Plátek ze života, hezky od kosti
hodnocení: +12+x
blank.png

Jasné stropní světlo zářilo skrz černé sluneční brýle. Její zorničky zkoušely, jak dlouho to tak dokáže vydržet, ale nakonec sklopila hlavu, pravděpodobně z nudy. S tím pohybem však nesouhlasila její kocovinou nasáklá palice, takže si při tom ještě položila obličej do dlaní. Před okolním světem ji tak chránily nejen její sluneční brýle, ale také husté vlasy, jež jí přes ramena spadaly kolem hlavy. Když Jednadvacetiletá Ester pojala dojem, že zábavy v podobě alkoholu již bylo dost, rozhodla se sebrat svou koženou bundu, doplazit se k pultíku, dát barmance dvě kila a vylézt z Díry.

Průměrný člověk pod vlivem má ale tradičně problém najít východ z hospody, a i když se Ester nepovažovala za průmernou holku, spíš tak sedm z deseti, tohle nebyl ani žádnej obyčejnej pajzl. Naštěstí měla Ester svoji vlastní cestu ven. Vytáhla si z křiklavě červené kabelky starou zdobnou stříbrnou vydličku a bodla se s ní mezi ukazováček a prsteníček na levé ruce. Tedy až na třetí pokus, protože do mezery mezi prsty se těžko trefuje s dvojitým viděním.

Všechno kolem se zatočilo, tedy ještě více než dosud, a Ester za krátko již zvracela dvacet metrů od západní strany Olšanských hřbitovů. Venku už byla noc a ona si tak mohla plně užít nerušeného dávení před obchoďákem Flóra. "To byl zase den," řekla si sama pro sebe Ester a vytáhla kapesník aby si otřela pusu. "Ale co, darovanému koni na zuby-" náhle přerušila sama sebe, když se z jejích útrob vyvalila další vlna nespokojených žaludečních šťáv.

I tak, pomyslela si tentokrát, aby svému jícnu nedávala další důvod k odporu. V orgánech se vyznala trochu víc, než průměrná alkoholička. Co je moc, to je moc. Namísto toho jen čekala až se její tělo zklidní a obdivovala nechutnou hroudu, která ještě před pár hodinami byla svíčková a několik piv. Ale zatímco normálnímu člověku by se z toho takříkajíc zvedl kufr znovu, Ester nebyla normální člověk.

Přišlo jí to kouzelné a viděla v tom jistou uměleckou kvalitu, kterou nikdo kolem rozhodně nedokázal ocenit. Zaprvé, protože stála na Flóře sama a za druhé, protože Ester byla tak trochu ujetá svým vlastním způsobem.

Ale aspoň že vyhrála tu soutěž v pití.


Další ráno se Ester probudila ve svém pokoji o ulici dál. Popravdě si nepamatovala nic po vyzvrácení poloviny žaludku a možná to tak bylo lepší. Přes černý závěs na okně do místnosti téměř nesvítilo, ale protože viděla alespoň náznak slunečních paprsků, došlo jí že už musí být docela pozdě. Její ručičkový starý budík tvrdil, že je třičtvrtě na dvanáct, takže muselo být skoro devět. Proč jí nikdo ze spolubydlících nevzbudil? To už všichni vypadli z bytu?

Ester, pouze v růžových kalhotkách a šedém tričku s nápisem 'Co tím chtěl autor asi říct?', vstala z postele a okamžitě šlápla na svou kabelku a pohozené oblečení. Prošla se po dalších pohozených věcech, nehledě na bolest, kterou způsobovala svým chodidlům. Dobelhala se do koupelny, kde zjistila, že se v noci proměnila na nestvůrnou příšeru, takže otočila kohoutkem a nestvůru proměnila na průmernou vysokoškolačku po noci pařby.

Vzala si prášek proti bolesti hlavy a ještě jeden, který mohl být buď zapomenutý ťikťak, nebo nějaký halucinogen s pomerančovou příchutí. Protože si u toho někde vzpomněla, že je pondělí a škola začíná v devět, tak si v rychlém sledu vyčistila zuby, bodla se vidličkou, tentokrát čistě kvůli probuzení, a shodila ze sebe kalhotky a tričko. Ze šuplíku vyndala čisté spodní prádlo a z koše na prádlo vyndala své oblíbené tmavé tričko, protože proč ne. Přidala černou sukni a zrzavé vlasy si gumičkou sepla do ohonu.

Jako správná umělkyně potom popadla svou školní tašku se všemožnými potřebami, zkontrolovala peněženku, mobil a klíče, a než by její učitel mohl říct: "Slečno Köhlerová, tohle je tenhle měsíc potřetí, co jdete pozdě," vypadla z bytu. Teprve asi po deseti schodech jí došlo, že možná nechala otevřenou lednici, takže vyběhla zpátky a okamžitě zamířila do kuchyně.

Lednice byla naštěstí zavřená, ale Ester ji přesto otevřela, aby se přesvědčila, že její dvoukilová svíjející se hrouda masa je stále v dobrém stavu. Musí vydržet aspoň do středy, pomyslela si a zavřela ledničku.

Pak už konečně mohla vyrazit na hodinu a tentokrát ani nezapomněla zamknout byt.


"Slečno Köhlerová, tohle je tenhle měsíc potřetí, co jdete pozdě," vyprskl profesor Kohout před tabulí v místnosti 12. Ester za sebou zavřela dveře, nic neřekla a posadila se do první lavice, kde bylo jako vždy prázdno, protože nikdo nechtěl sedět vepředu. Protože profesor pochopil, že žádnou omluvu od studentky nedostane, otočil se zpátky k tabuli a pokračoval ve výkladu.

Ester zaostřila na název powerpointové prezentace, kterou vousatý profesor zrovna komentoval. 'Historie umění 20. století'. Alespoň u toho může dospat ten včerejšek, pomyslela si. V tom jí někdo kopl do nohy. Ester musela být ze včerejška ještě stále mimo, protože by si jinak nikdy nesedla vedle jiného studenta. Měla ráda své soukromí, aby si mohla kreslit, nebo se kružítkem bodat do kůže, podle obsahu hodiny. Teď se ale otočila po své levici, kde ji překvapil široký úsměv dívky s blonďatým hárem a flitrovou blúzou. Jak si mohla nevšimnout někoho s tak křiklavým ohozem? A co víc, proč ji neznala? Byla tu snad nová, nebo tak?

Záhadná dívka zašeptala, aby na první lavici nepřivolala hněv starého prófy: "Ahoj, já jsem Jitka. Ty jsi ta holka ze včera z Díry, že jo?" I přes její pokus o tichou konverzaci, měla Jitka zvučný hlas, který Ester ve vzpomínkách na krátko přivedl zpět do včerejšího večera v Díře, a tak, přestože to její introvertní povaha neměla ve zvyku, se s ní Ester dala do řeči.

"Jo, no. Už vím, ty jsi ta zpěvačka, že jo?" Řekla Ester a zdaleka se u toho nesnažila tolik zlutmit hlas. Jitčin široký úsměv se roztáhl o ještě tak o dobrou desetinu, když poznala, že si ji rusovláska pamatuje.

"Zpěvačka, kytaristka, bubenice, klávesistka, nebo cokoliv-jinistka." Prohlásila střeštěná bloncka s extrémní hrdostí v hlase. Ester začínala přemýšlet, jestli ten prášek, co si ráno vzala, nějak ovlivňoval její vnímání, nebo jestli Jitka fakt mluví tak hrozně rychle. Tak či onak, nevěděla co na to říct.

"Ehm, cool." A s tím se znovu obrátila na svou půlku lavice. Na její opět hlasitou poznámku profesor Kohout před tabulí zasykl a pak pokračoval ve výkladu, aniž by Ester nějak komplikoval život. Jitka ji ještě ale nehodlala nechat na pokoji.

"Já jen, že jsem dost zírala, žes včera přechlastala Petra, to bylo fakt něco."

Ester si chtěla odpočinout, nebo aspoň přemýšlet nad svým novým kouskem na středeční velký den. Neměla náladu si povídat a navíc u toho naštvat starého Kohouta. Už tak to u něj má na hraně. Přikývla, ale nic dalšího neřekla. Jitka to musela vytušit, protože po tomhle konečně sklapla a vydrželo jí to až do konce hodiny.


"Přijdeš ve středu zas?"

Ester už měla napůl vykročeno ze třídy, když ji doběhla Jitka a skoro jako kdyby neuplynul žádný čas, pokračovala dál v konverzaci. Teď, když už se netlumila kvůli obavám z profesorova hněvu, povšimla si, že má Jitka vážně vysoký hlas, ale ne takový ten otravný pisklavý soprán, spíše medový a rozkošný. To Ester připadalo daleko otravnější.

"Ve středu-" V ten den už něco měla. Mentální poznámka, až dojde domů, musí zkontrolovat ledničku. "Ne, to už něco mám."

Rozešla se pryč na polední pauzu a Jitka na moment zaváhala, ale poté se za ní vydala jako rozradostněné štěně, které je vám líto nakopnout, ale plete se pod nohy. Obě dívky vyšly z hlavních dvěří Muchovky, jedna s úmyslem najít nějaké hladové okno, co by prodávalo něco s masem. "Ou, a co třeba jenom na chvíli. Budu znovu vystupovat a slyšela jsem-" Ester se zastavila a zatnula pěsti.

"Slyšela jsem, že-"

Chtěla ji praštit? Co je to za otázku, ona chtěla vždycky někoho praštit. Tak proč váhala? Bylo jí snad spolužačky s milým hlasem líto? Bála se snad, že jí začne škrtit a že zpěvačka přijde o hlas? Proč jí ta představa připadala nepřípustná? Kdy se začala Ester Köhlerová bát fyzického kontaktu? Kdyby to byl nějaký hloupý student, nebo bezdomovec žebrající o prachy na chlast, už by mu jednu ubalila, tak proč-

"Dej mi pokoj!" Vyprskla nakonec zrzka a rychle, byť důstojně, z konfliktu vycouvala sprintem v opačném směru ulice. Za chvíli na schodech stála už jenom drobná blondýnka se zmateným výrazem na jinak perfektní tváři. Nebyla popletená, ani hloupá. Chápala, že druhou dívku naštvala, to si dovedla odvodit a někde uvnitř se proklínala za svůj přílišně nadšený přístup k věci. Ale nebyla si jistá, proč jí zrzka takříkajíc 'nezmalovala oblčej'. Právě to ji na té záhadné holce, co den předtím přepila jejího přítele, tak přitahovalo. Byla zajímavá.

Naproti schodišti u vchodu do Muchovy umělecké školy, posedávali dva postarší muži, od pohledu opilci či něco horšího. Oba celou věc sledovali, a když zrzavá dívka zašla za roh ulice a zanechala svou obdivovatelku na schodech, řekl jeden druhému: "Ty Karle, co to dopiči mělo bejt? Proč ta kunda tak křičela?"

Karel, o něco znalejší místních poměrů, vysvětlil svému kamarádovi celou situaci. "Co já vím, vole, jsou to umělci a navíc ženský."


Plátek ze života, hezky od kosti | Niterná kakofonie cév »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License