-
Info
Název: Metamorfózy milence
Autor:Totally Human Person
Přání: Přál bych si číst NSFW yaoi věc ze sarkického prostředí, přinejlepším s toxic, possibly abusing (nebo amusing?) vztahem.Upozornění o obsahu: Explicitní sexualizovaný gore, implikovaný nezdravý vztah, tělesný horor, mrtvá zvířata, explicitní násilí. Z nařízení komise nevhodné pro mládež
And yet I regret nothing.
"Pointa," řekne s úšklebkem Umělec a zaklepe ukazovákem na skicu, "pointa toho díla je, jak neskutečně profláklý je celý tenhle sentiment. Zvíře je kámoš ne jídlo, všechny posty od zvěroprávních organizací, kde někdo s jasným fetišem nakreslil místo krocana člověka. Ta veganka, co se ti snaží zkazit chuť na šunku výčtem toho, co se tomu nebohýmu prasátku stalo na jatkách a jaký sračky se do toho pak přidaly. Člověk je taky jenom maso. Jak by se ti líbilo, kdyby kráva žrala tebe? Tohle má odpovědět na tu otázku tím, že se stane další věcí, co si nějaký alternativec může dát na zeď na facebooku, a, zatímco jí sójový produkt vytvořený dětskou otrockou prací a na věšáku mu visí bunda z plastu, k tomu napsat nějaký hluboký slogan. Metakomentář komentáře."
Subjekt na něj zamrká. "Cože?" Jako vždycky se ztratil někde v půlce nic neříkajícího monologu.
"Prostě z tebe bude kus masa na háku. Ne úplně moje nejbrilantnější idea, ale myslím, že ti to bude takhle slušet. Pojď sem."
Rád by řekl, že ta skica nevypadá úplně hrozně. To by ovšem nesměl v detailu být rozkreslený způsob zavěšení; ostré háky prohnané zápěstím. Bezmyšlenkovitě si je promne. Dál by samozřejmě mohl lépe zkoumat, jak je zakroucené to tělo a jakým způsobem se vůbec dá dojít k tomu, že takhle vypadá, ale za ty roky si radši zvykl se neptat. "A kdy se na to chceš vrhnout?"
"No, znám jedno opuštěné řeznictví, takže prostory mám, jen bude problém sehnat to prase. Kamarád ale chová ovce, takže to by mělo být zařízený. Realisticky tak příští středu?" Pohladí ho ve vlasech. "Přece se nebojíš?"
Bát se by bylo v tomhle bodě absurdní. Zastával už tolik absurdních rolích v absurdních pózách, že si občas už ani nedokáže vzpomenout kolik má mít správně prstů a není schopný brát ten kus masa a kůže v zrcadle jako svoje tělo. Dafné s rukama polámaným jako větve stromů po vichřici, Láokoón místo hady uškrcený vlastními střevy, doufá, že už se nikdy nevrátí do toho svého antického období. Takže místo odpovědi se k němu jen přivine.
"Bude to hezký, věř mi."
Šílený žízní nahání jeho rty svými a snaží se napít z jeho úst aspoň slin. Nesnáší celou tu filozofii, nesnáší, že to je jeho filozofie, že jinak by ho odhodil jako kus hadru, kdyby se odmítl podřídit té hloupé přípravě. Jak ho tohle posouvá někam dál nechápe. Má jen hlad a žízeň a chtěl by si lehnout a- Umělec ho vytáhne na nohy a zvedne mu ruce nad hlavu. Tohle je nefér, jsou stejně velcí, ale přijde mu, že teď by mu jen stačilo silněji zmáčknout zápěstí a zlomila by se.
Vytáhne ho na špičky, další nemožnost, vidí si z očí do očí, tohle by nemělo být možné. Nemá ale moc času to zkoumat.
Háky do něj vlezou až podezřele jednoduše, to neznamená, že to nebolí. Instinktivně se snaží vyškubnout, kov se zakousne hlouběji do masa, bolí to, Umělec ho chytí pevně kolem pasu, bolí to, začne s sebou zmítat jako zvíře v pasti, zmáčkne ho pevněji, zlomí mu žebra, chce křičet, začne prskat jako kočka, začne ho líbat.
Nikdy nemiloval polibky s jazykem. Vždy jsou až moc masité, cizí maso v místě, kde se to původní samo sotva vejde. Ale je tak zoufalý pro jakoukoliv vlhkost v ústech, že se podvolí. Z rukou se mu odlije bolest, zakňučí. Cítí jak se Umělec usměje, pak ho kousne.
Snaží se spolykat krev, než se na ní udusí. Umělec mu ji slízne z brady, než se konečně odtrhne. Usmívá se na něj jako po pár drincích. Ze stolku sebere nůž. "Teď se zkus moc necukat, zlato." Otevře ho pod hrudní kostí.
Jednou mu Umělec řekl, že jen špatný caroartifex maso k něčemu nutí. Skutečná krása je v tom, když se všechny tkáně rozhodnou samy od sebe, že se chtějí uvolnit a hýbat se, jak jim kdo řekne. Jen idiot bez moci musí na všechny křičet, skutečný pán jen kývne hlavou a jeho věrná armáda se pro něj nabodne na vlastní meče. V tom je pravá moc. Proto rána není ani moc velká, zhruba na dva prsty, není potřeba víc. Bez servítek je do ní narve.
Několikrát mu bylo vysvětlováno, že mozková centra pro bolest a slast jsou tak blízko, že se jeho hlava splete a místo křiku mu z úst vyjde protáhlý vzdech. Subjekt si myslí, že je s ním něco špatně, jelikož nikdy se mu nic podobného nestalo. V jeho těle je díra, díra, co by tam být neměla, díra, co by tam být neměla a je v ní něco hnusného a teplého, co se hýbe a dělá ji větší a větší. Chtěl by křičet, tak moc by chtěl křičet, ale prostě to nejde. Takže se prostě jen dívá.
Z břicha se mu vyvalí střeva, nikdo by nikdy neměl vědět, jaké to je, když se jeho vnitřnosti dotknou vykachlíkované podlahy. Umělec udělá zahnutý pohyb a rozhrne kůži na jeho stehně, musí teď dost natahovat krk, ale jde vidět, jak s sebou škubají z námahy ho udržet na špičkách, aby se celou váhou neopřel zase do háků a nezačalo to bolet. Umělec z jehelníčku na ruce začne tahat jehličky ze slonoviny a nějak esteticky jimi špendlit uvolněnou kůži. Přetížený mozek už tohle ani neregistruje jako bolest.
Když se dostane k hrudi tak zastaví. Zamyšleně se párkrát kousne do prstu, několikrát pohledem přeletí mezi vykuchaným a naaranžovaným prasetem a Subjektem. Nakonec zavrtí hlavou a místo toho ze země zvedne střeva. Subjekt skoro začne zvracet.
Tohle není poprvé, nikdy si nezvykne. Všechno začne opět vřískat, že je něco špatně a takhle tělo nikdy nemá vypadat a vůbec být u toho při vědomí a nikdy by cizí ruce neměly s takovou něhou uchopit jeho vnitřnosti a s lehkostí je ovinout kolem krku a paží a přitom si broukat popovou písničku, co ráno hrála v rádiu. Rozmaže se mu pohled. Luskne mu prsty u ucha, cvrkne ho do nosu.
Umělec udělá pár kroků dozadu, nakloní hlavu na stranu. Přijde opět blíž a špičkou boty trošku posune rozpárané jehně.
"Hele, můžeš se do toho prosimtě položit? Jen, že to nebude úplně ono, když nebudeš viset."
Než stihne vymyslet odpověď tak se mu samy od sebe povolí nohy a kov projede měkkou tkání, než se zastaví zápěstní kůstky. Iluze svobodné vůle.
"Perfektní, díky moc, teď se prostě nehejbej." Políbí ho na tvář a odejde k plátnu.
Nadejde ta nejhorší část, ta kde může prostě jen myslet.
Dřív, ještě když si myslel, že tohle má smysl, se snažil někde mezi vší tou bolestí a hladem najít boha. To stvoření díky němuž se jeho milému ostře leskly zuby a byl s neskutečnou elegancí mávnout rukou nad všemi těmi malichernostmi organismu. Horečka se dá zavřít do sklenice a použít jako zdroj tepla v zasněženém lese. Proč by se člověk měl upírat pohledem jen kupředu k budoucnu, když se stejně dobře dá zároveň hledět zpátky. Nejlíbeznější zvuky produkují nástroje, na které mají hloupé masy moc málo prstů. Potěšení masa je zúženo na moc malý okruh tělesných částí, ale jen pokud jsi zbabělec. Opravdu tě miluje, když ti nedovolil sevřít své srdce ve dlani?
Hlava mu přepadne moc dopředu. Sama se zvedne výš. Obratle srostou, aby se to znovu nestalo.
Zajímalo by ho, co z toho má. Jistě, peníze od hromady zbohatlíků, co si myslí, že je originál tohodle dělá ekcentrickými a zajímavými. Ale co ještě? Potěšení? Nestačilo by mu ho pro to prostě jen hodit na postel a vymrdat z něj duši jako z nějaké děvky, akorát ho předtím vyvrhnout a zabořit svoje prsty mezi měkkost plic a srdce? Je tohle jako když lidé chodí do těch luxusních restaurací, kde každý chod je na sousto, ale ta chuť je něco za čím se budou honit do konce života?
Do pusy se mu nahrnou sliny, něco by snědl. Než mu stihnou kapat přes rty na hruď tak mu vyschne v ústech.
Proč si tohle dělá? Nebyl by šťastnější někde jinde s někým jiným? S jistotou, že ta tvář v zrcadle vždy vypadala takhle? Nedávno mu z ruky zmizela jizva, kterou si udělal jako malý. Brečel nad tím asi hodinu. Je známost dost dobrá odměna za tohle? Že mu v monografii týkající se jeho zlatíčka bude věnována kapitola, její polovina, odstavec, poznámka pod čarou? Třeba se stane zábavným faktem, nebo takovým tím temným komentářem něčí spolužačky, která na netu četla, co to vlastně Gaugin měl s těmi svými Tahiťakami. Věděl jsi, že to tělo na tohle obraze žije? Hustý co? Prej to byl jeho milenec, někdo se obrátí na svého kamaráda v galerii třicet let ode dneška.
Čas plyne a on nakonec nemyslí vůbec na nic.
Vzduch na vernisáži naplňuje příjemné bzučení. Tohle je vždycky velká událost, vždyť vystavuje právě on, Maestro! Naposledy při odhalení hlavního obrazu omdlelo pár dam. Schválně co za zvrhlost ukáže tentokrát.
Nikomu tedy nevadí, že mluvčí se párkrát přeřekne a moc často dělá uuuum, vzrušením ve vzduchu by se dalo opájet.
Když se nakonec strhne plátno, tak si Subjekt za zvuků šokovaných nádechů a Pane Bože! jen znovu usrkne ze svojí skleničky a shledá, že na tom obraze vypadá trochu tlustě.