Hranice vesmíru se rychlostí světla řítily jedna k druhé a do jejich setkání zbývalo pouhých 108 kerlenů. V ten moment se veškerá hmota octne v jediném bodě, který dá vzápětí vzniknout vesmíru novému. Aktuální vesmír byl už tak malý, že zákony, kterými se řídil, byly těm, které pro něj platily většinu jeho existence, zcela cizí. Přesto, navzdory všem extrémním podmínkám, které v něm právě panovaly, díky technologiím tak vyspělým, jak jen je to na konec vesmíru možné, čišela v jeho středu aktivitou skromně vypadající stanice.
V její řídicí místnosti nebyl kromě velitele nikdo další. Ten téměř bez hnutí zíral na sloupec čtyř vznášejících se koulí uprostřed. Koule byly dokonale hladké, což šlo nejlépe vidět na spodních třech, jejichž povrch byl zcela jednotvárný. Oproti tomu na vrchní kouli zářil zeleným světlem symbol, který se zdál být středem velitelovy pozornosti. Po nějaké době symbol zhasnul a koule se svojí prázdnotou připojila ke svým třem kolegům.
Velitel od ní konečně odtrhl zrak a podíval se na jinou kouli na pravé straně místnosti vyzařující podobný symbol, který se však během velitelovy nehybnosti několikrát změnil. Do konce vesmíru zbývalo 42 kerlenů. Po nějaké době se do místnosti připlazil velitelův asistent a po letmém pohledu na sloupec koulí uprostřed místnosti se na sebe s velitelem podívali. V pohledu toho druhého oba viděli spokojenost a úlevu. Jejich stanice splnila svůj účel. Jejich Institut splnil svůj účel. Vesmír byl konečně bez chyb. Vesmír byl konečně takový, jaký měl vždycky být a až za několik kerlenů skončí, v novém vesmíru, který z něj vznikne, nebudou chyby možné. Každý nadcházející vesmír bude konečně čistý. Žádný vesmír už nebude potřebovat žádnou formu jejich Institutu, protože ten jejich konečně-
Na vrchní kouli uprostřed místnosti se znovu rozzářil stejný symbol označující počet: jedna. Objevila se nová chyba. Velitel, který se vzpamatoval jako první pokynul svému asistentovi, přičemž ten urgentně přelezl k ohromnému ovládacímu panelu celé stanice, jehož nejvýraznější částí byly čtyři řady sedmi koulí, které se vznášely vedle sebe v dokonalém obdélníku. Asistent začal za pomocí svých tvrdých, velmi tenkých prstů s koulemi rychle, avšak se značnou precizností, otáčet. S některými doprava, s jinými doleva, některé kolem své osy, dalšími opisoval zdánlivě náhodné tvary a tichem místnosti se ozývalo jemné klapání jeho prstů o povrchy koulí, které však ani jeden z přítomných nebyl schopný vnímat. Velitel se podíval na kouli napravo od sebe a pak začal opět upřeně zírat na sloupec koulí uprostřed. Do konce vesmíru zbývalo 23 kerlenů.
O několik otoček koulí na ovládacím panelu později symbol uprostřed zase zhasl a velitel si viditelně oddychl. Nové chyby se obvykle objevovaly přibližně jednou za 800 000 kerlenů, takže fakt, že se jedna objevila právě teď, byl vcelku zneklidňující. Než se však stihl asistent vzdálit od ovládacího panelu, vrchní koule se opět rozzářila povědomým symbolem. Asistent sebou instinktivně trhl zpátky k panelu, avšak velitel ho zarazil, jelikož usoudil, že taková událost je statisticky nemožná a stanice vlivem extrémních vnějších podmínek přestala fungovat správně. Rychle nechal vykonat její diagnostiku, avšak podle té byla stanice zcela v pořádku. Krátce po tomto verdiktu se symbol na vrchní kouli změnil, aby ukazoval jiný počet: dva.
Velitel zoufale pokynul asistentovi, aby se pustil do oprav, a po chvilce intenzivního klepání o povrchy ovládacích koulí se symbol uprostřed skutečně změnil zpátky. V tomto stavu však vydržel pouze chvíli než se opět počet, který symbol představoval, znovu zvýšil. Zakrátko se opět změnil, tentokrát však ne vlivem asistentovy práce: tři. Když byly zaznamenané chyby čtyři, pokynul velitel svému asistentovi, ať přestane. Ten se viditelně zmatený okolním děním připlazil k veliteli a oba s hrůzou sledovali měnící se symbol před sebou. Ten byl po chvilce stejný jako symbol na kouli napravo od velitele, který se na ni zrovna podíval. Do konce vesmíru zbývalo 16 kerlenů. Velitel čekal, dokud se symbol na kouli napravo nezmění a když se tak stalo, podíval se zpátky do středu místnosti. Tam se za tu dobu symbol změnil dvakrát. Nové chyby nyní přibývaly rychlostí dvě za jeden kerlen. Tímhle tempem až za 15 kerlenů skončí vesmír, bude ten nový doslova prorostlý chybami. Stejně jako tenhle a stejně jako všechny před ním.
Velitel si uvědomil, že jeho Institut nebyl výjimečný, že oni nebyli ti, kteří se jako první naučili chyby odstraňovat. Uvědomil si, že pravděpodobně většina Institutů ve vesmírech před ním se dostala tam, kam ten jeho, a pak těsně před koncem, stejně jako ten jeho, narazila. Nevěděl, proč chyby vznikají, domyslel si jen, že to musí nějak souviset s extrémními podmínkami, které tam venku panují. Možná se toho najednou dělo tolik, že se hmota nestíhala řídit standardními zákony, a proto nevyhnutelně vznikaly výjimky.
Koule na vrcholu sloupce na malý moment zhasla a rozzářila se ta pod ní. Stejně jako většina technologicky úspěšných ras, používala i ta velitelova standardní číselné soustavy, a díky schopnosti jeho druhu pamatovat si bez problému stovky různých symbolů, mohla mít ta, kterou používali jako výchozí, nezvykle vysoký základ. A jelikož i jeho rasa objevila pozoruhodné využití ve zdvojnásobování, stalo se tímto základem 128. Na ten krátký moment, kdy zářila pouze druhá koule ze shora, tak bylo ve vesmíru 128 chyb. Za krátkou dobu se i tento symbol začal měnit, jak počty chyb ve vesmíru rostly: 256, 384, 512… Velitel se znovu podíval na kouli napravo. Do konce vesmíru zbývalo 8 kerlenů.
Znaky na první kouli se nyní měnily tak rychle, že byly nerozeznatelné, a po nepříliš dlouhé době i druhá koule nakrátko zhasla, aby se roszvítila ta třetí. Vzhledem k aktuální velikosti vesmíru si velitel snadno představil, že nové chyby už vznikají i na základě vzájemné interakce těch existujících a že většina fyzikálních zákonů už je zcela irelevantních. Upřímně se divil, že jejich stanice stále funguje. Když se rozzářila i čtvrtá koule, podíval se velitel naposledy na časovač vpravo. Do konce vesmíru zbývaly 4 kerleny.
Jak se i symboly na spodní kouli postupně zvedaly, na stanici začalo blikat výstražné světlo a do místnosti byly vpuštěny něškodné, avšak silně aromatické plyny, značící oběma přítomným, že struktura stanice začíná působením vnějších vlivů selhávat. Ani jeden z nich se však nepohnul a oba dál zírali na počítadlo před sebou. Byli zklamaní, ale uklidňovali se tím, že byl jejich cíl stejně nesplnitelný. Neselhali proto, že by udělali chybu, nebo proto, že by byli neschopní. Bez ohledu na cokoliv, vesmír vždycky zkolabuje zpátky do singularity a během tohoto kolapsu je vznik chyb nevyhnutelný. Nyní to chápali. Kéž by o tom mohli informovat i budoucí vesmír, aby je ušetřili trápení.
Než se stanice rozpadla, oba dva viděli, jak se všechny čtyři koule zastavily na stejném symbolu. Nebylo to proto, že by vznik nových chyb ustal, ale jednoduše proto, že počítadlo dosáhlo svého limitu. Kolik bylo ve vesmíru přesně chyb si tak jeho poslední obyvatelé mohli pouze domýšlet. Ty všechny se však krátce nato spolu s velitelem, jeho asistentem, počítadlem a celým zbytkem vesmíru na okamžik ocitly v jednom jediném bodě, který se vzápětí roztříštil do všech stran. Nový vesmír stopy toho předešlého včetně všech chyb sice dokonale zahladil, avšak jeho vznik jimi byl značně ovlivněn a stejně jako kdykoliv jindy se tak začaly tvořit i zde.
O necelých 14 miliard let později objevil nástupce velitelova Institutu první z nich: betonovou sochu.