Pan S.
hodnocení: +4+x
blank.png

Pan S. procházel uličkami Staré Prahy a uvažoval, ve které krčmě by mohl zvlažit své hrdlo, neboť v tuto sobotu bylo takové horko a tak pražilo slunce, že snad každý, kdo vyšel do ulic, měl na hlavě posazen klobouk, jinak by hrozilo, že by dostal úpal. Pan S. nebyl výjimkou a jeho cylindr se náramně vyjímal na jeho hlavě.

Pan S. byl obyčejným zlatníkem. Šperky odkupoval se slevou od jednoho svého známého ve Vídni a své práce měl teď nad hlavu. Ve tři hodiny se měl dostavit k paní Valentové, měla pro něj „překvapení“. Paní Valentová žila sama a k panu S. cítila něco, co jí však pan S. neopětoval. Bylo to, jakoby byl úplně slepý k podprahovým zprávám paní Valentové. Skoro vždy se jen se zamyšleným výrazem díval do nebe. Byl to tak trochu podivín, ale byl ke všem laskavý, ohleduplný a vždy dodržel, co slíbil.

„A hrome! Jak jsem jen mohl zapomenout?“ Řekl si pro sebe pan S., když svůj zrak upřel na svou oblíbenou hospůdku. Neotálel a vešel dovnitř. Hospodský znal pana S. velmi dobře a hned jej pozdravil: „Dobrý den. Jak se dnes máte?"

„Ehm… Dobře pane Macák, až na to vedro. Je vážně hrozné.“ řekl pan S. a posadil se ke stolu a podíval se na své kapesní hodinky. „V pořádku, jedno malé pivo stihnu.“

Hlavní věcí, kterou byla zaměstnána jeho mysl, byly záhady a pan S., ač se nemuselo zdát, byl v tomto oboru velký znalec. Své poznatky však s nikým nesdílel a nechával si je pro sebe. Doma zakládal složky s novinami, ve kterých se objevily články o záhadných zmizeních, nebo podivuhodných úkazech a sbíral knihy o lidových pověstech.

Již byl v polovině džbánu s pivem, když jej zdvořile vyrušil nějaký cizinec: „Prominou mi, mohl bych si přisednout?“

„O, ale jistě,“ odpověděl pan S.

Cizinec si objednal též malé pivo, chvíli mlčel a pak promluvil na pana S.: „Myslím, že vím, co by je mohlo zaujmout.“

Pan S. se na něj nechápavě podíval.

„Nemusejí mít obavy, bude to jen chvilka,“ řekl ten muž a zavolal směrem ke vchodu do hospody:
„Heřmane, máme tu práci!“

Do hospody vstoupil mužík menší než batole. Jedním skokem překonal vzdálenost mezi vstupními dveřmi a stolem.

„Ukaž tady pánovi, co jsme si nacvičili.“

Mužík přikývl a dvakrát zatleskal.

Najednou se před panem S. na stole objevila jitrnice na zlatém podnose.

„Jen ať si dají, ale jen jestli to zvládnou,“ řekl cizinec.
Pan S. chtěl vzít jitrnici do rukou a ochutnat, ale jeho prsty projely skrze jitrnici, jakoby tam vůbec nebyla.

Zrovna když se chtěl pan S. zeptat, jak to ten mužík udělal, řekl cizinec: „Ať se na nic nevyptávají, vše se nakonec stejně dozví. A jak jim chutnala naše zázračná jitrnice? Á, možná by si dali něco sladkého.“ Mužík tleskl a na místo jitrnice se na podnose nacházel makový koláč.

„Jen ať si dají, ale teď už je nebudu zkoušet.“

Pan S. zkusil teď ochutnat koláč. Byl velmi chutný. Pan S. jej celý snědl.

„Dali by si další?“

Z čista jasna se objevil na podnose další makový koláč.

„Ale jestli nechtějí, můžeme přejít na další část vystoupení.“

Mužík tleskl třikrát a v restauraci bylo teď deset krav a šimpanz s flašinetem.

„Kde se to tu propána vzalo,“ nechápal hospodský, „tohle si zde trpět nehodlám!“

„Heřmane, umlč toho pána.“

Malý mužík vzal odkudsi olejovou lampu a posvítil s ní na hospodského. Ten se při dopadu světla z olejové lampy změnil v kámen.

„Dobře. Teď to představení,“ řekl cizinec.

Šimpanz párkrát pootočil klikou flašinetu a ze stropu hospody začala vylézat kapela kovových hudebníků se spoustou nástrojů. Uchytili se na strop jako mouchy a připravili sebe i své instrumenty na vystoupení. Šimpanz pak začal otáčet klikou pořádně a kapela kovových hudebníků začala hrát kankán. Krávy si stouply na zadní a začaly tancovat. Byla to podívaná přímo k popukání, avšak pan S., stejně jako většina hostů hospůdky, jen nevěřícně zíral. V polovině slavné písně si krávy naráz lehly, jakoby umřely a z nich pak vylezly nádherné dámy vhodně oblečené k tanci.

Po třetím opakování přestal šimpanz otáčet klikou, kapela přestala hrát, tanečnice si vlezly do mrtvých krav, ty se začaly znovu hýbat a všichni odešli naráz dveřmi, a to i když byly dveře moc malé. V hospodě teď zůstali jen původní hosté, zkamenělý hospodský, ten cizinec, malý mužík a pan S.

„Tak co? Líbilo se jim naše vystoupení?“ zeptal se cizinec.

„Vskutku. Bylo to neuvěřitelné, ale proč jste to udělal?“

„Abych jim ukázal, že by mohli jít se mnou a pomáhat mi s tím, ale nejdříve to musíme vrátit zpátky, jak to bylo,“ řekl cizinec, pokynul mužíkovi, a ten tleskl. Hospodský byl zase v pořádku a vypadalo to, že si vůbec nepamatoval, co se stalo, stejně jako ostatní hosté. „Vím, že se zajímají o tajemno jako já, avšak já namísto nich to tajemno doopravdy vytvářím, ale veřejnost ještě není připravena na to, aby se tohle dozvěděla, proto musím začít po krůčcích a dotazovat se lidí, jestli by mi nechtěli pomoci, neboť čím víc nás bude, tím rychlejší bude i pokrok. Tak, co říkají? Dostali by dobře zaplaceno. Žádné starosti by si dělat nemuseli.“

Pan S. byl v rozpacích a asi to bylo také proto, že neznal jméno toho cizince. Cizince, který mu nabízel práci. Cizince, který mu ukázal takové zázraky. A tak se jej zeptal:
„A jak se jmenuje člověk, který mi toto všechno nabízí?“

„Ach, já hlupák! Nabízím jim hory, doly a ani se nepředstavím,“ řekl cizinec „Jmenuji se…

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License