„O co vám vlastně jde?"
„Mě? Chci si pojistit vaši kooperaci. Do budoucna."
„V čem je háček?"
Dinnský si hlasitě povzdechl, „musí nějaký být?"
„S vámi? Vždycky…" Kapitán Breha se odsunul od stolu a vstal. Třemi kroky přistoupil k pozorovacímu sklu, které nyní sloužilo jako zrcadlo. Přemítal mezi odrazem svým a Dinnského. Každý mikroskopický pohyb jeho těla bral jako potencionální útok. Už jednou se mu lehkovážnost vymstila. Nehodlal mu dát další příležitost. Když pozoroval Dinnského v odrazu, všimnul si, jak prstem klepe do zavřené složky. Tu si donesl sebou. Bylo to jeho eso? Záminka? Úplatek? Cokoliv to bylo, mělo to hrát svou roli v tomto sezení.
„Až se nabažíte mého odrazu," ozval se Dinnský jízlivě, „rád bych pokračoval…" na dětinské výbuchy emocí neměl čas. Jestli takhle jednal se svým týmem, tak to vskutku potěš koště. Breha na jeho poznámku nereagoval. Zhluboka se nadechnul a promnul si kořen nosu.
„Ne všechno je o vás, doktore Dinnský." Kouknul na něj přes rameno. Maska směřovala do prostoru, nikoliv na něj. Šuškalo se, že neměl tvář. Kdokoliv se ocitl příliš blízko jeho tváře, neviděl skrz jedinou díru. Za tou maskou nebylo nic, aspoň v tom si byl jistý.
„V tom s vámi souhlasím. Dnes je to o vás."
Breha se v duchu oklepal a vrátil se a místo. Protahování téhle schůzky nemělo smysl. Čím dřív se dostanou do jádra problému, tím dřív se potencionální problém může řešit, říkal si Breha, když hledal vhodnou polohu k sezení. Dinnský déle nevyčkával. Ze složky vytáhnul fotografii a hodil ji před Brehu na stůl. Ten se na fotku nelibě podíval. Poznal tvář muže, se kterým již před lety ztratil kontakt.
„Kontext, prosím?" vzal fotografie do ruky. Byl to jeho dlouholetý spojenec ve zbrani, bývalý kolega, jeho mentor.
„Kdy naposledy jste slyšel o Fidlerovi?"
„Kapitán Fidler," opravil jej stroze Breha. Potrpěl si na tituly, obzvlášť u svým bývalých nadřízených. Naopak Dinnský neviděl smysl ve vojenských hodnostech. Byly to osoby mimo jeho pole bádání. Jaký byl rozdíl mezi vojínem, nadrotmistrem a kapitánem? V počtu lidí, které mohli buzerovat? Co dokázali? Udělat víc kliků spolu s dřepy?
„Kapitán, jistě. Stejně jako vy. Kdo byl první?"
Vzpomínka na den, kdy byl Breha povýšen do kapitánské hodnosti nebyla šťastná. Bez odpovědí, bez možnosti odmítnout, bez vysvětlení, co se vlastně tehdy stalo. Dosazen do funkce, o kterou v nejmenším nejevil zájem, „Dokud nepadne verdikt, vedoucí pozice udělena do odvolání." Deset let uplynulo od osudového dne. A teprve dnes přišel den, kdy jméno kapitána Fidlera vzešlo na povrch. Paradoxně z úst toho, kdo v příběhu nehrál vůbec žádnou roli.
„On byl…a stále je kapitán. Byl jsem jeho poručík, když…se situace změnila. Hádám, že vy už jste si o ní přečetl."
„Hmm, měl bych?" Dinnského lhostejnost vytáčela Brehu do běla, ale stále se pokoušel udržet klidným.
„Není to to, co vás zajímá?"
„Mě zajímá vaše skupina, a ne bývalí účastníci."
„Moje skupina?" Breha svraštil obočí. Hned si dal jedna a jedna dohromady. „Oh, no jasně. O tohle jde. Jde vám o Dominiqa. To mě mělo napadnout hned." Radoval se možná zbytečně předčasně. Jestli chtěl mít alespoň v něčem nad Dinnským navrch, tak takhle jenom zbytečně ukázal karty.
„A že vás zrovna on napadne jako první," Breha si nebyl jistý, jestli slyšel Dinnského se zasmát, „jako kdyby byl on vaše slabé místo…"
Breha udeřil do stolu. Desky mírně nadskočily. Řádné listy z nich nevypadly.
„To si vyprošuju. Toho sígra mi byl čert dlužnej!"
Zasáhl bolavé místo, aniž by se snažil. Najednou si Breha uvědomil, kolik toho vlastně ve skutečnosti řekl. Tenhle malý výstup musel být v očích Dinnského vkusné pobavení a možné zklamání. Povolil příliš brzo.
A opravdu byl Dominiqe jeho slabina? Česal mu nervy ze všech nejvíc. Nebyl měsíc, kdyby měl od jeho eskapád v Oblasti klid. Stupidní drby, které čas od času převršily hranici uvěřitelnosti. A zákrok sem a tam byl hold potřeba.
„Ne, a ne ho zlomit, že?" přerušil jej výsměšně Dinnský v toku myšlenek.
„Naznačujete mi tím snad něco?"
„Že jste břídil." Zásah do černého. „Respekt nula, a ještě k tomu si z vás dělá dobrý den."
Kéž by to byla lež. Brehovo ego trpělo s každou přibývající větou. Každá jednotlivá narážka byla přesný zásah do jeho nekompetentnosti vůči členovi jeho týmu. Nikdy nebyli přátelé a ode dne, kdy vzešlo na povrch podezření, že za stavem kapitána Fidlera stál právě Dominiqe…to šlo jenom z kopce. Ale bez důkazů bylo těžké soudit. Jen pocit bezmoci, že právě on musel spolupracovat s tím, kdo zřejmě zmrzačil jeho nejlepšího přítele. Anebo dokonce i zabil. Dobrých deset let žádný kontakt, žádná zpráva, nic. Jakoby se po něm slehla zem.
„Nedokážete ho zlomit."
Breha se zamračil. To si Dinnský troufal dost, ale měl pravdu.
„Já vím, že ne! A vy snad ano?"
„Zázraky netvořím na počkání. Když si ovšem vyjdeme vstříc, budu v to usilovat."
„Jděte do prdele!" agent prudce vstal a chystal se k odchodu. Tohle překročilo práh bolesti. Výsměch byla jedna věc, ale tohle byl útok. Nejen na jeho osobu, ale na jeho jednání. Na jeho výkon. Nemohl se nechat vysmát tímhle…šaškem, který si hrál na nezničitelného. Když mu nepůjde na ruku, tak nezíská to oč skrz Brehu žádal, že ne?
„Háh," povzdechl si Dinnský unaveně, „kapitán Jakub Fidler byl dne 29.7.2010 v 11 hodin převezen v kritickém stavu na ošetřovnu. Agent utrpěl masivní krvácení v oblasti břicha a obou dolních končetin. Pravé oko bylo nenávratně poškozeno. Orgány nebyly poškozeny. Příčina zranění: Střet s entitou-"
„Stačí!" rozkázal Breha. V emočním rozpoložení stál na prahu již otevřených dveří. Všechny ty vzpomínky se draly ven. A zjištění, že…to bylo ještě horší, než si doteď myslel… „je mrtvý?"
„Vraťte se na místo a můžete si to zjistit sám." Doktor zašustil svazkem papírů. To musela být ta složka, kterou měl před sebou na stole. Z té samé složky vytáhnul Fidlerovu fotografii. Breha se dlouho rozmýšlel, zda nadále podstupovat tyhle psychická muka.
„O čem je tohle všechno? Stručně, nebo odcházím," posadil se na půl židle, jako důkaz, že to myslel vážně.
„Tak tedy ve stručnosti," Dinnský se tiše nadechnul, „momentálně se vyjednává o výjimce. O jakou a v čem nemůžu říct. Na vás bude stát finální slovo. Abych si pojistil vaše slovo, nabízím vám část složky Kapitána Fidlera. Historie, průběh a stav."
„Část? A ten zbytek?"
„Líbí se mi, že si jdete hned po odměně, než abyste se ptal, oč se jedná." To Brehu už víc nachomýtnout nemohlo. Vrznul židli. Dinnský naopak pokračoval, „ až obdržím váš souhlas, dorazí zbytek. Neboli bonus, který není součástí balení…"
Už tak to byla velmi lákavá nabídka. Slovo, vaše slovo. Tudíž podpis. Snažil se Brehu namotat na ptákovinu, která by ho snad stála pozici? Místo? Lidi?
„Jen se ptejte, mám rád, když se lidé ptají." Dinnský si hodil nohy na stůl. Zase byl v jeho hlase náznak výsměchu. Kéž by mohl taky číst z jeho tváře, kdyby nějakou měl.
„V rámci jednání…o jakou změnu se jedná?" Breha tupě zítra na složku v rukou Dinnského. Jenom stůl a čistá síla ho dělily od poznání pravdy. Pokušení bylo příliš velké, ale jeho pozice mu to nedovolila. Z toho by byl nejen průser, ale k tomu všemu ostuda.
„To nemůžu zatím říct," Dinnský se protáhnul, „dělají kolem toho zbytečný tajnosti. Nicméně, co můžu říct je to, že se to netýká vaší pozice, hodnosti nebo práce." To Brehu na moment uklidnilo. Takže možná změna v týmu – odebrání či nástup nováčka, přidělení či odebrání povinností stávajícího člena nebo zcela úplně jiného. Breha se hádal sám se sebou, zda je to dobrý nápad. Přistoupit na tak vágní dohodu s příslibem…vlastně čeho? Stav kapitána Fidlera? Stálo to za to?
„Takže, abych to pochopil," agent si promnul oči. Tohle bylo nad rámec jeho emočního vypětí, které hodlal tolerovat. Bylo třeba vrátit se zase zpátky do neutrální roviny. „Vy po mě chcete…souhlas, podpis, povolení. Když vám na to kývnu teď, dostanu tu složku. A když bude po všem a vše půjde podle vašeho plánu – tedy já svolím, dostanu zbytek? Co je zbytek?"
„Povolenka."
Jako přístupová povolenka? K čemu? Do kompletní složky? To by dávalo smysl. Možná tady měl jenom osekanou verzi jenom, jako mrkev na klacku. Dosažitelná odměna, ale práce mezitím.
Breha dumal se zavřenýma očima. Přemítal si všechny události, které mohli nastat z tohoto velmi invazivního partnerství. Svým činem by naboural protokoly, které by mu setnuly hlavu na počkání, pokud by se to dostalo ven. V ohrožení byl jen a pouze Breha, Dinnský naopak byl ve velmi výhodné pozici. Nic mu nehrozilo. Ke složce měl evidentně přístup a mohl to uhrát na to, že se ke složce dostal Breha nátlakem nebo násilím.
Dinnský přemýšlel nahlas. Jenom aby opět dostal z Brehy reakci. „Je jako schránka. Živá nebo mrtvá schránka? Asi záleží, na jak dlouho. Přesto uchovává v sobě informace a my k nim nemáme přístup. Není to nefér? Náš zájem pragmatický či emocionální je nám odepřen, a kým? Těmi, co si hraji na bohy. A my dva moc dobře víme, že jsou to jen parta přizdisráčů, co si nedokážou sjednat pořádek ve vlastních řadách. A nás budou omezovat? Únavné? Možná trochu, ale časem nastává pocit úzkosti. Jako byste neměl vůbec žádnou kontrolu, žádnou moc. Jenom figurka ve velké hře. Kolik těhlech mrtvých schránek nám bude odepřeno, abychom řekli – stačilo?"
Breha přemýšlel nad kapitánem Fidlerem, jakož to o schránce důkazů vůči skutečnému pachateli.
Dinnský přemýšlel nad tím, co může uchovávat Dominiqe jakožto schránka. Proč jeho osobní složka mu byla odepřena? A kým? Bylo to právě z důvodu podezření z ublížení na zdravím právě Fidlerovi?
„Doktor je filosof," Breha si neodpustil komentář. Tohle vedlo jedním jasným směrem, kterému se Breha musel jasně vyvarovat. Vytyčit mantinely, pro jeho vlastní bezpečnost. „Nevěřím vám, doktore Dinnský. Ale o tu složku mám zájem. Co mi zaručí, že to, co spolu sehrajeme se nikdo nedozví?"
Pomalu se blížilo grandiózní finále. Přesně podle plánu. „Právě to, že mi nevěříte hraje ústředí roli. A vaše nelibost vůči určitým členům tomu ještě trochu napomůže. Když si nepustíte hubu na špacír, co na vás bude kdo mít? Já se nechvástám tím, s kým mám schůzky. Pokud mi nebudete házet klacky pod nohy, tak tahle schůzka se nikdy nestala. To mohu slíbit."
Vážně tohle stačilo? Slovo proti slovu? Breha z toho mohl vytěžit informace, co z toho měl Dinnský? O co vlastně šlo v jeho plánu? Věděl o něčem, co se chystalo a Breha měl sehrát jenom roli pěšáka. Povolit povel nebo ustoupit hladce novému nařízení? Ať tak či onak, nabídka byla příliš lákavá a Breha už byl příliš nalomený nato, aby odmítnul.
„Máte mé slovo," vydechl Breha odevzdaně.
A bylo to. Dinnský vítězně hodil složku před Brehu. „Složku efektivně zničte, až s ní skončíte." Schůzka byla tím pádem u konce. Žádné díky? Nevadí, pomyslel si Breha. Co chtěl to dostal. Dinnský shodil nohy ze slotu a připravil se k odchodu. Poslední požadavek před odchodem, „Mimochodem," počkal si, až mu Breha věnoval pohled, „až vám to dorazí, nekontaktujte mě."
Doktor zanechal agenta o samotě v místnosti. Ideální čas na to zjistit, co se skrývalo ve složce Tajné – ODDÍL π-28, TERÉNNÍ SKUPINA PIKR, Incident 2010-888.