:root { --light-accent: #db7100; --dark-accent: #ac5902; --ct_col_h1-txt: var(--dark-accent); --ct_col_link: var(--dark-accent); --ct_col_link-visited: #7a440a; --ct_col_link-newpage: var(--dark-accent); --ct_col_sidebar-links: var(--dark-accent); --ct_col_tab-menu-bg-hover: #f2e3c4; --ct_col_account-submenu-link: #773c00; --ct_col_topbar-link: var(--dark-accent); --ct_col_searchbox-gradient-1: #331900; --ct_col_searchbox-gradient-2: #664b33; --ct_col_searchbox-gradient-3: #997f66; --ct_col_searchbox-gradient-4: #ccaf99; --ct_bg_header-image: url('http://scp-cs.wdfiles.com/local--files/theme%3Aoblast-91/moar_orange_body_bg.png'); --ct_bg_header-logo: url('http://scp-cs.wdfiles.com/local--files/theme%3Aoblast-91/logo_white.png'); --ct_cnt_alt-header-txt: "Oblast-91"; --ct_cnt_alt-slogan-txt: "V Oblasti-91 se nikdy nic neděje."; --ct_fns_alt-header-txt: 43.8px; --ct_fns_alt-slogan-txt: 13.4px; --ct_fns_header-txt: 0; --ct_fns_slogan-txt: 0; --ct_col_tab-menu-bg-selected: var(--dark-accent); --ct_col_sidebar-elements: var(--light-accent); --ct_brd_sidebar-elements: 1px solid var(--ct_col_sidebar-elements); --ct_brd_image-block: solid 1px var(--dark-accent); } #side-bar div.menu-item img { filter: brightness(200%) hue-rotate(62deg); -webkit-filter: brightness(200%) hue-rotate(62deg); } #account-options li a:hover { color: var(--dark-accent); }
12. června 2011
Opustil místnost. Zavřel dveře. Vytěsnil to z mysli. Není důvod, proč by se s tím měl teď stresovat. Jako by toho neměl i tak dost… Jako kdyby tohle nezažil už dřív… No, tohle asi ne… Ale skoro si připadal, jako kdyby ano. Ani po tolika letech práce s lidskými anomáliemi se Chrisovi nijak nezdálo, že by pro něj byla tahle práce lehčí.
"To bude lepší, uvidíš," říkávali mu kdysi kolegové. Teď už to neslýchá. Všichni předpokládají, že Dr. Christopher Erwick je naprostým odborníkem na práci s dívkami, po kterých jde démon. Že dokáže i poslepu v jednu hodinu ráno napsat motivační dopis, po kterém se všechny gramotné anomálie v jeho péči rozzáří štěstím a dobrovolně se nechají studovat.
Svým způsobem si neměl na co stěžovat… Do Nadace přišel jako naprostý zelenáč. Po prvním týdnu se rozhodl, že skončí, ale kolega mu to nakonec rozmluvil. Chris býval nikdo, naprostá nula… Ale teď, dostával dobře zaplaceno za práci, která mu šla. Práci, která ho při dobré vůli osudu dokonce i bavila. Když bude mít jenom trochu štěstí, stane se brzy vedoucím výzkumníkem celého křídla. Oblast-91 má jenom tři křídla a to, kde Erwick pracoval, to humanoidní, bylo zdaleka největší.
Přesto mu srdce bušilo pokaždé, když vyšel z nějaké místnosti po rozhovoru s některým ze subjektů. Dnes to bylo SCP-023-CS… Simonne… Chudák holka před týdnem zemřela, když ji napadla černá entita, co umí měnit podobu. Entita, která právě teď sedí v zadržovací cele třicet metrů pod Chrisovou kanceláří. Entita, která dříve nebo později znovu zaútočí a pravděpodobně dívku znovu zabije…
A týden na to přijde Chrisovi žádost o provedení rozhovoru, aby se mohl nebohé Simonne zeptat, jestli to bolelo, nebo něco na ten způsob… Protože na co jiného se jí má ptát? O čem chcete mluvit s člověkem, který pravidelně každých pár měsíců zemře bolestivou smrtí? Má se jí zeptat na její oblíbenou barvu? Na to, jak se jí líbí u Nadace? Nebo se jí má rovnou zeptat, jestli nemá jít do prdele? Protože to bylo téma jejich dnešní konverzace… Ne že by se jí divil. Taky by na jejím místě chtěl být sám…
Pohlédl na hodinky na zápěstí, upomínku na dvě věci. Že za těmi bílými zdmi je skutečný svět a na to, že se svým platem by si mohl pořídit i nějaké nové, co třeba fungují. Kratší ručička na hodinkách nefungovala už téměř půl roku. Dr. Erwick by samozřejmě nejraději ze všeho odběhl hned teď, když už nemá nic jiného na denním programu, nastartoval by v garáži svojí Oktávku a dojel do nejbližšího obchodu pro nové. Vlastně se musel zarazit, aby nad něčím takovým ani neuvažoval, protože si to nemůže dovolit. Má smůlu.
Po cestě do kanceláře zvažoval, kde se jeho život tak zvrtnul… Až do svého příchodu k Nadaci to byl naprosto obyčejný člověk, co právě dostudoval, pil kafe a občas tráví až příliš moc času u knížek. Tak jak je možné, že o téměř deset let později je z něj psycholog pro lidi s paranormálními schopnostmi, co si ani nesmí zajet do města, protože někde chytnul paranormálního parazita?
Sám tomu nerozuměl… Už to bude.. pět? Nejspíše tak šest měsíců, co je Dr. Erwick na neustálém pozorování, kvůli možným příznakům. Nejlepší na tom všem bylo, že nikdo kromě něj o tom nevěděl. Vedení se rozhodlo, že z nějakého důvodu o tom bude lepší pomlčet. Chris už je u Nadace dost dlouho na to, aby věděl, že ptát se na otázky je zároveň jeho denní chleba a taky to, co nesmí za žádnou cenu udělat. Jediný rozdíl byl v tom, s kým mluvil. Každopádně už začíná být hodně divné, když se musí někoho neustále ptát, jestli by mu něco nepřivezl z města. Naštěstí to může vždycky svalit na to, že má moc práce.
Před kanceláří na něj čekalo příjemné překvapení. Dr. Ike tam stál opřený v pleteném svetru, a jakmile Erwicka uviděl přicházet, s úsměvem mu ukázal zdvižený palec. Aspoň někdo měl dobrý den…
"Nazdar Chrisi, jak šel rozhovor?" Erwick naznačil gestem, že se o tom radši nechce bavit. "Nevadí, mám něco, co tě přivede na jiný myšlenky. Pořád platí, že pro dnešek končíš s prací?"
Chris přikývnul a sledoval, jak Ike odhaluje, co má za zády. Byla to flaška whisky. Možná, že by dnešek ještě nemusel být na odpis…
Nebojuj s monstry…
4. srpna 2011
"Další tvrdý den v práci?" Chris vzhlédl od svého tácu s jídlem k osobě, která se ho ptala. Jídelna byla ve tři hodiny odpoledne už skoro prázdná, a tak nebylo divu, že si Doktor Vávra vybral právě jeho stůl.
"Něco takového…" otřásl se při vzpomínce na to, jak byla Simmone rozzuřená, když s ní mluvil.
"Slyšel jsem, že s tebou ta holka málem hodila o zeď," nadhodil zaujatě Vávra. Byla to pravda, Chris na ní tentokrát zatlačil víc a ona se opravdu naštvala. Samozřejmě toho hodně rychle litovala, ale pravda je taková, že na ten kratičký moment, kdy přestal ovládat své tělo… měl Chris strach. Měl opravdu strach, což je něco, o čem často slýchával mluvit kolegy z větších oblastí. Devadesát jednička je malá oblast, nezadržuje se tady skoro nic, co by se dalo popsat jako přímo nebezpečné. V celé Oblasti-91 není ani jediné SCP třídy Keter a místní zaměstnanci, včetně Chrise, nejsou zvyklí, že jim při rozhovoru může jít takříkajíc o kejhák.
Chris jenom přikývnul a nechal Vávru, aby se posadil naproti němu. Talíře obou doktorů byly sotva lákavé, ale po celém dni provádění experimentů nebo, v Erwickově případě, povídání si s neochotnými subjekty, měli oba pánové docela hlad.
"Co ta druhá věc tam u vás?" Zeptal se na oplátku Chris doktora Vávry.
"Ten démon?"
"Není to démon. Nic takového neexistuje."
"Tak promiň, že nechci říkat nepřátelská polymorfní entita, ani SCP-023-Ω-CS… Každopádně už zase roste. Včera večer přišel příkaz k vystavení SCP- no té holky… K jejímu vystavení té entitě."
"Ale to jí zabije." Poznamenal chladně Erwick. Věděl, že k tomu dříve nebo později dojde…
"No jo, jenže ona je tak trochu nesmrtelná, no ne?"
Chris po chvíli neochotně přikývnul.
"No to je fuk… Na té žádosti nebylo nic urgentního. A pořád nám zbývá nějaký čas, než ta věc v suterénu pořádně vyroste, jako minule."
Chris zůstal zticha. Zvažoval své možnosti.
"Neříkám, že se nesnažíme. Samozřejmě děláme všechno proto, abychom tu věc eliminovali a k ničemu nemuselo dojít… Jenom…"
"Chceš po mě, abych jí nic neříkal."
"Právě naopak. Napadlo mě… Jestli bys jí nemohl přesvědčit, aby to zkusila znovu zničit."
"Minule to nezabralo."
"Minule byla sama. Co kdybychom jí tentokrát nějak pomohli?"
Erwick se ztratil v myšlenkách. Cítil, jak se mu hlavou honí různé nápady, které už určitě výzkumný tým napadly, ale nemohl si pomoct… Byla to zajímavá myšlenka.
"Nechám tě projít si to hlavou. Dej mi vědět co nejdřív, ale nemusíš spěchat. Do konce měsíce by to bylo fajn, co ty na to?"
Nápad za nápadem, jako barevné kostičky na dekorativních stěnách ve starověkém Římě, vytvářel mozaiku a pomalu ale jistě se z nich skládal jasný obraz. Inspirace mu přímo proudila v žilách… A někde hluboko uvnitř něj se zrodil plán.
28. srpna 2011
Všechno šlo podle plánu. V osm hodin dopoledne se sešli doktoři Erwick, Vávra a Ike, aby se znovu pokusili o zničení SCP-023-Ω-CS, nebo jak mu přezdíval personál oblastní laboratoře, "toho černého parchanta". Půl hodiny po této schůzce, na níž byl dohodnut další postup a znovu si prošli celý plán, se všichni tři členové rozešli, aby mohli začít s přípravami.
Zatímco Dr. Vávra měl v suterénu zajistit setkání obou potřebných subjektů v testovací místnosti 14, vydal se Dr. Ike do své vlastní laboratoře, pro prototyp experimentální pušky, která by teoreticky měla být schopná subjekt zranit. Úkol Dr. Erwicka byl, proti těm jeho kolegů, mnohem složitější. Musel se znovu postavit jedné naštvané telekinetičce a přesvědčit ji, aby mu důvěřovala.
Teď stál před dveřmi výslechové místnosti a přesvědčoval se, že nedělá chybu. Zavřel oči, vydechnul a otevřel dveře. Jako první ho uvítal naštvaný výraz dívky sedící na kovové židli u stolu. Pokusil se na ní usmát, ale jeho mimické svaly ho zklamaly, a tak se jenom posadil naproti ní.
"Proč jsem tady? Další schůzku máme mít až za týden." Zeptala se okamžitě Simmone, aniž by se mu podívala do očí, nebo nějak naznačila, že mluví přímo k němu.
"Dobrý den, Simonne," Podařilo se mu pozdravit. Simonne na jeho gesto nijak neodpovídala. "Jsem tu s nabídkou."
Podívala se na něj s očitým rozhořčením ve tváři. "Nabídkou čeho, svobody? To pochybuji."
"Obávám se, že něco takového vám zaručit nemůžu, ale jistým způsobem… Ano."
Simonnino obočí se svraštělo ve směsici zmatení, údivu a pochyb. "Co tím myslíte?"
"Myslím tím to, že se pokusíme o zničení SCP-023-Ω-CS. Ale budeme vás k tomu potřebovat," Erwick si v mysli znovu procházel v teorii relativně jednoduchý plán a musel si neustále připomínat, že pokud se něco pokazí, nejspíše přijde někdo o život. Nijak ho neuklidňovala ani myšlenka, že v nejlepším případě to bude Simonne. Smrt nepřál nikomu.
Dívka chvíli zvažovala to, co řekl. Představa toho, že se oprostí od té věci, i kdyby tu stále měla být zavřená, ji pokoušela. Po tak dlouhé době člověk obyčejně ztratí naději, ale ona měla tuhý kořínek. Přeci jenom si už několikrát prošla peklem.
"Dobrá," řekla konečně, "udělám, co budu moct, abych se té věci zbavila, ale napřed musíte něco udělat."
"Samozřejmě, co budete chtít?"
Simonne se postavila ze židle a podala doktorovi ruku. Rázem vypadala mnohem starší. "Musíte mi slíbit, že mě při tom nezabijete."
Chris zaváhal. Pokud se to nepovede, Simonne zemře. Mohla by mu potom ještě věřit? A věří on dostatečně svým kolegům a svému plánu na to, aby vsadil život a důvěru osoby před sebou?
"Slibuji."
…nebo se staneš jedním z nich.
29. srpna 2011
"Proč nezačnete tím, že mi povíte, co vás k tomu dovedlo?"
Ředitel Slavík si upravil kravatu a opřel se do židle. Dr. Christopher Erwick, výzkumník Úrovně 3, se nepřítomně rozhlížel po kanceláři vyzdobené diplomy, fotografiemi, několika nadačními plakáty a golfovými trofejemi. Cokoliv, jenom aby se nemusel zodpovídat z ohrožení několika lidí na zdraví.
"Pane, při vší úctě, nikomu se nic nestalo a terminace se podařila."
Oblastní ředitel si Chrise prohlédl, přejel jeho tvář pohledem zadostiučinění a poté si zhluboka povzdechnul. "Chrisi, ty moc dobře víš, že v Oblasti-91 se vzácně něco děje. Ohrožení na životě zaměstnanců není na denním seznamu věcí, které musím řešit."
Chrisův zrak se zastavil na jedné fotografii. Byl na ní on sám, když mu bylo 14 let. Tenkrát byl Chris ještě dítě a o starostech Nadace nevěděl víc než průměrný civilista. Fotku pořídila jeho matka na výletě do hor. Dr. Erwick se usmál, když uviděl, že má jeho strýc tu fotku v kanceláři. "Omlouvám se, ale vše se vydařilo. Trochu toho rizika je přeci to, co tady děláme."
"Ne v Oblasti-91." Slavík se podíval do papírů před sebou. "Víš kolik papírování z toho bude?"
"Ano, je mi to líto, ale dosáhli jsme toho, co se po nás chtělo." Chris se zadíval na golfovou trofej z Nadačního dobročinného turnaje roku 2001. Druhé místo.
"Dosáhli jste toho, co po vás chtěla Rada O5. Nelíbí se mi představa, že po nás chtěli terminaci SCP objektu." V jeho hlase bylo slyšet něco jako lítost a to Chrisovi nedalo.
Zvýšil hlas. "Ta věc by Simonne byla zabila!"
Jeho strýc se na něj podíval se zaujatým výrazem v očích, jako kdyby jej zkoumal. "Chrisi, nejde o to, co se stalo. Jde mi o to, že ten příkaz přišel shora."
Chris nechápal, co myslí.
"Za posledních několik let neměla Rada O5 řádný dohled nad našimi operacemi. Samozřejmě mají oficiálně pořád poslední slovo u všeho, ale Oblast-91 není v jejích očích důležitá. Nebo alespoň do nedávna nebyla."
Nadační politika. Boje o moc. Chris nikdy nedokázal pochopit, proč na těch věcech tolik záleželo. Někdy byl rád, že dělá jenom psychologa.
Ředitel Slavík si povzdechnul. "Není to tak, že bych vás chtěl za něco vinit. Odvedli jste dobrou práci, ale jestli se něco zkazí a zasáhne Rada O5… Budu mít svázané ruce."
Oba chvíli seděli bez řečí a v tichosti. Slavík nakonec promluvil.
"Proč jsi vůbec vzal případ SCP-023-CS?"
Chris nevěděl, co na to má říct. "Ehm… protože je to moje práce?"
"Určitě to nemá nic společného s ničím jiným?" Jeho strýc vždy vypadal jako kočka čekající před myší dírou, když se ptal na osobní otázky.
Chris věděl, co tím myslí. Už nějakou dobu se vyhýbal konfrontaci ohledně svého problému. Jednoho dne se prostě probudil a zjistil, že má parazita, ale ne jenom tak ledajakého parazita. Anomálního parazita, co vypadá jako člověk a sedí právě teď o několik chodeb dál v humanoidním zadržovacím křídle. A samozřejmě se nedá odstranit. "Nemá. Ještě něco?"
Další povzdech. "Můžeš jít. Jen buď opatrný."
4. září 2011
Uběhl týden od incidentu.
Dr. Christopher Erwick seděl ve své kanceláři, když se dozvěděl, že se Simonne vzbudila. Bez zaváhání se zvedl a pospíšil si na ošetřovnu. V běhu se mu přitom barvitě přehrávaly události z toho dne, kdy došlo na terminaci SCP-023-Ω-CS.
Všechno probíhalo dobře až do chvíle, kdy se oba subjekty setkaly v laboratoři. Tentokrát měla dívka na své straně speciální pušku Dr. Ika a několik ozbrojených stráží. Když do suterénu vstoupili, Dr. Erwick se téměř zarazil velikostí té věci, kterou přišli zabít. Měla podobu ohromné beztvaré hmoty a zaplňovala téměř celou zadržovací celu. Simmone jeho strach nesdílela. Byla rozhodnutá tu věc za každou cenu zničit, i kdyby ji to mělo znovu stát život.
V prvních několika sekundách po začátku terminace bylo po všem. Dr. Ike vypálil z experimentální zbraně, která entitu zasáhla přesně do středu, kde část jejího povrchu ztvrdla. Černé monstrum se ve své beztvaré podobě vymrštilo vzhůru a poté se při dopadu rozprsklo po celém povrchu testovací místnosti, jako kapka černé, viskózní vody. Nohy Dr. Ika a členů bezpečnosti byly v této hmotě zachyceny, zatímco Simonne se podařilo entitě vyhnout. Ale zadržovací personál entitu nezajímal a byl rychle mrštěn naproti blízké zdi, kde se kus černé hmoty oddělil a přidržel doktora a strážné ke zdi, načež se entita začala znovu formovat, tentokrát do zdánlivě humanoidní podoby, a vydala se směrem k Simonne.
V tomto bodě začala Simonne panikařit. Osamělá a znovu tváří v tvář téměř jisté smrti se pokusila o něco zoufalého. O něco, co se jí zatím nikdy nepodařilo. Napřáhla před sebe ruce, jako pokaždé, když chtěla něčím pohnout myslí. Humanoid před ní se zastavil. Stály tam, oba SCP subjekty hledící jeden na druhého s touhou jej zničit. A potom udělala černá entita krok dopředu a Simonne o krok couvla. A znovu, pomalými trhavými pohyby, dokud Simonne nenarazila na zeď za sebou.
Erwick si nebyl jistý tím, co z kontrolní místnosti viděl. Na jeho mysli bylo v ten moment příliš myšlenek a obav o přežití svých kolegů a dívky, která mu svěřila svůj život. Ale byl by přísahal, že ta černá věc na Simonne skočila se zuřivostí dravce. Simonne se bránila a v jednu chvíli se jí podařilo entitu ze sebe odhodit stranou, jenže ta se rychle zvedla a provedla další výpad. Shodila Simonne k zemi, kde jí přidržela svou černou hmotou. Erwick nikdy nezapomene její prosby o pomoc. Jenže žádná nepřicházela. Vedení nemohlo riskovat životy personálu a v tu chvíli si nikdo nebyl jistý tím, zda Dr. Ike a ostatní v testovací místnosti žijí.
Poslední, co si Erwick z toho dne pamatuje, je náhlá bolest hlavy, která zasáhla všechny v suterénu, včetně jeho samotného a pak jenom to, jak se probouzí na ošetřovně s příšernou migrénou. Bylo to jako vysvobození, když se dozvěděl, že se nikomu z personálu nestalo nic trvalého. A k jeho nevíře, ho Dr. Vávra, který ležel na lůžku vedle, informoval o výsledku terminace. Úspěšná.
Simonne byla naživu, ale upadla do kómatu. Uplynul týden od toho hrozného dne. Doktor byl vytržen z úvah, když dorazil na ošetřovnu. Bylo na čase se pozdravit se Simonne.
"Doktore!" Simonne stála u okna v nemocničním oblečení a jakmile Chris vstoupil do dveří, doširoka se na něj usmála. "Fungovalo to!"
Chris si nemohl pomoct. Cítil se dobře, konečně něco vyšlo podle plánu. "Taky vás rád vidím. Cítíte se dobře?"
Simonne se na místě protáhla a udělala rychlou otočku. Poté se zhluboka nadechla a znovu se na Chrise usmála. "Jo. Myslím, že jsem víc než v pohodě. Kdy budu moct jít?"
Dr. Erwick se lehce zasmál. "No, to nezáleží na mě."
"Ale problém už jsme vyřešili. Tak kdy budu moct odejít?" Simonne vypadala energicky a zároveň znuděně. Úplně jinak, než před incidentem. Zmizel z ní všechen strach.
"My… musíme provést několik testů. Co vaše schopnosti? Pořád je dokážete používat?"
Simonne se chytla za krk, ozvalo se prokřupnutí kloubu a potom Erwick ucítil, jak ho někdo chytá za rameno. Otočil se, ale nikdo tam nebyl. V tom mu došlo, že to dělá ona. Nelíbilo se mu to. Simonne se usmívala, možná až moc nadšeně. "To je ono. Konečně žádný limit."
Erwick ucítil, jak se něco obtahuje kolem jeho ruky a potom pocítil, jak se mu pravačka zvedá proti jeho vůli. "To stačí!" Vykřikl nestatečně. Navázal s ní oční kontakt. Byly jiné. Nedokázal to popsat, ale její oči byly jiné.
Simonne ho pustila a prokřupala si klouby na rukou. "Dost dobrý co? A to jsem se držela zpátky."
V tu chvíli do místnosti někdo vstoupil. Dr. Erwick se podíval na nově příchozího Dr. Ikea.
"Dobrý den, přišel jsem se podívat, jak se vám daří?" promluvil Dr. Ike na Simonne, která se spokojeně usmála a chytila ho za kravatu.
"Je mi lépe, než kdy předtím." Řekla a políbila Dr. Ikea, který takovou reakci absolutně nečekal a pokusil se odtáhnout. Dr. Erwick zmateně hleděl, jak pacientka líbá jeho kamaráda. Konečně se Dr. Ike vysvobodil a se stejným zmatením se podíval po Erwickovi.
"Nechápete to? Teď mi konečně nic nebrání v tom, abych žila naplno. Můžu si dělat, co chci." Její oči se kompletně začernily a SCP-023-CS se zahledělo z okna svého pokoje na ošetřovně.
Erwick a Ike se na sebe bezhlasně dívali. Oběma bylo jasné, že se něco děje. Dívka před nimi nebyla stejná, jako ta, se kterou Erwick každý týden posledních pár měsíců mluvil. A podle všeho byla nebezpečná, tím si byl Erwick jistý. Nemyslel si, že by mohlo dojít k tak drastické změně její osobnosti. V jednom měla pravdu. Byla teď svobodná.
Aniž by promluvili, dohodli se oba doktoři, že je příliš nebezpečné nechat Simonne při vědomí. Naštěstí znali oba několik triků.
Myslíte si, že vás neslyším? ozvalo se najednou v hlavě obou doktorů.
Simonne stále hleděla z okna, ale ve skutečnosti si prohlížela odraz Dr. Erwicka.
Co kdybychom opravdu ozkoušeli limit mých schopností?
A hledíš-li dlouho do propasti…
4. ledna 2011
(o osm měsíců dříve)
"Co že mám?" Nevěděl jak reagovat, ani ještě pořádně nepochopil, co mu právě bylo řečeno.
"SCP-3623. Jedná se o anomální parazitickou entitu, která se živí energií hostitele-" Než mohl výzkumník pokračovat, přerušil ho Dr. Erwick.
"Ne, ne, ne. Jak se to stalo? Co se mi stalo?" Nechápali ho, nikdo ho nechápal.
"Dr. Erwicku, dobře si uvědomujeme, že jste v těžké pozici." Výzkumník sedící naproti němu neztrácel trpělivost. Chris se rovněž vždy pyšnil tím, že během rozhovorů dokázal zachovat chladnou hlavu.
"Těžké pozici? Ta ženská ze mě bude vysávat energii a já mám být v pořádku?!" Postavil se ze židle a potom se znovu posadil, protože mu došlo, jak hloupé to celé je. Celá situace byla zvláštní. Erwick slyšel o desítkách, ne-li stovkách případů, při kterých se někdo nakazil memetickým virem, přišel o rozum kvůli zvuku, který neexistoval nebo byl zraněn během jednoho z mnoha útěků ze zadržení.
Ale nikdy si nemyslel, že by se to mohlo stát jemu. Ne tady, ne v Oblasti-91. Nikomu se nikdy nic neděje v Oblasti-91.
"Dr. Erwicku," promluvil po odmlce znovu lékařský výzkumník, "nejsme si zatím zcela jistí, jak dalekosáhlé důsledky může SCP-3623 mít na svého hos-" zarazil se, "-na vás. Víme ale, že by vaše spojení nemělo nijak ohrožovat vás, ani jiný personál v Oblasti."
Chris se pokusil uklidnit. Tak mu to vždy říkali jeho rodiče. Uklidnit se, vydechnout a vždy být milý. Je zvláštní, jak může člověk rychle zapomenout na vychování, když ho přemohou emoce.
"Dobrá, takže jak se toho můžu zbavit."
"Obávám se, že SCP-3623-13 se zbavit nemůžeme. Taková akce by měla za následek negativní důsledky. Právě naopak, musíme se ujistit, že subjekt zůstane neustále maximálně pět kilometrů od vás."
Erwick chtěl namítnout, že se chtěl zbavit parazitického spojení, nikoliv osoby, se kterou byl spojený. Jenomže poté se dozvěděl, že se od sebe nemohou vzdálit a okamžitě mu došlo to hlavní. "Počkat, to ale nebudu moct opouštět oblast."
Výzkumník se zahleděl do svých poznámek, jako kdyby hledal něco, co by mu pomohlo utéct z rozhovoru. "Je mi líto, Dr. Erwicku, ale nemyslím si, že se s tím dá něco dělat. Mohu vám pouze sdělit své doporučení."
"A to je?"
"Myslím si, že by vám mohlo pomoci setkání s SCP-3623-13."
Dr. Christopher Erwick, výzkumník Úrovně 3, se nepřítomně zvedl ze židle a přešel ke dveřím. Než sáhl na kliku, zarazil se a promluvil. "Se vší úctou, ne díky."
12. června 2011
Venku bylo šero a v kanceláři svítilo jenom tlumené světlo z lampičky doprovázené letmým světlem z chodby pronikajícím poloprůhlednými dveřmi. Chris seděl na své pohodlné kancelářské židli a hleděl nepřítomně do stropu. V jedné ruce svíral skleničku whisky a v druhé nepřítomně cvakal propiskou. Na druhé židli, ne tak pohodlné jako té první, seděl jeho dlouholetý přítel, Dr. Ike, rovněž se skleničkou whisky a otevřenou složkou v klíně.
"Takže, tahle holka má telekinetické schopnosti…"
Erwick přikývl.
"A ty schopnosti se neustále zesilují…"
Erwick znovu přitakal.
"Až do její smrti, chci říct… To je docela nepěkná představa. Co kdyby se rozhodla svoje schopnosti použít k útěku. Má Oblast-91 vůbec vybavení na něco takového?"
Chris upil trochu ze své skleničky. "Jenomže ona nechce používat svoje schopnosti. Myslím, že si je nějak podvědomě spojuje s tou druhou entitou a má z nich strach. Doposud se uchýlila k použití svých schopností pouze ve chvílích, kdy zažívala silné emoce a to většinou strach."
Ike položil svou prázdnou skleničku na stůl a podíval se na Erwicka, který mu pohled opětoval. "Ale co když se nám podaří nějakým zázrakem se té potvory zbavit. Co potom? Zůstane nám silná telekinetička bez toho jediného, co jí brání v použití jejích schopností. Beze strachu."
Erwick se znovu napil, ale zjistil, že jeho sklenička je již prázdná. Chvíli si prohlížel flašku na stole a poté si dolil. Gestem naznačil Ikeovi, že mu dolije také, ale ten odmítl a pokračoval. "Víš, Chrisi, myslím si, že do jisté míry, ať už se to může zdát sebehorší, je to monstrum vlastně prospěšné."
Na to Erwick znovu postavil flašku na stůl, ovšem nedával pozor a místo toho flaška spadla na zem, kde se za hlasitého rachotu rozbila. Naštěstí již prázdná. Oba dva doktoři se okamžitě zvedli, aby se dali do úklidu střepů.
"Omlouvám se, asi jsem pil víc, než jsem měl," řekl Erwick, který právě za skříní nahmatal příruční košťátko a lopatku. "Ale zpátky k tomu, co jsi říkal. Vážně si myslíš, že je pro ní dobré, aby byla neustále ve spojení s nějakou příšerou, která ji chce zabít?"
Ike se mezitím snažil porozhlédnout po střepech, které mohly odletět dál. "No, byla to spíš taková myšlenka. Ale ano, do jisté míry je možná dobře, že je nějakým způsobem omezená. Moc lidi kazí, a tak dále, obzvláště pak moc, která by jí umožnila dělat si, co chce."
Chris se nad tím zamyslel a skoro až naštvaně řekl: "Možná, ale kdybychom ji zbavili i jejích schopností, mohla by potom odsud ven, kde by mohla žít normální život. To za to stojí, ne?"
Ike se na svého nejlepšího přítele podíval. Chtěl ho konfrontovat teď? Možná nenastala ta správná chvíle. Ne, Ike si počká, až mu to bude Chris chtít říct sám. Do té doby mu pomůže uklidit střepy.
"Nemám na to rozsvítit?"
…i ona nahlédne do tebe.
4. září 2011
(současnost)
Erwickův odraz v okně popraskal, jak se jemným pohybem Simonniny ruky roztříštilo sklo. Oba doktoři si instinktivně zakryli obličej a pohotovější Ike vyrazil ke stěně, kde holou rukou rozbil ochranné sklo tlačítka alarmu. Celou budovou se rozezvonila poplašná siréna doprovázená červenými světly na chodbách. SCP-023-CS se otočilo k Ikeovi a pomocí svých schopností s ním hodilo o zeď. Dr. Erwick se pokusil sebrat těžký nemocniční držák na kapačku, ale ten se před ním zkroutil a vytrhl se mu z rukou. V hlavách se jim rozezněl rezonující hlas.
Nenechám se znovu zavřít do cely!
V tu chvíli do místnosti vstoupili dva členové oblastní bezpečnosti s připravenými zbraněmi. Třikrát vypálili, ale všechny kulky se zastavily před Simonne, která následně oba muže odhodila na chodbu a vyšla z ošetřovny za nimi.
Dr. Ike se pokusil zvednout, ale bolest mu to nedovolila. Měl na sobě mnoho malých ranek od skleněných střepů a viditelně ho bolela levá ruka. Dr. Erwick k němu přispěchal na pomoc. "Jsi v pořádku?"
Ike si odkašlal a bolestí se mu zkřivil úsměv. "Vypadám v pořádku?" Pokusil se zasmát. "Chrisi, poslouchej, musíme uzavřít budovu. Nesmí-" rozkašlal se, "nesmí se dostat z oblasti.
"Počkej tady, budeš v pořádku." Erwick vyběhl z místnosti, aby napravil svou chybu. Zamířil k bezpečnostní stanici na konci patra. Sotva vběhl do dveří, zamířil na něj Agent Majer svojí devítimilimetrovou pistolí.
Erwick zvedl ruce nad hlavu, ale Majer sklonil zbraň a napůl zakřičel. "Co se tam venku sakra děje?"
"Únik ze zadržení. Vysvětlím potom. Musíme uzavřít budovu." Erwick kolem něj prošel k bezpečnostní konzoli s mnoha tlačítky a monitory. Okamžitě si všiml, že několik kamer nefunguje. Specificky kamery od ošetřovny směrem západní chodbou k humanoidnímu křídlu.
Majer si zastrčil zbraň zpátky a přešel ke klávesnici, aby vydal příkaz k uzavření oblasti. "Teď mi povězte, co se stalo."
"SCP-023-CS, ta holka s telekinezí, utekla. Nevím, co se stalo, prostě zešílela a-" Erwickovi se zlomil hlas. Byla to jeho vina, ale tím se teď nemohl zabývat. Bylo třeba jednat. "Jestli můžete, pošlete někoho na ošetřovnu, Dr. Ike je zraněný. A zbytku ochranky nařiďte, aby na subjekt neútočil."
Agent Majer se náhle zarazil. "Doktore, při vší úctě, neříkejte mi, jak mám dělat svojí práci." Vytáhl vysílačku, aby vydal rozkaz a pokynul Erwickovi, aby odešel z místnosti a dostal se někam do bezpečí. Poslední, co Erwick zaslechl, byl rozkaz neútočit na subjekt přímo a počkat na posily. Když nic jiného, Agent Majer ve své práci uměl chodit.
Oblast se zatřásla, když si SCP-023-CS prorazilo cestu skrz bezpečnostní stanici u vstupu do humanoidního zadržovacího křídla. Tři členové oblastní bezpečnosti byli zraněni, ale jako zázrakem nikdo nezemřel. Před ní se teď otevírala dlouhá chodba plná dveří, čísel a zámků. Plná lidí, které Nadace držela proti jejich vůli.
Simonne natáhla ruku před sebe a sevřela pěst. Kovové dveře v celé chodbě zavrzaly, světla zablikala a když Simonne trhla rukou, všechno zhaslo a ozval se rachot. O vteřinu později se rozsvítila červená záložní světla a ozářila hromadu vytrhnutých dveří.
Chvíli se nic nedělo a poté se z každé cely začal postupně ozývat zvuk zapnuté ventilace. Nikdo nevycházel. Simonne došlo, že se nejspíše zapnuly spouště uspávacího plynu. Okamžitě kolem sebe vytvořila bublinu vzduchu a přispěchala k nejbližší cele, kde ještě plyn nestihl zaplnit místnost.
Cela byla téměř identická s tou, ve které Simonne strávila posledních pět měsíců. Stěny byly prázdné, v rohu stála postel, menší koupelna a po zemi se válelo několik knížek. Kdokoliv tu přebýval, byl očividně knihomol. Simonne pohybem ruky zablokovala přívod plynu na stropě a rozhlédla se po zatemnělé místnosti. Pod postelí ležela skrčená žena, přestože to nebyl ten nejlepší úkryt.
"Nemusíš se bát. Utíkám odsud, jdeš taky?" Zeptala se Simonne a natáhla k ní ruku. Žena pod postelí to chvíli zvažovala a potom se neohrabaně začala zvedat zpod postele, kterou k jejímu úžasu Simonne nadzdvihla.
"Ehm," začala žena nejistě, "takže utečeme? Proč já?" Byla mnohem vyšší, než Simonne, měla zrzavé vlasy a oranžové oblečení, stejně jako vždy nosila Simonne. Člověk si stěží nemohl připadat jako vězeň.
Simonne jí neodpověděla, namísto toho odešla zpátky na chodbu, aby prohledala zbylé cely. Všechny ostatní subjekty ale už tvrdě spaly. Druhá žena jí s obavami následovala ze dveří, kde se zastavila, aby zkontrolovala, že na chodbě nikdo není. "Nemyslím si, že je to dobrý nápad," řekla, když ve dveřích své cely navázala oční kontakt s kamerou.
Simonne se zarazila. "To nemyslíš vážně. Jasně, že je to dobrý nápad. Nechceš snad ven na svobodu?"
Žena nevěděla, co má dívce říct. "Samozřejmě, že bych ráda viděla, jak to vypadá venku, ale já-" zarazila se, "-já nemůžu odejít."
"Proč ne? Drží tě tu snad nějaká pojistka?" Vyštěkla Simonne, skoro naštvaně a téměř nepříčetně. Žena proti ní si všimla, že oči Simonne teď byly téměř kompletně černé.
"Ne," podařilo se jí nakonec říct, "ne, žádná pojistka, kromě ocelových dveří, magnetických zámků a ozbrojené stráže. Ale já neodejdu, protože-"
Byla přerušena, neboť náhle obě uslyšely, jak se k nim přibližují kroky. Znělo to spíše, jako kdyby někdo běžel a zanedlouho se na chodbě za nimi objevila udýchaná postava Dr. Erwicka v laboratorním plášti. Obě ženy si ho nejistě prohlížely. Erwick se podíval po Simonne, poté se nepřítomně podíval směrem ke druhé ženě a jeho mysl zaplavily vlny otázek. Nakonec se znovu podíval na Simonne, která si ho s neurčitými emocemi prohlížela.
"Tohle nechceš udělat." Podařilo se mu konečně promluvit k Simonne. Vzduch kolem dívky vibroval. Chodba s vyztuženými zdmi kolem se třásla, jako kdyby celou budovu zasáhlo silné zemětřesení. Skutečnost byla mnohem děsivější. Svýma celočernýma očima si prohlédla celou jeho podstatu zevnitř i zvenku. Nebyl to příjemný pocit, ale příjemného nebylo na takové situaci nic. Výraz jejího obličeje by nedokázal popsat, ale kdyby se o to měl pokusit, řekl by, že vypadala zmučeně. Za posledních pár měsíců se pravidelně setkávali a přestože se při každé schůzce zdála být vytočená, ještě nikdy ji neviděl v tomto stavu.
"A co si ty, doktore, myslíš, že uděláš, abys mě zastavil?" Aniž by z něj spustila zrak, sáhla Siomonne do vzduchu a z Erwickova opasku vyklouzla ukrytá pistole. Sebral jí po cestě, aby se připravil na nejhorší, ale nebyl si ani jistý, zda by opravdu byl schopen ji použít, natož jestli by to fungovalo. Pistole přeletěla kolem něj Simonne do ruky. Ta jí s posměchem zahodila do chodby za sebou, kde před ní druhá žena uskočila.
"Vážně sis myslel, že mě zastřelíš?" Chris ucítil tlak na svých žebrech. Simonne ho pevně stiskla před sebou, ale zatím mu neubližovala. "Nechci ti ublížit, nechci ublížit nikomu, ale vy mi nedáváte na výběr. Řekni jim, aby se nepřibližovali!" Erwick koutkem oka zahlédl, jak se za rohem chodby vedle něj přibližuje několik členů oblastní ochranky, což ho znepokojilo. Chtěl je okřiknout, aby se drželi zpátky, ale potom si všimnul té druhé ženy v chodbě, která stála za Simonne a něco mu ukazovala. Neovládal znakovou řeč, ale dokázal z jejího gesta pochopit, že má dál mluvit se Simonne. Má jí rozptýlit.
"Simonne, poslouchej, tohle je špatné a ty to víš. Nemůžeš si dělat, co se ti zachce."
"Můžu! A budu… Celý svůj život jsem se bála… všeho kolem. Teď už ne. Už se nenechám omezovat! A jestli kvůli svobodě musím ublížit několika lidem, jako jste vy, tak klidně." Erwick zalapal po dechu. Neviditelné sevření kolem jeho těla se utahovalo. Stejně jako tenkrát, když poprvé pocítil Simonninu sílu, i teď jím zmítal strach. Práce u Nadace není vždy příjemná, ale pro něj byla téměř vždy bezpečná. Ale i jeho štěstí muselo jednou vyprchat…
V tu chvíli se ozval výstřel a Erwick se zhroutil k zemi. Konečně se mohl znovu nadechnout, ale bolelo ho celé tělo a jenom stěží chápal, co se děje. Přes potřebnou námahu se přinutil podívat, co se stalo. Simonne teď ležela na podlaze a nemocniční oblečení měla na hrudníku nasáklé krví. Vedle ní se skláněla postava zrzavé ženy v oranžovém obleku. Na zemi kousek od nich ležela pistole.
Poslední, co Christopher Erwick viděl, než se všechno rozplynulo do tmy, byli muži se zbraněmi, kteří vběhli do chodby, aby zajistili situaci. A potom nic.
8. září 2011
Dveře výslechové cely se otevřely. Mladá žena vzhlédla od stolu a její oči se setkaly s těmi Dr. Christophera Erwicka. "Dobré ráno," pozdravila ho.
Překvapený Erwick odpověděl: "Dobré." Položil na stůl hromadu papírů a malou věc zabalenou v papíru. "Moje jméno je-"
"Chris. Erwick, myslím," řekla žena, načež se okamžitě omluvila pohledem, že ho nenechala domluvit. Chrisovi to ale nevadilo, vlastně byl vždy docela rád, když během rozhovoru někdo jiný projevoval iniciativu.
"Ano, to je správně. A jak mám říkat vám?"
Žena před ním chladně řekla: "Jmenuju se Mady, ale všichni mi tu říkají SCP-3623-13. Vyberte si." Erwick věděl dobře, že žena před ním je jeho 'anomální parazit'. Když se o tom poprvé dozvěděl, byl naštvaný, zmatený a všechny ty emoce směřoval proti SCP-3623-13. Ponořil se do práce a nemyslel na to, že nemůže opustit oblast, ani na to, že se občas cítil unavený, když ho jeho 'parazit' vyčerpal. A o osamělých večerech, když se potřeboval napít, všechnu vinu sváděl na SCP-3623-13. Ale potom, když mu SCP-3623-13 zachránilo život, došlo mu, že všechno špatné je pro něco dobré a že žena před ním nejspíše za nic nemůže.
"Mady je hezké jméno." Chris zvedl zabalený předmět a podal ho ženě naproti. "Něco jsem vám přinesl, Mady. Jako poděkování."
Mady si založila ruce na prsa. "Poděkování za co? Za to že jsem střelila tu holku?"
"Ne… Chci poděkovat za vaši trpělivost." Erwick otevřel složku, kterou na stůl postavil. Na její přední straně stálo SCP-3623. "Nemyslím si, že jsme byli pořádně představeni. Ale já jsem-"
"Můj 'hostitel'?" Mady se skoro usmála, když to slovo řekla a Erwick byl opět překvapený tím, jak jednoduše to zvládala. Jemu to trvalo měsíce, než se dokázal psychicky připravit na tohle setkání.
"Ano. Hostitel."
V místnosti zavládlo ticho, ale nebylo to ani tolik trapné ticho. Byl to klid, který Chris zoufale potřeboval. Nakonec Mady znovu promluvila: "Takže, co se stalo s tou holkou?"
.
.
.
.
.
.
SCP-023-CS
SCP-023-CS
Objekt #: SCP-023-CS
Třída Objektu: Euclid Keter
Speciální Zadržovací Procedury: SCP-023-CS je dočasně drženo v zadržovací cele Humanoidního Křídla Oblasti-91, kde je ve stavu lékařsky udržovaného kómatu, dokud nebude rozhodnuto jinak. Pokud se subjekt vzbudí, je nutné okamžitě kontaktovat Oblastního Ředitele.
Popis: SCP-023-CS je žena evropského původu, jež se sama označuje, jako Simonne Varcoová. Subjekt je velmi schopný telekinetik se sklony k divokému a výbojnému chování. Vzhledem k tomu, že se subjekt v minulosti pokusil o útěk (viz. Záznam o Incidentu ze 4. září 2011), je od svého opětovného zadržení v lékařsky udržovaném kómatu. Zaznamenané telekinetické schopnosti subjektu představují hrozbu stupně 6.
