Kancelářská Krysa
hodnocení: +1+x

Výzkumník Clayton stál před dveřmi malé kanceláře a dvakrát si zkontroloval, že je na správném místě. Ta místnost byla tak daleko od jádra Oblasti, že vypadala, jakoby byla postavena dodatečně. Clayton se rychle podíval kolem, a pak zaklepal. Tohle mělo být jeho první přidělení u Nadace.

"Je otevřeno," zakřičel hlas z kanceláře. Clayton se zhluboka nadechl a vešel dovnitř.

Uprostřed místnosti stál velký stůl zdobený všemi různými drobnostmi. Boční stěny byly pokryté motivačními plakáty, zatímco druhá stěna byla lemována různými starými kartotékami, z nichž většina byla označena něčím, co vypadalo jako něčí jméno. Za stolem seděl muž s přátelským úsměvem.

"Dr. Cameron?" zeptal se Clayton a pomalu se přibližoval ke středu místnosti.

"Z masa a kostí," prohlásil muž v židli. Jeho hlava byla plešatá a začínaly se na ní objevovat pupínky. Na jeho křivém nose seděly tlusté brýle. Místo laboratorního pláště měl na sobě svítivě zelený pletený svetr, který se zdál být o velikost větší, "ale jenom 'Donald' stačí. Skuteční doktoři mají tendenci být trochu naštvaní, když slyší, že mě nazývají jejich drahocenným titulem."

Clayton se usmál. Donald se začal svému vtipu smát a naznačil, aby se posadil.

"Jste připraven začít?" zeptal se Donald.

Clayton nadšeně zakýval.

"Dobře," odpověděl Donald, "ze všeho nejdříve, musíme vám sem přesunout stůl. Taky se ujistěte, že zainvestujete do dobré židle. Vaše záda vám to totiž jinak nikdy neodpustí."

Clayton zakýval podruhé. Znovu se podíval na stůl. Mezi předměty, které ho upoutaly, byla miniaturní loď v lahvi, stříbrná Rubikova kostka, která měla na stranách různě barevná ozubená kolečka a něco, co vypadalo jako velký zub aligátora.

"Co přesně děláte pro Nadaci, Donalde?" Claytonovy oči byly upoutány k četným kartotékám podél protější zdi.

"To jsem rád, že se ptáte," Donald se v židli otočil, převalil se ke kartotékám a jednu z nich uhodil, "já mám na starosti tyhle."

Donald potom napsal své jméno na malý kus papíru a zastrčil ho na místo jednoho z mála nepoužívaných kartoték. Potom jen seděl a hrál si s palci. Clayton otevřel pusu a chtěl se zeptat, co se to děje, ale zastavil se, když Donald zvedl svoji ruku. Po několika vteřinách Donald přihrádku otevřel a vytáhnul malou složku papírů; na štítku byl úhledně vytištěný datum a čas. Potom se přivalil zpět ke stolu a složku otevřel, vyndal z ní list papíru a posunul ho ke Claytonovi. Polovina stránky byla pokrytá černým písmem, které říkalo: právěmyslímnatoževámdemonstrujicotenhleobjektdělá pořád a pořád dokola.

"V podstatě, pokud je vaše jméno na jedné z těch kartoték, tak jsou vaše myšlenky zaznamenány na papír, který se objeví uvnitř. Všechno pěkně zorganizované podle dnu a času," vysvětlil Donald.

"Je to všechno spojené," díval se ohromeně Clayton.

Donald se zachechtal a vložil papír do nedaleké skartovačky. Potom odstranil štítek se svým jménem z kartotéky.

"To vskutku!" prohlásil, "Myšlenky lidí nejsou pěkně uspořádány do vět a odstavců. Dějí se okamžitě a naráží do sebe. Tomu se říká 'proud vědomí'. Naše práce je ty papíry číst a měnit je na užitečné informace. Po chvíli si na čtení těch přepisů zvyknete."

"Pokud má Nadace přístup k myšlenkám všech lidí, proč jsme k tomu úkolu přiřazeni jen my?" Clayton se znovu podíval na kartotéky, "tam venku musí být tisíce lidí, jejichž myšlenky by mohly být dosti cenné."

"To rozhodně; jediný problém je počet požadavků, který tyhle zatracený věci mají, když pracujou," Donald řekl a opřel se do své židle. Zhluboka se nadechl a začal na prstech počítat, kolik problémů kartotéky mají.

"Zaprvé, ty kartotéky musí být zavřené, aby fungovaly, to znamená, že pokud zůstane otevřená, přestane ty myšlenky sbírat. Pokud kartotéku zavřeš bez toho, abys dovnitř vrátil složku, tak jediné, co dostaneš, bude kopa prázdných papírů. Pokud si myslíte, že by se tomu dalo vyhnout tím, že by se dalo jméno člověka na dvě kartotéky, tak se pletete, protože pak nefunguje ani jedna. Navrch se do nich vejdou jen přibližně čtyři dny myšlenek. Jak se zapisují nové myšlenky, ty staré mizí. A nakonec je problém s jejich interpretací. Nejdou prostě naskenovat do počítače, protože ty zatracené věci se neobjevují na digitálních kopiích nebo fotkách."

"To zní jako hodně práce za málo výsledků, i když ty stánky můžete rozluštit," řekl Clayton. Jeho nadšení začalo mizet.

"Jsou jednotlivci, jejichž myšlenky jsou natolik důležité, že Nadace je ochotná vynaložit takové úsilí," odpověděl Donald a začal si čistit brýle, "není to tak složité, jak si můžete myslet. Otevřeme kartotéku, proskenujeme přibližně dvě hodiny myšlenek pro něco užitečného, složku dáme zpět a pokračujeme s další osobou. Na konci dne podáme hlášení Řediteli Holmanovi. Úderné jednotky to potom mají sakra jednoduché, když předem vědí, jaké jsou plány jejich cíle."

Donald zakončil svůj monolog zachechtáním. Sáhnul do přihrádky u stolu a vytáhnul desky, na kterých bylo připevněno několik formulářů.

"Několik doktorů, co pracují na více zajímavějších projektech, je také používají jako formu dělání si poznámek," přidal a posunul desky a pero ke Claytonovi, "budu potřebovat, aby jste to rychle podepsal. Standardní formuláře pro přepravu nábytku a kanceláře. Až se dostanete k poslední stránce, použijte místo pod mým jménem."

"Takže to budeme dělat každý den?" Clayton začal podepisovat mnoho tečkovaných čar. Poslední stránka byla nažloutlý kus papíru. Zdál se jako přihlašovací list s nadpisem "Výběr Záznamů." Bylo tam nejméně pět podpisů, všechny přeškrtnuté kromě Donaldova. Clayton se podepsal pod Donaldovým jménem a šokovaně sledoval, jak se Donaldův podpis sám přeškrtnul.

"Vlastně to budeš dělat ty celý den," vysvětlil Donald vesele. "Tohle jsem dělal posledních deset let, a Ředitele jsem prosil o náhradu posledních pět let. Teď, když jsi na tom záznamu, můžu odtud vypadnout a dělat lepší věci."

"Co tím myslíte?" Claytonova tvář bledla a Donaldův úsměv se rozšiřoval.

"Ty kartotéky fungují jen pro toho, kdo je poslední na tom papíře, který jste právě podepsal!" Donald vyskočil ze židle. "A teď jsi tam ty! Jsem konečně volný!"

Clayton zůstal zticha. Jeho výraz byl čím dál tím více zděšenější, jak se Donald smál.

"Ale, hlavu vzhůru!" řekl Donald a zamával rukou. "Budete v pořádku. Pochybuji, že vás tady nechají tak dlouho, jako mě! Vlastně jsem si jistý, že Ředitel Holman vám -"

Donald byl přerušen dvěmi strážemi, kteří vběhli do místnosti za dobrovodu udýchaného, dobře oblečeného muže.

"Ale do háje, Donalde! Co si to, sakra, myslíte, že děláte s tím zápisovým listem!" zařval muž mezi lapáním po dechu. Když si všimnul Claytona, jeho výraz se proměnil na ustaraný.

"Ah, Ředitel Holman," oslovil Donald návštěvníka. "Právě jsem mu ukázal všechna lanka. Je i zapsaný!"

"To jsi neudělal…" řekl Holman.

"Ale to víte, že ano, řediteli!" ušklíbl se Donald, "byl jsem nahrazen! Pět let vás prosím pro náhradu, a vždy, když mi ji slíbíte, přesunete ji k jinému projektu! Tentokrát jsem vzal věci do vlastních rukou! A neexistuje žádná zatracená věc, co s tím můžete udělat!"

"Máte vůbec tušení, jak moc zdržíte nejméně čtyři různé operace?!" zakřičel Holman zpět, "lidé by kvůli tomu mohli umřít!"

"Ale no tak, Řediteli," zamračil se Donald, "nesuďte ještě Claytonův výkon; nezačal ještě ani psát hlášení."

Holman byl po tomto komentáři zticha, začal si rukou masírovat spánky a zavřel oči.

"Vyveďte ho odsud," vzdychl Holman. Stráž okamžitě zareagovala. Popadla Donalda za ramena a začala ho táhnout ke dveřím.

"Už jsem vyhrál, řediteli!" zavolal Donald, když byl veden z místnosti.

Potom se místnost rychle naplnila tichem. Clayton se podíval na Holmana pro odpovědi.

"Za tohle se omlouvám," řekl Holman, několikrát se zhluboka nadechl a vzal rubikovu kostku ze stolu. Začal si s hlavolamem hrát a pokračoval, "do této chvíle tu Donald věrně pracoval 20 let. Nenáviděl tohle přidělení, ale tohle je poprvé, co se ze situace pokusil dostat jinak než ne moc slušným dopisem."

"Proč tu byl tak dlouho? Proč—" ptal se Clayton.

Holman zvedl ruku na znamení klidu.

"Čím déle a nepřetržitě s těmi kartotékami pracujete, tím lepší jste v čtení přepisů," Holman položil rubikovu kostku zpět na stůl, "co vy a já vidíme jako proud vědomí, Donald četl jako správně formátované věty a odstavce. Než jsme se o tomto efektu dozvěděli, pracoval na tom Donald už skoro čtyři roky. Chtěli jsme ho už nějakou dobu nahradit, ale vždy se objevila další zájmová osoba, kterou bylo potřeba sledovat, a bylo méně a méně času na jejich sledování."

"Neplánujete mě tady držet, že ne?" zeptal se Clayton. "To přece nemůžete!"

"Prozatím budeme potřebovat, aby jste se obětoval a toto místo přijal." Holman položil ruku na rameno rozrušeného výzkumníka, "jsou tu lidé, jejichž život záleží na informacích, které jsou v těchto kartotékách."

"To nemůžete myslet vážně…" Clayton se postavil. Bezmocně sledoval, jak Holman přešel ke dveřím.

"Omlouvám se, Claytone, v této chvíli ale nemohu nic dělat," Holman vešel do zpět chodby, "ozvu se vám hned, jak to vyřešíme."

Jakmile byl sám, podíval se Clayton na plakát na protější zdi. Vyobrazoval kočku visící z větve, pod kterou bylo napsáno "Jen to vydrž!" Pár vteřin tam stál a zíral na bezmocné zvíře na plakátu, ale poté spadl zpět do své židle a položil si hlavu do dlaní.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License