Roku 2006 zrušila Česká Větev SCP Nadace Oddělení Ezoterických Zdrojů. V maličké kanceláři kdesi v nekonečném podzemí Oblasti Jedna pracovali na opačných koncích obitého stolu dva jeho někdejší prominentní členové.
Jozef, zhruba 35letý muž, četl dva mnohasetstránkové stohy papírů najednou tak, že jimi listoval dvěma prsty. Aniž by od nich vzhlédl, natáhl se po třetím svazku. Osm set stran papíru ztěžka dopadlo na stůl, když je během sedmnácti sekund přečetl.
"Na další trimestr potřebujeme víc markerů."
Jozef byl numeropat. Tajemná síla, jíž Nadace doposud neuměla pojmenovat, ho obdařila schopností vstřebávat a vyhodnocovat statistická data v množství, rychlosti a s přesností, která přesahovala nejmodernější počítače.
V Oddělení Ezoterických Zdrojů byl Jozef po léta pověřen vedením prakticky veškerého centrálního plánování nákupů pro celou českou organizaci.
Před několika lety Jozef zhodnocením trhu správně usoudil, že nastane bezprecedentní nedostatek několika komodit, které byly pro Nadaci existenční nutností: telefaxy, pagery, pásky do jehličkových tiskáren.
Jozef předložil svá zjištění Oddělení Zásobování, které na základě jeho doporučení nakoupilo výše uvedené v nevídaném množství. Jozef byl na svou prozíravost hrdý a patrně by se dočkal značného uznání, kdyby jen o několik měsíců nedošlo k všeobecnému zděšení ke zrušení faxových a pagerových sítí a jehličkové tiskárny nebyly globálně nahrazeny novějšími zařízeními.
Nadace tak přišla o sto milionů a, co bylo důležitější, víru v Jozefovu schopnost pokračovat ve své dosavadní práci.
Doktor Keines ukázal Jozefovi jeho novou, o poznání menší kancelář, a stroze ho informoval o jeho novém úkolu — bude řídit zásobování českých Oblastí kancelářskými potřebami. Bude tak činit svědomitě a při zachování naprostého mlčení. Bude žít a zešílí tady dole, dokud ho Oddělení Lidských Zdrojů nepohřbí v levné rakvi v neoznačeném hrobě na firemním hřbitově, z nějž je krásný výhled na blízký smrkový les.
Tak tomu bylo stále a Jozef se zešílení nudou srdnatě bránil, ale jak dlouho vytrvá, netušil. Budoucnost neviděl, byl si ale jistý jedním: Nadace nezapomíná, neodpouští a nepropouští.
"Markery. Jasně." Damián si nepřítomně špinil už tak zamazané brýle prsty a nepřítomně hleděl kamsi nahoru, skrz žárovku zavěšenou na neizolovaných drátech, skrz stěny z umakartu a mokrý strop a ještě dál, skrz železo a beton a ven do lesů, které obklopovaly Oblast Jedna. "Spoustu markerů. Devadesát Jednička má s nimi velké plány."
Jozef si povzdechnul. Ačkoliv byla jeho kariéra v hrobě, bavil se v minulosti často myšlenkou, že ačkoliv je selhání, je alespoň prvotřídní selhání. To bylo do chvíle, kdy Dr. Keines jednou do jeho kanceláře přivedl roztěkaného Damiána, neceremoniálně prohlásil kamsi směrem ke stropu, že bude potřebovat židli, a odešel.
Jozef vysvětlil Damiánovi práci a dlouho spolu potom nemluvili. Jozefa však trápilo tušení, které se nakonec změnilo na vzpomínku. Neschopen setřást podezření, musel se nakonec nového spolupracovníka zeptat. Ukázalo se, že měl pravdu, a rovněž to, že nebyl prvotřídní selhání.
Ne, proti Damiánovi byl začátečník.
"Pamatuju si tě z Ezoterických Zdrojů."
"Hm?"
"Byls věštec, že? Kolik vás tam bylo? Dva?"
"Tři. Jednoho z nás v průběhu povýšili do ČROD."
"Pověz jak?"
"Nerozumím."
"Myslím, co tě sem dostalo."
Damián se otřásl a Jozef se ho málem chystal křísit. Třes ustal a Damián se slabě pousmál. "Řekl jsem jim, že skončí svět."
"Do prdele." Jozef vydechl. "A oni ti nevěřili? Poslali tě sem? Kdy-"
"Před dvěma týdny." Přerušil ho Damián. "Měl skončit před dvěma týdny. A věřili mi. Všichni tomu věřili."
"Asi jsem to špatně spočítal." Dodal a zakryl si obličej rukama.
"Do prdele." Zopakoval Jozef a ticho se táhlo dál.
Začalo to, když Damiánovi bylo sedm. Tehdy, když přišel v úterý do školy, se na chodbě téměř srazil s učitelkou a v ten moment přesně věděl, že za osm hodin zemře.
Neviděl, jak ji srazil náklaďák, ale brzy se to dozvěděl. Celou záležitost si nechal pro sebe.
Jak dospíval, sílily i jeho prediktivní schopnosti. Mlhavé vize se stávaly konkrétnějšími a vždy je dovedl dokonale ukotvit v čase.
Ačkoliv byl Damián vždy dost chytrý na to, aby nesázel Sportku, našla ho Nadace velmi brzy po maturitě. Tak začala jeho první a, jak se nyní zdálo, poslední skutečná práce.
Jeho spolupracovníci se k němu stavěli odměřeně. Rychle pochopil, že to bylo proto, že jeho "dar" naprosto přesahoval dimenze čehokoliv, čeho byli schopní dohromady.
Když předpověděl tragédii, která smete jistou vesnici, jeho nadřízení mu poděkovali a nic neudělali. Damián byl jako na jehlách. Nepomohli se, nepřipravili se, jen čekali, jestli má pravdu. Měl.
Později Damián předpověděl, že se populace králíků pokusí svrhnout lidskou rasu. Jeho nadřízený sice významně nadzdvihl obočí, ale okamžitě učinil patřičné přípravy. Damián měl pravdu a incidentu se zabránilo.
Jeho soud nabyl vážnosti a o jeho radu se často ucházeli i nejvýše postavení zaměstnanci Nadace.
Damián jednoho dne ráno oznámil Radě ČROD, že za týden skončí svět. Zděšení střídalo zmatek. Nadace se opanovala chaosu, chrlila propagandu a počínala si nejlépe, jak to bylo lze. Jenže to nebylo dost. Času bylo tak málo.
A tak o týden později, když obloha byla bez mráčku, vyšlo nad Českou republikou slunce, a bylo nádherné. Vyškrábalo se na horizont a potom se líně sneslo za hory. Nic se nestalo.
Dr. Keines ukázal Damiánovi jeho novou kancelář a nového kolegu. Jejich společně strávený čas využil k tomu, aby Damiána označil za podvodníka. Strčil ho do dveří, až se rozplácnul o stůl, a znovu se neviděli.
Damián se probudil, přitáhnul si přes stůl laptop. Oči mu přejížděly po řádcích tabulky. "Proč kupujeme tolik věcí pro leváky? Ty nůžky se přece nemůžou nikomu hodit.
Jozef se zakřenil. "Onehdy za mnou přišly, že jim prý chybí, a proč mě to prý nenapadlo, když mám být taková hlava. Od té doby kupuju pro Jedničku jenom levácké."
Damián se uchechtl. Nastalo příjemné mlčení.
"Jozefe?"
"Hm?"
"Tady čtu, že se dají koupit i levácké řezačky."
Jozef se ušklíbl. "Pošli mi to."
Poznal to okamžitě, když Keinese viděl na parkovišti. Viděl dokonale moment, kdy umře, za čtyři měsíce a šest dnů.
Málem se za ním vydal. Potom se zarazil a jako nikdy předtím seběhl do kanceláře.
Jozef seděl za stolem a naposledy kontroloval objednávku na další trimestr. Damián rozrazil dveře.
"JOZEFE! Už jsi to poslal?"
"Ještě ne." Jozef svištěl pohledem od řádky k řádce.
"A můžeš to upravit?"
Jozef vzhlédl. "Můžu. Zapomněli jsme na něco?"
"Ne tak docela." Damián se rozhlédl. "Zruš křídy."
"Cože?"
"Zruš objednávku kříd."
"Já vůbec nerozumím."
Damián se k němu naklonil a začal mu cosi šeptem vysvětlovat.
Jozef vykulil oči a zbledl, načež jeho tvář nabyla neobvyklé vážnosti.
Sjel myší na řádek nadepsaný "křídy" a změnil veškeré hodnoty na "0".
Václav Keines byl zamlada stážistou v Oddělení Taktické Teologie. Vycítil tak přítomnost démonické entity ještě předtím, než se začala zhmotňovat ve dveřích do jeho kanceláře. Vstal, přešel ke skříni a začal hledat křídy. Jednoduchý rituál a v kruhu bezpečí přetrvá, dokud se události neujme oblastní bezpečnost.
Začal být podrážděný, když křídu nenacházel. Vyházel spodní polici a začal se potit. Jako šílený se vrhnul na kolena a zkoušel se podívat pod skříň. Za zády uslyšel pazvuky z jiného světa a z pachu síry a shnilého masa se mu obrátil žaludek.
Nestačil se postavit, než se na něj entita se syčením vrhla.
Jozef a Damián byli půl hodiny po obědě, když se rozezněl varovný signál.
Oba pečlivě naslouchali. Nahoře hlas varoval výzkumníky zcela konkrétně, zde se museli spolehnout na kód. Třináct zapípání v rychlém sledu znamenalo démonickou entitu.
Jozef si povzdechl. "Doděláme to později." Přejel očima dokument a uložil ho.
"Nesmíme zapomenout na křídy."
"To ne. Musíme myslet na svou pověst."
Než se Jozef zvednul, vztyčil jeho směrem Damián napřaženou dlaň. Jozef ji se smíchem plácnul.
Toho dne se stali přáteli.