:root { --light-accent: #db7100; --dark-accent: #ac5902; --ct_col_h1-txt: var(--dark-accent); --ct_col_link: var(--dark-accent); --ct_col_link-visited: #7a440a; --ct_col_link-newpage: var(--dark-accent); --ct_col_sidebar-links: var(--dark-accent); --ct_col_tab-menu-bg-hover: #f2e3c4; --ct_col_account-submenu-link: #773c00; --ct_col_topbar-link: var(--dark-accent); --ct_col_searchbox-gradient-1: #331900; --ct_col_searchbox-gradient-2: #664b33; --ct_col_searchbox-gradient-3: #997f66; --ct_col_searchbox-gradient-4: #ccaf99; --ct_bg_header-image: url('http://scp-cs.wdfiles.com/local--files/theme%3Aoblast-91/moar_orange_body_bg.png'); --ct_bg_header-logo: url('http://scp-cs.wdfiles.com/local--files/theme%3Aoblast-91/logo_white.png'); --ct_cnt_alt-header-txt: "Oblast-91"; --ct_cnt_alt-slogan-txt: "V Oblasti-91 se nikdy nic neděje."; --ct_fns_alt-header-txt: 43.8px; --ct_fns_alt-slogan-txt: 13.4px; --ct_fns_header-txt: 0; --ct_fns_slogan-txt: 0; --ct_col_tab-menu-bg-selected: var(--dark-accent); --ct_col_sidebar-elements: var(--light-accent); --ct_brd_sidebar-elements: 1px solid var(--ct_col_sidebar-elements); --ct_brd_image-block: solid 1px var(--dark-accent); } #side-bar div.menu-item img { filter: brightness(200%) hue-rotate(62deg); -webkit-filter: brightness(200%) hue-rotate(62deg); } #account-options li a:hover { color: var(--dark-accent); }
Info
Autor: Utylike
Obrázky: https://pxhere.com/ + vlastní úprava
23. srpna 2015
Elliot Sharp se zhluboka nadechl, učinil krok skrze magický portál a přitom pevně sevřel dopálenou prskavku v pravé ruce. V levé držel prázdnou šedivou krabičku od prskavek s nápisem "Prskavky značky Ray B."
Svět kolem se zatočil a potom ho oslnilo prudké světlo. Nohou dokročil na pevnou podlahu. Krátce se rozhlédl kolem sebe, než si jeho oči přivykly jiné intenzitě světla. Nedávná cesta vzpomínkami mu sice již uštědřila velké množství kopanců a facek, ale tahle byla ještě nová. Poznával kancelář, ve které teď stál. Byla to kancelář Dr. Ikea v nadační Oblasti-91. Elliot tu byl často když-
Když pracoval pro Nadaci.
Ta vzpomínka ho zasáhla jako jedoucí vlak, protože až donedávna si myslel, že si jenom nepamatoval Ari. Jakto že si nic nepamatuje z práce pro Ikea? Kde vlastně doktor je?
Ne, teď se mu to pomalu vracelo. Ike nebyl doktor, neměl titul. A- Pracovali spolu na nějakém projektu. Chytil se za hlavu, zrovna když se dveře místnosti otevřely a dovnitř vstoupil jeho nadřízený.
"Konečně jsi zpátky." Promluvil s obvyklým výrazem pobavení v jinak nečitelném hlase. Samozvaný doktor Ike prošel kolem něj a postavil si šálek malinového čaje na svůj stůl. Elliot si povšiml jeho zapíchnutých hnědých očí. Sledoval Elliota jako kdyby čekal, až mu něco řekne. Nabídl druhý šálek Elliotovi.
Možná něco o tom, na čem pracovali, ale vzpomínky se vracely jedna po druhé velmi pomalu. Byl z toho všeho zmatený.
Kde byla Ari?
Co se mu sakra stalo v Oblasti-91?
8. srpna 2013
Magický portál se zavřel a dívka teď stála sama v chladném vzduchu. Po tváři jí stékala slza zvěstující vodopád emocí, který již nedokázala dál zadržet. Její zápěstí bolelo, ale ještě musela vykonat jednu věc. Dlužila to Elliotovi. Musela se pokusit najít nějakou pomoc.
Zpátky v domě nechala poslední ze svých prskavek. Dost tak akorát na jednu cestu. Jednu destinaci. Mohla by zkusit Knihovnu, ale dobře věděla, že tam jí nic nečekalo. Mohla zkusit ochranu Stínu, ale raději protože měla dost jenom na jednu cestu, raději zvolila třetí možnost. Byla podobně bolestivá, ale to bylo nahlédnutí do zrcadla vždy.
Ari prskavku zapálila a začala kreslit složitý symbol…
Jeho kancelář byla spartánská a to při nejlepším. Stěnám chyběl nátěr, koberec byl jednobarevný šedivý a kromě police s několika knihami, stolu a šuplíku na důležité složky, nebylo v místnosti takřka nic. Dokonce ani samotný stůl neměl moc osobnosti a neuspořádaný stoh papíru v jeho středu působil skoro až rušivě. Stažené žaluzie na jediném okně vypadaly spíše jako pokus o zakrytí fádnosti se kterou se kancelář prezentovala komukoliv, kdo měl tu čest vstoupit. Zároveň však vytvářely jistý pocit neustálého přítmí, což jejich majiteli dokonale vyhovovalo.
Doktor Uriáš Ike, jak si nechával přezdívat, byl vedoucím speciálních projektů Oblasti-91, což zrovna dvakrát moc neprozrazovalo o povaze jeho práce. Tak to měl rád, protože téměř nikdo nevěděl na čem vlastně pracuje a kromě toho si mohl vybírat projekty. Svým způsobem se zodpovídal jenom oblastnímu řediteli, ale to byl jiný příběh na delší vyprávění.
Nicméně Dr. Ike vešel dovnitř své kanceláře a zavřel za sebou obyčejné dřevěné dveře. On sám byl na první pohled obyčejný, tedy alespoň na poměry místa, kde pracoval. Každý, kdo u Nadace přežil dostatečně dlouho, musel dobře vědět, že nikdo v téhle branži není obyčejný. Měl dlouhé hnědé vlasy stažené dozadu a pečlivě zastřižené vousy. Jeho oči byly sytě hnědé a rád nosil košile s dlouhými rukávy.
Zasedl ke stolu, zavřel oči a vychutnal si několik vteřin ticha, jež mu tlusté zdi a pozdní pracovní hodiny dopřávaly. Vytěsnil všechny rušivé elementy, dokonce i tepavou bolest v zápěstí. Měl v úmyslu si odpočinout, potom chvíli procházet papíry před sebou, dokud se mu písmenka ve slovech nezačnou skládat do slov jiných a dokud mu hlava neztěžkne natolik, že se ponoří do říše snů. Nečekal, že to potrvá dlouho.
Co rovněž nečekal bylo, že se dveře náhle otevřou a dovnitř vstoupí někdo, koho již dlouho neviděl. S trhnutím oči otevřel připraven seřvat kohokoliv, kdo mu do kanceláře vstoupil bez pozvání. Ze tváře se mu ale rychle vytratila barva jakmile uviděl tvář dívky zkřivenou bolestí. Opírala se o dveře kanceláře napůl v předklonu a jednu ruku si držela blízko u srdce. Krátké ořískové vlasy měla rozcuchané a na sobě pletený svetr s dlouhými rukávy. Někde hluboko v mysli mu zablesklo jméno, které si ihned spojil s její tváří, i když si nebyl jistý proč. Skoro jí nepoznával, ale byla to ona.
"Ari?!" Uriáš se zvedl z křesla a přispěchal dívce na pomoc zrovna ve chvíli, kdy se zhroutila k zemi. Podařilo se mu zachytit její bezvládné tělo. Nevěděl co dělat, nebyl si jistý co ji přivedlo do jeho kanceláře, ale jedno věděl okamžitě. Musel jí pomoct. Něco hluboko uvnitř mu napovědělo, aby odhrnul její rukáv na pravé ruce. Poslechl svůj instinkt a uviděl její zarudlou kůži. Sám se při tom pohledu chytil za své levé zápěstí. Byla prokletá, stejně jako on.
Hlavou se mu míhalo mnoho různých myšlenek. Kdo byla ta dívka? Odkud Ari znal? A proč je prokletá, stejně jako on? Opatrně její tělo uložil do křesla, zamknul dveře a kompletně zatáhl žaluzie. Potom sáhl do šuplíku a nahmatal něco, co již dlouhou dobu nepoužil.
Magickou prskavku…
Prvních pár minut nebyl Elliot schopný slova. Dopadl na tvrdou podlahu Knihovny a na rtech stále ještě cítil horký dech své partnerky. V uších mu zněl její hlas.
"Miluji tě."
Potom se zvedl a chtěl křičet. Naštěstí si brzy vzpomněl, kde je. A tak se místo toho rozbrečel.
Ari, probuď se…
Sladký hlásek jí tiše našeptával jemná slůvka, ze kterých se jí chtělo spát.
Ari, lásko, prosím vzbuď se.
Elliotův hlas zněl nežně i přes tepavou bolest ukrytou někde pod růžovými okvětními lístky jejího podvědomí.
Probuď se, Ariano!
To nebyl Elliot… Její sen se pomalu rozplýval a ona se svou dlaní natáhla, aby jej uchopila, než nadobro zmizí. Bohužel, nebyla dost rychlá.
Otevřela oči a okamžitě je znovu zavřela kvůli stropnímu světlu. Na ten krátký moment si uvědomila, že je někde v tmavé místosti s jediným zdrojem světla přímo nad ní. Okolní vzduch jí byl jaksi povědomý a jakožto zkušená mezivesmírná cestovatelka dokázala poznat, že není tam, kde ztratila vědomí. Někdo ji přesunul.
Ten někdo právě seděl vedle ní ve výšce pasu. Připadala si jako pacient na nemocničním lůžku, ale potom jí došlo, že tohle rozhodně není nemocnice a ten muž rozhodně není doktor.
"Uriáši? Co se stalo a kde to jsme?" Pozdravila jej hořce, jako kdyby ho raději neviděla.
On jí pozdrav oplatil svým vlastním způsobem. "Hádám, že nejsem ten, koho jsi chtěla vidět?" V jeho otázce bylo jakési nevyřčené kdo je ten muž, jehož jméno jsi šeptala ve spaní?
Ari třeštěla hlava. Pokusila se pohnout, ale ochrommující bolest v zápěstí jí prakticky okamžitě uzemnila. Uriáš přispěchal na pomoc, ale Ari se od něj s trhnutím odtáhla. Pokusila se znovu zvednout, tentokrát bez zapření. Tělo měla v jednom ohni, ale něco na plamenech jí lákalo víc, než představa Uriášova obličeje.
Ten již mezitím přešel kolem lůžka, kde byla usazena, aby jí pomohl. "Omdlela jsi bolestí, tak jsem tě vzal domů. Aktuálně jsi v bezpečí, bolest by se měla brzy ustálit."
Chtěl ještě dodat dej tomu chvíli, ale to už ho Ari přerušila. "Cože? Jak jako domů?! Tohle je-" Už místnost matně poznávala. Vzpomínky na toto místo se jí nahrnuly do mysli. Bolestivé vzpomínky na minulost. Postavila se z lůžka a Uriáš jí uhnul stranou, když se kolem prodrala k oknu. Odtáhla záclonu a její oči spočinuly na tmavě modré mlhovině s miliony zářných hvězdiček.
Desaturované barvy a silná světla jež slabě září. Město naskládané neuspořádaně dle potřeby, se táhlo v křivce nahoru až k vrcholkům temnoty. Obrys temného místa se zde snoubil s noční krásou neprobádaných hvězd. Toto místo nebylo určeno k životu, spíše k ochraně před smrtí. Nic kolem tu nebylo původní. Město samotné, lidi v něm, ten malinový čaj, ani Ari, ani Uriáš. Všechno sem přišlo z nutnosti a z nutnosti to také setrvávalo.
Chvíli nevěděla co říct, ale potom sklopila zrak. "Domov…"
Uriáš Ike se na dívku podíval s nezvyklou nejistotou v očích. Už si prošel hodně životů před Oblastí-91 a nespočet dalších jako její vedoucí speciálních projektů. Ale někde mezi nimi si matně vzpomínal na Ari a teď si nebyl úplně jistý, jak přesně do jeho smyčky zapadá. Věděl jen, že je nesmírně důležitá a nejdnou se mu na mysli vybavilo její celé jméno.
"Ariana Rosemary Ikeová," řekl nahlas, "ty jsi moje-"
Ari ho přerušila: "Ale notak, Uri, takové věci se na tomhle místě neprozrazují." Znovu pohlédla z okna na rozložené město táhnoucí se k prudkému obzoru v mlhovině a přitáhla si rukávy svého světru o kousek blíž. "Proč jsi nás musel brát zpátky na tohle místo?"
"Ai'gazar-En, město Prokletých."
Otočil stránku. Někde v téhle knížce přeci muselo být lokační kouzlo. Nevěděl sice jak se dostat zpět k Ari, ale někde tady to muselo být. Hledal dál. Otočil další stránku a další.
Brzy došel na konec knížky.
A potom další.
A další.
Elliot zakřičel uprostřed nekonečné Knihovny.
"Takže, kde jsi celé ty věky byl?" Zeptala se a upila ze svého čaje. Byl malinový, jak ho oba měli rádi. Přítmí místnosti se teď prohloubilo, jak dovnitř přišla temnota z odkrytého okna. Fyzika tohoto světa Ari vždy připadala zvláštní.
Uriáš, sedící opřený o stůl a jemně foukající na svůj vlastní šálek, se dal do řeči: "Měl jsem práci. Našel jsem si jednu klidnou nadační oblast v jiném vesmíru, však jsi to viděla."
"Ty a něco klidného?"
Uriáš Ike upil ze svého čaje. Pořád byl horký, tak dál foukal.
Ari se pousmála. "Takže, celé ty roky jsi byl mimo ochranný Stín? Jakto, že se nesvíjíš bolestí jako já?"
Uriáš pohodil rameny a foukal dál.
"Přišel jsi snad konečně na způsob, jak nás toho zbavit?" Ari se v očích objevil náznak naděje. Muž před ní si usrkl z horkého šálku a postavil jej na stůl vedle sebe.
"Není to tak jednoduché," vykasal své levé zápěstí, aby jí ukázal zarudlou kůži. "Ale něco se objevilo a-" Před očima mu problesklo několik souběžných událostí, ze kterých ho rozbolela mysl. Rozhodl se změnit téma. "Kdo je ten tvůj Elliot?"
Ari se s klidným výrazem ve tváři zahleděla do kulatého hrníčku před sebou. Z malinového aroma se jí udělalo trochu lépe, ale neměla náladu na sdílení informací o sobě. Oba byli zvědaví a přesto tajnůstkářští pokrytci. Tak už to bylo.
Uriáš se zvedl od stolu a sebral znovu hrnek. "Přišla jsi za mnou, abych ti pomohl od kletby, nepletu se?"
Ari nic neřekla, ale Uriáš věděl, jak má číst její výrazy, stejně jako to ona dovedla na něm. "Jestli chceš pomoct, zůstaň tady. Ochranný Stín tvoji kletbu potlačí, to přeci víš. Kromě toho mám příliš práce. Už to, že jsem tady a ne- Měl bych se vrátit." Uriáš položil svůj šálek zpátky na stůl a vzal si kabát přehnutý přes židli.
Na ten popud se i Ari zvedla ze židle, na které seděla. "A co je podle tebe důležitější, než moje- naše prokletí? I ty přeci pomalu ale jiště umíráš tam venku!"
"Ari, tohle je důležité. Nemůžu být dlouho mimo Oblast." Uriáš mluvil s jakousi naléhavostí v hlase a přesto skoro šeptal. Ari si nemohla pomoci a přepadl ji pocit toho, že jsou sledováni, ale čím, to nemohla říct.
"Vem mě tedy sebou. Zpátky k Nadaci a k té své důležité práci."
Oba dva si chvíli hleděli do svých stejně kalných hnědých očí, než Ike uhnul pohledem. Sáhl po své magické prskavce a Ariin pohled k ní rovněž sklouznul.
"Je to nebezpečné. Poslyš, Ari-"
"Ne, ty poslouchej mě, Uriáši. Každou minutu, co strávím tam venku, moje tělo aktivně odumírá. Ale každou vteřinu v téhle temné dimenzi, odumírá moje duše."
Ari zkrotila své roztřesené ruce. Byla rozhodnutá.
"Jdu taky."
Tady to bylo! Lokalizační kouzlo k nalezení osoby kdekoliv ve vesmíru. Potřeboval jen provést magický rituál. Jeho ruce se třásly jako nikdy předtím v životě. Zaklapl knížku, ale potom si uvědomil, že si nepamatuje stránku. Ztratil další minutu tím, že stránku hledal podruhé.
S vázanou knihou kouzel v podpaží proběhl mezi několika policemi, než našel menší átrium, kde byl otevřený prostor. Knihu odložil otevřenou do vzduchu a nadnesl ji levitačním kouzlem, tak aby zůstala otevřená. Jedním okem četl a druhým se soustředil na pohyby před sebou. Zapálil jednu ze svých prskavek a v mysli si upravil rituál pro použití s magickými rachejtlemi.
Plynulým pohybem ruky začal kreslit. Ari by na něj byla pyšná.
Ta myšlenka ho přiměla zrychlit, čímž obrazec překřížil špatně. Spálenou prskavku pohodil na zem a doufal, že ji nějaký Knihovník odklidí později. Vytáhl další a zkusil to znovu.
Musel se dostat zpět k Ari.
O betonovou stěnu se rozbila vlna. Byla to jedna z mnoha, divokých rozbouřených vln na tomto podivném místě. Kromě pohybu hladiny zde byl zvláštním způsobem zatuchlý vzduch. Nikoliv, protože by se nepohyboval. Vítr tu občasně foukal, ale přesto se zdál být jaksi zaseklý na jednom místě. Kdyby se kdokoliv zeptal oné jediné duše, která na toto místo občas zavítala, při hledání odpovědí, řekla by vám, že to nejspíš bude nízkou humovou hodnotou onoho místa.
Náhle se nad betonovou zdí aktivoval výtah. Z nekonečně vysokého temného stropu sjely drážky, po kterých kovová kabina dorazila na betonovou stěnu, jež v neustále rozbouřeném oceánu nazlátlé tekutiny, formovala jakýsi ostrůvek řádu. Temnota kolem se táhla všemi směry, jako by prostor v tomto místě znamenal jen velmi málo. Byl tu jen zlatavý oceán, napůl zatopená betonová stavba a nekonečně vysoký strop. Kabina výtahu se otevřela a náhle na tom místě byli Uriáš s Ari.
Slabý vánek z nicoty prolétl jejími oříškovými vlasy. "Co přesně je tohle za místo?"
Uriáš si stáhnul blíž kabát a rozhlédl se po okolí, jako mnohokrát předtím. Všechno vypadalo stále stejně. "Výluční Oblast Nadace. Nebo to alespoň bývala. Co je to teď, no, na to musím přijít."
"Musíme." Opravila ho s úsměvem a došla k zábradlí. Několik metrů pod ní se další vlna rozbila o betonovou stěnu. Ari zbožňovala tajemná místa. "Jak hluboká je ta voda? A je to vůbec voda?"
Uriáš sledoval jak se kabina výtahu znovu zavřela, ale zůstala zavěšená na nekonečných lištách zdánlivě ve větru. Anomální výtah vedoucí do anomálního patra. "Podle chemických testů je to obyčejná voda, ale na plavání to zrovna není. Co se týče hloubky, no," povzdychl si, "na plánu budovy je třináct pater, osm nadzemních a sedm podzemních. Přístupná jsou jen vrchní dvě."
Ari se krátce rozhlédla po umělé hrázi bývalé Výluční Oblasti. Našla pracovní stůl obestavěný výzkumným vybavením, což jí na první pohled řeklo, že to sem nanosil někdo shora. Mezi laboratorními pomůckami, nejrůznějšími měřícimi zařízeními a přenosnými laptopy, našla i polaroidový fotoaparát a okamžitě se k němu vydala.
"A tohle je tvoje práce? Nadace má pod svojí oblastí jinou oblast zatopenou v bůhvíčem, uvnitř nějakého mimodimenzionálního prostoru? Jak dlouho že už pro ně pracuješ?"
"Devět let. A tohle není všechno, co dělám." Nadechl se. Chtěl ji do toho opravdu zatáhnout? Na Ari mu záleželo jako na málokom. Kdyby si mohl vybrat, zůstala by v bezpečí jinde. Ale, čím víc se nad tím zamýšlel, tím víc mu došlo, že by se mu hodila její pomoc. Nehledě na to, že pokud správně chápal povahu SCP-091-CS, mohla by Ari být jedním z kandidátů.
"Poslyš," začal, když si povšimnul, že Ari již studuje jeho poznámky s polaroidovým fotoaparátem na krku. "Jestli tohle budeš opravdu chtít dělat, budeme z tebe muset udělat zaměstnance Oblasti-91. Sem dolů smím aktuálně jenom já. I když, nevím jak moc to půjde. Lidi budou mít otázky…"
Ari si přečetla kus Uriášových poznámek a zmateně začala chápat, že se jedná o vštěí problém, než si původně myslela. "Proč přesně, že o tomhle nesmí nikdo vědět? Chci říct, chápu že je to nebezpečné, ale to přeci u Nadace děláte, ne?"
"Ne tady. Ne v Oblasti-91. Tahle anomálie musí zůstat pod pokličkou a pod oblastí. Je to ohromná, neuvěřitelně komplexní síť pravděpodobnostních odchylek, časového zacyklení a narativních linek. Jakmile se o tom kdokoliv dozví, je v té síti zachycen a všichni a všechno kolem také."
Ari poslouchala jeho slova. Ruce se jí klepaly, ale nebylo to strachem.
"Až doposud se mi dařilo udržovat to skryté. Oblast-91 je odstřižená od běžných komunikačních sítí Nadace a od vnějšího světa. Nikdo ze zaměstnanců si to neuvědomuje a tak to musí i zůstat. Říkám tomu protokol Zlaté Klece. Jakékoliv zapojení do širších záležitostí Nadace by znamenalo riziko vystavení."
"Ale, to znamená, že-" V očích se jí objevila dosud nepochopená dávka respektu.
"Ano, posledních devět let tajím prakticky všechny aspekty své práce přede všemi, abych je ochránil. Ani můj nadřízený docela nechápe, co se tady dole odehrává."
"Uri, já-" Slova se jí zadrhla v krku. Co se snažila říct? Zajímalo jí, co je to ohromné nebezpečí? To bylo očividné. Muselo to být něco nepopsatelného, mimo lidskou komunikaci. Samotná myšlenka té věci musela být nebezpečná. Nakonec jí nezbylo nic jiného, než zeptat se nepřímo. "Co s tím budeme dělat?"
Samozvaný doktor chvíli přemýšlel a poté promluvil. "Pojď se mnou. Je tu něco, co bys asi měla vidět."
Sešli po točitém schodišti do druhého přístupného patra výluční oblasti. Ari si nemohla nevšimnout čistě udržovaných místností a upraveného nábytku. Žádné neseřazené papíry, ani nepořádek. Květiny v květináčích si nějakým způsobem udržovaly svou zelenou barvu, přestože silně pochybovala, že je sem Uriáš chodí zalévat.
Kdekoliv by hledala nápisy, tam chyběly. Cedule a štítky na stolech a dveřích. Popsané papíry… Nic. Všechno bylo jaksi prázdné, jako kdyby celou oblast někdo důkladně vygumoval od veškerých použitelných informací. Všude, až na jedinou místnost, kam ji Uriáš vedl.
Uvnitř té místnosti setrvali zhruba deset minut, načež znovu vyšli.
"Okej-" začala Ari, než ji Uriáš přerušil. Gestem ruky naznačil, že nemá o té věci mluvit mimo místnost. Ari se bolestí chytila za zápěstí a přikývla. Změnili téma.
"Fajn, takže, co je následující plán."
"Musíme přijít na způsob jak aktivovat první zámek a potom-"
V tu chvíli se uprostřed místnosti, přímo před zraky obou Ikeových, otevřel magický portál a z něj vyběhl Elliot Sharp. Trval mu sotva sekundu, než přiskočil ke zmatené Ari a obejmul jí. Ta se pochopitelně nechala zaskočit nepřipravená a tak mu objetí opětovala až po zhruba třech sekundách.
Uriáš Ike se zmateně rozhlížel kolem místnosti, jako kdyby něco hledal.
Oba zamilovaní se na sebe chvíli dívali, jako kdyby hledali slova a nakonec se nezmohli na nic, než další objetí.
"Ach, Ari, samozřejmě že tě miluju! Už mě znovu neopouštěj, prosím."
15. dubna 2015
Upravil si kravatu, zapnul zbylých pár knoflíčků a vydal se z ubikace. Letmá zastávka před zrcadlem, aby se stihl podívat na své učesané vlasy, a Elliot vyrazil na setkání s Dr. Ikem.
Když se ráno vzbudil a našel postel vedle sebe prázdnou, věděl že to bude něco vážného. Ari nikdy nevstává dřív než on a naposledy když tohle udělala… Už to byly skoro dva roky. Ale jaké dva roky to byly.
Napřed si myslel, že už Ari nikdy neuvidí, ale podařilo se mu jí znovu vystopovat. Když nad tím zpětně přemýšlel, výluční pole zatopeného patra mu v tom mělo zabránit, ale popravdě stejně nechápal, jak celá ta věc funguje. Jediné na čem mu záleží, je Ari. To se za ty dva roky nezměnilo.
Ale tolik je toho teď jinak.
Vyrazil ze své ubikace tak rychle, že se na chodbě málem s někým srazil. Byl to muž, o něco starší než on sám a s pomalu řídnoucími vlasy. Elliot v něm poznal svého oblastního souseda z vedlejší ubikace, Dr. Vávru. Oba se navzájem pozdravili.
"Ehm, dobré ráno," začal Elliot.
"Dobré, Shallowe. Jak se dnes máme?" Vávra se usmál.
Elliot si po noci strávené s Ari musel znovu připomínat, že když je v oblasti, stává se z něj Výzkumník Shallow, asistent Dr. Ikea. "Ale, vlastně jdu zrovna pozdě na schůzku. Omlouvám se."
"Ale samozřejmě, pozdravujte za mě Uriáše, ano?"
Elliot, tedy, Výzkumník Shallow, to odkýval a upaloval dál chodbou v rozevlátém laboratorním plášti.
8. srpna 2013
"E-Eliotte, já-" Ari se zlomil hlas. Nemyslela si, že ho ještě někdy uvidí. A i kdyby ano, nečekala to takhle brzy. Nedokázala se psychicky připravit a tak se prostě nechávala obejmout a její mysl se snažila zpracovat co se děje.
Uriáš, stojící vedle ní, ale tak jednoduše zaskočený nebyl. "J-jak se ti to podařilo? Tohle by nemělo být možné." Na moment se zamyslel, než pokračoval. "Ne, to není možné, leda- Ty musíš být Elliot." Jeho mysl udělala pomyslné spojení mezi několika body.
Elliot s Ari odmítali být rušeni a přesto se Uriáš nenechal odbýt. "Hej, tohle je důležité. Ari!"
Dívka v objetí se konečně dokázala odtrhnout pohledem od země a opětovala jej Uriášovi. Ten jí bezhlasně znovu zopakoval otázku a ona přikývla než zavřela oči a nechala se znovu unést momentem. Uriáš si povzdychl a nechal milencům chvíli soukromí. Přešel do vedlejší místnosti a najednou byli Elliot s Ari sami.
Trvalo jim chvíli, než se od sebe odtáhli, aby se podívali jeden druhému do očí. "Ari, já- Omlouvám se, ale nemohl jsem tě v tom nechat. Já-"
"Pšššt. Neomlouvej se, prosím. Neudělal jsi nic špatně." Ari ho znovu obejmula i přes tupou bolest v obou zápěstích, která v Elliotově přítomnosti jakoby slábla a ustupovala do pozadí.
Být znovu s Ari mělo pozitivní dopad i na Elliota. Připadal si, jako kdyby právě procitnul z noční můry a přebral trochu kontroly nad tím, co se mu dělo. V tuhle chvíli na ničem nezáleželo, jenom na tom, že byli spolu.
I tak si ale začal uvědomovat, že má spoustu otázek. "Ehm, Ari… Co se vlastně děje? Co je tohle za místo? A kdo je ten člověk?"
Ari nespouštěla své sevření, naopak ho obejmula ještě silněji. Snažila se zpracovat jeho otázky přes stálý závoj zmatení, který ji zastiňoval mysl. Všechny jeho otázky měly složité odpovědi a ona nevěděla kde začít. Nakonec tedy začala s tou zdánlivě nejsnazší. "To je Uriáš. Můj bratr."
15. dubna 2015
Před vstupem do Ikeovy kanceláře se ještě zastavil v ubikaci své partnerky. Ari prakticky nikdy nespala ve své místnosti, takže ho nepřekvapilo, když malou místnost nalezl uklizenou a postel své družky ustlanou. Nepoužitou už několik týdnů.
Jeho vztah s Ari za poslední dva roky přerostl v něco, co stále nedokázal plně popsat. Láska zněla jako příliš malý a omezený termín. Trávili spolu prakticky veškerý volný čas, který nepomáhali Ikeovi s prací. Oba dva dostali krycí jména a stali se z nich plnohodnotní zaměstnanci Nadace. Ne že by to pro ně byla náročná práce. Ne v porovnání s Ariinou kletbou.
Někdy se zdálo, že je všechno v pořádku a ani se nezdálo, že by ji něco bolelo. Jiné týdny strávil Elliot v obavách o dvojčata Ikeovy, když se ani jeden z nich neukázal v práci. Prý měli nějaký způsob, jak dočasně kletbu potlačit, ale Elliot na nich obou viděl, že je to postupně vysiluje.
Ari to skrývala mnohem hůř, kdežto její bratr dokázal i za nejhorších bolestí udržet konverzaci. Elliotovi nedávalo spát, čím vším si Uriáš Ike musel projít, aby byla jeho tolerance bolesti takhle vysoko. Ale neptal se ho. Ani Ari.
Moc dobře totiž věděl, že na otázky ohledně minulosti reagují obě dvojčata se směsicí špatně skrývaných lží a pokusů o odvedení konverzace jinam. Elliotovi to nevadilo, protože věděl, že to dělají z nějakého dobrého důvodu. Ari byla přeci jenom trochu sdílnější a to málo, co o její minulosti věděl… Už dávno věděl, že miluje dívku z jiného světa, ale nikdy si nedovedl představit, co to doopravdy znamená.
Teď se podíval na hodinky a zjistil, že má ještě několik minut a proto se rozhodl, zajít do koupelny v Arrině bytě. Nepotřeboval si odskočit, ale chtěl se podívat na fotky. Dával si pozor, aby do místnosti nevpustil žádné světlo z chodby a když otevřel dveře, zalila ho červeň.
Jedním z Ariiných nejnovějších koníčků během volných chvil, bylo focení. Zbožňovala zachycování snímků a potkat jí na chodbě bez nějakého zařízení schopného pořídit snímek, bylo obyčejně znamení toho, že se její stav zhoršil. Z její koupelny se tak stala tmavá místnost pro vyvolávání všech možných fotografií. Měla tu několik foťáků, jak digitálních, tak polaroidových i několik jiných. Kolem zrcadla bylo několik zavěšených fotografií, jejichž obrysy se pomalu rýsovaly.
Bylo tu i album plné vyvolaných fotografií ve všech možných formách. Elliot ho opatrně uchopil ze skříňky a ve světle rudého světla jím začal listovat. Měl před sebou pečlivě udržovaný záznam svého života s Ari za poslední dva roky.
Láskyplně otočil na první stranu.
31. října 2013
"Já jsem vážně vyhrála, věřil bys tomu?"
Ari, tedy asistentka Dr. Ikea, Rosemary, se smála na celé kolo ve svém halloweenském kostýmu víly. Byl přesvědčivý, vzhledem k nepatrnému použití magie na straně jejího přítele. S Elliotem pracovali pod novými identitami v Oblasti-91 už přes dva měsíce a zatím si svůj společný život naplno užívali.
Elliot samotný, v převleku Boba Rosse, se smál nad skleničkou něčěho rozhodně nealkoholického (kdyby se někdo z nadřízených ptal). "Samozřejmě, že věřil. Vypadáš v tom skvěle."
Aktuálně bylo něco po půlnoci a oba dva, normálně střízliví milenci, měli už také něco napito. Ari se na Elliotovu poznámku jenom lehce usmála a políbila ho. Bylo to sladké a nechtělo to moc přesvědčování. Prostor centrální místnosti, kde se oslava konala, byl již téměř prázdný, protože většina výzkumníků, členů bezpečnosti a jiných pracovníků, musela další ráno zpátky do práce.
Ari s Elliotem měli štěstí. Jejich práce spočívala především v pozorování událostí v oblasti, protože Ike nemohl být všude. Podle všeho ale mohl být tady.
Objevil se záblesk a Dr. Ike v zápětí přicházel s fotoaparátem v ruce. Ve svém kostýmu morového doktora naháněl trochu strach, ale teď měl staženou masku se zobákem, aby viděl na displej foťáku.
V zápětí už své sestře ukazoval fotku toho, jak se líbá s Elliotem. Bylo zvláštní sledovat, jak se u toho Uriáš usmívá. Skoro nemístné. Ari se začervenala a Elliot se nemohl přestat smát
Byla to dobrá vzpomínka.
10. června 2014
Někdo zaklepal a poté do Ikeovy kanceláře zrzavé vlasy výzkumnice Sailerové. "Uriáši, máš chvilku?" Dr. Ike neměl námitek a vyšel za ní na chodbu.
"Všechno nejlepší!" Spustil společně dav všech jeho nejbližších přátel a kolegů. Dr. Erwick se usmíval se špičatou čepičkou a Dr. Vávra držel v obou rukách dort s velkou čokoládovou desítkou na vrchu. V jeho středu byla zapíchnutá hořící prskavka a samotný dort od pohledu připomínal něco, co by upekla Mady, teď když měla více volného času a dala se na pečení. Vůbec to nebyl špatný způsob, jak oslavit výročí.
Ari, před ostatními Rosemary, vytáhla fotoaparát a řekla všem přítomným, ať se usmějí. A výzkumník Shallow v davu přítomných vykřikl "Sýr!"
Všichni dotyční se smáli a radovali, zatímco Ike se chvíli tvářil nepřítomně a poté se zasmál. "Hm, to už je to deset let? Utíká to jako voda."
15. dubna 2015
Zavřel album. Byly to vzpomínky na život, který málem neprožil. Na tichou a překrásnou existenci s dívkou jeho snů. Nebyly vždy dobré, ale byly společné. Jeho a Její.
Podle času na hodinkách už byl skoro čas na plánované setkání. Elliot tedy odložil album zpět na stůl v temné místnosti a stejně opatrně, jako dovnitř vešel, opustil vzpomínky na život s Ari. Vrátil se do přítomnosti.
Kancelář doktora Uriáše Ikea, ačkoliv spartánská, měla do sebe jakýsi nádech klidu. Elliot si nejprve myslel, že je tak prázdná, protože v ní Ike sotva tráví nějaký čas. Za svou dobu, strávenou v roli jeho asistenta, však zjistil, že je to spíše odrazem Uriášova pravého já. Byl velmi pořádný a klidný. Občasně vypočítavý a dovedl být i chladný. Ari mu párkrát vyprávěla historky z jejich dětství, kdy Ike vždy lhal jejich rodičům, když se někde toulali. Uriáš musel být výborný lhář, když dokázal tolik let zatajovat všem svým kolegům, co vlastně dělá. Natož celé Nadaci. Občas ho napadlo, zda jim s Ari říká její bratr všechno. Přeci jenom, Ari ho dobře znala a dovedla poznat, když lhal, ale tak dokonalý lhář, jako musel nutně být, by se nejspíše dokázal přizpůsobit.
Když vešel dovnitř, otočily se k němu čtyři páry očí. Jeho nejdříve ze všech upoutal vlažný úsměv Ari, která byla usazená v dlouhém svetru na židli u okna a s hrnečkem čaje. Za svým stolem poté seděl její bratr, s nečitelným výrazem, stejně jako vždy. Co ovšem Elliota překvapilo, byli jeho další přátelé, Mika a Flint.
Mika seděla usazená se skříženýma nohama na jedné ze dřevenných židlí v kanceláři. Měla černé vlasy střižené do mikáda s červenými a bílými proužky barvy. Ve tváři byla vidět její úzkost a koutky se jí nepatrně chvěly. I tak při Elliotově příchodu nadšeně vyskočila a obejmula ho. Naposledy se viděli už… relativně dávno.
Vedle toho Flint seděl s rukama založenýma na prsou tím nejstoičtějším způsobem, jaký kdy Elliot zažil. Jeho tmavá pleť byla v kontrastu s šedivým tričkem a i jeho oholená hlava mu dodávala pocit vážnosti. Na jeho opasku si Elliot povšimnul pouzdra na pistoli. Při příchodu se ale i Flintův výraz zlomil a velikán se zvedl, aby svému kamarádovi přátelsky podal ruku.
"Taky vás rád vidím," poznamenal stále ještě usmátý Elliot, když se všichni uvítali. "Co se ale děje, tedy, co tady děláte?"
"Nesmíme snad navštívit staré známé?" Usmál se trochu Flint a Mika ho přátelsky plácla přes ruku.
Elliotovi bylo hloupé, že s Mikou a Flintem utnul kontakt tak rázně, ale protokol Zlaté Klece zněl jasně. Žádný kontakt s venčím. Podíval se po Ikeovi a ten mu pohled opětoval. Bylo v něm něco trochu poraženeckého a smířeného. Uriáš promluvil: "Tady vaši přátelé vás vystopovali a přišli za mnou. Není to tak, speciální agente Steele?"
Flint pokračoval, než se Elliot stihl zeptat, co tím Ike myslel. "No, nebylo lehké se sem dostat, to vám povím. Přes své oficiální kontakty bych to nikdy nesvedl, ale Mika naštěstí věděla o jednom Průchodu poblíž. Naneštěstí se dá použít jenom jako výstupní bod, takže zpátky budeme muset být ještě opatrnější."
"Vím kde to je," řekl Uriáš lehce podrážděně. "Máme na tom místě předsunutou výzkumnou stanici."
Chvíli bylo ticho, než promluvila Ari. "No, když už jsme všichni tady, možná byste měli říct, na čem jste se domluvili."
Elliot se zabodl očima do své lásky, jako kdyby chtěl zjistit, co naznačoval tón jejího hlasu. Byla v pořádku? Zhoršil se její stav?
Nakonec znovu promluvil Ike. "Dobrá tedy, když už došlo ke kontaminaci z venčí a máme tu pouliční umělkyni a agenta GOC, mohli bychom ze situace zkusit vykřesat co nejvíc to půjde."
Flint věnoval Elliotovi pohled, který říkal, promiň že jsi na to musel přijít takhle. Byl z něj teď Koaliční agent, ale jeho kamarád se mohl pouze domnívat, co ho k tomu vedlo. Mika se mezitím věnovala Ari a sledovala, jak druhá dívka pozoruje lesnatou krajinu v okolí Oblasti.
Uriáš pokračoval. "Myslíme si, že zapomocí jistého složitého thaumaturgického rituálu, bychom mohli zkusit zvrátit naši kletbu."
22. srpna 2015
Držel její ruku pevně. "Neexistuje jiný způsob?" Ari tu jeho svírala pevněji.
Uriáš zakroutil hlavou a poté vzhlédl od páru k zelenému spletenci vysoko nad nimi. Stáli znovu na břehu nekonečného oceánu zlatavé tekutiny, která teď v oslnivé záři thaumaturgického objektu nabírala spíše namodralou až zelenkavou barvu. Posledního čtvrtroku strávila pětice Uriáše, Elliota, Ari, Miky a Flinta, montováním masivní konstrukce pod Oblastí-91. Za pomoci magie celou sféru, postavenou podle Ikeových plánů, vyzdvyhli nad výluční zónu, kde teď zářila do bíla rozpálenou zelenou signaturou. Bylo to umělecké dílo. Byl to magický spouštěč. Byla to zadržovací sféra.
Byl to zázrak a klíč v jednom. Věc, která měla vysvobodit dvojčata z jejich mezivesmírné kletby.
A přesto, když na tu věc teď Ike hleděl, nebyl si jistý, zda to bude stačit. Jeho plán se dal do pochodu a nezbývalo než čekat. Již nebylo cesty zpět.
Ari přecedila bolestný povzdech skrze zatnuté zuby a stiskla Elliotovi ruku ještě pevněji. Ten, jako kdyby mu náhle došlo co se děje, okamžitě přestal svírat ruku své milé a začal se bezhlasně omlouvat a hladit ji po vlasech. Dlouhou dobu tak seděli v tichosti a nevyřčené milosti, jež jim nabízel tento moment. Až dlouho poté, se Elliot dokázal přimět ke slovům. "Tohle si chci pamatovat."
"Budeš si pamatovat všechno!" Vykřikla Ari a nechala se dál objímat, protože její tělo nemělo sil nazbyt. "Vrátíš se…"
Elliot si vzpomněl, jak důležité pro Ari byly sliby. Rozhodl se jeden udělat. "Slibuju, že se vrátím. Neboj…"
"Nepotrvá to dlouho a já- já budu v pořádku. Postarej se o Miku a Flinta, rozumíš?"
Elliot nechtěl teď myslet na svůj úkol. Nechtěl s Ari nalhas probírat mechaniku amnestik, ani svou stávající výpravu pro poklad. Stačilo mu vědět, že to všechno dělá pro ni. Souhlasil se vším v momentě, kdy pochopil jak celá věc funguje. Neměl pochyby, ale přeesto se bál opustit Ari byť jen na jediný moment. Práce na rituálu ji zasáhla ze všech nejvíc a teď byla tak slabá…
"Elliote, já budu v pořádku. Brzy se znovu setkáme." Po tváři jí stekla slza a Elliot z kapsy vytáhl cílená amnestika třídy Λ. Byla to taková neškodná malá tyrkysová pilulka, která při správném použití měla vymazat veškeré vzpomínky spjaté s určitou osobou, událostí, nebo konceptem. Byla to experimentální pilulka, na kterou Ike obětoval přibližně polovinu rozpočtu, jako za onu masivní spletitou sféru v temnotě nad nimi. Ale byla pro jejich plán zhruba stejně důležitá. A musel objednávat tři.
"Ari, miluju tě a vždycky tě milovat budu. I když na to zapomenu, vždycky budeš uvnitř mého srdce. Pamatuj si to prosím, protože já si to teď za několik minut nebudu pamatovat." I jemu vyskočily slzy do očí. Kývnul na Uriáše, který stále postával opodál, a společně pomohli Ari na nohy a do výtahu.
Když se potom naposledy rozloučil a zapil malou pilulku, chtěla mu říct, aby nechodil. Chtěla mu říct, že by to mohlo být nebezpečné a že její život nestojí za ten jeho. Chtěla prosadit svoje slovo a říct, že s tím vším nesouhlasí a že něco na Uriášově plánu se jí nelíbí. Tohle všechno chtěla, ale už na to neměla sil. Její kletba zesílila a ona zůstala bezmocná v posteli, zatímco se za jejím partnerem zavřely dveře. Člověk někdy nemůže mít to, co chce.
Ari se nechtěla rozbrečet, ale některým věcem člověk nepomůže.
23. srpna 2015
"Vzpomínky se ti určitě vrátí, jen tomu dej čas." Uriáš polkl doušek malinového čaje a přitáhl židli svému asistentovi. I ten se napil v naději, že uklidňující aroma čaje mu pomůže vzpomínat.
Elliot se topil v příboji vzpomínek. "Já, pracovali jsme spolu dva roky. Byl jsem asistující výzkumník- Shallow. Vážně jsem si vybral tohle jméno? Ach-"
Bezbřehý nápor vystával jenom stěží, ale neuspořádané myšlenky mohl protřídit později. "Kde je Ari?"
Dr. Ike sklopil zrak. "Je v bezpečí. Uvnitř zadržovací sféry číslo jedna."
"Cože? Kde?"
"Ten magický rituál. Součástí tvé mise bylo najít poslední přísadu pro dokončení první fáze. Ari je uvnitř ve stázi. Jak jsme se domlouvali. Zůstane tam v bezpečí."
Elliot si stále nebyl jistý, co se vlastně děje, ale vzpomínky na celou misi se mu vracely. Chtěl udržet Ari v bezpečí. Chtěl ji zachránit od její kletby. Ale co Uriášova kletba?
Dr. Ike mu pohledem četl myšlenky. "O mě nemusíš mít starosti. Dohlédnu na dokončení rituálu. Ariin případ byl urgentnější."
"Takže, ona je v bezpečí. Na jak dlouho? Kdy bude ta kletba pryč?"
Ike se zhluboka nadechl. "Elliote, máš toho za sebou jistě hodně. Předpokládám, že ztracený poklad, je ta krabička prskavek, kterou stále držíš. Je to důležitá součást rituálu, vzpomínáš? Já se postarám o vykonání a ty si můžeš vzít na několik dní dovolenou. Myslím, že si ji víc než zasloužíš."
Bolela ho hlava. "A-ale co Mika a Flint? Oni mi přeci měli pomoct to najít, ale ztratili se v té dimenzi a-"
"Neboj se o své přátele. Jsou více než schopni poradit si sami. Přeci jenom mají jeden druhého. Jsem si jistý, že jsou v pořádku."
Třásla se mu ruka. Nervovou soustavu měl v jednom ohni. Vzpomínky se hrnuly jedna za druhou. Celý život strávený s Ari, který uzamknul někde hluboko uvnitř sebe. Zkusil postavit hrnek čaje na stůl, aby jej nerozlil, ale přestal cítit svou ruku a keramický hrneček se roztříštil o pevnou podlahu.
Ike přispěchal ke svému asistentovi a muži, do nějž se zamilovala jeho sestra. "Počkej chvíli. Nečekal jsem, že následky budou tak vážné. Měl by sis na pár dní odpočinout. Nechám tě odnést na ošetřovnu."
Elliot pomalu ztrácel vědomí, ale jediná myšlenka v hlavě byla, co s dívkou jeho snů. "A-Ari-"
"Bude v pořádku. Postarám se o to. Nějakou dobu se neuvidíte, ale slibuju, že se znovu setkáte." V Uriášově hlase byl slyšet náznak neobvyklé lítosti. To se nestávalo často, pomyslel si Elliot, který pomalu upadal do bezvědomí. Jeho poslední myšlenka byla, že Ari považuje sliby za svaté…
Jakmile byl Uriáš sám, vydal se k výtahu. Jeho prsty nahmataly již téměř instinktuálně tlačítko se symbolem ptačí klece a kabinka se rozjela dolů.
Zelená záře Prvního Klíče již pohasla, ale sférický objekt stále pomalu rotoval. Uriáš vytáhl z kapsy lahvičku rozpustného uspávadla. Chvíli na ni hleděl a poté ji vší silou hodil přes okraj betonové stěny. Aniž by slyšel vzdálené žbluňknutí, otočil se a odešel zpět k výtahu. Ještě jednou se ohlédl po magické kouli visící vysoko nad ním a vešel do kabiny výtahu.
Uriáš to nechtěl udělat, ale některým věcem člověk nepomůže. Jeho plán započal. A již nebylo cesty zpět.