Portréty tvého otce
hodnocení: +4+x
blank.png
Table of Contents

1

Dravenův otec byl velmi křehký.

Vždycky se to před ním snažil utajit, hlavně protože by jeho otec začal křičet, kdyby se dozvěděl, že o něm tak Draven smýšlel. Ale byla to pravda. Benjamin Kondraki pomalu praskal ve švech už když se Draven narodil. Již tenkrát byl paranoidní, lehce se dokázal naštvat a občasně se budil uprostřed noci s křikem a nedal se utišit. A mnoho lidí k jeho otci vzhlíželo jako k někomu mnohem statečnějšímu, než byli oni sami, právě kvůli těmto důvodům. Říkávali, že musí být těžké pracovat v tak stresující pozici a ještě k tomu s takovými problémy. Draven vždy jen přikyvoval, ale nikdy s tím tak úplně nesouhlasil. On svého otce vždy viděl jako někoho, kdo má blízko k tomu, aby se sesypal. A tak už si na sebe už v mládí vzal slib, že nedovolí, aby se jeho otec dostal až do toho bodu. Neustále mu hlavou běhala slova jako mantra. Musí se postarat o tátu, postarat se o tátu, musíš se postarat o tátu. Táta byl pro něj zvuk hlasitého smíchu a jeden poznámkový blok za druhým plné hutného textu, ale také vůně vodky a zůstávání vzhůru pozdě do noci, což nebylo zdravé. Tati, tati, prosím jdi už spát, a jeho otec se vždy jen zasmál a řekl, ještě ne.

Jednoho sobotního rána někdy v březnu, když mu bylo 15, vzbudil se Draven Kondraki v posteli v oblastním apartmánu svého otce, kde žil celý svůj život, a uvědomil si, že slunce už prosvítalo skrze okna. Strhl ze sebe peřinu, vyběhl z místnosti a skoro vyrazil dveře do ložnice svého otce, kde ho našel ležet na zemi. Na krátkou chvíli se mu zastavilo srdce a hrůza se ho zmocnila jako ještě nikdy předtím v životě, než si všimnul, že dýchá. Jenom omdlel. V ruce měl láhev vodky.

Draven si tím stejným prošel už tolikrát, že se to nedalo ani spočítat. Se vší silou svého patnáctiletého těla zvedl svého bezvědomého otce do pozice polosedu, akorát dost na to, aby se nezadusil, kdyby začal zvracet, a opřel ho o postel. Tak blízko a přece tak daleko, co tati? Bylo očividné, že se alespoň pokusil dojít od svého stolu do postele. Pero leželo vedle nějakého tlustého textu, který v opilosti psal. Židle byla odsunutá stranou a vedle otlučené lampy stály popelník s jedním nedopalkem a prázdná láhev od whisky. Draven se znuděně podíval na to, co jeho otec svíral v levé ruce a nebyl překvapený tím, že to byla vodka. Ta tvrdá a levná s šedivou nálepkou na flašce, po které ho vždycky našel takhle. Jeho otec jí pil, když chtěl usnout a o ničem nesnít.

Měl těžkou noc. Dravenovi ho nebylo líto. Tohle dělali neustále a jeho otec se občas ráno nevzbudil a on ho schválně nechal ležet a šel se projít místo toho, aby mu šel pomoct. Bál se totiž, že až ho najde, zjistí při tom, že v noci přišel o svojí jedinou rodinu a to kvůli flašce alkoholu. Tenkrát se alespoň dalo předstírat, že jenom spí a že není v ohrožení života kvůli vysokému obsahu alkoholu v krvi. Prostě jenom spí tvrději, než obvykle.

Náhle se hrudník jeho otce pohnul dopředu a Draven se na moment stáhnl, protože čekal že se pozvrací, ale místo toho se Benovy oči otevřely, on prudce zalapal po dechu a instinktivně se natáhl pro pistoli, kterou nechal nabitou na stole. Někdy, když prováděli tuhle ranní rutinu, měl jeho otec svou zbraň po ruce a Dravenův jediný instinkt, protože nedokázal přemoci svého většího polského otce v záchvatu PTSD, bylo vyběhnout rychle a tiše z místnosti a nechat ho, aby se z toho dostal sám. Bylo to ideální? Ne. Mělo se to v brzké době změnit? Taky ne.

Tentokrát si ho jeho otec všiml a okamžitě se po něm ohnal, přičemž se po něm opilecky natahoval rukama. Draven jen lehce uhnul dozadu a sledoval, jak jeho otec neslavnostně spadl k zemi.

"Tati," promulvil na něj tak jako to tou dobou dělával několikrát do měsíce. "Musíš s tím pitím přestat."

A teď, když je mu 25, je v kanceláři svého otce a provádějí tu stejnou ranní rutinu, jako vždycky. Akorát že jeho otec má ve vlasech víc šedi a je o něco křehčí, o něco rozbitelnější. V ruce má bourbon s červenou nálepkou, místo vodky se stříbrnou. Draven je v plné taktické výzbroji člena úderné jednotky a klečí vedle svého otce beze strachu jenom proto, že na sobě má neprůstřelnou vestu. A znovu říká: "Tati. Musíš s tím pitím přestat."

Jeho otec se na něj podívá s krví podlitýma očima a dlouhými, tmavými, neumytými, mastnými vlasy a zasměje se. Draven se nesměje. Po bourbonu je jeho otec vždy v dobré náladě.

"Ach, bože, Dravene —" Starší Kondraki zabručí, zatímco ho jediný člen jeho okamžité rodiny bere za obě podpaží a lehce jej opírá o stůl. Strach jeho syna z toho, že se zadusí na zvratkách, se v nedávné době zesílil, jak se problémy s alkoholem jeho otce zhoršovaly, což si nemyslel, že ještě jde. Stále se lehce pohihňával. To nebyl zvuk, který by Draven byl zvyklý slýchat, když byl jeho otec střízlivý. Cítí kosti svého otce pod mikinou značky Columbia a vzpomíná si přitom, jak někde slyšel, že alkohol funguje silněji, když člověk moc neváží. Teď, když se jeho otec udržuje při životě na půlce oběda za den a nejspíše nehodlá přestat s pitím vodky, obává se Draven nejhoršího a cukne sebou.

"Není to vtipné." Ujišťuje se, že jeho otec je v dostatečně stabilní pozici takto opřený o stůl, a poté si sedá do tureckého sedu na tvrdé dlaždice vedle. "Vážně. Podívej se co to s tebou dělá."

"Bože, koukni se na sebe!" Ben se začne smát. "Koukni na sebe! Koukni na to— sakra, z mýho synka je voják—" Jeho otec ho zatahá za trochu kevlaru na levém rameni a Draven mu chytne zápěstí a podrážděně mu odstrčí ruku.

"Tati, myslím to vážně."

Víc smíchu. Draven protáčí oči v sloup a zvedá se na nohy.

"Kdy jsi naposledy něco jedl?"

Jeho otec neodpovídá, jenom se dál směje.

"Tati!" Draven nesnáší, když musí na otce zvedat hlas, ale stěží se ovládá. Ten muž ho nesmírně vytáčí.

Starší Kondraki zasípá se slzami v očích. "…Sakra…hele, chlapče, sejde na tom?"

Draven se k němu sehne, chytne ho v obou podpažích a naštvaně ho zvedne ze země. Jeho otec při tom hlasitě nadává a má problém s udržením se na nohou, dokud ho jeho syn napůl nezvedne a napůl nedotáhne do zeleného lůžka v rohu místnosti, kde ho odloží. Je naštvaný k nepříčetnosti a když se jeho otec znovu rozesměje, jen steží potlačuje touhu ho praštit, zatříst s ním a zakřičet: Mám strach, že tě takhle jednou najdu a nebudu tě moct probudit, ale nakonec se uklidní a místo toho přesouvá svou pozornost k otcovým botám, které mu začne sundavat.

"Ano," zamručí si přes zatnuté zuby. "Ano, myslím že záleží na tom, abys nebyl o hladu."

Jeho otec se svalí do lůžka za hlasitého smíchu a dveře se náhle otevřou.

Na kratičkou chvíli si Draven připadá, jako kdyby byl přištižen při něčem, co neměl dělat. Bál se toho, že by někdo mohl vidět jeho otce v tomto stavu, což je ironické, vzhledem k tomu, že většina lidí již nejspíše jeho otce viděla v různých stavech. Zrovna měl prsty zaměstnané tkaničkami v botách svého otce, když ten opile zvolal “Jamesi!”, což Dravenova přítele ve dveřích překvapilo. "Sakra! Přesně na čas. Akorát mě ukládá do postele, protože jsem starej parchant, co se o sebe očividně nedokáže postarat."

Draven sundavá svému otci levou botu a ohlíží se.

James je o něco nižší než on, je hladce oholený a má upravené krátké vlasy a empatický úsměv. Byl nebezpečně atraktivní tím způsobem, kvůli kterému Draven vyčkával před jeho laboratoří a snažil se dostat strážní službu B ve 3 hodiny odpoledne, aby mohl stát před chemickou laboratoří jižního křídla, kde ho mohl vidět v laboratorním plášti s elektronovým mikroskopem jak si posouvá brýle na nose, vydává další studii, nebo pracuje v ochranném obleku. Ale něco takového se mu splnilo jenom vzácně. Byla jeho laťka nízko? Někdo by možná řekl že ano. James byl beznadějně akademický a hluboce introvertní a přesto to bylo poprvé, kdy se přistihl jak zachází trapně daleko, jenom aby si získal jeho pozornost. Jeho otec si toho všimnul a dlouho si z něj dělal legraci, dokud se ho neodhodlal pozvat na rande a tak teď byli tady. O dva roky později. Draven věřil, že to byl zázrak. Jako když chcete chodit s někým, kdo je úplně mimo vaší ligu a potom se divíte, když vám řeknou, že jste se jim celou dobu vlastně líbili. To byl podivně přesný popis jejich vztahu.

Draven naváže oční kontakt se svým přítelem a pomocí nuceného úsměvu a dramatického upuštění levé boty svého otce mu naznačí, že muž na lůžku je opilý, tak jako vždycky, a že mohl zemřít, tak jako vždycky. Rovněž mu tím řekně, že je unavený a nebaví ho tuhle rutinu neustále opakovat a že si bude dále stěžovat u pozdní studené večeře z oblastní kantýny v jednu hodinu ráno. James bude v laboratorním plášti sledovat Dravena v taktické výbavě, jak si rozhořčeně stěžuje na svého otce, na to jak potřebuje pomoc, jak si občas připadá, že si něco udělá, nebo že se mu udělá špatně v noci a nikdo mu nepomůže. Co když umře, Jamesi, co když umře?

James jeho zprávu pochopí, zavře za sebou dveře a během toho Ben zabručí a znovu se zasměje.

"Jamesi… sakra… Jamesi!"

Jeho přítel se otočí k posteli, kde mu Draven pohledem říká ať ti řekne cokoliv, nemyslí to tak, promiň a potom mu začne sundavat druhou botu. Starší Kondraku se líně natáhne ke stolu plnému papírů.

"Můžeš mi podat tu lahev támhle?"

"Ehm, myslím, že jste už měl pro dnešek dost, řediteli," promluvil James spořádaným hlasem, který ho Draven slýchá používat jenom na prezentacích v laboratoři a nebo když má jeho alkoholický otec jednu ze svých epizod.

"Řediteli…" Kondraki si z toho slova utahuje a rychle znovu přechází do záchvatu smíchu. Draven pustil jeho druhou botasku na zem a omluvně se přitom podíval na Jamese, ale i když spolu byli teprve dva roky, viděl už James jeho otce v tomto stavu tolikrát, že si na jeho opilecké urážky docela zvykl. James přešel ke stolu a mezi několika hrnečky našel jeden, který nebyl prasklý, a tak se s ním vydal na chodbu. Draven se zvedl z postele a přešel ke svému otci.

"Notak. Posaď se." Ví, že ho otec neposlechne a sám to neudělá a tak už má jednu ruku pod jeho ramenem a pomáhá mu do polovičního sedu, dostatečně na to, aby se nezadusil na vlastních zvratcích, ale aby stále napůl ležel. Následně mu pod ramena dal polštář. Jeho otci je to jedno, protože je příliš zaměstnaný svým smíchem. Draven opatrně uchopí oběma rukama tlusté brýle svého otce, stáhne mu je z obličeje a složí jejich prasklé obroučky na noční stolek vedle lůžka. Podle toho jak moc se jeho otec ohýbá u stolu k dokumentům a podle velikosti písma na jeho telefonu potřebuje nové brýle, což je jenom další věc na dlouhém seznamu problémů, které posledních několik let nechává být.

A přesto máš stále čas na psaní, pomyslí si Draven, když si prohlíží psaný text na stole, který nevypadá jako úřední dokument. Je to kancelářský bloček plný rukou psaných vět, které místy nejsou k přečtení podle toho, jak opilý byl jejich autor. Psaní bylo něco, co jeho otec vždy zbožňoval, jak v angličtině, tak v polštině, různé žánry, různě dlouhé a co se tajnosti obsahu týkalo, pohybovaly se jeho texty někde mezi spálením celého bloku, až po možnost publikace. Ale jeho otec nic nepublikoval už tři, nebo čtyři roky a Draven si dovedl představit proč. Těžko se něco posílá vydavateli, když je člověk opilý do němoty.

"Bene." Znovu se vrátil James napravo od místa, kde Draven seděl vedle lůžka. "Tady."

"Doufám, že je to vodka," zavrčel Kondraki, což byla velká změna oproti jeho předchozí náladě. Draven si s děkovným pokývnutím od Jamese vzal hrneček s vodou z fontánky na chodbě a vtisknul ho svému otci do ruky.

"Skoro." Dravenův hlas byl tvrdý a chladný. "Napij se."

"Co je to dnes?" Zašeptal James a naklonil se lehce dopředu. Draven se lehce dotkl jeho ruky, aby ho zastavil. Jestli má jeho otec na někoho začít křičet kvůli trošce vody, byl by raději kdyby to byl on.

"Bourbon. Aspoň myslím," řekl Draven. Kondrakiho prsty se sevřely kolem hrníčku spíše díky známosti předmětu, než z vědomé vůle.

"Špatný den?"

"Kde jsou ty dobré?" Odpovídá Draven s náznakem bezradnosti v hlase.

Jeho otec si prohlíží hrníček s odporem.

"…Tohle není vodka, kluci," zamumlá. "To bych už radši kafe."

"To by ti taky nepomohlo, tati," říká Draven.

"Víš, jedna cenná životní lekce je naučit se pít kafe v nepřijatelnou dobu."

"Jo, já vím," odpovídá Draven znaveně. "Ale ty se teď potřebuješ hlavně prospat."

Jeho otec si nevrle odfrkne, protože mu nikdy nevadilo chovat se jako dítě. Na chvíli se Draven připravuje, že hrníček vylije, ale nakonec ho zvedne ke rtům a pohrdavě ho vypije. James vedle něj vydechne úlevou, položí svému partnerovi ruku na rameno, aby mu tím naznačil, prosím nezačínej teď s tím, že se o sebe musí starat, protože víš že tě stejně neposlechne a akorát zůstane déle vzhůru, a Draven se na něj beznadějně podívá. Co jiného mám dělat? Mám ho snad nechat, aby se to ještě zhoršilo?

Jeho otec dopije a ruku s hrníčkem natahuje k nočnímu stolku, ale mine a místo toho s ním narazí ze strany do dřeva. Jeho syn mu ho vezme z ruky a položí ho tam, kde ho jeho otec chtěl postavit.

"Nemám brýle," řekne jeho otec. Draven se lehce usměje.

"Vážně by ses měl trochu prospat."

Jeho otec melodramaticky protočí očima a ztěžka se opře do polštáře na lůžku.

"Dobrá, dobrá," zafuní a začne smátrat po vlněné přikrývce pohozené vedle postele, ale Draven se postaví a přiměje ho přestat.

"Tati," řekne. "Co mikina?"

"Co?"

"Tvoje— počkej." Draven si povzdechne a rozepne jeho starou vlněnou mikinu. Je to ta stejná mikina značky Columbia, kterou nosil už když byl Draven mladší. Byla tmavě zelená a teď už se pomalu začínala párat. Ani už mu neseděla, protože obrys jeho otce významně zeslábl od doby, co máma odešla. Především ztratil hodně váhy. To s vámi udělají špatná životní rozhodnutí a pití alkoholu. Jeho otec mu nešikovně pomáhá mikinu sundat, protože není vestavu, kdy by to mohl udělat sám. Draven nakonec obnošený zelený kus látky pokládá na roh postele za hlavu. James sleduje onu podívanou se stejným obdivem jako když jí viděl poprvé. Oba dva znají každý krok. Boty dolů, pak brýle, mikinu, napít vody a spát. Všechno odškrtnuto.

Poslední dobou to dělávali mnohem častěji.

Starší Kondraki si slabě přitáhne peřiny a když si Draven myslí, že je po všem, sáhne pod lampu, aby zhasnul. James si připadá skoro až nemístně jakožto svěděk tohoto osobního rodinného rituálu a jako první odchází z kanceláře, přičemž rukou mávne ve směru otce svého přítele. Draven přejde ke dveřím a zkontroluje čas na mobilu. 10:34. Předpokládá, že jeho otec byl pravděpodobně vzhůru už několik dní, takže by před sebou měl mít alespoň pět hodin odpočinku, pokud se nevzbudí kvůli nočním můrám. Ale to není pravděpodobné podle toho, kolik alkoholu v sobě má.

"Hej."

Je to jeho otec a Draven se nechce otočit, ale udělá to, povzdychne si a odpoví, "Co?"

"…pojď sem ještě na chvilku," říká hlas jeho otce. Draven se otáčí na Jamese.

"Hele, jen… počkej chvilku na chodbě," říká.

"Jsi si jistý?" V hlase jeho přítele je slyšet starostm vzhledem ke sklonům jeho otce k násilí. Draven přikývne.

"Jsem. Hned budu zpátky."

James přikývne zpátky a vydá se dál chodbou. Draven se otáčí a opatrně za sebou zavírá dveře.

"…Co se děje? Jsem tady."

Jeho otec si mne oči. Vypadá vyčerpaně ve světle lampy na nočním stolku a na malý moment Dravena zavalí starostlivý pocit, jako kdyby na dnešní noci bylo něco jiného od všech ostatních případů, kdy prováděl tuhle rutinu.

"…Posaď se na chvíli," říká jeho otec. V jeho hlase už nění smích. Draven si sedá na kraj postele.

"…copak?" zeptá se váhavě.

Starší Kondraki zaměřuje svoje oči na něco napříč místností, ale na nic určitého.

"Jsi fakt skvělej kluk," dostane ze sebe nakonec a Draven si není jistý jak jinak odpovědět než, "A ty jsi fakt skvělej táta." Benovi se na tváři mihne úsměv, ale oči má stále upřené na něco v místnosti.

"Jo, to víš že jo. Přestaň si vymýšlet."

"Nevymýšlím si."

Jeho otec lehce zatřese hlavou a světlo lampy se mu odráží v šedinách. "Ten James," povzdychne si. "Je to fajn chlap."

Draven je zmatený změnou tématu, ale nechá to být. V hlase jeho otce jeslyšet starost, ale i úleva. Je odtažitý způsobem, který ještě nikdy neviděl.

"Jo, to on je."

"Bude se o tebe dobře starat," odpověděl jeho otec klidným hlasem. "Jakože, on už to stejně dělá, ale bude se o tebe starat i dál. Chápeš?"

"…Jo?" Draven je zamtený, ale přikývne.

"A ty se dobře staráš o něj, víš."

"No," Draven zaváhá. "Jo, snažím se."

Jeho otec si povzdychne a posune se pod peřinou. "To je dobře."

"…Snažím se starat i o tebe, víš," řekne. "Stejně jako o něj."

Kondraki přikyvuje a znovu se usměje.

"Já vím že jo, chlapče."

Na moment sedí oba v tichosti. Draven hledí na svého otce, který zírá do stropu. Lhal by, kdyby řekl, že o něj nemá starost.

"Víš, nevadilo by mi, kdyby sis ho vzal. Chci říct, kdybys chtěl. Jakože… vážně, vážně bych neměl problém, kdyby sis chtěl vzít kohokoliv, nebo kdybys sis nikoho vzít nechtěl, víš? Byl bych s tím v pohodě."

"Říkáš to proto, abych si vzal Jamese?" Draven zmateně pozdvyhne obočí. "O to tady jde?"

Jeho otec vydechne stále zahleděný do stropu. "Ne, o to nejde. Jen… Nevím, chtěl jsem ti říct, že bych byl spokojený… s čímkoliv. Jakkoliv si vybereš žít svůj život. Cokoliv tě udělá šťastným. Myslím to vážně."

Dravenův výraz je plný znepokojení. "Tati, já-"

Náhle ho Ben chytí za zápěstí a podívá se mu do očí.

"Cokoliv tě udělá šťastným. Jasný? A… buď dobrý člověk." Jeho tón je zoufalý a vážný, stejně jako stisk jeho ruky. "Jasný?"

"Tati-"

"Slib mi to."

Draven je zmatený jak upřímností, tak vážností v jeho hlase. "…Co ti mám slíbit?"

"…Co já vím. Třeba že… že neskončíš jako já, co? Co třeba to." Jeho otec se nuceně usměje. "Jen… nebuď jako já. Nikdy. Nedělej nic, co jsem dělal já. To je asi to, co se snažím říct."

"Tati." Kondraki nemůže uvěřit jako moc jeho syn vyrostl. Má tmavé vlnité vlasy, stejně jako on. Je čistě oholený, má zelené oči a na sobě taktickou výstroj s jeho jménem. "…Jsi v pořádku?"

Usměje se.

"Jsem v pořádku, Dravene."

"Myslím to vážně. Můžu tady zůstat, jestli chceš. Nebo tě můžu vzít domů a zůstat přes noc?" Hlas jeho syna je plný nezastíraného zájmu a dokonce lásky, ochranitelství a oddanosti. Kondraki by byl dojatý, kdyby to všechno jeho syn neinvestoval do takového parchanta, jako je on. Zatřese hlavou a skloní svůj zrak do peřin.

"Ne, ne. Jsem jenom unavený." Přiměje se, aby se znovu zasmál. "Nejspíš je to tím bourbonem."

Zrak jeho syna na něm zůstává upnutý, propaluje ho, stejně jako to dělával už když se narodil. Ben pustí jeho zápěstí.

"Hele, už je pozdě. Jen… Jen jsem ti tohle všechno chtěl říct, asi." Ben na něj nepřítomně mávne rukou a poté jí nechá spadnout na svou hruď. "Jenom… Nebuď kretén. Tu máš lekci do života."

Draven čeká na další slova. Když nepřichází, postaví se v zatemnělé kanceláři. Je stejně vysoký jako jeho otec, chytřejší než jeho otec, lepší než jeho otec. Kondraki by to ani jinak nechtěl.

"No. Tak dobrá." Draven si zastrčí palce za taktický opasek. "Zavolej mi, kdybys něco potřeboval, jo? Myslím to vážně."

"Jo, jo." Kondraki unaveně mávne rukou. "Jako vždy-"

"Tati." Dravenův hlas je znovu seriózní. "Mám tě rád."

Kondraki si nemůže pomoct a usměje se.

"Jo. Já tě mám taky rád, chlapče," odpovídá. "A vždycky budu."

Draven přejde ke dveřím, otevře je a fluorescentní světlo z chodby zalije místnost. Když se Kondraki podívá, vidí svého syna ve dveřích a stín svého syna na zemi.

"Dobrou noc," zavolá na něj Draven s rukou na klice. Za ním na chodbě vidí Jamese textujícího na telefonu. Teď je o něj dobře postaráno.

"Dobrou, kluku," odpovídá Kondraki nepřítomně. Připadá mu to jako sen. Když Draven zavře dveře, zůstane sám a všechno ho to zasáhne najednou, ale on čeká. Čeká dokud si není jistý, že jsou pryč, odešli z chodby a čeká dokud venku nikdo nezůstal. A potom se zvedne z postele a vytáhne ze stolu svou služební pistoli. Nabije jí, tak jako to vždycky dělával, potom si přitiskne hlaveň na horní patro. Trvá to jenom zlomek sekundy a potom už nic.


2

Draven ho najde ležícího na zemi protože se vrátil brzy.

Vzbudil se v jednu hodinu ráno, oblékl si třičko a jeany a šel ho zkontrolovat, přičemž procházel po oblasti ve svých ošoupaných botaskách, které lehce pískaly na dlaždicích. Bůhví proč, ale vždycky svého otce takhle kontroloval během jeho epizod. Protože se bojí, protože se chce ujistit, že je v pořádku a že nemusí volat doktora, tak jako to už dřív několikrát musel udělat. Protože když se vzbudí v jednu hodinu ráno a jde na záchod, v jeho hlavě je hlas, který pořád opakuje zkontroluj tátu, zkontroluj tátu, zkontroluj tátu.

Nevidí svého otce na lůžku, kde ho nechal a jeho první myšlenka je optimistická, že to možná stihl do koupelny, když se mu chtělo zvracet a že by se tam měl podívat, aby se ujistil, že neupadl. Jeho druhá myšlenka je, že to musí spravit. Vidí tělo svého otce a pomyslí si, pořád tě můžu zachránit. Nezapíná světlo. Hlava jeho otce je prostřelená, ale on stejně kontroluje jeho pulz, dokonce dvakrát, jako by něco hledal. Cokoliv. A když nic necítí, začne ho spravovat. Klečí v malé kaluži krve a začíná sbírat kousky mozku, protože jeho vlastní mozek opakuje sprav tátu, sprav tátu, sprav tátu, dej tátu dohromady, tak jako vždycky. Ale on neví co má dělat s malými kousky kostí a masa, které svírá ve svých rozechvělých rukách a hloupě, skoro opilecky, se je snaží dát zpátky dovnitř. Tlačí je do chaosu, kterým je hlava jeho otce a mžourá u toho při slabém světle lampy. Sprav tátu, sprav tátu, vždycky ho dovedeš spravit. Žádný kousek kosti, ani masa nesedí do jeho hlavy tak, jak by měl, tak znovu kontroluje pulz a svým palcem a ukazováčkem zanechává na studeném těle krvavé otisky. Sprav tátu. Necítí žádný pulz, takže se určitě nesnaží dost. Otočí ho na zemi a zatřese s ním. Nepamatuje si jak se dává masáž srdce. Připadá mu, jako kdyby jeho mozek vyskratoval a nakonec jen vezme tělo svého otce a drží ho. Sprav tátu, sprav tátu a říká prosím, i když mu zatuchlá krev z hlavy jeho otce stéká po rukou a lepí mu tričko k tělu. Tátu, sprav tátu, sprav tátu. To bude nejspíš ten moment, kdy vytáhl telefon a zavolal na ošetřovnu a oni se ho zeptali co se stalo? a on na to zastřelil se, a oni se zeptají kde? a on do hlavy, a ještě dodá můžete mu pomoct? Múžete mu pomoct? a oni mu po telefonu řeknou ne. A on to nedokáže zaznamenat. Jeho krvavé otisky jsou všude na telefonu a na všech tlačítkách. Sprav tátu, sprav tátu, bude to v pořádku. On bude v pořádku.

Táta je vždycky nakonec v pořádku, pomyslí si, když sedí v nemocniční čekárně ve dvě hodiny ráno a je celý umazaný od krve svého otce. Táta je vždycky nakonec v pořádku. James ho zahlédne a po tvářích se mu při tom pohledu valí slzy. Draven nebrečí, ale James popotahuje. Draven necítí vůbec nic. Táta je vždycky nakonec v pořádku. James se posadí vedle něj. Krev mu zasychá na kůži a na oblečení. Sestřička mluví s Jamesem. James mluví s ním. Nakonec se James uklidní a přestane brečet. Mluví spolu a Draven prázdně hledí na dveře, kam odvezli jeho otce před hodinou. Táta je vždycky nakonec v pořádku.

Uběhnou dvě hodiny a Draven se cítí otřeseně. James se ho ptá, jestli je v pořádku a on sotva dokáže promluvit. James mluví se sestřičkou a potom se ho ptá zlato, co to máš v ruce, a on jenom řekne tátu protože neví co jiného říct. Je zachvácený panikou a ztuhlostí a žalem. James se málem pozvrací, ale potom se zastaví a znovu si promluví se sestřičkou. Potom před něj James postaví pytel na biologický odpad.

"Na co to je?"podaří se mu říct. James se posadí vedle něj, vezme jeho levou ruku do své a dá jí nad pytel. Draven to svíral v pěsti poslední čtyři hodiny. Nikoliv ze vzteku, ale z nutnosti a už si nepamatuje proč a připadá si příliš slabý než aby proti tomu něco udělal.

"Fajn. Uděláme to spolu, ano?" Draven se na něj podívá. Je k smrti vyděšený a nejistý, ale než může něco říct, jeho přítel pokračuje, "Na tři. Jedna. Dva. Tři—"

James bere Dravenovy prsty a pomalu otevírá jeho zatnutou pěst. Prst po prstu, ukazováček, malíček, prostředníček, prsteníček a palec. Mezi prsty je kus skalpu s šedivými vlnitými vlasy a je celý od zaschlé krve. Jeho ruce jsou celé od krve, protože to držel sevřené tak dlouho a tak silně. Draven cítí jak dosáhl bodu absolutní prázdnoty z grotesknosti této scény a není schopen reagovat. Nechává svého přítele, který, jak mu později dojde, až bude schopen vzpomenout si na události z nemocnice, pro něj udělal víc, než by mohl od kohokoliv čekat, aby mu opatrně a láskyplně sundal zaschlou krev z ruky a dal jí do průhledného červeného sáčku. Udělal to z lásky a kvůli důvodům, které Draven nikdy nepochopí a ani si je nedovede představit. Draven sedí otupěle v hrůze a James mu vybírá zbývající chomáče stříbrných vlasů z rukou, kde mu zaschly v krvi. Najde i malý kousek kosti sedící mezi Dravenovým ukazováčkem a prostředníčkem a odstraní ho. Konečně najde zrakem umývárnu a nějak, pomocí vůle boží, dotáhne Dravena dovnitř aby mu mohl umýt zkrvavené ruce pod horkou vodou. Použije svoje nehty na palcích, aby mu oškrbal zaschlou vrstvu krve z dlaní, pokusí se mu dostat pod nehty, mezi prsty, ale je to tak zaschlé jako špína. A dokonce i Draven se probere a začne se snažit něco dělat, cokoliv jako odpověď na rudou barvu odtékající do umyvadla. James si nedovede představit jaké to je, vědět že držel skalp svého otce, jeho vlasy, jeho krev a kosti. Draven nedokáže složit slova do vět a když James vypne vodu z kohoutku, jenom těsně Dravena chytí, když omdlí.


3

James.

James ho drží za ruku na ošetřovně a potom si povídá s doktorem a potom ho v bouřce veze domů. Draven je navlečený v Jamesově mikině a svém zkrvaveném oblečení na sedadle spolujezdce v Jamesově zeleném Saturnu a cítí se špatně, protože tohle je Jamesova oblíbená mikina a on na sobě pořád něco má. A potom je u Jamese doma a v Jamesově sprše a myslí si že to je ten bod, když mu James pomáhá smít krev z těla, kdy mu to dojde a on začne křičet. Stojí v Jamesově náručí v Jamesově domě, v Jamesově sprše a křičí a není si ani jistý proč křičí. A James se mu snaží něco říct tím jemným hláskem, tak jak to vždy dělává a Draven s ním chce zatřást a říct Jamesi, něco se stalo, Jamesi, Jamesi a tak to udělá a James něco říká svým jemným hláskem a on křičí Jamesi, můj táta, a Jamesi něco říká a Draven říká Jamesi, Jamesi, můj táta. Jeho hruď se stlačila dovnitř protože se mu stalo něco, co bylo mimo jeho chápání. Jamesi, něco se stalo tátovi, a James mu pomůže sednout si ve sprše a vypne vodu. Jamesi, Jamesi, Jamesi. Všechno je James a ta věc, na kterou nechce myslet a můj táta, můj táta. James mu vyždímá trochu vody z vlasů a říká: Já vím, je to v pořádku, všechno bude dobré. Dál říká, jsem tady a je to v pořádku. James říká, převlečeme tě do čistého oblečení. A potom má na sobě Jamesovo oblečení a je v Jamesově posteli a on padne Jamesovi do náruče, protože nemá o koho jiného se opřít.

Bude se o tebe dobře starat.

James ho drbe mezi lopatkami a šeptá mu do ucha. Význam jeho slov mu uchází. Cítí se bezvládněm jako kdyby z něj vyprchala všechna energie za posledních šest hodin od doby, kdynašel svého otce na zemi. Déšť lehce dopadá na okna a zrovna když začíná ráno, upadá Draven do hlubokého spánku.


4

Portrét tvého otce:

(Je to vzpomínka z doby, kdy jsi byl velmi, velmi mladý)

Je to on. Tvůj otec. Stojí za stolem ve své kanceláři, ale stojí k tobě zády a mluví do telefonu pevné linky s dlouhým spirálovým kabelem, který se kolem něj obmotává, jak přechází z místa na místo. Chodí tam a zpět, tam a zpět, obtáčí si kabel kolem prstů a přechází z polštiny do angličtiny a zase zpět. Je to ten nejchytřejší člověk, jakého znáš, protože knížky, co čte, jsou hodně tlusté. Taky tě hodně fotí, protože jsi moc malý na to, abys mu řekl tati, to je trapný, a tak jsi jeho nejlepší subjekt k focení. A taky jeho oblíbený. Myslíš si, že má tu nejlepší práci na světě. On i tvoje máma. Oba vždycky přijdou z práce večer a říkají ti, že tě mají moc rádi. Tvůj táta nepije. Každý den si bere dvě bílorůžové pilulky k jídlu. Jsou všechny v takové oranžové lahvičce s bílým víčkem, kterou nosí ve své pracovní tašce. Nápisy na ní jsou polsky i anglicky. Víš to, protože jí občas vytáhneš a čteš je před ním, abys ho ohromil, ale nesmíš jí otevírat, nebo sahat na to, co je vevnitř. Stejně bys jí neotevřel. Táta je super. Občas nadává, ale musíš mu slibovat, že to neřekneš mamce. Táta má rád čtení a psaní a každý večer ti něco čte. Táta tě bere koukat na motýly, kteří ti říkají "POTOMEK" a "DÍTĚ" s pomocí svých křídel, i když jsi jim už říkal, že máš jméno. Táta. Táta. Táta. Všechno je táta, všechno je fajn a stůl, za kterým stojí, když je ti pět, je ten stejný stůl za kterým zemře, když ti bude dvacet pět.

Táta mluví po telefonu a bere si své léky.


5

James nespí.

Sleduje jak spí jeho přítel, to ano. Hrudník se mu zvedá a zase klesá ve slabém denním světle z venku a kapky deště na okně vrhají na jeho kůži stíny. Nemůže usnout. Zavolá do práce, aby oznámil že si oba vezmou na pár dní volno, protože na ničem teď nezáleží tolik, jako před 24 hodinami. A hlavně protože mu připadá, že je moc brzy na to, aby nechal Dravena osamotě. James měl Dravenova otce rád, stejně jako svého, i když to s ním bylo těžké. James několik hodin střídavě brečel a občasně to prokládal pocity úzkosti a zmatení a starostmi o svého partnera. Párkrát se bál, že Dravena vzbudí, ale ten byl v příliš hlubokém bezesném spánku, než aby se dal vzbudit tak lehce. To protože James předtím rozdrtil několik prášků na spaní, které dostal od doktora na ošetřovně a smíchal je s trochou vody, kterou Dravenovi dal. Draven, který by si toho normálně okamžitě všimnul, kdyby nebyl v šoku a nebyl naprosto neschopný fungovat, všechno vypil s roztřesenýma rukama a se slzami na bledých tvářích, zatímco seděl v Jamesově posteli, v jeho tričku s logem Pink Floyd a v jeho teplácích. Vypadal menší, než ho James kdy viděl. Pod nehty měl stále trochu zaschlé krve. Byly tři hodiny ráno.

Takže je to James, který v šest ráno sleduje déšť za oknem v kuchyni s šálkem černé kávy, kdo zvedne Dravenův telefon, když si všimne, že volá jeho matka. Jeho přítel stále ještě tvrdě spí ve vedlejší místnosti, když jeho iPhone začne bzučet na kuchyňské lince, kde ho ledabyle odložil včeera v noci. James ještě nikdy nevzal hovor za svého přítele a chvíli zvažuje, že nebude odpovídat, dokud ho neotočí a neuvidí na obrazovce "Máma". Představí si, jak ustaraná musí být a že Draven možná nebude schopný jí zavolat zpátky ještě několik dní.

A tak ten hovor zvedne.

"Haló?"

"Dravene?" James slyšel hlas jeho matky jenom jednou, zhruba před rokem, a doufal, že si ho bude pamatovat. "Jsi tam?"

"Tady James," řekne hloupě a snaží se opravit. "Ehm,pardon. Dravenův přítel."

"Je v pořádku?" Její hlas je starostlivý. "Je tam? Můžu s ním mluvit?"

"Je v pořádku. Spí ve vedlejší místnosti. Vzal jsem ho domů a pomohl jsem mu umýt se. Na ošetřovně ho zkontrolovali."

"Jak je— jak je mu? Jak to zvládá? Slyšela jsem, že ho našel—"

"Našel ho. No… nebere to moc dobře, ale teď odpočívá. Myslím že to zvládne." James polkne při vzpomínce na to, jak jeho přítel seděl na čekárně celý od krve a svírající kus skalpu svého otce.

"Prosím, mohla bych s ním mluvit?"

"Paní Kondraki-" začne, ale potom ho napadne, že si není jistý tím, jaké přímění Dravenova matka používá. "Ehm, Alice—"

"Jamesi," řekne vážně. "Prosím."

"Teď spí—"

"Jamesi. Nech mě mluvit s mým synem."

James postaví šálek kávy na linku a rukou si projede vlasy.

"Dobrá. Já… půjdu ho zkusit vzbudit, ale doktor mi pro něj dal prášky na spaní, takže bude možná dost mimo."

"To nevadí," ozve se. "Nechci ho držet vzhůru dlouho. Do práce nepůjde, že ne?"

"Bože, ne," odpoví James, zatímco pomalu otevírá dveře do ložnice, které nechal maličko pootevřené. Uvnitř je tma. "Ne. Zavolal jsem tam a zařídil jsem nám na pár dní volno, s tím že uvidím, jak to bude snášet. Myslím, že to bude chtít několik týdnů, než bude připravený, ale vezmeme to krok za krokem a ten most přejdeme až k němu dojdeme."

Slyší, jak si Alice na druhé straně povzdychne. "Fajn. To je… to je dobře. On jen— víš jaký dovede být—"

"Vím přesně jaký dovede být. Já to mám stejně," řekne a stojí ve dveřích. "Počkejte chvíli. Zkusím ho dojít vzbudit."

Slyší, jak Alice něco říká, ale on už má telefon založený na hrudi a vstupuje do místnosti.

Draven je stočený do pozice plodu na druhé straně postele s rozcuchaným účesem, přičemž se peřiny neustále zvedají a klesají jeho dýchaním. James jde tiše, spíše ze zvyku, než z jiného důvodu, ke druhé straně a lehce mu zatřese s rukou.

"Dravene," zašeptá. "Dravene, zlato. Vzbuď se."

Draven dál spí. James si povzdychne a rukou, která nedrží telefon, mu začne drbat záda směrem ke krku a potom do jeho hustých černých vlasů.

"Dravene."

Vidí jak se očijeho partnera slabě pohnou pod víčky. Znovu zatřese s jeho ramenem.

"Dravene. Hej."


6

Portrét tvého otce:

Jeho otec řídí auto, zatímco z kazetového přehrávače hraje písnička od Johnnyho Cashe. Na sobě má svou tmavě zelenou rozepnutou mikinu značky Columbia s vybledlým tričkem pod ní. Dále sedí v jeanech a botaskách a na očích má brýle s jinými obroučkami než když bude starší. Jeho fotoaparát je značky Nikon a má ho už hodně let, takže je na stranách trochu odřený, ale táta vždycky říkává, že všechno, co má člověk rád, je vždycky trochu hrubé. Včetně lidí.

Jedou v horách a jeho táta má stažená okna a prsty si bubnuje na volantu do rytmu písničky. Nemůže si pomoct a vzpomene si na to, o kolik zdravější vypadá, než když ho Draven uvidí naposledy ležícího na lůžku v kanceláři. Střapaté tmavé vlasy, barva v obličeji a pod kůží není tlustý, ale ani mu nejsou vidět obrysy kostí. Je aktivní. Plný života. Jeho otec miluje cestování. Miluje výlety venku. Miluje prozkoumávání.

"Tati," řekne nahlas, protože teď je naštvaný. Jeho otec jede dál a začne si broukat písničku, jako kdyby se jeho mysl zabývala nějakým napůl rozepsaným příběhem, nebo projektem.

"Tati!"

Jeho otec vypadá na chvíli zaskočeně, jako kdyby se probudil ze snu. Na moment se Draven lekne, že by se jeho otec mohl zabít znovu, stejně jako předtím. Že zkrátka odnikud vytáhne zbraň a všechno to skončí. Nečeká, že mu odpoví.

Ale on to udělá.

"Co? Co?" zeptá se jeho otec a všechny jeho starosti se rázem rozplynou, protože slyší hlas svého otce. Jeho dřevitý tenor je schopný mluvit tiše, ale většinou hovoří nahlas k celým skupinám lidí, v lese zkouší ozvěnu, nebo vydává rozkazy, prozkoumává, běží k okraji a skoro se trhá na jeho hraně. Bylo to skoro jako kdyby ten hlas neseděl správně k jeho tělu, ale zároveň nemohl patřit nikomu jinému. Už jej dříve zvedl, když byl naštvaný, ale ještě to nezačal křičet neustále a Dravena zamrazí při myšlence, že přijde čas, kdy se jeho otec bude schopen bez váhání vykřičet do němoty. Ale zatím je to on. Bubnování prstů na volantu a náhradní krytka na foťák v držáku na pití. Táta.

Nemá čas odpověďět, protože znovu promluví muž řídící auto.

"Celá ta věc se sebevraždou tě vážně vzala co?" řekne prostě. Obloha venku je jasná a na louce vedle se pasou ovce. Kola Jeepu poskakují na šťerkové cestě a za sebou zvedají prach. Jeho otec zatřese hlavou a jednu ruku zvedne z volantu, aby mohl gestikulovat. "Chci říct. Sakra, tak jsem umřel. No a co?"

"No a co?" Draven cítí jak se mu v žilách vaří krev a urovná se v sedadle spolujezdce. "No a co? Děláš si ze mě kurva srandu?"

Jeho otec se na něj se zdvyženým obočím podívá svýma pozornýma zelenýma očima přes tlustá skla brýlí.

"Víš co? Je mi to fuk. Strávil jsem dost času truchlením nad tvým sobeckým zadkem." Draven si rozepne bezpečnostní pás. "Zastav. Vystupuju."

Tvůj táta přidá plyn.

"Ehm, jo tak ty to chceš takhle, jo?" Draven zavrčí. "Tati-"

"Víš proč jsem nenechal dopis na rozloučenou, Dravene," řekne prostě a úplně to stačí na to, aby se na místě pasažéra Draven začal třást a musel v tichosti zadržovat slzy. Jeho otci je to jedno. Stále so bubnuje prsty na volantu a jede trochu moc rychle, než aby to bylo příjemné. Neustále balancuje na hraně, natahuje se po měsíci a planoucí obloze. Letí příliš blízko ke slunci.

"Nesnáším tě," řekne nakonec Draven. V očích má slzy a žaludek ho pálí z toho, jak moc je mu špatně. "Nenávidím tě, ty sobeckej, bezpáteřní parchante. Nenechal jsi žádnej dopis, protože ti bylo jedno, co si kdo bude myslet, až bueš pryč, no ne? Bylo ti to u prdele—"

"Vážně z toho viníš sebe?" Hlas jeho otce je tak čistý, že to skoro znělo, jako kdyby byl naživu a tohle byla skutečná vzpomínka. Jako kdyby sebou Draven neházel neklidně ve spánku, zatímco si o něj James dělá starosti. "Víš dobře, že to není tvá vina, Dravene. Nemohl jsi udělat nic, čím bys tomu zabránil."

"Mohl jsem zůstat." Draven si přitiskne kolena k bradě. "Mohl jsem zůstat. Dokonce jsem ti to nabídl a bylo jasné, že jsi tu noc nebyl v pořádku. Měl jsem tě vzít domů, nebo zavolat na ošetřovnu, nebo… něco, tati, je mi to líto, je mi to—"

"—A ty si myslíš, že tě z toho viním?"

"Nesejde na tom, jestli mě viníš, nebo ne!" Překvapil sám sebe tím, že zdvyhl hlas na svého otce, ale nemůže si pomoct, protože to bolí. Bolí to tak moc. "Jsi mrtvý! Už tě nikdy neuvidím! Nikdy s tebou nebudu znovu mluvit! Vystřelil sis svůj pitomej mozek ve svojí kanceláři a ani jsi nenechal dopis, protože sis myslel, že na tom nesejde a všem to bude jedno!"

"Dravene."

"Co je s tebou sakra špatně!" Draven křičí. Jeho otec jede dál a kolem nich se dál míhá polský venkov a ptáci zpívají a svět je bezstarostný. Nic se nezajímá o jeho otce tak, jako on. "Proč sis nenechal pomoct? Proč jsi mi to neřekl?! Proč jsi mi nedal možnost ti pomoct, dokud jsi byl ještě naživu?!"

"Dravene," řekne tvůj otec znovu. Jeho hlas je tentokrát vyšší a jemnější. Empatičtější.

"Kruci, proč jsi musel odejít?!" Svět se rozpadá, jako kdyby jeli skrze tunel a náhle vidí Jamese, jak s ním třese, aby ho vzbudil. V jeho očích je starost a v ruce drží telefon.

"…Jamesi?" Draven chraptí z vyčerpání a Jamesovi poskočí srdce, protože ho vzbudil, když ho měl nechat spát. Ale rozhovor s jeho matkou mu možná pomůže, pomyslí si. Nebo to možná ještě zhorší. "Kolik je hodin?"

"Zlato, volá ti tvoje máma."

"Máma—" Dravenovi oči se lehce roztáhnou a James znovu cítí nával viny, jako emoční odraz sympatie, kterou cítí pro bolest svého partnera. Podí mu telefon a Draven si ho vezme a znovu si lehne do postele, než se opatrně zeptá, "…Mami?"

James neslyší, co mu říká, ale v koutku Dravenových očí se objeví slzy. James zapne lampu na nočním stolku a zalije tak postel světle žlutou září, než se sám posadí na stranu postele. Původně jim chtěl nechat soukromí, ale když vidí slzy stékající po tváři jeho partnera, nedokáže se přimět k odchodu.

"… Jo. Jsem v pohodě." Draven pomalu vydechne a druhou rukou si zakryje oči. "Jsem v pořádku, mami," opakuje. "Ne, jen… šel jsem ho zkontrolovat a on—"

James nikdy neviděl Dravenajako někoho, kdo se dal lehce zlomit, ale teď sleduje jak se pomalu rozbíjí. Slova se mu lámou do hlubokého popotahování někoho, kdo se snažil spravit svého tátu, ale nemohl. Jamesovi dojde, že tohle je teď celá jeho okamžitá rodina a připadá si, jako kdyby mu někdo vyrazil vzduch z plic.

"-on jen-" Draven se snaží vyslovit ta slova, ale nemůže. Hlas má vysoký a tápavý. James ho nikdy neviděl takhle brečet a už ho tak nikdy znovu neuvidí. Chce to zastavit, sebrat mu telefon a všechno spravit, ale chápe, že ten telefonát potřebuje. Že se potřebuje vybrečet někomu jinému. Křik ve sprše ze včerejší noci, který ho vyděsil k smrti, byl přímým následkem toho, že Draven byl přepjatý, vyčerpaný a vyděšený a teď už byl jenom to, co zbylo. Jako výsledek zápalné reakce.

"-Nevím… byl prostě tam—"

Jeho matka říká na druhé straně slova, kterým James nerozumí a Draven tiše brečí se zatnutými zuby, zatímco mu po ruce stékají slzy. Protože si není jistý, co má sám dělat, a protože rovněž cítí slzy na tváři, najde James pod peřinou Dravenovo koleno a láskyplně ho stiskne.

Dravenův dech se na moment zastaví a rychle znovu začne, jak se snaží uklidnit a selhává, načež se s dalším vzlykem vrací zpět k horkým slzám stékajícím po tvářích.

"-Mami, měl jsem tam zůstat- promiň—"

Další pauza, kdy poslouchá svou matku.

"Říkal mi, že je v pořádku— říkal že je to dobrý, mami, já jsem to-" prudce se nadechne. "Já to nevěděl—"

"Dýchej, zlato," pošeptá mu James a ví, že ho Draven slyšel, protože se rychle nadechne a na moment jeho vzlykání ustane.

"Ne, on byl-" Draven zalapá po dechu. "-š-šťastný, když jsems ním mluvil, bylo to-" Začíná hyperventilovat. James mu znovu dá ruku na koleno, aby ho zkusil uklidnit. "-jen normální—"

Takhle pokračují podobu, která se Jamesovi zdá jako hodiny, ale je to pouhých deset minut. Draven si sedá a panikaří. Snaží se ovládnout slzy a občasně se ohlíží po Jamesovi. Věděl, že Draven si byl bližší se svým otcem, než se svou matkou a otčímem. Dávalo to smysl, protože jeho otec ho měl v péči a vychoval ho. Draven byl dítě Oblasti-17. Máma žila na Sibiři, táta byl alkoholik dělající co mohl a Draven skončil skvěle, i přes obtížnosti života za oponou. Nebylo to ideální, ale fungovalo to. Fungovalo to i pro ně dva a blízkost přišla s tím.

Když Draven zavěsí, těžce polkne, pustí telefon do peřiny a obličej si zakryje rukama.

"Hej." James se přisune blíž a dá mu ruku na rameno. "Je to v pořádku. Ano? Bude to dobré."

Draven se hluboce nadechl a prsty si projel skrz vlasy s nuceným smíchem. Oči měl rudé a obličej bledý. James si více než cokoliv na světě přál, aby to mohl zastavit.

"P-promiň, že jsem taková troska," podaří se mu říct přes vzlyky. "A-asi to n-není moc atraktivní."

James se na něj lehce usměje. "Myslím že budeš muset ještě chvíli počkat, než se začneš omlouvat za to, že brečíš. Bože, Dravene. Vždyť je to teprve osm hodin."

Jeho partner polkne a tiše vydechne, aby si uklidnil. "… Wow. F-fajn. Jsem v pořádku." Další hluboký roztřesený nádech. "Jsem v pohodě. Všechno je fajn."

"Víš, že brečet je v pořádku."

Draven přikývne a znovu si rukou projede vlasy. "Jo. Jo, já vím. Jen. Jsem unavený, myslím."

"Chceš jít znovu spát?"

Náhle se Dravenovy oči rozšíří a on se poplašeně podívá po hodinách na nočním stolku. "Sakra. Počkat. Kruci."

"Volal jsem do práce," odpoví mu James. "Máme pár dní volna. Myslel jsem, že to tak bude nejlepší."

Draven přikývne a trochu se uklidní. "Ou." Znovu si dá ruce kolem sebe a James si znovu nemůže pomoct, ale připadá mu malý a křehký, jako kdyby za žádnou cenu nepatřil do kevlaru a taktické výstroje.

"… T-ty jsi v pořádku?" zeptá se Draven. "S-spal jsi?"

James zatřese hlavou a povzdechne si. "Já—" skoro řekne, nemohl jsem přestat myslet na tvého mrtvého otce na zemi a na to, že jsi ho tam musel najít, ale zastaví se. "…Ne, nešlo mi usnout."

Draven se na něj znovu podívá s hlubokým nádechem, protože stále není klidný. "…Potřebuješ se vyspat."

James se znovu usměje. "Nejsem unavený."

"Jamesi," Draven zašeptá. "Prosím."

Jeho úsměv se rozplyne.

Když si James vleze do postele, jeho partner už tvrdě spí následkem léků a emočního vyčerpání. James vezme Dravenův telefon z místa, kam ho jeho partner pustil a dá ho na noční stolek, přičemž vezme svůj vlastní, protože stále nemůže usnout, ale nechce Dravenovi přidělávat další starosti.

Na zamykací obrazovce vidí upozornění, ze kterého se mu na moment sevře žaludek a vyděsí ho:

NOVÁ CELOOBLASTNÍ ZPRÁVA

Polkne a podívá se po Dravenovi, agentovi mobilní úderné jednotky, který aktuálně spí v jeho posteli, a když upozornění otevírá, modlí se aby to nebyl únik ze zadržení. Když přečte nadpis "CELOOBLASTNÍ ZPRÁVA: ŘEDITEL KONDRAKI", pohltí ho zcela jiný druh strachu, který se náhle objeví, když se něco náhle stane skutečností a nedá se o tom už pochybovat.

Všem,

Hádám, že jste již něco zaslechli kvůli tomu, jak rychle se informace šíří, a zkrácená verze je opravdu taková, že dnes brzy ráno zemřel ředitel Kondraki velmi náhle z neanomálních příčin. To znamená následující:

  1. Administrace je aktuálně v přechodném stavu. Prozatím jsem byl jmenován zastupujícím ředitelem, což samozřejmě nebude dlouhodobé. Rada O5 již brzy rozhodne o dosazení někoho jiného na tuto pozici, ale po následující týden bude práce rozdělena mezi mě a další zaměstnance úrovně 4 v oblasti. Podle protokolu bude jméno ředitele Kondrakiho uvedeno na veškerých dokumentech, které byly podány ke schválení do včerejší 1 hodiny ranní. Veškeré dokumenty podány později, s prioritou Euclid a níže, budou odloženy, dokud nebude jmenován a dosazen nový ředitel. To pochopitelně způsobí nějaké odklady. Žádáme, aby všichni zůstali v klidu a byli chápaví, ohledně vzniklé situace, ale nicméně bude vše následujících pár týdnů chaotické.
  2. Projekty a stránky pod jménem ředitele Kondrakiho jsou aktuálně uzamčené, jak si mnozí z vás zaposledních pár hodin všimli. Tyto projekty budou brány a podle jenotlivých případů jim budou přiřazeni noví vedoucí. Některé zadržovací cely, jako například voliéra SCP-408, budou uzamčeny s vyjímkou rutinní údržby, dokud nebudou ustanoveni noví vedoucí projektů.
  3. Výzkumné poznámky a přidružené materiály ředitele Kondrakiho budou vydány s patřičnými úpravami v následujícím týdnu pro zbytky jeho týmů. S osobními poznámkami a složkami bude naloženo dle uvážení jeho rodiny.
  4. S informacemi ohledně okolností jeho smrti bude rovněž naloženo dle uvážení jeho rodiny, stejně jako s naplánováním pohřbu. Žádáme vás, abyste respektovali jejich soukromí.
  5. Vedoucí laboratoří a vrchní vyšetřovatelé zodpovídající se řediteli Kondrakimu budou přeřazeni v následujících několika hodinách, jako jedna z prvních věcí. Výzkumníci se i nadále zodpovídají svému nadřízenému úrovně 3.
  6. Výzkum netýkající se projektů ředitele Kondrakiho bude pokračovat beze změny. Výzkum týkající se projektů ředitele Kondrakiho bude prozatím pozastaven a naplánované experimenty, schůzky a celkové plány budou zrušeny, dokud nebudou zvoleni noví vedoucí projektů, jak již bylo řečeno. SCP, jichž se tyto projekty týkají, zůstanou v zadržení.

Ředitel Kondraki byl skvělý muž a sakra dobrý přítel, stejně jako fantastický výzkumník a ředitel. Upozorňujeme, abyste si v následujících týdnech kontrolovali své emailové schránky, aby bylo možné tento přechod zjemnit.

S pozdravem,
Zastupující řediel Eskobar

James se opře o čelo postele a po tváři mu znovutečou slzy.

Draven se ani nehne.


7

Portrét tvého otce:

Je to mlžná snová scenérie. Ve voliéře je teplo, přestože je večer a polovina února a cirkulační větráky kolem roznášejí vlhkost. Podlaha je z naprasklého zeleného linolea. Mechový porost kolem okrajů zasazených stromů, jež se tyčí ke stropu skleníku. Fluorescentní industriální světla visí ze stropu a zalévají místnost nepříjemným bílým světlem. Kdyby venku nepršelo, byla by světla kompletně vypnutá. Jeho otec nemá rád průmyslovou zatuhlost, kterou přinášejí místo skutečného slunečního svitu. Kapky deště bubnovaly naplexisklovou střechu a on si pamatuje, že byl mladý a ležel na zádech na zemi. Sledoval kapky padající na střechu a stékající do okapů zaržovací cely, které je nesly dál.

A pak je tu jeho otec.

Najde ho, když sleduje malé záblesky světel, které ti motýli zanechávajím kolem. Nejdříve vidí jenom jeho botasky, protože stůl za kterým sedí, je zakrytý rostlinami v květináčích a rozprašovači. Ale jeho koleno poskakuje a je slyšet, jak jemně ťuká na klávesnici svého laptopu.

Draven přijde blíž. Cítí takový příjemný pocit pohody, když projde kolem rohu a uvidí svého tátu s černými střapatými vlasy a jeho zelenou mikinou značky Columbia, která se ještě nepáře. Stín v pět hodin odpoledne se starou odřenou knihou. Má svůj fotoaparát, svojí kšiltovku i svoje jeany. Je to on. Všechno je to on, tak jak si ho pamatuje. Plný života, docela střízlivý, se starostlivýma a bystrýma očima za tlustými černými brýlemi. Nějaká stará kniha ležela na stole vedle jeho fotoaparátu a když se na ní podíval, zahřálo ho u srdce, když uviděl kopii Frankensteina. Kopii, kterou svého otce viděl číst pořád dokola napříč svým dětstvím. Tu s vyznačenými stránkami a chybějícím přebalem. To je tátovo, tátovo, tátovo, patří to tátovi, tátova knížka, ta knížka, ta je tátova oblíbená—

"Tati." Jeho hlas se zachvěje nejistotou a i když nečeká, že mu jeho otec odpoví, je si jistý, že ho slyšel, protože pozdvyhne obočí jeho směrem, aniž by přestal psát, čímž říkal: ještě minutku, musím dopsat tenhle email.

Draven přijde blíž a posadí se na druhou stranu stolu, odkud vidí obrysy několika jedinců SCP-408 jak lezou po mikině jeho otce, a v jeho vlasech a na zadní straně počítače. Jeden motýl přistane Dravenovi na prstu a lehce zamává křídly. Celý svět je něžný a on si připadá lehce a hravě, jako kdyby celý svět byl zbarven úzkostí a láskou.

Jeho otec k němu vzhlédne od počítače a Draven je tak šťastným že se mu chce brečet. A možná i začal, protože se na něj jeho otec starostlivě podívá.

"Tati," zopakuje a neví co che vlastně říct. Proč jsi to udělal? Bolelo to? Udělal bys to i kdybych zůstal s tebou?

Žádná z jeho otázek není zodpovězena, protože se mu jeho otec zadívá přímo do očí, vytáhne svoují servisní pistoli z potrhaného batohu, vloží si jí do pusy a aniž by přerušil oční kontakt, stiskne spoušť, takže se Draven vzbudí s křikem.


8

"Iris?"

"Hele, já jen—" SCP-105 se k němu otočila z místa, kde stála před starým pracovním stolem jeho otce. Draven si všimnul červené skvrny na podlaze vedle ní a nemohl si pomoct, ucítil svůj dávivý reflex, čímž jí přerušil. V ranných hodinách, dva dny po sebevraždě svého otce, se opřel o rám dveří a byl rád, že za posledních 24 hodin nebyl schopný nic sníst, protože jeho tělu je ze všeho v prázdné kanceláři jeho otce na zvracení. Je to odpudivé. Všechno od hrníčku na nočním stolku, v němž James tu noc přinesl jeho otci vodu, ažpo prázdnou židli za stolem. Několikrát polkne, protože nečekal takhle silnou reakci. Jakožto člen úderných jednotek už viděl spoustu nechutných věcí, ale tohle je poprvé za mnoho let, kdy se z toho málem pozvracel.

"Jsi v pořádku?"

Draven znovu polkne a znovu a nakonec cítí, že ten pocit ustoupil dostatečně na to, aby jí odpověděl.

"Jo, jsem. Jsem v pořádku," řekne znaveně a snaží se na to moc nedívat. Místnost je cítit po bělidle a pomerančovém mýdle, které údržbáři používají k čištění krve. Je to velmi výrazná vůně. "…Jen je to na mě pořád moc čerstvé, to je vše."

"To vidím," odpoví mu a on ví, že je to kvůli tomu, že má na sobě šedivé tepláky svého přítele a tričko a není vůbec oholený. Vypadá hrozně a on bude první, kdo to přizná, vzhledem k tomu, že sotva vylezl z postele, aby to odbyl co nejdřív. Ale je tu, aby vyzvedl věci svého otce, ne aby pracoval v plné taktické výbavě a černém obleku, tak jak ho Iris většinou vídá. Dojde mu, že tohle je nejspíše poprvé za dlouhou dobu, co ho nejspíš vidí bez helmy a vizoru. Asi nepůsobí zrovna tím nejlepším dojmem.

"Kdo ti tuhle práci přidělil?" povzdychne si a pustí se rámu dvěří, aby mohl vkročit do pracovny svého otce. "Eskobar?"

"Já sama," odpoví mu a on si všimne, že už tam stojí tři kartonové krabice plné složek označené černým fixem na boku 'TAJNÉ' a 'NETAJNÉ'. Chvíli jako hlupák přemýšlí nad tím, že ona je SCP a neměla by tu být a není to únik ze zadržení? Potom mu dojde, že je prakticky zaměstnanec Třídy Safe a že tu žila už od doby, co bylo Dravenovi sedm. Jeho otec sám podepsal dokumenty, které jí přidělovaly nízkou úroveň prověření. Na uniformě má dokonce připnutou červenou autorizační bezpečnostní kartu a on si pomyslí: Vážně jsem tohle měl nechat udělat Jamese. Draven mu nechal dopis a políbil ho na čelo, než odešel. Bude lepší, když si taky na chvíli odpočine.

"Ty ses k tomu přihlásila dobrovolně?" Zeptá se Draven a zvedne jednu prázdnou kartonovou krabici, přičemž si představuje nějakou dystopickou hru binga, nebo tahání klacíků. Ten kdo vyhraje musí jít pomoct smutnému klukovi vyklidit kancelář jeho mrtvého otce.

Iris se na něj podívá se slzami v očích a hlas se jí zlomí.

"Tvůj táta," dostane ze sebe. "Zachránil mi život víc než jednou."

Draven vzdáleně přikývl. Jeho otec byl velký zastánce humanoidů. Choval se k nim dobře a i když to nebylo perfektní, bylo to něco. Cokoliv.

"On toho… dělal hodně," řekne nakonec a přejde ke knihovně na druhé straně stolu a místnosti, hlavně proto, aby se vyhnul lůžku a skvrně. Bez přemýšlení začne z horní levé police a hodí do krabice první tři knížky, které těžce dopadnou.

"Víš, když mi bylo dvanáct, zkusila jsem se zabít," řekne Iris a Draven cítí jak se všechny jeho svaly napnou jako ocelový kabel. Ale ona pokračuje a jedna jeho část to chce slyšet. Nezastaví jí. "… byla jsem… však víš. Vzali mě, když mi bylo deset a chodila jsem na terapii a tak, ale nenáviděla jsem to, víš? Celé tohle místo. Nenáviděla jsem to tu."

Iris odloží několik posledních manilových obálek do skoro prázdné krabice a obalí jí lepící páskou.

"Takže, když mi bylo dvanáct, vzala jsem si tkaničky z bot a zkusila jsem se pověsit. A udělala jsem to špatně, protože jsem byla moc malá-" Na moment se tomu zasměje. "-a nedostáhla jsem na ventilační šachtu, kam jsem je chtěla přivázat, takže to vyklouzlo a já spadla a oni mě odvězli na ošetřovnu."

Draven si nemůže pomoct, ale taky se usměje. Je to hrozná věc, nad kterou se oba zasmějí, protože za sebou oba mají několik hrozných dní. Smát se čemukoliv je lepší, než alternativa.

"A potom za mnou přišel tvůj táta. Bylo to tak, bože, v jednu hodinu ráno. Přišel za mnou a představil se a prostě jsme si… povídali. Bylo to tak… lehké, víš? Dobře se s ním mluvilo."

Draven přikývne, stále se smutným úsměvem na tváři. Jeho otec byl dobrý s dětmi, dobrý s dospělými, dobrý skoro se všemi kromě lidí, jež si podle něj zasloužili hrubší zacházení. Nikdy mu nepřišlo, že by děti byly něco nelidského. Nikdy ho nenapadlo, že by si zasloužily zavření do krabice, ale přišlo mu, že je to tak pro ně bezpečnější. Snažil se to pro ně udělat normálnější, stejně jako pro dospělé anomálie i pro zaměstnance. Nebyl v tom vždy dobrý, ale dělal co uměl. Občas riskoval, občas porušil nějaká pravidla. Ale pro jeho otce to vždy byli stále lidé.

"A po chvíli mi řekl, poslyš, já vím, že to teď nevypadá, že to bude lepší, ale jednou bude. Vždycky sevšechno zlepší, protože věci jsou furt v pohybu, víš? A řekl mi-" Iris polkne a trochu se zklidní. "-Řekl mi, ty a já na to půjdeme hezky den po dni, protože já mám taky nějaké potíže, a potom řekl, že jsem teď na jeho seznamu a že za mnou přijde každý den, aby mě zkontroloval a že kdybych tam nebyla, tak mě bude hledat. A já si myslela, že to jenom tak říká, ale ne. Chodil za mnou každý den celé dva roky. Možná nepřišel tak dvakrát, nebo třikrát, ale víš co? Zlepšilo se to. A potom stejně chodil aspoň několikrát do měsíce. Bože, Dravene, naposledy jsem ho viděla asi před třemi týdny a byl v pořádku." Iris praští se štosem papírů do nové krabice a Draven trochu leknutím poskočí, neschopen na to něco říct. "Prostě to nedokážu pochopit! Jakože lidi jsou na něj tvrdý a já to chápu, ale sakra, on se o lidi v zadržení staral víc, než kdokoliv jiný. A to není fér, jasný? Není! Protože on se opravdu staral o to, co se nám stalo, když jsme byli zavření sem!"

Draven se na ní podívá a ona se podívá na něj. Oba mají v očích slzy a v místnosti je ticho. Knížky jeho otce jdou do krabic a na zemi vedle Iris je krev a Draven ví, že má pravdu.

"…Ach bože, Dravene, je mi to líto—"

"Můj táta měl bipolární poruchu," řekne náhle Draven.

Iris se na něj zmateně podívá a potom jí to pomalu začne docházet.

"Co?" zeptá se.

"Říkala jsi, že ještě před pár týdny vypadal v pořádku?" Draven se otočil zpátky ke knihovně a založil prsty mezi několik knih s pevnou vazbou. "To je… část toho proč."

"Děláš si ze mě srandu," řekne Iris nevěřícně. "On jen… nikdy nic takového neříkal."

"Jo. No, bylo to asi očividnější, když s ním člověk žil." Draven začal metodicky shazovat knížky do krabice a přitom si prohlížel jejich tituly. Frankenstein. Něco starého s ošoupaným nápisem v polštině. Přírodopis kanibalismu: O lidojedech, placentách, prášku z mumie a jiných věcech. "Byl… náladový. Občas byly jeho nálady dobré, občas špatné. Když jsem byl menší, bral si stabilizátory nálad, ale když se s mámou rozvedli, tak-" Skoro řekne, vybral si kažý večer pití, místo starání se o sebe, "-přestal je brát. Chci říct, že občas nepotřeboval spát celé dny a jindy se nedokázal dostat z postele. Někdy se to stalo v několika hodinách a on se jenom řítil ve spirále dokud nenarazil a další ráno byl v pořádku. Jindy se zasekl v nějaké náladě na celé týdny, nebo i měsíce, víš? A člověk by si myslel, že už je mu lépe, nebo že se to zhoršuje a on najednou z ničeho nic úplně otočil na druhou stranu." Carrie. Nejslavnější sérioví vrazi 19. století. Terénní příručka severoamerických motýlů národní společnosti Audubon. "Myslím že kvůli tomu začal pít. Jakože, co se týče samotné nemoci, tak jsem vždycky věděl, že je táta nemocný, ale on to nikdy sám nezmínil. Občas kvůli tomu udělal nějakou stupidní impulzivní kravinu, protože to občas dost ovlivňovalo jeho rozhodování." House of Leaves. Historie Polska. Špión, který přišel z chladu. "Ale posledních několik let… nevím. Většina jeho epizod byla špatná a občas to vypadalo dobře, ale potom se to zase obrátilo k horšímu. A jeho pití začalo být vážně velký problém. Chci říct, že byl alkoholik od doby, co máma odešla, ale tohle bylo… horší než co si pamatuju." Démoni: vyvolávání a vyhánění. Řbitov zviřátek. Mlčení jehňátek. "Nechtěl jíst, ani nespal a jenom pil dokud neodpadl. Vlastně jsme ho tak našli s Jamesem tu noc kdy—"

Draven upustil krabici na zem a zhluboka se nadechl. Ach bože, tu noc kdy zemřel.

"Hej." Iris byla otřesená těmi informacemi, ale vzpamatovala se a teď k němu mluvila se starostí v hlase. "…Jsi v pořádku?"

Dravenův dech se zpomalil a potom opatrně sebral krabici.

"Myslím—" Draven ztěžka polkl. Hlas se mu třásl a bojoval se slzami. "Myslím, že bychom měli přestat mluvit o tátovi a prostě se soustředit na práci."

Iris souhlasila a do čtyř hodin bylo všechno v kanceláři jeho otce naloženo do kufru Jamesova zeleného Saturnu. 90% z toho byly knížky a manuskripty popsané písmem jeho otce, nevydané novely, záznamy v deníku, všechno v polštině a angličtině. Všechny věci z práce naskládané do krabic byly zhruba stejně velké. Konec konců, to se stávalo, když byl člověk oblastním ředitelem po téměř pětadvacet let.

Když s tím skončí, Iris se ho zeptá jestli chce taky vyklidit byt, kde jeho otec žil a on souhlasí, protože jediná věc horší, než vyklízet místo, kde vyrůstal, je nechat to na později. A když tam přijdou, dojde jim, že většinu z toho už vlastní Nadace, včetně prakticky nedotčené postele, veškerého nábytku a všech složek. Brzy začne být očividné, že jeho otec tam nebyl už mnohem delší dobu, než si mysleli. Ve skříních nebylo žáné jídlo, většina oblečení byla v kanceláři, většina věcí pro žití v kanceláři už byla buď vyhozena, nebo zabalena, protože jak jim došlo, jeho otec byl ke konci svého života příliš opilý na to, než aby došel každý večer domů. Některé věci přestěhují do Dravenova bytu a jiné do Saturnu. Hledají a třídí, aby našli všechny části jeho otce mezi mozaikou opuštěného bytu a všechny ty, které najdou, zabalí, přestože toho není hodně. Když skončí, ještě se jednou ujistí, že mají všechno a Draven se skoro rozbrečí po tisícáté za ten den, ale je na to příliš vyčerpaný a otupělý.

"No," řekne Iris, když Draven zabouchne kufr Jamesova Saturnu, "Tak to bychom měli, ne?"

Draven jí obejme a ona ho obejme zpátky a když se navzájem pustí, odjede domů za Jamesem, který na něj už čeká. Všechno nanosí do garáže, zhasnout světla a vejdou do domu. Jeho otce nechají vedle auta, když jdou spát.


9

Portrét tvého otce:

Největší mánická epizoda, kterou kdy u svého otce zažil, byla asi když hodil po Vévodovi láhev moči a začal utíkat.

Dr. Kondraki, se díky náskoku pokouší dostat do zadržovací oblasti pro neživé objekty, kde ukáže svou identifikační kartu dvěma strážným.

A když probíhá kolem tebe, ve tvé taktické výstroji s přilbou a vysílačkou, napřed mu nedojde, že jsi to ty. Potom ale vytáhne svojí kartu a najednou tě pozná. Až doté doby sis myslel, že jenom dělá svojí práci, ale z obličeje mu zmizí úsměv, když tě vidí, a v tu chvíli se rozhodneš, že místo toho, abys nechal svého otce běžet dál chodbou R-14, poběžíš za ním. Utíká před tebou rychleji, než utíkal před Vévodou, ale tobě se podaří dostat ho od schodů a zaženeš ho do vedlejší chodby. Když pak tvůj velitel přes vysílačku řekne "43, jaká je situace, 43, přepínám," stiskneš malé tlačítko, abys mohl mluvit a odpovíš, "mám ho, veliteli, přepínám," a na chvíli si myslíš, že tomu tak opravdu je. Ale potom se tvůj otec ožene a praští tě docela nepromyšleně do hledí přilby, které se zatřese dost na to, aby tě to vyděsilo, ale viděsí to i jeho, takže máš příležitost ho chytit za zápěstí a uspat ho. Vévoda je do pěti minut mrtvý o dvě chodby dál.

Nejsou žádné oběti. Celá honička, včetně vašeho malého boje, trvala asi minutu. To, že se tvůj otec pral, bylo dost podle regulací na to, abys odůvodnil svou volbu uspat ho, ale tvůj velitel ví, že je za tím něco víc, když vyplňuješ papírování. Nezeptá se tě, o co jde a tak je to nejlepší, protože když se tvůj otec vzbudí a začne mluvit tím šíleným způsobem, jako vždy, když má mánickou epizodu, jediné co si dokážeš pomyslet je: máš takové pitomé štěstí, že jsem tě chytil včas. Máš takovou zasranou kliku, že to můžu zapsat jako nepovedený pokus o vyřazení objektu a ne nepodařený pokus o něco jiného, protože by tě okamžitě zavřeli na psychiatrii, kdyby věděli, že je to proto, že jsi ujížděl na skvělém pocitu směrem k záhubě, slyšíš mě? Kdyby věděli, že jsi to udělal, protože jsi impulzivní a tvoje myšlenky poletují příliš rychle a myslel sis, že můžeš udělat cokoliv, úplně cokoliv, jako kdybys byl nesmrtelný. Ale ty nejsi. Máš jenom takový. Zasraný. Štěstí. Že jsem tě nenechal zajít dál.


10

Jeho otec by ho nenáviděl za to, že si na sebe vzal oblek, ale Draven to udělá stejně, přestože se mu jeho otec v jeho hlavě směje s flaškou v ruce a říká kdo si myslíš že jsem, chlapče? Královna? Chceš se vystrojit, abys viděl jak zasranýho alkoholika ukládaj do země? A on to stejně udělá, protože Draven nikoho ve svém životě nerespektoval víc, než svého otce. Neměl chuť k jídlu a noc předtím nespal. Oči má zarudlé a vlasy rozcuchané, ale upravil se a vážně se snažil vypadat alespoň z půlky prezentovatelně. Pohřeb je vždycky to nejtěžší, řekl mu kdysi jeho otec, když někdo z jeho jednotky poprvé zemřel. Myslíš si, že to zvládneš, ale potom to nikdy nevyjde.

James je také v obleku a když ho uvidí, zlehka se na něj usměje.

"…měl byste nosit oblek častěji, pane Bonde," zamumlá Draven, ale jeho srdce to ráno není připravené flirtovat.
James se na něj i přesto usměje zpátky za snahu.

"Ani ty nevypadáš špatně."

Draven zatřese hlavou z místa, kde sedí na kraji postele. "Jamesi, vypadám hrozně a ty to víš," povzdychne si.

Jeho přítel mu položí ruce na ramena a začne mu je mnout. "Fajn. Nevypadáš špatně, vzhledem k situaci? Co ty na to?"

Draven přikývne. "…Jo. Dobrá."

"…Jsi připravený jít?" Zeptá se James a Draven se rozhlédne a uvidí, že jeho partner už má klíčky od auta v ruce, načež se mu v břiše udělá uzel. Nechce jít. Chce zůstat tady a spát a vzbudit se a mít tátu zpátky a pořád ho moct spravit. Od doby, kdy se to stalo, Draven neinteragoval s nikým mimo James, svojí matky a Iris, a připadá mu to moc rychlé. Jako kdyby čekal, že se svět přestane točit, kdyby jeho otec někdy zemřel. Přemýšlí nad tím, že uvidí jiné lidi a že ti se ho budou ptát na věci a budou říkat, že je jim to líto. Celé mu to připadá jaksi nereálné.

Polkne.

"… Jo. Asi ano."

Když je v autě, cítí jakýsi hlubší druh prázdnoty. Nechává Jamese řídit, protože není ve stavu, kdy by sám mohl. Připadá si opile, nepřítomně, odpojeně. Když dojedou na místo, připravuje se na to co uvidí. Je to tělo jeho otce po kremaci typickým nadačním způsobem, v malé kovové krabičce, která se slabě leskne na oltáři kostela. James zůstává poblíž něj. Draven ho nechá mluvit, dokonce i když se lidi ptají jeho, dokonce i když se ho ptají jak se cítí, protože sotva dokáže vyslovit pár slov a protože James to zvládne. Drží ho za ruku a zvládá to, protože nic co Draven ve svém životě dokáže, ho neudělá dost dobrým pro někoho, jako je James.

Jeho otec byl vychován jako žid, ale většinusvého života byl agnostik. Pohřeb byl židovský, protože jeho otci by to stejně bylo jedno. Rabín si ho v jednu chvíli vezme stranou, posadí se s ním a hovoří o bohu, nebo o víře, nebo o víře jeho otce. Potom se spolu modlí tak, jak ho to otec jednou učil, když byl ještě malý. Draven si nemapatuje, co mu říká, nebo za co se přesně modlí, protože pořádně neposlouchá, co říká. Jenom přikyvuje a nakonec mu poděkuje. Modlí se… za svého otce? Může se k němu vůbec modlit? Slyšel by ho jeho otec, kdyby se modlil a jestli ano, vyslechl by ho, nebo by se jenom smál? Proč by bohu vůbec mělo záležet na jeho otci? Proč ho bůh nezachránil?

Draven nese tělo svého otce v chladné krabičce do jámy, kterou už pro něj vykopali na hřbitově venku. James je tam s ním a jeho máma brečí a Draven ne. James brečí a Draven ne. Hodně lidí brečí a Draven ne, protože si připadá příliš otupělý na to, aby brečel ještě víc, než už má za sebou. Dají jeho tátu do země. Pohřbí jeho tátu. Rabín přečte pasáž z tóry, kterou Draven neslyší a jeho táta taky ne. Vidí, že James brečí, zatímco tam všichni stojí a Draven cítí, jak mu něco v mozku roboticky přepne do módu tvůj přítel brečí, James brečí, teď musíš pomoct Jamesovi. Ale nemá v sobě už dostatek síly a tak prostě proplete svoje prsty s Jamesovými a stiskne mu dlaň. Draven nebyl nikdy ve svém životě vyčerpanější, než právě v tuhle chvíli.

A potom, protože James brečí, sedí Draven za volantem Saturnu jeho přítele a snaží se ho utišit. Ale jeho pohyby jsou bez vůle, podivné a cizí. Odjedou domů v tichosti. Je teprve jedna hodina odpoledne. Když dojedou k Jamesovu domu, obasedí v autě uvnitř garáže a vypnou motor. James stále kňučí a oba chvíli jen sedí. Po pěti minutách, co poslouchá tlumené vzlyky svého partnera, a vidí jeho prázdný výraz v zrcátku, začne Dravena bolet hlava, a tak otevře dveře, tiše vyjde ven a poté začne zvracet do umyvadla, dokud se mu nevyprázdní žaludek.


11

Portrét tvého otce:

(tenhle je taky jenom vzpomínka)

Je ti 23 a ležíš na ošetřovně. Všichni z tvého týmu už šli spát, nebo jsou v jiné místnosti a zrovna když začneš přemýšlet, hm, možná že táta spí, uslyšíš jak se dveře z chodby rozrazí a dojde ti, že tvůj táta jen nebyl informován. Rázně otevře dveře do tvé místnosti a vypadá pološíleně se svou pracovní taškou v jedné ruce. Rychle přejde k místu, kde ležíš s kapačkou a monitorem srdečních funkcí. Třese se a přijde dost blízko na to, abys cítil teplo jeho dechu. Položí ti jednu dlaň na rameno, stiskne trochu moc a zavrčí, "Dravene Kondraki, takhle už mě. Nikdy. Znovu neděs."

A potom se složí do židle vedle tvého lůžka.

"Tati," řekneš, ale tvoje slova jsou tlumená gázou ve tvé puse, která má zabránit krvácení. "Jsem v pohodě."

Tvůj otec má lokty na kolenou a obličej ve dlaních.

"Bože, sakra…osm hodin než tě tu měli a neřekli nám nic o tom, jak ti je, víš to? Vůbec nic jsme nevěděli. Osm zasranejch hodin."

Promne si obličej a potom si projede rukou vlasy. Vypadá stejně špatně, jako ty.

"Tati—"

"Sakra bože, Dravene, co sis myslel?!" Vybuchne tvůj otec. "Mohlo sis ublížit! Mohl jsi umřít!"

Jen vzácně se na tebe tvůj otec opravdu naštve. Občas je iritovaný, ale nikdy není naštvaný, nebo přímo zuřivý. Snažíš se udržet v klidu, ale cítíš, jak se ti pod obvazy napíná hrudník zlostí.

"Nic to nebylo, tati," zamumláš, protože tvůj otec je na kraji hystérie, pokud už ten okraj nepřekročil. "Tyhle věci se prostě v terénnu dějí. Vždyť to víš."

Tátovi se neklidně hýbe noha, ale to je normální, tak je to vždycky. Podívá se na tebe s poznáním osoby, která se mění ze 'starostlivého otce' na 'oblastního ředitele, který zná dobře pracovní rizika, kterým jeho syn čelí'. Na chvíli si myslíš, že znovu vybuchne, ale on to neudělá. Pomalu vydechne a spojí ruce dohromady.

A potom se zasměje.

"…Bože…" Zatřese hlavou. "…Bože, sakra… promiň."

"Tati. Stalo se něco?" Máš podivný pocit, že je v tom něco, co ti uniká. Tvůj táta se znovu široce usměje a zatřese hlavou.

"Ne. Ne, nic se nestalo. Jen. Tvůj táta říká, že knížky neovlivňují jeho život a potom se to stane."

Všechno je stále zamlžené z toho morfinu, který jsi dostal a na chvíli máš znovu pocit, jako že ti něco uniká, jako kdybys ho neslyšel správně a on pokračuje:

"Jen jsem… sakra Dravene, četl jsem tu knížku od Stephena Kinga, Řbitov zvířátek. Hele, jen, až se svým týmem příště náhodou vlezete doprostřed útoku nějaké GoI, rád bych to věděl pár dní předem, abych mohl začít číst nějakou knížku, která se tolik netýká smrti dítěte, fajn?"

Lehce se na něj usměješ. Stále si připadáš bezstarostně z těch prášků a ze ztráty krve, ale on je tady, tak jako vždycky. Slyšel, že jsi zraněný a přispěchal za tebou, tak jako vždycky. A četl si, protože je to tvůj táta a tvůj táta si vždycky čte, nebo něco píše, nebo něco podobného.

"…Fajn. Slibuju," řekneš a tvůj táta se zasměje myšlence, že by jeho syn mohl zemřít bolestivou smrtí kvůli nějaké anomálii. Zasměje se, jako kdyby to nebylo možné ani u jednoho z vás. Jako kdyby to nebezpečí neexistovalo a nikdy tam ani nebylo.

A za chvíli usneš a tvůj táta zůstane s tebou a bude si číst.


12

“Uklidni se."

Všechno je v mlze, jak se Draven znovu probudí, znovu oblečený v Jamesově oblečení, v Jamesově posteli a s Jamesem sedícím vedle něj. James, protože je to James, má už po milionté nos zabořený ve své kopii Hobita. Venku je tma. Dravena bolí hlava a tak trochu zavyje bolestí.

"V klidu," řekne znovu slabě James, aniž by vzhlédl o své knížky. "Měl jsi další noční můru."

Draven si znaveně a frustrovaně povzdechl.

"Neříkej to mojí mámě, dobrá?"

"Neboj. Neřeknu." James otočí stránku. "Posledních pár dní se na tobě docela podepsalo. Ne, že bych se divil."

Draven přikývne. Je vyčerpaný, ale už nemůže ani spát, stejně jako už nemůže brečet víc, než už breřel.

"Měl bys prostě… zkusit odpočívat, víš?"

"…Kolik je hodin?"

James vzhlédne od své knížky, aby se podíval na hodiny na nočním stolku.

"Bude deset."

"Deset v noci?"

James přikývne a vrátí se ke své knížce. Vypadá hodně unaveně.

"Uhm," zamumlá Draven souhlasně a rozhodne se vylézt z postele. "Nevrátili jsme se z pohřbu někdy v jednu?"

"Jo." James znovu otočí stránku. Draven nikdy nedokázal pochopit, jak dokáže číst a mluvit zároveň, ale je to jedna z mnoha věcí, které na Jamesovi bude vždycky milovat. "Šel jsi dovnitř, pozvracel jsi se, převlékl a usnul jsi."

"Bože," povzdechne si Draven. Posadí se a promne si obličej, přičemž se snaží vyhnat nepříjemný pocit z noční můry, který stále ještě cítí, ale jenom ho z toho bolí víc hlava.

"Jo, hrozně mě to vyděsilo. Myslím, že na tebe ten pohřeb byl trochu moc," řekne James a Draven nesnáší, když má v těchhle věceh pravdu. Namísto odpovědi shodí nohy z postele. Jakmile jsou jeho nohy na zemi, jeho přítel se na něj s očekáváním odpovědi podívá.

"Zlato, měl bys odpočívat," řekne James. Drven si všimne fialových kruhů pod jeho očima. Očividně dobře nespal a jeho sny tomu nijak nepomáhají.

"Ne, ale ty bys měl spát," řekne Draven a zvedne svůj telefon z nočního stolku. "Dneska jis pro mě udělal… úplně všechno, Jamesi. Nemyslím si, že bych to zvládl, kdybys tam nebyl." Posledních pár slov se mu zasekne v krku a on polkne, když si vzpomene na tíhu popela jeho otce v ocelové krabičce, kterou držel v rukou. Přál by si, aby mu nadační regulace dovolily udělat s popelem něco jiného, než ho zakopat. Rozptýlit je ve větru někde nad oceánem, možná, uělat něco, co by se jeho tátovi líbilo. Ale také věděl, že na ten hřbitov jeho otec patřil, spolu se všemi ostatními zaměstnanci úrovně 4 a řediteli, kteří se zabili, nebo se jim přihodilo něco hrozného, nebo se prostě zhroutili za svými stoly z vyčerpání. Měl by být šťastný, že vůbec mohl něco pohřbít, pomyslí si Draven. Nechat se pohřbít na nadační půdě byla konvenčí pocta, ale nějaká část jeho mozku, která je stále zahlcená horečkou, si předstaavuje jeho otce jako ducha na hřbitově Oblasti-17, jak říká: To si ze mě kurva děláš srandu? To jsem pořád tady? Nad tou představou se pesimisticky usměje. Nepřipadalo mu to jako pocta.

James se natáhne přes postel k jeho ruce. Draven se na to chytí jeho prstů.

"…Půjdu si chvíli číst," řekne Draven. "Nemyslím si, že bych teď dokázal usnout."

James unaveně přikývne."Nečti nic strašidelného," řekne a Draven ví, že si napůl dělá srandu kdvůli tomu, jakou práci oba mají. Odejde z místnosti a vypne přitom Jamesovi světlo, aby si už nemohl dál číst, přičemž si od svého partnera vyslouží slabou nadávku. Teď už musí jít spát. Uslyší přesouvání peřiny a slabý zvuk položení Jamesových brýlí na noční stolek. Díky tomu se Draven může odebrat z ložnice do garáže, kde se pustí do práce.

Ví přesně kterou knížku chce najít.

Je to tátova kopie Řbitova zvířátek s pevnou vazbou v černé barvě, bez obálky a s červeným nápisem na hřbetě. Stejně jako veškerý čtecí materiál Benjamina Kondrakiho, je i tato kniha ošoupaná, má v sobě nápisy a nakreslené obrázky. Na okrajích je mnoho poznámek, které se různí od vpisků týkajících se textu a výpisků v polštině až po věci, které slyšel někoho říct, jako vizuální náhled do neklidné mysli tvého otce. Stránky jsou umazané od hlíny a blíta z misí v terénu a dokonce i od několika kapek krve, ale tvůj otec vždycky říkával, že ztráta trochy krve nikdy nikomu neublížila. V Dravenových rukou je pevná a příjemná.

Draven vstoupí zpátky do domu, sedne si na gauč a dá se do čtení. Čte celé hodiny. Jeho mysl se neustále přelévá z místa na místo. Jeho otec miloval Stephena Kinga. Stephen King, Mary Shelleyová, Mark Z. Danielewski… podivné věci, děsivé věci, věci plné emocí. Draven si vždycky myslel, že jeho otce musí všechen ten strach unavovat, vzhledem k tomu, že v tom žil a poté přišel domů, kde do noci četl hororové příběhy, ale on zbožňoval adrenalin, zbožňoval jen tak tak unikat smrti. Zajímalo ho, co všechno tam venku je. Nekdě za rohem a pod tvou postelí.

Všichni mají svoje způsoby, jak se s věcmi vypořádat, pomyslel si.

A potom otočí stránku a dostane se k tomu. Je to pasáž vyznačení roztřepaným žlutým inkoustem, lehce vybledlá a zašlá, ale označená malou vepsanou hvězdičkou:

Bylo to tak rychlé, Missy má drahá, že v jeden okamžik byl u silnice a v další už na ní ležel, ale o kus dál, u Ringerova domu. Srazilo ho to a zabilo a pak ho to odvleklo a radši si věř tomu, že to bylo rychlé. Možná sto yardů, jako přes celé fotbalové hřiště. Běžel jsem za ním, Missy, a pořád dokola volal jeho jméno, jako bych skoro očekával, že bude ještě naživu, já, doktor. Uběhl jsem deset yardů a tam ležela jeho baseballová čepička, uběhl jsem dvacet a tam byla jeho plátěnka, uběhl jsem čtyřicet a tam sjel náklaďák ze silnice a brázdil spodkem to pole za Ringerovou stodolou. Lidé vybíhali z domů a já jsem pořád křičel jeho jméno, Missy, a na padesátém yardu ležela jeho bundička, obrácená naruby, na sedmdesátém byla druhá plátěnka a pak tam byl Gage.

Jeho srdce bije rychleji. Chytne se okrajů staré knihy a znovu, tentokrát pomaleji, čte pasáž, kterou jeho otec vyznačil.

Bylo to tak rychlé, Missy má drahá, že v jeden okamžik byl u silnice a v další už na ní ležel

Draven myslí na svého otce a potom myslí na sebe, a poté si vzpomene na to, jak otevřel dveře a uviděl tělo svého otce—

Srazilo ho to a zabilo a pak ho to odvleklo a radši si věř tomu, že to bylo rychlé

-našel ho s Jamesem, když se hodně opil-

jako bych skoro očekával, že bude ještě naživu, já, doktor

-To sis přeci nemyslel, nebo ano-

V jeden okamžik byl u silnice a v další už na ní ležel. Jeden okamžik a potom další a to je všechno, co to pro něj bylo. Jedna flaška a potom další, jedna nálada za druhou, týden po týdnu, den za dnem. Impulz za impulzem. Od flašky k flašce a k další. Možná nad tím nepřemýšlel a možná to tak ani nebral. A pak tam byl Gage.—

Cítí v sobě stoupající paniku a přinutí se položit knížku na kraj gauče, zvednout se a jít se projít. Jít. Potřebuje se projít. Přechází po obýváku a slyší a pak tam byl Gage, a pak tam byl Gage, a pak tam byl Gage, a náhle mu dojde, že to je to, o čem jeho otec mluvil, když tenkrát rozrazil ty dveře na ošetřovnu. To je to, čeho se bál.

Bylo to tak rychlé, Missy má drahá, že v jeden okamžik byl v jednotce a v další už ležel na silnici, ve škarpě pryč od zbytku jednotky a pak tam byl Draven.

Polkne.

Tvůj otec tě miloval a vždycky se bál, že tě ztratí. Nikdy se nebál, že ztratí sám sebe, ale byl zděšený myšlenkou, že ztratí tebe, jedinou osobu, která mu zbyla, jeho malého kluka, který si hrál s jeho motýly a kterého fotil a který mu usínal na klíně, když pracoval.

Proto čekal, až dokud sis nenašel Jamese.

A potom, samozřejmě, jak přechází po temném domě, přemýšlí nad jeho otcem na hřbitově a nad tím, jak je hluboko v zemi s náhrobním kamenem, na kterém je jeho jméno. A to, že byl jeho táta mrtvý, mu k němu prostě nějak nesedělo. Říkejte si tomu jak chcete, ale zemřít nebylo něco, co mu k jeho tátovi šlo. Dravenovy myšlenky jsou nahodilé, rychle se míhají, jsou silné a rychle se mění. Přijde mu, že je nemocný. Cítí se lehce. Jedna tvoje část chce jít vzbudit Jamese, který stále spí ve vedlejší ložnici, když ho zkontroluje, ale nakonec se rozhodneš vrátit ke knížce, protože je lehčí číst a zapomenout, než brečet a pamatovat si.

A pak k tomu dojdeš.

Už viděl náhrobek; byl na něm jen prostý nápis GAGE WILLIAM CREED a dvě data. Louis si všiml, že tu dneska někdo musel být - na hrobě byly čerstvé květy. Kdo to mohl být?

Drvenovy oči se lehce rozšířily. Přeskočil pár řádek a četl dál.

Půda byla měkká a snadno se uvolňovala. Uprostřed byla měkčí než na okrajích

Dalších pár řádek.

Hlínu odhazoval na levou stranu hrobu. Udržoval pravidelný rytmus, ale s přibývající hloubkou to bylo stále těžší. Louis sestoupil do hrobu a ucítil zatuchlý pach

To je všechno, co Draven potřeboval, aby si udělal představu o tom, co by měl být poslední výstup jeho táty. Vzal Jamesovy klčíky ze stolu a lopatu z garáže a vycouval s autem na silnici v jednu hodinu ráno. Připadal si jako Louis Creed.


13

Portrét tvého otce:

Nevidí tě, protože nikdo v Nadaci se nezajímá o mrtvé, pokud nejsou zadržení. Sečteno podtrženo, tvé dobrodružství je daleko jednodušší, než Creedovo, protože je to mnohem jednodušší, když neplánuješ vykopat člověka z anomálního hřbitova a oživit ho a stejně tak když byl ten člověk zpopelněn a nacpán do urny, která je jen dvě stopy pod povrchem. Přestože jsi rád, že je to tak lehké, protože nedostat padáka je velké plus, máš pocit že ti chybí nějaká důležitá část celého toho zážitku. Když vyndáš urnu svého otce ze země a dáš ji stranou, jsi docela zklamaný, protože sis až do té chvíle myslel, že budeš cítit nějakou lítost, nebo vůbec cokoliv. Ale přemýšlíš pouze nad všemi těmi chvílemi, kdy si tvůj táta stěžoval na to, jak striktní byla Rada O5 ohledně zbavování se těl a odstraňování důkazů. Nic necítíš. Zkrátka jen zakryješ vykopanou jámu, vezmeš urnu a lopatu a odejdeš. Nebylo to tak zábavné. Myslel sis, že to bude zajímavější.

Ale záleží jen na tom, že táta by na tebe byl hrdý.


14

"…Kurva, Dravene, co jsi to udělal?"

Venku je stále ještě tma, když Draven vejde do dveří, hlasitě zavolá na Jamese a postaví ocelovou krabici na stůl, přičemž všude rozhází bláto a hlínu. Směje se od ucha k uchu. James se na něj dívá z kuchyně s pohledem naprostého zděšení.

"Dravene," řekne varovně. "Prosím řekni mi, že to není to, co si myslím."

"Je to táta."

"Sakra," řekne James celým svým srdcem a duší. Draven věděl, že James by nesouhlasil s vykrádáním hrobu jeho otce, a proto se rozhodl to udělat sám.

"Ne ne ne! Ne sakra. Jen mě vyslechni." Ví, že ho James miluje víc, než cokoliv, protože okamžitě nevytáhne svůj telefon a nezačne volat na oblastní psychiatrii a to pro něj znamená víc, než cokoliv na světě. Stojí tam s rukama založenýma na prsou a hledí na obyčejnou urnu před nimi.

"Dravene," začne, "tohle je doslova—"

"Můj táta nesnášel Nadaci," řekne Draven. "Tedy, miloval svojí práci, ale nenáviděl tu organizaci, a víš co, oni ho taky nesnášeli. Tak proč by si ho měli nechat?"

Z Jamese napůl vypadne odpověď, ale potom se zastaví a potom si to rozmyslí. Z jeho pohledu je jasné, že to neschvaluje a ještě před týdnem by s ním Draven souhlasil. Draven zvedne obočí, jako kdyby chtěl říct, že James nemůže přijít na důvod, proč by neměl vykopat urnu svého otce z oblastního hřbitova.

"…Tys vykradl jeho hrob," řekne James nakonec.

"To si piš, že jo," usměje se Draven. "Hlínu jsem dal přesně tam, kde byla předtím, a přinesl jsem ho domů. Nikdo mě neviděl. Nikdy se ani nedozví, že je pryč. Nechal jsem tam náhrobní kámen."

"Co když to zkontrolují?"

"Ale ne, taková chyba v mém plánu! Jak jsem jen mohl zapomenout na každoroční nadační kontrolu toho, jestli jsou ředitelé stále ještě mrtví. Já hlupák."

"Zkoušíš co snesu, Dravene."

"Jamesi, vykopal jsem svého tátu a přinesl ho domů kvůli něčemu, co jsem četl v knize Stephena Kinga a ty jsi pořád ještě tady."

"Já vím." Řekl James kousavě. "Vypadá to, že dneska všichni sami sebe překvapujeme."

Zarazí se. Draven už cítí, že se Jamesovi ten nápad pomalu začal zamlouvat. Nebyl tomu úplně otevřený, ale už nechtěl zavolat oblastní bezpečnost. Usměje se na něj přes stůl s rukama zašpiněnýma od bahna.

"Mám štěstí, že vypadám dobře, co?" Odpoví nakonec Draven, aby přerušil ticho. Ještě pořád neměl vyhráno a i tak měl pocit, že mu James hodně věcí odpouští proto, že stále ještě truchlí.

James se usměje a postrčí si brýle na kořen nosu. "Víš co, Dravene? Dneska? Tohle? Máš velké štěstí, že vypadáš dobře. Chci se zeptat jen na jednu věc…" James ukáže obecně směrem k urně. "…Co přesně má v plánu?"

Draven cítí jak se mu srdce zastaví a jeho úsměv povolí. James si toho musel všimnout, protože si založil ruce na prsou ve svém tričku s nápisem Avengers. "Aha. Ty žádný nemáš, že ne?"

"No, nemyslel jsem si, že se dostanu takhle daleko," snažil se to urovnat Draven.

"Aha."

"Můj nápad bylo dát ho někam, kde by se mu to líbilo. Chápeš? Rozptýlit někde jeho popel." Na chvíli přemýšlí a nakonec přijde s první věcí, která mu vytane na mysli. Místo, kam jeho otec jezdil, když měl vzácně volný víkend, poslouchal Johnnyho Cashe a NPR a místní polské stanice, které jeho starý Jeep dokázal zachytit. "…Łeba. Na pobřeží baltského moře."

James tiše přikývne.

"Hele," řekne Draven. "Ty jsi…už jsi se vypořádal se spoustou mých starostí. A já vím, že se ti nelíbí, když udělám něco nahodilého, jako je tohle, ale na mou obranu, nedělám to často a tohle je vážně, vážně důležité. Tak jsem si říkal, že když máme příští týden volno, že bychom třeba mohli, vzít a rozptýlit jeho popel a potom prostě… chápeš." Pomyslí na slova jeho otce. Cokoliv tě udělá šťastným. "Jen… můžeme dělat cokoliv, jen my dva. Můžeme chvíli prostě objevovat." Promne si ruce a zahledí se do podlahy. "…Nevím. Jen…potřebuju odsud na pár dní vypadnout."

Nevzhlédne, i když ví, že se na něj James dívá. Propaluje ho očima a snaží se odhadnout, jestli se mu snaží nedívat do očí, nebo jestli prostě sedí v takové pozici. Na malý moment si Draven představuje, jaké by to bylo, kdyby to musel udělat sám. Znělo to příšerně.

Uslyší, jak si James povzdychne.

"Víš co? Srát na to." James popadne svůj batoh a klíčky od auta. "Srát na to. Jdeme se postarat o tvýho tátu."

Draven se usměje a zadržuje slzy.


15

Portrét tvého otce:

Otevřeš ocelovou urnu pomocí páčidla a uvidíš svého tátu. Popel na popel, prach na prach. Není tu žádná mikina značky Columbia, žádné černé obroučky brýlí, nebo fotoaparát, či staré knížky, ale nic z toho nepotřebuje, aby to byl tvůj táta. James se na něj podívá skrze své brýle, které jsou trochu moc velké na jeho nos a Draven se podívá zpátky. James se ptá, "Jsi připraven?" a ty ho vyhodíš do otevřeného moře, aby ho Nadace nikdy nemohla mít, nikdy znovu. Možná ho nikdy doopravdy ani neměla.

Tvůj portrét:

Ty a James jste v Jamesově starém Saturnu, zrovna když vychází slunce. Máš na sobě zelenou mikinu značky Columbia, která je místy obnošená. Patřila tvému otci, ale teď je tvoje. James sedí na místě spolujezdce a ty řídíš se staženými okýnky, zatímco se James směje a říká ti, přestaň s tím, ty blázne, protože jsi našel kruhový objezd a několikrát jsi ho objel v ranních sobotních hodinách a potom jsi rychle dupnul na plyn, když z jednoho blízkého domu vyšla stařenka, aby na tebe zakřičela. Už jsi se dříve bál a budeš se bát znovu, ale zrovna teď, v tuhle chvíli se James směje, protože vedle cesty byla želva a ty jsi začal couvat, abyste se na ní mohli podívat. Už jsi dříve byl smutný a budeš znovu, ale zrovna teď James říká, že byste se měli stavit v McDonalds, než vjedete na dálnici a ty řekneš jo, sakra, jedeme do McDonalds, protože právě teď na Nadaci nezáleží a nic vás nedokáže zastavit. Když se raní mlha rozptýlí, zamíříte na dálnici.

Maluješ portrét něčeho starého a něčeho nového a všeho, co je mezi tím.

Stejně jako tvůj otec.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License