Matrjoška: Část Druhá
hodnocení: +1+x
blank.png

Přímo naproti Stillwellovi seděl na zelené plastové židli Juhasz. Po jeho levici seděl Coogan na ošuntělé šedé kanapi. Stillwell se zavrtěl na své vetché dřevěné rozkládací židli, jejíž vrzání se, vzhledem k velikosti místnosti, v níž čekali, rozléhalo až přespříliš dlouho. Smítka prachu visely bez hnutí v prostoru, osvícené sychravým paprskem slabého světla, linoucího se ze střešního okna mající výhled do prázdného nebe.

Coogan napřímil své statné tělo a prohnul si mohutné dlaně, v nichž mu opět zapraskalo . Obrátil se na velitele mise.

"Na tohle by se nám vážně hodily nějaký ty zbraně."

Stillwell se zamračil. "To by nebyl dobrý nápad, minimálně ne na místě, jako je tohle. Symbolika není něco, co bychom zrovna tady chtěli řešit. Už tak bylo dost těžké dostat to tu do tohoto stavu."

Juhasz se pousmál, pod bujným černým knírem mu probleskly zuby. "Vtipný. A přece sem nacpeme vraha, zrádce a gaunera. Bez rozmýšlení."

"Naopak, rozmýšlení byla spousta." zavrtěl Stillwell hlavou. "Není důvod zvyšovat riziko tam, kde to není nutné. A tři chlapíci napakovávající se v uzavřené zóně v Krakově těžkým kalibrem navýší míru rizika až až."

Coogan mírně zpozorněl. "Myslel jsem, že celým smyslem tohoto místa je právě dostat se skrz uzavřenou zónu."

Stillwell se podíval na hodinky. "Nikdy nevíš, kdy budeš muset cestu ven prorazit silou."

Ve stinné předsíni pokoje se znovu ozvalo bušení na dveře, tentokrát ještě urputnější a naléhavější, než jak tomu bylo krátce po jejich vstupu.

"A co je sakra tohle?" zeptal se Coogan.

"Neotvírej ty dveře," odpověděl mu Stillwell.


Spinella sotva dokázal odvézt kolečkové křeslo, jež tlačil, z náměstí k jednomu z výklenků, než se pod tíhou svého těla sesunul zádama po stěně, zmítajíc se, jak jeho tělem otřásl vlhký, hrubý kašel. Když jeho záchvat ustal, byl jeho zrak rozmazaný, z očí se mu vlivem prudkého náporu draly slzy a v hlavě mu tepalo. Pohlédl na svůj kapesník a chvíli si prohlížel krvavé skvrny, teď častější, než kdy jindy.

Obličej pasažéra vozíku byl jako vždy ověnčen prázdným výrazem upřeným vpřed. I přes četné vrstvy silného vlněného šatu šlo snadno poznat, že muž v křesle je vyhublý a netvoří jej takřka nic víc než kosti a větrem ošlehaná kůže. Zpod pletené čepice mu všude kolem trčely střapaté šedivé vlasy, povadlé a olysalé líce na pohled odolávajíc vtíravému chladu. Křečovitý úšklebek, ulpívajíc mu na tváři, se nijak nepromítal do jeho prázdných, zaslzených očí. Pro náhodného kolemjdoucího bylo jedinou známkou skutečnosti, že Spinella netlačí mrtvolu, pouze starcovo ustavičné, pomalé skřehotání. Šlo zjevně o jakýsi druh reflexu, o mozkovou vadu. Spinellovi tato informace nikdy nijak nepřidala na náladě.

Spinella si ještě jednou otřel ústa do kapesníku a pak z kapsy kabátu vylovil kožené pouzdro. Vytáhl z něj cigaretu, škrtl kovovým zapalovačem, zapálil si a potáhl. Kouř mu ožíhal plíce, zatímco cítil, jak se mu do těla pomalu vrací klid. Znovu se zamyslel nad svou misí. Jediný neurolog Nadace vyslaný provést průzkum Oblasti-7, nyní již dva týdny neodpovídající na jakékoli zprávy, doprovázející nedostatečně pochopeného anomálního humanoida na území kontrolovaném sovětskou vojenskou policií. Řekli mu, že má odtamtud po splnění mise co nejdříve zmizet. To byla ta jediná část, která mu dávala alespoň krapet smysl.

Spinella si zhluboka potáhl z cigarety, bolest v hrudi byla jasná a úděsná. Tato absurdní operace byla dokonalou ukázkou dnešního stavu věcí. Nevhodní agenti provádějící hloupé kroky, neboť nebylo jiné volby. A to nebyla evakuace ze sovětských území ještě ani u konce. Způsob, jakým se od této chvíle měly věci zlepšit, byl daleko za hranicemi jeho představ. Potáhl z cigarety, dokud se žhavé uhlíky nepřiblížily natolik, aby mu mohly popálit prsty. Nato odhodil malý nedopalek do škarpy a do mrazivého nočního vzduchu vydechl vleklý, líný proud sinalého dýmu. Byl připraven pokračovat. Už jen pár kilometrů. Bezmyšlenkovité krákorání provázelo Spinellu na cestě zpět na náměstí, zatímco tlačil starcův vozík kupředu.


Mladý vůdce skupiny se na své židli naklonil dopředu a pohledem si změřil Juhacze. "Když ses vrátil, tak si ani neměl šanci podat pořádné hlášení," pronesl Stillwell. "Lafourche říkal, že sis spočítal, že ti bude líp tady než tam. Proč ale? Vždyť už se zmocnili osmi Oblastí. Kdybys chtěl, mohl jsi to celé ukončit. Všechny nás pobít jako psi."

Juhasz se pohodlně opřel a povzdechl si. Muži před sebou věnoval zkoumavý pohled, zvídavost zračící se ve tváři marnotratného agenta připomínala Stillwellovi jistého profesora na MIT. "Bylo to těsný. Rusové stále ještě mohli vyhrát, navíc ve velmi krátkém čase. To tvoje menší divadýlko ve Státech totiž sklidilo docela úspěch, abys věděl."

"Nenazývej to úspěchem, prosím." Při té vzpomínce se Stillwellovi zkroutil žaludek a ruce se mu náhle zaleskly potem.

"Ale proč, vždyť to bylo báječné. Když se Žerděv doslechl, co Američané provádějí, měl výrazem nedaleko k vykuchané rybě," uchechtl se Juhasz nad živým výjevem dané scénky v jeho mysli. "Měl jsi ho vidět. Vlastně úplně všechny. Mysleli si, že je Truman do pár dní přijde všechny vyhladit. Ale ty, ty jsi Amíky zastrašil tak důkladně, že místo toho mají jenom ten svůj drahocenný jaderný arzenál."

Stillwell spolkl knedlík v krku a několikrát se zhluboka nadechl. "Nač se tedy vracet, mají-li Sověti takovou výhodu? Jsi přece inteligentní muž, tak proč si vybíráš prohrávající stranu?"

Juhasz se zachmuřil a párkrát mlaskl jazykem. "Viděl jsem, co mají v plánu."

Ta věta zůstala viset ve vzduchu mezi trojicí mužů stejně tak, jako nehybné prachové vločky. Klepání na dveře v předsíni se nyní přehouplo v těžké bušení, silnější než doposud. Údery drnčely po celém pokoji, jejich vibrace pronikaly Stillwellovi až do morku kostí a naplňovaly ho dojmem velkého, velkého hněvu něčeho na druhé straně.

Coogan prolomil nastolené ticho. "Jak můžeme vědět, že pro ně dál nepracuješ?"

Juhasz odvětil měkce, v jeho hlase zníce nevyslovené obavy, jež Stillwella zaskočily.

"Neotvírej ty dveře"


"Proč nemluvíte rusky?"

Proč? Protože mám být z Polska, ty arogantní hajzle, pomyslel si Spinella. Přinutil se k další větě ve falešně lámané angličtině.

"Nemám moc dobrý jazyk, tovaryšč. Prosím, pustil mého otce dovnitř do Institutu."

Strážný u kontrolního stanoviště působil vyhuble a hladově, jako by válka skončila teprve včera. Pohlédl na pasažéra kolečkového křesla, čelist pevně zatnutou, jak Spinellovi vracel padělaný polský pas a občanský průkaz. "Stejně to vypadá, že ho každou chvíli klepne. A ty nevypadáš o moc líp."

"Je to jen malý kašel. Škoda, koupil jsem si dvě kartony cigaret, tady v brašně, přijdou nazmar." Spinella se nesměle dotkl tašky pověšené na boku. "No nic. Teď se ubytováváme, nebude to dlouho trvat."

"To bych úplně neřekl." Hubenému vojákovi se na tváři vyloudil drobný úsměv. "Jurij, idi syuda!" Pokynul dalšímu strážnému, aby k němu přistoupil, a pohledem ukázal na Spinellovu brašnu. Druhý strážný, drobnooký a zavalitý, hrubě vyklopil tašku na nedaleký stůl, přehrabujíc a prohledávajíc její obsah, zatímco hubený strážný, prsty bubnujíc na pažbu kalašnikova přehozeného přes rameno, nespouštěl oči ze Spinelly. Jurij se Spinellovým batohem probíral snad celou věčnost, vteřiny se mu zdály být dlouhé jako celé hodiny. Pak najednou prohledávání přestalo a cvalík poklepal svému společníkovi na rameno. Oba vojáci se začali dohadovat o obsahu brašny, zády obráceni ke Spinellovi.

Prosím, ať jsou to jen cigarety. Prostě si vezmi svůj úlovek a nech mě jít. Spinellovi se hlavou proháněly představy toho, co dalšího je mohli zaujmout. Jaká další možná podezření by mohla vzniknout.

"Copak to tady máme?" pronesl první strážný, otáčeje tváří zpět ke Spinellovi. Druhý strážný držel v ruce láhev neproclené vodky, vylovenou z útrob brašny. Spinella se ušklíbl, zatímco se mu z hrudi vydral sípavý výdech úlevy. Nebezpečná mazurka pokračovala, přesně podle plánu.

"To mám na cestu, na zahřátí, tovaryšč. Víš, jak to chodí."

Hubený strážný se znovu usmál, schovávaje si láhev do kabátu, zatímco Jurij vyndával krabičky s cigaretami z balíčku ležícího na stole. "Budeme muset tyto výrobky důkladněji zkontrolovat. Tímhle hraničním přechodem proudí spousta překupníků a podobná chamraď. Zbytek věcí si můžeš vzít a jít dál."

Svěrák, který stahoval Spinellovo srdce a žaludek, povolil a mladý muž se snažil nedat na sobě znát úlevu, jež jej zaplavila. "Mnohokrát děkuji. My teda půjdeme," řekl a rozešel se, aby mohl protlačil vozík kontrolním stanovištěm, když vtom se stařec začal opět skřehotat. Sípavé, slabounké krákorání postrádající cokoli lidského, jež by se dalo lehce zaměnit za zvuk potrhaného měchu či vzdáleného ventilátoru, nebýt faktu, že Spinella viděl, jak se vrstvy kábátů jeho společníka zdvihají a zase klesají ve stejném rytmu, jakožto ty hanebné zvuky. Jejich průchod byla vzápětí zatarasena.

Jurij je zastavil. "Co je tak vtipnýho, dědo?" Stanul přímo před vozíkem a přikrčil se, aby měl výhled do starcových mrtvých, uslzených očí.

Do prdele. Do prdele. "Prosím vás, vždyť je starý, senilní, znáte to."

Stařec se dál reflexivně chechtal. Jurijův výraz rázem potemněl, pohled pln nevyřčených podezření obrácen na Spinellu. "Proč to dělá?"

"Je to reflex. Prosím, nedívejte se na něj, rozrušuje ho to," snažil se Spinella chvatně odbýt jakékoliv další dotazy. Prokristapána, nedívej se mu do těch očí.

"Zrádce v našich řadách," vypískl stařec. "Zrádcovství. Zrádci." V tom se opět rozesmál tím sprostým, bezradostným smíchem. "Vidím ji v nitru, ó ano."

Oba strážní se na sebe podívali. Štíhlý strážný si přitáhl zbraň, plynulým pohybem přejev prstem přes bezpečnostní páčku, jak ji chystal ke střelbě.

"Víš, co nám dnes ráno přišlo z velitelství? Prý si dnes máme na stanovištích dávat pozor na cokoli neobvyklého."

Zadíval se na Spinellu. Na tváři stále ten stejný úsměv, avšak po jakýchkoliv známkách pobavení již nebylo ani památky.

"A určitě se shodneme na tom, že tahle situace je velmi neobvyklá."

Jurij se mlčky přesunul za Spinellu. Štíhlý strážce pokračoval.

"Co to sem táhneš za blázna? Na co si to hrajete?"

Nadační neurochirurg zůstal zaražen v němém úžasu. Po celou dobu, co tohoto tvora studovali, nikdy nepromluvil. Teď si však tato… věc vybrala zrovna tento okamžik, aby prvně něco řekla. Celá zatracená operace byla v tu ránu na spadnutí.

Teď už zbývala jen jediné východisko, a to zemřít po svém.

Spinella se prudce otočil a vrazil Jurijovi pěstí do slabin tak silně, jak to jen šlo. Voják vyjekl, protočil oči a šokem padl na kolena. Spinella se pokusil se svou na vozík uvázanou ohavností o útěk. Jakmile se však rozběhl, podklouzla mu noha na náledí a zhroutil se na zem. Ani nedostal šanci na pořádný útěk, pomyslel si a zoufale se snažil vstát. Z myšlenek ho vytrhla rána do zátylku, jež ho zase poslala k zemi. Hubený strážný se tyčil nad Spinellou, stěží viditelný skrz zaslepující bolest, puškou nyní míře na něj.

Starcovy oči zůstávaly po celou dobu nezúčastněné, napnutá průsvitná kůže jeho obličeje se stáhla do kostnatého úsměvu, aniž by jeho výraz nabyl jakýchkoliv změn během toho, co začal opět vyluzovat nevysvětlitelné zvuky formulované jako slova.

"Všechny nás pobijí. Všechny do jednoho," jak se brána kontrolního stanoviště zavírala, ozvalo se opět to samé chraplavé hýkání.


Touto chvílí byli již všichni tři muži na nohou. Dveře rachotily v pantech, nějakým zázrakem však zůstaly vcelku i přes obrovskou sílu, která do nich narážela z druhé strany. Stillwellovi zachrastily zuby pokaždé, když to, ať to bylo cokoliv, vrazilo do stále nestabilnější bariéry.

"Ta místnost se zmenšuje," poznamenal Juhasz.

Byla to pravda. Kdyby Stillwell vyskočil, mohl by se nyní dotknout střešního okna. Něco bylo velmi špatně.

Coogan zatnul pěsti, "Co se to-"

Tři muži byli povaleni na zem, jak na rám dveří dopadla další rána. Neznámá síla prorazila doprostřed dveří díru, drobné třísky dřeva se rozlétly vzduchem jako opar, nepřirozeně pomalu. Na druhé straně otvoru byla vidět jen tma.

Místnost se znenadání opět zmenšila. Strop byl už jen asi pět centimetrů od jejich hlav.

"Klíč," pronesl Stillwell. "Sem s ním, hned."

Coogan si spěšně rozepnul kabát, odhrnul límec košile a podíval se dolů. "Není tady. Mám ho mít přímo tady!"

"Měl si ho mít na krku," namítnul Juhasz, "jak to, že ho tam nemáš?"

"Musí ho tam dát zvenku! Já ho nemám! Co tam dělá?"

Zbylí dva muži se podívali na Stillwella. Všichni teď byli shrbení, svíraní mezemi místnosti. Stoličky se na ně tiskly a zdi se dotýkaly jejich boků. Stanuli tváří v tvář dveřím.

Stillwell si zapnul dlouhý tlustý kabát. "Připravte se."

Juhasz povytáhl obočí. "Na co?"

"Nevím."

Coogan se začal modlit. Vtom byly dveře náhle roztříštěny na kousky jedním drtivým úderem. Místnost jako by nikdy nebyla.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License