Nikdo (ne)umře
hodnocení: +1+x

Ruiz Duchamp slyšel v dálce zvuk.

tuuuuuuuuut

Nejspíše to nic nebylo. Ruiz nadále přecházel po ateliéru v měsíčním světle, které prozařovalo skleněným stropem a vrhalo po místnosti stíny. Felix jeho pozvánku předal. Jediné co Ruizovi zbývalo, bylo čekat.

“Ruiz Duchamp.”

Ruiz se otočil ke dveřím, už čekal dost dlouho. Kritik si upravil šedivou kravatu na své šedivé košili. Šedivá fedora na hlavě ladila s jeho šedivýma očima. Každá vráska na jeho čele vyzařovala auru nemožné normálnosti, pocit, že tato osamělá osoba, byla jedinou skutečnou konstantou v realitě. Ruiz se zašklebil. Jeho obecenstvo dorazilo.

“Ano, to jsem já. A jak mám říkat vám? Chtěl byste radši ‘Kritik’? ‘Doktor’? ‘Profesor’? ‘Administrátor’? ‘Reverend’, možná? Nebo byste radši ‘Bůh’? A nebo snad něco jako… ‘Nikdo’?”

“Myslím si, že ‘Pane’ postačí.”

Ruiz zatleskal nepopsatelnou radostí a přešel ke svému hostu.

“Pane, ani pane. Tudy, pane, smím vám podržet klobouk a kravatu, pane? Vítejte, pane, vítejte na ukázce mého mistrovského díla!”

Ruiz teatrálně rozhodil rukama, aby ukázal na svou hotovou práci, která je obklopovala. Světla zablikala elektrickým šumem, kotoučové pily se roztočily, neonové nápisy ožily, řada za řadou smrtících nástrah pokrývaly zdi kolem. Vivaldiho 'Jaro' se ozvalo z reproduktorů.

“HAHA, PANE, HAHA! DI SE ZABÍT!”

Ruiz se zastavil a uvědomil si, že si není jistý tím, jak to říct.

“Di… jdi? Jděte? Na tom nesejde, je to jak jsem to řekl, já idiot.”

Kritik si upravil fedoru.

“Amatérské.”

Ruiz se zasmál a sebral žluté kotoučové ostří z police.

“Ne, pane, ne to není. Nedíváte se na to tou správnou myšlenkou, nedíváte se dostatečně pozorně. Jste správné obecenstvo, ale díváte se na špatnou věc, pane. Dívejte se na tohle, dokud to opravdu, opravdu nepochopíte, pane, potom pochopíte i dílo.”

Kritik si vzal do ruky nabízené ostří. Krátce si jej prohlédl. Nezajímavé ve všech aspektech.

“Tohle je nic.”

“Pane, přece bych neukazoval nic Nikomu. Dívejte se pořádněji.”

Kritik se zadíval na kovový kruh. Hleděl do tenké barevné vrstvy, doslova si prohlížel její vnitřní kompozici a poté si všimnul vzoru štětce. Nebyly to diskrétní vrstvy, vlastně se zdálo, že se tahy štětce sbíhají dohromady ve třech dimenzích a zaschlá barva se nemožně zaplétala. Bylo to tak jemné, že by si nikdo nikdy nevšimnul. Nikdo, kromě Nikoho. Podíval se hlouběji pod vrstvu, do kovové struktury disku. Vnitřní kompozice se stáčela a obracela v nemožných prostorách tak, že ohromné napětí stahovalo samotnou realitu uvnitř tvrzeného disku. Podíval se hlouběji, do molekulární struktury, kde uviděl pětidimenzionální záhyby, které by podle všech pravidel, měly roztříštit disk na prach. Atomová struktura se ohýbala v osmi dimenzích, pod tím byly protony taženy přes osmnáct dimenzí, následné kvarky se táhly přes dvacet šest dimenzí a ještě pod tím cítil napětí nespočetných vektorů a prostor. Kritik se zhluboka nadechl s nově nalezenými obavami. Ruiz se šíleně uchechtnul.

“Je to naprosto v pořádku, pane, je to naprosto normální. V tom disku samotném je dost tlaku na zničení planety, pane… A já jich mám pět a k tomu ještě spoustu dalších věcí. Nemám ponětí na co se díváte, ani teď. Já maloval po slepu, tak hluboko se podívat nedokážu, ale hledal jsem to a cítil jsem, jak splétám vše dohromady a tohle je výsledek. Byl jsem velmi opatrný, pane, ani vy to nedokážete rozplést. Předivo je moc napevno.”

Kritik se rozhlédl okolo po bzučících, točících se strojích na zabíjení. V každém z nich cítil nenapodobitelný nemožný tah. Bylo jasné, že jsou všechny připojeny ke skromné židli uprostřed místnosti. Ruizův šílený úsměv se změnil v apatickou melancholii. Udělal gesto rukou a opět se vše propadlo do měsíčního světla, místnost utichla a poté udělal další a s malým elektrickým výbojem se rozzářilo světlo přímo nad středem jeho velkolepého díla.

“Samozřejmě, tohle nemůžete nechat být. Aby měl někdo tak vyšinutý, tak nepředvídatelný jako já všechen tenhle nevyužitý potenciál? To je nepřijatelné. Jistě byste se mohl pokusit všechno sám rozebrat, část po části, nit po niti, ale nemyslím si, že ani vaše ruce jsou dostatečně neochvějné. Jeden špatný pohyb a vyhladíte všechen život na Zemi. Naštěstí pro vás je tu jedna nit, která není uvázaná. Pokud byste zatáhnul za tuhle metaforickou nit, všechno se rozpadne, tlak povolí, svět bude zachráněn a mě zbyde jenom hromada nudných hraček. Ale vy už víte, kam směřuji, že ano, pane?”

Kritikův obličej se nepříjemně podíval na osvícenou židli.

“Pojďte, pane, dovedu vás k vašemu trůnu.”

Ruiz chytil muže v šedém obleku za ruku a vedl jej, náhle bez jakéhokoliv odporu, do středu místnosti. Ruiz strčil Kritika do židle, utáhnul pouta na nohou, hrudi a levé ruce. Jeho pravou ruku položil na velkou červenou páku. Přímo naproti Kritikově šedivé fedoře stál polaroidový fotoaparát.

“Víte, tohle je to, na co jsem tak hrdý, pane. Tento kousek, kterému říkám 'nechte se vyfotit'. Víte, jediné co vám stačí, je posadit se, hezky tak, aby vás nic netlačilo, a potom zatáhnout tady za tu páku. A tenhle přístroj, tenhle polaroidový aparát, vás vyfotí! A také vás zabije elektrický proud. To samozřejmě rozváže všechny ostatní věci a kompletně mě 'odzbrojí'. Ale ta poslední část se stane jenom díky vám, pro všechny ostatní jde pouze o fotku a elektrický proud.”

Kritik se tupě zahleděl na Ruize. Díky fedoře mu prudké světlo nevadilo.

“Proč?”

Ruiz se otočil a posadil se vedle svého fotoaparátu takže seděl ve tmě, ale přesto osvětlen měsíčním světlem.

“Protože vás nenávidím. Protože potřebuji někoho potrestat za tohle všechno, za tuhle realitu, a klidně to můžete být vy. Skrýváte se ve stínech a plánujete, myslíte si že to máte všechno pod kontrolou. No, nemáte. Kdybych chtěl mohl jsem tohle všechno nastavit už včera a nikdo by už nežil. A tím nemyslím jenom tu hloupou věc s 'Nikdo', všichni by byli mrtví, i vy, pane. Myslíte si, že máte autoritu a že se o všechno musíte starat, když ve skutečnosti, jste to právě vy, kdo nemá kontrolu nad ničím. Podívej se na sebe, starče, sedíš v obyčejném obleku a chceš všechny ukonejšit. 'Všechno je to součástí plánu', říkáš. Ale není žádný plán, žádný scénář. Je jenom náhoda, že svět už trilionkrát nebyl zničen. Nechápete to, takže vás musím zabít. Až budete pryč, někdo zaujme vaše místo. Změna systému moci. Přestavba toho systému. Univerzální posun. Ultimátní defenestrace.”

“Všechno, co slyším, jsou šílené řeči blázna.”

“Blázna? Vy mě nazýváte bláznem? To vy jste ze mě tohle udělal, dědo, to vy jste tohle dal do pohybu. Hrajete si se svými loutkami, masky pod kterými jsou další masky a další pod nimi. Hrajete si, že jste Všichni a co je uprostřed toho všeho? Vím stejně dobře, jako vy, že pod všemi těmi maskami, jste jenom Nikdo. Lži a lži a lži a další lži. Tak jsem vás dostal až sem, jemné náznaky a spouštěče, které vás měly přimět se podřídit, necítit, bát se a poslouchat. Ale já vás nezabiju, pane, ne pane, ne pane. Tou červenou pákou musíte pohnout vy.”

Kritik bubnoval prsty po páce.

“A co když tu budu sedět a nic neudělám?”

“Pak přejdu támhle ke stěně a zmáčknu tlačítko a to odpálí můj metaforický dynamit.”

Najednou se u stěny rozsvítilo velké červené tlačítko.

“Takže, pane, volba je na vás. Zemřete sám, neznámý, nemilovaný, a nikdo až do samého konce, ale zachráníte tím miliony životů, nebo zemřete se mnou, s námi všemi, a ve svých posledních chvílích sledujte, jak svět hoří. Mě vyhovuje obojí, pane.”

Ruiz si přehodil pravou nohu přes levou.

“Proč jste ho vůbec vyráběl, pane?”

“Koho?”

“Vy víte koho.”

“Opravdu nevím.”

Ruiz se postavil a chytil Kritika za kravatu a sledoval, jak se přiškrceně zmítá.

“Ani si to nepamatujete. Uděláte nemožné a potom jdete dál, vyměníte masky a odtančíte si pryč. Odmítáte nést zodpovědnost za své vlastní činy a celý svět byste nechal na ramenou mrzáků. Naserte si, pane. Redd byl přesně jako vy.”

Kritikovy oči se rozšířily.

“Redd… to už je tak dávno. Dávno předtím, než jsem našel tenhle klobouk. Chcete říct že on… ach. Je mi to opravdu, opravdu líto. Nikdy neměl odejít. Nebyl připraven. Udělal jsem chybu. Je mi to líto.”

Ruizův obličej se stáhl, z očí mu začaly téct slzy. Pustil jeho kravatu a objal Kritikův starý vrásčitý obličej.

“Tohle není kvůli mě. Ani kvůli vám. Je to kvůli jemu. Je to kvůli jemu, ty zasranej hajzle.”

Ruiz se znovu usadil a hleděl přímo do starých, zarmoucených šedivých očí.

“Chceš mi ukázat, jak moc tě to mrzí, tak zatáhni za tu páku. Chceš ze světa udělat lepší místo, tak se zabij. ZABIJ SE! HAHA! DI SE ZABÍT! HAHA! Haha…”

Kritik zvednul ruku a pevně jí položil napáku. Jeho obličej ztuhl.

“Ruizi, chci abys věděl, že je mi to líto. Je mi to líto. Já-”

BANG.

Skleněný strop se roztříštil a do místnosti plné smrti začaly pršet skleněné střepy. Ruizův obličej se roztáhl překvapením, když se v Kritikově fedoře objevila perfektní kruhová díra, ze které se vyvalila krev a kousky kostí. Ucítil jak se tlak v místnosti mění, když byly měsíce nemožnosti náhle vypuštěny a uslyšel prázdné zavytí prostoru, který znovunastolil svou vládu v okolí. Ruiz si zakryl hlavu před střepy a otočil se k odstřelovači, který ležel pohodlně na střeše mezi svými mrtvolami. Střelec svému bratru zamával se zlověstným úsměvem na tváři. Ruiz vykřiknul to jediné, co dokázal ve svém zmatení říct.

“TO BYL MŮJ KILL TY ZMRDE!”

Pico Wilson se zvedl ze svého trůnu, zahodil svojí pušku skrz rozbitou střechu, která při dopadu roztříštila několik stále nerozbitých kusů skla, poté posměšně zasalutoval, otočil se a zmizel do temnoty. Ruiz uvažoval, že jej bude pronásledovat, ale věděl, že jeho bratr bude už dávno pryč. Otočil se zpátky ke starému mrtvému muži, jehož mozek a krev právě znehodnocovaly jeho jinak čistý oblek. Ruiz sebral fedoru z Kritikovy zkrvavené hlavy a prohlédl si dokonalou kruhovou díru po kulce. Prostrčil jí prst a zakvedlal s ním.

“Kurva.”

A za páku nikdo nezatáhl.

A sakra, tohle jsem nečekal
« Nedostatečná úroveň prověření | Hub | ne »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License