Info
Druhý den ráno se probudila Beatrice celá rozlámaná, jelikož omylem usnula u svého psacího stolu, protože dlouho do noci psala různé básně po včerejších událostech. Přeci jenom je potřebovala do svého dramatu, které má odevzdávat jako součást bakalářské práce. Teď trochu litovala, že si vybrala tragédii, ale aspoň to byla její parketa. Komedii také dokázala napsat úžasně, ale ne tak dobře jako smutná témata. To dokazovaly všechny její básně.
Navíc byly skoro všechny o tom, jak se cítí ohledně Gabriela. Jak se totiž měla cítit, když někomu omylem nepřímo zabije nejlepšího kamaráda, protože si s jeho jednotkou chtěla pohrát jako její původní já, Jindřich Damský, jelikož ji chtěli zabít první (nebo alespoň dotáhnout do té jejich Nadace), pak Gabriela vodila tři měsíce za nos tím, že je v Ostravě, když tam vůbec není a nakonec, když už si myslela, že se ho zbavila, se objeví v Žižkovské díře S JEJÍMI KAMARÁDKAMI a proto se musela změnit na Betarici, ale říkat si Bella, protože ji obě dvě přesvědčily, aby ho u sebe nechala přespat a zaručují se, že se jí určitě nepokusí zabít, jelikož je ohýbačka reality a on je "tak hrozně milý" a "takový chudáček" a pak se stalo to, co by nikdy nečekala, že udělá. Opravdu ho přitáhla k sobě domů namísto toho aby ho nechala spát na ulici, protože jí ho bylo líto.
Jako vážně. Horší než mít u sebe doma někoho, kdo se vás snaží najít a nejpravděpodobněji zabít, to už nebude.
"Bože," povzdechla si frustrovaně, "to bude zase den."
Hned jak to dořekla, podívala se na hodiny na stěně a div že překvapením nespadla ze židle. Bylo 7:53 a ona neslyšela zvonit budík!
Rychle nacpala všechny notýsky a listy s básněmi do stolního šuplíku a ty co spadly na zem nechala být jelikož stejně za sebou zamkne, poté si změnila oblečení pouhým lusknutím a už běžela ke dveřím svého pokoje.
Ale něco jí na sobě nesedělo, ale nevěděla co. Sáhla ještě po hřebenu že se po cestě do školy učeše a tak si chtěla vlasy přehodit dopředu aby se lépe česaly.
Tu jí hned došlo co chybělo. Vlasy měla o hodně kratší než včera a to znamenalo jediné.
Rychle zabouchla dveře, které otevřela jen na malou škvírku, zamkla je a podívala se do zrcadla. Opravdu vypadala jako své původní já, Jindřich Dámský. Lusknula proto prsty a změnila se zpět na Beatrici Vaňkovou.
Až poté, co se dostatečně ujistila, že tak zůstane, přešla ke dveřím a vyběhla z nich rychlostí kulového blesku.
Jenže v pokoji ji uvítal pohled na spícího Gabriela a také Juliuse, který stál v pyžamu u kuchyňské linky a v klidu si pil kafe.
Beatrice na to vyjeveně koukala a už se chtěla překvapeně ptát jakto, že ještě nejsou připravení, když si najednou vzpomněla co je za den. Plácla se do čela a pobaveně si odfrkla.
"A jo, on je dnes ten den otevřených dveří na Muchovce. Já jsem ale blbec." Postěžovala si nahlas a Julius se usmál.
"No jo, brácha, to je ta tvoje paměť," zasmál se a Beatrice do něj naštvaně bouchla.
V tu chvíli zašustily peřiny a zpoza gauče vykouknul Gabriel, vypadající jako kočka hozená do vody. Oba sourozenci vyprsknuli smíchy a spiklenecky se na sebe podívali.
"Hezký háro, Gabrieli," řekl Julius potutleně, i když to znělo trochu odtažitě.
"To ti u gauče přistál vrtulník?" Beatrice zdvihla pěst a chtěla, aby si s ní Julius ťuknul. Julius tak udělal, ale neochotně.
Gabriel vypadal, jako že se polekal a urychleně si rukama vlasy uhladil. Pak vstal, složil si peřiny a vzal si pyžamo. Následně věnoval sourozencům naštvaný pohled uraženého zlatého retrívra, kdy víte, že se nezlobí doopravdy. "Když mě chcete jen zesměšňovat, tak fajn, já jdu do koupelny. Tam mě alespoň nikdo nesoudí." Odvětil, ale jeho následný úšklebek prozradil, že nebyl doopravdy naštvaný. "A nebuď na Juliuse tak zlá, Bello, on nemůže za to, že má výpadky paměti." Zasmál se a odešel chodbou pryč do umývárny.
Julius se zaraženě podíval na Beatrici a ona mu jeho pohled nervózně opětovala. "Máš štěstí," syknula a Julius nasadil omluvný výraz, který se však rychle změnil v naštvání.
"Sorry, ségra, myslel jsem že furt spí." řekl Julius otráveně s lehkým zamračením. Beatrice věděla, že ho nebaví hrát si na něco co není. Jana, nebo nyní Julius, vždy byla ta, která mu vynadala když něco Jindřich podělal, ukonejšila ho když neuspěl a pochválila ho za jeho úspěchy. Byla starší a zodpovědnější a přesně proto bylo Beatrici jasné, že když přivedla Gabriela k nim domů, viděl to jako tu nejhorší věc na světě. Taky za to dostala pěkně vynadáno, ale nakonec ho přesvědčila.
Beatrice si povzdechla a znovu se začala usmívat a podívala se směrem ke vstupní hale předtím, než promluvila. "Jestli mě kvůli tobě zabije tak tě přijdu uškrtit ve spánku."
"Ne, Beatrice," opáčil šeptem Julius. "Pokud on zabije MĚ tak nejen že tě uškrtím ve spánku, ale taky ti to budu pořád připomínat."
Na chvíli nastalo mezi nimi ticho, kde na sebe oba dva sourozenci zírali. Narušil ho až Gabrielův návrat z koupelny.
"Jsem zpátky!" řekl vesele, ale jakmile uviděl jak se Julius a Beatrcie, pro něj Bella, tváří. "Stalo se něco zatímco jsem byl pryč?" zeptal se podezíravě.
Oba sourozenci začali okamžitě odskakovat od tématu.
"Vůbec nic," ohradil se Julius. "Moje…" pohlédl na Beatrici a ještě víc se zamračil. "…sestra se jenom chová velmi nezodpovědně."
"Jop, to jsem já," zasmála se suše Beatrice. "Vždycky musím udělat něco šíleného abych na sebe upoutala pozornost."
Gabriel nebyl hloupý a tak ihned poznal, že se sourozenci nějakým způsobem pohádali.
"Jasně," řekl s úsměvem na Juliuse. "No, my s Bellou se nasnídáme a ty můžeš klidně jít napřed pokud chceš abychom tě nezdržoval, že Bello?"
Beatrice se na něj vděčně podívala, zatímco Julius se zamračil, zamumlal něco o tom že ho vykopávají z jeho vlastního bytu, popadl svůj batoh a s lehkým bouchnutím dveří odešel.
Chvilku bylo v bytě ticho. Najednou se však oba otočili čelem k sobě a řekli současně:
"Promiň za mého bratra." Řekla omluvně Beatrice.
"Doufám, že jste se nehádali kvůli mě." Vyslovil Gabriel své obavy.
Zařazeně se na sebe dívali, než se oba rozesmáli.
"Promiň, promiň, ty první." Řekl se smíchem Gabriel a Beatrice se na něj usmála.
"Promiň, že se můj brácha tak naštval. On… prostě nemá rád cizí lidi v našem bytě."
"V pohodě," opáčil zase Gabriel. "Jen nechci abyste se kvůli mě hádali, tak mě klidně vyhoď, já mám dost na pár nocí v nějakým hotelu a pak…no, něco určitě vymyslím."
"Ale jdi, přeci bys kvůli mě takhle netrpěl." Škádlila ho Beatrice.
"Já jsem zvyklej na spaní venku v zimě. Já to přežiju." Opáčil Gabriel, aby ji ohromil.
"Opravdu?" Zeptala se Beatrice se zlomyslným výrazem tváře. "Tyjo, to jseš doslova jako nějakej voják nebo tajnej agent." Řekla a poté hravě předstírala leknutí. "Ó můj bože! Že nejsi nějakej FBI týpek co přišel někoho najít na Imantu a proto tě všechno kolem anartistů udivuje."
Gabriel strnul strachy a jeho úsměv byl tatam. Stál tam jako solný sloup a pokud by Beatrice opravdu nevěděla, kdo Gabriel je, teď by začala vyšilovat a měnit realitu jako o závod. Jelikož o tom však věděla, tak se rozesmála z toho, jak hloupě Gabriel vypadá, až jí tekly slzy.
"Ty vado, měl by ses vidět, Gábi!" smála se Beatrice. "Neboj, dělala jsem si jen srandu, ty bys nikdy nedokázal něco takového utajit, takže bych to poznala hned."
Gabriel zatím zrudl a poté se pomalu ale jistě také začal nervózně smát.
"Wow, ten se ti opravdu povedl, Bello!" řekl a protočil očima. "Pojďme namísto tvého 'úžasného' humoru sníst naši snídani, kterou…stále musíme ještě udělat." řekl, přesunul se k lednici a vytáhl z ní vajíčka.
Beatrice si utřela slzy. "Hlavně se nespal, ty náš malý tajný agente." Zasmála se a Gabriel je věnoval pohled, který jednoznačně říkal 'Vážně?'.
Něco jí říkalo, že kdyby tu s nimi stále byl Julius, už by po ní byl hodil pánvičku a možná i zbytek nádobí. Ale Gabrielovi výrazy za to prostě stojí.
Když snědli snídani, přešli část Prahy až k nějaké cestě na Imantu, udělali a řekli pár podivných slov a pak už stáli před Muchovkou. Gabriel tentokrát přesun naštěstí ustál.
Před budovou školy se již nahromadila spousta lidí a uvnitř jich bylo ještě více. Beatrice si vyžádala rozpis přednášek o oborech od lidí u vstupu a poodešly následně kousek dál aby se podívali kde co je a na co by se chtěl Gabriel podívat.
"V devět je přednáška o oboru scenáristiky a pak ještě jednou ve tři, pak je tam historie umění v deset a pak ve čtyři. Ale jestli chceš, můžeme jít i na nějakou jinou přednášku." Informovala Gabriela o rozvrhu Beatrcie.
"Možná bych se šel podívat do budovy 2 na tu přednášku vo robotice a rovnou se i stavil u Amaris, která spolu s ostatníma předvádí svý umělecký díla.
"Jistě, půjdeme za Šmoulinkou a její inženýrskou přítelkyní. Opravdu dobrý nápad, hele." Zavtipkovala Beatrice.
"Já myslel, že jste kamarádky." Pousmál se Gabriel.
"Právě proto se takhle škádlíme otřesnými přezdívkami. Neměl jsi snad nikdy kamarády, kteří by ti dávali divné přezdívky nebo si z tebe dělali legraci?"
Jakmile to Beatrice vypustila z pusy, věděla, že to neměla vůbec říkat. Zatracená její nerozvážnost. Gabriel vypadal nejdřív překvapeně a poté rychle posmutněl a všechna radost mu zmizela z očí.
Beatrici zabolelo srdce nejen z toho, že to ona způsobila jeho bolest, ale nejvíce z toho, jak se Gabriel tvářil. Vypadal jako kopnuté štěně zlatého retrívra.
"Promiň, nechtěla jsem tě -" začala se omlouvat.
"Beatrice! Beo!" Zvolal někdo a Beatrcie strnula hrůzou.
'Ale ne, tenhle člověk ne. Zmiz. Jdi pryč než se do toho taky zapleteš.'
Gabriel se zvědavě podíval za Beatrici a oči se mu rozsvítili poznáním. Bea se nemusela ani otáčet aby věděla kdo to byl. Julie. Její nejlepší kamarádka a nyní také bývalá přítelkyně. Tohle byla doslova katastrofa, protože nevěděla co se kolem Beatrice děje a vzhledem k její neskutečně přátelské povaze se s Gabrielem bude chtít kamarádit.
"Belčo!" Vykřikla nadšeně Julie když Beatrici ze strany objala s širokým úsměvem. "Čau! Neviděla jsem tě celý čtyri dny! Kdes byla?"
Dívala se na Beatrici jako štěně, které dlouho nevidělo svého nejlepšího kamaráda dvounožce a třásla s ní, chycená za Beatricinu ruku. Julčiny hnědé vlasy vlály ze strany na stranu jak s ní cloumala a zelené oči, připomínající Beatrici ty liščí, zářily štěstím a uličnictvím.
"Juli, neklep se mnou prosímtě, nebo se mi ještě zamotá hlava." Vtipkovala napůl Bea a nervózně pohlédla na Gabriela, který zmateně koukal od Julie na Beatrici a pak zpátky na Julču, která s ní konečně přestala třást.
Následně se zmateně otočil na Julii a ona věděla o přijde.
"Jakže jsi jí to-"
"Gabrieli! Bello! Tady jste! Já to věděla. Zrádci! Radši byste byli tady než abyste se přišli podívat na moje úžasný obrazy!" Zazněl odněkud hlas Amaris a hned v další chvíli bylo cloumáno prozměnu s Gabrielem. "Já tam na vás dva čekam celou podělanou hodinu a vy nikde! Pak mi Julius řek, že ještě furt lelkujete doma, tak jsem vás musela najít sama!"
Amaris si poté všimnula přítomnosti Beatrcie a hlavně Julie. Nasadila výraz překvapení, maskované širokým úsměvem. 'Dobrá práce, Šmoulinko, takhle určitě nepozná že je něco špatně.' pomyslela si Beatrice. Poté se však podívala na Gabriela, který vypadal jako že má lehký otřes mozku a ihned to zavrhla.
"Julčo!" vykřikla Amaris a přiskočila k ní. "Tady jsi, hledala jsem tě…taky." řekla lehce nejistě, ale poté se ihned vzpamatovala. "Pojď, něco ti musím ukázat!" řekla, popadla Julču za zápěstí a začala ji vést pryč, načež se Julie ohlédla na Gabriela s Beou.
"Hned jsem zpátky, Belčo! Ráda jsem tě poznala nový týpku." zvolala a poté se rozběhla spolu s Amaris.
Gabriel se oklepal a poté se zmateně otočil na Beatrici. "O čem jsme to právě mluvili?"
Amaris běžela s Julií chodbou Muchovky kolem spousty potencionálních uchazečů o studium na Muchovce. V chodbách umělecké školy zněl nadšený ruch rozhovorů. Julie se jako obvykle smála tomu co dělaly, její lehkovážné chování bylo v naprostém rozporu s naléhavostí, kterou Amaris svírala.
„Amaris, zpomal! Kam tak spěcháme?“ zasmála se Julie a snažila se s modrovlasou dívkou držet krok. Málem zakopla o vlastní nohy, ale podařilo se jí získat rovnováhu, stále ještě netušíc, jak vážná mohla být situace do které pomalu ale jistě Beatrici tahala.
Amaris nereagovala na její dotazy, což pro ní bylo neobvyklé, dokud nedošly do malé prázdné třídy. Rozrazila dveře a prakticky strčila Julii dovnitř a rychle za nimi zase zavřela. Místnost se zaprášenými lavicemi a rozházenými výtvarnými potřebami působila odlehle, daleko od obvyklého školního chaosu.
Julie naklonila hlavu na stranu, její hnědé kadeře jí lehce poskočily z ramen dolů a zmateně se na Amaris podívala. „Co se děje? Proč jsi mě sem zatáhla jako bychom hrály v nějakým špionážním filmu?“
Amaris se zhluboka nadechla a zjevně se snažila najít ta správná slova. „Jůli, máme problém. Velký.“
Juliin veselý výraz mírně zakolísal a v očích se jí zračily obavy. „Jak to myslíš? Je Bea v pořádku?“
„Bea…“ Amaris se odmlčela a zavrtěla s úsměvem hlavou. „Ano, je v pořádku, ale o to nejde. Jde o ni a o toho kluka, kterýho jsme s Berčou přitáhly do Díry, Gabriela.“
Julii se rozzářily oči poznáním. „Ou, Gabriel! Tak se jmenuje! Je fakt milej, že jo? Zdá se, že se Bee hrozně líbí.“ zasmála se jemným dívčím smíchem, jelikož šlo i během pár sekund, když je pozorovala snažíc se zjistit zda-li je to opravdu její kamarádka, vidět jak moc zamilovaná Beatrice je. Znala ji už přeci tak dlouho.
„To je ten problém,“ zamumlala Amaris a zkřížila ruce. „Gabriel není jen tak nějakej milej kluk, Jůli. Je z tý organizace vo který nám říkal Jindřich-ehm Beatrice.“
Juliin úsměv úplně zmizel a nahradilo ho zmatení. „Počkej, organizace? Myslíš tu, co…“
„Jo, ta,“ přerušila ji Amaris. „Nadace SPC…nebo nějak tak. Lidi, který se prej zabývaj anomáliema, anartistama vohýbačema reality, jako je Bea. Prostě ty random černý dodávky co čas vod času seberou nějaký nevopatrný umělce a nikdy je nevrátí.“
Julii se rozšířily oči uvědoměním. „Ale Bea, ta si dokáže poradit sama, ne? Navíc ale všichni na Muchovce ví, že ona je taky Jindřich Damský. A Gabriel nevypadá jako ten typ, který by jí chtěl ublížit.“
Julie měla vždy dobrý čich na lidi a řídila se dle něj, takže když říkala, že Gabriel nechtěl Beatrici ublížit, byla si stoprocentně jistá že to tak bylo.
Amaris zavrtěla hlavou, v jejím hlase byla patrná nervozita. „Právě proto je to tak komplikovaný. Fakt, že je agent tý organizace je mi u prdele, protože to se dá vyřešit snadno když je doslova ve škole plný anartistů. Problém je, že Bea si před ním hraje na 'Bellu', protože nechce, aby zjistil, kdo ve skutečnosti je. Ale Gabriel není blbej. Dřív nebo později na to přijde.“
Julie se zamračila, vážnost situace jí konečně došla. „Tak co budem dělat? Jak jí pomůžeme?“
Amaris se opřela o jeden ze stolů a její obvyklou energickou povahu vystřídaly obavy. „Musíme být opatrní. Gabriel možná k Bee něco cítí, ale to nic nemění na tom, že je tu proto, aby našel, zajal a pravděpodobně i zabil Jindřicha Damského. Jestli si spojí dvě a dvě dohromady, mohli bychom mít všichni problémy.“
Julie se kousla do rtu a její tvář byla plná obav. „Ale… Bea je tak silná a navíc je ohýbač reality. Ještě nikdy nedovolila, aby jí nebo jejím kamarádům někdo ublížil.“
„To je pravda,“ souhlasila Amaris, “ale tentokrát je to jiné. Gabriel není jen tak ledajaká hrozba. Bea… Bea je do něj fakt zabouchlá. To totiž všechno komplikuje protože to není hrozba ublížení na fyzickém zdraví, jako spíš to, že jim to oběma totálně zlomí srdce až se Gabriel dozví pravdu.“
Julie pomalu přikývla, konečně pochopila vážnost situace. „Dobře, takže Bee pomůžeme udržet se ve hře. Zajistíme, aby na to Gabriel nepřišel, dokud mu to Bea nebude chtít říct sama.“
„Přesně tak,“ řekla Amaris a ulevilo se jí, že Juliette je na stejné vlně. „Ale znamená to, že před ním musíme být obzvlášť opatrný. Žádný prořeknutí, žádný náhodný zmínky o 'Jindřichovi', když je nablízku. Jasný?“
Julie rozhodně přikývla. „Jasný. Budu opatrná, slibuju.“
Amaris jí věnovala drobný, vděčný úsměv. „Dobře. Teď se vraťme, než se někdo začne ptát co děláme tady místo našich stanovišť. A nezapomeň - tohle zůstane mezi námi. Neříkej to Beatrici.“
S tím vklouzly zpátky do chodby, jejich úkol byl jasný. Museli ochránit Beatrice, ať se děje cokoli, a zajistit, aby Gabriel nic netušil alespoň ještě o něco déle.
Zatímco Amaris s Julií řešily vztah mezi Gabrielem a Beatricí, přesunul se zmíněný pár do posluchárny a vyslechl si celou přednášku o oboru scénáristiky. Gabriel musel uznat že mu vysoká nijak nechyběla a teď když od Beatrice slyšel o kolik horší je obvyklá zmatečnost těchto škol na Muchovce, radši by dosmrti pil lák z okurek než aby zde studoval. Ale přeci jenom se musel tvářit jako že ho to zajímá. Navíc zněla scénáristika jako velice zábavný obor.
Gabriel a Beatrice kráčeli vedle sebe rozlehlým areálem školy připomínající bludiště jelikož na to měli dostatek času před další přednáškou v deset hodin. Byl jako vždy chaotický, uchazeči se procházeli chodbami a anartistické výtvory se objevovaly jakoby odnikud - z jedné sochy vyletěly konfety, nějaký strom venku najednou začal zpívat operu, jeden obraz nad kanceláří odsuzoval kolemjdoucí za různé studentské nedostatky - prostě normální den na Muchovce.
Gabriel si dlouze povzdechl a promnul si zátylek. „Já nevim, Beo,“ řekl s hlasem plným nejistoty. „Celá ta myšlenka studovat tady scenáristiku je prostě… ohromující. Kdo by řek, že psaní může zahrnovat tolik… pohyblivých částí?“ Neurčitě gestikuloval, jako by se snažil vystihnout složitost prezentace, které se právě zúčastnili.
Beatrice se zasmála. Byl to veselý, melodický zvuk, při kterém Gabrielovi poskočilo srdce. „Bojíš se snad, že tě vyhodí, protože nevíš, co je to příběhový oblouk?“ škádlila ho a oči jí pobaveně zářily.
Gabriel se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „V žádným případě! Vždyť jak těžký může být psaní příběhů, ne? Stačí dát dohromady pár postav, dát jim nějakej problém a nechat je, ať si s ním poradí.“
Beatrice zvedla obočí a koutek úst jí cukl nahoru. „Mhm a to je všechno? Třeba na tom něco bude, Gábi. Možná bys měl příští přednášku vést ty.“
Oba se zasmály. Lehké škádlení mezi nimi působilo přirozeně, jako by se znaly léta, a ne jen pouhých pár dní. Na Beatrici bylo něco, co Gabriela uklidňovalo, dokonce i uprostřed tak podivného a často zahlcujícího prostředí jako Muchovka.
Ale za smíchem se skrývalo něco hlubšího - atmosféra, která byla přítomna při každé jejich konverzaci a každém sdíleném pohledu. Bylo to znát ve způsobu, jakým Gabrielovy oči doslova visely na obličeji Beatrice o malou chvilku déle než by měly, a také ve způsobu, jakým se Beatricin pohled zjemnil kdykoli se na něj podívala a její obvyklý uličnický úsměv taktéž.
Když šli, ponořeni ve svém vlastním světě a hravě se popichovali, usmál se na ně kolemjdoucí student. „Přestaňte se tak cukrovat, vy dva, nebo se mi zkazí zuby!“ zavolal na ně se škádlivou libozvučností v hlase.
Beatrice i Gabriel okamžitě trhli hlavou směrem ke studentovi a tváře jim zrudly rozpaky.
„My nejsme…“ začal Gabriel.
„Tak to není!“ dodala rychle Beatrice, její hlas zněl až příliš pisklavě.
Student se jen zasmál a pokračoval v chůzi a nechal je tam stát a rozpačitě se na sebe dívat. Gabrielovi bušilo srdce v hrudi a viděl, jak Beatrici zrůžověly tváře, když odvrátila pohled a kousla se do spodního rtu.
Gabriel se nuceně zasmál a snažil se rozptýlit náhlé napětí. „No, to bylo… trapný.“
„Jo,“ souhlasila Beatrice a odhrnula si pramen vlasů za ucho. „Velmi trapné.“
Gabrielovi se v hlavě honil vír myšlenek. Nemohl si dovolit se do ní zamilovat - ne do anomální umělkyně, ne do někoho, koho Nadace považuje za hrozbu. Jeho prací - povinností - bylo najít Jindřicha Damského, nechvalně proslulého ohýbače reality. Ale místo toho byl tady, smál se s Beatricí a cítil v hrudi teplo, o kterém věděl, že by tam nemělo být. Nadace měla na tyhle věci přísná pravidla - žádné vztahy, žádné citové vazby k anartistům a ohýbačům reality. Jenže pokaždé, když byl s Beatricí, mu ta pravidla připadala spíš jako návrh než příkaz.
Zatímco Gabriel sledoval Beatrici, jak se nervózně směje, v mysli mu probleskla nezvaná a nevítaná myšlenka. Hruď se mu sevřela, ale rychle ji zahnal a přinutil se soustředit na radost v jejích očích. Nechtěl na to myslet - nechtěl se tou myšlenkou zabývat. Ne teď, ne nikdy. A tak ji pohřbil hluboko, předstíral, že neexistuje, a usmál se na ni, jako by na to nikdy nepomyslel.
Nešlo jen o to co říkala Nadace. Tomáš, jeho nejlepší přítel, zemřel kvůli ohýbači reality. Kvůli někomu, jako byla Beatrice. To Gabriel moc dobře chápal. Věděl, že by ji měl nenávidět, mít se před ní na pozoru. Ale místo toho zjistil, že ho přitahuje, její laskavost, její humor, způsob, kterým jako by rozzářila svět kolem sebe.
Beatrice mezitím sváděla svůj vlastní vnitřní boj. Věděla, že si nesmí dovolit pustit Gabriela příliš blízko k tělu. Nejen proto, že skrývá svou pravou identitu Jindřicha Damského, ale také proto, že zabila jeho nejlepšího přítele, i když to byla pouze nehoda. A kdyby to Gabriel někdy zjistil… díval by se na ni pořád stejně? Smál by se s ní ještě, záleželo by mu na ní? Odpustil by jí?
A pak tu byl fakt, že ona byla - technicky vzato - Jindřich. Co by si Gabriel pomyslel, kdyby se dozvěděl že je původně muž? Byl by znechucený? Nenáviděl by ji za to, že mu technicky vzato lže?
Ne, říkala si. Takové myšlenky si nemohla dovolit. Musela si udržovat odstup, musela si připomínat, že tohle - ať už je mezi nimi cokoli - se nikdy nemůže stát. Bylo to příliš riskantní, příliš nebezpečné.
Ale jak pokračovali v chůzi, napětí mezi nimi nemizelo, Beatrice si nemohla pomoct a věnovala Gabrielovi krátký pohled. A v tu chvíli, navzdory všemu, nemohla popřít jak její srdce vždy zaplesá, kdykoli se na ni usměje.
A přesně tak se i stalo, když ji přistihl jak s na něj dívá. Usmál se na ni, jeho oči zářily něžností a pochopením.
„Takže,“ prolomil Gabriel ticho, “co kdybychom si po té další přednášce zašli na něco k jídlu? Třeba někam, kde to nebude tak… chaotické?“
Beatrice se usmála a snažila se zahnat své obavy. „Jo, to by se mi líbilo.“
A na chvíli si dovolili zapomenout na komplikace, tajemství a nebezpečí, která číhala těsně pod povrchem. Na okamžik byli jen oni dva, kráčeli vedle sebe, smáli se a předstírali, že je všechno tak jednoduché, jak se zdá.
Najednou se před nimi z davu vynořily Amaris s Julií, hravě se pošťuchovali a smály se při tom. Když přiběhly až k Beatrici s Gabrielem, smály se jako by znaly nějaké tajemství o kterém nikdo jiný, než ony dvě, nevěděl.
Beatrice s Gabrielem si vyměnili pohled, usmáli se a znovu se otočili na dívky před nimi.
"Tak jo, jakou Specialitu podniku jste si zase šňupnuli?" zeptala se, jelikož nechtěla přímo zmiňovat slovo 'drogy' kolem Gabriela. Amaris vyprsknula smíchy a Julie do ní dloubnula loktem, zatímco se snažila také nesmát.
"Musíš jim to," řekla Julie, ale ihned se trochu zasmála. "Musíš jim to taky ukázat, Amaris! Určitě se taky zasmějou až to uvidí. Je to boží!"
Poté poplácala modrovlasou dívku po zádech a zamávala pořád rozjařeně Gabrielovi a Beatrici.
"Sorry za to, že jsem sem tak vpadla, ale musím jít zpátky na stanoviště, jelikož jsem prostě musela dělat dobrovolnictví pro školu když jsem mohla bejt doma. Papa…Bello," řekla s malou, skoro nepostřehnutelnou pauzou. "Měj se, Gabrieli! Doufám, že se někdy poznáme až bude víkend! Určitě vytáhnu Belču ven!"
S těmito slovy začala kráčet pryč někam směrem do další budovy.
"A hlavně to nikomu nevykecej!" Zavolala za ní ještě Amaris, zatímco si utírala slzy, které jí kvůli smíchu začaly téct a nyní jí rozmazávaly make-up a barvy na obličeji.
Julie udělala gesto zamykání pusy, odhození klíče a poté už odběhla pryč.
Amaris se otočila na zmateného Gabriela a Beatrici, zazubila se a poté se zeptala: "Tak co vy? Máte teďka nějakou přednášku nebo vám můžu ukázat čemu jsme se tak tlemily?"
"Máme ještě přednášku o historii literky ale pak už určo můžem." Oznámil jí Gabriel.
"Tak jo, tak jdem." Zavelela Amaris a šlo se.
Během přednášky Beatrice znovu vysvětlovala Gabrielovi věci, které jsou důležité ohledně tohoto oboru a na co si dávat pozor. V jednom momentu ji dokonce profesorka Písaříková jmenovitě napomenula, což malém prozradilo její utajení, ale naštěstí ji překřičela omluvou.
Nakonec, když vyšli z posluchárny je Amaris neustále tahala za ruce směrem k budově umění a oni se jen naoko bránili jako by je to nezajímalo.
Gabriel byl plný očekávání a neustále se rozhlížel kolem na jemu podivné výtvory a kresby od anartistických studentů Muchovky. Obdivoval jak originální některé výtvory byly a co měly představovat.
Například obraz, který funguje jako zrdcadlo. Gabriel kolem něj prošel a až poté si uvědomil, že namísto obvyklého odrazu je jeho pohyb znázorněn tahy štětcem, které působí jako napodobenina stylu malby Hvězdné oblohy od Vincenta van Gogha.
Poté tam byl jeden student, který na obrovském stole měl pouze jediný citron s hřebíkem zapíchnutým do něj a tvařil se jako by stvořil nějakou lepší žárovku, jelikož údajně dokáže vést i elektřinu.
A nakonec tu byl vývor Amaris.
"Takže…co to dělá?" zeptala se zmateně Beatrice při pohledu na obraz, který byl větší než ona a docela i široký.
Amaris se vedle Gabriela natěšeně zasmála. „Tohle se vám bude líbit,“ řekla a nadšení z ní prakticky sršelo. „Pojmenovala jsem to Odhalené touhy. Ukazuje to vaše nejžádanější touhy, ale jako…vylepšený o 120%.“
Beatrice, spíš zvědavá než opatrná, vykročila jako první. Když se soustředila na vířící barvy, spojily se do absurdně živého obrazu. Byla tam ona - oblečená v přehnaně třpytivých růžových plesových šatech, které se leskly tolika flitry, až oslepovaly. Na hlavě jí jemným zlatavým světlem zářila čelenka posetá nadměrnými drahokamy. Vedle ní stál Jindřich jako přehnaně pohledný princ v plášti, který se majestátně třepotal v neexistujícím vánku. Nacházeli se uprostřed mohutného cukrového hradu z bonbónů, s věžičkami ve tvaru srdce a řekami čokolády, obklopeni zpívajícími zvířátky a třepotajícími se vílami. Nad nimi se třpytivým bublinkovým písmem skvěl transparent s nápisem: „Princezna a princ Věčného srdce“.
Beatrice se ošila studem a tvář jí zrudla rozpaky. „Páni, ehm, to je… rozhodně něco,“ zamumlala, rychle ustoupila a snažila se skrýt, jak trapně se cítí.
Předtím se však podívala na Gabriela, který však vypadal jako že scénu na obraze nechápal. Pravděpodobně to bylo tím, kolik třpytu a make-upu na sobě měly obě namalované verze Beatriciných já.
Gabriel, který se snažil maskovat svou zvědavost, postoupil dopředu, aby zaujal její místo. Barvy znovu zavířily a tentokrát vytvářely ještě směšnější výjev. Gabrielův obrazový dvojník se ocitl v surrealistické, absurdně zidealizované verzi svého života - obou svých životů. Na obraze seděl v pastelově zbarveném vysněném domě na předměstí, obklopen kreslenými verzemi svých kolegů z Nadace a anartistů, které zatím poznal. Všichni se usmívali jako v nějaké laciné reklamě a drželi se za ruce v kruhu kolem něj a Beatrice.
Sám Gabriel měl na sobě bizarní kombinaci uniformy MTF a směšně ozdobné zástěry, na níž byl křiklavými třpytivými písmeny napsán nápis „Nejlepší přítel a ochránce na světě“. Obrazová Beatrice stála vedle něj ve stejně směšném oblečení - směsici laboratorního pláště posetého srdíčky a třpytkami a flitrovaného uměleckého úboru. Drželi se za ruce před obřím transparentem s nápisem „Navždy spolu: Záchranci světa a získávači srdcí", obklopeni dvěma obrovskýma chlupatýma kočkama, oblečenýma jako ženich a nevěsta. Kolem nich se společně smáli agenti MTF a anartisté a připíjeli si duhovými nápoji v hrníčcích s nápisem „Nejlepší přátelé navždy“. Scéna vyzařovala odporně sladkou auru nucené harmonie.
Gabrielova tvář se zbarvila do jasně červena, když zíral na scénu, která byla nějakým způsobem dojemná a zároveň děsivě krkolomná. Obraz spojil všechny rozporuplné části jeho života do jedné bizarně přeidealizované představy, kde do sebe všechno dokonale zapadá a všichni spolu vycházejí jako postavy v příšerném rodinném sitcomu.
Amaris tleskala rukama a vůbec si nevšimla jejich nepříjemného pocitu. „Není to úžasné? Je to jako vaše nejhlubší touhy, ale všechno to navíc a tak! Tak co myslíte?“
Gabriel, který stále šokovaně zíral na obraz sebe, Beatrice a členů MTF v jejich hybridních, superkřiklavých životech, se dokázal nejistě zasmát. „Jo… úžasný,“ řekl a hlas se mu zadrhl, když pocítil, jak mu tvář hoří rozpaky.
Beatrice se snažila potlačit chichotání, ale bylo to nemožné. Celé to bylo tak přehnané, tak směšné, že si nemohla pomoct a musela se smát. Gabriel se přidal, oba se smáli stejně tak z nepohodlí jako z pobavení nad tímto uměním. Každý věděl, že viděl něco hluboce osobního, ale zároveň absurdně přehnaného, až to bylo téměř nesnesitelné.
Když jejich smích utichl, vyměnili si rozpačité pohledy, oba se snažili zpracovat, co jim obraz ukázal, aniž by se topili v rozpacích. Absurdita jejich tužeb obnažená tak krkolomným způsobem byla zároveň k popukání i hluboce zneklidňující.
Gabriel si pobaveně oddechl když se přestal smát a zapřemýšlel se nad tím jak idilistické to je, ale přeci jen mu v jeho perfektním životě na obraze chybělo…
Najednou se začala scéna na plátně před Gabrielem znovu měnit.
Zatímco Gabriel dál zíral na bizarní obraz na malbě, barvy znovu vířily a přidávaly další vrstvu k už tak ohromujícímu výjevu. Najednou uprostřed toho všeho stál Tomáš - Gabrielův nejlepší přítel, který zemřel na jejich poslední misi. Ale tohle nebyla jen tak ledajaká verze Tomáše, byla to verze až bolestně přehnaná.
Tomáš se objevil se zlatou svatozáří nad hlavou, oblečený do třpytivě bílého obleku, který se při každém pohybu třpytil. V ruce držel obrovskou zářící trofej s nápisem „Nejlepší přítel na světě“ a pokaždé, když se usmál, přes zuby mu probleskla kýčovitá jiskra. Za ním, obřími neonovými písmeny, opakovaně blikal nápis: „Znovu se setkáváme a je to tak dojemné!“
Tomáše obklopovali agenti MTF, kteří všichni tleskali a jásali jako v nějakém herním pořadu, a anartisté, kteří házeli konfety z cákanců duhových barev. V pozadí se rozvinul obří transparent, na němž byla zobrazena koláž Gabrielových životních okamžiků s Tomášem, z nichž každý byl obklopen zářícími srdíčky. V jednom rohu obrazu byli Tomáš a Gabriel zobrazeni v přehnaných superhrdinských pózách: stáli zády k sobě, jako by byli hvězdami nějakého směšného filmu o policejních kámoších.
Jako by to nestačilo, obraz doplnil absurdně velký zlatý retrívr s pláštěm, na kterém byl nápis; „Nejlepší pes na světě“, který pobíhal kolem Tomáše a Gabriela a šťastně štěkal, jako by oslavoval jejich věčné přátelství. Pes měl vyplazený svůj směšně velký jazyk a vrtěl ocasem tak zuřivě, že se zdálo, že dodává scéně surrealistickou energii.
Gabrielova tvář prošla rychlou sérií emocí - šok, znepokojení a poté ochromující pocit ztráty smíšený s něčím téměř nesnesitelně sladkého. Ten obraz byl tak nevýslovně trapný, tak bolestně zidealizovaný, že působil jako facka od samotného Boha. A přesto ho při opětovném spatření Tomáše, dokonce i v této absurdně glorifikované podobě, rozbolelo srdce touhou, kterou si dosud plně nepřipouštěl.
Chtěl zpátky svůj starý život, kde se jeho světy nestřetávaly, kde byl Tomáš stále naživu a kde nemusel volit mezi svou povinností a podivným novým životem, který si začínal vytvářet s Beatricí a ostatními anartisty. Ta scéna byla nevýslovně trapnou karikaturou, avšak stále zabrnkala na citovou strunu hluboko v jeho nitru a tížila na samé jádro jeho rozporuplných tužeb.
Beatrice, která si všimla změny v jeho výrazu, se na něj znepokojeně podívala. „Gabrieli, jsi v pořádku?“ zeptala se a její smích se vytratil, když viděla zmatek v jeho tváři.
Gabriel lehce zavrtěl hlavou a odtrhl pohled od obrazu. „Jo, jo, jsem v pořádku,“ řekl a přinutil se k úsměvu, i když bylo jasné, že ho to, co právě viděl, hluboce zasáhlo. „Jen… je toho na mě moc, víš?“
Zmohl na slabé uchechtnutí, v hlavě se mu honilo tolik myšlenek. Cítil, jak se mu v krku pomalu tvoří knedlík, jak se snažil potlačit ohromnou směsici emocí, které v něm obraz vyvolal. Chtěl se držet toho smíchu, té lehkosti okamžiku, ale obraz Tomáše, který tam stál v životní velikosti, mu nešel z hlavy.
Absurdita toho všeho - jeho život rozmělněný do krkolomné, zidealizované fantazie - byla téměř příliš velká na to, aby ji unesl. Přesto to nějakým zvráceným způsobem odráželo přesně to, co si přál: aby se jeho dva světy bezkonfliktně spojily, aby tu Tomáš stále byl a aby všechno nějak fungovalo, ať už se to zdálo jakkoli nemožné.
Proto radši odešel pryč od obrazu a zpět k Beatrici, která k němu chtěla natáhnout ruku, ale bála se, že by mu ublížila ještě více, nebo že by zahlédla bolest, kterou nyní cítil, v jeho očích a tak odvrátila zrak a odmítala se mu podívat do očí.
"Gábi, pojď, půjdeme jinam. Tady…tady ti to asi moc nesvědčí." snažila se najít slova, ale najednou nevěděla co říct. Vždy měla perfektní znalost toho, co by měla v jaké situaci odpověděť, ale nyní měla jazyk jako svázaný.
Gabriel přikývl a pokusil se o úsměv, který však působil spíše jako by byl na pokraji slz. Beatrice mu nabídla ruku aby vyjádřila svou podporu jinak, než slovy a Gabriel se jí bez rozmýšlení chytil a spolu se vydali pryč.
"Měj se, Šmoulinko!" zavolala za Amaris ještě Bea. "Fakt super obraz, kdyžtak! Pokračuj ve skvělý práci, to moje bylo fakt trapný."
"Dík! Snažila jsem se!" zavolala za nimi ještě modrovlasá dívka a zasmála se. Když zmizeli z dohledu, také posmutněla.
"Beo, Beo, tahle láska tě nakonec bude stát citovej majlant."
Beatrice s Gabrielem se nakonec rozhodli, že bude nejlepší, když se trochu projdou po Praze a pročistí si hlavu. A protože nebyla zábava chodit pouze po náměstí svaté Imanty, rozhodli se, že se půjdou podívat na Václavák, protože proč ne. Lepší než jít do Díry.
Po cestě se stále drželi za ruce a povídali si o malých věcech, jako například jací jsou Gabrielovi kamarádi, načež si Gabriel vymyslel nějakou výmluvu, jako že chodí do Liberce na anartistickou školu a Beatrice předstírala, že mu to totálně žere. Upřímně jí ale hřálo u srdce jak Gabriel mluvil o lidech, na kterých mu záleží a přála si, aby o ní jednoho dne také mluvil se stejnou náklonností.
Gabriel mluvil také o věcech, které dělali, jako například když jeho "mámě" - které Gabriel pořád říkal Chloe, takže bylo docela očividné, že to je někdo jiný - upekli dort, ale spálily ho, takže namísto toho, aby upekli nový, ten spálený prostě pokryly tunou fondánu, ovoce a šlehačky, dali na to svíčky a napsali na něj "Vše nejlep" protože se jim už zbytek textu na dort prostě nevešel.
Beatrice zaujatě sledovala jak vše radostě popisuje a směje se věcem, které ještě ani nevyslovil a musela se usmívat. Užívala si tento malý moment radosti, který si zasloužil po té hrozné věci s obrazem. Sžíralo jí uvnitř, že ona je původcem Gabrielovi bolesti, ale nemohla s tím zatím nic udělat. Nevěděla ani kam Tomáše zahrabali. Prohledala každý kus dokumentu, o kterém ji napadlo, že by mohl existovat, ale nikde nebylo popsáno místo pohřbení.Možná to tak bylo lepší, protože když by se Tomáš vrátil, možná by se s ní už Gabriel nechtěl stýkat a prostě by odešel zpět do té své Nadace a poté jim popsal jak přesně fungují vstupy na náměstí svaté Imanty.
Najednou v koutku oka uviděla povědomou ženu, která si to k nim maršírovala od nějakého obchodu s logem mořské panny. Najednou si vzpomněla kde ji viděla, v dokumentaci mise, která byla nazvána: 'Zadržení POI-276'. Nepamatovala si její jméno, ale věděla, že je to Gabrielova partnerka na misi.
Tohle bude zábava.
Přihnala se k nim a Gabriel, který si jí předtím také všimnul, se více nahnul k Beatrici, která mu konejšivě stisknula ruku a postavila se více před něj jako by ho chtěla chránit od této ženy, která by si stejně nemohla moc dovolit, když jsou na tak veřejném místě.
"Gabrieli," zvolala ta žena a nasadila falešný úsměv, její blonďaté vlasy jí vlály ze strany na stranu s každým klapnutím podpatků, které měla na nohou a její zelené oči šlehaly naštvané blesky na Gabriela samotného. "Tady jsi! Hledala jsem tě tak dlouho a ty se tady najednou objevíš! Jaká to náhoda!"
'Falešná mrcha.' pomyslela si Beatrice a podívala se na Gabriela. "Gabrieli, ty jí znáš?" zeptala se s nevinně zmateným pohledem jako by vůbec nevěděla kdo to je.
Gabriel se na ní nervózně usmál a poté nasadil grimasu, která jasně ukazovala, že mu to, co se chystá říct, není příjemné. "Jo, znám. Tohle je…moje máma."
Žena před nimi se vůbec nepodobala Gabrielovi. Jeden pohled na jeho kaštanově hnědé vlasy, modré oči a dokonce i obličej celý odhalil, že si nebyli podobní ani trochu.
"Ou, to mi nedošlo, protože jsi o ní nikdy nemluvil. Vůbec si nejste podobní." Beatrice nasadila omluvný výraz, i kdž uvnitř moc dobře věděla, že ho popichuje.
Gabriel na chvíli ztuhl a poté se nervózně zasmál. "Jsem adoptovanej, takže…"
"Aha," řekla a znovu si je oba přeměřila pohledem. "Chápu."
"Gabrieli, pojďme si promluvit ohledně tvých…rozhodnutí." řekla ta žena a nasadila ještě falešnější úsměv.
Gabriel věnoval Beatrici omluvný pohled, ze kterého bylo jasné, že mu tato situace nebyla přijemná a vydal se směrem, kam šla.
"Chudák," litovala ho Beatrice. "S takovou fúrií bych pracovat nechtěla.
Když za ní Gabriel došel, vyslechl si spoustu nadávek a kometářů na jeho neschopnost, hloupost a hlavně to, že za celou dobu jí neposlal ani jednu zprávu ohledně toho kde je, co dělá a ani že nenašel nic nového ohledně Jindřicha Damského, ohýbačů reality, anartistů ani jak se dostat na jejich tajné místo, kterému se říká Imanta.
Gabriel se dlouho rozmýšlel, jestli by ji měl říct vše, co ví, ale na druhou stranu byla spousta anartistů jeho přáteli a měl jistou náklonnost k jedné z nich. Navíc na něj křičela šeptem aby neupoutávala tolik pozornosti, což se špatně popisuje, ale to jen přispělo k jeho rozhodnutí. Řekl, že nic nového nezjistil a prostě jen potkal kamarádku z jeho základky, která mu poskytla bydlení a i když se snažil sebevíc, nic nenašel.
Bylo to poprvé, co kdy někomu lhal ohledně toho, co na misi zjistil a také poprvé co technicky zradil Nadaci. Ano, zradil, protože tak mu to připadalo. Věděl, že tím selhává nejen svého nejlepšího přítele, Tomáše, ale také celou jeho MTF. Jenže tohle nebylo jen tak nějaké SCP nebo anomálie, co se rozhodla trápit civilisty. Byli to lidé s kreativními osobnostmi a vlastními sny, i když mu to někdy připadalo podivné.
Slíbil si, že se už nebude chovat jako dětinský teenager a bude na svět pohlížet jako dospělý. Bylo mu už přeci 23, tak se nebude chovat jako idiot.
Třískalová mu za to uštědřila další spršku shazování jeho kompetence a poté, když si dupl a řekl jí, že s ní už nebude všude chodit za ručičku a že už má své vlastní vodítko k vyřešení toho, kde je Damský, mu pohrozila zápisem porušení pravidel do permanentních záznamů a odkráčela naštvaně pryč.
Když se vracel k Beatrici, ona se na něj podívala a usmála se. Nemohl si pomoci, rozeběhl se k ní a vzal ji znovu za ruku se šťastným úsměvem na tváři. Byl na sebe hrdý, že Třískalové nic neřekl a tím ochránil Beu a její přátele. Byl to dobrý pocit.
"Jdeme dál?" řekl vesele. Beatrcie mu věnovala zmatený pohled předtím, než se rozhodla, že takhle je to lepší a jeho úsměv mu opětovala.
"Jasně! Ou, to mi připomíná…mluvila jsem s mojí známou, která má tady v Praze kavárnu jménem Kathy & Maggiho kavárna a ona mi pověděla, že kdybys chtěl, mohl bys u nich pracovat buď jako číšník nebo ochranka. Prý by potřebovali někoho ke vstupu kavárny, protože Venuše už hlídá děti v dětském koutku."
"Jo, to zní úžasně," nadchl se Gabriel, jelikož to znělo jako něco, co dokázal a hlavně měl konečně nějaký typ na práci. "Ale…nepotřebuju k tomu nějakou…speciální zkušenost?" zeptal se, jelikož nechtěl odhalit, že není anartista.
Beatrcie se zasmála. "Ne, vůbec ne. Je to sice podnik, který vede ohýbač reality a anartista, ale protože je to takhle na veřejnosti, nemůžou si dovolit otevřeně měnit realitu za bílého dne. Takže hlavně nevytvářej anartistické věci, jinak tě vyhodí."
Naštěstí Beatrcie již obeznámila Lucii, majitelku této kavárny, s Gabrielovou situací, jelikož věděla, že by ho neodmítla pouze proto, že není anartista. Luciin obchodní partner a spolumajitel kavárny, Oskar Mitkins, by však nesdílel její názor a rozhodnutí, takže se rozhodli, že ho Lucie nějak přemluví a mezitím už započnou proces přijmutí Gabriela jako brigádníka. Lucie navíc slíbila Beatrici, že se Gabrielovi nic nestane.
Jakmile přišli domů, Beatrcie se rozhodla, že potřebuje sprchu protože to ráno nestihla, si vzala oblečení a zavřela se v koupelně.
Gabriel chvíli nečinně seděl na gauči, než si všiml, že dveře do Beatricina pokoje jsou otevřené. Najendou mu v hlavě zněla slova Třískalové a vizi Tomáše, kterou vykreslil Amarisin obraz. Musel to zkusit, protože věděl, co viděl. Damský nebyl nikde ani k zahlédnutí, takže musel zkusit alespoň to, co měl po ruce. Věděl, že toho moc nenajde v místnosti někoho, kdo o Jindřichovy skoro vůbec nemluví, ale musel to zkusit.
Pomalu se zvedl aby nezpůsobil moc zvuku a pomalu a tiše s pohyby trénovaného agenta MTF se přesunul k Beatricině místnosti. Otevřel dveře jedním rychlým pohybem, jelikož táhlé otevírání by vzbudilo více podezření a znovu se ohlédl, aby se přesvědčil, že se Beatrcie stále sprchuje. Až poté vešel dovnitř.
První co uviděl byl menší nepořádek všude. Na posteli bylo různé oblečení přehozené přes rám postele, kytara jen tak položená v rohu u okna a papíry rozházené před pracovním stolem, na kterém jsou tři kalíšky na pastelky, pera a tužky. Ve středu desky je velká podložka červené barvy a lebkami. Vedle ní byl stoh notýsků a na druhé straně zase stoh prázdných papírů.
Gabriel věděl, že nemá moc času, ale stejně se rozhodl přejít ke stolu, kde bylo pár papírů na zemi a přečíst si co je na nich. Třeba na tom bude něco, co by mu mohlo pomoci. Zvedl jeden ze země a rychle zjistil, že je to báseň nazvaná 'Sluníčko usměj se'.
Přečetl si ji, ale nedávala mu moc smysl. Proč Beatrcie psala o skonu něčího kamaráda? A kdo je to sluníčko? Na druhou stranu mu to připadalo povědomé.
Přešel ke stolu a otevřel šuplík, odkud vykukovala spousta jiných papírů s textem na nich a začal je číst. Každý ho naplňoval podivnějším a podivnějším pocitem.
Najednou uslyšel jak se v koupelně vypnula sprcha a tak to rychle znovu naházel do šuplíku, nějak hodil ten jeden papír s básní co byl na zem iznovu na zem a vyběhl z pokoje. Pozastavil se jen nad fotkami, kterých si předtím nevšiml, jelikož byly zavřené v knihovně kousek od dveří, ale to už uslyšel jak se Beatrice obouvá a tak vyběhl ven, pomalu zavřel dveře tak, aby neudělaly žádný zvuk a tiše se přesunul zpět na gauč, vytáhl si mobil a pustil si nějaké video na Youtubu aby to vypadalo, že to dělal celou tu dobu.
Po chvilce vyšla Beatrice z koupelny v teplácích a fialovém tričku a usmála se na Gabriela. Její make-up byl pryč, což bylo skoro poprvé co ji tak Gabriel viděl a ihned, jak na ni pohlédl, pocítil hřejivé teplo které vždy cítil, když byli spolu.
"Jsem zpátky ze sprchy a připravená na noc plnou karaoke!" oznámila.
"Cože…?" O tomhle Gabriel nic nevěděl.
Gabriel a Beatrice se velmi nasmály při zpěvu různých písniček a Gabriel si jeden Beatricin pokus o zazpívání 'Hallelujah' a nechala ho dokonce aby si to uložil. Následně se popichovali ohledně toho jak špatný je zpěv toho druhého, i když si to opravdu nemysleli.
Kolem osmé večer přišel domů Julius, který byl opravdu unavený. Vešel do obývacího pokoje a spatřil, jak zrovna Beatrcie popichuje Gabriela.
"Hele, ty náš malý agente, jestli si budeš dělat srandu z mého zpěvu, budeš spát na chodbě."
Gabriel se tomu, samozřejmě, zasmál.
To už Julius nevydržel.
"To si ze mě už ale děláš prdel!" vykřikl naštvaně a veškeré veselí v místnosti utichlo. "Ty ho přitáhneš sem do našeho baráku jako bys nevěděla jak nebezpečněj člověk to je, chováš se k němu jako by to byl tvůj nejlepší kámoš a teď mu ještě takhle popichuješ věcma jako: "náš malý agent" a "ty jsi skoro jako nějakej agent" a takový věci! Víš co ti na to řeknu? Už mě nebaví furt předstírat, že jsem tvůj podělanej brácha! Já mám taky nějakej život mimo ten tvůj! Snažil jsem se to vydržet, protože jsem si myslel, že za pár dnů zmizí a bude tomu konec, ale ty ne! A víš co?! Kašlu ti na tudle tvoji šarádu! Můžeš jít do prdele, Jindřichu, já ti na tudle šarádu kašlu!"
S těmito slovy se změnil Julius zpět na Janu Vaňkovou, otočila se na podpatku, vyšla ze dveří a zabouchla je tak silně až se stěny otřásly.
…
Chvilku bylo ticho.
Ta slova visela ve vzduchu a dusila místnost v těžkém, šokovaném tichu. Gabriel zíral na dveře, kudy odešel Julius a nedokázal zpracovat, co právě slyšel. Jeho pohled se pomalu stočil k Beatrici a hledal v jejích očích nějaké popření, nějaké ujištění, že to všechno byl jen nějaký strašlivý omyl. Nějaký velmi krutý vtípek.
Ale Beatrice tam jen seděla, tvář měla bledou a v jejím výrazu bylo vidět čiré zděšení.
Gabrielovi se prudce sevřelo srdce. „Ne… to nemůže být pravda,“ zašeptal a zavrtěl hlavou. „Beatrice, řekni mi, že to není pravda.“
Beatrice otevřela ústa, ale žádná slova z nich nevyšla. Vypadala jako zvíře zahnané do kouta, které se zoufale snaží uniknout, ale nenachází žádnou cestu ven. V očích se jí zaleskly slzy a nakonec se jí podařilo vyslovit: „Gabrieli, chtěla jsem ti to říct, přísahám, ale… měla jsem takový strach.“
Gabriel se roztřeseně zvedl z pohovky, v hlavě se mu honily myšlenky. „Bála? Čeho ses bála, Beatrice? Že zjistím, že jsi mi celou tu dobu lhala? Že to ty jsi ten, kdo zabil Tomáše, a pak jsi měla tu drzost předstírat, že jsi moje kamarádka!?“
Beatrice se do očí nahrnuly slzy a začalí jí stékat po tvářích. „Nechtěla jsem ti lhát, Gabrieli, ale nevěděla jsem, jak ti to říct. Bála jsem se, že mě budeš nenávidět, a já-já tě nechtěla ztratit. Nemůžu tě ztratit!“ štkala.
„Tak proč jsi mi to neřekla?!“ Gabrielův hlas byl syrový, plný bolesti a zrady. „Proč jsi to přede mnou tajila, dokud to nemusel prozradit někdo jiný? Máš vůbec představu, jak se teď cítím? Vědět, že člověk, kterého jsem…“ Odmlčel se a udusil slova, která chtěl právě říct.
Beatrice se k němu pokusila natáhnout ruku, ale on ustoupil a v jeho výrazu se zračila nedůvěra a ublížení. „Gabrieli, prosím, musíš pochopit-“
„Pochopit? Jak tomu mám kurva rozumět?“ Gabrielovi se zlomil hlas. „Zabila jsi mýho nejlepšího kámoše, Beatrice. Zavraždila jsi ho a pak ses tvářila, jako by to bylo všechno co jsi udělala od doby, co jsem přišel na Imatu, v pořádku! Jako bys byla obyčejná anartistka. Ale to ty nejsi - jsi lhářka a vražedkyně!“
Beatrice při těch slovech ucukla, jako by to byly fyzické rány. „Nikdy jsem ti nechtěla ublížit,“ zašeptala. „Já… nikdy jsem nechtěla, aby se něco takového stalo. Byla to nehoda! Chtěla jsem to napravit, přísahám!"
„Ale už se to stalo, Beo!“ vykřikl Gabriel. Jeho hněv dosáhl vrcholu a on už nedokázal zadržet příval emocí, které v něm zuřily. „A nejhorší na tom je, že jsem se do tebe zamiloval!“
V místnosti nastalo smrtelné ticho. Beatrice se zatajil dech v hrdle a Gabriel stál, hruď se mu zvedala a to přiznání viselo ve vzduchu mezi nimi jako kletba.
Podíval se na ni a jeho oči byly plné hlubokého, nevyřčeného smutku. „Ale teď už na tom nezáleží."
Beatrice se v tu chvíli jako by zhroutil celý svět. Hleděla na Gabriela a srdce jí pukalo, když si uvědomila, co ztratila. Pomalu, otupěle se zvedla z pohovky, ruce se jí třásly.
„Je mi to líto, Gabrieli,“ zašeptala, její hlas byl sotva slyšitelný. „Je mi to tak, tak moc líto.“
Gabriel, který na ní celou dobu koukal s pohledem plným slz konečně došel k rozhodnutí, které se muselo stát. "Vypadni."
"Cože?" zeptala se zmateně Beatrice.
"Vypadni! Pryč z mýho života, z mýho srdce - prostě pryč!“ řekl, popadl svůj batoh a vydal se ke dveřím, odmítajíc se ohlédnout na Beatrici, protože moc dobře věděl, že jeden další pohled a všechna jeho odhodlanost se rozpadne. Srdce ho bolelo bolestí, kterou nedokázal ani pochopit.
A nakonec to přeci jenom tušil. Nebyl zas tak hloupý aby si nespojil to, že nikde nemůže Damského najít, všechny ty přeřeky kdy říkali lidi Belle 'Beatrice', všechny ty vtípky co na něj Bella -Beatrice -dělala a hlavně ty básně a fotky v jejím pokoji. Teď mu to došlo. Byli o něm. Skoro všechny, co četl, byli o něm a o tom, jak se Beatrice cítí ohledně něj. A fotky? Tam byl přímo Jindřich a Jana spolu a smály se. Byl by úplný idiot, kdyby mu to v tomhle bodě už nedošlo. Ale nechtěl si to přiznat, nechtěl věřit, že tomu tak bylo, ale teď když mu byla realita hozena přímo do obličeje, nemohl ji dál ignorovat a předstírat, že neexistuje.
Beatrice ještě chvíli váhala jestli za ním má jít a doufala v nějaké znamení, že by si to mohl rozmyslet, že existuje nějaký způsob, jak napravit to, co bylo zničeno. Ale nic tu nebylo. Žádné odpuštění, žádné pochopení - jen chladná, tvrdá pravda o tom, co udělala.
Nakonec se za Gabrielem zabouchnuly dveře, zanechávajíc Beatrci stát samotnou v prázdném pokoji se zlomeným srdcem a myslí, která se jí hroutila ze zrady, za kterou mohla jen ona sama.
"Tak dobře, všichni! Jsme rádi, že se k nám znovu připojil Gabriel. Vítej zpět po dlouhých pár měsících!" Oznámila Chloe všem v místnosti.
Všichni v místnosti radostně zatleskali, ale ten, kdo vešel do místnosti nebyl vůbec ten Gabriel, kterého očekávali. Jeho oči měly pod sebou temné kruhy, vlasy měl rozcuchané a ne ve svém obvyklém copánku a vypadal, jako by slouho brečel.
Místnost uchvátilo dusivé ticho, které přimělo všechny přítomné členy MTF aby si vyměnili zmatené pohledy a šeptem i názory.
Gabriel se pokusil o úsměv, ale vypadalo to spíše, že se za chvíli znovu rozbrečí a tak toho rychle nechal a pomalu se přesunul na své obvyklé místo ve společenské místnosti MTF.
Když Gabriel, který byl vždy samý vtípek a úsměv, není ani dost silný na to, aby si ze svého smutku dělal legraci, muselo se stát něco, co ho opravdu zasáhlo.
Jen další rána pro Foxtrot-6, který za poslední rok a půl utrpěl už tak dost ztrát.