Byl jasný slunečný den. Paprsky dopadaly na rozpálený beton uprostřed brutalistických budov v severní části Nadačního komplexu, kde se procházelo pár místních zaměstnanců, kteří se vydali na oběd. Mezi nimi zůstal nepovšimnut na lavičce na kraji betonového placu pod stromem muž v nejlepších letech s kšiltovkou staženou do čela, aby zabránil světlu proniknout k jeho očím. Lidi kolem si ho nevšímali, navzdory jeho milované odstřelovací pušce Falcon, zavěšené na jeho zádech.
…
Dlouhé nadační chodby kancelářského komplexu překypovaly životem. Zaměstnanci jednotlivých úseků se setkávali na odpočinkových zónách rozesetých v mělkých výklencích mezi kancelářemi. Vyměňovali si různé pracovní zkušenosti i osobní strasti i radosti života. Pípání tiskárny na rohu severní hlavní chodby přehlušovaly hlasité konverzace lidí kolem. Jediný muž, co si ho byl plně vědom, stál ve stínu koridoru opodál hlučného stroje nepovšimnut okolím. Tiše se opíral o zeď, jak jen mu to jeho odstřelovací puška dovolila, v naprosté tichosti sledoval dění kolem.
…
Těžký dusot bot duněl skrze celou tělocvičnu, který přehlušoval křik ženy, rozdávající povely mladým mužům v uniformách. Nebyl to tak agresivní křik, ale z jejího hlasu šel respekt. Sem tam šlo slyšet tiché remcání nových rekrutů, kterým trénink dával zabrat. Žena se procházela kolem nich, napomínala je za chyby, ale přistálo i pár pochval za dobře provedený cvik. Často svůj pohled stáčela do rohu místnosti k vybavení tělocvičny, cítila na sobě cizí pohled, zarývající se jí do kůže. Její oči se střetly s mladým mužem, sedícím na švédcké bedně, dřímajíc v ruce tlumič své útočné pušky… ale on zůstal nespatřen.
…
Cvakání psacího stroje plnilo tichou místnost plnou knih a spisů. Za stolem seděl unavený doktor, přemýšlejíc nad složitostí problému, který popisoval v novém dokumentu, co musel sepsat pro svůj výzkum. U svého dumání bezmyšlenkovitě hladil svoji nedobrovolně adoptovanou kočku, která se o něj otírala všemi šesti ocasy. Nevěnoval pozornost svému okolí, narozdíl od jeho chlupatého společníka, který se podíval na muže stojícího mezi dvěřmi, opřeného o futra se svou odstřelovací puškou, hozenou přes rameno… ale nikdo ho nespatřil.
…
Poklidný večer v mírně osvětleném atriu narušovala vyostřenější výměna názorů dvou mužů. Nebyla to hezká hádka, ale dle tématu byla velmi osobní. Pokud někdo prošel kolem, mohl zaslechnout určitá slova, která by zaskočila i ostřílené pracovníky. Nikdo by neměl experimentovat s anomálními věcmi mimo testovací areál, bez přísného dohledu. Ovšem druhý muž si ne a ne nechat domluvit. Přímo před nimi na lavičce seděl muž s čepicí staženou do čela. Svou odstřelovací pušku měl položenou vedle sebe. Oba muži byli tak vtáhnuti do své slovní přestřelky, že si toho třetího vůbec nevšimli.
…
V malé hospůdce na rohu nedalekého městečka panovala klidná atmosféra. Tlumené světlo dodávalo místu kouzelnou atmosféru. Bylo tam jen pár lidí, nebyl to moc rušný bar, ale pro místní to bylo místo pohody a vyzpovídání se barmanovi ze svých pocitů. V rohu místnosti seděl muž, hrajíc na kytaru klidnou píseň, která se rozléhala po místnosti. Svou pušku měl položenou vedle sebe.
Went to the bar to get a little closer to myself and learn
Things I never really wanted to know.
The walk got a little far so I got into a cab that smelled like vinegar
Stains that showed what's in the girl before.
But I want to be where all the stupid shit I say
Sounds so romantic and true.
Každý podvědomě poslouchal melodii i slova, ale ne každy je pochopil. A ne každý je slyšel. Dveře baru se otevřely a dovnitř vešel mladý unavený muž. Už na první pohled nebyl ve své kůži, stále se otáčel za sebe, jako by ho někdo sledoval. Pomalu přešel k baru a objednal si Jacka s kolou. Posadil se zničeně na barovou stoličku a zíral do prázdna. Zůstal ignorován okolím a jediné co mohl dělat, bylo zaposlouchat se do znějící písně.
Cause I'd rot in hell with you,
If you'd just ask me to.
I love the shitty things we do together,
Live with me in this sin forever.
Hell and you, I know you want it too.
I hope you take the shot, see this chance.
Feel the fire, and let me have this dance with you.
On ji pochopil. Každé slovo, které slyšel pouze on, se mu zarývalo do paměti. Veškeré potlačované myšlenky se draly na povrch. Začal utápět svůj strach a smutek ve sklenici whiskey. Stále na sobě cítil zabodnutý pohled, nemohl se toho pocitu zbavit. Už celé dny, jako by ho někdo sledoval. Začínal už z toho šílet. Rozhlédl se po baru, ale nezdálo se, že by si ho někdo všímal, kromě muže sedícího v rohu místnosti, hrajícího na kytaru. Zaměřil na něj veškerou svou pozornost. Měl pocit, jakoby ho už někdy předtím spatřil, ale nedokázal si ho s ničím spojit. V hlavě měl zmatek. Jeho pohled se střetnul s tím záhadným mužem, který ho pozoroval, naprosto bez emocí. Nedokázal z něj nic vyčíst. Pocítil strach a nutkání odejít, ale něco uvnitř mu bránilo.
Na moment ztratil pozornost, když na něj promluvil barman, ale jakmile se podíval zpět, muž tam už neseděl. Namísto toho se objevil přímo za ním. Nadskočil na barové židli, kdyby ho onen muž nezachytil, asi by si zažil nehezký pád. Nevěděl jak se tam dostal tak rychle, nebo co po něm mohl chtít. Nedostal ze sebe jediné slovo, tak muž promluvil první.
"Promiň hochu, nechtěl jsem tě vyděsit," pousmál se na něj muž.
"Kdo jste?" zeptal se trochu nejistě, i když se snažil znít sebevědomě, jak jen mohl.
"To teď není důležité, otázkou je, kdo jsi ty? Nějakou dobu tě pozoruji. Vlastně… pozoroval jsem víc lidí, ale ty jsi mi přišel nejzajímavější. Máš v sobě něco, co ostatní ne. Veliký potenciál a to se mi líbí. Ale na rovinu, nepřišel jsem si popovídat. Přišel jsem ti dát nabídku a pomocnou ruku. Vím moc dobře v čem jedeš a můžu tě z toho dostat ven, ale jen když budeš chtít."
Musel se zasmát nad jeho sebejistým monologem. "To silně pochybuju… a pokud nechcete problémy, necháte mě na pokoji."
Muž s čepicí se opřel o bar vedle něj. "Hele kluku, vím moc dobře, co bereš. Už jsem to u vás párkrát viděl. A vím jak ti pomoct. Jen chci na oplátku, aby ses podíval na druhou stranu mince. Určitě ti dlouho vrtá hlavou, že tam kde pracuješ, to není úplně růžové. Nechceš to aspoň zkusit?" usmál se na něj přátelsky.
"Hele, nevím co jste zač a ani mě to nezajímá, jen mě nechce bejt…" ohradil se mladý muž, popíjející druhou sklenici.
"Hochu…" hlas toho druhého muže zvážněl, "myslím to s tebou dobře. Nadace už zničila dost životů. Tohle je naděje, jak z toho ven. Nech si pomoct. Pak mě můžeš klidně poslat do háje, ale ještě nikdo to neudělal." Natáhl k němu ruku a čekal.
Mladík se uvnitř pral sám se sebou. Ten muž evidentně ví něco víc, něco co on jen tuší. Může to být ale až tak snadné? Přijmout pomocnou ruku s nadějí na lepší zítřky, jen tak? Proč by to někdo dělal, aniž by za to něco chtěl? Pak si ale vzpomněl na posledních několik měsíců otročení v kanceláři a na poslední hádku se svým nejlepším kamarádem, který jen slepě plní úkoly, co jsou mu zadány, bez přemýšlení. Lákala ho nabídka pohledu z jiné strany. A pokud je pravda, co říká ten tajemný muž, tak mu jen pomůže a pak ho pošle pryč. Co by mohl ztratit? Tímhle tempem by stejně dlouho fungovat nemohl a nejspíš by to ani nepřežil. Zvedl pohled k tomu muži a stiskl mu odhodlaně ruku.
"Fajn. A můžu znát jméno mého zachránce?" pousmál se nad svou uštěpačnou poznámkou.
"Daniel. Ale asi mě budeš znát pod jiným jménem - Stín." usmál se od ucha k uchu.
"Bohužel ne. Já jsem-"
"Já vím Sebi, já vím."