Můj malý skipík: Záhada lesu Everfree
hodnocení: +10+x
blank.png


Tuy Tilki klusala ulicemi ranního Ponyvillu. Mladá kirin se sem přistěhovala teprve nedávno. Většina obyvatel Ponyvillu na ni koukalo přes kopýtka, přece jenom většina z nich doteď nikdy o kirinech neslyšela, ne každý se na tak ale koukal. Mladý hřebeček původem z Appleloosa jménem Lokaj se Tuy ujmul hned ze začátku.

„Nováčci musí držet při sobě.” říkával.

„Život je jako červivé jablko. Někdo ho nesní a umře na hlad, někdo ho sní a je zhnusen a někdo ho také sní a je nadšen, že k tomu měl protein jako bonus.” bylo druhé jeho časté moudro. Každý se vždy na něj zhnusen podíval. Kdo ví proč.

„Dobré ráno, Lokaji!” křičela přes půl tržiště Tilki mezitím co zběsile mávala kopytem. Vesele k hřebečkovi, kupujícího jablka na jejich výlet do nedalekého lesa Everfree, přiklusala.

„Ah, dobré ráno.“ Lokaj si posunul výš své brýle a zaplatil Apple Bloom za jablka.

„Něco jsem ti přinesl.“ Lokaj vytáhl ze své brašny tlustou knihu a přelevitoval ji směrem k Tilki.
„Vědění lesa Everfree: fauna, flora, magie. Co to je?“

Lokaj nalistoval specifickou stránku o přízraku Everfree.

„Tady. Přízrak lesa Everfree. Podle starých povídek pro hříbátka v lese Everfree žije klisnička, mladá a velmi hezká. V některých verzích se zmiňuje, že byla jedna z prvních, kdo v Ponyvillu žil.“

„Lokaji a co je na tom? Zekory se všichni taky vždy báli, a to její povídačka zněla podobně.“

„To sice ano, ale to není vše. Ta klisnička není sama.“ Lokaj přetočil stránku. Před Tilki se nyní zjevil obraz děsivé temné entity. Koukala na ni z papíru párem rudých očí.

„Um… co to je?“

„To právě nikdo neví. Ale v každé verzi jsou ti dva vždy spolu. A teď ještě jedna věc.“ Lokaj přelistoval na další stránku.

„Kostra lesa Everfree. Lidé pravidelně nachází stále jednu a tu samou kostru klisny, i když ta předešla byla z lesa odstraněna. Všichni říkají, že to je opravdu ta samá kostra a někdo ji vždy vrátí zpět, ale já si to nemyslím.“

„Proč by to někdo dělal?“

„Přesně! A proto to dnes půjdeme prozkoumat.“

Lokaj se spolu s Tilki rozešli směrem k lesu. V pozadí trhu se mihla postava.


„Tak jsme tady“ Lokaj s Tilki nyní stáli na kraji lesa Everfree. Les byl temný a na pohled naháněl hrůzu. Tilki víc nahánělo hrůzu to, po čem dnes šli. Zhluboka se nadechla.

„No, kdo se bojí, nesmí do lesa, že?“ řekl Lokaj a lehce trapně se zasmál. Pomalu si to vykročil do lesa a Tilki hned za ním. V pozadí se mihla postava.

Hvozd se zdál být každým krokem temnější a temnější a Tilki se snažila co nejvíc tisknout k Lokajovi. Lesem šuměl vítr. Nebo krvelační dřevlci. Jedno z toho určitě.
Po půl hodinové procházce dorazili k Hradu dvou sester.

„První bych to chtěl prozkoumat zde. Hrad dvou sester. Magicky nejsilnější místo v celém Everfree. Celestia a Luna tady kdysi žily. Teda aspoň do té doby, dokud se princezna Luna neproměnila v Nightmare Moon.“ Lokaj vytáhl z brašny další knihu, tentokrát Neoficiální historie Equestrie.

„Dle této knihy se Luna v první řadě ani nechtěla proměnit.“ Lokaj přelistoval na stranu o Stínovém pony.

„Kdysi dávno, tisíce měsíců před námi, Pilíře Equestrie porazily Stínového pony a uzavřely ho do Limba. Říká se, že ne veškerá jeho magie se ale podařila v Limbu uzavřít. Ta magie napadla princeznu Lunu, ovládla její mysl a donutil ji povznést měsíční kotouč na nebe během dne, aby zastínil ten sluneční.“

Tilki již lehce podřimovala.

„Tilki!“

Kirin sebou škubla, div neupadla na zem. Lokaj se na ní uraženě díval.

„No dobré ráno. Děkuji, žes přišla na můj TedTalk.“

„Co je TedTalk?“

„Co já vím? Ale pokud tě to očividně tak moc nebaví tak přejdu rovnou k věci. Mám teorii, že ta temná entita, kterou všichni vídají u té klisničky, je ve skutečnosti taky pozůstatek té temné magie. Chtěl bych to víc prozkoumat.“

S těmito slovy za nimi zašustilo křoví. Tilki leknutím uskočila, Lokaj se otočil a pomalu se ke křoví přiblížil. Kopytem poodhrnul větvičky. Slepice vyplašeně zakdákala a vyběhla z křoví ven. Lokaj se na Tilki zamračeně podíval. V ten moment zašustilo i druhé křoví. Lokaj přistoupil i němu.

„Prosím, neubližujte mi, nechtě mě být.“

V křoví se válela mladá klisnička s bílou srstí a rezavou hřívou. Na Lokaje i Tilki koukala velmi vyděšeně.

„Prosím?“

„Vy nejste jedni z nich?“

„Jedni z koho?“

„Výzkumníci. Pronásledují mě.“

„Lokaji, odstup od ní, třeba má nemoc šílených krav nebo tak něco, tohle není normální, ne?“

„Nejsem nemocná nebo šílená. Mé jméno je Simonne Var, v lese Everfree žiju prakticky od vždycky. Posledních pár měsíců mě ale pronásleduje skupina poníků. Říkají si výzkumníci. Vypadají jako lékaři, mají na sobě takové ty dlouhé bílé pláště. Ale já jim nevěřím ani hřívu mezi ušima. Jde jim jen o toho druhého.“

„Toho druhého?“

„Ale nic“

„Klisna moment.“

„Lokaji, není to ta z té povídky?“

„Povídky? O mě vznikají už i povídky? U svaté Celestie.“

„Takže jsi to ty? Ta s tím stínem.“

„Záleží na tom, kdo se ptá.“

„Jsem Eliot Lokaj a toto je má kamarádka Tuy Tilki.“

Eliot ustoupil zpět k Tilki a pošťouchl ji kopýtkem. Tilki nervózně zamávala. Var se vypotácela z křoví ven a obrala ze sebe různé větvičky a lístečky a s Lokajem i Tilki si potřásla kopýtkem.

Z lesa se ozval hrozivý křik.

„Je tady! Našel mě!“

Var se rozeběhla směrem do Hradu dvou sester, Lokaj a Tilki za ní v závěsu. Tilki se podívala za sebe, aby vůbec viděla, za čím utíkají. Les za nimi ztemněl víc a temnota se postupně vkrádala i na louku, na které stál i Hrad. Temná entita byla obrovská, masivní, neuvěřitelná. Tilki jen vzácně donutí něco běžet rychle, tohle bylo rozhodně na seznamu věcí, které jí k rychlému běhu nutí. Lokaj prorazil bránu Hradu, nechal Var a Tilki proběhnout a vypálil po entitě ze svého rohu laser. Entita změnila svůj tvar, aby se laseru vyhnula, a dál se hnala směrem k Var. Lokaj zabouchl bránu a doběhl Var s Tilki.

„Co to u sváté Celestie má jako být?!“ vyjekla Tilki. Lokaj opět vytáhl knihu Vědění lesa Everfree: fauna, flora, magie a nalistoval stranu o tajemném stínu. Var mu ji okamžitě vytrhla z magického pole rohu.

„T-t-t-to je o-on. Přišel mě zabít.“

Lokaj se koukl za roh zpět směrem k bráně. Entita již překročila bránu a mířila si to přímo ním. Lokaj hrdinsky vyskočil zpoza rohu a opět po entitě vypálil. Entita se se stejnou elegancí jako posledně vyhnula a Tilki s Var mezitím vzaly kopyta na kohoutcích a utíkaly hlouběji do Hradu. Lokaj se pomalu začal stahovat a rozběhl se za nimi.

Entita je všechny zahnala do trůnního sálu. Změnila se do podoby dřevlka a začala na ně agresivně vrčet. Lokaj, Tilki i Var nejistě postupovali dál a dál do trůnního sálu, až došly na samotný konec a narazily zadky do zdi. Lokaj si začal připravovat kouzlo s dalším laserem, který by mohl po entitě vypálit, když Var se vydala směrem k entitě.

„Var, co blbneš, pojď zpět!“

„Nemůžu. Takhle to má být. Musí mě zabít.

Tilki a Lokaj se na sebe zmateně podívaly.

„Čím déle jsem já na živu, tím víc on roste.“ Var ukázala kopýtkem na entitu.

„A to by mohlo ohrozit celou Equestrii. Už takhle mi je zle jen z myšlenky toho, že ohrožuje vás dva. Mé jediné přátele.“ Var se otočila zpět k entitě a přiblížila se k ní. Stín se po ní rozmáchl temnou tlapou.

“Ne!”

Lokaj s Tilki se se křikem rozběhli směrem k Var. Její mrtvé tělo jim přistálo přímo před kopyty. Oba s hrůzou v očích sledovaly, jak entita před jejich očima mizí, stejně jako tělo jejich mrtvé kamarádky. Zůstala po ní jen kostra.


Tuy Tilki vesele klusala směrem na trh za svým nejlepším kamarádem Lokajem. Oba byli velmi nadšení z jejich prvního společného výletu do lesa Everfree. Lokaj Tilki ukázal v knize Everfree: fauna, flora, magie povídku o klisničce a jejím stínu a o záhadné kostře, která se záhadně v lese objevuje.

„Poslední kostra se našla včera v trůnním sále Hradu dvou sester. Chtěl bych to jít prozkoumat, třeba zjistíme, co se tam stalo.“ Říkal Lokaj s nadšením Tilki.
Lokaj se spolu s Tilki rozešli směrem k lesu. V pozadí trhu se mihla postava.

bad9e50f7f08dcc339e5d2f25c827ec6.png
Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License