"Hermann 1557"
Četl jsem ta slova tolikrát a zkoumal útržek, na němž byla napsána, s takovou bojovností, že jsem jej docela roztrhal a musel si je přepsat nanovo, tentokrát tlustým fixem na bílou čtvrtku.
Pokud jsem si myslel, že tím nějak podtrhnu slovní význam zprávy, byl jsem zklamán. Jakkoliv jsem svou mysl upínal k jejich významu, nebyl jsem s to jim přiřadit jediný význam, kryptografický či jiný.
Jediná ulice Hermannova byla úzký pruh popraskaného chodníku protínající rozpadající se a zjevně opuštěný industriální komplex na samém okraji Prahy. Ke vší smůle byla navíc budova, nesoucí číselné označení 1557, stržena již před lety a na jejím místě se zela prázdná, plevelem posetá parcela, z jejíhož středu vyčnívalo několik zteřelých ocelových nosníků, výsměšně vztyčených vzdor mému stupňujícímu se zoufalství.
Navíc mi ten velkodušný cizinec, jehož jméno mi nebylo známo, ani nesdělil, kterého dne se má událost konat.
Po několika dnech strávených v horečném přemýšlení, tlak na mou mysl konečně poněkud povolil a já byl s to odpoutat na několik hodin denně svou pozornost od tohoto podivného setkání a nesmyslné instrukce. Osvojil jsem si přesto zvyk se každý večer vypravit do ulice Hermannovy, doufaje v zázrak, který ne a ne přijít.
Po sedmnácti dnech jsem své snažení vzdal docela. Celá událost se zdála být nadmíru podivná a já se rozhodl neriskovat, že by poblouznění vyvolané lichou nadějí ohrozilo můj nový a spořádaný život. I stalo se, že jsem po několika dalších dnech na vše z toho zapomněl docela. Alespoň dočasně…
Když jsem prvního dne následujícího měsíce našel ve skříni zapomenutou krabici se svými klenoty (štětci, podepsanými fotografiemi, vzácnými mincemi a celou vypreparovanou veverkou), upoutala mou pozornost tenká a prohmataná knížečka. Byla uložena na jejím samotném dně a patrně bych její zašlou šedou vazbu mezi ostatními předměty přehlédl docela, nebýt toho, že jsem krabici nedopatřením vysypal. Tak se stalo, že jsem stál a v úžasu hleděl na onen odkaz dob dávno minulých." O aplikaci komplexní goniometrie v moderním umění", hlásal napůl nečitelný nápis na přebalu knihy. "Augustus Hermann" stálo drobnějším písmem pod ním.
Tahle Hermannova knížka vyšla již někdy koncem minulého století, ve známost však vešla na přechodnou dobu zhruba před šesti lety, díky sérii odvážných děl jistých německých anartistů. Tak se dostala i do Prahy a sérií náhod i do mého osobního vlastnictví. Už tehdy jsem věděl, že je to velmi slabá stopa, přesto ve mě však zažehla nový zájem. Vrhnuv se do četby, zjistil jsem, že ačkoliv je Hermann již několik let po smrti, připadaly by jeho narozeniny na prvního třetí. Zmocnil se mě malátný pocit podobný dennímu snění. Krátký pohled do kalendáře zahnal veškeré pochybnosti — bylo to dnes.
Vystřelil jsem z bytu a během dvaceti minut jsem stál udýchaný vedle prázdného pozemku. Prázdná plocha působila úplně stejně jako při všech mých ostatních návštěvách, přesto jsem se plný naděje pustil do hledání — a bez protahování, našel něco výjimečného.
Schovaný za vysokým křovým stál dokonale černý dveřní rám. Očividná novost předmětu nepřipouštěla, že by se jednalo o zbytky původní budovy. A ačkoliv by opuštěný dveřní rám mohl působit jako věc nanejvýš neužitečná, já jsem byl stále člen anart komunity dost dlouho na to, abych za věcmi hledal vysoce symbolické nadnesení. Proto jsem odhrnul několik větví a prošel tím rámem. Když jsem tak učinil, stál jsem, kde jsem stát měl, na druhé straně rámu. Přesto jsem tušil, že je něco jinak.
A opravdu, za mými zády stála zdánlivě opuštěná tovární budova, k nerozeznání od ostatních, až na rozsvícená okna a vzdálený lomoz vycházející, jak se zdálo, kdesi ze spodních pater budovy. Vykročil jsem dychtivě a během pár sekund stanul na prahu budovy.
"Je mi líto, pane, ale bez pozvání vás skutečně nemohu pustit dál."
Zuřil jsem. Domlouval jsem tomu chlapovi už dobrých pět minut, přesto zcela bezvýsledně. Je možné, že nechápe sílu mého strádání? Že nevidí zející prázdnotu mé někdejší kreativity? Zdálo se, že bych lépe pořídil při rozpravě s jednou z okolních budov.
"Pochopte, já se tam musím dostat. Jsem Ignát Bergmann a chci, abyste mi umožnil vstup. Jsem členem komunity už jedenáct let. Nemůžete mě nechat stát na prahu." Poslední věta měla výrazný prosebný podtón, přesto se nezdálo, že bych na jeho jemnocit jakkoliv zapůsobil.
"Lituji. Pokud nemáte pozvánku, nemůžete být do budovy vpuštěn." Opáčil mechanicky. "V komplexu se nachází mnoho cenných sbírek a několik prominentních osobností. Narušení by znamenalo katastrofu (to slovo pronesl tak bez důrazu a s tak kamennou tváří, že mi blesklo hlavou, zda mu někdo vysvětlil, co vůbec znamená). Bohužel."
"Přece musí být něco, co se dá udělat." Navrhl jsem.
"Nic."
"Docela nic?" Tentokrát jsem prosil.
"Mohl by vás vpustit jeden z pořadatelů." Opáčil suše.
Svitla mi naděje. "A mohl byste jednoho z nich zavolat?"
"Nikoliv. Není mi povoleno opouštět vstupní prostory v průběhu konání akce." Opáčil s nedostižnou důstojností a klidem.
Má naděje praskla jako stoletá žárovka. "Takže tu mám jen tak stát a čekat?"
"Ano, ačkoliv by bylo přijatelnější, kdybyste odešel, nemohu vám bránit—"
"Tak poslyšte," zdůraznil jsem a ve spáncích mi hučelo: "jsem Ignát Bergman a požaduji, abyste mě vpustil do prostor továrny, jinak… jinak…" Vzteky jsem se zajíkal, přesto se mě jímal pláč. Nejspíš bych propukl v záchvat, kdyby mě neoslovil známý hlas.
"Jinak co, Ignáte? Co tomu nebožákovi uděláš? Nic? To byla přece tvoje specializace, vzpomínáš?"
Otřel jsem si oči a otočil se. Přede mnou stál Martin Lyra, vedoucí jedné z pražských anart buněk a jeden z mých někdejších přátel. Ačkoliv jsem ho dva roky neviděl a ani o něj nejevil zájem, zdálo se, že on je mou přítomností více než potěšen.
"Ignáte! Myslel jsem, že tu dnes bude nuda k uzoufání, ale teď, když vidím, že jsi povstal z mrtvých, začínám si myslet, že by to mohla být legrace."
"Ahoj, Martine." Byl to právě tak pozdrav jako omluva. "Omlouvám se, že jsem nedal předem vědět. Měl jsem…"
"Toho na práci příliš, aby sis našel chvíli na své přátele a to, co umíš ze všeho nejlépe? Ale jdi, co na tom, teď jsi tu a, ehm, proč stojíš tady?"
"Nechtějí mě bez pozvánky pustit dovnitř," postěžoval jsem si a vrhnul přes rameno nenávistný pohled na muže za mnou.
"Bez pozvánky?" Podivil se Martin. "Zvláštní." Zatvářil se rozpustile. "Myslel sis, že tu strávíš noc, viď? Zase máš jednou štěstí, že jsi na mě narazil. Jako tehdy na Smíchově, vzpomínáš si?"
Přitakal jsem a honem se tu vzpomínku snažil zahnat, ale to už mě Martin vedl dovnitř.
"Poslyš, Martine," začal jsem s pořádnou omluvou od srdce napájenou úlevou, kterou jsem cítil. Přerušil mě však mávnutím ruky.
"Neomlouvej se. Popravdě se ti vůbec nedivím, ať jsi měl jakýkoliv důvod. Odešel jsi v tu nejlepší chvíli," dodal o něco tišeji.
Zbystřil jsem. "Co tím máš na mysli?"
Martin se nervózně zavrtěl a rychlými pohyby se podíval přes obě svá ramena. Zdálo se, že ten pohyb se naučil vykonávat velmi často. "Sledují nás. Necelý měsíc po té poslední výstavě se na nás sesypali. Harry před nimi musel utéct ze svého bytu. Smíchovskou trojku nikdo neviděl už osmnáct měsíců. Galerii v Roztokách našli a rozebrali."
"Kdo? Policie?"
Zavrtěl hlavou a smutně se pousmál. "Modří kluci dodnes nemají tušení, že existujeme. Myslím. Tohle byla práce (v rychlosti a ve špatném pořadí se pokřižoval, než to řekl) — Nadace."
"Nadace?" Zarazil jsem se. O Nadaci SCP člověk slýchal. Byl to takový strašák, který nás nabádal, abychom své výtvory držely alespoň do jisté míry diskrétní. Docela nic jsem o ní nevěděl, jen to, že byla mocná a rozsáhlá. A chtěla nás všechny do jednoho zavřít do neosvětlených místností bez oken. Co na tom bylo pravdy, to jsem až do této chvíle nedovedl ocenit.
"Jo." Odvětil Martin a zatvářil se rozmrzele. "Poslední rok a půl žijeme docela jinak, Ignáte. Často se stěhujeme a nemáme pořádně čas se ani potkat. Když se někde sejde víc lidí, už tam čeká černé auto plné ozbrojenců." Díval se na špičky svých bot a chvíli nemluvil. Mlčel jsem s ním.
Z nenadání se mu však oči rozzářily - byla to podivuhodná vlastnost - a začal se usmívat a nadšeně gestikulovat. "Jenže dneska, Ignáte, to bude něco docela jiného. Rok pracujeme na tom, aby tohle všechno bylo naprosto bezpečné. A věř mi, za tu námahu to stálo. Jsou tu všichni."
"Kdo všichni?"
"Celá pražská skupina, lidi z Moravy, několik Němců a dokonce i Francouzi, Amíci a prý i kdosi z Itálie a jeden či dva lidi z Afriky. Dneska, "prohlásil a poskočil si na místě: "to bude stát za víc, než ty poslední dva roky. Dneska, Ignáte," podíval se na mě a zazubil se: "jsme skutečně cool."
Vešli jsme do místnosti tak velké, že bylo nabíledni, že musela být zvětšena "uměle". Její masa, umístěná do nižší části budovy, by ji v přirozených podmínkách rozmetala na kousky. Již při vstupu jsem byl obklopen atmosférou novosti a očekávání, která rychle prosákla do mé mysli. Ani jsem nevnímal Martina, který se po spěšné omluvě odebral kamsi do střední části prostoru. Slastně jsem zavřel oči. "Jsem doma," chtělo se mi zašeptat, ale síla toho patosu mě z mého poblouznění poněkud probrala.
Začal jsem zkoumat halu kolem sebe. Instalace byly, jak se zdálo, rozmístěny ve dvou soustředných kruzích oddělených vysokými látkovými zástěnami, aby tak umělecký dojem z jednoho nebyl ovlivněn druhým. V samotném středu prostoru stálo za oponou cosi obrovského, co nemělo být viděno, dokud nenastane správný čas. Tato střední prostora byla největší a nacházelo se zde nejvíce zúčastěných, nebylo tedy pochyb o tom, že se jedná o zlatý hřeb večera.
Na moment jsem uvážil, že bych se k nim přidal, ale přemohla mě zvědavost a začal jsem se procházet po vnějším kruhu. Výstava byla, jak předestřel Martin, velkolepá. Variéta, s níž jsem se setkal, byla neopakovatelná a doposud neviděná. Chápal jsem pojednou úzkostlivost, s níž byla akce zabezpečována; kdyby snad k něčemu mělo dojít tady, byla by to rána nejen pro místní, ale celou anartistickou společnost.
Ale více o umění, což je koneckonců to, o čem jistě chcete slyšet. Byly zde obrazy, z nichž ty nejvšednější vládly vlastním životem. Ty dovednější často popíraly zákony fyzikálních rovin, opouštěly své dimenze a ztrácely se před očima, když vstupovaly do nových, lidské mysli neznámých rozměrů.
V roztodivných divadelních představeních, v nichž zpravidla neúčinkovali lidé, spolu dováděly předměty v karikatuře našeho domnělého lidství. Viděl jsem baletní libreto dvou mlhovin, které se kolem sebe ovíjeli v kaskádě tisíců paprsků světel, jimiž vládly tak mimozemsky a dokonale, jako svým vlastním nehmotným formám. Bylo tu dokonce divadelní představení, jehož jste se nevědomky účastnili a svou "roli" opustili až ve chvíli, kdy jste si uvědomili, že jste sešli z jeviště.
A byly tu i různé jiné modely, skulptury a instalace v tak hojném počtu a zastoupení, že se efekt stupňoval a umělec tak mohl dosáhnout tvůrčího crescenda.
Blíže středu jsem našel neoznačenou instalaci. Když jsem k ní přistoupil, zjistil jsem, že jsem nebyl s to usoudit docela nic o její povaze. Jakkoliv jsem ji zkoumal, unikala její podstata mému citu právě tak, jako její detaily unikaly mým smyslům. Jakoby ta instalace přehlcovala mé smysly a já byl nucen je přepínat v marné snaze se zaměřit na jediný správný dojem. Po krátkém souboji jsem od svých snažení upustil a vydal se raději co nejdál od té věci — nebyla to její abstraktní podstata, ale její schopnost mást mé smysly i můj intelekt v jednu chvíli, která mě znepokojovala.
Právě ve chvíli, kdy jsem si skrz ochranné brýle prohlížel fúzní model slunce, přilákalo mou pozornost hlasité "Ignáte!". Odvrátil jsem zrak od modelu, který si začal propalovat cestu skrz nejbližší zástěnu, a očima našel muže stojícího jen několik kroků ode mne.
"Ignáte! Co tu děláte, mladý muži?"
Mladý muž bylo jeho oblíbené oslovení, jímž častoval všechny, na které seznal promluvit. A patrně se vždy jednalo o spravedlivé oslovení; vždyť Robert Langford byl muž hlubokých vrásek a bílých vousů, který tajemství svého skutečného věku hájil s vervou televizní herečky. Jakkoliv se jeho věk podepisoval na jeho vzhledu, nezměnilo to nic na jeho celkové auře vitality a čiré energie, obličeji brunátném od smíchu a hlasu, jímž by mohl zatloukat hřebíky.
Pousmál jsem se a odpověděl zdvořilostním: "Dobrý večer, mistře. Abych tak pravdu řekl, obdivuji tu umění."
"Umění!" Zahřímal Langford a uchechtl se. "Tomuhle dnes říkají umění? Já vám něco povím o těch mladých umělcích — nebo víš co? Pojď se mnou. Ukážu ti to."
Vedl mě s generálskou jistotou po obvodu kruhu. K mému nemalému zděšení jsem zjistil, že mě vede zpátky k té instalaci.
Zastavil se těsně vedle ní a zpříma se na mě podíval. "Tak Ignáte," pravil tónem profesora, který zkouší mladého doktoranda: "co o tom soudíte?"
"Je to… uhm… Nikdy jsem…" mé rozčarování se stupňovalo. Po několika marných sekundách, kdy jsem ze sebe nebyl schopný vypravit ani slovo, jsem postřehl Langfordův pobavený výraz.
"Je to něco, viďte?" Řekl a rozesmál se.
"Já… Asi. To. Nechápu." Vypravil jsem ze sebe nakonec.
Langford se na mě znovu podíval. "Opravdu to nevidíte?"
"Upřímně ani nevím, na co se dívám."
Langford si povzdechl. Sesunul jeden plén ze sousední přepážky a zakryl jím svůj výtvor. V tu ránu ustal pískot v mých uších, jehož přítomnost jsem si do té chvíle neuvědomil.
Langford se ujistil, že je plén posazen správně. Potom se otočil ke mně. "Když jste tehdy odešel," a mluvil teď docela vážně: "nechal jste po sobě několik zajímavých projektů. Jakkoliv byly originální, nelze než litovat, že jsi nic z toho nikdy nedokončil. Víte, Ignáte, že jsem s vaší myšlenkou nikdy v podstatě nesouhlasil. Umění je odrazem naší duše, která se stává objektivem hmotného i nehmotného světa. Tak tomu bylo a bude a nedosáhnete nového druhu umění tím, že ten objektiv začerníte inkoustem."
Postoupil blíž ke své instalaci a položil na ni ruku. "I přesto jsem vaše dílo měl vždy ve zvláštní oblibě, Ignáte. Nevěděl jsem, proč to tak je, ale nedalo mi to spát. Jakoby to byl trn v mé umělecké cti, který jsem z ní mohl vytrhnout jen správným uměleckým protikladem."
"Tohle," řekl a strhl plén tak nečekaně, že mi ruka instinktivně vystřelila vzhůru chránit oči, "je negativ, opačný extrém, chcete-li, vaší metody. Působí na všechny smysly a stimuluje je za hranici toho, co náš čelní lalok dokáže zpracovat. To je ale jen první část. Ta zajímavější je, že odporuje nejen defenici, ale i adjektivům. Zkrátka a dobře o tom není fyzicky možné říci, jaké to je, nebo vyvodit, co to je, a nestane se ani naopak."
Chápal jsem, co se mi snaží říct, měl jsem ale málo sympatií pro kritický tón, s nímž mluvil o mé tvorbě. "Snažíte se mi tím něco naznačit?"
"Snažím?" Langford vypadal zamyšleně. "Myslím, že ano, nemám ve zvyku vést jalové řeči a dělat prázdná gesta. Vězte toto, Ignáte: pokud se chcete vrátit, a nepopírejte, že to vaše dnešní účast zde nepředznamenává, zkuste to vzít z druhého konce. Jednou už jste vyhořel, ano, už před dvěma lety jsem tušil, že to máte na krajíčku. Podruhé by to mohlo být horší. O moc horší."
Neměl jsem, co bych odpověděl, proto jsem se omluvil a chystal se odejít s úmyslem se věnovat doposud neviděným kusům… a svým myšlenkám. Přesto na mě zavolal. "Ignáte. Ještě jedna věc."
"Ano?"
"Nezeptal jste se mě, jak se tenhle můj nový výtvor jmenuje."
"Jak se jmenuje?"
"Přece jako ten mladý muž, jehož práce mě přivedla na myšlenku jej uskutečnit."
"Bergman," uniklo mi ze rtů. "Ten starý medvěd to pojmenoval po mně."
Po dvou dalších hodinách jsem zjistil, že jsem prošel po obvodu obou kruhů. Má prohlídka byla u konce. To jediné, co zbývalo, byla tajemná instalace ve středu haly, kde zatím vzniknul malý dav. Tentokrát jsem se bez váhání připojil a několika osvědčenými chvaty se skrze masu lidských těl probojoval až ke kýženému cíli: středovému pódiu. Nejednalo se o jedinou konstrukci tvaru kvádru překrytou jediným velikým kusem černé látky.
Ta se rozdělila prakticky ihned potom, co jsem se k ní přiblížil, a nehlučně se sesunula na zem. Zrakům přihlížejícím tak byla odhalena veliká klec: věc netradiční, přesto natolik nezajímavá, že pozornost všech upoutalo to, co se nacházelo uvnitř.
V jejím samém středu stála okrouhlá, neoznačená nádoba opatřená víkem. Působila docela neškodně a netečně. Na rozdíl od… poklesla mi brada. V koutě té klece ležela do klubíčka stočená dívka. Byla ponořená do spánku a ve tváři, která byla otočena k nám, se zračil nadpozemský klid, který ostře kontrastoval s pouty, jež spojovala její ruce a nohy s obručí kolem jejího pasu.
Ani ta dívka a ani nádoba se nepohnuly, přesto jsem mezi těmi mřížemi tušil přítomnost čehosi zlolajného. To něco se, netušeno, vznášelo v dimenzích vymezených tou klecí a cenilo zuby, střídavě na nádobu, střídavě na spící dívku. Nehty se mi zarývaly do kůže, když jsem se stupňující se nevolností sledoval tu skrytou hrozbu. "Jak je možné, že to nikdo nezastaví? Copak nevidí, že tu něco neodpovídá umělecké etice?" Ale nikdo nic neudělal. Nikdo se ani nepohnul, jen se fascinovaně dívali— nahoru? Vzhlédnul jsem a pochopil přesně, v čem spočívalo tajemství klece.
Mezi nejvyššími příčkami klece, vysoko nad zemí, spočívala zavěšena masa šedivé hmoty. Na první pohled se zdála netečná, při bližším ohledání se však zdálo, že se její kraje rozpínají a opět smršťují v pravidelných rytmech. Snažil jsem se to pochopit a s úlekem jsem pochopil — ta věc dýchala.
Podíval jsem se na tváře v davu. Nikdo nepůsobil zaskočeně. Naopak, všem se v očích zračilo dychtivé očekávání. Našel jsem i Martinovu tvář a snažil jsem se posunky přilákat jeho pozornost, když v tom mnoho hrdel užasle vydechlo. Pomalu jsem se otočil kleci.
Mezitím, co jsem odvrátil zrak, se ta věc zavěsila přímo nad nádobu a natahovala se po ní celým svým neforemným tělem. Kymácela se, jakoby byla jediný, atrofovaný sval, v marné snaze dosáhnout na víko. Při každém zhoupnutí vydala nechutný, mlaskavý zvuk podobný rozšlápnutému ovoci. Jímala mě hrůza při pomyšlení, co je to, čeho chce ta věc dosáhnout, jaká tajemství skrývá ten nevzhledný kbelík, po němž touží celým svým drobným rozumem? Deset zhoupnutí. Každé neúspěšně. Co bude s tou dívkou? Až bude hotova s nádobou, co zaujme její pozornost potom? Patnáct zhoupnutí. Musím něco vymyslet. Viděl jsem už leccos, ale tohle přesahuje všechny meze. Možná bych mohl zkusit znovu upoutat Martinovu pozornost, potom…
Na devatenáctý pokus se povrch hmoty úspěšně spojil s nádobou. Aniž by čekala na cokoliv dalšího, nadzvedla víko a vrhla je skrz příčky kamsi do davu. Poté, aniž by se zmocnila své odměny, se s nesmírně hlasitým mlasknutím vrátila do původní pozice na vrcholu klece.
Z nádoby se vyvalil obláček načervenalého kouře. Zavířil, nabral výšku, načež se rozbil o povrch šedé hmoty a byl pryč. Z hmoty se ozval výkřik, zvířecí, a přesto příliš lidský ve svém hněvu. V hmotě to zavířilo a najednou to nebyla hmota, ale opar téže barvy, vířící, bez ustání měnící svůj tvar, přesto nikdy neopouštějící svůj svět vymezený příčkami klece.
V tu samou chvíli se z nádoby vyplazil had. Stočil své tělo podél své někdejší kobky. Zavřel oči a otevřel je - zdálo se, že s jistým uspokojením, a obrátil se k dívce. Ta se okamžitě probudila. Její klid byl ten tam a vystřídalo jej zmatení a strach. Nemusela ani zvedat hlavu, aby viděla tváře, jimiž byla obklopena. Pomalu se na zemi otáčela a prohlížela si své okolí. Nejspíš se rozhodla, že se jedná o zlý sen, a přitiskla si tvář ke kolenům. V tu chvíli si všimla hada. Zděšeně vyjekla a pokusila se postavit. Její pouta jí však umožňovala jen o něco víc než dřep. Pokusila se s nimi zápasit, když v tom had zaútočil. Znovu zaječela a pokusila se chránit si hlavu napřaženou paží. Had výměnu přijal a zaryl tesáky, které odhalil, do bílého masa jejího předloktí. Bylo slyšet dívčino plačtivé kvílení, když krev z její zraněné paže stékala na zem. Ignát očekával druhý hadův útok, tentokrát vedený na dívčin krk, ten však nepřišel. Had se namísto toho stáhl zpět k nádobě.
V následujícím okamžiku se dívčiny rány zacelily. Krev, která pokrývala úzký pruh podlahy před ní, se vznesla a vletěla do šedého oblaku na vrcholu klece. Ten zavířil, vydal další ryk a vychrlil do všech směrů záblesky rudého světla. Dav, který byl doposud jako z kamene, začal jásat. Tyto záblesky nezhasínaly okamžitě a vydržely ve vzduchu několik desítek sekund, kde se navzájem proplétaly a vytvářely fantaskní obrazce, které se stávaly zdrojem dalšího a dalšího nadšení všech přítomných. S výjimkou mě.
Ať už si Martin a ostatní mysleli cokoliv, tohle přesahovalo všechny meze. Nejednalo se o umění, ale o mrzké, krvavé orgie. A já jsem nemínil být jejich součástí. Dal jsem se na odchod. Hlavou mi však vířilo tisíc myšlenek. "Co když se ta dívka nevyléčí vždy? Co když jí zaútočí na krk? Jak dlouho ji tam nechají zavřenou?" Byl jsem již téměř u východu, když jsem uslyšel další výkřik, tentokrát doprovázený hlasitým pláčem a vzlykáním. Zastavil jsem se a váhal. Mohl jsem něco… ale jak? Jak? Pláč nabíral na síle a najednou se jak a proč nestálo důležité a já se s ústy plnými kleteb na adresu všech zúčastněných sprintem vydal zpět.
Dorazil jsem do středu haly, razil si lokty cestu ke kleci a dorazil právě včas, abych viděl pohasínající světelná spojení. Neměl jsem moc času. Vyskočil jsem na pódium, našel závlačku a vstoupil do klece. Podobný hrdinům antických bájí a mýtů jsem se postavil mezi vzlykající dívku stočenou na zemi a krvelačného plaza. Bylo to vyvrcholení kavalkády mého zbytečného života. A zároveň nesmysl, jehož stupidita mě bude provázet po zbytek mých dní.
Had se napřímil. Zdálo se, že byl mou přítomnosti překvapen, dokonce zaujat. Pak však zlověstně zasyčel a jal se nesmírně pomalu plazit směrem ke mně. Veškerý nashromážděný vztek ze mě vyprchal a na jeho místě zůstalo zděšení — vážně jsem právě skočil do tlamy hadovi? Měl takhle skončit můj život? Inu co, málokdo má tu příležitost, že jeho prolitá krev uspořádá tak krásný ohňostroj.
Had byl již jen několik kroků ode mně, když se ozvalo: "Chytej!" Otočil jsem se za pravděpodobným zdrojem zvuku a zažil překvapení srovnatelné s tím, když jsem si před momentem uvědomil, co jsem to provedl - byl to ten neznámý. Ten, jehož přispěním jsem se tu dnes octnul. A jehož přičiněním jsem snad měl z klece odejít živý. Popadl jsem, co mi nabízel. Byla to prasklá obruč. "Hej!" Zavolal znovu a naznačil pohyb obručí, kterým by si ji položil na hruď. Neměl jsem jiné záruky než toho gesta, na druhou stranu jsem neměl na výběr. Položil jsem si obruč na hruď. Had po mně skočil. Chtěl jsem zavřít oči, ale nemohl jsem je odtrhnout od otevřeného chřtánu. Had se vymrštil, proletěl vzduchem, skočil skrz obruč. A byl ten tam.
Mrak nade mnou vydal zvuk podobný zívnutí a rozplynul se, jakoby tam nikdy nebyl. Nádoba praskla a dívčina pouta se rozpadla. Z davu se ozvaly výkřiky. Aniž bych věděl, co dělám, popadl jsem za ruku stále vzlykající dívku. Poprvé za večer jsem měl štěstí a povedlo se mi skrz rozjitřený dav proplížit až k vnějším okruhům, potom směrem k východu a potom pryč, pryč, co nám nohy stačily. Přeběhli jsme tři ulice, když mě dívka zatahala za ruku. Pochopil jsem, že dál jít nemůže. Zastavili jsme se. Vysílením padla na kolena. Snížil jsem se k ní.
"Jste… v pořádku?" Zeptal jsem se se vší šetrností, kterou jsem v sobě po tom večeru dokázal najít.
"Pokud nepočítáte, že mě právě několikrát smrtelně zranil had kvůli uměleckému vystoupení." Řekla třesoucím se, přesto vyrovnaným hlasem.
"Co to mělo… pro boha… být?" Nenapadlo mě nic lepšího, než se zeptat.
Dívka si protřela oči a zdálo se, že se snad i usmála. "Vy nejste zvyklý klít, viďte?"
Na můj tázavý pohled odpověděla: "Co to mělo kurva být, co vám ti zkurvení sráči chtěli udělat, co je to za bandu kreténů, kteří někoho zavřou do klece a nechají hada, aby do něj kousal znovu a znovu. Jistě jste chtěl říct tohle. Nemám pravdu?"
Moje odpověď byla mlčení.
"Ale no tak," řekla a hlas se jí zlomil. "Ve chvílích, jako tahle, je třeba si zaklít. Je to náramně prospěšné, víte? Proklít celej ten zkurvenej svět a ty mizerný sráče v něm. Říct jim, aby šli do prdele." Zaštkala.
Chtěl jsem jí položit ruku na rameno ve snaze ji uklidnit, když v tom prudce zvrátila hlavu a zavyla k dorůstajícímu měsíci s vervou vlčí matky. V tom konání bylo cosi temně přitažlivého a již jsem si pohrával s myšlenkou se k ní přidat, když se opět napřímila, tentokrát, jak se zdálo, naprosto při smyslech.
"Odpusťte," dodala omluvně. "Má matka říkala, že pokud mi někdy dojdou slova, mám si zavýt. Říkala, že se zoufalými a opuštěnými lidmi vyjí všichni vlci světa. A nejsou tím pádem nikdy tak úplně sami."
"Jak vám říkají?" Dodala slušně, když viděla, že mě zahnala do slepé uličky.
"Ignát."
"Tedy Ignáte, hádám, že vám dlužím omluvu."
"Omluvu? To jistě není—"
"Za to klení."
"Už rozumím."
"Za tu klec vám, pokud dovolíte, koupím kávu."
"Kávu. Jistě."
"Jsme domluveni. Na shledanou." Rozloučila se a otočila se k odchodu. "Počkejte!" Nevím, proč jsem ji zastavil. Snad pro to, že mou artistickou povahu pohoršila představa, že by peripetie jako tahle mohla skončit s takovou dávkou patosu. Každopádně jsem musel pokračovat a existovalo jen jediné řešení, za které bych si posléze nemusel sám dát pohlavek. "Neřekla jste mi, jak se jmenujete."
"To je pravda." Řekla a pokračovala.
"A co káva?" Zeptal jsem se už docela nahlas.
"Co s ní?" Křikla.
"Přece vás musím nějak najít." Zvýšil jsem hlas, jak to jen šlo.
"Zdá se, že na to máte talent. Uplatněte ho. Promarněný talent je ten největší hřích!" Takřka, zmizela za rohem v neznámé uličce a ztratila se mi z dohledu.
"To bylo ovšem neslušné." Ozvalo se za mnou.
Prudce jsem se otočil připravený k boji či útěku; nebylo jich zapotřebí. Na délku natažené ruky ode mě stál ten cizinec a usmíval se od ucha k uchu.
"A tak, to jste jen vy." Řekl jsem rádoby nedbale, ačkoliv jsem měl nutkání položit mu hned několik otázek. Jak se zdálo, byla to efektivní strategie.
"Jen já? Uvědomujete si, že nebýt mne, byly by vaše vnitřnosti v současné chvíli nejen vítanou nutricí hada, ale i opěvovaným anartistickým dílem postulujícím příchod nové formy umění?"
"To je pravda. Omlouvám se." Ačkoliv to patrně nemyslel vážně, byla to upřímná omluva. Přátelské gesto, které beze slov přijal.
"Snad bych se rovněž měl omluvit." Přidal se po chvíli. "Věřím, že jsem chybil, když jsem vás tak nerozvážně pozval a nijak vás dopředu nevaroval."
"Co se to tam vlastně stalo?"
"Němci. Dávají si velmi záležet na tom, abychom věděli, komu vděčíme za další trvání naší komunity. Jako oplátku za jejich bezednou štědrost k nám jezdí provozovat praktiky, s nimiž by na domácí půdě nepochodili."
"Chcete říct, že je to běžné?" Ta představa mě naplnila odporem, ale cítil jsem i určitý smutek.
"Podobné tendence se projevují ve vyšší než tolerovatelné míře," řekl neutrálně. "Bojím se, že z českého anartu nezbyde o moc víc. Staneme se platformou pro… jistě rozumíte. Je proto velká škoda, že naši vlastní umělci neprojeví více iniciativy. Ale zbylo jich tak málo."
"Proto jste mě prve vyhledal?" Zdánlivě nekompatibilní části skládanky začaly nabývat nových souvislostí a zapadaly do sebe.
"Z části. Ale nebuďte na omylu a věřte, že hlavním důvodem, proč jsem vás vyhledal, byl skutečně můj obdiv k vaší práci. Ta výstava měla vše změnit a vy… inu, zdálo se to příliš perfektní. Vsadil jsem a prohrál." Navzdory jeho pohřebnímu monologu se zdál nepohnut, přesto jsem v jeho hlase ke konci vycítil smutek."
Byla to má příležitost jej překvapit. "Ba naopak. Moc jste mi pomohl."
Proti své vůli na mě vytřeštil oči a musel jsem se smát. Byl to upřímný smích, který znamenal tolik, co předtím dívčino vytí, a mnohem víc. Smál jsem se sám sobě, tomu cizinci, všem svým bratrům umělcům a zkrátka všem.
Položil mi ruku na rameno. "V pořádku?"
"Ano." Utřel jsem si slzy. "Docela v pořádku."
Vzhlédl jsem k cizincově nečitelné tváři a do úst se mi za ten večer podruhé vkradla stejná otázka.
"Jak se jmenujete?"
Chvíli mlčel, jakoby zvažoval, jak odpovědět.
Když už se zdálo, že se otázku chystá přejít mlčením, řekl: "Donovan. Mé jméno je Donovan."
Tak jsem poznal Donovana.
Druhá část: Záblesk Inspirace | Bergmannův Paradox | Čtvrtá část