Původ Clefa
hodnocení: 0+x

"Nazdar, Everette!" Clef nadšeně zvolal když procházel dveřmi do kanceláře Dr. Manna. Okamžitě skočil na zem, zrovna když se místem kde ještě před chvílí stál prohnalo krupobití kulek. Po břiše se doplazil k doktorově stolu, i přes Mannovu zběsilou palbu, při níž ječel.

"NEZAJÍMÁ MĚ CO JE SCP-001! NECHCI VĚDĚT O PŮVODU NADACE! NECHTE MĚ UŽ NA POKOJI!" Mann lehce vykolejený pokračoval v palbě dokud mu nedošly náboje a i potom pokračoval v mačkání spouště, kdyby náhodou někde minul kulku. Clef se natáhnul a sebral ji Mannovi z rukou.

"Nemáš ty nějakej problém, doktore?" zeptal se Clef a nevinně nahradil pistoli flaškou domácí pálenky. Zkontroloval zbraň a zahodil jí do rohu.

Mann pil z flašky, nezajímalo ho, že to pálilo, nebo že chuť jablek byla naprosto ochromující. Byl naprosto vysílený a byla to příjemná změna od neustálého proudu členů Rady O5 vylévajících si svou duši. "Oni… oni nepřestanou Clefe. Pořád za mnou chodí a vykládají to. Nevím kolik toho zvládnu. Před dvanácti hodinami za mnou přišel O5-13, aby mi pověděl svůj příběh. Odešel před deseti minutami. Jak já ho nesnáším!"

"Klídek, Everette, klídek. Teď si s kamarádem. Notak, posaď se, napij se ještě…" Clef nahodile zavřel dveře a zamknul je. "Víš, když už posloucháš všechna ta tajemství, chceš slyšet další, hmm?" Clef přikývnul, sebral si židli a postavil jí tak, aby si mohl dát nohy na Mannův stůl. "Dokud posloucháš, proč bych ti nemohl říct odkud pocházím…"

Zatímco Mann naříkal a nacházel úlevu ve flašce, Clef začal mluvit.


Je to už tak dávno, sotva si to sám pamatuju. Nebýval jsem žádný terénní agent, víš. Býval jsem výzkumník, specializovaný na humanoidní SCP. Bylo to strašné Everette, tenkrát na začátku. Humanoidi si vytáhli ten nejkratší klacík. Začal jsem se prosazovat o změny. Snažil jsem se lidem pomoct, aspoň trochu. Takže mě degradovali. Přeřadili mě k těm anomálním SCP , k těm co jsme o nich nic nevěděli. Takže tam tak jsem, snažím se přijít na to… a, najednou někdo posere kontejnment SCP-076 a další co vidím je Ábel jak na mě běží se zasraným sekáčkem na maso.

Dostal mě. Dostal mě hodně špatně. Vypnul jsem, abych se vyhnul bolesti. I dneska vidím všechny ty záblesky světla na ostří… Nadace to posrala. Mysleli si, že je po mě. Odhodili mě do masového hrobu a zapomněli na mě.

Ale já pořád žil. Vylezl jsem z hrobu plného Třídy D. Hnijící těla byla všude kolem mě a já i tak zvládl vylézt z pod vší té hlíny. Šel jsem podél cesty. Zabil jsem chlapa kvůli oblečení a autu. Ale tenkrát jsem o tom nepřemýšlel. Myslel jsem že jsem prostě tvrďák.

Dostal jsem se do přístřešku, který jsme s bratrem před lety postavili. Jedna z těch 'pro jistotu' věcí. Zůstal jsem tam měsíc, léčil si rány, získával zpět sílu. A došlo mi, že jsem volný. Měl jsem hlavu plnou Nadačních tajemství a Nadace si myslela, že je po mě.

Napřed jsem myslel na MC&D. Mohl jsem jim prodat všechno co jsem znal, udělat ze sebe miliardáře a nikdy bych už se nemusel strachovat. Ale… nemohl jsem přestat myslet na ty humanoidy v Nadačním zajetí. A na Ábela. Mohli jsme s ním něco udělat, mohli jsme ho zabít. Ale ne, my ho museli zadržet… Dokonce jsem myslel na to, že půjdu za starochem, ale víš jakej bývá. Tak jsem šel k GOC.

Byli skeptičtí. Kdo by nebyl? Ale výměnou za plastickou chirurgii a novou identitu jsem jim dal všechno. Udělali ze mě agenta. Stal jsem se jejich nejlepším agentem, Ukulele. A vybral jsem si nové jméno, Alto Clef.

Ale až když jsem se vypořádával s jednou mladou dívkou, která byla napůl koza, mi došlo, že jsem nesmrtelný. Můj parťák jí chtěl mrtvou. Byla Typ: Zelená, i když slabá. Hádali jsme se. On mě střelil a potom jí. Já nezemřel. Střelil jsem ho taky a držel jsem jí, když umírala. Ta dívka… zůstala se mnou, Everette.

Skončil jsem. GOC nebylo pro mě. Tak jsem přešel k Nadaci. Když je nemůžeš porazit, zkus je rozvrátit zevnitř. Nikdo nebyl překvapenější než já, když mě poslali, abych si promluvil se sebou. Ale moje krytí bylo kompletní. Nikdo z nich mě nikdy nepodezříval. Má chapadla vedou celou Nadací. Můžu jí srazit kdykoliv budu chtít.

Jen jsem si myslel, že bys to mohl chtít vědět.


Clef vzal Mannovi flašku z neodporující ruky. Během jeho příběhu se doktor nějak dostal pod stůl, kde nyní seděl a fňukal. Agent se pousmál a přešel ke dveřím, když se náhle Mann zmohl na odpověď.

"Alto… proč?"

Clef se jenom usmál. "Prosím, Everette. Známe se už dost dlouho. Říkej mi Jacku."

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License