« Plátek ze života, hezky od kosti | Niterná kakofonie cév | Prokrvená chuť synkreze jazyků »
Ozvalo se naštvané prásknutí vchodovými dveřmi.
"Ester, to jsi ty?" Zavolal jejím směrem mužský hlas jejího spolubydlícího. To už z kuchyně vykoukl rozesmátý obličej její druhé spolubydlící, lehce umazaný od těsta. Ester by si do něčeho nejraději praštila, ale Adélu uhodit nemohla, takže radši jen zatnula pěsti a nechala řídké těsto přelézt z obličeje své kamarádky na ten její, jak se obě dívky objaly. Ester to nevadilo, Adéla byla totiž klenot a nesměl se jí na hlavě zkřivit ani jediný kaštanový vlásek.
Kudrnatá kamarádka v zástěře od ní odstoupila a přitom jí prstem setřela sladkou dobrotu z její tváře. Ten stejný prst pak ještě strčila do pusy a podle úšklebku se jejím chuťovým buňkám její výtvor líbil. "Ahojky, co se stalo? Vypadáš jako kakabus."
Ester si u vchodu sundala boty a pohodila je u botníku. "Nechci o tom mluvit." A s těmi slovy se protáhla kolem Adély, prošla kolem Štěpánova pokoje a zamířila přímo do svého vlastního doupěte neřestí, v jehož tmavých stěnách chtěla uniknout od reality. Potřebovala si pročistit hlavu a to bohužel nešlo, když vedle vás někdo pekl muffiny s posypem, nebo cokoliv to dělává její druhý spolubydlící. Ten skoro jako na zavolanou, vykoukl ze svého pokoje, když zrzka procházela kolem, aby ji rovněž pozdravil. "Čau, Ester, hele, chtěl jsem se zeptat jestli můžu použít tvojí polici v ledničce? Koupil jsem trochu moc sýra. Neboj použiju rukavice. Díky!"
Štěpán nečekal až mu to jeho nejlepší kamarádka odkýve, protože ji znal až moc dobře na to, aby očekával odpověď, když je její obličej takto zkřivený hněvem. Radši jen zacouval zpátky do své studovny a nechal Ester rozrazit dveře jejího pokoje, zařvat na plakát kapely Black Sabbath, a se stejnou vervou dveřmi prásknout znovu.
Konečně zpět doma si sundala gumičku ze zrzavých kadeří a odložila tašku vedle skříně. Nedalo jí to a dramaticky sebou po zádech hodila o matraci. Jemné peřiny a pohodlné povlečení jí skoro přiměly ignorovat, že jí někdo nechal otevřené okno v pokoji. Čerstvý vzduch jí nevadil, hlavně protože zatuchlost v místnosti už ho potřebovala, ale ten stejný někdo nezatáhl závěsy. Jestli to byla Áďa, tak jí to promine, ale jestli to byl Štěpán… No, tak v první řadě nemá co dělat v jejím pokoji. Leda že by si půjčoval její cédéčka nebo knížky, to měl dovoleno.
Zavřela oči a nechala slabé pištění v uchu odeznít do němoty. Měla za sebou nedlouhý den, který ani nebyl plný strastí, či nástrah. A přesto, když si představila tvář té bloncky ze třídy, chtěla ji… praštit? Nebyla si jistá svými pocity, ale z nějakého důvodu si přitom představovala intenzivní paletu barev od karmínově krvavé rudé po žlučovitou žlutozeleň. To byly intenzivní barvy, pomyslela si Ester a flákla přitom rukou o peřinu. Občas měla pocit lucidity, při které začala přemýšlet o točité spirále myšlenek, po které scházela malá zrzavá holka v její hlavě, jako na kolotoči, až ji z toho hlava bolela. Proto raději brala prášky, než aby nechala vyhrát tu spirálu. Mohla by potom skončit jako blázen, tak jako její lehce trhlá kmotra.
Ale to Ester nehodlala dopustit, alespoň ne dokud je studentka. Až jí jednou vyrazí ze školy a ona zkusí celou tu věc s uměním, která jí nevyjde, protože to chce spíš originalitu, štěstí a charisma, než pevnou ruku, snahu a průměrnost, tak teprve potom zkusí dělat to, co její kmotřička. Do té doby má svou hroudu masa v ledničce. Mentální poznámka: Měla by vyndat to maso z tašky a přidat ho na hromadu. Čím větší masa z masa bude, tím lépe se s ní bude pracovat. Tedy, snad.
Marně zabruslila do včerejšího večera, když v Díře opíjela syna místního řezníka, aby jí prozradil něco víc o práci s masem. Byla to docela plodná konverzace, jen kdyby si Ester vzpomněla na všechny ty šťavnaté detaily. Měla pocit, jakoby se jí to nejdůležitější vytrácelo do opilé mlhy a namísto toho teď slyšela medový hlas zpěvačky v pozadí. Sakra práce, pitomá Jitka! Proč si pamatuje útržky toho co zpívala, ale ne jak přimět slinivku k exponenciálnímu růstu? Proč si vůbec dovede vzpomenout na její jméno? Kdo je ta blonďatá hyperaktivní děvka, která jí nakráčela do hlavy, aniž by si sundala prochozené ponožky, jako kdyby Esteřin život byl skákací hrad v zábavním parku?
"Já jen, že jsem dost zírala, žes včera přechlastala Petra, to bylo fakt něco."
To je ono. Ta bloncka zná řezníkova syna! Třeba zná i on jí.
Jenže ani s ním se nechtěla úplně vidět. Naposledy ho opila napůl kvůli informacím a taky proto, že mu dluží slušnou sumu, kterou utratila převážně za kafe a maso… A taky koncert její oblíbené kapely a za ten výlet do Německa se Štěpánem a Áďou, jo a taky částěčně za novou tašku, protože na tu starou už se nedalo ani koukat. No, když se nad tím zamyslela takhle, nebyla to malá částka.
Nebyla schopná soustředit se na jednu konkrétní myšlenku. Chtěla sebrat nějaký ostrý předmět a usměrnit s ním tok své mysli. Otevřít si žíly novým nápadům a očistit se od těch neustálé odrhovaných představ grandiózní nátury. Nečekat až se usadí na spodní straně jejího zápěstí a ona nebude schopna pohnout rukou, aniž by jí hlavou probleskla slova, co kdyby?
Namísto toho se nehtem škrábla na předloktí a opět vyskočila z postele. Půjde se podívat na svoje maso.
"Ještě jednou prosím, jakto že se ta věc hýbe?"
"Hm? To neřeš, je to jenom takovej můj projekt. Hlavně na to ne-"
"No jo, porád, nebudu na to sahat bez rukavic."
"Nesahej na to vůbec! Rukavice si vem pro jistotu!"
Štěpán stál před otevřenou lednicí se zahradnickými rukavicemi a přemýšlel, kam do police, vedle hroudy masa, strčí svůj zlevněný sýr z Alberta. Vedle něj stála Ester, která by mu nejraději rukavice sebrala a nacpala by tam sýr sama. Áďa kousek za nimi zrovna sledovala, jak jí v troubě nabobtnává těsto a nevěnovala svým spolubydlícím pozornost.
"Prostě to tam nacpi dozadu, ono se to zmáčkne." Dodala Ester ke konverzaci, protože lednička už byla otevřená nějakou dobu. Štěpán si nebyl jistý, zda myslela, že se zmáčkne sýr, kus masa, nebo jeho ruka, ale poslechl svou kamarádku a dával si přitom pozor, aby se holou kůží nedotkl nevábné šlachovité zrůdnosti na prostřední polici.
"Fajn, dobrá. Díky, Ester, já už to neměl kam dát." Zavřel dveře od ledničky a rukavice pohodil na stůl vedle.
"A proč ses nezeptal Áďy?" Teď když Ester trochu vychladla, méně figurativně a více doslova, protože několik minut zírala do ledničky, byla více než ochotná si s kamarády popovídat.
Štěpán si teď lehce promnul brýle a přikývnul. "To jsem taky udělal, věř mi. Nechtěl jsem dávat svůj sýr k tomu tvému… projektu," řekl pobaveně. "Ale ona bude celý týden potřebovat všechen prostor v polici. Že jo?"
Adéla, s kudrnatými vlasy staženými do ohonu a lehce začouzenou zástěrou stále hleděla do žáru trouby, a tak do ní Ester slabě šťouchla nohou, což ji vytrhlo z tranzu. Šťěpán svou otázku zopakoval, čímž ji přiměl k omluvě a vysvětlení.
"Jo, promiň, Ester, chtěla jsem ti to říct a pak jsem zapomněla, ale přes týden tu bude Pavel, nevadí?" Jako obvykle, když mluvila, zářila Adéla jakousi aurou čistoty a něhy. Ester chtěla podotknout, že takové věci by se měly říkat předem, nebo že jejího přítele viděla jen jednou a nelíbí se jí představa, že ho přistihne, jak jde v trenkách v noci na záchod.
Podívala se po Štěpánovi a z jeho pohledu odhadla, že z toho rovněž není nadšený, ale nechce nic říkat. Ester musela vždy být ta zlá, na to se její přátelé spoléhali. I tak, když se podívala do Adéliných tyrkysových očí, nedokázala říct ne.
"Ne, co? Neva. Proč ne?" Okamžitě cítila, jak se na ní Štěpán komicky zklamaně dívá. Sama byla překvapena svým nedostatkem vůle. Ale co, přeci jenom je to jenom na pár dní a dokud se Pavel nebude ochomítat přílišně kolem ledničky, bude všechno v pohodě.
"Super! Díky! Přijede už zítra a budeme spolu péct a vařit! Já se tak těším!" Esteřino i Štěpánovo srdce málem dostalo zástavu z množství cukru, které Adéla jako obyčejně přidala do konverzace. Ester si na moment zkusila představit, jak Pavel, utahaný z celodenní cesty přes půl republiky, s chutí na vychlazené pivo, či jeden ze Štěpánových sýrů, v nestřežený moment otevře ledničku, zatímco jeho drahá polovička se bude rozplývat nad muffiny v troubě, zaujme ho hromada masa a řekne si, hele, to je ale zajímavá hromada masa.
A to maso tam musí vydržet do středečního večera. To jsou dva dny.
Hluboko v Esteřině mysli tančila malá zrzavá holka piruety a z plných plic přitom volala: "Tak to je v píči!"
Dalšího rána se opakovala známá scéna. Ester se probrala, tentokrát bez kocoviny, ale stejně s bolestí hlavy, kterou mohl mít na svědomí jenom nedostatek spánku způsobený dlouhou noční studií článků na internetu (v anonymním režimu), několika starých knih získaných od podezřelých zdrojů na Imantě, vymýšlení co s masem z ledničky, u kterého teď hrozilo že někoho zabije, a v neposlední řadě, skicováním závěrečné podoby díla do sešitu. Tak se stalo, že po celých třech hodinách spánku zaklepal na dveře od jejího pokoje Štěpán a z plných plic se ji snažil z chodby vzbudit.
"Ester! Bude devět, tak tě budím, protože mě nenecháš spravit ti budík! Dovnitř nejdu pro případ, že jsi zase usnula nahá! Tak já už půjdu, měj se!"
Potom, podle vzdalujících se kroků, vyrazil sám do školy, nejspíš na hodinu programování, nebo něčeho takového. Na to, že byli tak dobří kamarádi, neznala Ester vůbec jeho rozvrh. Popravdě jí stačilo vědět, že chodí na Matfyz.
V místnosti zavládlo ticho a nebýt důležitého hlásku, který na ní křičel v její hlavě, aby si laskavě zvedla svý šunky a padala do školy, možná by Ester znovu usnula. Na(ne)štěstí pro ni si opravdu nemohla dovolit přijít znovu pozdě, takže v rozespalosti vyskočila z postele, aniž by se u toho flákla o noční stolek, a překvapeně zkonstatovala, že opět usnula jenom v kalhotkách a tričku. Její rozbouřenou myslí proskočila malinkatá vílí baletka, která začala debatovat o povaze a etice znázorňování metafyzikálních charakterů ve spodním prádle, načež po ní Ester nevědomky hodila své kalhotky, zatímco se převlékala.
Měla by si vzít svoje prášky.
Cestou z bytu se střetla s Adél, která právě vyrážela na Hlavák, aby tam za hodinu a půl vyzvedla svého přítele. Ester si těsně předtím vzala léky na poruchu pozornosti, deprese, halucinace a ještě několik pěkných červených, které se jí líbily. Dostala ze sebe tedy jen základní instrukce pro Áďu, jako: "Nesahejte mi na maso a ať mi neleze do pokoje." Na cokoliv dalšího už byla příliš vyřízená a příliš pozdě na hodinu.
Nestíhala. Obvyklý způsob by byl příliš pomalý. Bude to muset risknout a použít zkratku. Seběhla dvě patra schodů, vyrazila směrem k Flóře a na moment si myslela, že doma zapomněla svou zdobnou stříbrnou vidličku. Zašla za roh, aby jí nikdo z lidí pospíchajících do práce neviděl, a bodla se mezi ukazováček a prsteníček na levé ruce. Svět kolem se zatočil a Ester po chvíli už probíhala kolem barmana Žižkovské Díry, který zrovna vycházel s mopem a ustaraným obličejem z pánských záchodů. Ester se omluvila a o kousek dál použila dveře ven.
Náměstí svaté Imanty, kde hospoda stojí, je takové podivné pokroucené místo v místě, kde se rozpárané dimenzionální spoje historického centra Prahy spojují s okázalou příchutí extraplanárních výměšků žižkovského nánosu. Aspoň tak to jednou Ester četla na turistické brožuře, které rozdával jakýsi usměvavý chlapík mezi zastavárnou a tou částí náměstí, kde obyčejně stával stánek s párky v rohlíku. Zkrátka, na náměstí vedlo mnoho cest po celé Praze (a pokud jste tomu chtěli věřit, tak i mimo ni, ale to jsou jenom povídačky) a Ester teď musela použít jednu obskurní, ke které měla přístup jenom ona. Zastrčila si za běhu vidličku zpět do kabelky a už se hnala po kamenné dlažbě Imanty.
Když pak o několik minut později sýpala na schodech Muchovky, zbývalo jí ještě pět minut do začátku hodiny. Prakticky nejlepší výsledek celého týdne a to bylo teprve úterý. Už se chtěla rozdýcaht a vyběhnout posledních pár schodů dovnitř, když za sebou uslyšela povědomý, ne, přímo známý hlas. Okamžitě ho poznala a to ji dopálilo.
"Ahoj, Ester!" Provolala za ní Jitka, rovněž dobíhající na poslední chvíli.
"Tak hele, nevím kdo si myslíš, že jsi, ale-" Spustila zrzka, aniž by se předtím dobře vydýchala. "Ale přestaň se mi cpát do života, jasný!"
To už stála Jitka naproti ní a přestože vypadala stejně uběhaně, nezdálo se, že by měla problém s dýcháním. Ester jí to teď trochu záviděla. Popravdě ji něco na průsvitných očích blonďaté zpěvačky jaksi dodávalo jakousi stabilitu. Náhle se jí dýchalo lépe.
"Promiň, asi jsem zanechala dost špatnej dojem, co?" Jitčin hlas zněl pevněji, klidněji a rozhodně pomaleji, než při jejich posledním setkání včera. Zněla skoro jako vyměněná.
Ester nic neříkala, protože její mozek stále ještě zpracovával všechny informace o okolí. Jitka pokračovala. "Jen jsem tě předevčírem viděla v Díře s Petrem a říkala jsem si, že tě neznám."
"Prostě mě zajímalo, jestli bys nechtěla po škole někam zajít…" Vypadlo to z ní, jako pozdní kapka deště zaseklá na parapetu. Pomalu, ale s jistou vážností světa kolem.
Ester se zamyslela. Jitka jí minule naštvala, to ano, ale nemohla celou vinu svalit na ni. Když má člověk problémy, nesmí si to vybíjet na celém světě. Achjo, někdy je všechno prostě taková niterná kakofonie. Uvnitř ní se něco dere zpod kůže a ječí to o pozornost, zatímco okolní svět zaniká v návalu dotěrného pulzování cév.
Představila si, že bude muset odpoledne přečkat doma a chránit Adélina přítele před jistou smrtí kvůli svému uměleckému projektu. Špatný nápad. No, ale co, někdy je třeba nehledět na zuby darované usměvavé blondýně a prostě se zakousnout do citrónu, co vám život nadělil.
"Hele, běží vám doma lednička?"
« Plátek ze života, hezky od kosti | Niterná kakofonie cév | Prokrvená chuť synkreze jazyků »