Zlomeným střepem matného skla ve výloze staré zastavárny dovnitř prosvítal paprsek odpoledního slunce. Muž za pultem, čtyřicátník v bílé košili a kostkovaných kalhotách s kšandami, si zrovna krátil čas rozbalováním a opětovným zabalováním hašlerky.
Očima přitom pošilhával kolem sebe, kde v zaprášeném stinném koutě na náměstí Svaté Imanty stála cedule "Koutníkova Zastavárna a bazar, tento víkend sleva na staré židle", hned vedle zaprášené stinné budovy, u které muž seděl. Málokdo zavítá při návštěvě Imanty tímhle směrem, snad protože Díra byla přímo naproti přes náměstí a Muchovka stála kousek od ní. Pavlu Koutníkovi to ale nevadilo. Rád si během dlouhého dne procházel rozvrzaný nábytek, či starožitné předměty, jež někdo prodal po zesnulém příbuzném, a tak měl pochopení pro ty, jež si libovali v tom samém. Sekce oblíbená jak u náhodných kolemjdoucích, tak stálých zákazníků, byla ta vzadu, za dveřmi, kde kdysi stával salónek pro kuřáky, když tohle místo ještě bývala hospoda. Zde stál sklad věcí, které na sobě měly nálepku "nesahat", občas "nekoukat", nebo "nečichat" a rozličné další a kreativní nálepky stylu "neolizovat pokud je pondělí".
Vskutku, Zastavárna nebývala vždycky tím, čím se zdála být. V dávných dobách, kdy na Imantě byly i jiné populární podniky, nebyla v zaprášeném stinném koutě Zastavárna, ale hostinec. Jenže soutěžit s Dírou na Imantě nebyl obvykle dobrý nápad a bývalý majitel už před nějakou dobou musel svou hospodu zastavit panu Koutníkovi, který si liboval v hromadění a přeprodeji věcí.
Bylo tedy přirozené, že někde v hloubi jeho obchodu, té nestvůrné amalgamace různých cenností a starých krámů, byly stále ještě nestrávené zbytky předchozího podniku. Jako kdyby monstrum jménem Koutníkova Zastavárna odmítalo zcela pozřít hospodu, jejíž brloh si zabrala.
Pavel Koutník si znovu zabaloval hašlerku do obalu, zrovna když zazvonil jeho starý zelený telefon se zatočeným drátem. Pavlova první reakce byla upustit hašlerku, která seskočila ze stolu a zakutálela se za blízkou almaru.
"Krutibrko," zaklel muž a rozhodl se, že nechá svůj nenasytný obchod, aby si hašlerku vzal. Dále si sedl hezky rovně a zvedl sluchátko od vyzvánějící starožitnosti. "Koutníkova Zastavárna, věci všeho druhu, s čím vám můžu pomoct?"
Z druhé strany telefonu se ozval stručný, ale elegantní hlas postaršího muže. Koutník si vzpomněl na dnešní ráno, kdy svému známému volal kvůli jisté záležitosti a nechával mu hlasovou zprávu. "Ach, to jste vy. Jasně, poslyšte, já jsem v obchodě a mám celý den. Klidně přijďte, kdy se vám to bude hodit."
Koutník nebyl z těch nejpracovitějších, ale tenhle problém byl opravdu mimo jeho odborné působení. Dovedl sice zacházet s anomálními braky a kusy realitu ohýbajícího harampádí, ale na některé věci byl prostě krátký a vyžadoval pomoc specialisty.
"Výborně, tak já postavím na kafe a za deset minut se uvidíme. Zdar!" Zavěsil sluchátko zpátky a zvedl se ze židle. Jeho známý specialista je přesně pro tyhle případy vybavený a Koutník nepochyboval, že jeho problém vyřeší. Pravda, byla sice škoda ničit tak unikátní kus anomálního nábytku, ale nelegálně se mu ho prodávat zase nechtělo.
Pavel Koutník se tedy vyškrábal na nohy a šel zkontrolovat, že tam to křeslo stále stojí. Šel skrze bývalou kuchyni hostince, nyní místnost plnou starožitných obrazů a knih, udělal zatáčku tam, kde stával barový pultík a kde nyní stálo zachovalé piáno zarovnané tuctem poliček, šuplíků a dokonce i šicím strojem. Vyhnul se bývalým záchodům, kam nerad chodil pokud nemusel, a v salónku našel objekt bez cenovky, který ho zarazil již to ráno při kontrole inventáře.
Každé ráno musel Pavel zkontrolovat inventář, aby zjistil, zda se neobjevilo něco nového. Pokud ano, znamenalo to obvykle, že Zastavárna pohltila další nešťastný podnik na Imantě a že přibila celá hromada nového zboží na prodej. To obvykle znamenalo, že Pavel stráví dalších pár hodin procházením všemožného nábytku a sortimentu, aby ho zkatalogizoval, tedy, že bude mít spoustu práce. Tohle byl ovšem jiný případ, ke kterému docházelo tak vzacně, že z toho Pavlovi vždy stekl studený pramínek potu po zátylku.
Hezké kožené křeslo totiž dovnitř nepřišlo ani díky hladové Zastavárně, ani předními dveřmi. Zhmotnilo se v obchodě, aniž by si toho muž za pultem, či obchod samotný, měli možnost všimnout. Jakmile si pan Koutník vzal své pracovní náčiní a zkontroloval, že je křeslo opravdu anomální a že v sobě ukrývá vstup na Imantu, zkontaktoval okamžitě svého starého známého Klíčníka.
Po zbytek dne salónek zamknul a doufal, že dokud nedorazí Klíčník, nebude se o křeslo muset zajímat. Během dopoledne měl pár zákazníků, několik mladých zvědavých studentů z Muchovky, co hledali nábytek pro společný byt, dále paní Ingrid z bytu přes ulici, která jako každou středu přišla prohledat jeho sbírku gramofonových desek, a nakonec tu byl jeden otrapa, který se "jenom koukal". Takové pan Koutník neměl rád. Ne, že by mu vadilo, že někdo obdivuje jeho bohatý katalog, spíše měl již zkušenosti s podobnými osobami a jejich tendencí něco ukrást.
Nerad vysvětloval Zastavárně, že budou mít problém s autoritami, pokud nenechá zloděje odejít v jednom kuse, samozřejmě bez kořisti.
Dopoledne se vleklo a když Pavel konečně obchod zamkl na čtvrt hodiny a odběhl si do Díry na oběd, skoro úplně zapomněl na podivné kožené křeslo, které mu ráno dělalo takové starosti. Nasycen vyborným gulášem a dvěma točenými pivíčky, došel Koutník zpátky k Zastavárně, která mu vyčetla, že ji nechal s křeslem o samotě. Od té doby tedy Pavel úzkostlivě vysedával u vchodu a mimo jiné si hrál s miskou plnou bonbónů, až dokud nezazvonil telefon.
Křeslo tam stále bylo a Pavel si připadal, jako by ho přes celý salónek sledovalo. Zatáhl závěs, který obvykle nechával stažený stranou dveřního rámu místnosti a odešel zpátky ke vchodu, kde zapnul rychlovarnou konvici a počkal na svého známého.
Zatímco Pavel Ondřej Koutník čekal, rozhodl se zaměstnat svou mysl tím, čemu se celý den snažil vyhnout. Jistě, namlouval si, že to křeslo vlastně ani není jeho problém, čistě z definice, protože o nové průchody na Imantu se vždycky staral Klíčník, to bez debat, ale přeci jenom se mu nelíbilo co dělalo v jeho obchodě. Koutník cítil přítomnost Zastavárny, která souhlasila v každém ohledu a také chtěla ten obludný předmět dostat pryč ze svých útrob.
Jak se to jenom mohlo stát? Přeci obchod na noc vždy zamykal a i kdyby ne, Zastavárna by si nutně musela všimnout, kdyby se někdo vloupal dovnitř. Co víc, když už se někdo namáhal tak moc, proč by si nic neodnesl a naopak si tu něco odložil? Koutníkovi to nedávalo sebemenší smysl, ale dle inventářního seznamu bylo všechno na svém místě, až na křeslo, které zabíralo místo, jež prostě mělo být prázdné! Bylo to k nesnesení, především kvůli tomu, jak zmatkovala Zastavárna. Jeho obchod se musel cítit, jako kdyby mu někdo rozřízl hrudní koš, zašil do něj bombu a oddělal stehy tak, aby si toho samotná Zastavárna nevšimla.
Koutník sebral další hašlerku a rozbalil ji tak rychle, že mu opět skočila na zem a zakutálela se kamsi pod pult. Nebyl jediný, kdo z nervozity jedl. Rozpačitým pohledem přejel po pokladním pultu a poté si vzal ještě jednu hašlerku. Tohle bude ještě zajímavé.
Nezastavitelný objekt | Klíčník a Muzikant »