Past minulosti
hodnocení: +3+x
blank.png

Bylo by jednodušší napsat knihu ohledně manýrů mužů z 19. století, než se dohadovat s 098-CS ohledně své pozice. Udávat rozkazy mým podřízeným můžu jenom já a málo vybraných. Člověk by řekl, že 19. století bylo století vyspělosti a rozkvětu…098-CS mě přivádí k přesvědčení, že vše, co je vykládáno na středních a vysokých školách, je více než těžký blábol.

Tohle stvoření, jehož pozůstatky, když budu hodně extrémní, přebývají ve starém nevkusném cylindru, se chová jako retardovaný spratek, jehož chování pracuje na principu binární soustavy. 1 pro vztek, 0 pro totální útlum 1, 0, 1, 0, 0, 0, 0…a pak pořád jedna…

Po dvou úmorných hodinách jsem vystřídal Lectora, čímž jsem chtě nechtě, narušil komunikační kanál mezi 098-CS a vyslýchajícím. Lector byl…poměrně na kaši, a to jsem ho za ta léta viděl v různých stavech. Tenhle byl…nejvíce fascinující.

„To už máme pátou odpoledne? Kde je můj čaj?" Spustilo 098-CS z úst subjektu D-1079. Věnoval mi pohled přesně 3 vteřiny, pak uraženě odvrátil zrak s náznakem těžkého opovržení.

Asi si budeme rozumět.

„Ty nic nedostaneš, dokud nebudeš spolupracovat." Sednul jsem si naproti 098-CS a nahlédnul do Lectorových poznámek.

„Z jakého titulu, ty zrůdo…bez tváře…si mi dovoluješ takto odpovídat? Víš ty vůbec, s kým ty máš tu čest?" Hrozil mi prstem. Skutečná výhružka z jeho strany. Zapomněl jsem se bát. Subjekt D-1079 byl drobný muž, připomínajíc spíš kostlivce než reálného člověka. Vhodný subjekt. Kdybych se trochu zapřel, zvednul bych ho i se židlí…

„Z titulu vyššího, než ty jsi kdy dosáhl. Zaseknout se v nechutném století v ještě míň vkusném módním výstřelku oné doby-"

098-CS udeřilo do stolu. Poznámky mírně vzlétly vzhůru. Rozhodil mi několik listů. Ach jo. V ruce subjektu D-1079 zaznělo prasknutí. To muselo bolet. Standardní situace. ,,Jestli nebudeš spolupracovat, vrátíme tě zpátky na figurínu…jako v muzeu." Srovnal jsem listy do správného pořadí.

098-CS se viditelně otřáslo. Promnulo si propadlé tváře a zahledělo se na pohmožděnou ruku. Vzpomínka na protrpěné dny a noci na nehybné figuríně, za sklem vitríny, na očích všech…jako exponát. Neživý, prostý, zanedbatelný exponát bez možnosti uniknout svému mizernému osudu, který si sám…

„Vyjádřete mou…upřímnou omluvu mému hostiteli. Přehnal jsem své jednání… pokračujme tedy."
Ale, ale. Jak jednoduché je manipulovat s nadřízenou entitou, jejímž vězením je ikona století, ve kterém se vyskytovala.

Pokračoval jsem ve vypsaných otázkách, které jsme stanovily spolu s Lectorem před výslechem. Před závěrem jsem si dovolil jednu…malou…přesnou otázku.

„Ze všech subjektů, které jsi posednul…kdo se nejvíce přiblížil tvé původní schránce?"
Otázka jej zaskočila. Nevěděl, co na ní odpovědět. Zagestikuloval zmateně svýma kostěnýma rukama a já si zapsal bod za přesný zásah.

„Ze všech mých hostitelů, nejvhodnější ze všech…po stránce tělesné, zároveň mentální…vskutku pozoruhodná otázka…bylo jich nespočet, tam kam sahá má paměť…inu, řekl bych…hmmm…"
Přemýšlel nahlas, čímž opět vyvracel dodatek ve své složce. Pamatoval si…

Hostitel…takhle tomu říkáš? Takže jsi parazit.

„Nemusí to být jedno jméno…pokud jich bylo víc…nebo jenom po stránce mentální jméno a další jenom po stránce fyzické…" Popostrčil jsem ho.
„Pokud to bude stačit takto…piště si - mladík ████ ████, ████ █████████, ████████ ████████. Po stránce fyzické. Mentální by byli pan ████ ████████a ████████ ████…zlatým středem by byl však…████████ ████████1…"

Tink tink~

Všechna jména jsem na jeho žádost zapsal. Dobře, nepotřeboval jsem jeho příkaz, ale bylo jednoduší je zapsat než si je pamatovat. Rada má ráda hmatatelné poznámky či připomínky.
„Takže…si pamatuješ i celá jména." Zhoupnul jsem se na židli.

„Samozřejmě. Nebyl bych tam, kde jsem, kdybych neměl vytříbenou a ostrou paměť." Cuklo mi ve rtu.

„V očistci?" Zavřel jsem složku a připravil se k odchodu. „Právě jsi popřel svou předchozí výpověď. Tvrdil jsi, že si nepamatuješ posednuté subjekty…otázka zní…byla to tvá chyba nebo chyba vyslýchajícího?"

Kdo byl předchozí vyslýchající?

098-CS nehnulo svalem. Po minutě ticha se usmálo. „Předpokládám, že naše schůze je u konce. Bylo na čase, jsem unaven. Můžete povolat ochranou jednotku." Zamával na mě, jako by mi dával povel, abych mu zmizel z dohledu. To bych zvládnul i bez toho. Nechal jsem ho při tom.

Jednotce jsem dal povel k odsunu 098-CS zpátky do své cely. Vychutnal jsem si pohled, kdy se 098-CS dobrovolně vzdalo svého hostitele a ve skleněném pouzdře bylo odneseno pryč…z mého dohledu.

4 hodiny totálního nasazení. Čas na přestávku. Co chybí? Kofein, cukr, vitamín D. Vhodná náhražka, 27. patro, levé křídlo, Pac-Man. Automat na zbytkovou stravu, která se nevyskytovala na lepších patrech.

Proč to má Rychlostta poznačený jako Pac-Man? A mnohem důležitější…mám na to kredity? Nedávno jsem podojil Sedmikrásku v 10.patře…to jsou názvy…

Haha, stačilo přiložit kartu, jednou kopnout do boku, a hned z toho mám dvě trubičky a džus s brčkem za cenu jedné vody. Možná proto jej měl zařazený jako výhodný. Tak jsem si přišel na výhodnou svačinu za výhodnou cenu. Levé křídlo bylo mizerně osvětlené, cestu zpátky na křižovatku mě doprovázelo náhodné poblikávání jednotlivých zářivek. Kdybych hodně chtěl, prstem bych setřel pořádnou vrstvu prachu. Nevyužívané prostory…proč? Takových místností, které zejí prázdnotou. Takového nevyužitého potenciálu…záměr nebo lenost-

Kroky? Ne, běh. Tady? A kam míří?

Čím blíž jsem byl k hlavnímu koridoru, dupot z neznámého směru se ke mně blížil. Zpomalil jsem. Naproti tomu běh kohosi, či čehosi se stupňoval a byl mi čím dál blíž.

Nářky a sténání. Někdo byl zraněný.

„Kurva…to…bolí…" hlas se odrážel chodbou až k mým uším. Stále jsem nedokázal rozpoznat, odkud se hlas šířil. Mnohem podstatnější pro mě však bylo zjistit, komu patří.

Takže zraněný výzkumník. SCP by nemělo takto vytříbený slovník.

„J-Je tam furt…sakra…proč to tak krvácí?" Zhluboka dýchal. Dýchala…takže žena. Zraněná. Ale, ale.
Vyčkával jsem na křižovatce. Každá z chodeb zela prázdnotou a naprostou tmou. I kdyby jenom jedna zářivka, dostal bych úplný obrázek situace. To pravé mělo teprve přijít.

Tak pojď už.

Usrkl jsem hlasitě, abych dal signál o své prezenci. Což v dotyčné vyvolalo vlnu paniky.

„T-Ty?! Jak ses tam dostal?" Vyhrkla z dálky.

Zářivka naběhla.

„Nazdar. Kam ten spěch?"

Výzkumnice se zjevila na konci chodby, kulhající a opírající se o zeď. Zřejmě mě neslyšela. Držela hlavu sklopenou, příležitostně se ohlížela přes rameno. Takže ji někdo sledoval. Na stěně a na podlaze zanechávala krvavé šmouhy. Zraněná, pronásledována, v nebezpečí.

No, úklidová četa z tebe holka nebude nadšená. A kde je ten útočník?

„Utekl ti subjekt?" Prohlásil jsem do větru. Z mých úst to mohlo vyznít směšně, ale nenapadlo mě nic lepšího. Á! Konečně zvedla hlavu. Jaká blbá náhoda. Znova jsem hlasitě usrknul z džusu.

„To si…děláš…" Vzdychla v bolestech, když se na mě podívala. Pohled netrval dlouho. Hned se ohlédla. Stále nikdo. Teprve teď jsem si všimnul, že byla skutečně vyděšená.

Dickensová. Asi jsem si na ni ubalil smůlu. A zároveň štěstí. Taková situace, takové reakce. Kolikrát se mi ještě poštěstí vidět někoho zraněného, v kaluži vlastní krve, škemrající o pomoc nebo milost…a nebude to mou vinou.

Mermomocí se doplazila až ke mně, kdy já jsem se ze své pozice nehnul ani krok.
Vyčerpaně sjela po zdi na zem a držela si krvácející paži. Skrz kostěné prsty nemohla zachytit žádnou unikající krev. Na to, že podle záznamů měla mít regenerační schopnosti…nebo takové, co jí to SCP poskytlo…krvácela tak rychle, že během několika vteřin klečela v kaluži vlastní krve.

Poklekl jsem k ní na zem. Zhluboka dýchala, snažila se držet emoce na uzdě, stejně tak jako svoje slzy…no moc jí to nešlo. Po třetí jsem si usrknul. Konečně mi věnovala pohled delší jak tři vteřiny.

„Bavíš se? Ghh!" Kousla se hluboko do rtu. Jakoby té krve bylo málo.

„Neudělala bys to samé, vidět mě ve stejné pozici?" Usmála se. Určitě by si vychutnávala pohled, jak by se kdokoliv válel ve vlastní krvi. U mě…obzvlášť. Viděl jsem jí to v očích.

„Pomůžeš mi, ty osle? Nebo na mě budeš-ghhh! To bolí!" Krve měla ještě dost, když byla schopna chrlit blbé poznámky. A ještě se u toho usmívat. Zraněné zvíře v posledním tažení, než ztratí vědomí.

„Měl bych?" Začala se smát, přitom lapala po dechu.

„J-Jasně…aby si náhodou Dinnský nezamazal ruce…od krve. Tak si kopni. Poniž mě, když ti to udělá tu radost. To je tvůj styl-ssss." Zaslechl jsem další kroky. Tentokrát těžší. Šířily se chodbou jako varovný signál. Dickensové ztuhnul úsměv na rtech. „D-Dostaň mě pryč. P-Pomoz mi! J-Je blízko." Teď to bylo vážný. Ten strach v očích…byl skutečný.

Bezva, další problém. Jak z něho ven? Teď jsem byl už příliš hluboko v tomhle průseru, který se odehrával jen pár minut.

„Popros."

„Co?" Dickensová se schoulila ještě víc, aby zastavila krvácení.

„Popros." Zopakoval jsem. „Škemrej o pomoc, jinak tady skončí tvá mizerná kariéra. Škemrej o mojí pomoc. Sniž se na tu nejnižší úroveň, kterou tak pohrdáš. Popros mě, abych ti pomohl."
Áh, ten hněv, který se mísil s bolestí. Ta nenávist mísená se zoufalstvím. Jak vzácné jsou takovéto okamžiky.

„Vím, že tu jsi, ty svině! Vylez!"

To bylo sakra blízko. Jestli tohle bylo ono…to stvoření, které se Dickensovou chystalo zabít…neznělo to jako člověk. Metamorfozní entita? Od země se linul chlad.
„Prosím! Prosím, Blaku, pomoc mi pryč! Dostaň mě pryč. Prosím! Prosím tě! Blaku, prosím!"

Jak smyslů zbavená. Bonus se mi dostalo pár slz. Dojemné, když někdo lační po životě…To by mohlo pro tu zábavu stačit. Sundal jsem si kravatu a přiškrtil přívod krve do její paže. Pak jsem ji vzal za límec a vytáhl zpátky na nohy. Hodil jsem přes ní plášť, abych si ušetřil krvavých fleků a vzal jsem ji pod ramenem.

„Dávej bacha! Au…" Ty drž hubu, nebo tě odtáhnu za kotník. Táhl jsem ji směrem výtahu. Na druhém konci chodby se táhl kouř…a dlouhý pařát.

A do prdele.

Rozběhlo se to. Mě nezbývalo nic jiného, než se pokusit co nejrychleji dotlačit bezvládné tělo Dickensové do výtahu. Zřejmě už ztrácela vědomí…a mě docházel vzduch v plicích. Každý měl svoje… udeřil jsem do tlačítka výtahu.

„Jestli tady pojdu…" Byla má poslední slova, než jsem strčil Dickensovou do výtahu a vběhl jsem za ní. Neúmyslně jsem jí dělal lidský štít. Padla na podlahu a zaskuhrala. Dopadla na zraněnou paži. Takže ještě byla při vědomí…a nohu měla v hajzlu. Možná obě. Kdo tvrdil, že mám být něžný? Co to vůbec je?

„Támhle jsi~ Dej ji sem!"

Masa beztvárného kouře se vrhla naším směrem. Byl to mžik, kdy se řada metrů stala pouhými centimetry. Pocit příjemného chladu mi sjel po…tváři. Bylo to…jako tehdy…

Zima…jako doma….

Kouř se ihned rozplynul. Táhlo se to až ke konci chodby. Odhalil skutečnou dlaň…část paže…rameno…tvář?

Dveře výtahu se uzavřely. Výtah se dal do pohybu.

Řev.

„Zabiju tě! Tyhle zdi neopustíš!" Rozléhalo se šachtou během cesty vzhůru. A pak…

Klid.

Přišel čas zkontrolovat zraněné. Krvácení jsem zastavil, bolest ale neutuchala. Nohy byly horší, ne-li zlomená alespoň jedna.

„Co to mělo být?" Zkontroloval jsem Dickensovou, která se stačila posadit a opřít o zeď.

„Jestli se ten krám…za-staví…tak tě fakt nenávidím…" Vzdychla s pozůstatkem úsměvu. Vypadala hrozně, ještě víc než normálně…tvář bledší než obvykle, oči prázdné s pozůstatkem slz, bolesti a strachu. Aspoň humor jí stále zůstal…i to málo. „N-Neříkej to nikomu…"

Tak to jsem jí musel zatleskat. „To je velmi dobrý nápad. Ne, vážně. Nechám tady lítat entitu, co jsi vypustila a jako poděkování tě chce zabít. To myslím, že projde u Rady." Vyťukal jsem do pageru zprávu a číslo patra.

„D-Dostala jsem ho na starost. Je to terénní agent…byl vystaven…" Začala ztrácet vědomí.
No teď ani náhodou.

„Já ten výtah zastavím, jestli teď ztratíš vědomí!" Vyhrožoval jsem jí. Očividně to zabralo. Skoro mi plivla do tváře…krev. Takže vnitřní krvácení. Pěkná práce. „Vystaven čemu? Mluv hned."

„Nula…še…na-nik…"

„Jáj, neusínej! Začalo to být zajímavý…noták, budíček." Štípal jsem ho do tváře. To nepomohlo. Tak jsem jí dal facku. „Dobré ráno, sluníčko." Při vědomí jsem udržel, více jsem se však nedozvěděl. Jako poděkování za mou snahu mi plivla krev na košili. Super.

Na patře na nás čekal zdravotní tým a vedení oblasti. Dickensovou si přebrali na nosítkách už zřejmě v bezvědomí. Než jsem je ztratil z doslechu, snažili se z ní dostat jméno, číslo karty a úroveň prověření. Já zůstal bez pláště a kravaty na chodbě s vedoucím. Připadal jsem si jak nahý…kde je deka pro otřesené?

„Co vám řekla? Mluvila na vás?" Prvních pár otázek ze strany vedoucího. Já jsem v pohodě, dík za optání.

„Nesmysly. Byla otřesená…koktala nesmysly. Dostal jsem ji do výtahu. Kdy dostanu svoje věci?"

„Až provedeme vyšetření…pojďte se mnou." Neměl jsem na vybranou. Musel jsem jej následovat. Pager a ID karta mi zůstaly…ale trubičky jsem měl stále v kapse u pláště.

Hah…to je zase den…mám takový hlad…

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License