Nikdy jsem se neměl přidat k nadaci… Když jsem nastoupil, čekal jsem hodně věcí. Čekal jsem krveprolití, rozluštění záhad vesmíru, psychické dno toho, když nedokážete spracovat to co vidíte. Čekal jsem nejhorší noční můry, ale nečekal jsem to co mě bude pronásledovat do konce života.
Byl jsem ostřílený voják s barvitou minulostí různých bojů a hrůz, které nechcete zažít ani ve vašich nejtemnějších snech. A přesně proto jsem tu práci vzal. Chtěl jsem změnu. utéct od toho masakrování lidí a raději je chránit. Věnovat se větším problémům než tenhle si usmyslel, že těhle pár kilometrů teď bude jeho.
No abych se posunul. Nastouil jsem, a prvních pár měsíců jsem neopustil zdi Nadace. Bylo to příjemné, i když jsem nebyl připraven úplně na svěchno, co tam uvidím, tak jsem to vždy nějak zkousnul.
Po půl roce přišla moje chvíle. Můj velitel Dušan Kavalír, dával dohromady tým, který by jel prozkoumat zvláštní události na sever Islandu do městečka Siglufjörður, kolem období vánoc. Byl jsem rád, že mě vybral, konečně jsem měl pocit, že tu nejsem pro nic za nic. Ale jak strašně jsem se mílil. Nechtěl nám říct žádné detaily, dokud nebudeme na místě. Což bylo pochopitelné, ale zároveň lehce znepokojující.
Koncem listopadu jsme odletěli na Island, abychom měli dost času celou lokalitu prozkoumat a seznámit se s místními obyvateli. Letělo nás jen pět, abychom nebudili podezření. Jen já, Dominik, Radek, Dušan a Dominika. Všichni až na mě, uměli islandsky, ale z mých zkušeností vím, že jazyk umět nepotřebuji k tomu abych se něco dozvěděl a domluvil se.
Po příjezdu do hotelu Sigló Hótel by Keahotels, jsem si hodil věci na pokoj a šel se podívat do jídelny. Cesta byla dlouhá a já měl hlad. Takže než jsme se měli sejít něco k snědku by se hodilo. V jídelně mylo nanejvíš tak pět lidí včetně mě. Byl jsem rád, že konečně nejsem na tak rušném místě. Samota mi vyhovovala. Sice tu byla draho, ale ten klid na první pohled byl úžasný. Dal jsem rybí polévku, i když ryby to připomínalo jen okrajově, ale nebyla špatná. Po té jsem se sešel s ostatními venku a dali jsme se do práce. Rozdělili jsme se do dvou skupinek. Já šel s Dominikou do místního baru na pobřeží a ostatní šli do centra městěčka hledat informace, legendy. Cokoli co by nás přivedlo na první stopu.
Nikdy jsem toho moc nenamluvil, proto jsem nechal vše na Dominice. Objednali jsme si na baru pivo a dali se do řeči s místím rybářem, který vypadal, že je rád, že si může povykládat s někým novým. Jmenoval se Gunnar, měl už lehce připito a tak nám začal vyprávět o obludě, kterou potkal.
"Když jsem se vracel k pobřeží, chtla mě bouře. Vlny s lodí házeli, jako by byla z papíru. Jen tak tak, to ta loď přežila. Pral jsem se s mořem samotným, když tu náhla se z vody vynořil! Byla to zrůda z nejhorších nočních můr. Měřila aspoň deset metrů! Nevěřil jsem svým očím. Byl celý pokrytý kusy pulzujícího masa a šlach. Jeho řev mi málem urval uši. Naštěstí mě ta obluda nechala bejt."
Barman se na Gunnara zamračil a pohrozil mu, že jestli ještě jednou někomu bude vyprávět tuhle báchorku, zakáže mu vstup. Gunnar něco zabručel. Omluvil se, že musí jít zkontrolovat loď a odešel. Zůstali jsme tam další dvě hodiny, kdyby se náhodou vrátil, ale nepříšel vůbec nikdo. Dominika si celou dobu povídala s barmanem, ale já se nedružil.
Kolem večera jsme se sešli na hotelu a sdíleli si historky místních. Všechny se shodovali v jedné věci. Ať už viděli co viděli, ty stvůry měli na sobě kusy pulzujícího masa. To byl náš bod od kterého se odpíchnout.
Dalších pár dní jsme strávili tím, že jsme pomáhali místním s každodeními věcmi. Všichni byli mílí, až do chvíle, kdy jsme se začali vyptávat na podrobnosti o místních legendách. Většinou se prostě odmítli bavit a někteří nás dokonce poslali do háje, slušně řečeno. Za celé tři týdny jsme však nezpozorovali nic zvláštního. Zdálo se, že to bylo úplně normální městečko, izolované od okolního světa. Ale zvrat nastal velice rychle.
Nastalo období vánoc, které všichni brali velice vážně. Tady v těchno krajích oslavovali vánoce tak, že děti měli chodit koledovat od domu k domu. Postavil se velký vánoční kozel ze suché slámi a spíše než vánoce jako takové, to představovalo starý severský svátel Jól. Pomohli jsme se stavbou sochy kozla i s výzdobou městečka. Všechno se zdálo být šťastné a mírumilovné, ale na den oslav se vše pekelně zvrtlo.
Po celém kostele byli zapálené svíčky, a kadidla aby zakryli odporný pronikavý zápach hniloby. U oltáře stáli tři muži a jedna žena, která ležela svázaná na oltáři. Jeden z mužů z ní odřezával kusy masa, zatímco další dva opakovali nějakou modlitbu. Chtěl jsem vtrhnout dovnitř, ale jen jsem se otočil, dostal jsem ráno do hlavy a pak byla tma.
Probudil jsem se ve vlhké temné místnosti. Hlava mě třeštila tak, že mi trvalo než se mi vrátili všechny smysly. Otevřel jsem oči, ale moc jsem toho nepoznal. Všude kolem byla hrozná tma. Začal mnou pronikat chlad. Zima byla čím dál intenzivnější, když jsem si uvědomil, že na sobě nemám skoro žádné oblečení. Další věc, co mi vrazila facku, byl smrad hniloby, táhnoucí se snad ze všech stran. Bylo to nesnesitelné, pokusil jsem se postavit na nohy, ale síla mě opustila. Byl jsem v opravdu hrozné situaci, kolem jsem nespatřil žádný východ z mé kobky. Snažil jsem se zachovat klid. Na takové situace jse mbyl přece cvičený a už mnohým jsem si prošel, ale pokaždé, když se to stane, je to jako poprvé.
Zaslechl jsem kroky, rozeznívající se napříč kamennými zdmi, že jsem nedokázal rozpoznat odkud vycházejí. Po chvíli jsem si všiml malého přibližujícího se světla, netušil jsem jak se sem dostali, evidentně tu musel být tajný vchod, aby se nikdo nemohli dostat ven, ale oni mohli dovnitř. Přišlo celkem pět mužů a něco na mě pokřikovali islandsky, takže jsem jim nerozuměl ani slovo. Popadli mě a odvlekli nahoru, mohl jsem se vzpírat, jak jsem chtěl, ale bylo to marné. Ukázalo se, že jsem byl pod kostelem. Přede mnou stál oltář, na kterém předtím zavraždili tu ženu. Takhle přece zemřít nemohu. K mému překvapení mě, ale vlekli ven.
Táhli mě ulicemu do samotného středu města, k té soše obřího kozla. K té soše, co jsem pomáhal stavět. K mému zděšení jsem nebyl jediný koho dostali, všichni z mého týmu, tu byli stejně chyceni, nazí a bezmocní, jako já. Bránil jsem se, jak jsem mohl, jak mi síly dovolili, ale i tak mě donutili poklaknout před sochou.
"Co je tohle sakra za místo!" zaklel jsem. Ale nikdo z mých přátel si nedovolil, cokoli říct. Nedávalo mi to smysl. Drželi nás tam v chladu do samotného večera. Čím déle jsem byl vystaven venkovnímu mrazu, tím méně sil vzdorovat jsem měl. Až jsem nakonec jen vyčkával na to, co se bude dít. Zabijí nás? Objetují nás? Proč my? Narušili jsme nějakou sektu? Tolik otázek a tak málo odpovědí.
Hned po té co slunce zapadlo se rozezněli bubny. Všichni obyvatelé města se sešli kolem sochy a modlili se, aspoň to tak znělo. Místní starosta přistoupil s pochodní ke slaměné soše a podpálil ji. Ač plameny byli značně daleko od nás, každý záblesk tepla, byl tak uvolňující. Po několika nekonečných hodinách mrazu, jsem konečně cítil alespoň malý závan tepla. To co ale mělo přijít by mě nenapadlo ani v nejtemnějších snech.
Dunění bubnů ustalo na signál starosti, který přešel ke mě s připravenou dýkou, která byla podle vzhledu častokrát použivaná, soudě zaschlé krve na její čepeli. Poslední zbytky sil, jsem vydal na to abych se mohl bránit. Ale bylo to vše marné, moje tělo bylo vyčerpané a promrzlé. Muž mi vyřízl kus masa z hrudi, na čež jsem zařval bolestí. Nahrnul se mi do těla adrenalin, ale ani ten nestačil, na zmrzlé klouby a necitelnost v končetinách. Otočil se k soše a s křikem jakýchsi slov vhodil maso do ohně. No skvěle, zemřu kvůli několika zmanipulovaných magorů uprostřed ničeho.
Jenže to bylo vše co udělal, pak vyčkával, ale na co? Začali mě opouštět mé smysly. Už jsem necítil bolest, ani strach. Jen jsem s údivem sledoval, jak se z té vélké sochy zhmotňuje velka masa svalú, šlach, žil a krve, vše pulzující v znepokojujícím rytmu. Tvor ztvořen z pokroucených úmyslů a kusů lidských částí se formoval do tvaru obrovského monstra, připomínající kozla. V tento okamžik, jsem věděl, že je tohle můj konec. Tohle jsem nemohl zastavi, ani kdybych byl v nejlepší formě, natož v tomto stavu.
Monstrum se rozhlíželo po lidech stojících kolem, než se zaměřil na mě. Přiblížil ke mě svoji hlavu a zahladěl se mi do očí, něcím co z daleka připomínalo propadlé důlky s pulzující membránou místo oka. Zavřel jsem oči a čekal na smrt. Co jiného by mě tu čekalo? Čekal jsem, ale místo bolesti, jsem slyšel křik obyvatel kolem mne. Desítky lidských hlasů, křičících o milost v agónii. Nechtěl jsem to vidět, nutil jsem zmrzlá víčka zůstat zavřená. Bylo to nekonečné, připadalo mi to jako hodiny, ale pak to najednou přestalo. Všude bylo naprosté ticho.
Když jsem konečně rozlepil víčka, přimrzlá k sobě, spatřil jsem kolem sebe masakr ze samotných pekel. Z lidí nezbylo nic než kusy roztrhaného masa a tuny krve. Uprostřed toho krveprolití stála ta bestie, hledíc na mne. Pouze se na mě s kývnutím podívala a pak odešla směrem k pobřeží. Proč mě nechala naživu? Proč jen mě? Stejně tu zemřu bo boku svých roztrhaných přátel. Nemám sílu bojovat dál. Tady moje cesta končí. Tohle byl nejspíš můj osud. Padl jsem visílen k zemi, víčka se mi zavírala a mé tělo polilo příjemné teplo. Kdybych mohl uronit slzu, rozbrečel bych se, ale nemohl jsem. Umírám tu teď s vědomím, že moji přátelé na mě čekají na druhé straně. A to vše kvůli jednomu zpropadenému papíru. Nic z toho se nemuselo stát, ale nejspíš to je můj osud. Dnes mi opadne všechna tíha z ramen a mohu konečně spočinout a navrátit se k těm, které jsem bral jako rodinu.