Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/the-musical-suspects
Autoři:
Překladatel:
"Ukradené!? Jak to sakra může být ukradené?"
"Je mi líto Emmo, ale nevím." Dr. Pherson vypadal vyčerpaně. "Snažil jsem se to zjistit, ale nikdo mi nic nechce říct."
Oči doktora Phersona roztržitě zkoumaly laboratoř, jako kdyby se SCP-012 mohlo objevit na nějaké hromadě papírů. Emma musela odolat nutkání ohlédnout se za sebe. Místo toho sledovala svého nadřízeného, jeho napínající ramena, jeho obvyklá sokratovská vyrovnanost zmizela.
"Co budu dělat, Emmo? Posledních pět let práce bylo k ničemu."
Emma se cítila ztracená. Za celých osmnáct měsíců, co pracuje s doktorem Phersonem se vždy zdál být tak autoritativní a měl vše pod kontrolou. Nikdy ho takhle neviděla a neměla ponětí, jak reagovat. Bylo to jako sledovat rodiče plakat.
"Pane, nebylo to k ničemu," začala. "Stále máme všechna testovací údaje a -"
"Sakra ty tomu nerozumíš!" I když praštil do stolu, zdál se být doktor Pherson náhle kajícný. "Promiňte, omlouvám se. Neměl jsem křičet. Ale ty opravdu - jde o to, že mě vyhodili z projektu toho skipa. I když se 012 znovu objeví, už na něm nikdy nebudu moci pracovat."
"Ale proč? Určitě si nemyslí…" Slova se zadrhla Emmě v hrdle.
Dr. Pherson se hořce zasmál. "Nejdříve ano. Vidíš jak vypadá laboratoř? Nic nebylo narušeno, zámky nejsou rozbité, takže je otevřel někdo s prověrkou. Pět prolomení zadržení za jednu noc a jediná věc, která zmizela, je 012? Samozřejmě si mysleli, že jde o vnitřní záležitost. Takže mě skvěle napadlo říct jim, proč jsem to nemohl být já."
"Co tím myslíte?"
„Včera v noci, když sem někdo přišel a ukradl mi kariéru, spal jsem. Jak se zdá, společně s polovinou oblasti. Takže jsem řekl ochrance, že desítky svědků mohou potvrdit dobu, kdy jsem se probudil, a najednou se mě lékař ptá, o čem jsem snil. Jakmile jsem jim řekl, že to bylo 012 řekli mi, že mě stahují z projektu."
"Vy jste byl na důchodovém večírku?" Emma se prosebně podívala na doktora Phersona a bylo jí špatně. "Ale já - to znamená -"
"Ach ano, řekli mi to. Taky se ti o něm zdálo, že? Takže jste potenciálním rizikem, stejně jako já." Emma téměř neslyšela, co řekl, zatímco doktor Pherson pokračoval. „Máme čtyři týdny spojené s pravidelnými psychologickými kontrolami, pak následuje přeřazení. Vezměte si své osobní věci, chtějí nás pryč z laboratoře do jedenácti."
"Takže tímhle to hasne," řekla Emma a sesunula se na pohovku v ubytovně. "Právě mě vyhodili z mé první výzkumné mise."
Mike se na ni smutně podíval. „Myslíte, že vy to máte špatný? Moje MTF měla první mimooblastní akci od doby, co jsem se připojil a oni mě tu jen tak zapomenou."
"Páni, to je na nic. Omlouvám se, Miku."
"Jo, já taky. Teda vám, aby bylo jasno." Mikeův úšklebek se nedal na dlouho potlačit, i když teď vypadal trochu zkroušeně.
Emma věděla, že by se měla pokusit změnit téma konverzace. "Jak jste vlastně skončil v Etě-11?"
"Už jsem vám řekl, že se mi líbily ty melodie." Mike si všiml Emmina pohledu a tak pokračoval. "Myslím to vážně. Byl jsem ještě dítě, když mě oslovila Nadace - údajně viděli některé z freewarových módů, které jsem vytvářel. Požádali mě, abych se připojil k tajné společnosti, která ochraňuje svět, a tak jsem řekl 'Si pište!'. Ukázalo se ale, že záchrana světa je 15 hodin denně kódování s partou kluků, který se brali až příliš vážně. Chtěl jsem dělat něco, na čem skutečně záleží, a tak jsem požádal o přeložení do úderné jednotky."
"A vy jste si vybral tuhle?"
"Vedení to vybralo za mě. Myslím, že to bylo proto, abych dostal za vyučenou. Ale tyhle lidi jsou vlastně docela fajn. A pokud chci pracovat na projektech, které mě zajímají, mám na to spoustu času.“ Mike svraštil nos. "Každopádně, co vy? Jak jste se připojila k Nadaci?"
Emma pocítila známou směs rozpaků a defenzivnosti. "Vždycky jsem byla její součástí. Oba moji rodiče jsou výzkumníci."
"Jste dítě oblasti? To je hrozně super!"
"Jo, je to supr-dupr skvělý, díky."
"Bože - promiňte, Emmo. Nepřemýšlel jsem."
"Ne, to je v pořádku. Jen - lidé si neuvědomují, jaké to je. V oblasti je vždy jen několik dětí, takže to není úplně normální dětství. Alespoň jsem mohla během dospívaní trávit čas s mými rodiči."
"A oni…" Mike se odmlčel.
"Ano, je to pravda. V sedmnácti mi dali nabídku se vším všudy: garantované místo na vysoké škole, svěřenecký fond, amnestický koktejl. Vést jiný život. Ale jak bych mohla? Zřídkakdy bych viděla své rodiče a vůbec jsem netušila, jestli to venku zvládnu. Celý svůj život jsem byla součástí Nadace.“
"Omlouvám se," řekl znovu Mike. "Nechtěl jsem být vlezlý."
"To je v pořádku. Nezlobím se. Pořád myslím na 012 a na to, jak je to všechno nespravedlivé, když jsem si s tím dala tolik práce. Znám toho skipsa lépe než kdokoli jiný, víte?"
Emmin hlas zesílil. „Vím, jaké to má účinky, jak se to chová. Pokud se to někdo snaží dokončit, byla bych schopna zaznamenat náznaky něčeho takového. Měla bych to být já, kdo to hledá, protože jsem schopna to najít." Emma zvedla oči a setkala se s Mikeovými. "A já to rozhodně najdu."
"Hergot, jdu do toho." Mikeův úsměv se navrátil v plné silé. "Kde chcete začít?"
Emma se zamyslela. "No, Roger je uvízlý v archivech a bez něj nemůžeme mluvit s jeho kontakty, aniž by nás předem představil. Možná někdo jiný, kdo ví něco o anomální hudbě?"
"Ou, dostal jsem skvělý nápad," řekl Mike tónem, který zněl jako indikace nejrůznějších potíží. "Už jste někdy slyšela o SCP-2992?"
Emma vytáhla tablet a začala číst záznam v databázi. "Humanoidní skip a potenciální Keter," řekla pochybovačně. "Není to riskantní?"
Mike už se ale hrabal v šuplíku vedle svého počítače. „Žádný risk, žádný zisk. A taky mám něco, co jsem vždycky toužil otestovat. Tady, nasaďte si to." Hodil Emmě látkovou čelenku, která byla pokryta elektrodami a obvody.
Nejistě se dívala na čelenku, když ji najednou něco napadlo. „Nejdřív si musím něco vzít z mého pokoje. Každopádně, jak se vůbec dostaneme dovnitř, abychom si s ním promluvili?"
"Delegované povolení Úrovně 4 od velitele MTF Richardse," řekl Mike ochrance. „Mělo by zahrnovat cokoli kategorizovaného jako ‚sluchové‘ nebo ‚hudební‘. Můj výzkumný asistent a já budeme provádět výslech."
"Zdá se, že je vaše povolení v pořádku," odpověděl strážný. "Můžete pokračovat, agente Cartere."
Prošli chodbou ke dveřím zadržovacího zařízení a Mike se samolibě podíval na Emmu. „To delegované povolení se hodí na spoustu různých věcí. Nejste ráda, že máte nadřízeného, jako jsem já?"
Navzdory své nervozitě se Emma neubránila úsměvu a obrátila na Mika oči v sloup. "Zeptejte se mě na to znovu, pokud se odsud dostaneme, aniž bychom byli dotaženi před Oblastního ředitele."
Mike na ni přehnaně mrkl, nasadil si svou čelenku a položil ruku na zámek dveří.
Dveře se otevřely a odhalily standardní humanoidní zadržovací celu s několika základními věcmi - jednoduchý audiosystém spolu s několika cédéčky hned vedle něj a pár paliček. Afroameričan, který seděl na posteli, vypadal na víc, než na třicátníka, kterým byl – roky strávené v zadržení dodaly jeho tváři sešlý nádech, ale tmavé oči, které na ně vzhlížely, jasně zářily.
"Vítejte," řeklo SCP-2992. "Co přimělo dvě děti, aby si přišly poslechnout starou opotřebovanou desku?"
"Ahoj, Jaydene," řekl Mike s opatrností v hlase. "Máme na tebe pár otázek, pokud jsi ochotný mluvit."
Najednou byl starší muž čilý a tón jeho hlasu náruživý. „Přišli jste se seznámit s mým přítelem, malé děti? Děti se musí starat o jiné děti, pokud je rodiče nechají, aby se o sebe postaraly sami."
"Ehm, dobře. My ale nejsme děti. Jsme Nadační výzkumníci."
„Všichni z Nadace jsou děti, mé dítě. Tyrani, týrající ostatních dětí. Bojí se je oslovit a milovat je." Hlas SCP-2992 zněl přehnaně, jako by hrál pro neviditelné publikum.
"Jasně, ale -" Mike si povzdechl a obrátil oči v sloup. "To není - tohle není to, na co jsem se chtěl zeptat, víš."
Emma chtěla zasáhnout a přesměrovat tak Mikovu narůstající frustraci, ale zaváhala. Byl to koneckonců jeho nápad. Možná by s tím měla počkat.
"Tak rozkazující, tohle dítě," prohodilo SCP-2992 jen tak do větru. „Připravené bouchat do bubnu své inkvizice, aniž by počkalo na zapojení ostatních nástrojů. Tak hrajte, pane bubeníku, hrajte –“
"Drž hubu!" vyštěkl Mike. "Prostě - prostě na chvíli ztichni a poslouchej."
SCP-2992, oblečené v jeho kombinéze, sedělo téměř nepřirozeně klidně, ale jeho prsty začaly vyťukávat komplikovaný rytmus o rám postele. Emmě se okamžitě zmatením zamotala hlava a její myšlenky byly zastřené. Čím více se snažila soustředit na rytmus, tím méně se dokázala soustředit - všechno se stalo rozmazaným, její mysl nedokázala udržet s tempem krok. Po počátečním šoku Emma zjistila, že její myšlenky jsou jasnější, pokud ťukání ignoruje. Místo toho sledovala oba muže v místnosti - Mike měl zaťaté zuby, ale stále se usmíval, zatímco Jayden se na ně zvídavě díval.
"A můžeš přestat s tím ťukáním," řekl Mike. "Nebude to fungovat."
Emma cítila, jak se její pozornost navrátila. Jayden přešel k dupání nohama, ale pro Emmu byl jeho rytmus stále útržkovitý.
Mike pokračoval v rozhovoru a do jeho tónu se vkradl náznak sebeuspokojení. "Tak jsem to nemyslel, Jaydene. Tvoje písně za tebe neosvobodíme, protože necítíme tvůj rytmus."
"Co tím myslíš?" SCP-2992 znělo, jako by ho bodli.
"Náš mozek nedokáže zpracovat tvoje rytmy, Jaydene - jsou přerušovány ve sluchové kůře." Mike ukázal na svou čelenku. "Je to lamač vzorců. Tvoje 'děti' na nás nebudou mít žádný vliv."
"Nemluv o mých dětech," řekl Jayden a jeho hlas překypoval záští. „Chcete předstírat, že neexistují, zamknout jim dveře před ksichtem a opustit je. Ale ony budou dál zpívat vně vašich vysokých věží a jejich hlasy zboří vaše hradby." Jeho nohy se zastavily, ale stále si lehce klepal rukama do stehen. "A zlomené tempo je jednoduše jiný druh rytmu."
"Když to říkáš," řekl Mike. "A teď k našim otázkám."
„Proč si myslíš, že bych ti měl odpovídat, chlapče? Přijdeš za mnou a děláš, že ty ubohé děti neslyšíš? Nestanou se pouhým hlukem na pozadí. Vypadni. Nemáš mi co nabídnout."
Oba muži byli napjatí, naježení. Avšak otočili se, když zazněl Emmin jemný hlas. "Máme tohle."
Emma natáhla ruku s obalem na cédéčka, který našla ve svém pokoji; levnými a přepisovatelnými s obyčejným bílým štítkem. Jaydenova pozornost byla okamžitě upřena na ni, jeho hněv zapomenut.
"Co jsi mi přinesla, tichá dívko?"
"Je to - no, je to už dávno. Pravděpodobně nejsou moc kvalitní, ale v tu dobu mi to dodávalo dobrý pocit – něco to pro mě znamenalo.“ Emma naklonila bradu nahoru, aby vzdorovala vlastním rozpakům. "Nikdo jiný je ještě neslyšel."
Jayden bez rozmyslu přešel přes místnost a vzal Emmě z ruky obal na cédéčka a držel ho, jako by byl vyroben z křišťálu. "Nikdo jiný?" zopakoval. "Květiny, které kvetou v jeskyni, bez slunečního světla, kvůli kterému by jinak vybledly. Melodie nalezené v jediné mysli, bez přátel a o samotě. Tohle je vzácný dar."
"Takže odpovíte na naše otázky?"
„Ano, dítě, na vaše otázky odpovím. I přes svou krutou neochotu naslouchat druhým jste nezapomněla na své vlastní děti." Jayden se posadil na postel a široce rozpřáhl ruce na náznak otevřenosti.
"Váš…přítel. Říkáte, že zná všechno, veškerou hudbu, která kdy existovala. Je to tak?"
„Jsem pouhý MC pro majestátního DJe, kterým můj přítel je. Jeho seznam skladeb je nekonečný."
Emma udělala krok k sedícímu muži. „Chci vědět o konkrétní písni. O skladbě napsané krví."
"Je mnoho dětí zrozených z krve," odpověděl Jayden. "Mnoho těch, na které jejich rodiče zapomenou, když krev stuhne v žilách."
„Ne,“ trvala si na svém Emma, „tohle je jiné. Tato hudba - ona chce být napsána. Jmenuje se 'Na hoře Golgotě'."
Jayden sebou trhl. "Lhářko! Jak můžeš to jméno znát?"
"Pracovala s tím," řekl Mike. "Studovala to."
"Ne ne ne ne." Jaydenova tvář byla bledá jako stěna a jeho ramena se bezděčně shrbila. "Tohle je špatně, to nesmíte udělat."
"Neměl by jsi pomáhat hudbě, aby byla slyšena?" řekl Mike obviňujícím tónem. "Co se stalo s milováním každého dítěte?"
"Tohle dítě ne - tohle dítě ne," řekl Jayden, vrtěl hlavou a kolébal se na místě. „Pokud tohle dítě vyroste, zničí všechny ostatní děti. Všechny jejich hlasy budou ztraceny. Jejich krása zmizí. Svět bez hudby. Nemůžete tomuhle dítěti dovolit vyrůst. Řekl mi to můj přítel a bál se."
I rytmus Jaydenova houpání byl pro Emmu útržkovitý. Jeho napětí bylo zřejmé, ale musela na něj dál tlačit. Udělala k němu další krok. "Co vám řekl váš přítel? Proč hudba skončí?"
"Nejen hudba!" vykřikl Jayden a oči se mu leskly slzami z frustrace. „Až zazní poslední tón a navrátí se svatá Alagadda, vše bude stlačeno k sobě – stupnice a stupnice, každý tón v každém rejstříku se stane jediným tónem slyšeným navždy, bez omezení. Zvon, který zvoní ve vaší mysli! Ne, ne - moje mysl je jako úlomky desky hozené o zeď, ale tohle není o mysli - je to o bytí, o celistvosti, o lidskosti. Musíte tuhle skladbu zničit! Musíte zaručit, že nebude znovu hrána!"
Než se Emma mohla na něco zeptat, Mike řekl tu nejhloupější věc, jakou mohl říct.
"Nemůžeme. Bylo to ukradeno."
Emma se nevěřícně otočila na Mika a nadskočila, když pocítila, jak ji SCP-2992 chytilo za paži. Jayden před ní padl na kolena a jeho prsty se jí zaryly do zápěstí. Mike vyrazil směrem k nim, ale Jayden vyštěkl "Ne!" s takovou silou, že šokem ztuhl.
Jayden zoufale vzhlédl k Emmě. „Musíte mě ochránit. Až budou mít všechny partitury, tak mě je naučí a použijí mě, abych je rozšířil po celém světě. Pomohu jim zabít miliardy dětí!"
Z intenzity jeho hlasu ztuhla Emmě krev v žilách. "Ale co můžu-"
"Skryjte mě. Zabijte mě! Nemůžete jim dovolit, aby mě dostali."
Jeho oči hleděly do Emminých a stisk na jejím zápěstí byl urputný. Náhle byla Emma odtažena pryč, zatímco se dva strážci protlačili kolem ní a použili tasery. Emma zděšeně sledovala Jaydena, jak se žalostně zmítá na podlaze, než ji třetí strážce vyprovodil z místnosti. Mike už byl dávno vyveden ven a stál před vysokým mužem, kterého si Emma pamatovala ze svých bezpečnostních briefingů jako velitele oblastní ochranky.
"Nevím, co si sakra myslíte, že jste dělali," řekl přísně.
Emma se podívala na Mika a snažila se přijít na to, co říct.
Vedoucí ochranky pokračoval. „Nicméně, měli jste povolení. Pokuste se v budoucnu být více připravení na humanoidními skipy. Máte štěstí, že jsem se sem dostal, agente Cartere - mám pro vás zprávu. Vaše úderná jednotka chce, abyste se k nim připojil na operaci v Texasu, kterou tam plánují. Nahlaste se u Logistiky v 19:00."
"Opravdu?" Zbytek Mikovy tváře vypadal, jako by tomu nemohl uvěřit, ale jeho úsměv prozrazoval jeho nadšení. "Děkuji, pane!"
"Není zač, agente." Bezpečnostní ředitel přikývl a otočil se k odchodu.
Emma nemohla uvěřit, že ztratí dalšího přítele. Snažila se to ale nedat v hlase najevo. "To je skvělé, Miku - jsem si jistá, že budeš skvělý."
"Díky Emmo," řekl Mike, "ale je mi líto, že -"
"Emma?" řekl bezpečnostní ředitel a zastavil se v polovině chodby. "Emma Starková?"
"Uh, ano." Emmě se v žaludku objevil nepříjemný pocit.
„Jste ta, koho jsem se právě chystal jít hledat. Ředitel oblasti by si s vámi rád promluvil. Mohla byste prosím jít se mnou."
Emma cítila, jak se na ni začíná valit rezignace, která však byla smetena náhlou vlnou spalujícího vzteku.
"Ne! 'Nepůjdu s vámi prosím pěkně'."
"Emmo, jste v pořádku?" Mikeův ustaraný výraz Emmu ještě víc rozzlobil.
"Nejsem v pořádku, Miku! Už toho mám dost. Dost toho nechat se odtahovat od skipů hromadou oblastní ochranky s tasery. Dost pokorného chození tam, kam mi někdo řekne a odpovídala na otázky, zatímco oni ke mně mluví tónem, jako kdybych byla hloupá. Dost získávání pouhých útržků informací o mém projektu!"
Bezpečnostní ředitel k ní pomalu kráčel se zvednutými dlaněmi, ale Emma na to nedbala a pokračovala. "Nepotřebuju být zachráněná. Nepotřebuju být něčí výzkumný asistent. Potřebuji zjistit, co se děje – a to taky udělám! Takže pokud mě omluvíte…“ Otočila se a odešla.
Emma přes rameno slyšela, jak na ní Mike a bezpečnostní ředitel volají. Nezastavila se a ani se neotočila, prostě pochodovala pryč a zvolala: "Takže můžete říct řediteli oblasti, že může jít -"
A v tu chvíli ji zasáhl taser.