Ač se tato příhoda na první pohled zdá býti neuvěřitelná, možná i smyšlená, musel jsem si ji poznamenat. Jako všechny mé nucené poznámky, všechny jsou součástí mého života.
Začalo to jako každý běžný den…nebo noc. Záleží, jaký byl přesný čas za zdmi. Tady uvnitř, čas byl irelevantní. Hodiny byly, abychom měli přehled o nějakém běhu času. Kolik ve skutečnosti hodin bylo, co bylo za den a jaká denní doba a období?
Schůze se měla uskutečnit ve 22 poschodí, v sektoru A. Schůze to byla hromadná. Všichni výzkumníci se jí museli zúčastnit. Já speciálně dostal varování, abych dorazil ještě před začátkem. Další zbytečná debata na téma, které se bude probírat nejen na před debatě, na samotné debatě, a ještě si mě pozvou na pozdní soukromou debatu.
Řekl už jim někdo, že mám dost své práce?
Proč tak hluboko pod povrchem? Ptal jsem se, když jsem vyčkával na výtah. 20 pater se mi nechtělo jít, obzvlášť, když mezi 10 a 15 poschodím probíhala důkladná hygienická opatření. Doufám, že se zaměří i na jídelnu. Ještě jsem si koupil malý nápoj s brčkem, sušenku a želatinové bonbony. U všech produktů hrozilo překročení spotřební doby…inu, co bych neudělal pro experiment. Jak se prošlé výrobky zachovají k mému prázdnému žaludku a 48 hodinám bez spánku. Termoska v mé ruce stále držela teplotu, takže černá káva byla moje jediná záchrana…
Osobní výtah nedorazil ani po několika minutovém čekání.
Hah, dneska se nechci hádat… Musím se tam dostat v ještě před začátkem.
Přiložil jsem ID kartu ke snímači a zavolal si nákladní výtah, který dorazil do pěti vteřin. Kde tady byl problém? Zmáčknul jsem podlaží 22 a v doprovodu poblikávajícího světla mě výtah táhl do ještě nižších útrob této společnosti. Výtah byl prostorný, ale sdílet jej s klaustrofobikem nebo jiným hysterickým stvořením by mi opravdu spravilo den.
Výtah se zastavil v 10. podlaží.
„Říkal jsem ti, že to bude rychlejší- a hele, někdo měl stejný nápad." Tohoto výzkumníka jsem si vybavil okamžitě. Otravný, dětinský, ale stále užitečný. Můj údiv neznal hranice.
„Doktore Pille."
„Hej, Blaku! Na schůzi?" Známá tvář se zjevila za nadšenou tváří doktora Filipa Pilla.
„Ahoj Steve. Je to tak. A osobní výtah nejezdí. Hádám, že nemám na vybranou-"
„To nemáš, spěcháme." Přerušil mě Pill a vstoupili dovnitř. Já si poodstoupil a opřel se o zadní stěnu výtahu. Nechal jsem se unášet jejich konverzací. „A navíc…" Uvědomil si Pill ,,…od kdy se vy dva bavíte? Ty nevíš, co se povídá?" Hleděl na Steva, mne ani pohled nechtěl udělit. A další se přidal do trendu straňme se toho, kdo tě nejvíc děsí. Jak humorné.
„Kdo by nevěděl…ale já raději fakta, než řeči kolem." Vysvětlil Steve a podíval se na mě přes rameno. Čekal na nějakou reakci. Dočkal se však úderu loktem do paže.
„Když se na něj budeš dlouho dívat, uvidíš skrz ty škvíry jeho oči a zkameníš." Doktore Pille, tahle je nová. Gratulujte si. Tuto jízlivou poznámku předám svému akvárku, které do posledního obývali klauni očkatí…
A to jsem si myslel, že nic lepšího už snad nemůže nastat. Výtah se opět zastavil, tentokrát ve 13. Podlaží. A znova dva lidi.
„Hej hej. Zdravíčko." Ženský hlas, pomyslel jsem si, ale zpětně jsem nedokázal zařadit tvář.
„Co je to dneska s těmi výtahy? Čekali jsme snad deset minut." Ah, tenhle hlas jsem znal. To byl Atlas. Moc pěkný. Tři tváře jsem znal…ta čtvrtá. Aha, doktor Dickens. Pro dnešek žena. Štěstěna mne musela přímo ozářit.
„To je Dinnský? Jehé, nazdárek. Je to už pár týdnů, co jsme spolu mluvili." Prodrala se střemhlav mezi Pillem a Chorošem a přidala se do mé zadní strany výtahu. Úmyslně si zapínala košili šejdrem, takže jí snad každý mohl vidět, jakou barvu zrovna měla? Možná se tím snažila zmást svou naivitu nebo na sebe upozornit. Nebo obojí…nebo jsem v tom viděl asi až příliš moc. Zřejmě spěchala, jednu polovinu hlavy měla rozcuchanou…
„Je to osmatřicet dní, co jsme spolu vedli diskuzi. Téma jsem vytěsnil. Výsledek nebyl přínosný." Odpověď, kterou by snad mohl pochopit i pomalu chápající. A Dickensové zřejmě stačila.
Trojice mužů různého věku mě bedlivě pozorovala, zda si i já všimnu jejího módního výstřelku. Popravdě, to nebylo nic nového, obvykle to byla košile šejdrem, límeček na každé straně jiný, nebo rozepnutý poklopec. I nevšímavý si všimne.
„Haha! To je vtipálek. Sednu si vedle tebe a budu ti psát do poznámek ty bručoune." Dickensová do mě štouchla ramenem během své poznámky, ze které jsem byl tak nadšený, jako ze zaseklé sušenky v automatu. Polil mne chlad. Přesně v tom místě, kde se mne dotkla.
Haaaah. Já zapomněl, že tahle jedličkárna má i svou vlastní školku. Ještě, že jsem byl přizván k jiné schůzi. A ti tři na mě stále zírají. Popravdě si jí klidně nechte. Pokud jí nemůžu využít jako testovací subjekt na 098-CS, tak je mi k ničemu.
Výtah se dal konečně do pohybu. Zbývalo už jen pár podlaží. Už, abychom tam byli, nějak jsem ztratil chuť se socializovat.
„Vypadá to, že máš fanynku." Steve se vysmíval, ač jsem v jeho očích spatřil lehkou závist. Atlas se vší silou snažil ignorovat mou přítomnost a Pill…ten byl tak průhledný, že jsem se musel vnitřně zasmát. Držel se zuby nehty, aby neplácl zase další jízlivou poznámku, aby nevyvolal v Dickensové další reakci.
Lepší jak laboratorní krysy. Zatlačit na stimulant a držet. A mučit a mučit.
Hmmm, nikotin. Dickens náruživý konzument tabákových výrobků. To musela být takhle nízko kvůli výzkumu…to navrhli i kuřácké koutky na určitých patrech?
„No nic, zapálím si." Dickensová vytáhla z náprsní kapsy zmačkanou krabičku cigaret a v hlubokých kapsách laboratorního pláště hledala zapalovač. Na vteřinu jsem se zarazil. Její ruce byly…možná jsem se ještě neprobral.
„Dicku, to ani nezkoušej. Spustíš alarm a máme problém." Steve začal racionálně.
„Její problém. Řekl jsi, že se to nemá, má to napsaný v pravidlech. Bum. Vyřešeno. My udělali vše proto, aby se to nestalo. Průser slízne ona, což bych nerad. Dicku, nech to, prosím, na potom." Odkdy se Pill zajímal o pravidla? Vždycky si našel cestu jak je obejít. Ve slabých chvilkách jsem se snažil pochopit jeho tok myšlenek. Jakým směrem se asi vydají příště. A Atlas… Možná usnul ve stoje nebo nám opět nevěnoval sebemenší pohled. Zřejmě jsem ho od minule lehce rozrušil.
To bych nedoporučoval, chlapče. Čím více slabosti mi ukážeš, tím víc já-
„To bude rychlý. Kde je ten malej-"
Dickensová vytáhla dlouho hledaný postarší zapalovač a pokusila si škrtnout. Nemýlil jsem se. Namísto prstů z masa a kůže měla jenom holé kosti. Plně funkční, aspoň na pohled. Fascinující. Musím si o ní najít další informace. Tohle…nevycházel jsem z údivu. Ale má fascinace byla umírněna slabým plamenem ze zapalovače. Jakmile jsem spatřil plamen, šáhl jsem po zapalovači. A zabavil.
Tsk… Starej krám a už tak nažhavený. Spálil jsem si dlaň.
„No ták! Nejsi-" Jako útok zvolila rychlý a přesný kop ve výši mého stehna. To mu jsem uhnul, neočekával jsem však dupnutí na nohu. "Dej to sem! Kopnu tě znovu! Varuju tě!"
Agresivita…to tak zvláštně šimrá…jako posledně.
Výtah se zastavil. Konečně. Dveře se však neotevřely. Intenzita světla se snížila. Číslo podlaží problikávalo mezi 18 a 19.
Varování. Červený kód.
Hlášení z malého reproduktoru. Byl přerušen převod energie do nákladové šachty.
„Do prdele." Prohlásil Pill první. Současně jej následoval Steve.
„To si děláš prdel!" A poslední se přidal i Atlas.
„Kurva!"
Já a Dickensová jsme si osobní názor nechali pro sebe.
Každý z nich se vyjádřil k situaci. Já se rozhlížel po všech tvářích a zapisoval si jejich reakce na neplánovanou situaci. Panika začala mírně stoupat.
Já a Dickensová jsme zůstali ticho. Vždycky jsem byl obecně bez emocí a bez reakcí, když jsem byl obklopen jinými výzkumníky, nežli svým týmem. Dickensová stála nehnutě a něco tiše koktala. Přes nadávky a výkřiky třech rozrušených mužů jí nešlo skoro rozumět.
„T-T-To n-n-ne…z-zasta-vil s-s-e."
Ta se schoulila na zem, obejmula kolena a začala se nepřetržitě třást. Pill, Choroš a Atlas…předváděli přehnaně svou maskulinitu. Začali jeden přes druhého řvát, co se bude dít, co všechno se tím podělalo a co se dít nebude. Přišel jsem si jako v rodinných sitkomech. Už mi k tomu chyběl falešný potlesk nebo smích v pozadí. A já se pořád nedokázal zařadit do role hysterky, organizátora, pesimisty, optimisty a totální trosky.
Červený kód byl nejvyšším kódem zabezpečení. Odtud nám mohlo pomoci jenom restartování celé obvodní linky. Zkontroloval jsem pager, žádný signál. Následovala kontrola od Choroše, že i jeho pager nezachytil žádný signál, Pill nahlédl na svůj a Atlas se ani neobtěžoval s kontrolou. Ten nám důvěřoval, že když tři nechytnou signál, jeho nebude výjimkou.
„Já to věděl… Já to kurva věděl! S tebou!" Atlas na mě ukázal prstem. Těžkými kroky ke mně přistoupil a skoro se mě i dotknul. Steve jej chytil za rameno. „Za to můžeš ty! Neměl jsem k tobě nastoupit!"
Naklonil jsem hlavu na stranu, kde se Dickensová choulila na zemi. Mlčel jsem. Vyčkával jsem na další a lepší reakci.
„Tímhle si nepomůžeme. Tohle je externí chyba. Mohla se stát komukoliv. On za to-" Steve se postavil na mou obranu, ač mu to Atlas náruživě vrátil.
„Co ho najednou bráníš?" Vyštěkl Atlas a ukázal na mě třesoucím se prstem. „Víš, co je zač? Víš, co všechno má na svědomí? Víš, čí krev má na rukou?" Atlas nešel zastavit. Chrlil své jedovaté otázky a svůj nelítostný pohled věnoval jenom mě. Pill nezůstával pozadu.
„Možná, že má špatnou auru, ale pokud jsi tak pověrčivej a věříš všem kecům, posluž si. Problém je Dickensová." Pill si poklekl před Dickensovou, jako správný gentleman, a natáhl k ní ruku dlaní vzhůru. Nebýt jeho reflexů, asi by mu byla schopna nejen kousnout do ruky, ale možná i sevřít a nepustit…dokud by se maso neoddělilo… „Sakra! Chci ti pomoc! Dej jí ten zapalovač! Musí si zapálit, jinak se tu sesype."
A není už? Panická ataka s náběhem agrese…takže to může být ještě horší? Zajímavé.
„N-Ne…ne-nemůžu. Ne-Nesahat." Dickensová vykoktala a schovávala hlavu mezi koleny. Kdo by to byl řekl. Prostoru bylo dost, ale přesto jí zasáhla panika. Možná by se měli více zaměřit na psychologické testy, před vstupem…sem.
„NO! A teď co? Dick ti ukousne ruku, my se nehneme, támhletoho máme za zadkem a dochází nám čas." Atlas mával rukama a přecházel z jedné stěny k druhé. Pohled už mi nevěnoval. Naopak se mi snažil co nejvíce vyhnout.
„Musíme počkat." Steve se chopil role organizátora. „Dostali signál. Budou tu během několika minut."
„Steve má pravdu. Měli bychom se všichni uklidnit, hlavně ty…" Ukázal na Atlase, vyměnili si naštvané výrazy. „Oni přijdou. Pokud se to protáhne, všimnou si na záznamu, že pět lidí nedorazilo."
Já se snad dostal ven z jedličkárny. Až na jednoho, nemluvě o Dickensové, jednali racionálně. Málem jsem spadnul v přesvědčení, že to kolem mě nebyly jenom trosky hrající si na vědce.
„Taky z toho nejsem nadšenej, že tu musíme trčet, ale hromadným obviňováním situaci nespasíš." Pill přistoupil ke spínačům a zmáčknul všechny spínače, včetně zvonku. Žádná reakce.
„Obvody jsou za zdmi ne?" Chytrá poznámka Steve, ven se však nedostaneme… Ledaže byste si jeden na druhého stoupli a… „To ne, to si ještě zavaříme. Blaku, nějaký nápady?" Chvíli jsem neříkal nic, pak jsem se podíval na Dickensovou, která se mě div nedržela za nohu. Pak mne napadlo stimulovat mozek…
„Teď jsi tvrdil, že máme být v klidu a čekat! Nevidíš si do huby?!" Než jsem se stačil nadechnout, Atlas už zase řádil. Nechal jsem mu prostor. Nic rozumnějšího než čekání jsem navrhnout nemohl. Steve a Atlas se začali přeřvávat. Tím jsem získal prostor pro svůj malý experiment. Svým tahem jsem si vysloužil jeden pár nevybíravých očí.
„Co děláš? Chceš přijít o ruku?" Pill se mě částečně pokusil zastavit. „A co já se starám. Máte karty?" Tím pozornost o mě úplně odpadla. Čas na experiment. Vytáhl jsem pytlík želatinových bonbónů a odhadl množství. Na tu dobu tady by to množství mohlo stačit. Sedl jsem si vedle Dickensové, metr rozestup. Nasypal jsem si několik želatinových zázraků do ruky a pomalu a opatrně ji natáhnul k Dickensové.
„Hej… Tohle ti pomůže. Vem si jeden." A čekal jsem. Nehýbal jsem se, dokonce jsem se na ni nedíval. Bylo nutné vytvořit ideální podmínky. Bezpečné podmínky. První minutu se nic nedělo. Druhou minutu jsem pociťoval bolest v loktu, to už ale jeden bonbon zmizel. „Žvýkej ho pomalu. Až kompletně vymizí chuť, můžeš si vzít další."
Minuty ubíhaly, trojice si našla zábavu v kartách, které měl Atlas u sebe, já pomalu počítal zbývající bonbony a Dickensové se pomalu vrátila barva do obličeje a stabilní dýchání. Nemluvila, ale klidně žvýkala.
„Můžu něco říct?" Stevův hlas se rozlehl po celkem tichém prostředí. Byl jsem skoro v polospánku, kafe už se mnou nedělalo nic, a slazený nápoj jsem si nemohl otevřít, jinak bych poškodil simulaci bezpečí. „Blaku…"
„Oznámit nebo se tázat?" Zvedl jsem hlavu, abych ho přesvědčil o svém minimálním zájmu.
„Vždycky jsi měl vlasy? Hnědý?" Znělo to jako posměšek, ale Steve se tvářil upřímně. Atlas a Pill jeho poznámku obohatili pošklebkem. Slovní útok si však odpustili.
„Zrzavý. Maximální povolená délka." Všechny bonbony z ruky pryč, Dickensová něžně zavrčela. Využil jsem čas, abych propíchnul brčko do plastového obalu, abych se konečně napil. To Dickensová vzala útokem a zase jsem neměl nic. V jejich kostěných prstech byl pohled tragikomický. Začal jsem hladovět po informacích…
Steve se zasmál, já se zhluboka nadechl a pokýval hlavou ze strany na stranu. A opravdu, proč já? Ptal jsem se sám sebe a snažil se zapomenout na to, že jsem nějaký džus měl.
„Ale Dick vypadá, že bude v pohodě. Ne, Dicku?" Steve a jeho starostlivost ve mne vzbuzovala zvláštní nutkavý pocit vyvolat v něm pocit bezmoci. Takhle napohled starostlivý člověk nemá jen tak dobré záměry…
Tajíš mi něco, Steve?
Dickensová se tvářila spokojeně. Můj výraz nešel zpoza masky vypozorovat… Ale byl jsem lehce otráven. Nálada mě však ihned přešla. Experiment uměle navozeného bezpečí byl úspěšný. Stimulant byl nahrazen cukrem. To by mohlo stačit.
„Sleduješ tím něco?"
„Co ti přišlo na mysl, Atlasi?"
„Tímhle svým hrdinským kouskem nezamažeš svou už tak nahnutou pověst." Nad tím jsem se musel zasmát. A tím jsem zneklidnil nejen Atlase. Dokonce i Dickensová mi ve své sladké nevědomosti zalité cukrem věnovala pohled.
„Hrdinský? To, že jsem každého z vás využil jako laboratorní krysu, abyste posloužili mému experimentu? Tomu říkáš hrdinský čin? Musíš mít zábavnou představu o hrdinech."
Pill a Atlas se chytili. Steve ještě držel. Zbývalo zatlačit.
„Jak nás všechny? Takže jsi to zavinil ty?" Naivita Doktora Choroše mne přiměla k dalšímu výbuchu smíchu. Musel jsem se na to postavit, jinak by se samým smíchem válel na studené zemi. Oklepal jsem si kalhoty a upravil kravatu.
„Jistě doktore, nevyzpytatelné hříčky techniky patří mezi mé osobní zájmy. Rozhodně jsem předpokládal, že dnes v tuto dobu, po vašem nástupu se výtah zastaví. Nenene, doktore, bylo to ještě jednodušší. Stačilo jenom lapit váš zájem jednoduchým trikem. Výsledek? Posuďte sám." A Steve Choroš pochopil. To na mě už startoval Atlas.
„A pojď sem!" Popadl mě za límec a už se napřahoval. Kdyby jej nezastavil Pill a Steve…mohlo to být zajímavý.
„Dotkni se mě, jenom jednou…" Šeptl jsem jako varování. „Nedrž se zpátky…"
„Atlasi klid, tohle nikam nevede." Pill ho držel pod ramenem, Steve stál mezi mnou a chvějícím se Atlasem.
„Hej, hej! Už jedem!" Měla pravdu. Výtah se konečně rozjel správný směrem.
No, vítej zpátky Dickensová…ale to už jsem si nechal pro sebe.
Výtah sebou výrazně škubnul. 22. Poschodí, ve dveřích na nás čekala milá návštěva.
„Atlas, Dickens, Dinnský, Choroš, Pill. Jste v pořádku?" Á, jestli pak to nebyl doktor Bek. Buď nás postrádal všechny nebo jenom…někoho z nás. Atlas se mě nechtěl jen tak pustit, přítomnost Vítězslava Beka ho přinutila držet se zpátky. „Nějaký problém?"
„Ještě jsme neskončili…" sykl Atlas a jako první opustil stísněný prostor. Poznámku jsem si nechal pro sebe. Pill pomohl Dickensové na nohy a jeden po druhém jsme vyšli z výtahu.
„Dickensová…" Zastavil jsem ji pár kroků od výtahu a vrátil jsem jí zapalovač, který jsem na začátku zábavy zabavil.
„Oh, je čas si zapálit."
Vzala si zapalovač a svižným krokem si to mířila do kuřácké místnosti. Neznámo proč, zaměřil jsem se na svou dlaň. Popálenina, kterou jsem si způsobil přímým dotykem rozžhaveného kovu.
„Doktore Dinnský, zúčastněte se schůze. Až skočí, hlaste se mi." Doktor Bek kolem mě prošel bez dalšího slova.
Zůstal jsem opět sám… A ta popálenina… Byla pryč.
