⏚⟒⋉⟒⌰⊬ ☊⊑⍜⎅⏚⍜⎍ ⎐ ⌰⟒⎐⟒⋔ ☍⍀⟟⎅⌰⟒ ⏃1 ⋉⏃ ⋏⟟⋔⟟ ⌇⟒ ⊑⋏⏃⌰⏃ ⍜☊⊑⍀⏃⋏☍⏃. ⋉ ⎅⍀⎍⊑⟒ ⌇⏁⍀⏃⋏⊬ ⌇⟒ ⏁⏃☍⟒ ⊑⋏⏃⌰⟟ ⌇⏁⍀⏃⋉⋏⟟ ⏃ ⋏⟒⏚⊬⌰⍜ ⌇☍⍜⍀⍜ ☍⎍⎅⊬ ⌇⟒ ⎅⍜⌇⏁⏃⏁ ⎐⟒⋏. ⏚⊬⌰⊬ ⟊⏃☍⍜ ⎐ ☍⌰⟒⌇⏁⟟☊⊑. ⟊⏃☍ ⌇⟒ ⏁⍜ ⋔⍜⊑⌰⍜ ⏁⏃☍⊑⌰⟒ ⋉⎐⍀⏁⋏⍜⎍⏁?! ⎐⋉⎅⊬⏁ ⌇⟟ ⏚⊬⌰⏃ ⏁⏃☍ ⟊⟟⌇⏁⏃, ⋉⟒ ⋏⟟☍⎅⍜ ⋏⟟☊ ⋏⟒⏁⎍⌇⟟. ⎅⍜⏁⟒⎅ ⟊⟟ ⏁⍜ ⌿⍀⍜☊⊑⏃⋉⟒⌰⍜ ⏃ ⏁⟒⎅ ⋏⏃⟊⟒⎅⋏⍜⎍ ⋏⟒?!
⎍⋉ ⌇⟟ ⋔⊬⌇⌰⟒⌰⏃, ⋉⟒ ⟊⌇⍜⎍ ⎐ ☍⍜⋏☊⟟☊⊑, ⏃⌰⟒ ⌿⟒⏁⍀⏃ ☍⍀⏃⌰⍜⎐⏃ ⌇⟒ ⍀⍜⋉⊑⍜⎅⋏⟒ ⋏⟒⊑⍜⎅⌰⏃⌰⏃ ⎐⋉⎅⏃⏁. ⍀⟟⌇☍⋏⎍⌰⏃ ⏁⍜ ⏃ ⎐ ⏚2 ⟒⊑⎍ ⋉⏃⎐⍀⟒⌰⏃ ⍜☊⟟. ⋏⏃⟊⟒⎅⋏⍜⎍ ⌇⟒ ⋉⟟⎅⌰⟒, ⌇⏁⍜⌰⊬ ⏃ ⍀⍜⌇⏁⌰⟟⋏⊬ ⎐ ☍⎐⟒⏁⟟⋏⏃☊⟟☊⊑ ⌿⍀⍜⏚⍀⏃⌰⊬ ☍ ⋉⟟⎐⍜⏁⎍. "⌿⍜⋔⍜⋉⏁⟒ ⋔⟟, ⌿⍀⍜⌇⟟⋔, ⋉⏚⏃⎐⟟⏁ ⌇⟒ ⏁⟒☊⊑ ⌰⟟⎅⟟ ⏁⏃⋔" ⋉⏃⌿⍀⍜⌇⟟⌰⏃. ⍜⏚⟊⟒☍⏁⊬ ⎐⊬⌿⏃⎅⏃⌰⊬, ⋉⟒ ⌿⍀⟟☍⊬⎐⌰⊬ ⏃ ⋉⏃⎍⏁⍜☊⟟⌰⊬ ⋏⏃ ⌿⍀⟒☍⎐⏃⌿⟒⋏⟒ ☊⌰⟒⋏⊬ ⋔⟟⌇⏁⋏⟟ ⌇⏁⍀⏃⋉⟒ ⏃ ⋔⏁⎎. ⎐⟒⏁⌇⟟⋏⎍ ⋉ ⋏⟟☊⊑ ⌿⍀⟟⏁⌰⏃☊⟟⌰⏃ ☍ ⋉⟒⋔⟟ ⋏⟒⏚⍜ ☍⟒ ⌇⏁⟒⋏⟒, ⏃⌰⟒ ⋏⟒☍⏁⟒⍀⟟ ⋉⏃⌇☍⎍☊⟒⌰⟟ ⏚⍜⌰⟒⌇⏁⟟, ⟊⏃☍ ⟊⟟⋔ ⍜⏚⟊⟒☍⏁ ⍀⍜⋉⋔⏃☊☍⌰ ⋏⟒⟊⏃☍⍜⎍ ☊⏃⌇⏁ ⏁⟒⌰⏃.
⌰⎍☊⟟⟒ ⌇⟒ ⎍⌇⋔⏃⌰⏃ ⍀⏃⎅⍜⌇⏁⟟, ⋉⟒ ⟊⟒⟊⟟☊⊑ ⌿⌰⏃⋏ ⋔⍜⋉⋏⏃ ⋏⟒⋏⟟ ⎐ ☍⍜⋏☊⟟☊⊑, ⏃⌰⟒ ⟊⟒⟊⟟ ⌇⏁⟒⌇⏁⟟ ⍀⊬☊3 ⊑⌰⟒ ⌿⍜☍⌰⟒⌇⌰⍜, ☍⎅⊬⋉ ⎍⎐⟟⎅⟒⌰⏃ ⏁⍀⟟ ⍜⌇⍜⏚⊬, ☍⏁⟒⍀⟒ ⋉⋏⏃⌰⏃. ⋔⌰⏃⎅⍜⎍ ⋉⍀⋉☍⎍, ⏚⌰⍜⋏⎅⊬⋏⏃ ⏃ ⏚⌰⍜⋏⎅⏃⏁⍜⎍ ⋉⟒⋏⎍ ⌇⏁⏃⍀⌇⟟⊑⍜ ⎐⟒☍⎍. "⋏⟒! ⏁⊬ ⋏⟒, ⌿⍀⍜⌇⟟⋔, ⌿⟒⏁⍜!" ⌿⍀⍜⌇⟟⌰⏃.
⊑⍜⌰☊⟟☊☍⏃, ☍⏁⟒⍀⏃ ⌇⟒ ⎅⍜⏁⟒⎅ ⌇⋔⏃⌰⏃, ⋉⌿⍜⋉⍜⍀⋏⟒⋏⟒⌰⏃ ⏃ ⌿⍜⎅⟟⎐⏃⌰⏃ ⌇⟒ ☍⏃⋔ ⋔⟟⍀⟟ ⌰⎍☊☊⟟⋏ ⌿⍜⊑⌰⟒⎅, ⋉⏃⏁⟟⋔☊⍜ ⟊⟒⟊⟟ ⌿⏃⋏⟒⋏☍⏃ ⌇⟒ ⋉⏃⋔⍀⏃☊⟟⌰⏃. "⎎⏃⟊⋏." ⋉⏃⋔⍀⋔⌰⏃⌰⏃ ⏃ ⋉⋏⍜⎐⎍ ⋉⎐⍜⌰⏃⌰⏃: "⏁⎍ ⋉⍀⋉☍⎍ ⏃ ⏚⌰⍜⋏⎅4 ⏃☍⊬ ⎍ ☍⏃☍⏁⎍⌇⎍ ⟊⟒⋏⎅⊬ ⋏⟒☊⊑⏁⟒ ⏚⊬⏁!" ⋉⟟⎅⌰⟒, ☍⏁⟒⍀⟒ ☍ ⋏⟟⋔ ⋉⏃⋔⟟⍀⟟⌰⊬ ⌇⟒ ⏁⏃☍ ⎐⍀⊑⌰⟟ ⋏⏃ ⌇⏁⍀⏃⋉⋏⟒ ⊑⋏⟒⎅ ⎐⟒⎅⌰⟒ ⋔⎍⋉⟒ ⌇ ⏚⌰⍜⋏⎅⏃⏁⊬⋔⟟ ⎐⌰⏃⌇⊬. ☍⎅⊬⋉ ☍⍜⌰⟒⋔ ⋏⟟☊⊑ ⌿⍀⍜⏚⟟⊑⏃⌰⊬, ⎅⟟⎐⏃⌰⟟ ⌇⟒ ⋏⏃ ⌰⎍☊⟟⟟ ⎐⌇⟟☊⊑⋏⟟ ⏁⍀⟟ ⟊⏃☍⍜ ⏚⊬ ⋏⟒⎐⟒⍀⟟⌰⟟ ☊⍜ ⌇⟒ ⎅⟒⟊⟒ ⌿⍀⟟⋔⍜ ⌿⍀⟒⎅ ⟊⟒⟊⟟☊⊑ ⍜☊⟟⋔⏃.
⌿⍀⎐⋏⟟ ⌇⟒ ⎐⋉⌿⏃⋔⏃⏁⍜⎐⏃⌰⏃ ⌇⏁⏃⍀⌇⟟ ⋉⟒⋏⏃ ⌇ ☊⍜⌿⏃⋏☍⟒⋔. "⌰⎍☊⟟⟒! ⍜☍⏃⋔⋉⟟⏁⟒ ⌇⟒ ⌇⟒⋔ ⎐⍀⏃⏁! ☊⍜ ⏁⍜ ⎅⍜⌿⍀⎅⟒⌰⟒ ⎅⟒⌰⏃⌇!?" ☍⍀⟟☍⌰⏃, ⏃⌰⟒ ☍⏃⏁☍⏃ ⏁⟒⎅ ⋏⟒⋔⍜⊑⌰⏃ ⋉⏃⌇⏁⏃⎐⟟⏁. ⋏⟒ ☍⎅⊬⋉ ⏚⊬⌰⏃ ⏁⏃☍ ⏚⌰⟟⋉☍⍜. ⌿⟒⏁⍀⏃ ⌇⟟ ⎐⎍⏚⟒☊ ⋏⟒⋉⏃⌇⌰⍜⎍⋉⟟⌰⏃ ⏚⊬⏁ ⋉⏃⎐⍀⟒⋏⏃ ⟊⏃☍⍜ ⋏⟒⟊⏃☍⟒ ⋉⎐⟟⍀⟒ ⎐ ⋉⍜⍜. ⋏⟒⎐⟒⎅⟒⌰⏃, ☊⍜ ⌇ ⋏⟟ ⏚⎍⎅⟒ ⏃⋉ ⌇⟒ ⎅⍜⌇⏁⏃⋏⍜⎍ ⎐⟒⋏, ⏃⌰⟒ ⟊⟒⎅⋏⍜ ⏚⊬⌰⍜ ⟊⟟⌇⏁⟒. ⎍⋉ ⋏⟟☍⎅⊬ ⋏⟒⎍⎐⟟⎅⟟ ⋏⟟☍⍜⊑⍜ ⋉⟒ ⌇⎐⟒ ⍀⍜⎅⟟⋏⊬ ⏃ ⏃⋏⟟ ⌿⍀⏃⏁⟒5 ⌰. ⌿⍀⏃⌰⏃ ⌇⟟ ⋔⟟⏁ ⋔⟟⌰⟒⋏☊⟒, ⌇⟒ ☍⏁⟒⍀⊬⋔ ⏚⊬ ⏁⍜⊑⌰⟒ ⏚⊬⌰⟟ ⎍⎅⟒⌰⏃⌰⟟ ⌇⌿⍜⌰⎍, ⏃⌰⟒ ⋏⟟☍⍜⊑⍜ ⏁⏃☍⍜⎐⟒⊑⍜ ⋏⟒⋔⟒⌰⏃, ⏁⏃☍⋉⟒ ⌇⟟ ⋏⟒⋔⍜⊑⌰⏃ ⌇⌿⌰⋏⟟⏁ ⌇⎐⎍⟊ ⌇⟒⋏, ☍⏁⟒⍀⊬ ⎐⟟⎅⟒⌰⏃ ⎐⟒ ⎐⌇⟒☊⊑ ⍀⍜⋔⏃⋏⏁⟟☊☍⊬☊⊑ ⎎⟟⌰⋔⟒☊⊑. ⏃⌰⟒ ⋉⏃⏁⏃⊑⋏⍜⎍⏁ ⎅⏃⌰⌇⟟⊑⍜ ☊⌰⍜⎐⟒☍⏃ ⎅⍜ ⏁⟒⊑⌰⟒ ⌇⌰⏃⋔⏃⌇⏁⟟☍⊬ ⏚⊬ ⏚⊬⌰⏃ ⏚⌰⏚⍜⌇⏁. ⏃ ⏁⏃☍ ⟊⟒⋏ ⏚⟒⋉⟒⌰⏃ ⏃ ⌇⋏⏃⋉⟟⌰⏃ ⌇⟒ ⋏⟒⌿⌰⏃☍⏃⏁ ⋏⟒⏚⍜ ⌇⟒ ⍀⍜⎐⋏⍜⎍ ⋏⟒⍜⏚⍀⏃⏁⟟⏁ ⏃ ⌿⍀⍜⌇⟟⏁ ⏃⏚⊬ ⟊⟟ ⋔⏃⋔⟟⋏☍⏃ ⋉⏃☊⊑⍀⏃⋏⟟⌰⏃ ⌿⍀⟒⎅ ⊑⋏⟒⎐⟒⋔ ⍀⟒⎅⟟⏁⟒⌰⟒ ⍜⏚⌰⏃⌇⏁⟟.
⋏⟒☍⍜⌰⟟☍⍀⏃⏁ ⋉⍜⌿⏃☍⍜⎐⏃⌰⊬ ⌿⍀⍜☊⟒⌇ ⍜⋉⟟⎐⟒⋏⟟ ⋏⏃⏚⊬⏁☍⎍ ⏃ ⎐⟒☊⟟ ☍⍜⌰⟒⋔, ⎅⍜☍⎍⎅ ⋏⟒⎍⎐⟟⎅⟒⌰⊬ ⎍⋏⟟☍⍜⎐⊬ ⎐⊬☊⊑⍜⎅. "☍⍜⋏⟒☊⋏⟒!" ⎐⊬☍⍀⟟☍⌰⏃ ⌇⏁⏃⌇⏁⋏⟒ ⌰⎍☊⟟⟒. ⋏⏃⟊⟒⎅⋏⍜⎍ ⎐⌇⏃☍ ⋉⏃ ⌇⟒⏚⍜⎍ ⎍⎐⟟⎅⟒⌰⏃ ⋔⎍⋉⟒ ⌇ ⏚⌰⍜⋏⎅⏃⏁⊬⋔⟟ ⎐⌰⏃⌇⊬. '⏃⌰⟒ ⋏⟒,' ⌿⍜⋔⊬⌇⌰⟒⌰⏃ ⌇⟟ ⌰⎍☊⟟⟒. '⏁⍜ ⋏⟒…⌿⍀⍜⌇⟟⋔ ⋏⟒☊⊑ ⏃⌰⟒⌇⌿⍜⋏ ⌿⟒⏁⍀⎍ ⎍⏁⟒☊⏁'. ⏚⊬⌰⍜ ⏃⌰⟒ ⋉⍀⟒⟊⋔⟒, ⋉⟒ ⎅⍜⍜⌿⍀⏃⎐⎅⊬ ⋉⏃ ⋏⟟⋔⟟ ⏚⟒⋉⟟ ☍⎐⎍⌰⟟ ⌰⎍☊⟟⟟ ⏃ ⋏⟒ ⋔⏃⌰⟒ ⊑⍜⌰☊⟟☊☊⟒ ⎐⟒⎅⌰⟒ ⋏⟟. "⎍⏁⟟☍⟒⟊ ⌿⟒⏁⍜, ⌿⍀⟟⎅⟒⟊!" ☍⍀⟟☍⌰⏃, ⏃⌰⟒ ⏁⎍ ⋏⟒☊⍜ ⋉⏃ ⋏⟟ ☊⎐⏃☍⌰⍜ ⋏⏃⟊⟒⎅⋏⍜⎍ ⌰⎍☊⟟⟟ ⌿⍀⍜⟊⟒⌰⏃ ⋏⍜⊑⍜⎍ ⍜⌇⏁⍀⏃ ⏚⍜⌰⟒⌇⏁, ☍⏁⟒⍀⏃ ⟊⟟ ⎅⍜⋏⎍⏁⟟⌰⏃ ☍⌰⍜⌿⊬⏁⋏⍜⎍⏁.
⌿⍜⌇⌰⟒⎅⋏⟟, ☊⍜ ⎐⟟⎅⟒⌰⏃, ⏚⊬⌰⍜ ⟊⏃☍ ⌇⟒ ⊑⍜⌰☊⟟☊☍⏃ ⌿⍜⎍⋉⟒ ⍜⊑⌰⟒⎅⌰⏃, ⎍⌿⍀⟒⌰⏃ ⋏⏃ ⌰⎍☊⟟⟟ ⍜⋔⌰⎍⎐⋏⊬ ⌿⍜⊑⌰⟒⎅ ⏃ ⋉⋔⟟⋉⟒⌰⏃ ⎐⟒ ⎅⎐⟒⍀⟟☊⊑ ⎍⋏⟟☍⍜⎐⟒⊑⍜ ⎐⊬☊⊑⍜⎅⎍. ⎅⍜ ⊑⌰⏃⎐⊬ ⟊⟟ ⏁⍜⏁⟟⋉ ⎍⊑⍜⎅⟟⌰⍜ ⋏⟒☊⍜ ⏁⎐⍀⎅⟒⊑⍜ ⏃ ⍜⋏⏃ ⋉⏁⍀⏃⏁⟟⌰⏃ ⎐⟒⎅⍜⋔⟟.
Lucie se probudila s prudkým trhnutím. Cítila se jako by se jí měla rozskočit hlava a tak se po paměti natáhla po lampičce. Ložnici naplnilo žluté světlo, které donutilo Lucii přimhouřit oči. Zhluboka dýchala a očima těkala vyděšeně po místnosti, dokud se dostatečně neujistila, že je v bezpečí. V hrudi a v noze cítila podivnou bolest a chtělo se jí plakat. Proč? Sama nevěděla.
"Zasraná noční můra." Ulevila si, vstala z postele aby se došla napít vody a přitom si pro sebe mumlala nadávky. "Chci jen jednu klidnou noc, ale ne, ono se mi to prostě musí zdát."
Když došla do kuchyně, vzala si sklenici a nalila si studenou vodu a napila se. Následně vzhlédla a chvíli zírala na skříňku ale pak protočila očima.
"Pomáhá ti to, Lucie, nebudeš si potom myslet, že umíráš," Ujistila sama sebe zpěvným hlasem zatímco skříňku otevřela, sáhla dovnitř a vyndala z ní malou lahvičku s tabletami. Byla na ní nálepka 'Lucie Králová - předpis'.
Nepamatovala si už kde to Daniel sehnal, ale zamilovala se do něj právě kvůli jeho důvtipu a chytrosti, takže si mohla být jistá, že to není žádný podvod. A opravdu to přeci jenom zabíralo, i když si předtím myslela, že si to pouze vsugerovala.
Daniel jí vysvětlil, jak to funguje pomocí nějakých magických vědeckých slov a formulí chemických reakcí a Lucie jenom přikyvovala jako by věděla co cokoliv z toho znamená. Někdy jí štvalo, že si vzala učitele chemie. Daniel se smál, když mu to došlo a zkrátil to na "prostě se ti to pohrabe v mozku a zapomeneš na to".
Problém byl, že se to vždy vrátilo a ona si vzpomněla proč vlastně potřebuje prášky.
Strčila si jeden do pusy a skoro okamžitě se zakřenila z toho, jak hořký byl. Musela se hodně snažit aby ho nevyplivnula zatímco se napila vody aby jí to šlo snáz do krku. Lehce zaklonila hlavu a snažila se polknout, což se jí naštěstí za pár sekund povedlo.
Stálá tam celé dvě minuty a snažila se zbavit té hnusné odpornosti v puse, když do kuchyně vešel rozespalý Daniel. "Vidím, že staré zvyky se nemění." Řekl se zívnutím, přišel blíž k Lucii a položil jí ruku na rameno zatímco se na něj mračila. "Říkal jsem ti aby jsi spolknula hned jak jí dáš do pusy, ale ty ne." Zasmál se ale ona věděla, že se tím jenom snaží zakrýt svou nervozitu. "Jsi v pořádku?" Zeptal se konečně. "Zase se ti zdálo něco špatného?" Působilo to skoro mechanicky, speciálně když se takhle ptal pokaždé.
'Teď přijde: "Nechtěla bys mi o tom povědět?"' pomyslela si Lucie, ale nedala nic najevo.
"Chceš si o tom promluvit?" Zeptal se s prosebným výrazem, který, jako vždy, působil konejšivě. Lucie se na něj usmála, ale radost jí rychle přešla.
"Promiň, ale…nepamatuju si už co se v ní stalo." Zamračila se, jelikož už měla předem připravené co mu o své noční můře poví, ale najednou si nemohla vzpomenout co se jí vlastně zdálo. "Asi to bude takový ten efekt zapomínání po probuzení." Pokusila se znovu o úsměv, který však zakolísal když spatřila, že si Daniel oddechnul.
"To mě mrzí, ale alespoň tě to už netrápí, hm?"' Řekl s úsměvem, pohladil ji po vlasech a dal jí pusu na čelo. Poté se jí znovu podíval do očí. "Mám tě rád, Lucie. Hrozně moc," Lucie se na něj zamilovaně usmála. "Nevím, co bych bez tebe na tomhle světě dělal."
"Jo? A co byla ta věc s Veronikou na střední?" Zasmála se a hravě založila ruce v bok. "Tohle si jí říkal taky?"
Daniel se taky zasmál a zapojil se do hry překřížením rukou na prsou a zatvářil se vážně. "Tak to pozor, té jsem říkal že je moje sluníčko. Dost trapný, když mě podvedla s Patrikem." Pokudil se o zdrcený výraz, ale zkazil mu to náhlý výbuch smíchu, ke kterému se Lucie ihned připojila. Daniel jí poté dal ještě jednu pusu a podíval se na hodiny. "Budu se muset připravit do práce. Jak příhodné, že tvoje noční můry se vždycky objeví kolem 4 ráno. Jsi mnohem lepší než jakýkoli budík." Zažertoval a následně odešel zpět do ložnice, aby se převlékl.
Lucie si povzdechla a natáhla se po konvici aby si mohla ohřát vodu na kávu, jelikož i ona by musela za půl hodiny vstát. Následně se šla převléknout, zatímco se voda vařila.
Když byla oblečená a pomalu upíjela kávu z hrnku, přihnal se do kuchyně Daniel v bílé košili a šedých kalhotech, nesouc svoje bílé pracovní oblečení, na kterém byl symbol školy na které učil, které ihned strčil do svého batohu. Následně si vzal druhý hrnek s kávou, která již byla vlažná a celou ji rychle vypil. "Díky za kafe, zlato," Poděkoval a dal Lucii pusu na rozloučenou předtím, než se běžel obout a obléct do kabátu. "Měj hezký den, miluju tě!" Zavolal ještě do kuchyně a obutý a oblečený, vyšel ven ze dveří.
"Chemikáři a jejich roztržitost." Zakroutila Lucie pobaveně hlavou a také popadla své věci a vydala se do práce.
Na stanici se převlékla do své modré uniformy, nasadila si svůj odznak a usedla za svou desku. Moc se v tomhle okrese nedělo, ale milovala zdejší kolektiv kolegů a i její šéf byl úžasný. Alespoň se jednou za čas prošla nebo projela při obhlídce. Dnes však musela nejdříve roztřídit záznamy z včerejší události, kdy se srazila dvě auta. Byla to spousta výpovědí, fotek místa a samotných aut a tak dále. Naštěstí nebyl nikdo vážně zraněn.
Ve chvíli, kdy Lucie zrovna poslouchala nahraný záznam výpovědi, přišla do kanceláře, kde seděli všichni strážníci kteří dnes měli administrativní práci, zrzavá žena s obrovským úsměvem, který se zvětšil, když uviděla Lucii. Rychlými kroky přešla ode dveří k Lucii, která k ní již vzhlédla a také se na ženu usmála. Stejně jako všichni ostatní předtím, než se vrátili zpět ke své práci.
"Ahoj, Lucko, tak jak to jde s tou nehodou?" Vyzvídala, zatímco se dívala na papíry na stole. "Slyšela jsem, že ti včera dal ten týpek docela zabrat. Byl nalitej?" Lucie už chtěla odpovědět, když její kamarádka ještě dodala: "Kolik toho nadýchal?" Zvědavě se podívala na Lucii a její úsměvy zakolísal. Následně uhnula pohledem. "Moc otázek, promiň."
"Vůbec ne a jo, měl alkohol v krvi. Bylo to…" Lucie se prohrabala dokumenty na stole, dokud nenašla ten správný. "…3.04 ml."
"Wow, to je fakt hodně. Debil jeden, snad nikoho nezabil." Stěžovala si Lucčina kamarádka.
Najednou si Lucie vzpomněla co je dnes za den a začala hledat ve své tašce dokud nenašla co hledala. "Katko, tady máš něco k dnešnímu svátku. Všechno nejlepší."
Kateřina vypadala zaskočeně a dost nervózně, jelikož se na ní upřelo docela dost očí. Následně když jí Lucka podala černý váček s kamenem ve tvaru hvězdy a barevnými gumičkami, ona jen natáhla ruce a na dárek chvilku zařazeně zírala.
"Děkuju. To je…moc hezký." Řekla, aniž by vzhlédla. "To jsem ráda. Všechno nejlepší." Řekla Lucie s úsměvem.
Katka, bez toho, aniž by spustila oči z váčku, se pomalu otočila směrem ke svému stolu. Lucie by přísahala, že Katce zrudly tváře. "Líbí se ti to?" Zeptala se Lucie s úsměvem i když moc dobře znala odpověď. Znaly se přece už tak dlouho.
"Mhm, je to nádherný." Katce se v očích zaleskly slzy, když se usmála. "Mám ráda kameny." Ihned se zarazila a dodala: "Ty vole, zním jako autistka. Což není špatně, autisti jsou milý ale já…nejsem…autista, no." Tváře Katce svítili rudě když zamumlala posledních pár slov. Lucie se musela zasmát. Typická Katka.
"Nemusíš nic říkat, vím, že někdo tak milej jako ty by to nemyslel ve zlým." Řekla Lucie a natočila svojí židli tak, aby mohla její kamarádka projít ke svému stolu.
"Jasně, promiň, já jen…" Začala Katka, ale rozmyslela si to a radši rychle prošla mezerou mezi stoly a Lucčinou židlí. Lucie znovu začala přerovnávat papíry na svém stole. Koutkem oka viděla, že si Katka vystavila váček s kamenem na svůj hned k počítači a neustále ho narovnávala do správné polohy, dokud nebyla spokojená s výsledkem. Následně její úsměv poklesl a ona chvilku zírala do prázdna.
Lucie a všichni ostatní moc dobře věděli, že to není záměrná prokrastinace, ale že se Katka jednoduše potřebuje přenastavit na pracovní mentalitu. A opravdu se po chvilce probrala, zatřásla hlavou, otevřela šuplík na levé straně stolu a vyndala z něj lahvičku pilulek s nálepkou 'Adderall'. Vzala si jednu tabletu, zapila ji a pak uložila lahvičku zpět. Ze stejného šuplíku vyndala penál s psacími potřebami a několik papírů s vytisknutým textem a začala je číst. Při tom si přeložila nohy přes sebe a tou na vrchu houpala ze strany na stranu a točila se na židli.
Po asi tak deseti minutách se narovnala, přestala se točit na židli a doopravdy se začala soustředit na to, co dělala. Sladké ticho naplnilo kancelář policie. Lucie se usmála, jelikož byla ráda, že její kamarádka už má konečně klid od neustálého vstávání od stolu jen aby se mohla projít po stanici.
Pád lžičky na zem probral Daniela Krále z myšlenek a on začal znovu vnímat realitu. Zmateně se podíval kolem jako by nevěděl kde je, ale poté si uvědomil že je ve své kanceláři. Proč že vlastně seděl u okna? Na tom nezáleželo, musel se připravit na dnešní školení.
Sebral lžičku ze země a postavil hrnek, jenž omylem převrátil. Naštěstí v něm už nebyl žádný čaj když se tak stalo. Následně se otočil ke svému stolu, kde, překvapivě, ležel jeho deník, pokrytý malými mokrými tečkami, namísto dokumentů, připravených na seminář. Přečetl si prvních pár vět a ihned věděl co se událo.
⋉⏃⎐⍜⌰⏃⌰ ⌇⟟ ⊑⍜ ⍀⟒⎅⟟⏁⟒⌰ ⍜⏚⌰⏃⌇⏁⟟, ⟊⟒⌰⟟☍⍜⋉ ⌇⟒ ☍⍜⋏⟒☊⋏⟒ ⍀⍜⋉⊑⍜⎅⌰ ⟊⏃☍⍜⎍ ⋔⟒⏁⍜⎅⎍ ⋉☍⎍⌇⟟ ⌿⍜⎍⋉⟟⏁ ⎐ ⌿⍀⟟⌿⏃⎅⟒, ⋉⟒ ⌇⟒ ⌰⎍☊⟟⟒ ⋉⋏⍜⎐⎍ ⌿⍜☍⎍⌇⟟ ⋉⟊⟟⌇⏁⟟⏁ ☍⎅⍜ ⟊⟒ ⋏⏃⎅⏃☊⟒ ⏃ ☍⎅⍜ ⍜⋏⏃ ⌇⏃⋔⏃ ⏚⊬⌰⏃ ⌿⍀⟒⎅⏁⟟⋔.
"⋉⟟⟒☌6 ⌰⟒⍀⟒, ⏁⍜⊑⌰⟒ ⟊⟒ ⎍⋉ ⋉⏃ ⊑⍀⏃⋏⍜⎍." ⋉⏃☊⏃⌰ ⍀⟒⎅⟟⏁⟒⌰ ☊⊑⌰⏃⎅⋏⊬⋔ ⏁⍜⋏⟒⋔. "⎐⏃⌇⟒ "⋉⟒⋏⏃" ⋏⏃⋔ ⌿⍀⟒⎅ ⋏⟒☊⟒⌰⊬⋔ ⋔⟒⌇⟟☊⟒⋔ ⎍⎅⟒⌰⏃⌰⏃ ⌿⟒☍⋏⟒ ⎅⟟⎐⏃⎅⌰⍜ ⏁⏃⎅⊬ ⎐ ⍜⏚⌰⏃⌇⏁⟟ ⏃ ⏁⍀⎐⏃⌰⍜ ⋏⏃⋔ ☊⟒⌰⊬ ⎅⟒⋏, ⋏⟒⋉ ⟊⌇⋔⟒ ⎐⌇⟒ ⎍☍⌰⟟⎅⟟⌰⟟ ⏃ ⋏⏃⌇⌰⟒⎅⋏⟒ ⌿⍀⟒⌇⎐⟒⎅☊⟟⌰⟟ ⏃☌⟒⋏⏁☍⎍ ⌿⟒⏁⟒⍀☍⍜⎐⍜⎍, ⋉⟒ ⏚⊬⌰⏃ ⎐ ⏚⟒⋉⎐⟒⎅⍜⋔⟟, ⟊⟒⌰⟟☍⍜⋉ ⟊⟟ ⏚⊬⌰⏃ ⌿⍜⎅⏃⋏⏃ ⏃⋔⋏⟒⌇⏁⟟☍⏃. ⎐⟟⏁⟒ ⟊⏃☍ ⎅⍀⏃⊑⟒ ⏁⊬⏁⍜ ⋔⟒⎅⟟☍⏃⋔⟒⋏⏁⊬ ⟊⌇⍜⎍?"
⎅⏃⋏⟟⟒⌰ ⋔⎍⌇⟒⌰ ⋉⏃⏁⋏⍜⎍⏁ ⌿⟒⌇⏁⟟, ⏃⏚⊬ ⋏⟒⋉⌿⎍⌇⍜⏚⟟⌰ ⎅⏃⌰⌇⟟ ⌿⍜⌿⍀⏃⌇☍, ☍⏁⟒⍀⊬ ⏚⊬ ⎐⊬⎍⌇⏁⟟⌰ ⎐ ⟊⟒⊑⍜ ⌿⍀⍜⌿⎍⌇⏁⟒⋏⟟. ⟟ ☍⎅⊬⋉ ⊑⍜ ☍⌰⟟⎅⋏⊬ ⏁⍜⋏ ⍀⟒⎅⟟⏁⟒⌰⟒ ⋏⟒⌇☍⎍⏁⟒☊⋏⟒ ⌇⏁⎐⏃⌰, ⋔⎍⌇⟒⌰ ⏁⍜ ⎐⊬⎅⍀⋉⟒⏁.
"⏃⋏⍜, ⌿⏃⋏⟒, ⏃⌰⟒-"
"⟊⟒⌇⏁⟒ ⟊⌇⟒⋔ ⋏⟒⌇☍⍜⋏☊⟟⌰. ⋏⟒⟊⟒⋏⍜⋔, ⋉⟒ ⎐⏃⋔ ⍀⟒⎅⟟⏁⟒⌰⌇⏁⎐⟟ ☊⟒⌇☍⟒ ⎐⟒⏁⎐⟒ ⋏⏃⎅⏃☊⟒ ⏁⍜⌰⟒⍀⎍⟊⟒ ⏁⊬⏁⍜ ⎍⎅⏃⌰⍜⌇⏁⟟, ⋏⏃⎐⟟☊ ⋉⏃ ⋏⟒ ⎅⍜⌇⏁⏃⎐⏃⏁⟒ ⋉⏃⌿⌰⏃☊⟒⋏⍜."
'⋏⏃⎅⏃☊⟒ ⋔⟟ ⋉⏃ ⏁⍜ ⌿⌰⏃⏁⟟ ☍⎍⌰⍜⎐⊬,' ⌿⍜⋔⊬⌇⌰⟒⌰ ⌇⟟ ⎅⏃⋏⟟⟒⌰ ⋏⏃⌇⏁⎐⏃⋏⟒. ⋏⏃⎅⏃☊⟒ ⋔⎍ ⎅⏃⌰⏃ ⟊⟒⋏ ⏁⍜⌰⟟☍, ⏃⏚⊬ ⎅⍜☍⏃⋉⏃⌰ ⌿⍀⟒⋉⟟⏁ ⋉ ⌰⎍☊☊⟟⋏⏃ ⌿⌰⏃⏁⎍ ⌿⍜ ☍⍜⎍⌿⟟ ⌿⍜⎅⟒⌰⏃⋏⊬☊⊑ ⏃⋔⋏⟒⌇⏁⟟☍ ☍⏃⋉⎅⊬ ☊⏁⎐⍀⏁⍀⍜☍. '⏃ ⏁⊬ ⋔⟟ ⋔⏃⌇ ☊⍜ ⍀⟟☍⏃⏁, ☍⎅⊬⋉ ⌇⟟ ⏁⏃⎅⊬ ⌇⟒⎅⟟⌇ ⏃ ⎅⟒⌰⏃⌇ ⌿⍜⎅⟒⌰⏃⋏⍜⎍ ⋔⏃⋏⏃⋉⟒⍀⌇☍⍜⎍ ⌿⍀⏃☊⟟. ⏃⋏⟟ ⋉⟒⋏⎍ ⋏⟒⏚⍜ ☊⊑⌰⏃⌿⏃ ⋏⟒⋔⏃⌇, ⌿⍀⍜⏁⍜⋉⟒ ☍⎅⍜ ⏚⊬ ☊⊑⏁⟒⌰ ⎅⟒⋔⟒⋏⏁⏃ ⟊⏃☍⍜ ⏁⊬?!' ⋏⟟☍⎅⊬ ⏚⊬ ⌇⟒ ⏁⍜ ⏃⌰⟒ ⋏⟒⍜⎅⎐⏃⋉⟟⌰ ⎐⊬⌇⌰⍜⎐⟟⏁.
"☍⎅⊬⋉ ⎍⋉ ⋔⏃⏁⟒ ⋏⏃ ⌇⏁⏃⍀⍜⌇⏁⟟ ⋔⍜⋏⟟⏁⍜⍀⍜⎐⏃⋏⟟ ⋏⟒☍⍜⊑⍜, ⏁⏃☍ ⏁⍜ ⌿⍀⍜⌇⟟⋔ ⎅⟒⌰⟒⟊⏁⟒ ⌿⍜⍀⏃⎅⋏⟒. ⋔⏃⏁⟒ ⟊⟒⎅⟟⋏⟒ ⌇⏁⟒⌇⏁⟟, ⋉⟒ ⏃☌⟒⋏⏁☍⏃ ⌇⌿⏃⌰☍⍜⎐⏃ ⟊⟟ ⎍⎅⍀⋉⎍⟊⟒ ⎐ ⋏⟒⎐⟒⎅⍜⋔⍜⌇⏁⟟ ☍⎅⊬☍⍜⌰⟟⎐ ⌇⟟ ⌇⌰⟒☊⋏⏃ "☍⍀⏃⌰⍜⎐⏃" ⎍⌇⋔⊬⌇⌰⟟, ⋉⟒ ⋉⏃☊⋏⟒ ☊⋔⎍☊⊑⏃⏁ ☍⍜⌰⟒⋔."
⍀⟒⎅⟟⏁⟒⌰ ⍜⏚⌰⏃⌇⏁⟟ ⋉⏃⎐⍀⟒⌰ ⌇⌰⍜⋉☍⎍, ☍⏁⟒⍀⍜⎍ ⋔⟒⌰ ⌿⍀⟒⎅ ⌇⟒⏚⍜⎍. ⋏⏃⌇⌰⟒⎅⋏⟒ ⌇⌿⍜⟊⟟⌰ ⍀⎍☊⟒ ⌿⍀⟒⎅ ⌇⟒⏚⍜⎍ ⏃ ⌿⍜⎅⟟⎐⏃⌰ ⌇⟒ ⌿⍀⟟⋔⍜ ⋏⏃ ⌇⏁⏃⍀⌇⟟⊑⍜ ⎐⊬⋉☍⎍⋔⋏⟟☍⏃ ⎅⏃⋏⟟⟒⌰⏃ ⋉⟟⟒☌⌰⟒⍀⏃, ☍⏁⟒⍀⊬ ⋉ ☊⊑⌰⏃⎅⋏⟒⊑⍜ ⌿⍜⊑⌰⟒⎅⎍ ⎍⎅⍜⎍⎅⟟⌰, ⋉⟒ ⌇⟒ ⋔⎍⌇⟟ ⌿⍀⟟⌿⍀⏃⎐⟟⏁ ⋏⏃ ⋏⟒⟊⊑⍜⍀⌇⟟.
"⟊⏃☍⍜ ⍀⟒⎅⟟⏁⟒⌰ ⍜⏚⌰⏃⌇⏁⟟ ⟊⌇⟒⋔ ⌇⌿⍜⌰⎍ ⌇⟒ ⌇⎐⊬⋔ ⋉⏃⌇⏁⎍⌿☊⟒⋔ ⍀⍜⋉⊑⍜⎅⌰, ⋉⟒ ⌿⍜☍⎍⎅ ⋏⟒⏚⎍⎅⟒ ⏁⟒⋏⏁⍜ ⌿⍀⍜⏚⌰⟒⋔ ⎐⊬⍀⟒⌇⟒⋏ ⏃ ⏚⎍⎅⟒ ⋏⏃⎅⏃⌰⟒ ⋏⏃⍀⎍⌇⍜⎐⏃⋏⍜ ⎍⏁⏃⟊⟒⋏⟟ ⋏⏃⎅⏃☊⟒ ⎐⎍☊⟟ ⌇⌿⍜⌰⟒☊⋏⍜⌇⏁⟟, ⏚⎍⎅⟒ ⏚⊬⎐⏃⌰⏃ ⏃☌⟒⋏⏁☍⏃ ⌿⟒⏁⟒⍀☍⍜⎐⏃ ⏁⟒⍀⋔⟟⋏⍜⎐⏃⋏⏃."
"⏁⍜ ⋏⟒⋔⎍⋉⟒⏁⟒!" ⎐⊬⌇☍⍜☊⟟⌰ ⎅⏃⋏⟟⟒⌰ ⟟⊑⋏⟒⎅ ⋏⏃⌇⏁⎐⏃⋏⟒ ⋉⟒ ⋉⟟⎅⌰⟒. ⋏⟒⋔⍜⊑⌰⟟ ⋔⎍ ⏁⍜ ⎍⎅⟒⌰⏃⏁, ⋏⟒⋔⍜⊑⌰⟟ ⋔⎍ ⟊⟟ ⋉⋏⍜⎐⎍ ⎐⋉⟟⏁. "⌿⍀⍜☊ ⟊⟟ ⌿⍀⍜⌇⏁⟒ ⋏⟒⋔⎍⋉⟒⋔⟒ ⋉⋏⍜⎐⎍ ⌿⍀⟟⟊⋔⍜⎍⏁ ⟊⏃☍⍜ ⏃☌⟒⋏⏁☍⎍?! ⏚⊬⌰⍜ ⏚⊬ ⌿⍜ ⌿⍀⍜⏚⌰⟒⋔⟒☊⊑!"
⍀⟒⎅⟟⏁⟒⌰ ⊑⍜ ⌇⌿⍀⏃⋉⟟⌰ ⌿⍜⊑⌰⟒⎅⟒⋔ ⏃ ⎅⏃⋏⟟⟒⌰ ⌇⟒ ⍀⏃⎅⌇⟟ ⌿⍜⌇⏃⎅⟟⌰, ⏃⏚⊬ ⌇⟟ ⟊⟒⊑⍜ "⋔⟟⌰⍜⌇⏁" ⋏⟒⍀⍜⋉⋔⊬⌇⌰⟒⌰. "⋔⍜☊ ⎅⍜⏚⍀⟒ ⎐⟟⏁⟒, ⋉⟒ ⎅⎍⎐⍜⎅ ⌿⍀⍜☊ ⏚⊬⌰⏃ ⌿⍀⍜⌿⎍⌇⏁⟒⋏⏃ ⟊⟒ ⌇⏃⋔⍜⏁⋏⍜⎍ ⍜⎅⌿⍜⎐⟒⎅⟟ ⋏⏃ ⎐⏃⌇⟒ ⎅⍜⏁⏃⋉⊬. ⋔⎍⋉⟒⏁⟒ ⏚⊬⏁ ⍀⏃⎅, ⋉⟒ ⟊⌇⋔⟒ ⎐⏃⌇ ⏁⏃☍⊬ ⋏⟒⌿⍀⍜⌿⎍⌇⏁⟟⌰⟟, ☍⎅⊬⋉ ⟊⌇⏁⟒ ⌇⟒ ⋉⏃ ⋏⟟ ⌿⍜⌇⏁⏃⎐⟟⌰." ⏁⍜⋏ ⟊⟒⊑⍜ ⊑⌰⏃⌇⎍ ⋏⏃⋉⋏⏃☊⍜⎐⏃⌰, ⋉⟒ ⋔⎍ ⎅⍜☊⊑⏃⋉⟟ ⏁⍀⌿⟒⌰⟟⎐⍜⌇⏁. "⏚⟒⍀⏁⟒ ⏁⍜⊑⌰⟒ ⟊⏃☍⍜ ⌿⍜⌇⌰⟒⎅⋏⟟ ⎐⏃⍀⍜⎐⏃⋏⟟. ⌿⍀⟒⟊⟟ ⊑⟒⋉☍⊬ ⎅⟒⋏."
⎅⏃⋏⟟⟒⌰ ⌇⟒ ⋉⎐⟒⎅⌰, ⍀⍜⋉⌰⍜⎍☊⟟⌰ ⌇⟒ ⌇ ⍀⟒⎅⟟⏁⟒⌰⟒⋔ ⍜⏚⌰⏃⌇⏁⟟ ⏃ ⎍⍀⊬☊⊑⌰⟒⋏⟒ ⌇⟒ ⎐⊬⎅⏃⌰ ⌿⍀⊬☊ ⌇⋔⟒⍀⟒⋔ ☍⟒ ⌇⎐⟒ ⎐⌰⏃⌇⏁⋏⟟ ☍⏃⋏☊⟒⌰⏃⍀⟟.
☍⎅⊬⋉ ⎐⟒⎅⟒⌰ ⎅⍜⎐⋏⟟⏁⍀, ⏚⊬⌰ ⍀⏃⎅, ⋉⟒ ☌⌰⟟☌⍜⍀, ⋔⏃⏁⟒⟊⟟☊⟒☍ ⏃ ⎐⏃☊⟟☍⍜⎐⏃ ⋔⟒⌰⊬ ⋉⍀⍜⎐⋏⏃ ⌿⍀⏃☊⟟ ⋔⟟⋔⍜ ☍⏃⋏☊⟒⌰⏃⍀, ⏁⏃☍⋉⟒ ⟊⟟ ⋔⟒⌰ ☊⟒⌰⍜⎍ ⌿⍀⍜ ⌇⟒⏚⟒. ⋉⏃⎐⍀⟒⌰ ⋉⏃ ⌇⟒⏚⍜⎍ ⎅⎐⟒⍀⟒ ⏃ ⌇ ⏁⟒⋉☍⊬⋔ ⌇⍀⎅☊⟒⋔ ⌿⍀⟒⌇⟒⌰ ☍⟒ ⌇⎐⟒⋔⎍ ⌇⏁⍜⌰⎍, ⍜⎅⟒⋔☍⋏⎍⌰ ⌇⎐⎍⟊ ☍⎍⎎⍀⟟☍ ⋏⏃ ☍⍜⎅, ☍⏁⟒⍀⊬ ⎐⋉⎅⊬ ⋉⋏⏃⌰ ⏃ ⎐⊬⋏⎅⏃⌰ ⋉ ⋏⟒⟊ ⌇⎐⎍⟊ ⎅⟒⋏⟟☍. ⎐⋉⏃⌰ ⌇⟟ ⎅⍜ ⍀⎍☍⊬ ⌿⟒⍀⍜ ⏃ ⋉⏃☊⏃⌰ ⌿⌇⏃⏁ ☊⍜ ⌇⟒ ⎅⋏⟒⌇ ⌇⏁⏃⌰⍜. ☍⎅⊬⋉ ⎅⍜⌇⟒⌰ ☍ ☊⏃⌇⏁⟟, ☍⎅⟒ ⋉⋔⟟⋏⟟⌰ ⌰⎍☊⟟⟟, ⎐⌇⟟⋔⌰ ⌇⟟ ⋉⟒ ⌿⌰⏃☊⟒, ☍⎅⊬⋉ ⋔⎍ ⌿⏃⍀ ⌇⌰⋉ ⌇⌿⏃⎅⌰⍜ ⋏⏃ ⌿⏃⌿⟟⍀.
⟊⏃☍⋔⟟⌰⟒ ⏚⊬⌰ ⌇⟒ ⋉⏃⌿⟟⌇⟒⋔ ⊑⍜⏁⍜⎐⊬, ⋉⋏⍜⎐⎍ ⌇⏃⊑⌰ ⎅⍜ ☍⎍⎎⍀⟟☍⎍ ⏃ ⎐⊬⏁⏃⊑⌰ ⋔⏃⌰⟟⋏☍⏃⏁⍜⎍ ⌰⏃⊑⎐⟟☊☍⎍ ⌇ ⌿⟟⌰⎍⌰☍⏃⋔⟟. '⌇⏁⟒⟊⋏⟒ ⋉⏃ ⏁⍜⊑⌰⟒ ⌇⎐⟟⋏⌇⏁⎐⍜ ⌿⌰⏃⏁⟟⋔, ⏁⏃☍ ☊⍜.' ⌿⍜⋔⊬⌇⌰⟒⌰ ⌇⟟ ⏃ ⟊⟒⎅⋏⎍ ⌇⟟ ⊑⋏⟒⎅ ⎐⋉⏃⌰. ⌿⍜⏁⟒ ⍀⊬☊⊑⌰⟒ ⎐⌰⍜⋉⟟⌰ ⌰⏃⊑⎐⟟☊☍⎍ ⋉⌿⏃⏁☍⊬ ⎅⍜ ☍⎍⎎7 ⍀⎍ ⏃ ⋉⏃⋔☍⌰ ⊑⍜ ⌿⍀⟒⎅⏁⟟⋔, ⋏⟒⋉ ⋉⏃☊⏃⌰ ⋉⏃⌿⍜⋔⟟⋏⏃⏁.
Smutně se podíval na fotku na svém mobilu, kde byli s Lucií lyžovat v Krkonoších. Oba se smály a Lucie mu dělala za hlavou zaječí uši. V tu dobu už zapomněla na to, co se stalo a zdálo se, že tak šťastní zůstanou navždy. Jenže nezůstali. Daniel se nakonec na fotku usmál, zatímco se snažil potlačit slzy. Tolik jí miloval. "Neboj, tentokrát už nedopustím, abys trpěla kvůli minulosti."
V tu chvíli uslyšel rychlé kroky a Matějíček vrazil do dveří. "Danieli, honem, tvoje žena -" Víc už slyšet nepotřeboval, "To snad ne!" Ihned věděl, že to bude něco o Lucii. Popadl klíče, lahvičku s pilulkami a už byl pryč z kanceláře. Proč se jen zamiloval do takhle ztřeštěné ženy?
"Tak je to vaše, mládeži, my už máme dost parádování se po městě."
Lucie pouze zvedla hlavu a usmála se poté, co čtyři další policisté vešli do policejní kanceláře a zavolaly na ní, spolu s Katkou a dalšími dvěma strážníky. Katka doslova vyskočila a už si rychle balila potřebné věci s sebou. Lucie si vzala jen klíče a notýsek s tužkou. Pistoli, obušek a pouta měla přeci jenom neustále připnuté na opasku, a už byli venku ze dveří.
"Myslíš, že dneska někdo něco ukradne?" Zeptala se Katka když nastupovala do policejního auta. "Nebo ještě líp, bude nějaká honička!" Šťastně se zasmála a Lucie si jen povzdechla.
"Ty myslíš na zločiny jako kdyby to byla zábava." Kroutila Lucie pobaveně hlavou. "A navíc na mě necháš místo řidiče." Zasmála se, ale moc dobře věděla, že Kateřina je lepší pozorovatel než ona sama. Nastartovala auto a rozjeli se obvyklou trasou městem. Nebude to přeci moc zajímavé odpoledne.
…
Po necelé čtvrt hodině se ozvalo z policejního rádia hlášení. "Hlášení všem jednotkám, poblíž Divadla JK Tyla Nová scéna, vyskytla se zde velká rvačka."
Katka se radostně usmála na Lucii, která se na ní také, i když trochu nervózně, usmála. "Konečně nějaká akce, nemůžu se -"
Z rádia se ozvala řada tónů, které Lucie nepoznávala. "Tady velitelství, situace je již pod kontrolou, na místě jsou důstojníci. Pokračujte ve své obvyklé objížďce."
Lucie se zamračila na rádio. "Tohle není možné. To nemohli vyřešit za pouhou minutu." Řekla si nahlas, zatímco nastavila do navigace ulici divadla. Najednou ji zastavila Katčina ruka. "Blbost. Když říkají, že je to pošéfený, tak to tak musí být." Zasmála se, ale něco na jejím chování bylo divné.
Lucie se otočila zpátky dopředu, aby náhodou nenabourala a chvíli o tom přemýšlela. Nakonec se rozhodla tam jet kdyby náhodou. Koutkem oka zahlédla jak se Katčin úsměv změnil v paniku a také jak něco v tašce urychleně hledá tašce. Nevšímala si toho, jelikož tohle Katka dělala často. Vždycky příliš lpěla na pravidlech. Jakmile napsala v mobilu co potřebovala, otočila se k Lucii a snažila se ji přesvědčit aby jely pryč. Jenže Lucie se nadala přesvědčit.
…
Když dorazily, neviděli žádnou rvačku, kterou popisovalo ředitelství. Stála tam jen nějaká černá auta, což bylo celkem neobvyklé. Lucie se vyřítila z policejního auta a chvilku zírala, dokud k nim nepřiběhl jeden z mužů oděných v černé výzbroji.
"Co tady děláte? Tady není bezpečno. Cožpak vám vedení stanice neřeklo, že to máme pod kontrolou?" Hněval se. Byl mladší než Lucie a jí tak přišlo, že mladík neví o čem mluví.
"Ano, ale-" Chtěla se bránit a vysvětlit situaci, ale do řeči jí skočila Kateřina a nacpala se mezi ně. "Dobrý den, omlouvám se za chování mé kolegyně." Lucie jí neviděla na ruce, ale brzy jí došlo, že její kamarádka něco znakuje muži před ní a ukázala mu nějakou průkazku. "Oznámení jsme slyšeli, jen jsme se chtěly přesvědčit, že je vše v pořádku."
Muž se na ní podíval a odplivl si stranou. "Tak se vodtud ale budete muset hned pakovat. Todle není nic pro normíky." Pokynul hlavou směrem k Lucii a to ji ještě více rozdurdilo. Jakto, že všichni kolem ví o co se jedná a ona jediná ne.
Už už chtěla něco namítnout když někdo uvnitř z divadla zakřičel: "Velitelko Peterková! Něco mám!" Lucie se instinktivně otočila za hlasem staršího muže ve dveřích divadla, zatímco Kateřina stále vysvětlovala situaci nechápajícímu muži před ní, který se zdál být nervóznější než předtím.
"Hned tam budu, Bauere!" Zvolala postarší žena, stojící na chodníku blízko divadla. Byla docela daleko, ale Lucie stále viděla, jak její blonďaté vlasy, které byly svázané do copu, sebou zuřivě máchal pokaždé, když jen trochu natočila hlavu. Vypadala naštvaně, jelikož zrovna uklidňovala přihlížející civilisty. I když se otáčela zpět k dvoum dámám před ní, vypadala jako někdo, koho by si Lucie nechtěla znepřátelit. Pohledem na chvilku zavadila o Lucii a vypadalo to, že se otočí zpět k lidem před ní, ale žena si to rozmyslela a s údivem se zahleděla přímo na Lucii, která její pohled opětovala. Lucie tu ženu odněkud znala.
⏚⊬⌰⍜ ⋏⏃⎅⊑⟒⍀⋏⟒ ⌰⟒⏁⋏⟟ ⍜⎅⌿⍜⌰⟒⎅⋏⟒ ⏃ ⌰⎍☊⟟⟒ ⌇ ☍⏃⏁☍⍜⎍ ⌇⟟ ⊑⍀⏃⌰⊬ ⋏⏃ ⌿⟟⌇☍⍜⎐⟟⌇⏁⟟ ⎍ ⊑⍀⟟⌇⏁⟒. ⌇⏁⏃⎐⟟⌰⊬ ⌇⌿⍜⌰⎍ ⊑⍀⏃⎅ ⌿⍀⍜ ⌿⍀⟟⋏☊⟒⋉⋏⊬, ⋉⏃⏁⟟⋔☊⍜ ⍜⌇⏁⏃⏁⋏⟟ ⎅⟒⏁⟟ ⌇⟟ ⋉⏃⏚⍀⏃⌰⟟ ☍⍜⌰⍜⏁⍜☊ ⏃ ⊑⍜⎍⌿⏃☊☍⊬. ⟊⟒⟊⟟☊⊑ ⍀⍜⎅⟟☊⟒ ⌇⏁⏃⌇⏁⋏⟒ ⌿⍀⟟⊑⌰⟟⋉⟒⌰⟟.
"⋔⎍⌇⟟⋔ ⍀⟟☊⟟, ⋉⟒ ⟊⌇⟒⋔ ⋔⍜☊ ⍀⏃⎅⏃, ⋉⟒ ⋏⏃⎅⏃☊⟒ ⋏⏃⋔ ⎅⏃ ⏃⌰⟒⌇⌿⍜⋏ ⟊⟒⎅⋏⍜ ⍜⎅⌿⍜⌰⟒⎅⋏⟒ ⎐ ⏁⊬⎅⋏⎍, ☍⎅⊬ ⋔⎍⋉⟒⋔⟒ ⏁⍀⏃⎐⟟⏁ ☊⏃⌇ ⌇ ⍀⍜⎅⟟⋏⍜⎍." ⍀⟒☍⌰⏃ ⋏⟒⟊⏃☍⏃ ⋉⟒⋏⏃ ⌇ ☊⟒⍀⋏⊬⋔⟟ ⎐⌰⏃⌇⊬ ⟊⟒⟊⟟ ☍⏃⋔⏃⍀⏃⎅☊⟒. ⏁⏃ ⌇⟒ ⎅⍜ ⏁⟒⏁⍜ ☊⊑8 ⎐⟟⌰⟒ ⋔⍀⏃☊⟟⌰⏃ ⎅⍜ ⌿⍀⏃⋉⎅⋏⏃ ⏃ ⏁⟒⎅ ⌇⟒ ⋉⎅⏃⌰⏃ ⏚⊬⏁ ⌿⍀⟒☍⎐⏃⌿⟒⋏⏃, ⋉⟒ ⋏⏃ ⋏⟟ ⋏⟒☍⎅⍜ ⋔⌰⎍⎐⟟.
"⟊⟟⌇⏁⟒, ⏃⌰⟒ ⋔⟒⌰⏃ ⏚⊬☊⊑ ⏚⊬⏁ ⎐⋉⎅⊬ ⎍ ⌇⎐⟒ ⋔⏁⎎, ⏃⏚⊬ ☍⎅⊬⋉ ⌇⟒ ⋏⟒☊⍜ ⌇⏁⏃⋏⟒, ⋔⎍⋉⎍ ⌇⟒ ☍ ⋏⟟⋔ ⊑⋏⟒⎅ ⌿⍀⟟⌿⍜⟊⟟⏁." ⋉⏃⋔⍀⏃☊⟟⌰⏃ ⌇⟒ ⏃ ⟊⟒⟊⟟ ☊⍜⌿ ⌇⟒ ⌿⍀⟒⊑⍜⎍⌿⌰ ⌿⍀⟒⌇ ⟊⟒⟊⟟ ⍀⏃⋔⟒⋏⍜ ☍⎅⊬⋉ ⎍⊑⋏⎍⌰⏃ ⌿⍜⊑⌰⟒⎅⟒⋔.
☊⟒⍀⋏⍜⎐⌰⏃⌇⏃ ⋉⟒⋏⏃ ⌇⟒ ⌿⍜⎍⋉⟒ ⋉⏃⌇⋔⏃⌰⏃. "⋏⟒⟊⌇⟟ ⏃⋏⟟ ⎐⟒⌰⟟⏁⟒⌰☍⏃, ⋏⟟☍⍜⌰, ⏃ ⌇⏁⟒⟊⋏⟒ ⌿⍀⟒⋔⊬⌇⌰⟟⌇ ⋏⏃⎅ ⏁⏃☍⍜⎐⊬⋔⟟ ⊑⌰⍜⎍⌿⍜⌇⏁⋔⟟. ☊⍜ ⋉⏃ ⌿⍀⟟☍⌰⏃⎅ ⌇⟟ ⋉ ⏁⟒⏚⟒ ⎐⟒⋉⋔⟒ ⋉⎍⋉☍⏃?"
"⟊⟒⋏⍜⋔ ⏁⟒⋏ ⋏⟒⟊⌰⟒⌿⌇⟟!" ⍜⊑⍀⏃⎅⟟⌰⏃ ⌇⟒ ⏚⌰⍜⋏⎅⊬⋏⏃. "⎐⋉⎅⊬⏁ ⏚⊬ ⋔⟒⌰⏃ ⎐⟒⎅⟒⏁, ⋉⟒ ⍜⎅⎐⟒⌇⏁ ⎅⍜⏚⍀⍜⎍ ⌿⍀⏃☊⟟ ⟊⟒ ⏁⍜ ⋏⟒⟊⎅⎍⌰⟒⋉⟟⏁⟒⟊⌇⟟ ⎐ ⋉⟟⎐⍜⏁⟒."
"⏃⏚⊬⌇ ⏁⍜⊑⍜ ⟊⟒⎅⋏⍜⊑⍜ ⎅⋏⟒ ⋏⟒⌰⟟⏁⍜⎐⏃⌰⏃." ⎐⏃⍀⍜⎐⏃⌰⏃ ⟊⟟ ⟊⟒⟊⟟ ☍⏃⋔⏃⍀⏃⎅☍⏃. ☊⊑⎐⟟⌰☍⎍ ⌇⟒ ⏁⎐⏃⍀⟟⌰⏃ ⟊⏃☍⍜ ⋉⟒ ⟊⟟ ⋏⟟☍⍜⌰⟟⋏⏃ ⋔⊬⌇⌰⟒⋏☍⏃ ⎐⟒⌰⋔⟟ ⎍⍀⏃⋉⟟⌰⏃, ⏃⌰⟒ ⌿⍜⏁⟒ ⌇⟟ ⌿⍜⎐⋉⎅⟒☊⊑⌰⏃ ⏃ ⎍⌇⋔⏃⌰⏃ ⌇⟒ ⋏⏃ ⋏⟟. "⏃ ☊⍜ ⍀⟟⌇⏃? ⋉⎐⌰⏃⎅⏃⏁⟒ ⏁⍜ ⌇ ⋏⟟⋔?"
⋉⋔⟟⋏⟒⋏⊬ ☊⊑⌰⏃⌿⟒☊ ⌇⟒ ⎐ ☍⍜☊⏃⍀☍⎍ ⌿⍀⟒⎅ ⏚⌰⍜⋏⎅⊬⋏⍜⎍ ⋉⏃⎐⍀⏁⟒⌰ ⟊⏃☍⍜ ⏚⊬ ⎐⟒⎅⟒⌰, ⋉⟒ ⋔⌰⎍⎐⟟ ⍜ ⋏⟒⋔. "⟊⍜, ⍀⟟⌇⏃ ⟊⟒ ⎐ ⌿⍜⊑⍜⎅⟒," ⋉⏃⋔⍀⏃☊⟟⌰⏃ ⌇⟒ ⋉⎍⋉☊⟟⋏⏃ ⋔⏃⏁☍⏃. "⟊⟒⋏ ⋔⟒ ⎅⟒⌇⟟ ⏁⏃ ⎅⟟⏃☌⋏⍜⋉⏃. ⋏⏃⌇⏁⟒⌇⏁⟟ ⋏⟒⋏⟟ ⊑⌰⎍☊⊑⊬, ⏃⌰⟒ ⋔⎍⏁⟟⌇⋔⎍⌇ ⟊⟒ ⏁⏃☍⊬ ⊑⍀⍜⋉⋏⏃ ⎐⟒☊."
⎐⌇⟟☊⊑⋏⟟ ⎐ ⍜⏚⌰⏃⌇⏁⟟ ⎐⟒⎅⟒⌰⟟, ⋉⟒ ⏃☌⟒⋏⏁☍⏃ ⌿⟒⏁⟒⍀☍⍜⎐⏃ ⎐⋉⎅⊬ ☊⊑⏁⟒⌰⏃ ⋔⟟⏁ ⍜⏚⟒ ⌇⎐⟒ ⎅⟒⏁⟟ ⋏⟒☍⎅⟒ ⎐ ⋏⏃⎅⏃☊⟟. ⌿⍀⟟⌿⏃⎅⏃⌰⍜ ⟊⟟ ⏁⍜ ⟊⏃☍⍜ ⏁⏃ ⋏⟒⟊⌰⟒⌿⌇⟟ ⎐⟒☊, ☊⊑⍀⏃⋏⟟⏁ ⌇⎐⟒⏁ ⌿⍀⟒⎅ ⏃⋏⍜⋔⏃⌰⟟⟒⋔⟟.
"⋏⟒⏚⍜⟊, ⋏⟒⋏⟟ ⏁⍜ ⋉⏃⌇ ⏁⏃☍ ⊑⍀⍜⋉⋏⟒. ⌇⌰⊬⌇⟒⌰⏃ ⟊⌇⟒⋔, ⋉⟒ ⏃☌⟒⋏⏁ ⊑⟒⋏⋏⟒⌇⌇⊬ ⎍ ⋏⟒⟊⏃☍⟒ ⋔⏁⎎ ⎐ ⏃⋔⟒⍀⟟☊☍⟒ ⎐⟒⏁⎐⟟ ⋏⏃⎅⏃☊⟒ ⟊⟒ ⌇⏁⏃⌰⟒ ⌿⌰⋏⟒ ⎎⎍⋏☍☊⋏⟟⋔ ☊⌰⟒⋏⟒⋔." ⎍⌇⋔⏃⌰⏃ ⌇⟒ ☊⟒⍀⋏⍜⎐⌰⏃⌇⏃ ⋉⟒⋏⏃ ⏃ ⋏⏃⌇⌰⟒⎅⋏⟒ ⌇⟒ ⌿⍜☊⊑⋔⎍⍀⋏⟒ ⌿⍜⎅⟟⎐⏃⌰⏃ ⋏⏃ ⌇⎐⟒ ⊑⍜⎅⟟⋏☍⊬. "⋏⍜, ⟊⟒ ⋏⟒⟊⎐⊬⌇⌇⟟ ☊⏃⌇ ⎐⍀⏃⏁⟟⏁ ⌇⟒ ⎅⍜⋔⎍."
⏚⌰⍜⋏⎅⏃⏁⏃ ⋉⟒⋏⏃ ⌿⍀⟟☍⊬⎐⌰⏃ ⏃ ⍜⏁⍜☊⟟9 ⌰⏃ ⌇⟒ ☍ ⎅⟟⎐☍⏃⋔ ⋏⏃ ⌿⟟⌇☍⍜⎐⟟⌇⏁⟟. "⋉⎍⋉⏃⋏⍜! ☍⏃⏁⟒⍀⟟⋏⍜! ⟊⎅⟒⋔ ⎅⍜⋔⎍! ⏁⎐⍜⟊⟟ ⍀⍜⎅⟟☊⟒ ⏁⟒ ⋔⎍⌇⟟ ⎍⋉ ☊⊑⏁⟟⏁ ⎅⍜⋔⏃, ⋉⍀⋉☍⍜!"
⏃ ⏁⏃☍ ⌰⎍☊⟟⟒ ⌇⌰⏃ ⎅⍜⋔⎍ ⌇⌿⍜⌰⎍ ⌇ ⋔⏃⋔⟟⋏☍⍜⎍ ⏃ ⌇⎐⊬⋔ ⏚⍀⏃⌇☍⍜⎍.
Lucie si už pomalu vzpomínala kdo byla ta žena. Byla to -
"Lucko, zlato, co tady děláš?" Ozvalo se náhle hned vedle ní, což způsobilo že se Katka probrala ze svého denního snění.
Lucie se zmateně otočila na člověka, který jí objal kolem ramen. Byl to Daniel. "Danieli…? Co tady…kde ses tady vzal?" Lucie byla naprosto zmatená. Koukala kolem odkud se vzal, ale nikde neviděla jeho auto. Najednou si vzpomněla, že zírala na blonďatou ženu u divadla a tak se otočila tím směrem, ale nikdo takový tam už nestál. Lidé v černé výzbroji pomalu nasedaly do černých aut a jak to tak vypadalo, chystali se odjíždět.
"Kam koukáš? Co se tady stalo?" Ptal se zmateně Daniel a snažil se vidět to samé co ona, ale to již nebylo možné. Lucie se donutila odvrátit zrak a podívala se na nervózního Daniela. Něco na jeho chování jí nesedělo.
"Spíš co tady děláš ty. Je skoro pravé poledne a ty se tady paráduješ po městě." Ohradila se Lucie. Byla rozmrzelá z toho, že ji vyrušil zrovna když si začala vzpomínat na něco, co jí připadalo důležité.
"Jdu na oběd do Restaurace ZA OPONOU." Usmál se a ukázal na budovu divadlo, ve které sídlila zmíněná restaurace. "Ve školní jídelně je koprovka a přece víš, jak moc ji nenávidím." Lucie mu začínala pomalu věřit. Vždyť měl dobrý důvod a když se nad tím zamyslela, v nabídce opravdu byla koprovka když jí Daniel naposledy ukazoval menu týdne. Nebyla si ale jistá na který den to bylo.
Najednou se od divadla přihnala Kateřina celá rudá a mračila se hůř než dešťový mrak. Lucii to překvapilo, jelikož svou kamarádku nikdy neviděla takhle naštvanou. Zrzka prstem ukázala na Daniela, zatímco se k nim blížila svižným krokem. "Tu svojí koprovku si strč pěkně do prdele!" Vyštěkla na Daniela a sevřela ruce v pěst, když se zastavila před ním. Lucie byla zmatená z náhlé změny Katčiny nálady.
"Uklidni se, Katko, co jsem ti vůbec udělal?" Bránil se Daniel s nevinným výrazem tváře. To zjevně naštvalo Katku ještě víc.
"Cos udělal?! Fialová mi právě řekla žes sem přijel jen kvůli Lu- Zuzce." Zakoktala se zrzka. "Víš jak blbý to je?! Víš kolik práce jsi mi právě přidělal?" Křikla a hrubě do Krále strčila až zavrávoral. Kdyby ho Lucie nechytila, byl by spadl na dlažbu.
To rozdurdilo i Daniela, který byl doteď klidný a nesnažil se s Kateřinou dostat do konfliktu. "Lucie, mohla bys na chvilku odejít? Já s Katkou si potřebujeme promluvit." Poslední větu procedil skrz zuby.
Už chtěla protestovat, že má stejné právo vědět o čem chtějí mluvit, ale potom si to rozmyslela, když viděla, jak naštvaní oba jsou. "Fajn, hlavně se navzájem nezabijte." Odpověděla naštvaně a odešla k autu, kde si sedla na místo spolujezdce, vytáhla nahoru všechna okna a vzala do ruky rádio, aby nahlásila situaci.
V tu samou chvíli se Kateřina otočila zpět k Danielovi. "Ty-"
"Přestaň, Špalková!" Sykl naštvaně a vnutil se Katce do osobního prostoru. Snažil se mluvit potichu. "Já ti zachráním zadnici a ty mi tady ztropíš takovouhle scénu! Copak nevíš co se stane když to udělá ještě jednou?!"
"Co na tom sejde!" Málem se rozplakala Kateřina. "Stejně přijdu o svou kamarádku, protože jednou chtěla nějakýmu skipovo zachránit jeho podělanej život! Musela jsem právě Peterkový lhát o tom kdo Lucie je a co dělám tady u divadla."
Danielovi připadalo hloupé, že na Kateřinu křičel, ale co říkala byla pravda a on posmutněl. "Slíbil jsem ti přece, že to nedopustím. Ale takhle to už dál nejde. Máme tudíž dvě možnosti; Můžeme se dál snažit to udržet v tajemství a nebo jí to vysvětlit aby-"
"Ne! Absolutně ne! Nic jí říkat nebudeš! Znova si něco umane a znova udělá tu samou blbost jako dvakrát předtím!" Rozdurdila se Kateřina Špalková. "Tebe strčí do týmu, kterej zkoumá nějakýho Ketera a mě zpátky do MTF Peterkový a já se jí budu muset každej podělanej den podívat do tváře a předstírat, že nic nevím o její "zemřelý" dceři, nebo hůř. Vymažou mi paměť a já na ní zapomenu!" Nyní se už doopravdy rozplakala.
Starší výzkumník otevřel svou náruč aby mohl plačící ženu utišit a ona gesto ráda přijala. "Já ji chci zpátky, Dane. Já chci naší Zuzku zpátky přesně takovou, jaká byla." Štkala do jeho kožené bundy. "Tohle-tohle není ona."
"Já vím, já vím," povzdechl si, zatímco ji konejšivě hladil po zádech. Dalo mu velkou práci aby také nezačal plakat. "Spolu to nějak vyřešíme, hm?" Usmál se na ní, ale ona gesto neopětovala. "Zabere to hodně práce, ale nějak to dáme. Musíme to alespoň zkusit."
Kateřina se od něj odtáhla a utrpěla si slzy. "Jestli ji kvůli tobě terminujou, tak ti zaručuju, že dalšího rána se nedožiješ." Škytnula, ale nakonec se na Daniela smutně usmála. Těmito slovy odsouhlasila Danielův plán. "Jdi rovnou za vedením naší větve. Tvůj ředitel oblasti je totiž příliš velkej čůrák na to, aby ti pomohl."
Daniel Král se zasmál a zamával Kateřině. "Já budu muset. Ve "škole" už mě určitě shánějí. Vyřiď Lucii, že jí pozdravuju." Řekl a vydal se směrem, kterým přišel.
"Čau. A doufej, že až se příště uvidíme, nebudeš mít u hlavy mojí pistoli." Zavolala za ním a odešla směrem k autu. Tohle bude ještě dlouhý den.
Když nastoupila dovnitř, vypadala Lucie zamyšleně. "Tak jedeme?" Zeptala se Kateřina s nuceným úsměvem. Blondýna jí neodpověděla. "Dobře, tak… prostě jedeme." Řekla a nastartovala policejní auto a rozjela se.
…
Chvíli jeli zbytkem své obvyklé trasy v úplném tichu. Kateřina by ráda něco řekla, ale nebyla si jistá, že může.
"Kdo je Peterková?" Zeptala se najednou Lucie se stále nepřítomným výrazem. Katka dupnula na brzdy tak rychle, že auto za nimi do nich málem narazilo. Poté na ně vztekle zatroubilo. "Kam koukáš, kurva?!Posraný fízlové!" Zakřičel na ně řidič, když kolem nich projížděl. Žena vedle něj zrudla a ruce si dala na obličej. Musela se za něj jistě stydět.
"Chceš snad pokutu?!" Křikla za ním Katka z otevřeného okénka a znovu se rozjela. Řidič tedy přidal a ujížděl rychlostí, která jistě byla za hranicí povolené rychlosti. Katka to nechala být a radši promluvila na Lucii, která byla z náhlých události vyděšená. "Nemůžu ti to říct." Odpověděla po dlouhé chvíli ticha. Lucie už chtěla protestovat, ale Katka pokračovala. "Vím, co chceš říct. 'To není fér.' a 'Proč ne?!', ale já prostě nemůžu. Nevím, jestli jsi poslouchala můj rozhovor s Danielem, ale jsi jaksi…v nebezpečí. Nebo ne…to není pravda, je to spíš jako když uděláš nějakou blbost ve škole a jednou ti to projde a nikdo zjevně nic nezjistil. Takže to uděláš ještě jednou a znovu nepřijde žádný trest a ty si myslíš jak dobře ti to prochází. Jenže když provedeš něco o hodně horšího a drzejšího, přijde ředitel, načapá tě na hruškách a ty pak zjistíš, že všichni věděli o tom co jsi udělala celou podělanou dobu." Odmlčela se, jelikož si nebyla jistá, zda její metafora byla pochopena. "Víš, kam tím mířím?"
"Takže jsem dělala něco, co se nemá a moji… nadřízení, hádám, mě chytili a nějak potrestali? Asi?" Snažila se Lucie pochopit situaci, kterou popisovala Katka. Ta se zatvářila nepříjemně. "…Nechtěla jsem ti lhát, fakt ne, ale tolikrát jsme se ti snažili říct pravdu a ty jsi pokaždý udělala nějakou blbost, kvůli které ti původně vymazali paměť."
"Vymazali paměť?! O čem to kurva mluvíš?" Zděsila se Lucie a otočila se celým tělem směrem na Katku. "Co sem…Jak se…jak někomu sakra vymažeš paměť?!"
Katka vypadala zamýšleně a opravdu potřebovala zvážit své možnosti. Nakonec si frustrovaně povzdechla. "Víš ty co? Fajn, k čertu s Nadací. Ale musíš mi slíbit, že ať ti řeknu cokoliv, musíš si to nechat pro sebe a taky zachovat chladnou hlavu. NESMÍŠ podniknout žádné zběsilé akce, protože tentokrát… tentokrát tě už vážně zabijou." Katku bolelo jenom si vzpomenout na dny, kdy obě spolu chodily na mise, ale teď to musela odsunout stranou.
Předtím, než znepokojená Lucie stačila cokoliv namítnout, pokračovala. "Abych ti to vysvětlila, dali ti takovou látku, které se říká amnestika. Prostě ti to nějakou zvláštní chemickou reakcí nabourá mozek a ty na to zapomeneš. Jenže ty jsi jedinečný případ. Z nějakého důvodu si neustále vzpomínáš na to, co bylo, takže potřebuješ neustálý dohled nad tím, že si vždy vezmeš prášky a proto si znovu nevzpomeneš na to, kdo jsi byla předtím. Nechtěla jsem to udělat - hlídat tě - ale byla jsi vždycky moje nejlepší kamarádka už od dětství a já o tebe nechci přijít." Párkrát zamrkala aby odehnala slzy, které se jí hrnuly do očí. "Slíbila jsem navíc tvojí mamince, že tě ochráníme."
Lucie byla dlouhou dobu zticha a Kateřina se lekla, že už se s ní po takovéhle zradě nebude chtít bavit. Ale blondýna se jen zamračeně podívala na okolí a poté prosebně na Katku. "Ty jsi znala mojí matku předtím, než umřela ve válce v Afghánistánu?"
Katka se zatvářila jako by jí samotná otázka byla nepříjmená. "Ne. Tvoje mamka…ona nebyla…nech mě to říct takhle…" Začala a do hlavy se jí nahrnula vzpomínka jejího posledního rozhovoru s Lucčinou matkou, než byla nucena přejít do civilu jako policistka.
⎐⟒⌰⟟⏁⟒⌰☍⏃ ☊⟒⌇☍⟒ ⋔⏁⎎ ⋉⏃⋔⟒⍀⟒⋏⟒ ⋏⏃ ⋉⏃⎅⍀⋉⍜⎐⏃⋏⟟ ⊑⎍⋔⏃⋏⍜⟟⎅⋏⟟☊⊑ ⏃⋏⍜⋔⏃⌰⟟⟟, ⋏⟟☍⍜⌰⏃ ⌿⟒⏁⟒⍀☍⍜⎐⏃, ⏚⊬⌰⏃ ⎐⌇⎍⎅⟒ ⋉⋏⏃⋔⏃ ⟊⏃☍⍜ ⎐⟒⌰⋔⟟ ⌿⍀⟟⌇⋏⏃ ⏃ ☊⏁⟟⋉⏃⎅⍜⌇⏁⟟⎐⏃ ⋉⟒⋏⏃, ☍⏁10 ⟒⍀⏃ ⌿⍜⋉⏃⎅⍜⎐⏃⌰⏃ ⎐⊬⌇⍜☍⟒ ⎐⊬☍⍜⋏⊬ ⍜⎅ ⎐⌇⟒☊⊑ ☊⌰⟒⋏⎍ ⌇⎐⟒⊑⍜ ⏁⊬⋔⎍. ⎅⍜☍⍜⋏☊⟒ ⟟ ⍜⎅ ⌇⎐⊬☊⊑ ⎐⌰⏃⌇⏁⋏⟟☊⊑ ⎅⟒⏁⟟, ☍⏁⟒⍀⟒ ⌿⍀⟒⌇⎐⟒⎅☊⟟⌰⏃, ⏃⏚⊬ ⌇⟒ ⌿⍀⟟⎅⏃⌰⊬ ☍ ⋏⏃⎅⏃☊⟟. ☍⏃⋉⎅⊬ ⋉ ⟊⟒⎅⋏⍜⏁☍⊬ ⌇⟒ ⏃⌰⟒⌇⌿⍜⋏ ⟊⟒⎅⋏⍜⎍ ⍀⍜⋉⏚⍀⟒☊⟒⌰ ⌿⍀⟒⎅ ☊⟒⌰⍜⎍ ⟊⟒⎅⋏⍜⏁☍⍜⎍ ☍⎐⎍⌰⟟ ⟊⟒⟊⟟⋔⎍ ⌿⍀⟟⌇⏁⎍⌿⎍11 . ⋏⟒⟊⊑⍜⍀⌇⟟ ⋏⏃ ⏁⍜⋔ ⏚⊬⌰⍜, ⋉⟒ ⌇⟟ ⏚⍀⏃⌰⏃ ⏁⊬ ⋏⟒⟊⋏⏃⍀⍜☊⋏⟒⟊⌇⟟ ⋔⟟⌇⟒, ☍⏁⟒⍀⟒ ⋏⏃⌇⌰⏃.
⟊⟒⋏⋉⟒ ⎅⋏⟒⌇ ⏁⍜ ⏚⊬⌰⍜ ⟊⟟⋏⟒, ⟊⟒⌰⟟☍⍜⋉ ⌇⟒ ⍀⍜⋉⌇⟟⍀⟟⌰⊬ ⋉⌿⍀⏃⎐⊬ ⍜ ⏁⍜⋔, ☊⍜ ⌇⟒ ⌇⏁⏃⌰⍜ ⟊⟒⟊⟟ ⎅☊⟒⍀⟟, ⋉⎍⋉⏃⋏⟒ ⌿⟒⏁⟒⍀☍⍜⎐12 ⟒. ⎐⟒⌰⟟⏁⟒⌰☍⏃ ☍⍀⟟☊⟒⌰⏃ ⋏⏃ ⍜⏚⌰⏃⌇⏁⋏⟟⊑⍜ ⍀⟒⎅⟟⏁⟒⌰⟒ ⍜⌿⌰⟒⏁⏃⌰⏃, ☍⏁⟒⍀⊬ ☍⌰⟟⎅⋏⟒ ⌇⏁⏃⌰ ⋏⏃⌿⍀⍜⏁⟟ ⋏⟟ ⎐⟒ ⌇⌿⍜⌰⟒☊⟒⋏⌇☍⟒ ⋔⟟⌇⏁⋏⍜⌇⏁⟟ ⋔⏁⎎ ⏃ ⟊⟒⊑⍜ ⌰⟒⎅⍜⎐⊬ ⌿⍜⊑⌰⟒⎅ ⎐ ⌇⍜⏚⟒ ⋏⟒⋔⟒⌰ ⏃⋏⟟ ☍⍜⎍⌇⟒☍ ⟒⋔⌿⏃⏁⟟⟒. ⋔⎍⌇⟒⌰⊬ ⟊⟟ ⎅⍀⋉⟒⏁ ⎅⎐⏃ ☊⌰⟒⋏⍜⎐⟒ ⟊⟒⎅⋏⍜⏁☍⊬, ⏃⏚⊬ ⟊⟟ ⎅⎐⏃ ⌇⏁⍀⏃⋉⋏⟟, ☍⏁⟒⍀⟟ ⌇⏁⏃⌰⟟ ⎐⟒⎅⌰⟒ ⋏⟒⟊, ⋏⟒⌇⌿⏃☊⟟⎎⟟☍⍜⎐⏃⌰⊬. ⟊⟒⎅⋏⟟⋔ ⋉ ⋏⟟☊⊑ ⏚⊬13 ⌰⏃ ☍⏃⏁⟒⍀⟟⋏⏃. ⍀⟟☊⊑⏃⍀⎅ ⌿⟒⏁⟒⍀☍ ⌿⍜⎍⋉⟒ ⋏⟒☊⟟⋏⋏⟒ ⌿⍀⟟⊑⌰⟟⋉⟒⌰.
"⏁⍜⊑⌰⟒ ⋏⟒⋔⎍⋉⟒⏁⟒! ⋔⍜⟊⟒ ⎅⟟⏁⟒ ⋔⟟ ⋏⟒⌇⋔⟟⏁⟒ ⎐⋉⟟⏁! ⟊⏃☍ ⌇⟒ ☍⎍⍀⎐⏃ ⍜⌿⍜⎐⏃⋉⎍⟊⟒⏁⟒ ⟊⟟ ⎅⏃⏁ ⏁⎍ ⌇⍀⏃☊☍⎍ ⏁⍀⟟⎅⊬ ⟒, ⍜⌿⌰⟒⏁⏃⌰⟒?! ⎐⟟⏁⟒ ⎐⎍⏚⟒☊ ☊⍜ ⏁⍜ ⎅⟒⌰⏃!? ⏁⍜⊑⌰⟒ ⋏⏃⊑⌰⏃⌇⟟⋔ ☊⍀⍜⎅⎍ ⏃ ⎍⎐⟟⎅⟟⏁⟒ ☊⍜ ⌇ ⎐⏃⋔⟟ ⎍⎅⟒⌰⏃⟊⟟!" ☍⍀⟟☊⟒⌰⏃ ⋉14 ⌿⌰⋏⏃ ⊑⍀⎅⌰⏃, ⋉⏃⏁⟟⋔☊⍜ ⌇⟒ ⟊⟟ ⎅⍜ ⍜☊⟟ ⋏⏃⊑⍀⋏⎍⌰⊬ ⌇⌰⋉⊬.
⍀⟒⎅⟟⏁⟒⌰ ⌇⟟ ⌿⍜⎍⋉⟒ ⌿⍜⌿⍜⌇⏃⎅⟟⌰ ⌇⎐⟒ ☍⎍⌰⏃⏁⟒ ⏚⍀⊬⌰⟒ ⍜ ⏁⍀⍜☊⊑⎍ ⎐⊬⌇ ⟊15 ⏃☍⍜ ⏚⊬ ⌇⟒ ⊑⍜ ⟊⟒⟊⟟ ☍⍀⟟☍ ⎐⎍⏚⟒☊ ⋏⟒⎅⍜⏁☍⋏⎍⌰. "⍜⏚⏃⎐⏃⋔ ⌇⟒, ⋉⟒ ⋔⍜⊑⎍. ⎐⏃⌇⟒ ⎅☊⟒⍀⏃ ⌇⟒ ⎅⍜⌿⎍⌇⏁⟟⌰⏃ ⋉⏃⎐⏃⋉⋏⟒⊑⍜ ⌿⍜⍀⎍⌇⟒⋏⟟ ⌿⍀⏃⎐⟟⎅⟒⌰ ⏃ ⋔⎍⌇⟒⌰⏃ ⌿⍀⍜⏁⍜ ⏚⊬⏁ ⎐⊑⍜⎅⋏⟒ ⌿⍜⏁⍀⟒⌇⏁⏃⋏⏃. ⌿⍀⟒☊⟟ ⏁⏃☍⟒ ⎍⋉⋏⏃⏁⟒, ⋉⟒ ⌿⍀⍜⌿⎍⌇⏁⟒⋏⟟ ⏃⋏⍜⋔⏃⌰⟟⟒ ⋏⏃ ⌇⎐⍜⏚⍜⎅⎍ ⟊⟒ ⟊⟟⋉ ⍜⏚⍀⍜⎐⌇☍16 ⊬ ⌿⍀⟒⌇⏁⎍⌿⟒☍." ⌿⍀⍜⋔⌰⎍⎐⟟⌰ ⌰⊑⍜⌇⏁⟒⟊⋏⟒ ⏃ ⌿⍜⏁⟒ ⋔⏃⎐⋏⎍⌰ ⋏⏃ ⟊⟒⎅⋏⍜⊑⍜ ⋉⟒ ⌇⏁⍀⏃⋉⋏⊬☊⊑, ☍⏁⟒⍀⊬ ⟟⊑⋏⟒⎅ ⍜⎅⋏⟒☍⎍⎅ ⎐⊬⏁⏃⊑⌰ ⟊⟒⊑⌰⎍ ⌇ ⋏⟒⟊⏃☍⍜⎍ ⏁⟒☍⎍⏁⟟⋏⍜⎍. "⍜⌇⏁⏃⏁⋏⟒ ⎐⟟⎅⟟⋔ ⍜⎅☍⎍⎅ ⌇⟒ ⎐⋉⏃⌰⏃ ⟊⟒⟊⟟ ⋏⟒⌿⍜⌇⌰⎍⌇⋏⍜⌇⏁ ⏃ ⎐⋉⎅⍜⍀⍜⎐⟟⏁⏃ ⋏⏃⏁⎍⍀⏃. ⌿⍀⍜⏁⍜ ⟊⌇⟒⋔ ⎐⊬⊑⍜⎅⋏⍜⏁⟟⌰, ⋉⟒ ⟊⌇⍜⎍ ⌿⍜⏁⍀⟒⏚⏃ ⏃⋔⋏⟒⌇⏁⟟☍⏃ ⏃⏚⊬ ⎐⎅⏃⌰⌇⟟ ☊⌰⟒⋏ ⎐⏃⌇⟟ ⍀⍜⎅⟟⋏⊬ ⋏⟒⋉⌿⎍⌇⍜⏚⟟⌰ ⟊⏃☍⟒☍⍜⌰17 ⟟ ⋏⏃⍀⎍⌇⟒⋏⟟ ⍜⏚⌰⏃⌇⏁⋏⟟⊑⍜ ⍀⏃⎅⎍."
⌿⟒⏁⟒⍀☍⍜⎐⏃ ⌇⟒ ⟟⊑⋏⟒⎅ ⌿⍜☍⎍⌇⟟⌰⏃ ⋉⋔18 ⟟⏁⏃⏁ ⏃ ⍜⌇⎐⍜⏚⍜⎅⟟⏁ ⌇⟒ ⏁⏃☍ ⍜⎅ ⋏⎍☊⟒⋏⟒ ⋉⏁⍀⏃⏁⊬ ⌿⏃⋔⟒⏁⟟ ⋏19 ⏃ ⌇⎐⍜⎍ ⎅☊⟒⍀⎍, ⏃⌰⟒ ⍀⟒⎅⟟⏁⟒⌰ ⍜⏚⌰⏃⌇⏁⟟ ⎐⊬⌇⏁⟒☍⌰: "⎅⍀⋉⏁⟒ ⟊⟟!" ⏃ ⏁⏃☍ ⎅⍀⋉⟒⌰⏃, ⌿⍀⍜⏁⍜⋉⟒ ⌇⟒ ⏚⏃⌰⏃ ⋏⟒⎍⌿⍜⌇⌰⟒☊⊑⋏⍜⎍⏁. ☍⎅⊬⋉ ⏁⍜ ⎐⟟⎅⟒⌰ ⍀⟟☊⊑⏃⍀⎅, ⌿⍜⌇⏁⏃⎐⟟⌰ ⌇⟒ ⌿⍀⟒⎅ ⌇⎐⍜⎍ ⋔⏃⏁☍⎍ ⏃ ⍜⎅⋔⟟⏁⏃⌰ ⊑⍜ ⌿⎍⌇⏁⟟⏁ ⎅⏃⌰, ⏃⌰⟒ ⎅⍀⎍⊑⊬ ⌇⏁⍀⏃⋉⋏⊬ ⌇⟟ ⌇ ⋏⟟⋔ ⍀⊬☊⊑⌰⟒ ⌿⍜⍀⏃⎅⟟⌰.
⏚⟒⋉ ⎅⏃⌰⌇⟟☊⊑ ⋔⍜⋉⋏⍜⌇⏁⟟ ⏃ ⌇ ⟊⟟⌇⏁⍜⏁⍜⎍, ⋉⟒ ⋉⏃⌿⍜⋔⟒⋏⟒, ⌇⟒ ⍜⏁⍜☊⟟⌰⏃ ⋏⏃ ☍⏃⏁☍⎍. "☍⏃⏁☍⍜20 , ⋔⎍⌇⟟⌇ ⋔⟟ ⌇⌰⟟⏚⟟⏁ ⋉⟒ ⌇⟒ ⋏⟒⋏⟒☊⊑⏃⌇ ⎐⊬⋔⏃⋉⏃⏁! ⌿⍀⍜⌇⟟⋔," ⋉⎐⍜⌰⏃⌰⏃ ⌿⍀⟒⎅⏁⟟⋔, ⋏⟒⋉ ⟊⟟ ☊⊑⊬⏁⌰ ⌇⏁⍀⏃⋉⋏⊬ ⋏⏃⌇⟟⌰⟟⋔ ⋉⏃ ⍀⎍☍⎍, ⎐⊬⊑⍀⋏⎍⌰ ⟊⟟ ⍀⎍☍⏃⎐ ⏃ ⋏⏃⌇⟟⌰⟟⋔ ⟊⟟ ⌿⍜⎅⏃⌰ ⎅⏃⎐☍⎍ ⏃⋔⋏⟒⌇⏁⟟☍. "⋔⎍⌇⟟⌇ ⟊⟟ ⍜☊⊑⍀⏃⋏⟟⏁, ☍⏃⏁⟒⍀⟟⋏⍜! ⟊⟒ ⏁⍜ ⏁⎐⍜⟊⟒ ⋏⟒⟊⌰⟒⌿⌇⟟ ☍⏃⋔⏃⍀⏃⎅☍⏃!" ☍⎅⊬⋉ ⏚⊬⌰ ⊑⍜⏁⍜⎐, ⎐⊬⏁⏃⊑⌰ ⌇⏁⍀⏃⋉⋏⊬ ⟊⟒⊑⌰⎍ ⏃ ⌿21 ⟒⏁⟒⍀☍⍜⎐⏃ ⌇⌿⏃⎅⌰⏃ ⋏⏃ ⋉⟒⋔ ⋏⏃ ☍⍜⌰⟒⋏⏃, ☍⎅⊬⋉ ⟊⟟ ⌿⎍⌇⏁⟟⌰⟟ ⏃ ⍜⏁⍜☊⟟⌰⏃ ⌇⟒ ⋏⏃ ☍⏃⏁⟒⍀⟟⋏⎍ ⏃ ⎐⋉⏃⌰⏃ ⟊⟟ ⋉⏃ ⍀⎍☊⟒. "☍⏃⏁⎍⌇☍⍜, ⋔⎍⌇⟟⌇, ⏁⊬ ⋔⎍⌇⟟⌇! ⎐⟒⋉⋔⟟ ⌇⟟ ⟊⏃☍⍜⎍☍⍜⌰⟟⎐ ⌿⍀⏃☊⟟, ☍⏁⟒⍀22 ⏃ ⋔⏃ ☊⍜ ⎅⍜☊⟟⋏⟒⋏⟟ ⌇ ⋔⍜⟊⟟ ⋉⎍⋉⏃⋏☍⍜⎍. ⟊⏃ ⍜ ⋏⟟ ⋏⟒⋔⎍⋉⎍ ⌿⍀⟟⟊⟟⏁."
⏚⊬⌰⍜ ⏁⍜ ⌿⍜⌿⍀⎐⟒, ☍⎅⊬ ⋔⏁⎎ ⌿⟒⏁⟒⍀☍⍜⎐⟒ ☍⎅⊬ ⎐⟟⎅⟒⌰⏃ ⌇⎐⍜⎍ ⎐⟒⌰⟟⏁⟒⌰☍⎍ ⌿⌰⏃☍⏃⏁, ☊⟟ ⎅⍜☍⍜⋏☊⟒ ⋏⟒☍⍜⊑⍜ ⍜ ⋏⟒☊⍜ ⌿⍀⍜⌇⟟⏁ ⏃ ⏚⊬⌰⍜ ⟊⟟⋔ ⟊⟟ ⌰⟟⏁⍜, ☍⎅⊬⋉ ⏁⏃☍ ⎍⌿⟒⋏⌰⟟⎐⟒ ⌇⏁☍⏃⌰⏃. ⋏⏃⟊⟒⎅⋏⍜⎍ ⌇⟒ ⟊⟟ ⋉⏃⏁⟒⋔⋏⟟⌰⍜ ⌿⍀⟒⎅ ⍜☊⟟⋔⏃ ⏃ ⎐⊬⌿⏃⎅⏃ ⟊⏃☍⍜ ⋉⟒ ⍜⋔⎅⌰⟟.
⏃ ⏁⍜ ⏚⊬⌰⍜ ⌿⍀⟒⌇23 ⋏⟒ ⎐⟒ ☊⊑⎐⟟⌰⟟, ☍⎅⊬ ⎅⍜ ⌇⌿⍜⌰⟒☊⟒⋏⌇☍⟒ ⋔⟟⌇⏁⋏⍜⌇⏁⟟ ⌿⍀⟟⏚⟒⊑⌰ ⎅⏃⋏⟟⟒⌰ ⋉⟟⟒☌⌰⟒⍀.
"Tvoje maminka je neskutečně silná žena a ještě lepší velitelka naší Mobilní Úderné Jednotky, což je něco jako policie, ale specializuje se na zadržování anomálií. Velitelka to někdy možná přehala, ale byla vždycky spravedlivá." Začala Katka a znovu se pokusila zadržet slzy. Už byly skoro doma. "A moc tě milovala."
"Počkat, takže moje matka je naživu?!" Podivila se Lucie a nevěřícně zírala na Katku, která se neodvážila své kamarádce pohlédnout do tváře.
"Nikdy nebojovala v Afghánistánu a jo, mrtvá není, ale potkalo jí něco horšího. Donutili jí zapomenout na jedno z jejích dětí a to bolí víc, než jakákoliv kulka." Kateřina zabočila v jedné známe ulici doleva. "Tvůj brácha, Richard…no, toho taky donutili vzdát se vzpomínek na jeho sestru. Ten osud potkal celou naší MTF, až na mě. Protože jsem se dobrovolně přihlásila k tomu, abych tě "hlídala" a k tomu potřebuju informace o tobě."
Lucie na ní nevěřícně zírala s pootevřenou pusou. Chvilkami se tvářila, že něco řekne, ale pokaždé se jen zamračila a snažila se zpracovat vše, co a celou jízdu zjistila. Ani si nevšimla, když auto přijelo před červený dům s číslem 608.
"Daniel ti vysvětlí všechno, co se týká chemických věcí a jak to vlastně bylo, protože výzkumníci toho obvykle ví víc, než my agenti." Oznámila jí Katka a čekala až si Lucie otevře dveře. "Kdo jsou sakra výzkumníci?! Vždyť Daniel je…on…je to učitel." Vydala ze sebe nevěřícně, ale pomalu jí to začalo docházet, když jí Kateřina věnovala lítostiví pohled.
To jí naštvalo Nemohla už vydržet, že se celý den děje něco, co neměla ale absolutně v rukách. "Víš co? Naser si!" Řekla, otevřela dveře auta, rychle vystoupila ven a se zabouchnutím nechala překvapenou Kateřinu sedět nehnutě v autě, ani se neohlédla. "Fajn," Odpověděla jí plačtivím tónem zrzka. "Mě je stejně jedno že tě zabijou, protože to není jako kdybych byla tvoje nejlepší kamarádka celej tvůj podělanej život, Zuzano!" Křikla a spěšně odjela.
'Kdo je kurva Zuzana?' Pomyslela si Lucie, když odemkla dveře, vyšla do druhého patra, kde bylo na dveřích 'Královy' a na chvilku zaváhala zda si má sudat boty. Nakonec se rozhodla že si je nesundá kdyby náhodou potřebovala rychle odejít a vpadla dovnitř div nevrazila do Daniela, který, jak se zdálo, uý nějakou dobu netrpělivě čekal na její příchod. "Co mi to do prdele řekla Kateřina a proč si mi o tom neřekl!" Křikla namísto pozdravu, což Daniela zarazilo, ale ostatně takovou reakci zdá se očekával. Bez jediného slova jí podal složku, zatímco se zatvářil neskutečně provinile.
Lucie na chvilku zaváhala, ale poté si složku vzala a rychle jí otevřela. 'Speciální Zadržovací Procedury…cože?' Podivila se. '…musí být umístěno v humanoidní zadržovací cele s jednou (1) dětskou postelí, šatníkem…zabránilo agresivnímu chování subjektu!?'
"Co to doprdele je?" Řekla si potichu pro sebe předtím, než spatřila jméno, které bylo zapsáno v Popisu. "Petra Králová?!" Vykřikla Lucie. "Proč se jmenuje Králová?" Podívala se zmateně na Daniela, který uhnul pohledem.
"Přečti si Záznam o incidentu 226-CS-2, potom to pochopíš." řekl a tak Lucie proto sjela pohledem až dolů.
Incident 226-2: Dne 18. července, 20██ prolomilo SCP-226-CS zadržení díky pomoci nyní bývalé Nadační agentky Zuzany Peterkové, jenž měla přístup k místnosti jeho zadržení.
Již dříve projevila zmíněná agentka zájem o subjekt, který nazývala jeho jménem, Petra Králová, namísto jejího označení. Nezdálo se, že by se jednalo o nějaké převratné emocionální pouto, jelikož SCP-226-CS se chovalo k ženě nepřátelsky. Dr. Martin Císař, který pracuje na psychologické evaluaci všech humaoidních SCP v Oblasti-13CS, byl spokojen, že se k subjektu chová jako k lidské bytosti a vyžádal si proto její přítomnost u každého testu či evaluace.
Dva měsíce před prolomením zadržení navázal subjekt s agentkou bližší pouto, když agentka Peterková iniciovala rozhovor ohledně panenky, kterou SCP-226-CS vždy mělo u sebe, když jí doktor řekl, ať děvče zaměstná. Zpočátku subjekt odmítal, ale nakonec odpověděl na pár otázek.
Při následující měsíční evaluaci vykazovala agentka náznaky nervozity a neustálé se vyptávala subjektu na různé otázky ohledně života před zadržením. Následně hrály hru podobnou tiché poště, kdy si šeptali něco do ucha, ale nevypadalo to jako by si hrály. Dr. Císař na tuto skutečnost upozornil. Toto bylo poznamenáno, ale nebyla tomu přikládána přílišná důležitost, jelikož matka agentky, Nikola Peterková, je vážená velitelka místní MTF, která je známá svou loajalitou Nadaci.
Následující měsíc, když měla znovu proběhnout měsíční evaluace, znemožnila agentka Peterková spolu se subjektem zavření dveří a následně se pokusily o únik nejkratší cestou k únikové cestě. Bylo zřejmé, že agentka si již předem naplánovala trasu. Nadace ihned povolala MTF a ostatní stráž Oblasti, aby zabránila uniknutí jak subjektu, tak agentky.
Mise skončila neúspěchem, jelikož se subjektu podařilo uniknout, avšak agentka Peterková byla zadržena jejím bratrem, Richardem Peterkem, kterého předtím ušetřila při použití anomálních schopností SCP-226-CS. Byla jí podána amnestika třídy E a byla jí změněna identita na Lucii Královou, kterou doporučil mladší výzkumník Ziegler. Bylo nakázáno přísné monitorováni civilního života bývalé agentky, ke kterému se přihlásila její kolegyně, Kateřina Špalková, u které byly zpočátku pochybnosti, jelikož byla blízkou přítelkyní agentky. Také se z řad výzkumníků přihlásil mladší výzkumník, Daniel Ziegler, jenž má za úkol pózovat jako její milenec, Daniel Král.
Původně bylo plánováno pozorvání pouze do vyléčení subjektu z vedlejších efektů amnestik, avšak Peterková projevila neobvyklé obnovování paměti. Z tohoto důvodu byl za potřebí nepřetržitý dozor nad akcemi subjektu již zmíněnými členy Nadace.Ostatním členům MTF Oblasti-13CS byla podána amnestika třídy D. Velitelka MTF, Nikola Peterková a Richard Peterk však neprojevili jakékoli neobvyklé vzpomínání na minulost.
SCP-226-CS bylo po necelém týdnu nalezeno a vráceno do zadržovací cely.
Když Lucie dočetla dokument, musela si sednout na zem, jelikož se jí z toho všeho zamotala hlava. Daniel k ní rychle přiskočil aby se ujistil zda-li je v pořádku, ale ona ho rychle odbyla. "Nesahej na mě!" Křikla otráveně a sama se zvedla ze země. "Jak si tohle vůbec můžeš dovolit?! Pózovat jako manžel? Co to má ksakru znamenat!?" Zlobila se.
"Lucko, musíš se ukl-"
"Žádný uklidnění!" Řekla. "Cítil jsi ke mě vůbec něco? Miloval jsi mě vůbec!? Nebo to byla jenom zástěrka pro tu tvojí debilní práci!?" Do očí se jí hrnuly slzy, jelikož jí pomalu docházelo, že celý její život, který nyní žila, jí nepatřil a ani nebyl skutečný. "'Tady máte, agente Králi - vlastně Zieglere — proč kurva ne? - tady máte pochvalu a vyznamenání a bůhví co za to, že jste hlídal tuhle nánu!"
"Jasně, že tě miluju, Lucie!" Křikl naléhavě. Teď nebyla vhodná doba na to opravovat ji, že není agent, ale výzkumník. "Vždycky jsem tě miloval! Bože, jinak bych si tě asi nevzal za ženu a nedával ti mnestika abych tu s tebou mohl zůstat!" Taky začínal plakat a nebylo to zrovna hezké. "Chtěli jsme tě s Katkou jenom ochránit od Nadace, ale ty pořád že ne, že musíš pomoc tomu děcku! Je to jenom podělanej skip! Proč by ti na něm mělo záležet tak moc, abys riskovala svůj život?!"
"Protože nejsem zrůda jako ty a ta tvoje Nadace, Danieli!" Rozohnila se Lucie. "Lhali jste mi o mým jméně, o mojí rodině, o tom kdo sakra jsem a teď chceš abych věřila všemu, co říkáš?! Tak to teda ne!"
Daniel chtěl něco namítnout, ale Lucie hned pokračovala. "A víš ty co? Je mi u prdele co jsem slíbila Katce, jestli se tak vůbec jmenuje, já prostě půjdu pomoc tý holce, protože tohle si fakt nezaslouží být zavřená v tý vaší díře!" Rozhodla se a vydala se ke dveřím. Daniel za ní vydal nesrozumitelný zvuk a ona čekala, že se za ní rozběhne a bude ji prosit o to aby to nedělala. Ale neběžel.
Ohlédla se a v tu stejnou chvíli ji srazil na zem a pár rychlými pohybi ji znehybnil. "Co to děláš? Pust mě!" Rozkázala, ale nešlo to, i když byla policistka a měla by vědět jak se tomu ubránit.
"Promiň," řekl, jako by litoval toho, že to udělal a Lucie si myslela, že ji pustí, ale namísto toho jí projela krkem ostrá bolest jak se něco zabodlo do jejího krku. 'Injekční stříkačka.' Pomyslela si, ale už bylo pozdě, jelikož byl celý její obsah v Lucčině krvi. "Promiň, zlato, ale muselo to být. Nemůžu o tebe přijít."
"Nenávidím tě!" Vzlykla. "Tebe a tu tvoji podělanou bandu kriplů, který si říkají Nadace a kerý mi sebrali mámu a bráchu." Řekla předtím, než začala zapomínat.
Zuzka plakala.
Plakala, protože si najednou vzpomněla jaké to bylo když byla malá a její maminka jí houpala na houpačce a ona se hrozně radovala jak klem ní sviští vítr, to si ještě moc dobře pamatovala. Plakala, protože všechno v jejím těle se snažilo odolat zapomínání, ale byl to od začátku prohraný boj. Plakala a plakala dokud nezapomněla proč plakala. A potom plakala protože nevěděla proč ji bolelo srdce tak, že nemohla skoro dýchat.
A Daniel ji nechal, protože moc dobře věděl, že všechno, co kdy pro Zuzanu Peterkovou udělal nebylo úplně z lásky, ale z vlastního sobectví. Chtěl ze Zuzany mít zpátky svojí Lucku, která ho milovala a neříkala mu, že ho nenávidí. Rozhodl se, že už nikdy jí nedá mnestika aby si vzpomněla na svou minulost.
Když Lucie přišla druhý den s úsměvem do práce a hledala Kateřinu, nemohla ji nikde najít. Místo ní ležel na jejím stole dopis adresovaný Lucii Králové a Zuzaně Peterkové. Lucie ho otevřela a četla:
Lucie vzhlédla od dopisu, když si uvědomila, že podruhé za tento týden pláče. Byla z dopisu neskutečně zničená, ale jedna myšlenka jí přesto vrtala hlavou.
'Co je Nadace a kdo je Zuzana Peterková?'
A ⏃ B ⏚ C ☊ D ⎅ E ⟒ F ⎎ G ☌
H ⊑ I ⟟ J ⟊ K ☍ L ⌰ M ⋔ N ⋏
O ⍜ P ⌿ Q ⍾ R ⍀ S ⌇ T ⏁ U ⎍
V ⎐ W ⍙ X ⌖ Y ⊬ Z ⋉