazuje tkaničky, aby Malíři dal chíli času, pokud se náhodou spletl. I když tomu, že se Malíř prostě špatně zahnul, vše naznačovalo, pocit v jeho břiše mu říkal něco jiného. A jeho pocit v břiše se mýlil málokdy. Dal Malíři ještě pár chvilek, než znova vstal a vydal se k uličce, do které odbočil.
Těsně před koncem zdi se zastavil, zaváhal a opatrně přes ni vykoukl. Jeho výraz se z napjatého okamžitě přeměnil na zmatený. Jediné, co na konci krátké slepé uličky viděl, byly dvě špinavé popelnice. Pár vteřin tam jenom tak stál a zpracovával, co se právě stalo.
"Kam sakra zmizel???" vykřikl a několik lidí se na něj ohlédlo. Agent jim nevěnoval pozornost a hbitě se rozběhl k popelnicím. Do jedné z nich narazil a zběžně ji prohlédl. Obě dvě otevřel. Nebyl překvapen, když ani v jedné Malíře nenašel. Pohledem spražil pytel odpadků, který ležel hned vedle jedné z nich. Nemůžou to ty lidi prostě vyhodit dovnitř, když už jsem jdou?! pomyslel si. Už se chtěl pro pytel natáhnout, když ho náhle někdo přerušil.
"Potřebujete pomoct?" ozval se hlas za ním.
Rychle se otočil a instinktivně položil ruku na svoji zbraň. Došlo mu až pozdě, že hlas který slyšel, patřil postarší ženě, která nejspíš neměla žádné špatné úmysly. Agent zvedl ruku ze zbraně a začal se omlouvat, než ale stihl vyslovit jediné slovo, babička upustila svoji nákupní tašku a dala se na útěk.
Narovnal se a mezi tím, co se s prázdným výrazem ve tváři koukal na chodník s rozlitým řeckým jogurtem, promluvil do klopy kabátu: "Ztratil jsem ho".
"Cože? Jak si ho mohl ztratit? On si tě všiml? Kde?", začal horlivě blábolit jeho kolega v autě.
"Prostě zahnul do slepé uličky… a, ehm… no… a najednou tu nebyl. Není kam by odsud mohl jít.
"Možná o tobě věděl?"
"Těžko říct, rozhodně tak nepůsobil."
"Hmm, zvláštní. A nic tam nenechal?"
"Kromě dvou popelnic tu nic jiného nevidím."
"Sakra… No, poohlédni se tam a jestli tam nic nenajdeš, tak to asi zabal… Erik z tebe moc nadšený nebude."
"To mi povídej." odfrkl Lukáš a naštvaně kopl do malého kamene před sebou. Ten se potichu odrazil od zdi před ním a dopadl zpět na zem. Agent ho sledoval pohledem a náhle strnul.
"Umm… Marku?"
"Co?" zazněl šumivý hlas z jeho sluchátka.
"Pamatuješ na to logo, co bylo všude po CzechTeku?" odpověděl Agent a nespouštěl zrak z obrazce před sebou.
"No? Co s ním?"
"Je tu taky. Vyrytý do stěny."
"Á sakra. Uhhhm, ok. Vydrž moment."
Chvíli poté slyšel Agent jen zmatený šramot a tlumené hlasy. Uběhlo pár minut, než se Marek znovu ozval.
"Ok, um, právě jsem volal s kognitohazard týmem. Prý tam máš prostě stát a… no, prostě jenom stát. Nic nedělat. Prý někoho poslali. Měl by dorazit do 40 minut."
pauza
"Lukáši? Rozuměl si?"
pauza
"Lukáši jsi tam? Slyšíš mě?"
pauza
"… Kurva."
Agent Lukáš Kindl ho neslyšel, protože se právě procházel po hraně paradoxu. Čas zhoustl a prostor se zkroutil a natáhl. Udělal krok do prázdna a přešel přes roh. Místo toho, aby se naklonil on, tak učinila celá realita kolem něj. Připadalo mu to, jako kdyby se pohyboval v namodralém medu. Někde v dáli před sebou spatřil dveře. Pomalu zvedl svoji ruku ke klice. Cítil, jak se natáhla a následovala striktní linii pokřiveného prostoru. Obmotala celý tvar, na kterém Agent balancoval a zatáhla za kliku. Ve velké dálce před sebou viděl, jak se dveře pomalu otevírají, ale jejich zavrzání slyšel za sebu. Otočil se a oslepila ho jasná bílá záře.
V ten stejný moment se Lukáš nacházel už na úplně jiném místě. Před malým momentem stál v centru Prahy a dotýkal se toho podivného loga a teď stál… tady? Stalo se to tak náhle, že mu chvíli trvalo se vzpamatovat. Kde bylo tady?
Rozhlédl se kolem. Na první pohled se mohlo zdát, že stojí pořád ve stejné ulici. Když se ale podíval pozorněji, všiml si drobných nesrovnalostí. Tou možná největší bylo, že byla celá ulice zrcadlově obrácená. Předtím bylo to prazvláštní logo na pravé stěně, teď bylo na levé. Jeho pohled vyjel výš a všiml si, že jsou budovy kolem něho o trochu vyšší, než předtím. Ten rozdíl byl ale tak malý, že se mu to mohlo jenom zdát. Všechno kolem bylo zašedlé.
Zastavil se uprostřed myšlenky a zhluboka se nadechl. Vzduch byl těžší, hůře se dýchal. Nedokázal říct, jestli to bylo opravdu kvůli vzduchu, nebo kvůli jeho nervozitě a zrychlenému tepu. Opřel se do kolen a zavřel oči. Do hlavy se mu vtlačila vzpomínka z jeho první orientace ohledně kognitohazardů:
Kognitohazard je jako myš. Usadí se někde na pohodlném místě ve vašem mozku a začne se na vás přiživovat. Ať už jsou to vaše vjemy, vzpomínky, znalosti, cokoliv. Stejně tak, jako se myš přiživuje na našem jídle… Tak, a teď mi řekněte, viděli jste někdy myš, jak jí vaše zásoby? Přesně tak, neviděli. Úplně stejně pracuje i kognitohazard. Nemáte téměř žádnou šanci ho identifikovat jen tak, ale můžete se zaměřit na to, co přesně dělá a zařídit se podle toho. Zaměřte se na vaše vjemy. Vidíte, cítíte, slyšíte jinak, než normálně? Dokážete se vyjádřit? Napojuje se vaše poslední vzpomínka na vaši momentální situaci? Kritické myšlení je pod vlivem kognitohazardu vaší nejsilnější zbraní.
Agent se zaměřil na všechno, co mu tehdy jeho instruktor řekl, ale žádný kognitohazard neucítil. Zavrtěl hlavou a znovu se opřel do kolen.
Pod vlivem hazardu tedy nebyl, to si mohl být vcelku jistý. To jeho situaci ale nedělalo o moc lepší, spíše naopak. Pokud tohle nebyl pouhý výplod jeho fantazie, znamenalo to, že místo, na kterém právě teď stál, bylo reálné, a to rozhodně neznamenalo nic dobrého. I přes to, že mu bylo úzko se odhodlal vykročit z bezpečí postranní uličky ven na chodník.
Chtěl se rozhlédnout kolem, ale ještě než to stihl, prostor kolem se zhroutil a vyplivnul ho někde úplně jinde. Agent ležel rozlámaný na kamenné zemi a zvedal se mu žaludek. Zalapal po dechu a promnul si obličej. Co je tohle kurva za místo? zaskuhral. Otočil se na záda a otevřel oči. Ve vzduchu cítil náznak odpadních vod. Obloha měla barvu zakaleného televizního šumu a podtrhovala atmosféru celého tohodle místa. Lukáš se opřel o koleno a rozhlédl se podruhé. Seděl na kraji něčeho, co vypadalo jako náměstí. Kolem malého sloupu s nástěnkou stálo několik šedých a nízkých budov. Všechny byly různě vysoké a měly stejnou našedivělou omítku… až na jednu. Rychle vytáhl svůj poznámkový blok a udělal rychlý náčrt scenérie kolem. Z části proto, aby se ujistil, že bude mít co ukázat, až se odsud dostane a z části proto, aby se později mohl sám ujistit, že se mu tohle všechno jenom nezdá.
Měl bych se naučit kreslit, pomyslel si, když zandal blok zpět do své náprsní kapsy a vstal z tvrdé země. Trochu se mu zamotala hlava a musel chvíli počkat, než se mohl narovnat úplně. Až teď si vzpomněl, že má pořád v uchu komunikační zařízení. Pokusil se zavolat ven, ale jak čekal, nikdo neodpověděl. Vyndal si ho z ucha a v ten moment si uvědomil, že slyší něco, co předtím neslyšel. Hudbu. Pohled se mu automaticky stočil k místu, odkud se zvuk linul: té tmavě červené budově na druhé straně malého náměstí.
Velice obezřetně se rozešel naprotí ní a byl si téměř jistý, že se každou cvíli zase objeví na úplně jiném místě. Opatrně našlapoval a k jeho překvapení se bezpečně dopotácel až ke jejím dveřím. Kromě hlasité hudby zevnitř neslyšel nic, a tak se zhluboka nadechl a otevřel dveře.
Přímo pod nosem | [DATA NENALEZENA] | [DATA NENALEZENA]