Bylo velmi naivní myslet si, že to bude snadný úkol. S omezeným přístupem se nedalo dostat do uzamčených složek, natož mimo Oblast. Nehledě na fakt, že mimo Oblast se nemohl dostat bez udání vážného důvodu. Leda, že by ho povolali na cvičení nebo do zásahu. Takové štěstí Esposito neměl, ale hlad po informacích ho hnal dál. K jeho štěstí měl stále kontakty s dozorčí jednotkou operující po všech oblastech. Musel je kontaktovat napřímo, aby eliminoval svojí historii vyhledávání a snahu dostat se tam, kam neměl. Vzbudil by tak na sebe podezření, o které momentálně nestál.
Kapitán Breha mu však lelkování netoleroval. Zadal mu tolik práce, tolik pochůzek, jen aby neměl čas na svojí práci. Svou investigativní práci si z velká části nechal pro sebe, jen se svým kolegům pochlubil s novinkou, kterou bylo třeba ověřit si po svém – zjistit totožnost neznámé ochranky a její zařazení. Kdyby neměl tak prořízlou hubu, Breha by se jeho plánu nedomákl a měl by volné ruce. Esposito ihned pojal podezření, že v týmu byla krysa. Tato mise musela však jít prozatím stranou. Jediné, co mu hrálo do karet byla vážnost zranění, se kterými se musela Dickensová potácet. Do jejího plného uzdravení byla její ochranka po jejím boku 24/7. Aspoň to tak fungovala, když sám působil jako dozor.
K jeho štěstí se mohl spojit s bývalými kolegy, kteří na něm nezanevřeli. Bylo jich poskromnu, ale i těch pár stačilo k tomu dohledat, kdo byla záhadná ochranka nesoucí číslo 22.
Tři týdny mu zabralo zkontaktovat se s bývalými kolegy operující v Oblastech 3,5 a 13. Ubíjela jej jeho bezmoc nezařídit si vše sám. Dlouhé čekání a doufání však neslo své plody úspěchu.
Jeho bývalý kolega Zdeněk Němec se dlouho nechal přemlouvat. Byl také jediný, kdo byl ochoten vyjednávat. Neviděli se přes pět let. Naposledy, kdy se Esposito ucházel o obnovení jeho pozice ostrahy. Ta mu byla zamítnuta, a právě Němec mu nabídnul obdobnou pozici v jiné Oblasti pod jeho vedením. Háček byl v tom, že Esposito by musel zahodit všechno, co si za ty roky mimo ostrahu vybudoval – kontakty, příležitosti, zázemí, potencionální růst nové kariéry. Zase všechno od znova s netransparentním výhledem do budoucna.
Příliš vysoká cena za něco, co by mu ke konci dne nepřineslo vlastně vůbec nic. Ztráta výhod ostrahy bolela, ale dalo se s tím žít a pracovat dál. Po prvním pokusu o návrat ztratil veškeré iluze o tom stát se znovu ostrahou. Tím skončily i jeho kontakty s bývalými kolegy. Až do dnes, kdy se skrz ně mohl dostat k informacím, které mermomocí potřeboval.
S omezeným přístupem, kterým Esposito disponoval to nebyla žádná sláva, ale i tak se dokázali s Němcem domluvit na výměně užitečných dat.
Sraz byl domluven na nultém podlaží. Mezipatro oddělující světlo a tmu. Prostor mezi pravdou a lží. Prosklená hala s denním světlem a s největší frekvencí osob s různými prověrkami i zařazením po celý dne. Převážně zaměstnanci z administrativní části Oblasti, kteří sídlili v patrech nad zemí. Světlá Oblasti, tak se říkalo pracovištím, kam pronikalo denní světlo.
Z haly se dalo vyjít jenom na otevřené terasy, nikoliv však opustit budovu. Bez povolení nebylo možné vstoupit, natož odejít. A od doby nové dekorace v podobě SCP-057-CS v hlavním vchodě…to bylo o krapet složitější.
Nulté podlaží bylo dokonalé a nenápadné místo pro nevinou schůzi a přátelskou výměnu informací. Co by se mohlo pokazit?
„Ale, ale, zelenáč nám vyrostl," zvolal Němec na pozdrav, jen co svého bývalého kolegu spatřil vycházet z výtahu. Ten se nezměnil se ani v nejmenším, na rozdíl od Esposita. Byl to špinavý blonďák s deformovaným úsměvem po zásahu kulky, ve vybledlém dlouhém kabátu, hnědém svetru, světlých džínech a špinavých pohorkách, za kterýma se nesla blátivá stopa už od výtahu. Hala byla rozlehlá a v tuhle dobu v ní bylo velmi rušno. Záře zapadajícího slunce byla až oslepující pro ty (ne)šťastlivce pracující pod zemí. Esposito si zvykal dobrou minutu na přímé denní světlo.
K jeho štěstí měli všichni napilno, proto jeho opatrné kroky téměř po slepu byly obcházeny i bez podrážděných výrazů. Taky tu byl kvůli práci, i když prostor vybízel k odpočinku, „pojďme ven, dokud je světlo." Esposito následoval svého bývalého kolegu.
Vymotali se z davu okolních pracovníků na, kteří pojali halu za kantýnu a přesunuli na terasu s kamennými kvádry místo laviček. Jediné místo, kde mohli načerpat záři zapadajícího slunce bez propustky. Až na dvojici kuřáků na opačné straně měli celý prostor sebe.
„To už je podzim?" Esposito se zhluboka nadechnul. Oklepal se, když se mu studených vítr opřel do zad. Nezvyk, řadu měsíců neměl povoleno opustit Oblast, natož aby ho napadlo jít sem. Proč? Jenom by pokoušel Brehu, natož sám sebe. Mohli si velmi živě představit scénu, kterou by Breha spustil, pokud by se k němu dostala informace, že se potuluje na Nultém patře bez vážného důvodu. I kdyby se to k němu nedostalo, Esposito si nechtěl domýšlet, jaký absťák po čerstvém vzduchu, denním světle a částečné svobodě by si musel tahat sebou po návratu do podzemí.
„No jéje. Je tu nádherně. Slunko ještě hřeje a nachytáme trochu toho déčka," zasmál se Němec, „a po podzimu přichází zima. Ten svět stále ještě funguje. Ale to já budu doma, jako každý rok, na Vánoce doma. Pojď, sednem si tady…" na výběr měli celou terasu. Usadili se nejblíž betonovému zábradlí s výhledem na okolní les, „tak povídej!" začal Němec, „musíš mít spoustu historek!"
Esposito hlasitě povzdechnul při pohledu na barevnou různorodost okolního lesa, „ten čas tak letí. Hodně se toho událo. A kolik přátel jsem si udělal, tomu bys nevěřil!"
Bylo nefér dostat se ke zdroji na samém začátku a téměř bez snahy zjistit totožnost dané ostrahy? Samozřejmě, že bylo. A tak to Dinnský preferoval. Ač si nepříjemnou schůzku musel protrpět sám, dozvěděl se víc, než kdyby tam poslal některého člena týmu.
Kdo mohl očekávat, že mu defacto jméno padlo do karet. Vyhledat danou osobu jménem Vlčková zabralo však víc kliků, než prvotně předpokládal. Přes padesát složek a všechny bylo třeba ručně projít. Po dvou hodinách se Dinnský dostal na samotné dno Nadačních složek zaměstnanců, ale i tak se mu podařilo najít, co hledal.
Petra Vlčková, narozená v Plzni, zaměstnancem skoro deset let, aktivní služba jako dozorce, zájmová skupina Žlutý pruh. Sbor tvořený vyškolených dozorců operující převážně v Oblasti-04CS, který slouží jako ochranka pro zaměstnance s úrovní prověrky 4 nebo jsou přiděleni vybraným zaměstnancům na požádání a na určitou dobu. Žlutý pruh se skládá z více jak sto pečlivě vybraných členů, kdy jejich pozice v hierarchii je označena číslem, které nosí na levém rukávu.
„Číslo 22…" řekl Dinnský nahlas, když uzavřel složku. Mělo to znít zajímavě, mělo ho to vtáhnout do dění.
Nic.
Proč se vlastně hrabal v těchto záznamech? Proč ho zajímala osoba, která se na rozkaz motala kolem kripla? A proč nad tím ztrácel svůj drahocenný čas? Copak neměl lepší věci na práci? Bylo tohle přednější než pomalu se hromadící složky na stole? Mělo by to smysl, kdyby se jednalo o člena jeho týmu. Jedno koho, měl by v tom osobní vazbu.
Ale tady? Dickensová byla podřadný zaměstnanec. Přišli spolu do kontaktu zcela náhodně a pořád si jeden k druhému nacházel cestu. Jako by četl scénář k tragikomické telenovele…
Hrála si lidmi, jako s mravenci. Pozorovat a pak upálit pod lupou. A prý jenom nehoda. Leda hovno, někdo se na ní pořádně vyřádil. Když si vzpomněl na krvavou stopu, která po sobě zanechala tehdy na chodbě…jak asi vypadala dnes? Vymalovali? Ta chodba to potřebovala jako sůl.
Dinnský se nechal zmanipulovat Espositem. Částečně…jen trochu…totálně. Zatáhnul jej do problému, se kterým nechtěl mít nic společného. A rovnýma nohama dopadnul až na dno.
A proč vlastně? Chtěl se Espositovi vyrovnat, ne-li ho trumfnout v informovanosti? Chtěl si dokázat svou dominanci nad karikaturou dobrého zaměstnance?
Vůbec ne.
Z čisté nudy, proto.
Nikde se ni nedělo, všichni dělali svou práci a žádné novinky nepřicházeli. Stereotypní práce se dala vydržet dny, možná týdny…chtělo to změnu. Špetku radosti během práce to chtělo. A černého Petra tasila nešťastná Dickensová v podobě zmrzačení.
Událost, která obrátila Oblast-02CS vzhůru nohama. Každý o tom mluvil. Každý to řešil. A nikdo nic po půl roce nevyřešil. Půl roku se klepy táhly chodbami a postupně to umíralo. Vyšumělo to dřív, než se to začalo řešit. A pokud se to řešilo, tak někdo postupoval hlemýždím tempem. Nebo už to bylo vyřešený, o čem Dinnský velmi pochyboval. To nebyla bitka mezi zaměstnanci.
Někdo se Dickensovou pokusil zaříznout jako svini, a ještě k tomu mu stihla utéct. Úmyslně či nikoliv, hon započal na psycholožku. Dotyčný se dokázal dostat blízko na to jí zmrzačit, skoro usmrtit. Vstup zvenčí bez povolení byl nemožný. Vstup na dobu určitou byly vždy ohlášené vedoucím ostrahy.
Kdo by se dostal tak blízko, aniž by to vzbudilo podezření? Místní zaměstnanec a pravděpodobně i její pacient. Možná by stálo za snahu zjistit, zda některý z jejich pacientů nebyl trochu horkokrevný. A mohl to být její pacient? Anebo to byl někdo, kdo si na ní počkal…
Nedávalo to smysl.
Dotyčný ji nechal žít. Nechal jí plazit se desítky metrů s vidinou, že si tím zachrání život. I přes zlomenou nohu se dokázala doplazit skoro až výtahům…
A co kamerový záznam? Co čidla? Co důkazy? Smeteno ze stolu a sklizeno. Jestli to byl objednaný útok, tak z vrchu a proveden osobou s přístupen až k ní do její místnosti.
Ke konci dne všechno utichlo. První dva měsíce panika na chodbách, třetí měsíc postupné umírnění, čtvrtý a pátý měsíc vyšumění a po půl roce, jako by se nic nestalo. Aspoň to se šuškalo po chodbách. Sem a tam proudily informace o neobjasněném napadení zaměstnance, ale nikdo neposkytnul víc, než bylo známo.
Dinnský si pohrával s myšlenkou nájemné ochranky, který měl za úkol pohrozit Dickensové z důvodu blíže nespecifikovaného a maličko to přehnal. Možná byl vyprovokován, možná se bránila, možná do toho vstoupil někdo další…bylo to k ničemu. On sám v nebezpečí nebyl, i když se zapojil do záchrany Dickensové.
Záchrana byla…silné slovo. Odtáhnul jí do výtahu. Zbitou a krvácející. Byl ve správnou chvíli na špatném místě. A chvílemi toho litoval a zároveň si užíval nechtěnou pozornost.
Z hlubokého dumání na coby-kdyby ho vytrhl zvuk upozornění v jeho počítači. Návrh na schůzi uživatelem Dominiqe Esposito.
„Tebe ještě neznám!"
„Za to mi tě známe všichni. Tys mi tady ještě chyběl. Máš domluvenou schůzku?" Stephan Rychlostt si s nelibostí převzal neočekávaného návštěvníka. O příchozí návštěvě neměl informace. Anebo si jí jenom nevšimnul. V pozici dveřníka byl teprve pár týdnů a obvykle lidí na schůzky odcházeli, než aby se scházeli tady.
„Sie. Dokonce potvrzenou," než Esposito stihnul předložit potvrzení na svém tabletu, Rychlostt začal zběsile mávat rukama.
„Dobrý, dobrý, já ti to věřím. Eh, pojď dovnitř!"
Prozatím se toto stal Espositův nejhladší vstup do místnosti, aniž by musel předložit oprávnění nebo povolení ke vstupu. Zřejmě to tento člen Blakova týmu měl takzvaně na párku. Rychlostt jej usadil ke společnému stolu na kterém byly poházené papíry, nespočet propisek a dvoje otevřené desky. Esposito se do nich pokusil nakouknout, to už mu zmizely přímo pod nosem.
„Snad jsou všechny…počkej tady." Rychlostt zmizel v dalších dveřích. Esposito měl jedinečnou příležitost poohlédnout se novém prostředí. Sterilní a uklizená místnost, žádná kytka, police, skříně. A patery dveře vedoucí někam, zřejmě do soukromých pracoven. Takže tu měl pět lidí v týmu? Vybavoval si dva, možná tři muže plus ten, co zalezl do jedněch dveří.
Sotva se Esposito protáhnul, Rychlostt pohotově vyběhl ze svých dveří, „hmm, stále sedíš!"
„Nevěříte mi?" nadhodil Esposito zvědavě, „trochu úsměvu by vám neublížilo."
Rychlostt si hlasitě povzdechnul. Na blbé řeči tu byli jiné experti a expertky. On sám hledal naplnění vlastního žaludku, nežli tlacháním.
„Tenhle sebestředný trouba mi tady ještě chyběl…"
„Já?!" Esposito se pokoušel tvářit pohoršeně, div ne ublíženě, ale se širokým úsměvem by mu nežral ani nově příchozí, „já jsem umiltà sama."
Rychlostt si cosi pod vousy zabroukal a raději se pokusil předat hosta svému nadřízenému. Zaklepal na jediné dveře v čele a netrpělivě přešlapoval. Před vstupu se opakovaně ohlížel přes rameno, jakoby si nebyl jistý, zda Esposito seděl na svém místě. Když se otevřely dveře, Rychlostt vkročil dovnitř. Než Esposito stačil nahlédnout dovnitř, dveře se okamžitě zavřely. Promeškal svou příležitost, ale nelitoval dlouho. Jemu svěřený doprovod vyšel z místnosti.
„Tak běž dál," Rychlostt se bez dalších zbytečných slov šoural zpátky do své pracovny. S Espositem si nevyměnil pohled, natož pozdrav.
Svou povinnost předal dál, to mu stačilo k životu.
Esposito na druhou stranu neotálel. Do otevřených dveří vkročil s nadšením. Ocitl se v centru dění. Dinnského pracovna byla dvakrát větší než Brehova. Funkční klimatizace, kousek živé zeleně v květináči, dokonce sklizené a popsané šanony. A za stole sedící Dinnský, schovávajíc se za monitorem.
„Závidíš pořádek?" Dinnský mu opětoval pohled ve chvíli, kdy se Esposito uvelebil do volné židle. Host se hlasitě zasmál. V porovnáním s jeho kumbálem s krabicemi plných šanonů, byla Dinnského pracovna sterilní pracoviště hodná vedoucího výzkumného týmu.
„Znatelný rozdíl mezi klecí a pracovnou," Esposito se zhoupnul na židli, která pod ním nepříjemně zavrzala.
„Samozřejmě," trpělivost došla. Dinnský se odsunul od monitoru, aby mohl čelit otravnému návštěvníkovi, „tak, co mi chceš? Jen tak mi poslat návrh na schůzi a ani se nezmínit předmět schůzky. To tě tvůj vedoucí nenaučil za tu dobu?"
„Snad jsi nezapomněl na naší malou vedlejší misi?" Esposito se zatvářil ublíženě. Nebylo by to fér, aby byl o tři kroky napřed, a přesto neměl sobě rovného, kdo by ho dostal ještě dál. Nejen fér, nýbrž ani zábavné, „takových zajímavostí jsem si zjistil a ty by sis je nechal ujít? Nejsi nemocný?"
Moc dobře věděl, kde zatlačit. K jeho smůle Dinnský měl vybudovanou trpělivost vůči drzým zaměstnanců. Takových bylo, ale Esposito se zdál být zatím tím nejdrzejší. Na svou pozici si dovoloval dost a přesto mu to procházelo, zřejmě? Dinnský si zatím neprošel jeho složku, příliš práce nebo příliš líný.
„Pobav mě," jak na dvorního šaška. Pobav prince, nebo tvá hlava na kůle zdobit dvůr bude. Co by jej mohlo překvapit víc, než to co sám zjistil? Co sám by mohl přinést už do mrtvého vyšetřování, které nikdo nechtěl řešit, či snad se vyřešilo?
„My dva jsme hlavní podezřelí."
Prohlásil vítězně Esposito snažíc se za každou cenu lapit Dinnského pozornost. Inu, podařilo se, ale ne takovou, jakou si představoval.
Leda hovno, pomyslel si Dinnský, ze všech lidí bys byl ty ten poslední, kdo by takovou informaci mohl znát. Nemohl na sebe prásknout všechno. Oba se tehdy střetli v kanceláři dozorčího Oblasti. Nevěděli o pozicích toho druhého. Zatím.
„Ach ták," ohradil se Dinnský stroze, „no to je nemilé. A jak jsi to prosimtě přišel? Myšky našeptaly?" nebylo by to poprvé, co by byl nepřímo označen za podezřelého v nespočet událost. Za ty léta ho jeho zvědavost zavedla do situací, ve kterých musel dokazovat svou nevinu někdy až týdny. V pravou chvíli na nesprávném místě, jak bylo jeho zvykem.
Byla to sprostá náhoda, kdyby neměl chuť objevovat nezdravé mlsání, na dané patro by se nedostal. Na druhou stranu by se tam mohl vrátit. Ty trubičky nebyly vůbec špatné.
„Si mě předvolali."
„Kdo?"
„Však víš, ti nahoře. Tedy vlastně dole, tady je to občas zmatečné." Opět si neodpustil smích. Jeho nadšení Dinnského nepřestávalo překvapovat.
„Direktor si tě předvolal? Tebe? Nebuď směšný. Malé ryby jako ty přenechají jiným." Bylo jasný, že kecal. Jenom se ho snažil namotat. Jen aby něco řekl, jen aby se ubránil nepřímému nařčení, které zatím oficiálně nepadlo. Proč ale zároveň pochyboval? „Co tam máš dál?"
„Já? Teď jsi a řadě ty. Nevyložím všechny karty na stůl."
No jistě. Aby to čirou náhodou nebylo příliš jednoduché. Dinnský neměl důvod sdílet s Espositem informace, do kterých jej sám namotal. To byla jeho hra, prostá leč účinná.
A Dinnský se nechal namotat. Částečně, ale přeci. Hlasitě si povzdechnul.
„Žlutý pruh, dvacátá druhá nejschopnější, z Plzně, Vlečková."
„Vlčková."
„Ale, ale ale. Takhle daleko tě vedoucí pustil?"
Takže oba si našli, co potřebovali. Každý svou cestou, ale dopracovali se ke stejnému výsledku. Oba marnili čas nad něčím, v čem sehráli svou roli. Ale jeden nevěděl roli toho druhého.
„O co ti jde?" pohár trpělivosti dovršil hladinky. Příliš mnoho otázek vyvstalo a žádná odpověď. Dinnský marnil dost času.
„Pojďme spolupracovat."
No a byli doma. Dinnský se zhoupnul na své židli, neskrývajíc pobavení. Tady byl zakopaný pes. Někdo si tu neuměl poradit a potřeboval pomocnou ruku, jak kouzelné a zároveň hloupé. Spolupráce vždy končila úspěchem jedné strany, nýbrž obou.
Co mu naopak nemohl upřít byla nejen troufalost, ale i kuráž. To by nebyla Dinnského morbidní zvědavost, kdyby nechtěl zjistit, jak daleko se může jedinec s kuráží dostat.
„S tebou? Co mi může krysa jako ty nabídnout, co já už dávno nemám?"
„Pochybuju, že se dostanou tam kam já. Patřil jsem k ostraze. Znám lidi a místa, o kterých tví čolky nemají ani páru."
Patřil? Takže už není součástí? Pročpak asi? To stálo za zjištění, ale to až později. Nabídka byla…průměrně dobrá. Možná měl kontakty a možná měl přístupy, a možná měl jenom velkou hubu plnou keců.
„Co dál?"
„Ty a já máme stejný zájem," Dinnský naklonil hlavu do strany, ale nepřerušoval. Tohle si chtěl poslechnout, „jsme podezřelí z něčeho, co jsme nespáchali. Když budeme spolupracovat, můžeme dokázat ledacos. Kdo nám to uvěří, že zrovna my dva spolupracujeme?" mělo to svá plus, ale jedním hlavním mínusem byla Espositova nezkrotnost, „ještě jeden bod k dobru – dokážu kolem sebe udělat rozruch, když chci."
„Rozruch nebo problémy? V tom je rozdíl."
„Co se zrovna hodí," nastala dlouhá pauza. Dinnský zvažoval, zda si neudělat čaj. Tohle bylo únavné a na kávu neměl chuť. Mohl i nabídnou i Espositovi. Přece jen to byla známka slušnosti, ale nechtěl se zvednout ze židle.
„Neseretě to?" Esposito se přestal houpat. Zaujal vzpřímené pozice. Někdo to začal brát vážně.
„Co?"
„Ta nuda, ten klid. Něco se konečně odehraje a žádný drama z toho nevzejde. Musí tě to užírat zevnitř. Jak je to dlouho od útoku? Čtyři měsíce?"
„Šest měsíců," opravil ho Dinnský.
„Jistě, heh. Že zrovna ty bys neměl přehled o děním tady. Až na naší malou událost, o které nevíš zcela nic…máš to tu pod palcem, ne?"
„To bych netvrdil. Mám rád přehled o věcech, co se dějí kolem."
„O lidech především."
„Naznačuješ tím snad něco?"
Nebylo těžké určit, kam Espositova myšlenka směřovala. Zas a znova, Dinnský se nechal namotat. Ztrácel půdu pod nohama. Jeden frajírek mu narušoval osobní klid, což nesvědčilo nic dobrého. Ke konci dne se však snažil o trochu jinou věc, než Dinnskému znepříjemnit den.
Dostat ho na svou stranu. Pomalu, postupně, opatrně.
„Chceš, aby se tu něco dělo? Můžeme to zařídit. Trocha toho rozruchu sem a tam, jen ať se řeči vedou…hlavně chci, aby šly tím správným směrem."
Znělo to tak zle, tak trapně, tak…zajímavě. Normálně by s ním Dinnský vyrazil dveře. Jenže, jemu se nechtělo. Možná ho opravdu dokázal přesvědčit ke kooperaci. Jak velkou škodu mohli spolu napáchat? Na jaké dno by jeden druhého přinutil se dostat, jen pro trochu té zábavy?
