První slova se musí psát jako poslední. Až když víte, jaký kontext nesmí být vynechán a přeci byl opomenut. První slova jsou posvátným prostorem, kde musí zaznít všechny hlasy, které byly v textu umlčeny, ačkoli neměly. Byla si vědoma své posvátné povinnosti. Dnes ji vykoná a vyšle celý umělecký svět směrem, který nikdo ještě nepoznal.
V pozadí zněla hudba, ale ona ji neslyšela; v její hlavě duněly zvuky timpánů burcujících k pochodu. Paličky držely v zaťatých pěstech všechny ty duše k umdlení svázané falešným očekáváním, kreativním perfekcionismem. Ona je spasí. Spasí je před jimi samotnými. Spraví je. Její ruka roznášela tuš po papíře pomalými, přesnými pohyby. Jméno, aby svět nezapomenul, kdo jej osvobodil z okovů.
Datum, které zpečetí její osud.
Skutečnost, že už dávno byla polovina března ji nezajímala, nebyla podstatná. Jen na málo věcech skutečně záleží, když máte tak vznosný cíl, jako spása těch nejcitlivějších, nejněžnějších duší světa.
Písmo na lehce vzorovaném papíře bylo až hypnoticky zdobné, jako by chtělo křičet "na toto jste všichni čekali!" Jako by chtělo odrazit to hluboké rozrušení Anastázie Karolíny, její slzy v očích nad nespravedlností světa, její hrdost, že dělá správnou věc. Vložila brk zpět do kalamáře a vydala se na cestu do kuchyně, stísněnými cestičkami skrz houští nábytku podkrovního bytu, skrze smítka prachu a paprsky slunce nadcházejícího poledne. K hudbě se připojily v hrdelní zpěvy, každý nádech doprovázen rázným úderem a odporem dřeva, tříštícího se skla, porcelánu. Muž, nebo spíše stále chlapec, študák, grázlíček, dospívající sameček, chlápek, cápek, mládenec, hoch, hošan kurvalol a tak dále, stál na malém kuchyňském koberečku tak chlupatém, že mu nešla ani vidět chodidla. Tedy, jedno z nich. To druhé měl v nadlidské ukázce flexibility položené na kuchyňské lince a mezi palcem a ukazováčkem svíral skleněný držáček na vajíčka. S hlubokým výdechem otevřel čakru solar plexus, sluneční, a věnoval se svému kuchařskému umění.
„Lásko?" Anastázie Karolína se opřela pánví o podkrovní trám a rukou si nedbale začala hrát s krajkou noční košilky, jako pokaždé, když po něm něco chtěla. Druhou rukou si vpletla do zářivě růžových vlasů. Ignoroval ji.
Prásk. Palička pevně svíraná jeho rukama udeřila do vejce. Malý život uvnitř začal růst, zpívat hrdelními skřeky spolu s mužem, a pak, jako fénix, vzplál. Samozřejmě, ptáci nejsou uzpůsobeni takovému žáru, naneštěstí pro ně, naštěstí pro Mílu. Kuřecí křidýlka jako od maminky, avšak bez salmonely a E.Coli. Miloš spokojeně vydechl a posypal oheň solí a majoránkou. AnKarol si v tu chvíli přála být tím kuřetem.
„Lásko!"
Cítil se jako za hradbou skla, které jej dělilo od vnějšího světa. A její slova byla neodbytnými šipkami barbarských kmenů.
„LÁSKO!" Po skle se rozběhl pavouk, všude tam, kam dosáhla jeho dlouhá noha, se objevila škvíra do světa ven.
„TY MĚ VŮBEC NEMÁŠ RÁD! KDYBYS MĚ MĚL RÁD…"
Konfety střípků skla. Vše se sypalo. S úsměvem rodiče, které se naučil nebrat křičící děti vážně, se otočil na Anastázii Karolínu a přimhouřil oči v nevyřčené otázce. Byl to den, kdy se v její mysli zrodila vize velkolepého odkazu, jenž budou předávat budoucím generacím.
„Lásko, chci, abys mě zabil."
Následující rozhovor nebyl tolik záživný. Skládal se z poloprázdných vět jako: „Jak to chceš udělat?", „Chci, abys mě udělal jako pořádnou svini.", „To bude chtít HODNĚ oleje", „Napíchni mě, prosím!", „Hmm, tak šťavnatý masíčko se nedá odmítnout…", „Chci, aby to všichni, úplně všichni viděli.", „Zatraceně dobrý gastro, Roštěnko." a „Oui, oui." Čtenář odpustí, že nebude svědkem, byla by škoda byl-li by unuděn k smrti ještě před koncem příběhu.
Konci celého rozhovoru vévodilo pevné "ne". Muž si musel být vědom toho, že se všechno zvrtne. Jenže ono "ne" začalo po nekonečných bitvách s barbarskými kmeny ztácet na lesku a na síle, na odhodlání a odvaze, až nakonec, začátkem května, Roma padla.
Říci, že maličký dvůr gastrárny trpěl absencí lidí by bylo velmi vzdálené pravdě. Ve skutečnosti dvůr gastronomické fakulty trpěl absencí absence lidí. Jako většina dvorů a zahrádek byl značně introvertní, takže když se studenti už nevlezli na jeho stísněné chodníčky a začali přepadávat přes jejich okraje (přičemž někteří se usadili přímo v záhonu s bazalkou, hned vedle cedule "prosím, nešlapat" a vrhli se na svačinku plnou smíchu), drobeček dvoreček začal vydávat nelibé zvuky. Byly téměř na hraně slyšení, ale zato v nenucené kakofonii se studentským projevem, který si od vypuštěného jezirka ve středu dvorečku razil rozhněvaně cestu kolem studentských hlav až ke stěnám budov, od nichž se odrážel. Tam a zase zpět, silněji a důrazněji!
„NUCENÝ NOVÁTORSTVÍ! Když vytvoříte něco, co už profesoři viděli, zdupou vás, i když VY to vidíte prvně! Hleďte ven z krabice, říkají, Staněk to má dokonce na dveřích kabinetu! Pohleď ven z krabice a uvidíš svět!… nechápou, že svět v krabici je stejně velký jako svět mimo ni, zaBEDNĚNCI! ZBABĚLCI! Bojí se prozkoumávat do hloubky, co už jejich oči jednou viděly, bojí se, že by se jim mohl někdo vysmát, že tohle už dělali jiní!"
Miloš shledával prostředí MUŠky chronicky nestimulující, ale vrásky z toho (na rozdíl od mnohých jiných) neměl. Už od narození totiž patřil k dětem, které při nejmenší nelibosti mění pravidla hry. Netřeba říkat, neměl moc kamarádů, a ty, co měl, nemíval na moc dlouho. Obvykle do prvního veselého experimentu s lithium-aluminium-hydridem, rachejtlemi, nitmi s háčky nebo UFO.
Lidé jako on mají jen dvě možnosti — přivyknout přítmí asociálnosti nebo si sehnat někoho dalšího, nového poskoka, který jej ještě nezažil a měl ho za cosi nového, vzrušujícího. Přitáhnout někoho, kdo by naplnil vnitřní díru samoty. Jeho charisma proudilo z odhodlání, z žhnoucí touhy zažít a měnit svět k obrazu svému… v jádru této touhy byla tichá nenávist vůči okolnímu světu, vůči gastrárně, vůči sobě; nenávist, kterou si choval v hrudi jako rozkošné klubíčko bílých hadů. Ustavičně syčelo, že chyba sžíra sebemenší součástku systému; stále se sápalo skrze úsudky a soudy sympatizujících souputníků, šeptalo "spiknutí, spiknutí, pišiškvoro, sejmi si stínítka z světlometů, sviť si! Uvidíš! Škaredý svět, šeredný!" suše sípe skrze zuby.
Divoce rozmáchl rukama, zhruba jako melodramatický středoškolský student, který vnímá akt zabíjení jako provádění světa stezskou očisty, směrem ke spáse.
„Celý systém stojí proti vám. Všechny výkazy produktivity, které jsou jedinou zárukou toho, že budete mít co jíst, že neskončíte do měsíce na pracáku. Neučí vás umění! Učí vás byrokracii! Jenže výkazy produktivity jsou netrpělivé." Rukou promáchl, jako by se je pokoušel zachytit tu imaginární hrstku papírů ve vzduchu, ukázat všem jejich proradnost.
„A co je netrpělivé, nemůže být NIKDY kreativní. Co je netrpělivé, nemůže skutečně poznat nové a nemůže se to zaměřit ani na to staré, o kterém neví, že ho nezná. Nevnímá duši právě nalezeného a zapomíná prozkoumávat duši co svírá v rukou celá desetiletí. Byrokratické aparáty vyžadují NOVÉ a NOVÉ spektákly. Víc a víc věcí, co jsme splnili. Všechno je jenom položka v seznamu k odškrtnutí. My všichni jsme jenom položky v seznamu produktivity."
Od úst mu odlétávaly kapičky slin, cítil, jak hlasivky pod tíhou jeho hněvu přestávaly vypovídat službu, jak mu hlas přeskakoval na posledních slovech v parodii sebe sama. Miloš těžce polknul a párkrát otevřel naprázdno ústa, jako by si snažil rozvzpomenout, co dnes přišel říct. Se znechuceným úsměvem pak uchopil mezi palec a ukazováček bílé bavlněné prostěradlo, které dosud zakrývalo mohutnou konstrukci nad vypuštěným, zazimovaným jezírkem. Lehce si ji promnul mezi prsty. Znovu polknul. Věděl. Věděl moc dobře, co přišel říct. Jeho projev se změnil na téměř nonšalantní, jako by vyprávěl dětem v nedělní škole příběh o pádu Lucifera, o božím hněvu, o hvěvu studentském, tak spravedlivém, tak mocném. Tak nádherném.
„MUŠkou obchází příšera — strašidlo nekreativity. K posvátné štvanici na ni se spojily všechny síly starých fakult — děkané i akademický senát, starej Leisser i Kohout, anartisti i analytičtí šprti. Kde je opoziční strana, někdo, kdo by řekl 'A dost!'? Kde, ptám se!? TADY! My, co tady dnes stojíme, jsme síla v uměleckých kruzích, o které se mluví jen polohlasně! My, kteří odmítáme, co nám nutí! Principy kreativity! Gestalt! Všachno to byly lži! Musíme myslet za sebe! Dívat se pozorně na věci, které myslíme, že známe! Zkoumejme!"
Pak se zašeptáním 'srát tu kreativitu, srát je všechny', strhl plátno, odhodil jej za sebe. Obnažená konstrukce měřila na délku přes dva metry, ale byla prostá. Rožeň na špachtlích. A v jejím středu ženská postava. Otáčela se na obřím rožni s jablkem v ústech. Bez vlasů, bez obočí, ve vyřezaném úsměvu, žebra roztažená tak široce, že šlo sledovat těžkopádné bušení srdce. Miloš z kapsy vytáhl krabičku zápalek, zaštěrkal. Ukázal na svou AnKarol.
„TOHLE Z NÁS CHTĚJÍ UDĚLAT! ZABÍT V NÁS TOUHU OBJEVOVAT, UDUSAT TEN-" Škrtl sirkou. Přiložil ji k pochodni. Divoce s ní zamával nad hlavou. „oheň. Ale my jsme víc! A MY SE NEDÁME!"
Položil pochodeň do vypuštěného jezírka, téměř až po okraj naplněného dřevem a hořlavinou. Výheň, v níž kuje budoucnost. Plameny hladově oblízly dívčino tělo. A znovu, nenasytněji.
Zakřičel znovu, rytmicky. Jenže žádný potlesk nepřišel. Žádné skandování. Jen znepokojené mumlání ze strany davu. Miloš nasával to nepochopení plnými doušky, ruce zdvižené k nebi. Co neslyšel, jeho představivost doplnila. Pánbůh to sleduje a jistě je s jejich prací velmi spokojen. Tleská. Skanduje. Skanduje celé nebe, všichni svatí, cítil to skrze svou Sahasráru, korunní čakru. Byla otevřená, v dokonalé harmonii s celým světem, minulostí, z níž čerpají, budoucností, kterou zaseli. Spokojeně vydechl. Byl to den, kdy s AnKarol zažehli myšlenku, která jen tak neuhasne, dnes zažehli myšlenku-
Miloš musel vědět, že se všechno zvrtne. Že fakultní ochranka bude právě to pondělí připravena zasáhnout. Že olej nebude namíchaný ve správném poměru, že po chvíli přestane účinkovat, že až jej přes námitky a křik odtáhnout, nebude moct dívku znovu natřít. Že ona se přestane soustředit na udržení toho neviditelného spojení s tyčemi, že její tělo gravitace stáhne k uhlíkům, dřív, než jí kdokoli pomůže. Že její křik a vzlyky naplní celý dvůr, který bude už jen zděšeně mlčet.
A on bude poslouchat, až ho potáhnou po starých mokrých schodech do suterénu. Pak se dveře zavřou. Volání kontaktu pro nouzové případy. Ticho. Tma.
Že to bude den, kdy se vše zvrtne.
Ta myšlenka byla jednoduchá, ale o to víc dotěrná. Ať už zatřepala hlavou sebevíc, bylo ale nemožné se jí zbavit.
Překrásné…To lidské prase je jednoduše překrásné.
Hned v závěsu se držela pohoršená, napůl panikařící myšlenka: Co je se mnou špatně, je to zrůdnost největšího kalibru.
„Je to umění," odpověděla polohlasně na její námitky její vlastní ústa dřív, než si stihla uvědomit, co ta slova znamenají. A rovněž že v místnosti byli lidé, kteří mohli slyšet její slova.
„Tedy, mělo to být umění, že? Tak to ty křepelky myslely?" zkusila spěšně vyžehlit své přeřeknutí. Reputace byla v uměleckém světě tím nejpodstatněšjím a lékařka nebyla v bodě ve svém životě, kdy by byla ochotna ji riskovat. Lidé z Imanty ji znali jako jemnou a něžnou bytost, Ovečku, která svou láskou a nehynoucí péčí vracela do původního stavu i ty nejvíc rozbité panenky a panáčky. Proto ji měli rádi. Proto ji vyhledávali. Alespoň to si říkávala. Vytáhla rty do neklidného úsměvu strachu, sebeopovržení, a nezvanému obdivu vůči té věci, která ležela před ní.
Je to krásné, oznámil jí znovu ten dotěrný vnitřní hlas. Aranžovat dle své vlastní vize, přesně tak, aby vše bylo správné, pravdiv- ne. Ne, kušuj, nehumánní myšlenko.
„To je nehezké, takhle netvořit lidské tělo," …a nedotáhnout to do konce. Pořád měla až příliš lidský, podezřele rovný čumáček. Nedostatečně chytrá, nevypoulená očička. Nepřiměřeně málo roztaženou hrudní dutinu. Když už, tak- ne! Zamračila se na sebe v odrazu přeleštěného plátu s náčiním a zacvakala zuby s jednoduchou zprávou — Jestli toho okamžitě nenechám / nenecháš, pokoušu tě / se.
Doktorka Brázdilová ale neposlouchala. Namísto toho se svraštěným obočím prohrabovala ve spisech, které jí podstrčil pod rameno kolega, když Anastázii Karolínu odnášeli na improvizovaných nosítkách. Pak konečně našla informace, po kterých pátrala.
„Má podezření na epilepsii, nepotvrzené — jeden záchvat, pak už nic. Neměla by mít alergie na žádné látky. Pomůže to nějak?"
Ovečka v mlčení pozvedla ramena, zagestikulovala naprázdno vzduchem, její prázdný pohled se upínal k dívčímu tělu.
„Plíce jsou tak trochu nenapravitelná hysterická miminka, víš, Ninečko? Příliš zima? Začnou si křičet a tělo jim dá otok. Příliš teplo? Bum-bum-bum! Taky. A jestli tě napadne k tomu kouřit!" Škubla hlavou, odmlčela se. Monology o edematóze moc nevysvětlovaly současný stav.
„Problém je… tam, kde si udělají otok, tam mají prázdniny, prostě… nedělají nic. Hypovolemický šok sice není zrovna… to pohádková noc s pusinkama na čelíčko, SIRS, ARDS… ale s tím se dá něco dělat. Jenže…" Nina vypadala zachmuřeně, jako by kolem ní svévolně vznikl černý šál ze zplodin, který jí vázal ruce pevně k hrudi, lisoval veškerý vzduch ven… Ovečka se jen těžko dokázala bránit pocitu, že cítí ten těžkopádný, vyděšený tep i ve svých žilách a že se ten dým dostává až k ní, šíří se jako infekce. Ale sevření, které sdílely, přicházelo z jiných důvodů… nechtěla zklamat. Nechtěla uškodit. Ale zároveň cosi v ní škemralo o osvobození. Cukla hlavou.
„Nenašla bys v těch papírech její skupinu, Ninečko?" zamrkala jejím směrem: „A nemáš náhodou stejnou? Že bych rovnou doplnila spížku." Zasmála se, Nina jí vrátila vlahý úsměv. Nikdo nebyl skutečně pobaven. Nikdo nebyl skutečně šťastný a jediné, co drželo atmosféru nad bodem truchlivosti, byla prostá mezilidská slušnost.
Člověka se silnou hypoxemií není možné zachránit "přidáním kyslíku". K tomu Ovečka potřebovala funkční část plic, jenže všechna tkáň byla vystavena přímému ohni; nepoškozená část neexistovala. Ovečka to věděla. Nina to na jisté úrovni tušila. Jen Anastázie Karolína si to nemohla přiznat.
Ne každou bitvu jde vyhrát, zlatíčko. Občas nemá cenu ani začínat.
A to vnitřní nutkání zahodit rukavice a začít se v dívčině těle rýpat, dokončit, co ti blázni začali…
Nemáš, co bys ztratila, krásná. Bav se.
„Bude v pořádku, slečna Maxová, že? Znám výsledky vaší práce, tenkrát když byl v přízemí gastru ten… však víte."
„Rattito Gigantitto? Panečku, to byla podívaná!" zatímco její ruce přehrabovaly v mrazáku v hledání správného sáčku s krví. „Jedné moc osobité slečince ukousla půlku krku! Taková veselá kopa, to kdybys slyšela její poznámky, Ninenečko! Až škoda, že jsem se musela věnovat těm chudáčkům s plechovkovým plamenometem. No kam na to ty děti chodí, to mi řekni…"
Dívčina ruka vjela k šíji a instinktivně začala hledat bludný nerv, hledat uklidnění. Místo něj se ale její dlaň ustálila na plejádě malých jizviček, kterých si běžný člověk nemohl všimnou pro jejich perfektní kamufláž ve vytetovaném lese. Z jednoho ze stromů tak setřásla pár lístků, pak se odhodlala znovu se zeptat: „Takže… tedy… bude~"
Na konci toho rozhovoru sténalo tiché, křehké, popraskané "ne". Za ním přicupitalo i sotva znatelné "pokusím se," které se neslo vzduchem stejným tónem, jako kdyby Ovečka vyslovila "promiň". "Nezvládnu to." "Nemůžu." "Odpusť mi."
Možná si Ovečka měla toho večera říct o pomoc. Možná i mohla. Obvolat staré kolegy, přátele, pokud se jim tak dalo říkat; bývalé spolužáky a známosti, které se průběhem času stihly opět zneznámit a zůstalo po jich jen telefonní číslo v malém, koženném notýsku. Protože přítomnost těla-znalých očí, které by chápaly, co dělá, ta by ji snad donutila jednat jinak… třeba by ji zachránila. Třeba by je zachránila všechny. Ale Ovečka tu noc zůstala sama, sama s dívkou, z jejíhož hrdla vycházely pravidelně vzlyky, v pekelně vysokých teplotách. Už nešlo přepsat čas.
Občas není možné včas zastavit obrannou reakci těla, vysvětlit mu, že už dávno není v pekelné díře, že se nesmí bránit, mrazit svůj vlastní povrch za cenu veškerých tekutin. Že propustnost buněčných stěn může být větší kletbou, než kdy byla požehnáním. Že dívku v marné snaze o záchranu dehydratuje, podchlazuje, dusí, zabíjí. Nebylo možné jej zastavit dřív, než dílo dokoná.
Nemáš, co bys ztratila, krásná.
„Nemáš, co bys ztratila, krásná." Ta slova tentokrát přicházela od Ovečky a byla právě tak míněna pro trpící dívku, jako pro ni samotnou. A když není, co by se dalo ztratit, tak proč se nepokusit o vytvoření toho nejlepšího, co se v daném okamžiku dá?
Byl to ten den, kdy Oveččino umění nabralo jiných, nových odstínů.
Podpatky ťukaly do schodů v potemnělé chodbě. Patřily doktorce Nině Brázdilové, která neměla čas rozsvěcet nebo si upravit rozjařené vlasy. Neměla čas ani náladu na nic… možná na soptění, plivání a nadávání. Dveře se rozletěly do kořán.
„Seš kretén, Mílí," vybouchl do malé místnosti hlas ženy, která právě vtrhla do vlhké sklepní místnosti, oficiáního místa pro řešení problémových studentů. Kývnula směrem k ochrance a ve známém gestu je požádala o trochu soukromí. Dnes jí ho ale nedopřáli. Tak alespoň ztišila hlas.
Míla pevně sevřel oči: „Ona neměla—"
„Co, opéct se dozlatova? Zaklepat čmoudícíma bačkorama? Vynést se jak Morena z našeho dvora, týden po čarodějnicích? Ne, samozřejmě, že neměla! Neměla to ve 'scénáři', ale co se sakra dá dělat. Vy dva jste si museli odimprovizovat vraždu za denního světla, že? A víš, co je na tom nejhorší? Kdybys nezačal ty kecičky o 'systému!'", začala uvozovkama mávat nad hlavou, "a neříkej mi, že to není z tvojí hlavy!, možná by ti to prošlo. Možná by ti to prošlo celý. Většina lidí by to prostě vzala jako nekonvenční umělecké dílo, jenže takhle… mají tě za konspirátora-vraha."
„Ono to nemělo být umělecké dílo, Ini! Teda… mělo, ale… mělo to být víc. O tolik víc."
„Uhum? Jako tenkrát ta makrela za Leisserovou skříní? Ta MRTVÁ makrela, co se zneviditelnila, když se k ní někdo přiblížil? To taky mělo být víc než umělecké dílo? Sakra Mílo, tenkrát to šlo alespoň ukecat, ale tohle…" Šeptem dodala: „Tohle je spíš jako ta gigantická krysa v přízemí. Jenže tady nemůžu vylhávat na plný kolo, že s tím nemáš vůbec nic společnýho, žes byl jenom ve špatnou chvíli na špatném místě."
Ne každý má to štěstí na milující sourozence. Ještě méně lidí má štěstí na milující, starající se, schopné sourozence. Míla to štěstí měl a z hloubi srdce jej nesnášel. Nesnášel, jak pokaždé, když se trochu bavil, jeho sestra přicupitala za pány docenty, ztrápeně na ně mrkala svýma bledýma očičkama, jak se objímala s docentkama a žádala je o rady, co dělat se svým marnotratným bratříčkem, jak žadonila, aby nad ním nelámali hůl. Bylo mu trapně, když řešila jeho problémy. A přesto věděl, že své sestře vděčí za to, že ho ještě ze školy nevylili a že ho ještě umělecká komunita nevynesla v zubech zpátky do Prahy.
„Mílí,… ráda bych vrátila věci do normálu, ale nemůžeš pořád jenom utíkat od svých problémů. Občas prostě musíš sníst to, co sis nadrobil."
Ten soucitný pohled. Ten něžný úsměv na rtech ozdobený světlounkým leskem vonícím po jahodách. Co mohla vědět o jeho problémech, když stejně vždycky polouchala jen napůl ucha? Jako by se mu vysmívala; jemu a celýmu jeho mizernýmu životu. Jako by mu říkala: „Mílíčku, jsem lepší než ty. Jen počkej, až se na Vánoce vrátíme domů a naši se budou ptát, co nového na škole a já se budu usmívat a vyprávět jim smyšlené historky a ty, ty, šmejde, se budeš bát jen ceknout, protože bys mi mohl protiřečit. Až se tě táta zeptá, co ses naučil a já nadhodím "opékat prasátka", on se bude tvářit nadšeně, řekne, že bys mu měl jedno opéct taky, a ty se budeš chtít hanbou propadnout. Zasloužíš si to. Zasloužíš si svůj očistec rodinných oslav. Nenávidím tě. A sebe taky, ale na tom nesejde. Protože ať už se stane cokoli, ať už klesnu jakkoli hluboko, budu o tólik lepší než ty. Ta záruka, Mílíčku, to je slast…"
Nemrkal. Díval se na ni, ale ji neviděl. Sledoval jen krvelačné monstrum.
Byl to tichý hněv, který se rozmazával po jeho očích, když se snažil číst ve tváři své sestry. Neznal jeho původ, naučil se nevšímat si jeho přítomnosti. Naučil se zapomínat, že nic z toho, co četl, by nemusela být pravda. Ta dětská zvědavost, touha po pochopení, v něm vymizela, zůstala jen touha jednat. Bavit se, měnit. A po dlouhých večerech, když mu bylo úzko, snad i zapsat se do historie. Miloš byl oheň. Kdyby mohl, spálil by celý Artemidin chrám. Ale zatím pálil hlavně sám o sebe.
Nenáviděl, jak se k němu Iňa nakláněla, jak mu ochranitelsky hladila ruku.
„Musíme to nějak vyřešit. Spolu. Nemůžeš utíkat věčně," špitnula. Neměla pravdu.
Toho dne totiž Míla zjistil, že utíkat nejen chce, nejen může, ale dokonce že je v tom vlastně zatraceně dobrý. Třeba se mohl ucházet o titul mistra světa v disciplíně nekonečně dlouhého utíkání od svých problémů, zvlášť pak od svý zatracený přemoudřelý sestry.
Byl to den, kdy se viděli naposledy.
Maličký kocour pozoroval svět. Šedavé dlažební kostky. Trsy trávy u pat stromů, které se v přítmí znovu nadechovaly. Plech kdo-ví-jak-se-sem-dopravivší ojetiny, co stále ještě sálal teplem dne a na jeho lysém bříšku příjemně hřál. Dupání myšek, které měly to štěstí, že na ně neměl ani hlad, ani chuť, protože měl svou misku u vchodu do Díry. To ale myšky nevěděly, tak radši utíkaly co nejrychleji mohly, s tichým přáním, že nebyly spatřeny. Skrze přivřená víčka viděl je i mladého chlapce s tvrdýma, hněvivýma očima utíkajícího z budovy, kde mu nejednou ulívali, co chutnalo jako mlíko, ale zářilo stovkami barev.
Mezi přerývanými nádechy bylo takřka nemožné rozpoznat melodii Pekelného kankánu, kterou chlapec zpíval, ale kocour jeho Offenbacha slyšel a vlastně se mu i líbil. Viděl, jak ten nebohý přerostlý tvor vykopává nohy proklatě, necudně vysoko, nebo se o to alespoň snaží. Bylo mu líto jeho trápení a zároveň si užíval představení, které tam bylo jen pro něj. A tak, když vyskočil s jednou nohou ve výšvihu a plnou vahou praštil do lampy, kocour se smiloval. Místo potlesku praštil ocasem do střechy vraku a Průchod se otevřel.
Kocour si zívl. Byl to líný, táhlý den. A kolem jen dlažební kostky, trsy trávy. Probíhající myšky a lidé, co pokřikují jakési nelibozvučné jméno. Teplý kus plechu. Nad hlavou letící prapodivné prasátko. Čas jít spát.
