Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/nadox-and-the-mekhanite
Autor:
Překladatel:
Obrázek od Perelka_L.
Slunce vyšlo a Nadox se toulal.
Kam a odkud, byla otázka na níž záleželo za starých dnů Daevitů. Byla to otázka vyřčená stále tepající ránou po zkrvaveném čediči, kdysi vyřčená jeho povinností k Ionovi a nyní vyřčená jejími vlastními odpověďmi. Někdy Nadoxe zajímalo, zda stále stojí za to, si tu otázku pokládat. Kdy, proč, co, jak… to všechno se zdálo být více důležité.
Nesešlo na tom. Knihovny vznikaly a zanikaly jak šla roční období, ignorance a vědění bobtnaly stejnou měrou, vzorce se formovaly a ukazkvaly ke stejným záhadným koncům. To všechno bylo příliš pomalé pd Nadoxovýma nohama a příliš rychlé pro jámu hrůzy v jeho vnitřku. Knihy toho prozrazovaly jenom málo, znalosti kapaly do kaňonu, zatímco hory krvácely. Ale krajina se měnila s časem a Nadox čas měl.
Slunce zapadlo a Nadox se toulal.
Osvícení, apoteóza, téměř i nesmrtelnost… pokud toto byl vrchol bytí, nemsrtelný chodec, však svázaný svou vlastní zmrzačenou podobou, pak Nadox litoval mužů kolem sebe. Byly časy, kdy si přál schoulit se do klubíčka a křičet, zastavivše svět kolem na několik skrovných sekund jež by mu štěstí dovolilo, než by existence pokračovala, než by jej Archonova pata nevyhnutelně rozdrtila v hlíně. Přál si zalézt do nejtemnějšího dostupného rohu a ležet bez hnutí tak dlouho, jak mu bude dovoleno. Nadox nebyl na takové představy hrdý, ani na jejich narůstající počet od Ionova zmizení.
Shánění potravy, pití, spaní: to byly zábrany, odložené na cestě k apoteóze, základní potřeby z krutosti naložené bohy na nižší bytosti. Fyzicky kráčel Nadox bez nich; spirituálně hleděl jakýsi vzdálený fragment Trpícího, kterým kdysi býval, na vzácný život kolem něj. Chyběli mu chuť masa, chlad vody, či klid snění? Nebo mu chyběli lov a práce, kterou musí člověk vkládat do svého žití den co den?
Možná mu chyběla jeho lidskost. Možná že stále byl člověkem. Vševidoucí viděl všechno, každou teorii a každý kus důkazu s každý kousek kontradikce. Nadbytečné žíly pumpující krev zpět do chybějících srdcí, kde tepny, které perfektně pasovaly, trpělivě vyčkávaly každá k vyživení tisíce orgánů.
Nadoxova chodidla bolela. A to je ani nepoužíval.
Teleskopické oči pozorovaly Nadoxe z dálky a vytvářely nevyslovené pouto mezi predátorem a kořistí. Nadox nebyl zachycen nepřipravený; bylo pro něj nemožné být cokoliv jiného, než všímavý. Slyšel otáčení ozubených kol, vyfouknutí páry, monotónní invokaci rozbitého boha.
Nadox zpomalil své tempo, pomalu uzavřel mezeru mezi sebou a svým pronásledovatelem aniž by vyvolal podezření. Blíž, blíž… zvuk vytaženého meče, zrychlujících mechanických kol a motoru planoucího s jediným účelem. Ze zvídavosti dovolil Nadox svému případnému vrahovi, aby provedl první úder. Ostří probodlo jeho páteř a prohnulo jeho tělo vzhůru ke hvězdám - tu noc byly vskutku nádherné.
"Zemři, Sarkito!" Křik Mekhanity byl malý a odrážel se od sebe samého. Jeho přeměna nebyla kompletní. "Jménem nekonečného plánu Mekhaneho, budeš zničen!"
Nadoxovy zašité rty se skoro roztáhly do úsměvu. Byly tomu už alespoň dva tisíce let od doby, kdy zažil probodnutí. Od momentu, kdy Nadox ucítil svého pronásledovatele, bylo mu jasné, že si ho spletl s nějakým slabším pastýřem masa.
Nadox se rozhodl svému útočníkovi objasnit vážnost jeho chyby.
Nestabilní maso se vyhrnulo z rány, svíjející se masa mnohem větší, než se zdálo, že by jeho napjatá kůže mohla ukrývat. Kosti se zlomily a přetvořily se tak, aby podepřely nové končetiny. Šlachovité úponky odtrhly jeho předchozí schránku jako hmyz po metamorfóze. Zformovaly se stovky pěstí jejichž prsty se rozevřely jako lotosové květy, aby odhalily stovky nemrkajících očí. Zdvyhl se do vzduchu, živý, exaltovaný v pravdě své povznesené podoby.
Většina by uprchla v hrůze, nebo padla na kolena a začala se modlit. Nadox již dopředu viděl, že tento muž byl jiný. Nijak neodrazený jeho vzezřením, drzý válečník vytáhl svůj meč z vlnící se podoby a pokračoval v boji.
Jeho pobavená zvědavost na moment zarazila jeho stovku masitých rukou a dovolila pohyb těm z bronzu. Mekhanita trhal, trhal a trhal, sekal a probodával Nadoxovo vlnící se maso, jenom aby za ním našel další maso. Ovoce jeho snahy se znovu spojilo s Nadoxem, příliš rychle pro meč jeho nepřítele, který ovšem přesto bojoval dál.
Ale mysl Mekhanity se přenesla směrem k jeho božským zbraním a Nadox se rozhodl, že už má dost pozorování.
První rána sabotovala tu druhou a hodila s Mekhanitou přes duny. Zvednutí zpět na nohy mu nechalo akorát dost času na to, aby se vyhnul Nadoxově storukému výpadu. Nadoxův další útok, pomalý zásah, se srazil s odražením od jeho oponenta, Mekhanitova pokusu o koupení trochy času, zatímco se jeho zbraň nabíjela.
Teď, když přešel do defenzívy, odskočil Mekhanita zpátky, příliš blízko na výpad, ale příliš daleko na dosah. Zdržoval; Nadox by to věděl i kdyby necítil paniku v jeho mysli.
Mekhanita utíkal a valící se hromada masa jej následovala. Nezáleželo na tom; Nadox byl rychlejší, nehledě na Mekhanitův náskok. Pohyb po těch stejných dunách dodával mnohem většímu Nadoxovi vyšší trakci, větší pohyblivost…
… a, jak si Nadox příliš pozdě uvědomil, nižší schopnost otáčení.
Mekhanita uskočil stranou a použil svou hybnost k tomu, aby pokračoval ve svém úniku kolmo k Nadoxově trajektorii. Ve spěchu Nadox špatně odhadl své vlastní pohyby a udělal široký kruh, který se s Mekhanitou střetl příliš brzy, což byla okolnost, která ho odváděla dále a dále od cíle - ale i tak závratný kruh obtočil svého oponenta.
Nadox přistoupil blíž a stejným tempem pokračoval ve spirále k Mekhanitovi. I tak, vyžadovaná preciznost ponechala Mekhanitovi čas na plánování, aby se mohl vyhnout podupání a koupit si víc času.
Z toho důvodu se Nadox náhle zastavil těsně před tím, než očekával Mekhanitův útěk, a zabořil se desítkami rukou… jedna z nich náhle vystoupila z písku, aby zachytila jeho nepřítele.
Znovu, Nadox zkazil načasování; většinu času nemusel propočítávat jednotlivé momenty, pomyslel si. Mekhanita mu unikl mezi prsty, jeho základní instinkty hledaly balanc na jeho kloubech. Měl před sebou volbu: padnout k zemi, nebo zůstat stát. Nakonec na tom moc nezáleželo.
Mekhanita odskočil zpátky přímo do pozice.
Čas se pro Nadoxe zastavil.
Nadox studoval Mekhanitův úhel, Mekhanitovu formu, Mekhanitovu trajektorii, viskózní v pouštním vzduchu, plynoucí jako smola přes jazyk. Studoval pláty na jeho tváři, zkřivené do zoufalé grimasy. V zastaveném čase si Nadox převaloval složité obrazy ve své mysli, dával jim příběhy a pouze příliš pozdě začal studovat zbraň namířenou na svou centrální masu.
***
Bolest.
Palčivá bolest.
Bolestivý zasípání uniklo z Nadoxových zbývajících tlam, bezvýsledně sápající na stehy, které je držely zavřené. Roztavené maso se vyvalilo z jeho těla, stále syčící horkem. Síla jej zahnala zpátky a s každým miniaturním pohybem se z něj slouplo více masa, které zbarvilo písek do ruda, do bíla a do hněda.
Nadoxovo tělo křičelo na něj samého. Ječelo, že Nadox zemře; že zemře znovu a znovu, znovu a znovu, znovu a znovu a znovu, že i když on věděl, že přežije, tak že je stejně tak mohl prostě zemřít.
Nadox se stáhl pod písek a čekal.
Chladivé písky pod povrchem mu daly čas na přemýšlení a plánování. To, co jeho tělo říkalo, bylo špatně; Nadox bude žít další den, ale byla to myšlenka, která nijak neulevila jeho spálenému a podrážděnému masu. Vykleštění, sešití, vynucená němota, to byly strasti, které se Nadox naučil ignorovat; božský oheň byl ale něco úplně jiného a mělo to tak zůstat tak dlouho, jako to Nadoxovi potrvá zregenerovat.
Ten Mekhanita byl pouhé rozptýlení. Ztráta času seslaná Archony. Musel zemřít.
Masité úponky se zabořily do Nadoxova okolí a pátraly po pohybu nad sebou, zatímco oči Vševidoucího prcházely mysli života nahoře. Náhlá změna perspektivy zabránila okamžitému pochopení, kterému dále bránila čerstvě spálená kůže. Škorpión zoufale se snažící, aby nebyl rozdrcen. Zdivočelý had hledající něco na zub. Téměř mrtvý keř. Ten Mekhanita. Nespočetná řada písečných hromad, každá z nichž mohla, nebo nemusela být Nadox.
Písek se posunul a s ním i Mekhanita. Zvířata se zahrabala a utekla; Nadox cítil tyto věci nad sebou, byť bolest zastírala to, kde co bylo. Jasnost narůstala…
Nyní.
Nadox vystoupil z písku pod Mekhanitou a pozřel jej do spleti rukou, úponků a naostřených kostí. Nevěnoval ani myšlenku Mekhanitově vzdoru; jeho snažení proti kokonu stahujícího se masa bylo zbytečné.
Mekhanitův mozek byl lidský, nedotčený, v kontrastu k plátům a drátům z beryliového bronzu, které spojovaly jeho kovovou postavu. Kulatý kolík z masa v bronzové hranaté díře, kterou chtěl Nadox brzy odstranit.
Kdyby musel, Nadox by nebyl schopen vysvětlit, proč nahlédl do mysli Mekhanity.
Vyhlížející zpoza záhybů Mekhanitova mozku, byl muž jménem Derdekeas.
Derdekeas byl Legát-Věrný MEKHANEMU. Byl vzhůru již sedm týdnů a sledoval Nadoxe ze stínů, které vrhaly duny, zpoza keřů a kamenů a stromů. Zvědavost dláždila cestu k paměti, toužil poznat svého spolucestujícího. Zrada, když zjistil, že je jím agent MASA.
Derdekeas toužil po lepším, více racionálním světě pod vedením MEKHANEHO. Toužil po řádu, bezpečí… apoteóze? Ukončit vládu MASA, Yaldabaoth a Šarlatových Králů a toho, co dělalo díry ve tvaru červů.
Nadox se zarazil.
Derdekeas se cítil vyděšený, zrazený. Při hledání společnosti narazil na Sarkitu, žijící pozůstatek korupce MASA. To, co mělo být rutinní čistkou skončilo v jeho čelistech, chycený v kleci jisté smrti. Dokonce ani svaté zbraně MEKHANEHO jej nemohly zachránit.
Derdekeas zemře.
Derdekeas nechtěl zemřít.
Nadox se rozvinul a vyplivl Mekhanitu Derdekea ze svého těla.
***
Pětkrát zapadlo slunce. Pětkrát vyšlo slunce.
Derdekeas byl chytrý. Byl silný, byl odolný, byl smrtící s mečem a ohněm. Byl houževnatý a rychlý a fanatický a přesto, nejdůležitější bylo, že byl člověk.
Po dobu šesti dní a pěti nocí pokračoval Derdekeas ve svém neustávajícím boji proti Nadoxovi. Spálené sklo, rozbité duny, řeky Nadoxovy krve, tohle všechno ukazovalo stopy po jejich souboji, střetnutích, taktikách a formacích, které provázely jejich vleklý boj. Derdekeas bojoval s divokostí celé armády a s kuráží jezevce, divokostí která ubývala a kuráží co mizela.
Bylo tomu nejspíše někdy kolem poledne šestého dne, kdy Derdekeas učinil čtvrtý krok náběhu, zakopl a nechal své tělo přepadnout na záda do písečných dun.
Oheň, který udržoval jeho útoky zeslábl a stáhl se do jeho očí. Nemohl dělat nic, než zírat na Nadoxe. Ve své hlavě sám sobě lhal, říkal si, že se nebojí zemřít rukou "ctihodného" služebníka MASA.
Nadox na něj pouze hleděl nazpět.
Pomalu ale nepřetržitě se znovu zformoval. Kosti praskaly a vnitřnosti se trhaly, ztlačily se do nemožně malého tvaru cestovatele. Stín nad pouští se stáhl do podoby obyčejného muže.
Derdekeas se zasmál a poté upadl do bezvědomí.
***
Derdekeas se probudil o tři hodiny později a uviděl Nadoxe.
Nadox mu popravdě nevěnoval příliš velkou pozornost. Tu soustředil na několik svitků, které si přinesl z posledního navštíveného městečka. Ostří, které mu projelo hlavou bylo vlastně skoro až komické.
"Jsi vzhůru." Maso v Nadoxově hlavě se stáhlo a jemně vypudilo ostří ven. "Hádám, že jsi se vyspal dobře."
Nadox zablokoval další ránu svou volnou rukou. "Vypadni z mojí hlavy, Sarkito!" Derdekeas kopnul do strany, ale nedal do toho ani polovinu síly co zamýšlel. Nezáleželo na tom: jeho vůle k boji prozatím převyšovala jeho vůli zabíjet.
"Omlouvám se, ale to nemohu." Ten svitek byl téměř k ničemu. Nadox ho bude chtít prodat v dalším městě, jakmile si z něj opíše poznámky. "Nemám jazyk."
Derdekeas slabě zavrčel a klekl si, aby se podíval Nadoxovi přes rameno. "Mluvíš mou řečí, ale tvé písmo… ty jsi Daevita."
"Původem. Nikoliv volbou."
"Ty…" Derdekeas se rychle zvedl a zastavil se, než by frustrovaně vykřikl. Jeho další pokus o promluvení skončil s výkřikem, který se mu nepodařilo zachytit. Derdekeasova další slova přišly až o několik dalších minut později, jež strávil přecházením sem a tam. "Dost už! Kdo jsi?"
Inu, dost bylo dost. Nadox si posbíral své výzkumné materiály do tašky a postavil se. "Klavigar Nadox, známý jako 'Vševidoucí'. Teď když mě omluvíš," Nadox začal odcházet.
Nadox neušel ani jediný krok, než musel znovu čelit Mekhanitově ptoku, tentokrát slovnímu, spíše než skutečnému.
"Klavigar! Ještě jsem neskončil!" Derdekeas utíkal s omezenou ladností očekávanou od jeho pouštních augmentací. Kdyby Nadox chtěl, mohl mu připomenout jak zbytečné to bylo v porovnání s apoteózou. "Kam jdeš? Za jakým účelem?"
Nadox zůstal zticha. Dokonce i bez jazyka, co se na to dalo říct?
"Vševidoucí oko dozajisté vidí vše. Co zbývá k vidění?" Derdekeas za ním držel krok; Nadoxův vlastní krok umožňoval takový mobilní výslech. "Viděl jsem tě. Nic nezjišťuješ, nic nepíšeš, nic neříkáš. Jen sleduješ. Ale maso není tak prosté: takže se ptám, k čemu to všechno?"
Písek pod Nadoxem pálil a ten pocit jen zesílil, když zůstal stát. "Výzkum. Provádím výzkum."
Dokonce i když Nadox zastavil, Derdekeas šel dál, přecházel v kruhu kolem něj jako pes, nikdy nestál na písku dost dlouho na to, aby začal pálit. Nadox cítil jeho mysl, stejně toulavou jako jeho nohy, přebíhající mezi zmatením a zoufalstvím, zakrytým tenkou dýhou tvrdošijné zvědavosti, tenčí než kovové pláty v jeho lebce. "Ha! Výzkum, říká Vševidoucí oko. Chybí ti snad kousek skládačky?"
Možná byla pošetilost Derdekea ušetřit. Pokud ano, pak přetrvávala, jako chyba která se objevovala napříč dny, špatným výkladem jeho porozumění Ionovým slovům. Chvilkový vztek, ale jinak?
Písek pálil.
"Dobrá. Myslím že to chápeš." Derdekeas se zastavil a napodobil samolibý výraz nadřazenosti, který doopravdy necítil, než se znovu rozešel. "Ty ten kousek máš. Ale, ha, složil jsi to celé špatně!"
Nadox pokračoval dál, pouze napůl ze smyslu pro povinnost a napůl ze zdvořilosti vůči Derdekeově téměř planoucím chodidlům. "Viděl jsi znamení. Existuje něco víc než pouhé maso, spása mimo něj." Písek pod Nadoxem byl méně zrnitý než předtím. Nějaká jeho část si přála najít převis, či jiné útočiště před horkem. "Ale, ha, stroj je pastí božstva. Kapitulací před vyšší mocí než jsi ty, nebo Ion."
Nadox se zastavil.
"Myslíš si, že jsi přemohl Maso. Ale," Derdekeas pozdvyhl prst. "Maso přemohlo tebe. Hovíš si v něm, pokrýváš se jeho nadmírou jako Archon a-"
…
Nadox mrkl a zjistil, že drží osten z naostřené kosti u Derdekeasova hrdla.
Skrze Derdekeův vnitřní zrak viděl Nadox místo toho něco, co mu připomínalo Daevitskou kněžku svírající karmínově zbarvené čedičové ostří.
Nadoxova zbraň se sklonila po jeho boku a Nadox šel dál jak nejrychleji to dovedl.
***
Nadox nepotřeboval teplo, ani odpočinek, ani nic, co by mohl získat schoulením se u ohně pod vzácným převisem skaliska. A přesto tu seděl.
Žár nemohl vydržet; ironický vývoj, ostře osvícený chladem pouště. Na dohled bylo příliš málo keřů pro živení ohně a Nadox si nebyl jistý, zda byl ochoten nabídnout tuk pro takový dočasný a zbytečný případ. Nadox bude žít, ať už všechno kolem přežije, nebo ne.
Zavřel své oči.
"… znovu zdravím."
Nadoxovy fyzické oči zůstaly zavřené.
Po skrovnou věčnost přerušovalo pouze Derdekeovo jemné cvakání tenký závoj ticha noci, doprovázené praskáním ohně. Nadox zůstal tak, jak seděl, schoulený u ohně v podobě plodu.
"… Omlouvám se. Neměl jsem ti vyhrožovat."
Derdekeova mysl jela na plné obrátky, ačkoliv se Nadox držel, aby nenahlédl příliš hluboko dovnitř, protože nechtěl znovu narazit na tu vzpomínku. "Já… hádám že…" Přes zvuk větru, ale slabší než praskání ohně, slyšel Nadox slabé šustění Derdekeova cestovního pláště, když si sedal. "Omlouvám se… Nebyl důvod tě antagonizovat. Tak jako jsem to udělal."
"Netřeba… nemusíš se mi omlouvat, Legáte." V nitru Derdekeovi mysli byl skutečný zármutek, opravdový atom opojného soucitu, ukrytý v okolním zmatku. "Nevěděl jsi o tom."
"Já… Hádám, že stále nevím."
Oba seděli téměř bez hnutí, dokud rozbřesk nerozehnal poslední uhlíky ohně ve větru.
Po několik dalších dní zůstával Derdekeas zticha a jeho mysl se uzavřela. Nadox se snažil nevyptávat, ale bylo to jako kdybyste po někom chtěli, aby se nedíval na měsíc, když stojí pod noční oblohou. Derdekeovy myšlenky byly jedovatou oázou v poušti nicoty.
Nadox šel dál a Derdekeas jej následoval. Jeho obličejový plát byl vyroben téměř bez výrazu a sotva hleděl tak vysoko, aby sledoval pohyby Nadoxových rób. Derdekeas nebyl hlučný, snad kromě apatického skřípání jeho pohyblivých částí. Nadox jej ušetřil, ale on přesto kráčel jako mrtvý muž.
… cesty. Nadox o nich nějak ztratil přehled.
Několik dalších dní toulání. Derdekeas toho řekl pramálo; kladné a záporné odpovědi na otázky potřeby, napůl míněné rady ohledně směru jejich cesty, jemně vyřčené Mekhanitské modlitby, které postupně ztrácely na významu. Sotva držel krok, s obtížemi přehled…
Když oba konečně došli k dalšímu městu, Nadox čekal, že bude Derdekeas mnohem spokojenější, neboť očekával, že změna prostředí vyvolá i změnu jeho postoje. A přesto, Derdekeas zkrátka apaticky hleděl na zem, teď dlážděnou a prošlapanou, jako melancholický pasažér Nadoxovy odyseje.
***
Tu stejnou pasáž. Nadox právě přečetl tu stejnou pasáž.
Malá budova, která sloužila jako knihovna tohoto města, byla prázdná krom Nadoxe a Derdekea. Její obyvatelé si vzali práci mimo zdi budovy, kde ji buď vykonávali v tichosti, nebo dál od Nadoxových studií. Derdekeas seděl v odlehlém rohu, málo se pohyboval a mluvil ještě méně. To ponechávalo Nadoxovi dokonalé prostředí ke studiu, což byla příležitost, kterou však nakonec Nadox i přes veškerou snahu promarnil na té stejné pasáži.
Derdekeas. Něco změnil, jako špatný krok při výzkumném procesu. A nebo za to mohla celá ta dynamika?
Nadox zavřel oči.
Myslel na Iona. Na jeho milosrdný pohled, jeho měkká slova a rétoriku o rozetnutém mase a znovuzrození z útrob. Myslel na napůl mrtvou pustinu, kde spolu naposledy hovořili. Nadox myslel na jeho dokonalou překrásnou podobu a na nechutného rodícího se Archona, jež zrál uvnitř ní. Na to, jak se jeho Klavigar, ztraceni bez vedení dokonalého chirurga, rozprášili do větru. Na poslední zanechanou otázku.
Jeho mysl se obrátila k jeho cestám a k postupnému rozkladu jeho okolí. Uvažoval nad hladovými cikádami, ječícími mraky fialových vibrací a nesčetnými zástupy jejich zlovolných vrstevníků.
Přemýšlel nad tím, co viděl v záhybech Derdekeovy duše. Tu vášeň. Tu potřebu změny. Společného nepřítele.
…
"Derdekeasi."
Nadoxovi odpovědělo slabé zaskřípání kovu.
"Chtěl by ses přidat?"
"Já…" Derdekeas se postavil, což bylo samo o sobě výrazným pokrokem v jeho aktuální situaci. "Co tím myslíš?"
"Ve výzkumu." Nebyl žádný způsob, jak tajně vydávit sbírku dokumentů, které u sebe Nadox vždy nosil, alespoň ne když měl společnost. I tak, Derdekeas viděl víc než dost z Nadoxových vnitřností, tudíž ho vlastně vůbec nic nepřekvapovalo.
Derdekeas přistoupil s opatrností, a to takovou, kterou Nadox považoval za nemístnou vzhledem k několika posledním týdnům, ale přesto s opatrností. Na jakémsi neviditelném bodě mezi ním a stolem, se Derdekeas zastavil.
Vzduch byl stojatý, vítr klidný.
"… odpusť mi za mou opatrnost."
Skomírající paprsky světla se odrážely v ohni Derdekeových očí.
"Odpouštím."
Soumrak přišel s příběhy o starých bozích a o těch, kdo žili pod nimi.
Slunce vyšlo a Derdekeas následoval Nadoxe.
"… tohle poznávám."
Nadox pokračoval ve své práci, ale jeho vnitřní oko vzhlédlo. "Jednoduchý kloubový spoj."
Derdekeův obličej byl nahrazen bronzem a chyběly mu svaly potřebné k zamžourání. I tak, Nadox cítil svalovou paměť masa, které kdysi vykonávalo tento pohyb. "Ano, ale… ta struktura. Poznávám tu strukturu jako celek, to jak jsi vyrobil tu paži. Můj vlastní vnitřek vypadá téměř identicky."
Pauza. Nadox si prohlédl svou vlastní ruční práci a porovnal ji s Derdekeovou vnitřní anatomií.
Poté Nadox pokračoval.
…
Derdekeas se přikrčil k jejich pacientovi. "Jak se cítíš?"
Mladý pasáček cítil mnoho věcí, nebo alespoň, Nadox cítil mnoho věcí skrze pasáčkovy myšlenky. Zmatení ze své nové paže. Strach, že jeden z nich bude chtít nějakou nevyslovenou cenu, kterou nebude moct zaplatit. Vděčnost navzdory okolnostem. To všechno se spojovalo do obav z toho, co teď dělat, když byla jeho paže znovu celá.
Zatímco se jeho mysl obracela k myšlence platby, Nadox se otočil a začal odcházet.
Slunce zapadlo a Derdekeas šel s Nadoxem.
Kniha, jak se dalo předpokládat, byla napsána v jiném jazyce, než ty v minulé knihovně před několika dny. Ne že by na tom záleželo; jazyk byl bariérou kterou Ion pomohl Nadoxovi překonat již před dávnou dobou. Z myšlenek bublajících na povrchu mysli jeho společníka, neměl Derdekeas takové štěstí jako on.
Nadox si zapisoval poznámky o nápisech, historiích a kusech možných řešení, kompiloval každý útržek do psaného záznamu, miniaturní knihovny, osobního schématu proti Archonům. Že to bylo psáno v Derdekeově jazyce bylo čistě kvůli pohodlí; to sám sobě Nadox namlouval, dokonce i když měly svaly jeho prstů problém zvyknout si na novou abecedu.
Zatímco Nadox zkoumal, zaznamenával a srovnával, Derdekeas četl, četl a četl, snažil se číst. Existovala hranice jeho chápání, jazyková bariéra kterou nemohl překročit. Frustrace vyzařovala z jeho mysli, dotčená… zklamáním.
Nadox zavřel svoje oči; všechny kromě těch, které potřeboval na aktuální úkol.
Uběhly minuty. Hodiny.
Pročítal svitek o prastarých rituálech, o dedikacích korunovaným cikádám a dírám ve tvaru červů, když Derdekeas dosedl na místo vedle něj. "Nic! Nic jsem se nedozvěděl! Tohle písmo nepřečtu."
"To je mi líto."
"Jasně. Jasně." Derdekeas zkrátka jen hleděl na stůl, kde si Nadox četl. "… už je to několik týdnů. Co takhle hodina odpočinku?"
Dle Nadoxova odhadu měl brzy přijít úsvit. Nejlepší bude odpočinout si teď. "Dělej co potřebuješ."
Derdekeas se opřel o Nadoxe a nechal své vědomí snít. Jeho kovové šasí bylo teplé.
Slunce vyšlo. Nadox a Derdekeas šli.
"Znovu vám hrozně děkuji za vaši laskavost." Tlustý muž před nimi, který prosil Derdekea o pomoc při opravě svého vozu, je oba chtěl zabít. Nekalé úmysly mu vytékaly z úst jako prasklý absces. Chtěl tak učinit ve službě pro Šarlatového Krále. Nadoxovi to celé připadalo velmi úsměvné.
Samozřejmě jeho plán selže. Jeho jed zadusí srdce, kterých měl Nadox několik a Derdekeas jedno z bronzu. Až tohle selže, plánoval je rozřezat jednoduchými kouzly a salónovými triky. Tato fraška nejspíše skončí, až jej Nadox rychle dekapituje keratinovým ostřím, načež pozře jeho maso a bude pokračovat na cestě. Tedy pouze pokud bude Nadox hrát tuhle hru; měl mnohem důležitější věci na práci, ve srovnání s bavením následovníka dalšího božského eunucha.
"Musí tu být něco, cokoliv, co můžu udělat, abych se vám odvděčil." Nadox tím byl alespoň překvapen. Uctívání Šarlatového Krále bylo tradičně omezeno pouze na Daevity; rozšíření kultu takhle daleko na jih ukazovalo na strašlivé věci, především kvůli tomu jak daleko od pobřeží byli. Mohla to být práce Archonů?
Kosti se spojovaly a trhaly pod Nadoxovými róbami. Nadox se tiše modlil k Ionovi a-
"To nic nebylo." Derdekeas již skončil s opravami. "Nic nám nedlužíš. Sbohem a šťastnou cestu."
Derdekeas se otočil k odchodu a Nadox si nemohl pomoct a následoval jej.
…
"Ještě stále nás sleduje?"
Derdekeas myslel toho tlustého muže. Jeho zlé úmysly byly velmi nápadné na pozadí Derdekeova tepla skrze prázdnotu divočiny; Nadox se ještě nedostal k tomu, aby ho zabil. Možná později.
Možná později.
Derdekeas se za soumraku zastavil z nemístné zdvořilosti. Nezáleželo na tom; tlustý muž by nedokázal zabít ani jednoho z nich.
Jeho postup byl opatrný; Nadox věděl, že on věděl, že oni o něm ví, věděl a mohl odhadnout jeho záměr. Ten muž tušil a Nadox a Derdekeas věděli, že jeho pokus bude zbytečný. Co ovšem Nadoxe zajímalo, bylo proč ten muž pokračoval v postupu.
Zdálo se, že horko a vyčerpání si na něm vybíraly daň s každým krokem, ale muž stejně pokračoval dál. Jeho odhodlání bylo působivé, skoro kompenzovaly jeho neschopnost. Skoro. Ale Nadox a Derdekeas měli čas, zatímco mužova smrtelnost jej o ten jeho pomalu okrádala ode dne kdy se narodil.
Na tucet kroků od Nadoxe a Derdekea čas vypršel a muž padl k zemi. Brzy zemře. Oba dva učiní nejlépe když ho ponechají jeho osudu.
Nadox si všiml, jak Derdekeas sahá po svém měchu s vodou.
Slunce vyšlo a Nadox, Derdekeas a Fang šli dál.
Když Nadox odměřoval peníze potřebné na zásoby, jeho mysl se začala toulat. Dělala to teď často.
Ti dva, teď tři, ztráceli tempo. Když se ohlížel zpět na své cesty, Derdekeas nakonec signalizoval překvapivý nárůst a krok kupředu; i tak, přidání třetího člena to zdánlivě zkazilo. Jak moc, tím si Nadox nebyl jistý. Abstraktní záležitosti se vzácně daly měřit, především když sám Nadox si nebyl vědom plného kontextu práce před nimi.
Dny… dny se nezkracovaly, došlo Nadoxovi. Akorát byl přinucen věnovat jim větší pozornost. Derdekeas měl hodiny, které počítaly po měsících; ty Fangovy po hodinách. Pokud měla být ztráta času odsouzena, bylo to čistě v rukou Fanga. Nejjednodušším řešením by bylo ho zabít a pokračovat bez něj. To bylo z nějakého důvodu i to nejtěžší.
S obnovenou pozorností nad pískem padajícím skrze síto, přišlo i uvědomění, že mu zrníčka propadávají skrze prsty. Dny byly zářivější. Písek stále víc horký. Příjemná nevolnost v Nadoxově žaludku, nevolnost které si až do nedávna vůbec nevšiml, byla ještě palčivější. Pociťoval intenzity, které necítil od času s Ionem, od doby kdy bojoval s někým po svém boku, od doby kdy dělal víc, než chodil, četl a psal. Bylo to opětovné shledání s komplexními hloubkami bytí.
Když se Nadox pohyboval, zanechával šlápoty, pohyboval zrnky písku, nechával klouzavou stopu. Nadox teď zanechával stopu. Měl jí vždycky? Musel ji mít. Musel.
Nadox se znovu zamyslel nad Derdekeem. Zjistil že jeho myšlenky nezkoumaly, nesrovnávaly, nezkoušely nic rozklíčovat. Nadox o něm pouze přemýšlel a cítil se šťastný. Daevitská nit tahala za okraje děr skrze něž se vinula; nemohla zastavit úsměv na jeho rtech.
S ukončenou transakcí se Nadox vydal zpět za svým přítelem a následovníkem.
Slunce vyšlo a Nadox, Derdekeas a Fang šli dál.
Když slunce vyšlo znovu, Nadox, Derdekeas, Fang a Jungsai šli dál.
Jednoho dne, slnce vyšlo nad Nadoxem, Derdekeem a jejich spolucestovateli.
Později vyšlo slunce nad Nadoxem, Derdekeem a jejich následovníky.
Brzy nad přáteli.
Učedníky.
Rodinou.
Slunce zapadlo.
Nadox seděl sám.
Kolem něj následovníci stavěli své stany, počítali zásoby a připravovali se na nadcházející noc. Několik z nich zůstalo vzhůru, studovali a vytvářeli teorie. Võlutaar se mísili s Mekhanity, mísili se s nespavci a duchy a s těmi dostatečně vášnivými na to, aby obětovali spánek za pokrok. Tiše a nadále se svět točil další den.
Derdekeas seděl naproti němu, přepisoval lekce, schémata a všechno, co za ten den nasbíral. Spoje, které Nadox přehlédl, závěry vycházející z argumentů, které Nadox odvodil, kousky skládačky, které chtěl spojit s tím, co již bylo zapsáno.
Poprvé za několik století si Nadox dovolil odpočívat.