Vzpomeňte na den
Kdy svit hvězdy největší
Stal se pouhou vzpomínkou
Bude to fungovat? Co když nebude? Mám zkusit štěstí jinde?Jinde už jsem byl, všechno jsem zkusil.Musí to fungovatCo když nebudeNepřestaneToDrogyTichoTichoNebude FundamentálníSílyRelalityTvoříČtyřiZákladníInterakceSilnouZprostředkovávajíGluonyOparujíSKvarkyTeorieStrunNeníDokonaláJeTřeba-
"Tak a teď to zkusíme zapnout". Odpověděl Doktor
…
"Pane Slyšíte mě?"
…
"Haló?"
"Je to pryč."
"Jste si jist?"
"Naprosto.“"
Mé oči oslnilo jasného světlo baterky, kterou mi Doktor kontroloval oči. Poprvé v životě byl klid. Bože takové ticho. Nádhera. Úžasné. Opojné. Dokonalé. Neřízený a nezastavitelný proud myšlenek se uklidnil. Jako by se výpusť přehrady omezila na proud z vodovodního kohoutku.
"Chvála předkům. Děkuji Doktore. Strašně vám děkuji."
Přemožen emocemi jsem se slzami v očích stiskl doktorovi ruku. Byla velmi jemná, v životě držela v ruce jen ty nejjemnější nástroje. Od lidí s jeho nadáním a predispozicemi se ani nic jiného neočekávalo. Každý, kdo byl v lékařství a augmentaci zběhlý si mohl přijít na obrovské jmění. A obrovské jmění bylo přesně to, co mě stálo, aby Doktor zákrok provedl.
"Chvála předkům vskutku. Tahle zařízení jsou velmi vzácná. Nevíme, jaký byl jejich primární účel, ale pro vaše potřeby se hodí dokonale." Pronesl, zatímco se s lehkým odporem vytrhl z mého vděčného sevření.
"Je tu ještě něco, co bych měl o zařízení vědět Doktore?"
"Nikoli, ovládání je naprosto jednoduché, údržba prakticky nulová. Snad bych vám jen doporučil, abyste se vyhnul silným úderům do hlavy a do zařízení. Je to přeci jenom složité zařízení.“
"Dobrá. Ještě jednou vám děkuji Doktore."
"V pořádku, nyní když dov-"
Doktor již svoji myšlenku nestihl dokončit. Měl najednou příliš mnoho práce s krví, která se mu začala řinout z hrdla. Ani vteřinu nazmar, za chvíli sem dojde ochranka zkontrolovat, co se stalo.
Bylo mi ho opravdu líto. Pomohl spoustě lidem. Těm správným lidem. Se správnými konexemi a dostatečným majetkem. Mohl si žít naprosto pohádkový život. Být na jeho místě já, rozpadl bych se vzteky. I když pochybuji, že by mu to dovolili. Byl to přeci jenom Doktor. Jeho nešlo nahradit. Na mé cestě po mě však nemohou zůstat stopy a jeho záznamy by mi mohly v budoucnu způsobit potíže.
Urychleně jsem se oblékl, vzal svůj potrhaný dlouhý plášť a cestovní soupravu.
Hlava se mi trochu motala. To by mohl být při sestupu venku trochu problém. Musím být opatrný. Ach bože to je nádhera, moct v klidu přemýšlet. Jedna myšlenka. Konec myšlenky. Začátek druhé.
Nádhera.
Toť k mému urychlenému opuštění Laboratoře. Zapálené přípravky s alkoholem za mě za chvíli dokončí úklid. Mé výpravě teď už nestojí nic v cestě. Netřeba otálet. Vyrazím hned.
Svět již padl
Zničila nás jeho krása?
Nebo jeho odporná zkaženost?
Jak mě mohli agenti, tak rychle objevit? Radní ho měli asi opravdu rádi. Kdo mě zradil? Všichni jsou mrtví. Nechápu. Nezáleží na tom. Musím pokračovat.
Pustina uvnitř pustiny. Je zde tak hustá mlha a monotónní prostředí, že není prakticky možné udržet stálý směr. Stačilo uběhnout několik velkých délek a agenti zmizeli z dohledu. Schoval jsem se v obzvláště hustém vysušeném porostu a rozvinul svůj plášť. Jeho barva dokonale splývala s prostředím.
Zde si můžu odpočinout. Za mnou je příliš hustý porost. Ani nevidím, kam až sahá. Z cesty mě neuvidí. Je tady bezpečno. Aspoň prozatím. Nemůžu zde zůstat moc dlouho. Musím pokračovat.
Stačilo už jen rozložit nocleh a s poloklidem usnul. Zdál se mi divný sen. O černé citadele. Její děsivý majestát čněl nade mnou jako hora hrozící každou chvíli spadnout. Její pád však zastavil podivný barevný kruh u jejích základů. Po kontaktu s platném mě začala nesnesitelně pálit paže. Neskutečná agónie mě probudila. Můj výkřik byl krátký, ale zřetelný. Instinktivně jsem se chytl za ruku a podíval se na ni. Nic. Žádné zranění. Trvalo mi notnou chvíli se uklidnit. Teď už je jasné, že se nesmím déle zdržet. Pokud mě uslyšeli agenti, tak ze mě bude další nebohá duše uvězněná v kobkách pod Zónou.
Zatracení omezenci. Řídí se starým pořádkem, o kterém ani neví, jaký měl účel. Ale tonoucí se stébla chytá a oni se chytili toho jediného co po Události zbylo. Ostatně jako my všichni. Nic jiného nám nezbylo. A lidé potřebují řád. Naneštěstí pro spoustu lidí byl tento řád překroucen a zneužit. Taková byla moje teorie. Ale kdo ví, můžu se plést. Ostatně nebylo by to poprvé.
Sbalit přístřešek přehodit si kapuci přes hlavu a vyrazit. Standardní ráno. Moje prsty přitom lehce zavadily o kovový kroužek umístěný na vnějšku mé lebky. Přes obličej mi přejel lehký úšklebek a polohlasně jsem pronesl "Díky Doktore".
Vytáhl jsem svůj navigátor za pochodu se ho snažil vyladit, abych mohl pokračovat. Displej se rozzářil slabým nazelenalým světlem a pomalu začal zobrazovat mapu mého okolí. Mohu pokračovat.
Vede můj záměr
Rozhodují mé činy
Trestá jeho vůle
Trvalo mě to skoro 7 středních časových jednotek, ale nakonec se mi to podařilo. Daleko za hranicí, za kterou se lidé byli při hledání zásob ochotní vydat. Pověsti a dokumenty nelhaly. Černá citadela. V celé své hrůze se trčila v temném oparu kouře a mlhy. Byl bych zcela oslepen, kdyby sem neprosvítalo pomíjivé světlo ze vzdálené vodní planiny. Slabé, ale lepší než žádné.
Šel jsem stále dál.
Můj postup ztěžoval stále náročnější terén. Průchod mi ztěžovaly velké balvany, kusy skal a něco, co vypadalo jako trosky obrovských budov. Po překonání posledního valu, jsem zvedl oči abych se na stavbu podíval pořádně, něco nesedělo. Stavba se … měnila. Zdi se hýbali. Věže se přesouvaly. Pomalu, ale jistě. Vchody mizely a zase se objevovaly. Černé cihly se měnily na šedý kámen a skálu. Sledování těchto pohybů ztěžoval všudypřítomný černý smog. Celá stavba působila nereálně.
Začala se mě zmocňovat nepopsatelná úzkost. Citadela se bránila. Varovala příchozí bytosti. Chtěl jsem utéct. Potřeba utéct co nejdál a křičet z plných plic šla na kordy s paralyzující silnou fascinací tím co mé oči pozorovaly. Nešlo odvrátit zrak od měnivého představení nereálna. Dualita té chvíle mě ničila. Nemohl jsem přemýšlet. Drtily mě návaly emocí. Ovládl mě třes. Přestaly mě poslouchat nohy a podlomila se mi kolena. Zhroutil jsem se na zem. Schoulený do klubíčka a se slzami v očích odbíhaly moje poslední chvíle.
Najednou mou myslí projel záblesk, jasný jako sluneční oštěp. Mé tělo mě opět začalo poslouchat. Vrávoravě mě zvedly nohy a ruce mě udržely u nebližší skály. Najednou mě polil závan chladu. Pronikal mi až do duše. Mé oči se upřely na citadelu. Pohyby ustaly. Stála jako by tam byla od počátku věků.
Mezi ní a mnou se však objevila zahalená postava.
Byla mnohem větší než obyčejný člověk. Nechodila, vznášela se. Zahalena do splývavého pláště se ke mně pomalu blížila. Ochromen jsem čekal, co se bude dít, strach mi nedovoloval pohnout jediným svalem.
Kousek ode mě se postava zastavila a promluvila zvučným hlasem. Hlas nezřetelně a tiše, jakoby na mě volalo z velké dálky bezpočet bytostí.
"Vrať se." Ozvalo se.
Známá řeč mě vytrhla z transu a já byl schopný opět přemýšlet.
"Kdo jsi?" Zeptal jsem se váhavě.
"My jsme my, neboť nás je mnoho"
"Musím se dostat do Skladu-01. Pomůžete mi?"
"Každý člověk má poklad, který na něj čeká. Tvůj poklad tě však zahubí“ Odpověděla postava nepřítomně.
"V jeskyni, do které se bojíme vstoupit je poklad který hledáme. Já svůj poklad najdu. Musím jít dál.“
Postava nic neřekla. Chvíli se vznášela přede mnou a z pod kápě na mě hleděla neviditelnýma očima. Poté přeletěla stranou a uvolnila mi cestu k Citadele.
"Děkuji". To slovo opustilo moje ústa spíše ze strachu než z vděčnosti. Postava mě stále pozorovala.
Jistě mě sledovala, dokud jsem nevešel dovnitř. Co však mým očím uniklo bylo, jak se po mém odchodu rozplynula a zpod jejího pláště se vyrojil bezpočet šedých přízraků.
Trestem je věčnost
Usvědčily mě činy
Vytvořené záměrem
Citadela nebyla klasickým hradem, viděný v obrazových příručkách pro mladé, které byly nalezeny v rozvalinách měst. Táhla se dál a dál. Cítil jsem kolem sebe přítomnost něčeho nepopsatelného, nehmotného a neskutečného. To však můj postup nezastavilo. Abych se uklidnil, třídil jsem si myšlenky.
Diamant a topaz neměly být nedaleko od sebe. Možná i na stejném podlaží. Ale musím najít zrcadlo, abych se k nim dostal. Zrcadlo je v Citadele. Musím se dostat níž, tady nahoře nic nenajdu.
Začaly mě vítat útroby pevnosti. Můj záměr o získání přehledu rozhlédnutím z vrchní části budovy selhal. Nemělo to smysl, protože byla příliš rozlehlá.
Tady mě mohla vézt pouze moje intuice a štěstí. Navigátor je k ničemu, když neznám směr. O to větší překvapení bylo, když mě uvítala jediná dlouhá chodba s matným světlem na konci. Moji hlavou začaly vířit myšlenky a promýšlení alternativ postupu. Bylo také možné, že její konec nebude skrývat přechod na druhou stranu.
Šancí je každý okamžik
Rozhodnutí tvoří osud
Poslední šance
Světlo bylo čím dál jasnější. Konec chodby na dohled. Po opuštění chodby mě obklopil sál, na jehož konci čněla vysoká věž a před ní přímo přede mnou na schodech postávala další temná postava. Byla však jiná než ta předchozí. Její pohyby byly svižné, skutečné a její tvář i když stěží byla pod šaty rozeznatelná. Neovládl mě strach. Přiblížil jsem se pár kroky a rozeznal dvě prázdné šedé oči bez víčka či zornice. Tvář byla nevýrazná. Lehce se usmívala.
"Tak jsi došel až sem" Pronesla postava hlubokým mužským hlasem.
"Kdo jsi?"
Přízrak sestoupil ze schodů a kráčel po místnosti. Stál jsem na místě a tiše pozoroval. Místnost jako by se při každém jeho kroku vlnila. Když mluvil, mluvil klidně a pomalu.
"Já? Já jsem pán tohoto domu. Mě patřím a já patřím jemu. Je mou součástí a já o něj pečuji. Jsem správce a zahradník. Jsem průvodce a převozník." Odvětil.
"Pokud jsi průvodce, můžeš mi říct, kde se nachází Zrcadlo?"
"Ano to mohu. Vím o tvém záměru a záměrem mým je tě od něj ještě naposledy odvrátit." Podíval se na mě a ve tváři se mu zrcadlil pomíjivý smutek a soucit.
Zaváhal jsem. Ale jen na chvíli.
"Ušetři se námahy. Mé rozhodnutí trvá. Ukaž mi, kde je Zrcadlo."
Průvodce nic neřekl. Jen se postavil vedle schodiště a ukázal nahoru směrem k věži. Nečekal jsem a hned vyrazil nahoru.
Vnitřek věže nebyl moc prostorný. Po vstupu mé oči upoutalo točité schodiště. Začal jsem výšlap. V mezipatrech jsem párkrát musel zastavit abych se vydýchal a podíval se z oken. Ne že by bylo co vidět, jen černý prostor, ve které se věž nacházela.
Poučeni z minulosti
Vedou národy
Pokud je minulost skutečná
Otec nedokázal na můj dotaz ohledně Události uspokojivě odpovědět. Jako malému mě vyprávěl, že takový byl svět odjakživa a já mu to věřil. Dospělý pohled na svět u mě však vyvolával stále více otázek. Ale odpovědi chyběly. A bylo jasné, že v malých městech a divočině je nenajdu. Poháněn svojí zvědavostí a dobrodružnou povahou začala moje cesta. Daleko od naší a naši kočovné skupiny.
Kmeny cestovaly co nejdál od velkých měst, protože hrozilo, že nás početné přeživší skupiny napadnou. Všichni se hnali za zásobami, nikdo nevěděl, jak je vyrobit. Žili jsme pouze z darů, které jsme našli v menších vesnicích a městech. Opatrnost byla na prvním místě, lidé byli zoufalí, stejně jako my a v takovém světě, nemá slitování místo.
Cestoval jsem, lovil, bádal a hledal. Co jsem hledal? Nejspíš odpověď. Odpověď na co? Nejspíš na všechno.
Mé pátrání se neobešlo bez několika soubojů, při kterých mé činy vyvolaly nežádaný zájem mnoha mocných skupin a lidí. Jedním takovým trnem v patě se stala i Rada. Samozvaní vládci všeho, o čem věděli, že existuje. Pátrání mě dovedlo i do archivů, které střežili jejich pohůnci. Nacházelo se zde více relevantních informacích než jinde. Problém byl v jejich víře, že archivy jsou posvátné a musí zůstat skryty všem mimo velkou Radu. Z toho důvodu mě začali pronásledovat ve snaze mě uvěznit a zlikvidovat.
Při jednom průzkumu zařízení Rady mě zaujalo podivné a rozsáhlé podzemní skladiště. Nacházel se zde bezpočet místností naplněných různými předměty. Velké i malé, všechny byly zapečetěny a označeny trojicí písmen a několikamístným číselným kódem. Právě ten den mě málem definitivně sevřely spáry Rady. Pronásledován jejími služebníky jsem utíkal přes archivy. Nakonec mě agenti zahnali do slepé uličky, na jejímž konci se naproti sobě nacházely dvoje dveře. Po doběhnutí, mě ale vyděsilo zjištění, že dveře nejdou otevřít. Zabral jsem tedy za druhou kliku. Dveře sebou škubly, ale neotevřely se. Byly zarezlé. Agenti se sprintem blížili ke mně. Zběsilé trhnutí nakonec dveře otevřelo. Uvnitř se na podstavci nacházela podivná soška. Nebyl čas přemýšlet, napadlo mě pouze použít ji jako provizorní zbraň. Skrze dveře začali probíhat agenti a chytli mě za kápi. Moje ruka pevně sevřela sošku a místnost ozářilo světlo tak prudké, že mě pálilo i přes zavřené oči a masku. Uslyšel jsem několik výkřiků a poté omdlel.
Probudily mě paprsky ranního slunce. Po sošce, agentech nebo archivech nebylo ani stopy. Jediné, co se změnilo byl tok mých myšlenek. Jako tsunami se mojí myslí začaly hnát nápady, myšlenky, znalosti a teorie. Vlna za vlnou drtili moji mysl, nešlo čistě myslet. Každá myšlenka byla jasná a zároveň nepředstavitelně složitá. V mém vědomí byly znalosti o vzniku světa, ale nešlo je uchopit a prohlédnout si je. Představoval jsem si zdroje energie tak silné, že by dokázaly neomezeně zásobovat celý svět a proměnit jej v ráj. Tyto zdroje však nešlo sestrojit a zároveň nebyly toho výkonu schopné.
Nebo mohly? Proč to není možné?Termonukleární fúze již existuje.Existovala.Existuje?FúzeZaStudenaNemůžeMůžeExistovatPročStavětKohoChceToKvadrium
TICHO!
Jak to vyřešit? Opravit svět? Co se stalo? Pomůže Diamant a Topaz. Najít ZrdcadloČernáCitadelaNebezpečnéOpravitZtraceníVolbaPOMOCTICHOPROSÍMTICHO!
Tak krásné
Tak úžasné
A přesto hrozivé
Nakonec jsem Zrcadlo našel. Až na to, že to zrcadlo nebylo. Byl to portál uzavřený uvnitř rámu obrazu. Místnost byla světlejší. Ozařovalo ji světlo portálu. Stěny již nebyly tvořeny temným kamenem, ale mramorem světlé barvy. Vír barev uvnitř Zrcadla na dlouhou chvíli upoutal moje oči.. Nakonec došlo na probuzení z transu a já prozkoumal rám obrazu. Vypadal jako vytvořený z obyčejného dřeva. Nešlo jej však od zdi oddělit. Po sebrání odvahy se moje ruka dotkla obrazu. A prošla skrz. Nebylo cítit žádný kontakt, ruka mě nebolela. Potěšen objevem jsem nejprve prohodil přes portál můj batoh a pak sebe.
Obklopila mě chodba, která vedla na rozcestí. Prostředí bylo mnohem chladnější než uvnitř Citadely, mé tělo naštěstí udrželo v teple oblečení, které jsem si s sebou přibalil. Po ohlédnutí mě ale čekalo nemilé překvapení. Za mnou byla pevná stěna. Osahání potvrdilo moji domněnku. Jednosměrná cesta.
Rozcestí vedlo několika směry, každým směrem se táhly nekonečné chodby. Prostor osvětlovaly podivné světelné tyče umístěné na stropě. Většina z nich však už nesvítila a těm zbývajícím moc času nezbývalo. Více světla mě navedlo do chodby po mé pravici. Podlaha byla dlážděná a stěny měli hladkou světlou omítku. Světlé povrchy umocňovali efekt stropních světel. Tolik světla jsem neviděl již opravdu dlouho. Působilo to na mě až nepřirozeně.
Proboha, začíná mi vadit světlo.
Po několika dlouhých časových jednotkách, kdy mi společnost dělaly jen stěny jsem narazil na dveře. Bez větších potíží jsem je otevřel a vešel do poměrně prostorné haly. Kousek přede dveřmi byl půlkruhový stůl a za ním 2 židle. Prostor byl prázdný, vysoký strop podpíraly silné mramorové sloupy po obou stranách haly. Na jejím konci byly další dveře. Šel jsem se podívat za stůl. Leželo na něm několik papírů. Nic zajímavého, většinou různé čmáranice, devítimístná čísla a psací potřeby.
Následovala prohlídka dveří na konci haly.
Nešly otevřít. Byly mnohem silnější než ty, které vedly do haly. Zběžné prohlédnutí odhalilo několik věcí. Zámek byl poměrně robustní. Kdybych měl správné nářadí tak se přes něj dostanu, ale to mi bohužel chybělo. Teď panty. Čtyři, Nezajištěné, odhalené. Vrchní dva panty blízko u sebe, aby lépe nesly váhu dveří. Jeden uprostřed a další úplně dole. To by šlo. Kladivo v pravé ruce několikrát silně udeřilo do majzlíku. Úchyty pantu povolily, částečně i díky svému stáří. Po odstranění vrchních tři pantů, se dveře začaly odklánět, ale nespadly. Moje věci ležely odložené bokem, ale moje deka a nějaké oblečení však putovaly na zem pod dveře. Zabral jsem. Dveře se vylomily z posledního pantu a dopadly na provizorní polštář. Pěkně potichu. Za dveřmi se nacházelo kamenité schodiště. Na konec nešlo dohlédnout. Následoval sběr mých věcí sestup dolů.
Fakta hýbou světem
Pravda hýbe lidmi
Ale lži hýbou vesmírem
Chodby vytvářely nesouměrné bludiště. Byla tu tma. Poprvé přišla vhod moje příruční svítilna. Osvětlovala mi temné pozemní chodby. Prostor kolem mě byl mnohem starší než hala se stolem. Podlahu tvořily kamenné dlaždice a stěny a strop byly vyskládané cihlami. Už mě ty stísněné prostory začínaly štvát. Nikde řádný prostor, kde si odpočinout nebo nabrat zásoby. Naštěstí mě moje prozíravost dostatečně dozásobila, ale stejně mě ta skutečnost zneklidňovala.
Po průchodu několika křižovatkami můj smysl pro orientaci začal selhávat. Navigátor opět nešel použít. Stěny byly podezřele silné, takže jeho signál neprošel dál než pár metrů chodbami. Cestou jsem míjel různé místnůstky, všechny ale byly prázdné.
Začala mě opouštět naděje, když tu najednou se přede mnou objevilo osvětlené rozcestí. Obě chodby nebyly dlouhé, ale zahýbaly se, takže nebylo vidět na konec ani jedné z nich. Z pravé se pomalu linula mlha doprovázená slabým bílým světlem. Levá zase zářila zlověstně zeleným světlem. Zhasnul jsem svítilnu a vydal se doprava. Srdce mi začalo prudce bušit.
Stačilo pouze odbočit a vejít průchodem. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Doslova nemohl. Místnost se celá vlnila a zdi jako by byly vytesány do podoby umělecké plastiky. Nešlo rozpoznat jednotlivé útvary, všechny se prolínaly a splývaly samy se sebou.
Nejzajímavější bylo však sousoší umístěné na kamenném piedestalu přede mnou. Socha vytvořená z mě neznámého kovu. Měla barvu zkorodované mědi, jen mnohem temnější a krásnější. A nad sochou se vznášel důvod, mého příchodu.
Obrovský černý drahokam.
Diamant Klamu.
Našel jsem ho.
Po všech těch letech, podstoupeném a způsobeném utrpení se našel. Do očí my vhrkly slzy a začala se mi třást kolena.
Zásoby mě zbytečně tížily, bylo tedy nutné je odložit, dál od sousoší za průchod. Hluboký nádech a hurá nahoru. Socha nebyla zvlášť vysoká, ale Diamant se nad ní vznášel, proto bylo nutné dostat se výš. Teď už se stačilo optimálně umístit a natáhnout pro drahokam. Mohl být velmi těžký nebo mě nějak ovlivnit, až se ho dotknu, proto jsem se obrnil a se zavřenýma očima natáhl ruku.
Nic.
Po dotyku se však nic nestalo. Ulevilo se mi. Síla, které Diamant nadnášela mi usnadnila manipulaci. Stačilo pouze jej popostrkovat od sousoší a dolů. Nevážil prakticky nic. Bez držení se přede mnou vznášel. Byl o něco kratší než moje paže. Nebyl úplně černý, místo toho jakoby, se v něm přelévala hustá černá tekutina. Podivné. Sebral jsem svoje věci a drahokam strčil do batohu. Potěšen svým nálezem jsem zamířil do druhé chodby.
Jakmile moje nohy opustily bezprostřední blízkost piedestalu, ozvala se dunivá rána. Narušení hrobového ticha, které panovalo v podzemí mě málem vyděsilo k smrti. Okamžitě jsem se ohlédl a hledal zdroj toho zvuku. K mému absolutnímu zděšení se socha začala hýbat. Velmi pomalu z pod svého pláště vytasila obrovský meč, který byl do té doby skryt. Moje nohy jako by nepotřebovaly příkaz z hlavy, začaly unášet moje tělo pryč od toho hrůzného výjevu. Ozvala se další dunivá rána, jak socha sestoupila z podstavce.
BUM
Můj úprk však zastavila zeď, která zatarasila chodbu, kterou jsem přišel k rozcestí. Nešlo jít jinam než za zeleným světlem.
BUM
Další krok. Srdce mi hrozilo vyskočením z hrudi. Běžel jsem dál chodbou za zeleným světlem.
BUM
Víra ze lži činí pravdu
A tam jsem ho našel. Ale … něco nesedělo. Měl být zářivě modrý. Jako nebeská klenba. Tenhle byl … zelený. Jako smaragd. Ale byla to … špatná zelená. Něco na ní nesedělo. Vyzařovala špatnou energii. Při pohledu na velký drahokam mi bylo úzko.
BUM
Dunivý úder mě vytrhl z přemýšlení. Je za rohem, za chvíli tady bude. Jsou tu oba, co ale musím udělat teď? Ve spisech nic napsané nebylo. Doufal jsem, že na odpověď přijdu, až sem dorazím.
BUM
Ohlédl jsem se. Socha už dorazila za roh. Byl jsem vyděšený k smrti. Její plášť vlál, jako by byl z lehké látky, a ne z těžkého kovu. V rukou stále třímala obrovský meč.
BUM
Další krok. Musím honem myslet. Nějaká poučka, na kterou se zapomnělo. Skrytá hádanka, šifra nebo tajný nápis.
BUM
Začalo zběsilé hledání. Obíhal jsem a prohlížel podstavec a pouzdro, ve kterém byl uchycen. Nic
BUM
Procházení malé místnosti také nepřineslo ovoce, nikde nic nebylo.
BUM
Bože, co teď, té věci neuteču.
BUM
Už došla dovnitř. Nemám kam se schovat.
BUM
Zklamal jsem.
BUM
Ozval se poslední krok a socha se zastavila. Pomalu se napřáhla svým obrovským mečem a neskutečnou rychlostí sekla vzduchem. Meč se zaryl hluboko do zdi. Kdybych neuskočil stranou moje hlava by mi už neseděla na krku. Při nouzovém kotoulu se moje hlava udeřila o kamennou podlahu.
Vyjekl jsem bolestí a chytil se za temeno hlavy. V tu chvíli jsem ucítil inhibitor
To je ono!
Nahmatal jsem tlačítko a stiskl. Socha mezi tím vyprostila meč ze zdi a vydala se za mnou. Vchod do místnosti se mezi tím zatarasil zdí.
Mysl byla opět zahlcena, ale bylo to jiné než prve. Místo ničivé vlny jsem pocítil náhlý, ale příjemný vzestup myšlenkové hladiny. Ulevilo se mi.
BUM
A hned na to mě zase pohltila panika. Socha se ke mně opět blížila.
Mysli. Mysli. Nabíral jsem z oceánu vědomostí a myšlenek plnými hrstmi najednou vše dávalo smysl.
Světlo vytváří stín. Bez lži není pravda.
BUM
Socha se zastavila a opět napřahovala. Vytáhl jsem Diamant a vší silou jím udeřil do drahokamu uvnitř místnosti. Hrot se nepatrně zaryl do lesklého zeleného povrchu. Socha vyčkávala uprostřed nápřahu. Já upíral pohled pouze na spojení obou drahokamů. Za chvíli se začaly do Diamantu přesouvat proudy černé mlhy. Odsával ji. Postupně zelená barva ustupovala a začala ji nahrazovat zářivě modrá.
Topaz Pravdy.
Byl to on. Konečně. Právě tady. Držel jsem Diamant a Topaz u sebe co nejdéle. Oba se začaly silně otřásat. Začínalo být nesmírně náročné je udržet u sebe, ruce mě pálily, bolely mě všechny svaly v těle. V místností vířil prach a začala se otřásat taky. Poté co se poslední kousek černé látky přesunul zpět do Diamantu se v místě kontaktu objevil záblesk a silná exploze mě odhodila ke zdi. Ztratil jsem vědomí.
Trest čeká všechny
Všechna nespravedlnost světa
V jediném osudu
Probudil mě povědomý hlas. Div mi nepukla hlava. Bolel mě každý sval. Nemohl jsem se pohnout. Stěží mě poslouchaly oční víčka. Tak mě přivítaly známé šedé oči průvodce oděného v černých šatech.
"Tak jsi to dokázal. Nevěřil jsem"
Nešlo utříbit si myšlenky, moje vnímání bylo jen omezené, ale jeho slova byla naprosto zřetelná.
"Neboj za chvíli se srovnáš a nebudeš potřebovat tu věcičku. Tvoje mysl se uzdravila. Zachránil jsi je."
Zalil mě pocit nesmírné úlevy a radosti. Nebýt paralyzován, možná bych průvodce i objal.
"Užívej radosti, neboť byl zmařen záměr. Zachránil jsi je. Napravil jsi svět. Ale všechno utrpení nemůže jen tak zmizet. Přijde trest. Znásobený vším, co bylo ztraceno a navráceno. Váš svět vedla ruka z druhé strany. Moc mě to mrzí"
Tak jak přišla, moje radost opět odešla. Nejprve zmatenost, pak pochopení.
"Ne, prosím."
"Kéž bych mohl pomoci. Nezáleží to však na mě. Já jsem jen převodník. Průvodce."
A s těmi slovy mě uchopil za paži a já pocítil smrtelný chlad. Moje mysl a tělo se nekonečně dlouhým a nekonečně krátkým okamžikem přesunulo.
Když jsem se probral, nejprve jsem ucítil odporný zápach. Moje ruce nahmataly cosi pode mnou. Nerovný povrch. Zvedl jsem hlavu a otevřel oči. K memu zděšení byla podlaha tvořená lidskými ostatky. Stále živé a naříkající. Rozhlédl jsem se. Hrůza okolí mi vzala dech. Kolem mě chodily lidé, bez výrazu, bez těla, bez duše. Pohlédl jsem v dál. Rudá záře pokrývala celý horizont. Pak mi hlavou zazněl hrozivý hlas a pronesl:
"Zanech vší naděje, kdo sem vcházíš. Neboť jsi byl zatracen."