Matrjoška: Část Třetí

Náhlé elektrické bzučení odemykajících se dveří cely zaútočilo na doktorovy uši, když ležel na holém kovovém lůžku a instinktivně před tím hlukem couval. Zvedl si kousek pláště, aby si chránil oči před světlem, které zaplavilo komoru. Vstoupil stín člověka, jehož tvář zakrývaly oslepující lampy visící na chodbě venku. Couvl do rohu, zoufale se snažil vyhnout úderům, o nichž věděl, že budou pokračovat. Zachvěl se, když se dveře zavřely a obnovily tmu. Uplynulo několik vteřin. Teprve když uplynula celá minuta bez násilí, odvážil se odkrýt oči.

Stál nad ním urostlý světlovlasý muž s čepicí od uniformy zastrčenou v podpaží spolu s velkou manilovou obálkou. Mužův úsměv byl přirozený, a přesto se k jeho tvrdé tváři jaksi nehodil.

"Dobrý den, doktore Geisslere. Jmenuji se major Maxim Černikov. Přišel jsem vás vykázat z těchto prostor."

Doktor se začal posadit. Černikovův úsměv ho rozrušil. Stáhl se ještě víc do kouta.

Major se rozesmál. "Ach, samozřejmě ne proto, abych vás vyvedl a nechal zastřelit. Neposlali by mě na takový všední úkol. Mimochodem, jsem velkým obdivovatelem vaší práce. Nabídl bych vám, že vám potřesu rukou, ale znáte to." Pohybem ukázal na doktorovu otrhaně obvázanou pravou ruku. Chyběly jí tři prsty.

Geissler si přitáhl pravou paži blíž k tělu a sevřel zničenou ruku. "Nemůžu vám dát, co chcete." Hlas se mu třásl, jak se třásl. "Kritické části…"

"Jsou v laboratoři, ano, to znám. Tak jste opakovaně informoval mé muže. Musíte jim odpustit, jsou to jen surovci s malou představivostí. Ale mají své využití. Například mě přesvědčili, že mluvíte pravdu."

Černikov hodil manilovou složku na lůžko. Geissler se polekal a vyskočil ze svého místa pryč od balíčku. Major se znovu zasmál.

"Klid, budeš v pořádku. A to proto, že budete odpovídat na jinou sadu otázek. Otázky, které jsou moje vlastní, pane doktore. Ne, nebojte se, slibuji, že na tyhle budete znát odpovědi, nebo bude výsledek velmi rychlý a čistý."

Černikov náhle vytáhl boční zbraň, odjistil ji a jedním plynulým pohybem tasil, když namířil pistoli na čelo doktora Geisslera.

"Řekněte mi, doktore, kdo souhlasil se Sokratem, že duše musí mít více částí?"

"Co… co?"

Rus natáhl kladívko pistole, ruku měl pevnou. Úsměv už byl pryč.

Doktor se snažil najít hlas. "G-….G-Glaucon!"

Černikovova pistole zůstala nehybně na místě; Geissler si představoval, že cítí, jak se mu hlaveň zavrtává do čela.

"Která kultura nikdy nevytvořila pojem lidské duše?"

Doktor ztuhl strachy. "P-p-pirácký kmen od řeky Maici, proč…"

"Tři hunové a kolik po?"

Geissler nechápavě a vyděšeně zíral.

"Kolik po, ty podlidská nacistická špíno?" Černikovův hlas zůstal pevný.

"Sedm! Je jich sedm!" prosil doktor. Černikov stále mířil Geisslerovi na hlavu. Jedna vteřina. Dvě vteřiny. Sklopil zbraň. Jeho úsměv se vrátil, zbraň se vrátila do pouzdra, zatímco doktor tiše plakal, zřejmě ještě schopný úlevy, že žije.

"Dobře. Pořád máte zdravý rozum. Žádné známky otřesu mozku. Nechal jsem vám v tomto ohledu velmi přesné instrukce. Budeme potřebovat, abyste byl duševně v pořádku."

Černikov třikrát elegantně zabušil na dveře cely. Okamžitě se otevřely. Uniformovaný adjutant podal majorovi sluchátko vysílačky.

"Ale no tak, doktore. Jsme na pokraji velkého objevu. Když budete mít štěstí, možná dokonce dovolíme, aby vaše jméno zůstalo v učebnicích dějepisu. Otevřete tu obálku, hned."

Doktor se snažil znovu nabýt klidu. Přitáhl si obálku blíž. Černikov začal do vysílačky mluvit rusky.

Otevřel obálku a zatřásl s ní, aby vysypal její obsah. Vypadly z ní fotografie Liesel a dětí. Oči se mu rozšířily.

Černikov nevěnoval doktorovi pozornost a pokračoval v rozhovoru. Ze sluchátka se dlouze ozýval drásavý monotónní hlas, který se občas odmlčel, aby mohl Černikov krátce promluvit. Geissler studoval fotografii; zřetelně na ní byla vidět značka ulice před domem. Ashbury Lane. Byli objeveni.

Major ještě třikrát zabušil na dveře, rozhovor byl u konce. Adjutant se znovu objevil, tentokrát se dvěma dalšími strážci. Ty doktor předtím neviděl.

"V té obálce je ještě jeden předmět, doktore. Tuhle si budete chtít prohlédnout, bude pro vás potěšující."

Doktor se konečně podíval Černikovovi do očí. Rus se tvářil sebejistě, bezstarostně. Nahlédl do obálky a zahlédl něco zastrčeného na dně. Vylovil to zdravou rukou.

"To jsem si vybral sám, jako laskavost. Myslel jsem, že by se vám to mohlo líbit jako připomínka. Hodně mužů v mém praporu to rádo nosilo u sebe."

Doktor Geissler držel v ruce pramen černých vlasů převázaný kouskem bílé krajky, kterou okamžitě poznal z Lieseliných svatebních šatů.

"Jí to samozřejmě chybět nebude. Prý spala docela tvrdě. Zdá se, že moji muži byli uvnitř a venku dřív, než se kdokoli probudil. Jsou v tom velmi dobří."

Doktor si Černikovova slova plně uvědomil. Představoval si, že jeho vlastní život je ztracený, jakmile se ocitl na tomto místě; byla to jen otázka času, pomyslel si. Pokud Liesel věděla, byl od roku 1945 mrtvý; byla to nutná podmínka jeho dohody s Nadací. Smrt se zdála být formalitou, vyrovnáním dávno nevyřízených účtů. Nikdy si však nedokázal představit, že by Nadace mohla být kompromitována do té míry, že by to odhalilo jeho rodinu. Rozsah škod se stával stále jasnějším. Jeho myšlenky se opět rozvětvily a přesáhly jeho vlastní blížící se smrt.

"Věřím, že nyní máme vaši plnou a neochvějnou spolupráci, doktore?"

Geissler položil nohy na podlahu a pomalu, mučivě se postavil na pohmožděné a krvácející nohy. Tři pahýly a neporušený prsteníček sevřel kolem pramene manželčiných vlasů a sevřel je v pěsti, z ran na ruce mu vytékala čerstvá krev a už začínala kapat.

"Ano, majore."

Černikov pokynul strážným, aby vešli do cely. "Očistěte tohohle a přineste mu nějaké oblečení. A když už budete v tom, dejte mu najíst."

Dva strážní zamířili k doktorovi a podivně jemným způsobem mu začali ulevovat z cely. Černikov si nasadil čepici a vydal se chodbou napřed.

"Míříme zpátky na místo sedm, Doktore. Je tu spousta práce."

Úředník GRU-P zmizel za rohem. Strážní ulehčili doktorovi na invalidní vozík, který čekal u jeho cely. Doktor si poznamenal, že až bude mít příležitost, má majoru Černikovovi náležitě poděkovat. Před touto návštěvou si myslel, že si přeje smrt. Teď však věděl, že se mýlil. Přece jen bylo pro co žít.

Doktor Geissler měl oteklé černé oči a odřenou rohovku, takže jeho výraz nebyl čitelný pro nikoho z přítomných strážných a zdravotníků. Jeho nově zažehnutá nenávist zůstala nepovšimnuta.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License