Kapitán Breha netrpělivě vyčkával příchod svých podřízených. Čtyři agenti byli v terénu deset dní. Každý však nezávisle na sobě. Dnešním dnem končil jejich pobyt v terénu. Breha se obzvlášť těšil na jednoho určitého agenta. Dostalo se k němu několik zajímavých psychologických spisů. Vskutku zábavné čtení během obědové přestávky. Čtení, které zažene touhu cokoliv pozřít ještě pár hodin po přečtení.
Netrpělivě poklepával prstem na zavřenou složku před sebou. S každým příchodem jednotlivých agentů jeho netrpělivost rostla. Otázka byla na každého z nich vždy stejná. „Nějaké problémy?" Standardní přístup, žádná změna. Všechno muselo zůstat stejné. A pak…jako poslední, dorazil onen očekávaný agent. Breha se pokusil usmát.
„Konečně, poslední kuřátko." Neodpustil si jizlivý podtón. „Tak, co? Jaký byl výlet s nadporučíkem…" Schválně vynechal jméno. Musel svého podřízeného rozmluvit.
„Nadporučík Eska? Klidný výlet. Možná až moc, na můj vkus." Nadrotmistr Esposito se prohmátnul za krkem. Klidný především z důvodu, že ho nepustili jak k práci, tak z očí. Měl na účtu příliš černých teček, aby byl jen tak bez dozoru. „A praporčík Šídlo byl-"
„Jasně, moc klidný. Chybí ti adrenalin? Máš pocit, že děláš málo problémů?" Breha se držel hrany stolu. Toho si agent Esposito nemohl nevšimnout. Čím si vysloužil kapitánovu nelibost?
„Všeho moc škodí." Odpověděl Esposito s úsměvem a položil svou složku kapitánovi na stůl. Chvíli vyčkával na vytouženou otázku. Když si kapitán převzal jeho složku s poznámkami, odvrátil od něj zrak a otočil se na židli k němu zády. „Měl bych tady problém, cappo."
Normálně by kapitán Breha zbystřil. Problém nikdy nebyl tak horký, jak se zprvu zdál. U své původní jednotky tomu tak bylo. Situace se však změnila, když byl převelen a jeho podřízeným se stal Dominique Esposito. A to byl jeden chodící problém, se kterým si nikdo nechtěl nelámal hlavu.
„Koho ses pokusil zabít tentokrát?" Pohlédl od složky vzhůru.
Esposito se jenom pousmál. „Žádný pokus. Všechno bez konfliktu. Žádné prohlášení se ti nedostane do ruky, cappo."
„Tak co je za problém?" No konečně. Vysloužená otázka padla i na něj.
„Zkoumali jsme skalní nápisy. Rozpoznal jsem, že se jedná o Staroseverský futhark." Vysvětloval Esposito. Kapitán Breha div nezívnul. Prastaré texty z dob civilizací dávno vymřelých nepatřily do jeho pracovních kompetencí. „Staroseverština." Doplnil Esposito.
„Zkrať to." Rozkázal Breha a otočil se k němu čelem.
„Potřebuju kontaktovat někoho, kdo se vyzná v praseverském období, kde se právě využívala staroseverština."
Kapitán se zamyslel. Nepřestal však sledovat Espositův výraz. Měl něco v plánu. Nebo jenom jeho představivost vytvářela katastrofické scénáře. „Mám ti sehnat překladatele?"
Esposito pokrčil rameny. „Nerad bych tě tím obtěžoval, cappo. Ale chtěl jsi znát můj problém."
„Znáš někoho takového?" Breha otevřel složky zaměstnanců na své obrazovce.
„Kdo dělá problémy? Dva kohouti na smetišti nemůžou být, že?" Věděl, že hloupé vtípky byly Brehovou Achillovou patou, obzvlášť po onom incidentu. Vysloužil si nelítostný pohled. I to stačilo, aby urychleně změnil tón. „Ehem…chci říct, že neznám nikoho, kdo by svůj výzkum zasvětil severským zemím. Pokud byste mi dal přístup, zkusil bych někoho najít."
A! Odtud vítr vane. „V žádném případě. Jako úroveň 3 nedostaneš přístupy, jako má úroveň 4."
„Nebo pozice kapitána s přidělenými právy, že?" Doplnil Esposito s úsměvem. Ano, kapitán Breha nebyl úroveň 4, měl pouze přístup do vybraných složek. A očividně se k nim Esposito snažil dostat. Za každou cenu.
„Klídek, cappo. Jde mi o práci. O nějaký podělaný přístup mi nejde. Když budu chtít, najdu si to sám. A ty budeš ten poslední, koho se budu doprošovat." Vyměnili si nenávistné pohledy.
Breha znal tuhle hru. Nenechal se však snadno zastrašit.
„Zkusím ti zajistit specializovaného člověka. Napiš mi stručné instrukce a požadavky, co by měl dotyčný splňovat." Hodil mu lepící štítky a tužku. Ty v letu Esposito chytil.
„Taková ochota, já si vás snad ani nezasloužím." Popichoval Esposito, když vypisoval jednotlivé body.
„Jen mě nepřechval." Zavři hubu, prosím tě. „Bude to nějakou dobu trvat." Když dostal lístek s body do ruky, protočily se mu panenky. „No…uvidíme, jestli pořídím. Nic neslibuju."
Esposito zasalutoval. „Grazie."
„Pohov. Dám ti vědět." Mávnul rukou. Vyčkal, až Esposito zaleze do své pracovny o velikosti kumbálu, a pustil se do práce. S povolením administrátora si Breha mohl dovolit hledat v méně přístupných složkách. Ne všech zaměstnanců, ne všechny detaily. Administrátor si dal velký pozor, jaká data mohou být pod jeho ID umožněna k nahlédnutí.
Několik hodin usilovné práce nepřineslo žádné výsledky. Kapitán Breha si promnul tváře. Takový práce, kvůli takové hlouposti. Ne, není to hloupé. Ač to jde mimo tvé kompetence, neznamená to, že je to zbytečné. Říkal si stále dokola, každou promarněnou hodinu.
Současně měl před očima ono sezení s Nadporučíkem Eskou, kde výslovně žádal o účast agenta Esposita. I když Breha využil divokou kartu v podobě Espositovi osobní složky se všemi jeho úspěchy, Nadporučík Eska byl nezlomný. Trval na agentově účasti bez ohledu na jeho dosavadní (ne)úspěchy v kariéře. Zaručil se i zkušeným doprovodem v podobě Praporčíka Šídla v případě ohrožení.
Promarněný den byl dovršen s příchodem dalších požadavků a Espositova žádost začala ztrácet na vážnosti. Kapitán Breha využil poslední možnost a předal celou žádost i s požadavky na lépe pověřené administrátory. Tím jeho práce skončila a mohl se s větším nadšením vrhnout do dalších složek.
O patnáct hodin později, administrátor poskytnul Brehovi hned pět kandidátů, kteří byli kompetentní v dané oblasti výzkumu. O pěti vybraných si myslel svoje, ale jeden musel být tasen. Když si však uvědomil, že Esposito mu ohledně toho napsal už třetí zprávu, chopil se jej hněv a kontaktoval adepta, u kterého si byl jistý, že Espositovi pořádně pocuchá nervy. A on sám se nad tou tragikomedií i pobaví.
No, ještě aby to přijmul.
„Dobrá zpráva, Esposito. Našel jsem ti překladatele." Breha neskrýval svůj úsměv, když předával Espositovi složku.
„Oh, to je super! Kdo je to?" Esposito nadšeně prozkoumal složku v rukách. Nebylo v nich však podstatného.
„To máš ode mě jako překvapení. Dorazí do…" Na lístek zapsal číslo místnosti, patro a křídlo. „Sem. Čas? Počkej, to najdu…kolik to napsal?" Mumlal si pro sebe, zatím co překlikával v mejlech. Esposito si zmateně prohlížel lístek. „Huh, za 30 minut. To máš akorát."
„Cože? S tím jsem nepočítal…" Esposito se snažil odvolat. 30 minut na přípravu byla…krátká doba na tak rozsáhlý výzkum.
„Máš snad lepší věci na práci? Snad ne další neplechu?" V tom Esposito pochopil pravidla hry. Zhluboka se nadechnul.
„No, cappo. Jdu si pro podklady."
Kapitán Breha se vítězně usmíval. Po celou dobu, co si Esposito chystal podklady, tak i potom, co si přebíral spisy.
„A neměj obavu." Zvolal na něj kapitán, když byl připraven k odchodu. „Dozor zajištěn. Jeden hloupý krok a dostaneš klepeta." Zamával mu a poklepal na hodinky. Esposito jenom zakroutil hlavou. Nechal si poznámky pro sebe a šel se připravit.
Místo setkání jim byla přiřazena výslechová místnost. Esposito ihned pochopil, kdo na něj čekal na druhé straně vyztuženého tmavého skla. Do místnosti vešel jako první. Měl tedy pár minut připravit si všechny své podklady. Ne, že by měl čas si je všechny připravit dopředu. Zasedl naproti zatemněnému sklu, aby svůj dozor měl stále „na očích". Samozřejmě neviděl, kdo jej právě pozoruje, ale představu měl. Kdo jiný by uspořádal takto stupidní schůzku, tak narychlo…tak ukvapeně.
„Allora vuoi il gioco sporco?"
Dozorčí za sklem, kapitán Breha, se pousmál nad svým drobným vítězstvím. Válka však měla teprve začít. S příchodem překladatele, započala mentální válka.
Doktor Dinnský vstoupil do místnosti. Zkontroloval si přísedícího, pak zatemněné sklo a ke konci vyšel z místnosti a zkontroloval si číslo místnosti. Byl opravdu ve správné místnosti. Zakroutil hlavou. Usednul na připravenou židli, vyignoroval Espositův pokus o pozdrav a představení. Dveře se uzamkly a světlo in use se rozsvítilo.
Esposito předkládal své spisy jeden po druhé, Dinnský si vybíral, do kterého nahlédne prvně. Částečně poslouchal Espositův výklad. Zapisoval si poznámky do bločku, malé vzkazy pak na malé barevné lístečky. Zvednul modrý lístek, do výšky hrudi. Tak, aby jej pozorovatel nespatřil, a Esposito příliš nekroutil hlavou.
←Tvůj nadřízený?
Esposito postřehl zprávu a odpověď šikovně zakomponoval do svého výkladu.
↓nebo↑ přístup?
Esposito chvíli přemýšlel, jak správně zakomponovat odpověď s výkladem. Mezitím, co si Dinnský dělal poznámky k překladu u některých fotografií, Esposito vyprávěl, jaké vztahy panovali mezi ním, Nadporučík Eskou a praporčíkem Šídlem.
„Vždy záleží na situaci. Je třeba předpovědět, kdy je čas na zábavu a nevinné žerty a kdy na srandu není prostor. V pohodě chlapi, ale občas byli až moc vážní. Velmi…vážní. Ale já z toho měl zábavu."
Dinnský na to neodpověděl. Nahlížel do svých poznámek, na fotografie a do záznamů. Občas se zeptal na okolí na pořízené fotografii.
Kapitán Breha se pohupoval na židli. Nahlížel na dění se svraštěným obočím. Nepředstavoval si takto klidný průběh. Vybral Dinnského jenom proto, aby Esposito dostal nakládačku od známé firmy. Od "člověka", který se nemazal s ničím a nikým. Taková byla jeho pověst. Dokázal si otevřít hubu na kde koho, a nejenom z toho vyjít jako vítěz, ale ještě s čistým štítem. Jakoby se mu všichni báli postavit. I samotná Rada. Možná na ně něco měl, a proto mu nechali volné hřiště.
Breha z Dinnského neměl dobrý pocit. Každá skrytá tvář, skrývá tajemství. A tenhle byl chodící záhada. Ale pořád s ním nemusel pracovat, na rozdíl od Esposita.
Mezitím ve vyslýchající místnosti probíhala tichá konverzace ohledně zadané práce. Obvykle jen pár slova a jednoslovná odpověď. Žádné drama, žádná hádka. Dva ze tří účastníků byli znuděni.
„Našel jste něco zajímavého, dottore?" Esposito se zhoupnul na židli. Dinnský neodklonil zrak ze svých poznámek. Breha vycítil kulišárnu.
„To bych vypadl jinak, nebo máte snad něco jiného na mysli?" Schoval se za dvě fotky náhrobních desek, kde detailněji zkoumal drobné nápisy.
„Já jen jestli je můj objev alespoň malým přínosem do vašeho znalostního portfolia."
Breha hlasitě zívnul. Očekával něco lepšího. Tahle nudná konverzace, kde Esposito hrál slušňáka a Dinnský byl zřejmě příliš unavený na to, aby ztropil scénu.
„To byste musel předložit cokoliv s oním malým přínosem. Náhrobní kameny, skalní nápisy a sutě nesplňují minimální požadavky na vstup do mého portfolia." Vysvětlil Dinnský suše. Esposito si zklamaně povzdechl. Prohlížel si fotografie se zklamaným výrazem. I přes svou neznalost se v nich snažil najít něco zajímavého.
„Takže…ztráta času?" Otázal se opatrně Esposito a mírně nahlédl za doktora. Tak se spokojeně poškleboval kapitán Breha.
„Vskutku. Ztráta času pro mě, neznalost a nedůkladnost ze strany vašeho nadřízeného." Dodal Dinnský a odhodil zbytek fotek na okraj stolu. Esposito zadržoval smích, zatímco Breha div nespadnul ze židle.
„Jaká nedůkladnost a neznalost?!" Breha se čertil za tlustým sklem. Dinnský nezávazně pokračoval. Jakoby tušil, že se právě za ním odehrává skutečná podívaná.
„Bylo mi hned jasný, že ten moula s vojenským titulem bude vědět kulový. To dělá normálně?" Dinnský se začal houpat na židli.
„Co přesně? Strká nos tam, kam nemá? Dělá věci za druhý, aniž by jim rozuměl nebo si dohledal podrobnosti?" Esposito nemohl dát potlačovat úsměv. Živě si představoval onoho nebohého kapitána, jak ve stísněném prostoru poskakuje z místa na místo a pusu má plnou nadávek. „Dělá víc problémů než užitku?"
„Takže v tom má praxi." Povzdechl si Dinnský hlasitě. „A pak já si mám dát na tebe pozor, když sám je chodící zhouba. Tsk tsk tsk."
To byl poslední hřebíček do rakve Brehovi trpělivost. Jedna věc byla neposlušnost podřízených. S tím se dalo pracovat. Hlavně neukázat slabinu. Nedávat prostor k proti útoku.
Dinnský byl…horší případ. Nebyl to jeho přímý nadřízený, ale v potravním řetězci Nadace byl…přeci jenom výš než Breha a jeho společníci. Nejen díky svým znalostem, ale díky svým rozsáhlým kontaktům do různých sfér Nadačních větví. A v tom bylo ono nebezpečí.
Jeho slovo mělo větší váhu a větší rozptyl, nehledě na situaci nebo osobu. A pokud by se rozneslo, že je kapitán Breha neschopný, nepozorný nebo si nedokáže udržet své podřízené na uzdě, především Esposita…
A to byla Dinnského hra. Ukázal slabinu. A prohrál.
„Už jste se uklidnil, kapitáne?" Dinnský pohlédl přes rameno. „Kdybych chtěl za zády poslouchat uřvané dítě, prošel bych se kolem mateřinky. Tam je spratků dost…ale ti mají na rozdíl od vás ještě mlíčňáky."
Esposito držel jazyk za zuby, ale křivý úsměv nedokázal skrýt. Nebyl v pozici cokoliv říct.
„Dejte si pohov, kapitáne. Tuto schůzi dokončím i bez vás. Esposito nebude dělat problémy. O to se postarám." Jasný rozkaz. A Breha neodporoval. Sklopil hlavu a bez dalších slov opustil technický prostor.
Jakožto poražený a potupený se vydal na dlouhou pochůzku kolem křídla. Minul kuřácký koutek a v něm jednoho výzkumníka. Nikotin se mu hnusil a závislost na něm o to víc. Pro dnešek udělal výjimku. Požádal výzkumníka o jednu cigaretu. Ten mu vyhověl a podpálil mu.
„Těžký den?" Otázal se ze slušnosti výzkumník.
„Na hovno den. Zasraný Dinnský. Nikdy jsi mě tu neviděl, natož s tímhle." Breha poukázal na cigaretu. Třikrát dlouze potáhnul a nedokončenou cigaretu zahodil.
„Jo, jo…to zkazí den." Prohlásil tiše výzkumník, když Breha opustil kuřácký prostor.
Mezitím ve vyslýchací místnosti bylo celkem veselo. Esposito se nepřestal smát od chvíle, kdy byl Breha vyhnán. Dinnský trpělivě vyčkával, až Espositův výbuch emocí ustane. U toho si srovnal všechny rozházené fotografie sutě a náhrobních kamenů.
„Complimenti! Dlouho jsem se takhle nepobavil." Esposito sotva popadal dech během smíchu. To, že zvládnul vyslovit souvislou větu, bylo vskutku pozoruhodné.
„Jako bych to dělal pro tvé pobavení." Dinnský neprojevil známku pobavení. Esposito vydal svým smíchem za oba, možná i víc. „Nesnáším když mi někdo kontroluje práci, které nerozumí. Natož, aby mi přitom dýchal na záda." Pohlédl za sebe, nyní na prázdnou pozorovací místnost. „A z jeho výkladu jsem pochopil, že se tě snaží dostat do pozice a mě do situace hodné španělské telenovely."
Onen výraz přiměl Esposita k výbuchu smíchu. Jestli se do teď jen popadal za břicho, nyní se smíchem válel na zemi. Skoro.
Dinnskému nepřišel humorný jeho výrok samotný, nýbrž Espositova dětinská radost. Bylo to…pozoruhodné jak málo stačilo vyvolat v člověku čistou…radost. Z ponížení druhých. Možná by se taky zasmál, kdy Esposito udělal to samé jeho nadřízeným. Nebyl by to tak přehnaný výbuch emocí…ale i tak. Úsměvné by to mohlo být. Ale už toho bylo dost.
„Skončil jsi? Nemám na tebe celou noc."
Esposito se uklidnil a pomalu se vracel do normálu. „Un momento, per favore." Vydechl s pozůstatkem smíchu. Dýchal zhluboka a přesouval svou pozornost na přidělenou práci. Úsměv z tváře mu však nezmizel. „Dobrý…už snad dobrý."
A práce šla následně daleko svižněji. Z nudně započaté nezajímavosti se náhle stala práce, která bude trvat možná až několik dalších nocí. Dinnského zájmu ihned Esposito využil. „Takže to je malý přínos, že?"
Dinnský to nechtěl přiznat. Nerad měnil názory. Obzvlášť u tak nadšených jedinců, ke kterým patřil i Esposito. Očividně.
Hlasitě si povzdechnul. „Jde o perspektivu." Srovnal několik fotografií vedle sebe. „Jednotlivě je to nezajímavé, ale když se srovnají takto-"
„Ty trosky jsou popadané kusy skály. A tvoří souvislý text!" Zajásal Esposito.
„A tím se nám práce komplikuje. Za to se však stává zajímavější."
Znělo to jako dobrá a špatná zpráva zároveň. Asi jak pro koho. Pro Esposita to mělo nevyčíslitelnou emoční hodnotu. Jeho práce nepřijde vniveč. Dozví se něco nového, zajímavého. A bude mu to předáno odborníkem, který ví, o čem mluví. A jeho samotná přítomnost, jakožto doktor, mu není proti srsti. Jaký to šťastlivec.
Dinnský si nebyl jistý, zda se mu chce trávit svůj už tak zaneprázdněný čas s…přehnaně nadšeným výzkumníkem. S takovým s kým sdílel minulost, jakou a v jakém směru…to se zatím nedopátral. Zatím mu to nepřišlo důležité, ani znepokojivé.
Chtěl jsem zapomenout nebo mi někdo nebo něco pomohlo?
Zakroutil hlavou nad onou nezodpovězenou otázkou. Začal si sklízet poznámky. „Tohle nevyřešíme během dnešního sezení-"
„Sjednáme další? Já můžu kdykoliv!" Esposito vytasil malý zápisník. „No, skoro. Ale přizpůsobím se!" Zběsile v něm listoval. Bylo evidentně, že vidina další zábavné schůzky mu přišla vhod. Dinnský měl…jiný plán. Ale jako opařený nehnutě pozoroval Espositův emoční výbuch.
„Není třeba se dál scházet. Tohle je práce dál na sólo. Na tohle potřebuju čas…" Následně Espositům optimismus kompletně opustil místnost. I lusknutí prstů by bylo pomalejší než kompletní otočení emocí. Nemůže to být přeci…tak prosté? „Ale můžu ti dát vědět, až to bude hotové. Nechám ti je-" Než dokončil větu, Esposito se rozzářil jak pouliční osvětlení.
Když mu dám jeden konec kabelu…nabije mi pager? Kdybych měl žárovku…rozsvítila by se?
Úvaha stála za zkoušku, ale potřebné pomůcky chyběly.
„Není třeba spěchu, non mi dispiace. Ale musím informovat o svém progresu." Lehce tím naznačil, že i kapitán Breha musí být informován o veškerém postupu. Stále za jeho práci zodpovídal.
„O to se nestarej. Jsem s ním v kontaktu. Průběžně mu dám informace. Můžeš pokračovat ve své předešlé činnosti. A já mám zase co na práci…hurá…" Povzdechl si s velmi nucenou dávkou radosti.
Dinnský si sbalil všechny své poznámky a vybíral si jednotlivé fotky. „Vezmu si i tu složku. Kdyby tvůj kapitán brečel, odkaž ho na mě." Než opustil místnost, Esposito vložil paži do dveří a tím Dinnskému zamezil odchod.
„Ještě…než zase zmizíš. Je mi ctí s vámi spolupracovat, dottore. Grazie mille."
To bylo…zvláštní.
Dinnský se otočil na tmavé sklo. Vskutku se tam nikdo nevrátil. Tak proč to divadlo? „Už je dávno pryč." Ukázal na prázdnou vyslýchací místnost. „Jedno divadlo jsme tu měli. Nemám čas na další." A ani náladu.
„A to jsem měl za to, že rozeznáš sarkasmus od mé normální vlídné povahy." Zasmál se nevinně. „Ne vážně, práce a zábava v jednom. To kdy se mi naskytne? Bylo to fajn. Mám co vyprávět. Stejně mi neuvěří. Dinnský vyhnal Brehu z pozorovačky."
„Haaah, aspoň jsi byl užitečný, když nic jiného. Víc než tvůj kapitán." Možná toho řekl až příliš. Když vyšel na chodbu, stále na zádech cítil upírající pohled. Nezbavil se ho do chvíle, než se uzavřel ve své kanceláři.
Měl nad čím přemýšlet. A netýkalo se to jen staroseverských textů na rozpadlém oltáři.
Každý den překvapení.