Info
Autor:
Varování: Sebevražedné sklony, episoda je plná deprese
« Lass die Revolution kommen | Hub | Další téma na únor »
Nikola a Zuzana Peterkovi spěchali chodbou směrem k hlavní části budovy, kde se nacházeli kanceláře, s jediným cílem. Pomsta.
Věřili ostatním dostatečně na to, že vyvedou tu malou holku - SCP-226-CS ven z oblasti a zařídí, aby se sem už nikdy znovu nedostala.
“Takže,” začala Nikola, “já půjdu za naším “milovaným” ředitelem - tím starým páprdou - a ty zatím ukážeš Zieglerovi zač je toho loket. Bohdá by nebylo, aby rodina Peterkova neměla poslední slovo když nám někdo ublíží.”
“Jasan, mami,” usmála se její dcera, “a neboj. Když si na mě něco zkusí, bude ležet na zemi v kaluži krve dřív, než mi začnou v krvi působit amnestika.”
“To je moje holka!” zaradovala se starší žena.
“Hele, ale…nebude to vadit té uhm..Nadě? Přeci jen je to její brácha.” zeptala se Zuzka opatrně.
“Vůbec ne! Chloe mi řekla, jak statečná mladá Zieglerová je. Svého bratra nenávidí. Dokonce prý uspořádala defenestraci, během které ho plánovala shodit dolů na kamení pod okny.”
“Ó můj Bože, to je to nejlepší-”
Náhle se z dálky před nimi ozvalo hlasité bouchnutí a vše se začalo třást. Obě ženy se jen tak tak stačily chytit něčeho pevného, takže nespadly na zem. Skrze okna viděly odlétat kusy budovy - sklo, zdivo, omítka - a venku se seběhla obrovská mračna přímo nad Oblast-13CS a náhle z nich začalo pršet.
Nikola a Zuzana byly chvilku po konci třesení zkoprnělé a trvalo jim nějakou dobu, než se vzpamatovaly.
“To byly kanceláře v křídle, kde sídlí Dickins!” zvolala mladší žena a obě se rozběhly směrem ke zdroji pohromy.
Zrovna zahýbaly za roh, když jim náhle do cesty skočila nečekaná osoba.
Buch!
Blondýna s fialovou košilí, která právě tvrdě narazila do Nikoly se zakymácela a kdyby nebylo pohotové reakce starší ženy, už by ležela na zemi. Chvilku na sebe všechny tři vyděšeně zíraly, zatímco nově příchozí tekly slzy jako hrachy a na tváři se jí vyjímala rudá skvrna ve tvaru lidské dlaně.
“Lucie! Řekl jsem pocem!” ozvalo se naštvaně z chodby, ze které právě mladá žena přiběhla.
“Ne! Pane bože, ne…nechte mě jít já musím-” snažila se běžet dál Lucka. Nikola se Zuzanou ji nechali projít.
A hle, hned se za rohem objevil Opletal.
“Sakra, Lucie-”
PRÁSK
Opletal spadnul na zadek a kolem hlavy se mu motaly hvězdičky.
“Už dobrý, děvče?” zeptala se starostlivě Nikola Peterková, zatímco si protřepávala pravačku.
“J-jo…asi jo.” vydala ze sebe překvapeně, zatímco koukala na Nikolu jako na zjevení anděla, “Pardon, vy jen…hodně se podobáte mojí mamce.” Byla tak zmatená, že už ani nevěděla, co říká.
“Jestli se můžu zeptat; co vám prosím chtěl?” otázala se Zuzana opatrně a ukázala na Opletala, kterého zatím její matka chytla za límec.
“Já…on…můj otec.” vyrazila ze sebe Lucka Marionová. “To je můj otec- ale přísahám, že s ním nechci mít nic společného.”
“No potěš,” zasmála se znovuzvolená velitelka oblastní MTF, “máte to ale pěknou rodinku, slečno.”
Když Zuzka viděla, že se Lucka stále klepe, přistoupila k ní a jemně jí dala ruku na rameno. “A proč vás tedy honil?”
“On…chtěl po mě abych mu pomohla zamést tuhle celou věc pod koberec, protože jsem ohýbač reality, ale já řekla, že ne a on…on…” přes vzlyky jí nebylo dobře rozumět. Byla tak moc vyděšená. “Prosím nezavírejte mě do nějaké místnosti, mám doma přítele a dceru.”
“Proč bysme vás zavíraly, prosím vás? Kdo vám to nakukal, že Vás…no jasně. Ty zmetku jeden proradná!” zaburácela Nikola a Opletalovi přiletěla druhá rána, tentokrát do břicha. “Tohle máš za chudáka holku a tu facku, cos jí dal. Protože jestli mě budou chtít znovu vyhodit, pojďme jim dát pořádnou záminku proč.” řekla a bez okolků ho hodila na zem a promnula si pěsti.
Než ho stačila udeřit, objevil se hlouček lidí, kteří zahlédli, co se děje a přišli také přispět svými kopanci a pěstmi k Opletalově bolesti. Ten se zmítal na podlaze, stočený co nejvíc do klubíčka a snažil se všem ranám vyhýbat. Naštěstí pro jeho agresory se mu to vůbec nedařilo.
“Asi bychom měli jít…pokud si teda nechcete taky kopnout, slečno Opletalová.” usmála se Zuzana a začala Lucku vést pryč.
“Takhle prosím ne. Jsem Marionová. S tímhle…” manifestovala v sobě všechen nashromážděný vztek uvnitř, “hajzlem, budižkničemu, a nejubožejším kusem cárů bez talentu vymáchaným v moči a rakovině, krvecuckou živící se z neštěstí ostatních nechci nic mít. Ať klidně pojde na mor, nebo ochrne!”
“Wow, silná to slova. Mohla bych je využít, až půjdu navštívit mého ‘’manžílka’’.”
“Vy se rozvádíte?” zeptala se zvědavě Lucka zatímco si utírala slzy.
“Něco na ten způsob.”
—---------
—---------
Daniel Ziegler si urychleně balil všechny své cennosti ve své kanceláři - složky, stolní počítače, flash disky a tak podobně - aby nic důležitého nebylo zničeno. Nemohl dopustit, aby roky výzkumu přišli vniveč. Měl utéct spolu s ostatními, ale neudělal to. Od té doby, co mu jeho “žena” - Zuzana Peterková, kterou si nikdy oficiálně nevzal a vymazal jí vzpomínky - utekla s dokumenty, si dával pozor na to, co kde nechává.
Náhle za ním vrzly dveře jeho kanceláře a on se vyděšeně otočil aby se podíval kdo to přišel.
Ve dveřích stála Zuzana Peterková s baseballovou pálkou v ruce a dívala se na něj jako dravec na myš. Poté se až příliš potěšeně usmála a on věděl, že je v pořádné kaši.
“Ty jeden zmetku!” zvolala, ukázala na něj pálkou a vydala se k němu, načež on začal couvat a něco hledat po kapsách, “pocem, ať ti zmaluju ten tvůj obličej za všechno, co jsi mi udělal!”
“Zlato, ale ono to-” začal se bránit Ziegler a kličkoval mezi čtyřmi stoly, které se nacházely v kanceláři.
“Neříkej mi tak! Nikdy jsem nebyla tvoje manželka! Ani přítelkyně! Ani nic! Pozdravila jsem tě jenom párkrát na chodbě! A ty uděláš tohle? Tuhle hnusárnu?!”
Rozmáchla se párkrát po Danielovi, ale ten přeskočil přes stůl, a tak po něm alespoň hodila krabičku kancelářských sponek, která ho trefila do obličeje. Díky tomu zakopl a spadl na zem s halsitým bouchnutím se do hlavy o zeď.
’Jo! Pořád mám skvělou mušku!’ zaradovala se Zuzana a přistoupila k černovlasému muži před ní. Sklonila se k němu, kde ho chytila za límec trička, za který ho vytáhla zpět na nohy. Než se stihl vzpamatovat, přitlačila ho vší silou na zeď.
“Teďka mi panáčku zaplatíš za ty všechny pusy, dárky, co jsem ti dávala a komplimenty, co ti nikdy nepatřili a nikdy nebudou.” křikla, napřáhla ruku a udeřila ho do čelisti, čímž mu pravděpodobně vyrazila zub.
Natáhla se aby mu ustědřila další, ale náhle zachytila koutkem oka, jak se něco zalesklo poblíž jeho kapsy.
Jen tak tak stihla odskočit předtím, než se na místě, kde měla předtím ruku, objevila špičatá jehla s tekutinou, kterou velmi dobře znala. Na ruce, která ji držela, se na prsteníčku vyjímal stříbrný snubní prsten.
Zuzana na Ziglera chvilku šokovaně zírala, a pak se znechuceně zamračila. V mžiku ho kopla do břicha, chytila ho za zápěstí, které drželo jehlu a vykloubila mu palec, čímž ho donutila ji upustit, jelikož bolest, kterou mu tím způsobila, byla nesnesitelná. Zuzka jehlu sebrala a položila ji za sebe na stůl.
Než se Daniel stihl rozkoukat, Zuzana neváhala a sillně ho kolenem kopla do břicha, což Daniela dostalo do ohnuté pozice, ze které ho Zuzana opět dostala na zem.
“Myslíš si, že ti tohle odpustím? Že ti projde, co jsi mi udělal?” Křičela z plných plic. Daniel se chtěl bránit. Chtěl něco odpovědět, ale ona ho nepustila ke slovu. Místo toho popadla jeho levou ruku do své a rychlým trhnutím mu zlomila prsteníček, na kterém měl snubní prsten.
Daniel zakřičel bolestí a snažil se od Zuzany dostat, co nejdál, ale její touha po pomstě byla silná a každý jeho výkřik byl palivem do jejího ohně vzteku. Nemohla to zastavit, emoce ji ovládli a zastínili mysl. Bezmyšlenkovitě do něj bušila pěstmi, když viděla, že má dost, narovnala se a sebrala ze stolu stříkačku se známou tekutinou.
Daniel rozevřel oči hrůzou, zorničky se mu zúžili a snažně prosil aby to nedělala. “P- počkej, nedělej to, já ti to vysvětlím!” Ale jeho prosby ji nezajímaly. S pohledem upřeným na něj se k němu sklonila a zabodla mu jehlu do nohy.
“Žádné vysvětlování! Všechno si už konečně pamatuju! A můžeš si za tohle sám! Celé ty měsíce jsi mi lhal! A teď, když tě ani tvoje vlastní sestra nemá ráda se stále snažíš držet iluze, že bych tě kdy mohla milovat. Ty jsi mě taky nikdy doopravdy nemiloval!” zavrčela a jelikož jí došlo, že si to nebude za chvíli pamatovat, vykřičí se pořádně. “Naďa před celou údernou jednotkou požádala Chloe aby ji adoptovala s dokumentací v ruce a víš co se stalo? Choe řekla ano! takže už žádnou sestru nemáš. A ta holka, podle které jsi mi přidělil falešné přijmení - Petra Králová - už nebude muset trpět! Poslali jsme ji pěkně daleko do bezpečí s jednou ohýbačkou reality, protože to je přesně to, co si zaslouží!”
“Ale Lucko, já tě pořád miluju. Cožpak to nevidíš?” Bylo to jediné, co stihl říct, než zmáčkla píst a tekutina začala působit.
“Ale já tebe ne.” Procedila naštvaně skrz zuby s bolestí v hlase. To bylo to poslední, co si bude Daniel Ziegler pamatovat předtím, než zapomene vše, co se za posledních pár měsíců událo.
Zuzka byla šťastná, konečně se pomstila muži, který ji celé ty roky emocionálně trápil a držel ji jako vězně. Teď ale odcházela s čistou hlavou a pocitem zadostiučinění.
Oblastní branou projelo SUV značky Mercedes GLC a přivítala je červeno-modrá blikající světla všech různých vozidel. Všude kolem byla policejní auta, hasičské dodávky a ambulanční vozidla. Mercedes zastavil opodál, aby se nepletl do cesty záchranným složkám a ze zadní části vystoupila starší žena s havraními vlasy svázanými ve vojenském drdolu. Na sobě měla černý kabát, upnuté kalhoty a na hlavě kšiltovku s logem Nadace. Na krku se jí vyjímala visačka s kartou, která všem kolem oznamovala, že patří k Etické komisi. Skrze černé brýle, které měla na očích, se rozhlédla kolem, snažíce se zhodnotit situaci.
Všude kolem pobíhali kromě členů záchranných služeb i zaměstnanci Oblasti-13CS nezávisle na jejich pozici, někteří byli přenášeni na lehátkách do sanitek a odváženi do nemocnice. Ti, kteří však byli v úplném pořádku, buď prchali, nebo přebíhali z jedné části budovy do druhé a provolávali věci typu: “Pryč s Opletalem”.
Když se zadívala na jižní část budovy, zjistila, že je polovina z ní je rozpadlá a její kusy se válely klidně i desítky metrů od ní. Hromady sutin tvořili neprostupnou hromadu do části budovy. Všude ležely kusy železobetonu, rozbitého skla, kusy nábytku a spousty dalšího vybavení oblasti.
‘Co se to tady ksakru děje?’ pomyslela si, když tu náhle ji z myšlenek vytrhl zvuk vrtulníku, který se velkou rychlostí přibližoval. Jakmile se ohlédla, už se připravoval k přistání na oblastní heliport.
Když dosedla a otevřely se její dveře, vystoupili z ní dva muži, které velmi dobře znala. Byli oblečení ve vojenské uniformě a pozbývali průkazových karet. Ona ale moc dobře věděla, že patří ke GOC. Poznala je už z dálky.
Jeden z nich - blonďatý muž s krátkým střihem a patkou hozenou do strany - k ní pokývl hlavou jakmile ji spatřil na znamení přivítání a s lehkým náznakem úsměvu vyrazil jejím směrem. Jeho kolega - vysoký muž s hnědými vlasy na ježka a stoickým výrazem - ho následoval.
Když přišli blíže, byla na jejich uniformě jasně vidět nášivka vlajky Velké Británie.
“Zdravím, Kláro. Vidím, že tě taky zavolali.” popíchl ji blonďák, jehož modré oči vesele zářily.
“Opravdu vtipné, Adame. Jsi stále stejně špatný vtipálek jako vždy. Chudák David,” pokynula na muže vedle něj, “musí poslouchat ty tvoje klukoviny v tak seriózní situaci.”
Hnědovlasý muž pouze protočil očima nad jejich výměnou názorů.
“Hmm, nemohl jsem si pomoci.” zasmál se, avšak ihned poté zvážněl. “Ale teď k věci; dostal jsem od svého agenta zelenou, že mohu přijet. Celá tato…akce prý měla být menší rebélií místní Mobilní úderné jednotky, Foxtrotu-6, aby zaměstnali ředitele Opletala a náš agent ho nakonec mohl zpacifikovat a dotáhnout do vyslýchací místnosti, avšak se to jaksi, no…vymklo z rukou…jmenovitě Opletala zkopala skupina naštvaných výzkumníků a bývalá velitelka již zmíněné MTF, kterou dle informací znovu přijali do vedení. Třikrát hurá pro demokracii a hlas lidu.”
“Já věděla, že něco takového řekneš. Takový nonšalantní přístup. Co jiného jsem měla očekávat?” povzdechla si černovlasá žena, “Radši už pojďte, ať nám ještě neuteče.”
Blonďatý muž přikývl a všichni tři se vydali směrem ke dveřím budovy. Všichni se jim vyhýbali, když viděli, že žena patří k Etické komisi a naváděli ji na místo, kam mířili.
“Jen tak mimochodem; jak se ti vlastně podařilo dostat povolení poslat sem do oblasti agenta GOC na tak dlouhou dobu?” zeptala se a zvedla k němu své zelené oči.
“No, to je delší příběh, ale řekněme, že naše známá firma - starý dobrý Opletal - potřebuje docela dost srazit hřebínek. Jednoduše jsem zavolal do ředitelství české větve Nadace, někdo z nich se mnou velmi silně souzněl a voilà!”
“Hm, já si myslela, že je Opletal velmi oblíbený. Pracuje velmi efektivně, spořádaně a poskytuje vedení velmi uspokojující výsledky i když je na postu ředitele pouhé tři roky. Nikoho tudíž ani nenapadlo zkontrolovat jak to dělá.”
“Jo?” povytáhl obočí blonďák, “A kde jsi byla ty s tou tvojí Etickou komisí?”
“…”
“Tak vidíš. Ta vaše Nadace je přeci jen slepá na jedno oko. Měla jsi se mnou přejít ke GOC, ale ty ne. Ty jsi se držela myšlenky záchrany světa.”
“Sklapni.” A tímto přátelským gestem skončila jejich konverzace, jelikož dorazili ke svému cíli. Vyslýchací místnosti.
Adam otevřel dveře a pustil dovnitř nejdříve svou kamarádku a spolupracovníka. Následně vešel za nimi a zavřel dveře.
Za sklem, které rozdělovalo pozorovací místnost od vyslýchací místnosti, seděl u stolu zbitý oblastní ředitel Opletal s modřinami kam oko dopadlo. Naproti němu stál agent John Burke a vypadal, jako že na něco čeká.
Jakmile se blonďatý muž ukázal ve dveřích vyslýchací místnosti a pokynul mu, aby šel za nimi, ihned rychlými kroky vyšel ven.
“Dobrý den, pane Jackylle!” pozdravil svého nadřízeného s respektem, “Dobrý den, paní…”
“Soukalová.” představila se Klára.
“Rád vás poznávám!” řekl a ignoroval muže, který stál opodál, jelikož se věnoval čtení dokumentace. “Na stůl jsem vám zde připravil veškerou dokumentaci, kterou jsem nashromáždil za celý svůj pobyt tady. Na chvilku vás opustím, jelikož potřebuji ještě přivést jednu další osobu, jenž má informací více. Zatím tedy nashledanou.” zasalutoval, vytáhl z kapsy vysílačku a než odešel dveřmi, už se doptával, kde daná žena je.
Klára s Adamem se po sobě podívali, a poté se přesunuli k Davidovi, aby se také seznámili s dokumentací.
Než se s ní ale dostatečně stihli seznámit, vložil se jim do toho Opletalův naštvaný hlas.
“Nevím co Vám kdo nakecal, ale ušili to na mě! Já tuhle oblast držel pohromadě! Zatracená Zieglerová s D’Ammas! Za tohle můžou ony! Měl jsem je přeřadit už před lety!” Zanadával si Opletal nahlas, ve snaze se ospravedlnit.
Dveře od vyslíchací místnosti se rozrazili, jak do nich mladá žena kopla nohou, jelikož měla plné ruce s těžkou bednou plnou různých papírů. “Pane řediteli! Dobrý den! Dlouho jsme se neviděli. Jak se máte?” Pronesla vesele a s těžkým žuchnutím položila krabici na stůl.
Ředitel vypadal naprosto šokovaně. Vždyť to byla jedna z těch výtržnic, kvůli které tu teď sedí. “D’Ammas! Já věděl, že se na mě pokusíte ušít nějakou boudu!” řekl a se zoufalým, prosebným výrazem se podíval na sklo, za kterým stáli Klára, Adam a David, “Nic jí nevěřte! všechno, co má, jsou jen zfalšované bláboly! Vždyť víte, jak nebezpečná pro své okolí je a kam až dokáže zajít! Všude, kam přijdete, vám o ní poví totéž; je to deviant systému a ohrožení bezpečí!” rozohnil se.
Agentka se nadechla aby mu odpověděla, ale zarazil ji zvuk mikrofonu z vedlejší místnosti.
“Prosím zdržte se křiku. Slyšíme Vás dobře i bez něj.” promluvila klidně Klára do mikrofonu. “Já a moji kolegové tu jsme jen proto, abychom zjistili kde leží pravda. Pokud máte čisté svědomí, nemáte se čeho bát.”
Náhle mikrofon zapraskal a ozval se Davidův hlas: “A prosím žádné bití vyslýchaného. Známe své lidi.”
DAmmas se zarazila nad známým hlasem. “Davide? Co ty tady k čertu děláš?”
“Vyšetřuji. Někteří z nás dělají svou práci, namísto působení chaosu.” odpověděl a mikrofon znovu zapraskal.
“Já, spolu s panem Jackyllem se přesuneme k vám do vyslíchací místnosti.” oznámila jim Klára.
“A pan Hyde se tentokrát zdrží výslechu?” Zasmála se nad svým vlastním vtipem.
“Přesně tak.” odpověděla černovlasá žena, která již vstoupila do místnosti, následovaná Adamem.
Opletal se tvářil, jako by snědl citron a tiše zamumlal tak, aby to slyšela jen D’Ammas: “Ten tvůj tatínek, Generál Rogers, tě vychovává moc rozmazleně a dává ti příliš volnosti, že, Rogersová?”
V tu chvíli se D’Ammas zatmělo před očima, než kdokoli stačil zareagovat, praštila Opletala pěstí do čelisti. “Ještě jednou si vezmeš do huby mého otce a neznám bratra, Samueli!”
“Tak a dost!” Vykřikl Adam a vyvedl D’Ammas ven.
“Pokud se neumíte chovat, nemůžete u výslechu být. Jsme Vám vděční za poskytnuté dokumenty, ale nemohu tolerovat bití lidí. Děkujeme a nashledanou.” řekl a zabouchl za sebou dveře, takže D’Ammas měla s výslechem utrum.
DAmmas se tedy uchýlila do pozorovací místnosti s povzdechem. “Dělá jakoby si taky nechtěl praštit..” Prohodila otráveně, když došla k Davidovi.
David k ní sklonil pohled a mírně se pousmál. “Ne všichni řeší problémy násilím Brian. Obzvláště ne etická komise. Ale to ty určitě víš.” Popíchl ji hravě a šťouchl ji do boku prstem.
Agentka jen protočila oči, ale v jejím hlase byl náznak hravosti. “Že to říkáš zrovna ty.” Pak oba upnuli svoji pozornost na dění za sklem, kde pokračoval výslech ředitele oblasti. “Myslíš, že se aspoň k něčemu přizná?” Zeptala se tiše DAmmas.
“Pochybuju, ani tenkrát u nás neřekl jediné slovo, snažil se ze všeho jenom vykecat, stejně jako teď a tady.” Zavrtěl David hlavou a zkřížil ruce na hrudi. Po té se opřel o zeď a svoji pozornost upřel na agentku, která propalovala Opletala pohledem skrze jednostrané sklo. Její postoj byl napjatý, každý sval v jejím těle křičel touhou po zápasu. Po pomstě. Po zbití toho grázla, co teď sedí pár metrů od ní, přes jednu zeď a jen se vymlouvá.
“Hej.” Řekl opatrně David, který se odrazil od zdi a pár kroky přistoupil k agentce, které položil ruku na rameno. “Vím, že uvnitř zuříš, ale kdybys ho zmlátila do bezvědomí, by nám nepomohlo.” Jemně stihl ruku položenou na jejím rameni v soucitném gestu. “Jsem si jistý, že zaplatí za všechno, co tu napáchal.”
Agentka svěsila ramena s hlubokým povzdychem než odpověděla. “Já vím, ale ta touha je jako droga… Po tolika letech, co tu všechny trýznil by si zasloužil vysoký trest.” Pak se odmlčela a dál poslouchala rozhovor z druhé místnosti spolu s Davidem, který se v ní nechtěl dál šťourat, jelikož sám nechtěl dostat přes hubu.
—-----
—----——
Lucie Marionová spolu s Petrou Královou běžely ruku v ruce lesem pryč z Oblasti-13CS jako kdyby na tom závisel jejich život. A možná to i byla pravda. Zaběhli do lesa a skryly se za nějakým křovím. Nikdo si jich naštěstí moc nevšímal kvůli tomu, jaký zmatek všude panoval, což jim hrálo do karet.
Když dosedly na tvrdou, nerovnou zem, oddychovaly obě zhluboka a srdce jim bila jako splašená. Podívaly se na sebe navzájem a pomalu jim docházelo, že jsou konečně venku.
Mladší dívka chvilku těkala kolem očima, a poté se rozplakala: “Konečně jsem pryč! Jsem volná! volná, jako pták! Jako vítr!” zvolala vítězně.
“Ještě se neraduj, ještě nejsme za vodou.” poznamenala udýchaně Lucie a náhle jí došlo, že o dívce vůbec nic neví. nezná její jméno, příjmení, rodiče, nic. Pokud ji bude u sebe v kavárně skrývat, měla by alespoň zjistit první dvě informace, aby ji popřípadě mohla zapřít a přitom věděla, o kom je řeč.
“Jakpak se vlastně jmenuješ?” otázala se.
“Já…Péťa. Péťa Králová.”
“Já jsem Lucka Marionová. Těší mě.” nabídla holce před ní ruku aby si s ní potřásla, ale ta se na ni jen nedůvěřivě podívala a poté jí pohlédla do očí.
“Promiň, ale ne. Kdykoliv jsem někomu podala ruku, dycky mě do ní píchli jehlou. Dost to bolelo.” zamračila se s omluvným pohledem.
“Jo, to…to chápu. Já mám taky…vlastní zážitky, kdy mi je něco nepříjemné, takže to chápu.”
“tebe ale nikdy nikdo nedržel pod zámkem v báráku, co ani není tvůj domov!” rozčertila se dívka, což Lucku docela zasáhlo. Připomnělo jí to, jak ji Opletal vždy oblékal do růžových šatů s vlasy zapletenými do copu, nebo upraveném účesu a nepustil ji do školy, ani nikam jinam ven, pokud je na sobě neměla. Byla pro něj jenom zatracená panenka na hraní. Nemluvě o tom, že žili v domě, který Lucii a jejího bratra jen emocionálně zabíjel, jelikož jim každý den připomínal, co jejich otec udělal.
“Já…máš pravdu, promiň…” odvrátila pohled Lucie.
Petra se sice stále mračila, ale tentokrát to bylo kvůli pocitu, že řekla něco špatně. Nechtěla Ublížit člověku, kterému by měla dle všeho věřit nejvíce do doby, než si pro ní přijde její opatrovnice, Natálie Zimová. Vždycky na sebe brala podobu panenky, kdykoliv potřebovala být nenápadná. Jenže ona ji ztratila, když ji naposledy nějací muži v černých uniformách honili lesem a ona utíkala jako o život.
“Pardon. Já…nechtěla jsem ti ublížit, Lucko.”
“Já vím,” usmála se smutně blondýna, “plně chápu, že máš spoustu nahromaděných emocí z toho, že jsi se koneně dostala ven. Spoustu vzteku na dospělé a hlavně lidi, kteří ti ublížili. Když jsem byla stejně stará, jako ty, uteklajsem z domova, protože to vlastně nebyl můj domov a cítila jsem se v něm podobně - ne stejně, ale podobně - jako ty, Petro. Udělala jsem…udělala jsem nějakou blbost, od které mě zachránila moje teta. Ta mi umožnila poznat moji novou maminku, mámu a dvě úžasné tety. Ty všechny mi ukázaly, že rodina může být i milující. Daly mi lásku, která mi tak moc chyběla a bezpečí, když už jsem si myslela, že nikdy nebudu mít na světě jakékoli útočiště. byl to od nich ten nejhodnotnější a nejkrásnější dar, jaký mi mohli dát. Domov. Konečně jsem něco mohla tímto slovem nazývat.”
Petra vypadala překvapeně. “Vymýšlíš si.” osočila ji, ale když jí Lucka znovu pohlédla do očí, neviděla v nich nic jiného, než čirou a nezaměnitelnou radost a štěstí. Cítila se špatně, že kdy tato slova vypustila z pusy.
“Pokud bych si to vymýšlela, byl by to ten nejhezší sen pod slunce…a možná z toho důvodu, že jsem si to již tolikrát vysnila, se mi to nakonec splnilo. Musela jsem si jen projít peklem, abych si to zasloužila. Tak to někdy prostě chodí, Péťo.” povídala jemným hlasem Lucka.
Petra byla chvilku zticha, přemýšlela a zpytovala svědomí. Domov. Tak hrozně chtěla mít nějaký domov.
Přeci jen ho ale jednou najde! Věděla to! Spolu s Natálií si ho udělají! Postaví! A všechno bude v pořádku!
Vzhlédla k ženě vedle ní. Vypadala moc mile, měla jemnou tvář s pihami, vlasy krásně blonďaté - oproti její špinavé blond - a milý, hřejivý úsměv na tváři, který jí věnovala i po tom, co jí osočila z vymýšlení si.
“Můžeme…můžeme jít teda do tý tvojí kavárny?”
“Jasně. Tak pojď.” pousmála se starší žena, luskla prsty a před nimi se objevily dveře, které po otevření odhalily interiér kanceláře, kterou Lucka moc dobře znala.
Zvedla se, pomohla Petře také vstát a společně vkročili dovnitř
« Lass die Revolution kommen | Hub | Další téma na prosinec »