Život je pro mě jedna nekonečná záhada. Často polemizuji nad věcmi, které většinu lidí nezajímají. Ptám se na otázky, na které nikdo nezná odpověď. Ptám se po smyslu věcí, významu času, síle života. Dostávám sám sebe do stavů, které mi nedají spát. Okrádám sám sebe o štěstí, protože mi připadá krátkozraké být šťastný, když mám v hlavě tolik nedořešených věcí.
Nikdy jsi nepocítila opravdovou ztrátu,
Dají se vůbec vyřešit?
protože tu poznáš jedině, když někoho miluješ víc než sama sebe.
Bojuju se světem, s životem, ale ze všeho nejvíc sám se sebou. Nevím, jak s tím mám bojovat. Jsem si nejistý každým krokem, motám se v důsledcích a domněnkách. Motám se v čase, nechápu ho a neorientuju se v něm.
Vím, že ses nikdy neodvážila někoho tolik milovat.
Co je vlastně za den? Pondělí, nebo snad čtvrtek? Že je sobota? Nevšiml jsem si. Hodiny? Kolik je hodin? 16? Aha.
Zeptám se tě na lásku, a nejspíš mi vyjmenuješ svoje vztahy,
Někdy spím 3 hodiny, někdy 7, občas 12. Chodím spát v různé časy a v různých časech se i budím. Nemám žádný režim, žádnou disciplínu ani vůli ji vytvořit.
ale nevíš, jaký je to pocit, se na někoho podívat a být naprosto zranitelná.
Způsobuju si to všechno sám? Proč to dělám? Proč to nedokážu ovládat?
Nezažilas pocit, že existuje někdo stvořený jen pro tebe.
Největší záhadou jsou pro mě emoce a láska. Nechápu jejich neovladatelnost. Děje se to v mé hlavě, jsou to jen hormony a chemie a tolik mě ovlivňují. Cítím se naštvaný, protože se mi v mozku vylučují adrenalin a kortizol. Cítím se smutný, protože nemám dopamin, oxytocin, serotonin.
Ani jsi nezažila tu jistotu být tu pro někoho. Navzdory všemu. Navzdory rakovině.
Je snad o tom štěstí? Jen o tom doplnit si ty správné hormony? Není to málo?
Dívám se na tebe a nevidím tu vyspělou, sebevědomou, cílevědomou ženu.
Chci být šťastný, chci se cítit dobře, chci žít a nepřemýšlet nad neřešitelným. Chtěl bych změnit svou minulost. Necítit ten neustálý tlak.
Vidím rozmazlenou, namyšlenou, narcistickou, ztracenou dívku.
Tak proč utíkám, když se mi štěstí nabízí? Proč se bojím štěstí?
Nikdy jsi neměla odvahu obětovat někomu tolik, jen pro to, jací jsou.
Když jsem šťastný, bojím se, kdy se zase všechno zkazí. Čas mi protéká mezi prsty. Minulost je bezpečná, daná, i když nehezká, je už pryč. Přítomnost je záhadná, ta nejtenčí linie ze všech, je jako nejmenší číslo, který ještě není nula, existuje vůbec? Co je teď, okamžitě už jen bylo a co bude ještě není teď. Budoucnost je děsivá, řídím ji sám, a přitom tolik věcí nemůžu ovlivnit, dokud se nestanou.
Riskovat pro někoho vlastní bolest.
K čemu to všechno vede? Proč tu jsem? Co je ten smysl?
Nevíš, co to znamená někoho opravdu milovat.
Všechny moje úvahy vedou jen k jednomu, prostě musí být něco víc než život. Pokud je život vše, co máme, vše, co je, není nic před ním ani po něm, připadá mi zbytečný. Všechno MUSÍ mít nějaký smysl, každý odkápnutý okamžik, každý můj nádech, každá molekula ve vesmíru. Musí to mít smysl, proč by to jinak existovalo? Nevěřím v Boha, náboženství je jen obcházení všech mých otázek. Je jednoduchý říct, že vše stvořil "někdo". Ne.
Odevzdat někomu vlastní duši.
Duše je odpověď.
Nikdy jsi neměla odvahu to zkusit.
"Země volá Šimona, haló?"
Z nekonečné nejistoty mých myšlenek mě vyvedl známý hlas.
"Nad čím tak usilovně přemýšlíš?"
"Ale, jen se tak toulám nekonečnými spletenci vlastních synapsí. Koukám, že máš dopito, můžu tě pozvat ještě na jedno?"
"Jo, dám si ráda, díky."
Cestou k baru procházím okolo mně tolik blízké cedule "Vítejte v Žižkovské Díře."
"2 Radky!" křikl jsem na barmana a položil na bar 200. Loktem jsem se zapřel o bar a rozhlédl se po svým oblíbeným místě. Nesnáším lidi, co sem chodí, ale samotná Díra… ta je v mém srdíčku (zabušil jsem si pomyslně na hruď), tady alespoň na chvíli vypnu, alespoň na chvíli uteču od reality, kterou tvoří jen skepse, nejistota a strach.
Barman přede mě postavil 2 piva, 80 korun dávám do kapsy. Vracím se ke stolu a pokládám půllitry před sebe a Lucku.
"Co to jako je, Šímo? Zbytek Pivní party necháš na suchu?" zasýčkoval Vítek.
"Co peskuješ? Maminka ti dala málo peněz?" odsekl jsem.
Pivní parta, tak si říkáme od toho osudného večera ještě na střední. Jsem rád, že nikdo netrval na pití Budweiseru. Ten večer provázelo hodně smíchu, piva… a taky trávy, ale je to jedna z těch vzpomínek, na které už nikdy nezapomenete.
V naší partě nás je 6. Vítek a Štěpán, který jsou jak brachové. Nesnášejí se a zároveň bez sebe nedají ani ránu. Kdybych dostal korunu za každej homosexuální vtip na jejich adresu, neměl bych sice moc peněz, ale měl bych hodně těžkou peněženku.
Takový pomyslný lídr naší party je Johny (Jonáš). Všichni ho v partě respektují, je sice trochu suchar, ale nikdo na něj nedá dopustit. Neznám spolehlivějšího člověka. Na pařbách toho většinou moc nevypije, spíš tak sonduje situaci, pořád připraven řešit případné potíže. Málokdy ho uvidíte vyjet ze svých mantinelů, ale když se to stane, stojí to za to. Johny je ten kamarád, co se v jednom ze sta případů opije úplně na plech a rozjede tu největší pařbu vašeho života. Z jeho posledního flámu si moc nepamatuju, ale probudil jsem se v cizí posteli.
Druhou zástupkyní ženského druhu v naší partě je Dia (Diana). Dia je náš benjamínek, je z nás nejmladší. Je to krásná holka, ale věčně o sobě pochybuje. Dlouhé plavé vlasy, pronikavé šedomodré oči. Zhrzelá, ztracená sama v sobě. Mohla by mít, na koho by ukázala, ale to ji nezajímá. Je beznadějně zamilovaná do Johnyho a nesnáší se za to. Johny je sice suchar, ale sakra pohlednej suchar a má rád holky. Vztah s ním je nemyslitelný. Je to sukničkář.
Jak tohle všechno vím?
Já jsem v naší partě ten, za kým se chodí všichni vykecat. Pořád ztracený ve svých myšlenkách a malbách, moc toho nenamluvím, ale o to víc poslouchám, i když… vždycky to tak nebylo. Býval jsem ukecaný, rád středem pozornosti, bylo těžké mě umlčet. Změnil jsem se. Všichni si toho všímají. Dneska o mně všichni ví, že mám tolik vlastních problémů, že ať mi řeknete cokoliv, nikomu to neřeknu. Řeším si vlastní sračky, natož se hrabat v problémech ostatních. Nicméně umím poslouchat, takže mám v naší partě největší přehled o vztazích, dramatech a obecně o všem. Nespočetněkrát se ze mě snažili získat informace, marně. Nikdy nepochopili, že nejsnazší cesta k informacím je, když je nechcete vědět.
Posledním článkem naší party je moje nejoblíbenější osoba, Lucka. Moje vrba. Díky ní tu pořád jsem.
Byly doby, kdy jsem v životě neměl tolik nejistoty. Nepochyboval jsem. Byl jsem si jistý, co od života chci a věděl jsem, co od něj čekám. Vše se mi zdálo jednoduchý a jednoznačný. Životem jsem si jen tak proplouval. Všechno změnila tak klišé věc, že je mi z toho až uboze. Láska. Nepřipadám si nijak výjimečný, naopak, obdivuju všechny ostatní, jak svými životy jen tak kličkují a překonávají věci, které já nedokážu, nejsem výjimečný, připadám si slabý. Minulost ale nezměním a právě v ní figuruje Lucka.
4 Cigarety
24.9.2016
"Šímo?"
Chvíli bylo ticho, ale pak si Šimon přiložil k puse cigaretu a popotáhnul. Tmu, kterou jinak narušoval jen měsíc a těch pár oken, ve kterých se ještě svítilo, na chvíli atmosféricky prosvítila špička cigarety. Na okamžik v sobě dým držel.
"Hm?"
Odpověděl, jakmile vydechl. Lucka na něj zmateně hleděla. Nechápala, proč sedí venku na pavlači a prázdně kouká do dvora, místo aby se bavil s ostatníma. Zavanul studený vítr, který se opřel do špičky cigarety a lehce ji rozzářil.
"Odkdy kouříš?"
Odpovědi se nedočkala, Šimon si jen po chvíli zase potáhl z cigarety, která už dohořela skoro až k filtru.
"Šímo?" zkusila to Lucka znovu, tentokrát už trochu netrpělivě.
"Co tu děláš?" doplnila.
Zahleděl se na oblohu.
"Dneska je krásný večer, nemyslíš?" Šimonova odpověď byla klidná, ale něco v ní bylo špatně. Lucku to znepokojilo. Byli přátelé léta a znali se velmi dobře. Teď ho ale nepoznávala, takhle se nikdy nechoval. Tohle nebyl on. Nejvíc jí ale vrtalo hlavou, co se mohlo stát. Celý večer se dobře bavili, hráli hry, popíjeli, bavili se s kamarády. Jen další rozlučka s létem, než se všechno přehodí do ponurého, deštivého a studeného podzimu. Šimon byl celý večer usměvavý, se všemi mluvil, dělal vtipy, byl upovídaný, byl stejný jako vždy. Hodně se nasmáli. Jenže teď? Teď se nikdo nesměje.
Co se stalo?
Šimon naposledy potáhl z cigarety a odcvrknul první nedopalek na dvůr. Šáhnul do kapsy a vytáhl krabičku modrých L&M. Palcem odklopil vršek a zespodu do krabičky bouchnul, vysunula se cigareta, nabídl ji Lucce.
"Dáš si se mnou?"
Lucka pořád nechápala, co se vlastně děje. Chvíli jí trvalo dotaz zpracovat a odhodlat se zakroutit hlavou, aby dala najevo, že nechce. Snažila se to pochopit. Zorientovat se.
Šimon se zatvářil zklamaně. Vysunutou cigaretu pusou vytáhl a vrátil krabičku do kapsy. Z druhé kapsy vytáhl zapalovač a zapálil si. Plamínek osvětlil na krátkou chvíli jeho obličej. Světlo zvýraznilo jeho oči a kruhy pod nimi. Až doteď si nevšimla, jak unaveně vypadal.
Byla si jistá, že už nekouří, ale počínal si při zapalování cigarety velmi zkušeně. Rozhodně to nebyla jeho první krabička. Lucka si vzpomněla na období, kdy viděla Šimona naposledy kouřit, tvrdil jí, že je to jen na uklidnění v těžkém období. Chtěl přestat, jakmile se mu udělá líp. Myslela si, že už přestal. Celé její přemýšlení ji vedlo k jediné úvaze.
Chvíli jen seděli a mlčeli, pozorovala, jak Šimon jednou za čas popotáhl z cigarety, jak se špička cigarety stále dokola zoufale probíjí tmou a jak Šimon periodicky vydechuje dým, který se občas větrem stočí na ní a zaštípe ji v nose. Postupně ji navzdory situaci opouštěl ten nepříjemný pocit a byla ráda, že je se Šimonem chvíli sama. Měla k němu velmi blízko, ale jen velmi zřídka se vídali sami, většinou to bylo v partě. Oba vysokoškoláci, až moc vypjatí životem. Krom toho většinu svého času věnovala své přítelkyni a byla tak ráda, když si vůbec našla čas sejít se s partou. Ale když už se někdy zadařilo a třeba se někde potkali, nebo zůstala se Šimonem na flámu poslední, dokázali prokecat dlouhé hodiny a měli si neustále co říct. Mluvili o všem možném a hodně se spolu nasmáli, a tak dokázala ocenit každý okamžik, kdy s ním mohla být sama, ale teď bylo ticho, ani jeden nic neříkal.
Věděla, že se něco děje. Držela ji jen víra, že jen být s ním je to nejlepší, co teď může udělat.
"Máš pravdu, dneska večer je vážně moc hezky," řekla, aby atmosféru trochu uvolnila a vnitřně se utvrdila, že se ať se stalo cokoliv, dobře to dopadne.
Přisunula se k němu blíž a položila mu hlavu na rameno. Bylo jí dost chladno a tak trochu čekala, že se o Šimona ohřeje, ale jak její hlava dolehla, všimla si něčeho, co jí až do teď unikalo. Cítila, jak je Šimon sevřený, jak se snaží skrýt svůj třesot.
Šimon ucítil tlak na svém rameni. Pocit lidského kontaktu ho rozhodil. Chvíli se s tím snažil bojovat, ale třásl se čím dál víc, až nakonec sevření úplně povolil a návalu emocí, které se agresivně draly na povrch, se podvolil. Pomalu si přiložil roztřesenou rukou k puse cigaretu a velmi silně popotáhl, doufaje, že ho nikotin uklidní, jako tomu bylo vždycky. Na jeden nádech do sebe natáhl nemalou část cigarety, která se pod náporem vzduchu rozzářila víc než kdykoliv předtím. Zadržoval dech, aby v sobě kouř udržel co nejdéle. Lucka se přisunula ještě blíž a položila Šimonovi ruku přes záda na druhé rameno, aby ho objala. Vydechl velký oblak kouře.
Zadržováni dechu vystřídaly velmi rychlé a krátké nádechy a výdechy, ze kterých šel až dojem, že se Šimon dusí. Lucka pomalu přejela na ruku, ve které držel druhou cigaretu, vzala ji a zahodila na dvůr. Třesot zesílil, jak se mu Šimon poddal. Lucka ho začala velmi něžně a tiše uklidňovat.
V tu chvíli, co pro Lucku byla vteřina, byla pro Šimona věčnost. Jí naplnil pocit, že je tam, kde má být. Připadala si užitečná a byla ráda, že tam pro svého kamaráda může být. Na tu krátkou chvíli jí ani nevadilo, že pořád nechápe, co se přesně děje. Jeho naplnila bezmoc a do jisté míry i stud. Byl závislý na někom jiném a nemohl nikam utéct ani se bránit. Toužil po štěstí, soucitu, chtěl se v ten moment cítit šťastný, ale nedokázal to. Možná za to mohla pýcha, možná zoufalství.
Šimona začalo naplňovat něco jako klid a třesot ustával. Vystřídal je pláč, který se snažil potlačit. Tiše zašeptal:
"Promiň."
Pousmála se a více se k němu přitiskla. "Neomlouvej se."
Chvíli ani jeden nic neřekl.
"Nechtěl jsem, abys mě takhle viděla."
"Netrap se tím, já jsem ráda."
Krátkou chvíli jen seděli a koukali do prázdného dvora, než Lucka opět narušila nastalé ticho.
"Stává se ti to často?"
Zakroutil mírně hlavou. "Bývalo to horší."
"A víš, co to vyvolává?"
Se sevřenýma očima kývnul. Po tváři mu stekla slza. Zadržovat pláč bylo čím dál těžší.
"Pořád se mi to vrací, Lucy, pořád to ve mně visí."
"Ještě tě to nepustilo? Myslela jsem, že už si ji dostal z hlavy."
Šimon se uchechtnul a mírně přikývnul. Nadechl se, jako kdyby chtěl něco říct, ale zarazil se. Bolestivě polknul a pohnul ramenem, aby dal Lucce najevo, že se má odtáhnout. Lehce se pohnula. Šimon šáhl do kapsy a zapálil si třetí cigaretu. Tentokrát ne tak zkušeně jako předtím. Ledabyle ji zapálil rozklepanou rukou. Chvíli čekala, jestli něco řekne, ale nakonec to byla ona, kdo opět prolomil ticho.
"Takže to není o Kláře?"
Šimon se lehce zasmál. "Na Kláru seru." Z jeho hlasu zmizel zadržováný pláč, vystřídala jej pevná jistota a vztek.
Jeho odpověď jí zarazila. "O čem to teda je?"
"Je to o mně, vždycky bylo a vždycky bude." Chvíli nic neříkala, chtěla nechat situaci trochu uklidnit. Jeho negativní pocity přímo naplnily okolí.
"Chodíš na ty terapie? Tenkrát ti to po tom rozchodu pomáhalo."
Zakroutil hlavou.
"Proč ne?" ohradila se.
"Já sám vlastně nevím. Během léta jsem přestal a už se k tomu nevrátil." Opět si k puse přiložil třesoucí se cigaretu. Vítr se stočil a odvál kouř přímo na Lucku. "Věřil jsem tomu, že už jsem z toho venku." Vztek opět vystřídal klid a nejistota.
"A zdá se ti tohle, jako že už jsi z toho venku?"
Šimon se pousmál a zaklínil si nohy v kotnících které mu z pavlače visely dolů. "Já sám nevím," popotáhl z cigarety, "někdy je to lepší, někdy ne, je to jako na houpačce."
"Nechceš mi o tom říct víc? Svěřit se mi?" Položila mu bradu na rameno.
"Jsem rád, že tu jsi," řekl, zatímco pozoroval měsíc. "Věděl jsem, že za mnou přijdeš."
Usmála se na něj a pohladila ho ve vlasech. Odcvrnknul třetí cigaretu a pozoroval, jak padá na zem. Lucku iritovalo, že za tak krátko dobu vykouřil už tolik cigaret, ale potlačila svou iritaci. Chtěla mu pomoct.
"Nevím, jestli to bude k něčemu. Svěřit se. Cítím se bezmocně, závisle."
"Závisle?" nechápala.
"Na všem. Cigarety, alkohol, útěcha druhých, psychologové, bolest, vzpomínky. Připadám si ztracený. Připadám si jako blázen. Jako kdybych nezvládal žití. Jako kdybych neuměl žít sám se sebou. Nic nechápu. Mám milion otázek a odpovědi nikdo nezná, nikdo se na ně vlastně ani neptá."
"Nemusíš přece chápat všechno. Máš těžký životní období. Přejde to. Jen musíš bojovat," vyrazila ze sebe slova, u nichž věřila, že budou útěchou.
"Ne, o tom to není. Chtěl bych to vysvětlit."
"Tak mi to vysvětli."
"Nejde to," vytlačil ze sebe.
Vrátil se zrychlený dech. Sáhl do kapsy pro čtvrtou cigaretu. Lucka ho chytila, aby ho zarazila. Sjela po jeho předloktí do kapsy, kde stále byla jeho ruka a chytila ho za ni. Propletla své prsty mezi jeho. Druhou rukou ho objala pod ramenem a přitulila se.
"Už stačí," řekla mu polohlasem.
Přikývnul, zatímco se lehce třásl.
"Všechno nakonec dobře dopadne," začala ho uklidňovat, "nemůžeš se takhle ničit. Jednou bys toho mohl litovat." Mlčel a koukal do prázdna. "Hlavně musíš bojovat, všichni tu jsme pro tebe."
"Tohle není život. Život se má žít, ne přežívat," vychrlil ze sebe náhle.
Lucka zvedla hlavu z jeho hrudníku a podívala se na něj. Plakal. Lucka nechtěla uvěřit tomu, co slyšela. Naštvalo ji to. Nabízela mu pomocnou ruku a věřila, že právě tu potřebuje. Jeho odmítnutí pro ni znamenalo podraz.
"Co to říkáš?"
"Já už nechci bojovat."
"Už tady nechci být."
« Bagatelizace dávné konkurence | Nekonečné spletence vlastních synapsí