Přímo naproti Stillwellovi seděl na zelené plastové židli Juhasz. Po jeho levici seděl Coogan na odřeném šedém gauči. Stillwell se posunul na své chatrné dřevěné skládací židli. Její vrzání se ozývalo až příliš hluboko na to, jak malá byla místnost, ve které čekali. Motyčky prachu visely bez hnutí, nehybně v prostoru, osvětleny churavým paprskem tenkého světla, který se snášel ze střešního okna s výhledem do prázdna.
Coogan posunul svou mohutnou postavu, jeho obrovské ruce se prohnuly a znovu zapraskaly klouby. Podíval se na velitele mise.
"Na tohle jsme opravdu mohli použít zbraně."
Stillwell se zamračil. "To na tomhle místě není dobrý nápad. Symbolika není něco, čím bychom tu chtěli chrastit. Už tak bylo dost těžké dostat to tu do tohoto stavu." "Ne," řekl.
Juhasz se usmál, pod huňatým černým knírem se mu zableskly zuby. "Zábavné. A přesto sem nacpeme vraha, zrádce a zločince. Bez rozmýšlení."
"Těch úvah bylo dost." Stillwell zavrtěl hlavou. "Není důvod přidávat další riziko tam, kde není potřeba. Tři chlápci, kteří se v zakázané zóně v Krakově nabalují, by i tak způsobili dost problémů."
Coogan se posadil. "Myslel jsem, že dostat se přes zakázanou zónu je smyslem tohoto místa."
Stillwell se podíval na hodinky. "Nikdy nevíš, kdy budeš muset vycouvat."
Bouchání na dveře v zastíněném foyer místnosti začalo znovu a bylo stále naléhavější a spěšnější, než když vstoupili poprvé.
"A co je to?" zeptal se Coogan.
"Neotvírejte ty dveře," odpověděl Stillwell.
Spinella sotva dokázal odvézt vozík, který tlačil, z náměstí do výklenku, než se klesající vahou svalil na zeď a zdvojnásobil se, jak mu tělo zmítal vlhký, drsný kašel. Než skončil, měl rozmazané vidění, z očí mu prudký záchvat vytlačil slzy a hlava mu pulzovala. Podíval se na svůj kapesník a zkoumal krvavé skvrny, které tam teď byly častěji než jindy.
Obyvatel vozíku jako vždy tupě zíral před sebe. I přes četné vrstvy tlustého vlněného oblečení bylo snadné poznat, že muž na křesle je vyhublý a má jen o málo víc než kosti a zvětralou kůži. Drátovité šedivé vlasy mu vykukovaly všude kolem pletené čepice, propadlé a navoskované tváře nepropouštěly pocit chladu. Rytmický úsměv, který mu utkvěl na tváři, se vůbec neodrážel v jeho prázdných, revmatických očích. Pro náhodného pozorovatele bylo jediným náznakem, že Spinella nestrká mrtvolu, staříkovo neustálé pomalé kdákání. Byla to zřejmě jakási reflexní reakce, mozková vada. Toto poznání Spinellovi nikdy nezlepšilo náladu.
Spinella si ještě jednou otřel ústa do kapesníku a pak vylovil z kapsy kabátu kožené pouzdro. Vytáhl cigaretu, cvakl kovovým zapalovačem, zapálil si a potáhl. Kouř mu rozpaloval plíce, zatímco cítil, jak se mu do těla pomalu vrací klid. Znovu se zamyslel nad misí. Jediný neurolog Nadace vyslaný na průzkum lokality 7, nyní už dva týdny nereagující. Doprovázel špatně pochopitelného anomálního humanoida do oblasti kontrolované sovětskou vojenskou policií. Řekli mu, že odtamtud má co nejdříve zmizet. To byla jediná část, která mu dávala alespoň trochu smysl.
Spinella zhluboka potáhl z cigarety, v hrudi ho jasně a strašně bolelo. Tento druh směšné operace byl dokonalým symbolem dnešního stavu věcí. Nevhodní agenti dělali hlouposti, protože neměli jinou možnost. A evakuace ze sovětských území ještě ani nebyla dokončena. Způsob, jakým se odtud měly věci zlepšit, byl daleko za hranicí jeho počítání. Potáhl z cigarety, dokud se žhavé uhlíky nepřiblížily natolik, že mu popálily prsty. Pak odhodil malý nedopalek do okapu a vydechl pomalý, líný proud modrého kouře do mrazivého nočního vzduchu. Nyní byl připraven pokračovat. Už jen pár kilometrů. Bezmyšlenkovité kdákání doprovázelo Spinellu zpátky na náměstí, když tlačil staříkovo vozítko stále dál.
Mladý vedoucí týmu se na židli předklonil a prohlížel si Juhasze. "Když jste se vrátil, neměli jsme příležitost k hlášení," řekl Stillwell. "Lafourche říkal, že jste si spočítal, že je vám lépe tady než tam. Ale proč? Už zabavili osm Sites. Mohl jsi to celé ukončit, kdybys chtěl. Všechny nás zabít."
Juhasz se opřel a povzdechl si. Studoval muže před sebou, zvědavost ve tváři marnotratného agenta připomínala Stillwellovi profesora z MIT. "Bylo to o fous. Rusové mohli ještě vyhrát, a to v krátkém čase. Vaše malá hra ve Státech byla docela úspěšná, víte?"
"Prosím tě, neříkej tomu úspěch." Stillwellovi se při té vzpomínce sevřel žaludek, ruce se mu náhle sevřely.
"Ale bylo to úžasné. Když Žerděv slyšel, co Američané dělají, vypadal jako vykuchaná ryba." Juhasz se při té vzpomínce zasmál. "Měl jsi ho vidět. Všechny. Mysleli si, že je Truman přijde všechny vyhladit. Ale ty, ty jsi Amíky vyděsil tak důkladně, že jim místo toho zbyly jen jejich drahocenné jaderné zásoby."
Stillwell spolkl přebytečné sliny a několikrát se nadechl. "Tak proč se vracet, když mají Sověti takovou výhodu? Jsi chytrý muž, proč si vybíráš stranu, která prohrává?"
Juhasz se zamračil a několikrát cvakl jazykem. "Viděl jsem, co plánují."
To prohlášení viselo ve vzduchu mezi třemi muži jako nehybné prachové částice. Klepání na dveře v předsíni se teď změnilo v těžké bušení, silnější než předtím. Otřásalo celou místností, vibrace pronikaly Stillwellovi až do morku kostí a pronikaly ho pocitem, že je něco velmi, velmi rozzlobeného.
Coogan přerušil ticho. "Jak víme, že pro ně ještě nepracuješ?"
Juhasz odpověděl tiše a tón obav v jeho hlase Stillwella překvapil.
"Neotvírejte dveře."
"Proč nemluvíte rusky?"
Proč? Protože mám být z Polska, ty arogantní hajzle, pomyslel si Spinella. Vynutil si další repliku ve falešné lámané angličtině.
"Nejsem tak dobrý v jazyce, tovaryši. Prosím, abyste mého otce nechal projít do Institutu."
Strážný na kontrolním stanovišti vypadal vyhuble a hladově, jako by válka skončila včera. Podíval se na obyvatele vozíku, chmurně nastavenou čelist neměnnou, když Spinellovi vracel padělaný polský pas a občanský průkaz. "Vypadá to, že bez ohledu na to bude brzy mrtvý. Ty sám nevypadáš moc dobře."
"Je to jenom malý kašel. Škoda, koupil jsem si dva kartony cigaret, tady v brašně, přijdou vniveč." Spinella se nesměle dotkl krabičky visící na boku. "No dobře. Právě se ubytováváme, nebude to trvat dlouho."
"Spíš bych řekl, že ne." Hubený voják si dovolil lehký úsměv. "Juriji, idi syuda!" Pokynul dalšímu strážnému, aby přišel, a pohledem naznačil Spinellův batoh. Druhý strážný, drobnooký a zavalitý, hrubě zvedl batoh na nedaleký stůl, zamíchal a prohrábl jeho obsah, zatímco hubený strážný nespouštěl oči ze Spinelly a klidně bubnoval prsty na pažbu kalašnikova přehozeného přes rameno. Jurij se Spinellovým batohem prohrabával snad celou věčnost, vteřiny ubíhaly jako hodiny. Náhle hledání přerušil a poklepal svému kamarádovi na rameno. Oba vojáci se teď radili o obsahu batohu, zády ke Spinellovi.
Prosím, jen ty cigarety. Prostě si vezměte úplatek a jděte dál. Spinellovi se honily myšlenky, co dalšího by mohli hledat. Jaké další podezření by mohli vzbudit.
"Co to má teď znamenat?" První strážný se otočil zpátky ke Spinellovi. Druhý strážný držel v ruce láhev bezcelní vodky, vylovenou z hlubin brašny. Spinella se ušklíbl, když se mu z hrudi vydral výdech úlevy. Tanec pokračoval, přesně podle plánu.
"Něco na zahřátí při mé návštěvě, tovaryši. Víš, jak to chodí."
Hubený strážný se znovu usmál a zastrčil láhev do kabátu, zatímco Jurij vybíral kartony s kuřivem z obsahu rozloženého na stole. "Budeme toto zboží dále kontrolovat. Přes tenhle přechod prochází spousta pašeráků a podobných věcí. Můžete si vzít zbytek věcí a pokračovat dál."
Svěrák, který se Spinellovi sevřel kolem srdce a žaludku, povolil. Snažil se, aby se mu na tváři neprojevila úleva, která ho přemohla. "Mnohokrát děkuji. Budeme na cestě." Přesunul se, aby protlačil vozík kontrolním stanovištěm, když vtom se stařec začal chichotat. Sípavé, tiché chichotání zcela zbavené čehokoli lidského, které mohlo vycházet z porouchaného měchu nebo vzdáleného ventilátoru, kdyby Spinella nesledoval, jak vychází z jeho společníka na cestách. Jejich průchod se zastavil.
Jurij je zastavil. "Co je na tom k smíchu, staříku?" Postavil se přímo před vozík a přikrčil se, aby se mohl muži podívat do jeho mrtvých, slzících očí.
Do prdele. Do prdele. "Prosím tě, vždyť je to starý člověk, senilní, víš?"
Stařec pokračoval ve svém reflexivním chichotání. Jurijův výraz potemněl. Teď se obviňujícím pohledem podíval na Spinellu. "Proč to dělá?"
"Je to reflexivní. Prosím tě, nedívej se na něj, rozčiluje ho to." Spinella se spěšně snažil uhnout. Ježíši Kriste, nedívej se mu do očí.
"Zrádce v našem středu," sípal stařec. "Zrádce uvnitř. Zrada." Pokračoval v obscénním, bezděčném smíchu. "Vidím to v sobě, ach ano."
Oba strážci se na sebe podívali. Štíhlý strážný přitáhl zbraň, prst na spoušti plynulým pohybem přejel po bezpečnostní páčce a připravil pušku.
"Víš, co velení dnes ráno vypustilo? Říkali, abychom si dnes na kontrolních stanovištích dávali pozor na něco neobvyklého."
Podíval se na Spinellu. Úsměv mu zůstal, ale všechny stopy pobavení zmizely.
"S touhle situací musíš souhlasit. Je to neobvyklé."
Jurij se tiše přesunul za Spinellu. Hubený strážce pokračoval.
"Co za člověka sem přivádíte? Na co si to hrajete?"
Neurochirurg Nadace oněměl. Za celou dobu, co toho tvora studovali, nikdy nepromluvil. Ale teď si tahle… věc poprvé vybrala tento okamžik, aby něco řekla. Celá ta zatracená věc se měla rozpadnout.
Teď už zbývala jen jedna možnost. Zemře za svých vlastních podmínek.
Spinella se náhle otočil a vrazil pěstí do Jurijových slabin, udeřil tak silně, jak jen mohl. Voják zaklel a s očima dokořán šokem klesl na kolena. Spinella se pokusil utéct se svou ohavností upoutanou na vozík. Když se rozběhl, uklouzla mu noha na kusu ledu a on spadl na zem. Ani neměl šanci se rozběhnout, pomyslel si a marně se snažil vstát. Jeho myšlenky přerušila rána do zátylku, která ho poslala k zemi. Hubený strážný stál nad Spinellou, sotva viditelný přes oslepující bolest, puškou teď mířil na něj.
Starcovy oči zůstaly po celou dobu prázdné, napjatá průsvitná kůže jeho obličeje se stáhla do všudypřítomného kostrbatého úšklebku, výraz se neměnil, když nevysvětlitelně promluvil.
"Všechny nás zabijí. Všechny do jednoho." Trhané chichotání se obnovilo, když se brána kontrolního stanoviště zavřela.
Všichni tři muži už stáli. Dveře zarachotily v pantech a nějakým způsobem zůstaly neporušené i přes obrovskou sílu, která do nich z druhé strany narazila. Stillwellovi zachrastily zuby pokaždé, když to, co to bylo, narazilo do stále nestabilnější bariéry.
"Místnost se zmenšuje," poznamenal Juhasz.
Byla to pravda. Kdyby Stillwell vyskočil, mohl by se nyní dotknout střešního okna. Něco bylo velmi špatně.
Coogan zaťal pěsti. "Jak je to…"
Tři muži byli sraženi z nohou, když do rámu dveří narazila další rána. Neznámá síla vyrazila doprostřed dveří díru, třísky dřeva putovaly vzduchem jako mlha, nepřirozeně pomalu. Na druhé straně byla vidět jen tma.
Místnost se náhle opět zmenšila. Strop byl teď jen asi centimetr nad jejich hlavami.
"Klíč," řekl Stillwell. "Potřebujeme ho hned."
Coogan si spěšně rozepnul kabát a límec košile a podíval se dolů. "Tady není, měl by tu být!"
"Měl by být na tvém krku," vypálil Juhasz, "jak to, že tam není?"
"Musí si ho tam dát zvenčí! Já ho nemám! Co to dělá?"
Oba další muži se podívali na Stillwella. Byli teď shrbení k sobě, stísnění hranicemi místnosti. Židle se k nim tiskly a stěny se dotýkaly jejich ramen. Stáli tváří v tvář dveřím.
Stillwell si zapnul tlustý dlouhý kabát. "Připravte se."
Juhasz povytáhl obočí. "Na co?"
"Nevím."
Coogan se začal modlit. Rána prachové síly náhle roztříštila dveře na kusy. Místnost už nebyla.
« | Část První | Matrjoška | Část Třetí | »
